Minule jsem vám tu vyprávěla o Pollyanně, tak dnes je na řadě ta její hra „být jen rád“, ale myslím, že nejlepší výklad umí podat ona sama.
„Inu, je to hra. Naučil mě jí tatíček a je hezká,“ odvětila Pollyanna. „Hrávali jsme ji vždycky, ještě když jsem byla docela malá. pověděla jsem o ní také dámám ze spolku a ony ji také hrály – alespoň některé.“
„A co je to? Já se nevyznám dobře v hrách.“
Pollyanna se opět zasmála, ale také si povzdechla; a v houstnoucím soumraku vypadal její obličej hubeně a zamyšleně.
„Inu, my jsme ji začali s jedněmi berličkami, které přišly v misionářské bedně.“
„S berličkami?“
„Ano. Víte, já jsem si přála panenku a tatíček o ni napsal; ale když bedna přišla, psala ta dáma, že nepřišly žádné panenky, jen ty berličky. Poslali je tedy, že snad by se mohly někdy hodit pro nějaké dítě. A tak jsme začali s tou hrou.“
„Ach ano;ta hra záleží v tom, že se musí vždy najít něco, čemu by člověk mohl být rád – ať je to co chce,“ odpověděla vážně Pollyanna. „A začali jsme ji právě tenkrát – s těmi berličkami.“
„Inu, pro pána krále! Nevidím v tom nic, čemu by člověk mohl být rád – dostane-li pár berlí, když si přál panenku!“
Pollyanna zatleskala rukama.
„Je v tom – je v tom,“ jásala. „ale ani já jsem to nemohla najít, Nancy, s počátku,“ dodala s rychlou poctivostí. „Tatíček mi to musil říci.“
„Inu, tak to teď řekněte vy mně,“ skorem mrzutě vyzvala ji Nancy.
„Jemine! Inu, člověk může být rád, protože – jich – nepotřebuje!“ zvolala s vítězným jásotem Pollyanna.“Vidíte, že je to docela snadné – jen když člověk ví, jak se to dělá!“
…
„A čím těžší to je, tím je to zábavnější, když se to najde…“
…
„Víte, když se snažíte najít něco, čemu můžete být ráda, zapomenete jaksi na to ostatní…“ (str. 37–38)
Je to extrémní pozitivní myšlení, to je jasné, ale připomíná mi to ten vtip o tom, jak rodiče mají dvě děti. Jedno optimistické a jedno pesimistické a chtějí zjistit, jestli se to dá nějak změnit, a tak tomu pesimistovi k Vánocům darují ohromné množství hraček a tomu optimistovi dají doprostřed pokojíku hromádku hnoje. Po slavnostní večeři se děti mohou jít podívat do svých pokojíků. Rodiče jsou za chvíli za nimi. Z pokoje pesimisty slyší pláč. Otevřou dveře, dítě stojí nad hračkama, pláče a nešťastně lomí rukama: „Takových hraček! Kam já to jen dám?“
„Inu, je to hra. Naučil mě jí tatíček a je hezká,“ odvětila Pollyanna. „Hrávali jsme ji vždycky, ještě když jsem byla docela malá. pověděla jsem o ní také dámám ze spolku a ony ji také hrály – alespoň některé.“
„A co je to? Já se nevyznám dobře v hrách.“
Pollyanna se opět zasmála, ale také si povzdechla; a v houstnoucím soumraku vypadal její obličej hubeně a zamyšleně.
„Inu, my jsme ji začali s jedněmi berličkami, které přišly v misionářské bedně.“
„S berličkami?“
„Ano. Víte, já jsem si přála panenku a tatíček o ni napsal; ale když bedna přišla, psala ta dáma, že nepřišly žádné panenky, jen ty berličky. Poslali je tedy, že snad by se mohly někdy hodit pro nějaké dítě. A tak jsme začali s tou hrou.“
„Ach ano;ta hra záleží v tom, že se musí vždy najít něco, čemu by člověk mohl být rád – ať je to co chce,“ odpověděla vážně Pollyanna. „A začali jsme ji právě tenkrát – s těmi berličkami.“
„Inu, pro pána krále! Nevidím v tom nic, čemu by člověk mohl být rád – dostane-li pár berlí, když si přál panenku!“
Pollyanna zatleskala rukama.
„Je v tom – je v tom,“ jásala. „ale ani já jsem to nemohla najít, Nancy, s počátku,“ dodala s rychlou poctivostí. „Tatíček mi to musil říci.“
„Inu, tak to teď řekněte vy mně,“ skorem mrzutě vyzvala ji Nancy.
„Jemine! Inu, člověk může být rád, protože – jich – nepotřebuje!“ zvolala s vítězným jásotem Pollyanna.“Vidíte, že je to docela snadné – jen když člověk ví, jak se to dělá!“
…
„A čím těžší to je, tím je to zábavnější, když se to najde…“
…
„Víte, když se snažíte najít něco, čemu můžete být ráda, zapomenete jaksi na to ostatní…“ (str. 37–38)
Je to extrémní pozitivní myšlení, to je jasné, ale připomíná mi to ten vtip o tom, jak rodiče mají dvě děti. Jedno optimistické a jedno pesimistické a chtějí zjistit, jestli se to dá nějak změnit, a tak tomu pesimistovi k Vánocům darují ohromné množství hraček a tomu optimistovi dají doprostřed pokojíku hromádku hnoje. Po slavnostní večeři se děti mohou jít podívat do svých pokojíků. Rodiče jsou za chvíli za nimi. Z pokoje pesimisty slyší pláč. Otevřou dveře, dítě stojí nad hračkama, pláče a nešťastně lomí rukama: „Takových hraček! Kam já to jen dám?“
Vtom se z pokoje optimisty ozve radostný jásot. Dítě poskakuje kolem hromady hnoje, a když nakouknou dovnitř nadšeně volá: „To je hnůj, takže tady někde musí být koník!“
Žádné komentáře:
Okomentovat