středa 28. února 2018

Začínám cvičit

9. 2. 2018
Moje lepší já na mě udělalo pěkný podraz. Dozvěděla jsem se to, když mi v pátek přišel e-mail, v němž stálo, že se příští středu mám dostavit v 7:30 do tělocvičny s ručníkem. Chvíli jsem na to nechápavě koukala. Asi nějaký omyl nebo co.

A pak jsem si uvědomila, že jsem přemýšlela o tom, že by bylo dobré začít pravidelně cvičit. No jo, ale o tom uvažuje každý a já v pravidelných intervalech se k tomuto nápadu vracím. Jednou za čas i začnu, nějakou dobu mi to vydrží a pak to zase zmizí a já si ani nevšimnu. Obvykle mě to nijak zvlášť netrápí, akorát se mi zdá, že při svém současném kancelářském zaměstnání a závodním stravování začínám lehce tloustnout. 

14. 2. 2018
První hodina cvičení byla pro mě zajímavá. Vlastně už samotný příchod byl fascinující, užívala jsem si ten nový pocit, že jdu někam, kde to vůbec neznám. Neodhadla jsem čas, kdy mám vyrazit, a tak jsem přišla asi o půlhodiny dříve. Předpokládala jsem, že mi hledání tělocvičny zabere nějaký čas, ale kupodivu to bylo extrémně snadné.

21. 2. 2018
Dneska bylo naprosto nejhorší donutit se vstát. Středa je dlouhý pracovní den a dneska navíc mám řešit něco komplikovaného a v postýlce bylo tak pěkně teploučko. Ještě že už ráno začíná být světlo. Nakonec mi to krásně vyšlo a stihla jsem to přesně.

Povedl se mi systém „tílko a tričko“, protože minule byla v tělocvičně opravdu zima. Když jsem přišla rozehřátá – venku není tak docela zima, ale raději se oblékám víc, protože člověk nikdy neví, jak bude večer, až půjde domů – svlékla jsem se do tílka a v průběhu cvičení jsem přidala tričko.

Popsat co cvičíme je obtížné. Jsou to takové nějaké protahovací pohyby, ale ne jako klasický strečink nebo Suzukiho protahovačka. I když některé prvky jsou mi dost povědomé. Třeba zvedání pánve od podložky postupně obratel za obratlem. Ale nikdy jsem to nezačínala vtažením břicha. To mi obecně dělá velký problém. Vtáhnout pupík, to se řekne. Ale jak? Člověk tak kouká na své vlastní břicho a říká mu v duchu: „Tak se vtáhni. Jak ti to mám říct?“ 

Díky tomuhle cvičení objevuji spoustu svalů, o nichž jsem nevěděla, že je mám, ale není to bolestivé. Spíš zajímavé. Takhle nějak bych si představovala výuku biologie člověka. Připadá mi tragické, že se to učím až po vysoké škole. Proč někde na základkách neučí něco takového? Jak správně dýchat při kterém cvičení, co jak dělat opatrně a tak? Tam jsme jenom běhali do kolečka jako idioti a přitom nás ani nikdo neučil, jak se správně = zdravě pro tělo běhá. 

Po cvičení mám výbornou náladu, a tak jsem ráda, že jsem nakonec zase vstala. Navíc jsem zjistila, že tam chodí i některé moje kolegyně, dvě až tři. 

28. 2.
Dnešní cvičení jsem z důvodu rýmy vynechala. I když jsem vstávala včas, měla jsem pocit, že mám problémy s dýcháním i ve stoje či v sedě, natož kdybych měla ležet na břiše a nadzvedávat hlavu. Ale bylo mi to líto. 

Když mi pak kolegyně řekla, že byly v té studené tělocvičně, usoudila jsem, že to nakonec bylo dobře, že jsem nešla. 

úterý 27. února 2018

Anthony Horowitz: Dům hedvábí

Kniha se četla naprosto výborně. Pan Horotwitz skutečně umí psát! A tak, sotva jsem ji dočetla, hned jsem se optala, jestli by mi mohla být zapůjčena další o Sherlockovi, kterou napsal: Moriarty. Už jen ten název hovoří za vše. Sherlockův úhlavní nepřítel. Mimochodem pan Horotwitz napsal kromě dalších detektivek i předlohy k detektivním seriálům (Vraždy v Midsomeru, Foylova válka, ad.). A teď už ke knize samotné. 

Píše se rok 1890 a u dveří bytu číslo 221B v Baker Street zvoní vyděšený Edmund Carstairs, obchodník s obrazy. V mrazivých londýnských ulicích ho sleduje záhadný cizinec s jizvou v obličeji. Zdánlivě triviální případ, který Sherlocka Holmese zavede (mentálně) z Londýna až do přistěhovaleckých čtvrtí amerického Bostonu, se však záhy mění v drtivou noční můru. Dvojice vyšetřovatelů postupně odhaluje tajemné spiknutí, jehož odhalení hrozí otřást samotnými základy Britského impéria. Případ je krásně promyšlený a ukazuje, že vše souvisí se vším a je třeba si všímat i nejmenších detailů. A někdy očekávat neočekávané, nebo jak říká sám Sherlock – když vyloučíte všechno, co není pravda, zůstane pravda, ať se zdá jakkoliv málo pravděpodobná.

Opět upozorním, že následující část popisuje děj tak, jak ho možná nechcete znát předem. 

Vysvětlit, jak se co stalo chronologicky je celkem náročné. Možná je nejlepší začít v Americe, kde řádil gang tak zvaných placatých čepic. Tvořili ho dva bratři Keelan O'Donaghue a jeho identické dvojče Rourke. Prováděli různé nepěknosti, ale když omylem při přepadení vlaku zničili nedocenitelné obrazy, najal si jejich kupec Cornelius Stillman Pinkertonovu detektivní kancelář, aby bratry vypátrala a přivedla. Samozřejmě se to zvrtlo v přestřelku a kromě Keelana, který utekl kanálem, kam se za ním nikdo neprotáhl, byli všichni zavražděni. Při přestřelce byli zabiti i dva z Pinkertonových mužů a jejich šéf McParland byl zraněn. Pár dní na to (zřejmě Keelan) zastřelil Stillmana. Pátrat se po něm vydala policie společně s Billem McParland, které mu byla předtím Stillmanem vyplacena jen polovina odměny s tím, že druhou dostane až po nalezení těla druhého z dvojčat. Carstairs se začal obávat o svůj život, protože v novinách bylo uvedeno i jeho jméno jako toho, kdo po bratrech kvůli těm obrazům jde a zaplatí za jakoukoliv informaci vedoucí k jejich dopadení.

Carstairs z toho všeho na palubě cestou do Anglie onemocní, ale naštěstí se o něj stará milá dívka, kterou následně požádá o ruku a vezme si ji za ženu. Jmenuje se Catherine, nebo to aspoň tvrdí. Když se posuneme do bodu, v němž příběh začal, pak tu máme muže, který Carstairse pronásleduje, pak mu vyloupí trezor a následně je v nějakém podivném hostelu zavražděn dýkou. Ve skutečnosti se nejednalo o Keelana, ale o McParlanda, který Keelana objevil, vystupovala právě pod falešným jménem a nebyl to nikdo jiný, než roztomilá Catherine, respektive, Catherine je její pravé jméno, Keelan je falešné. Která původně zamýšlela Carstairse chladnokrevně zavraždit na lodi, ale když zjistila „co je Edmund zač“, rozhodla se pro jiný plán. Vzala si ho, nenápadně zavraždila jeho matku – sfoukla plamínek v kamnech a paní se udusila, a pak začala jedem v koupeli pracovat na jeho sestře Elize. Ta sice měla jisté podezření, ale pořád si myslela, že dostává jed do jídla. Jenže i když ho jedl Carstairs, kterému nic nebylo, ona chřadla, i když nejedla. Samozřejmě na závěr měla v úmyslu zabít i jeho. Možná i nějakým zvlášť hezkým způsobem.

Ale ani Carstairs není žádné neviňátko, jak se v závěru příběhu dočtete. Pro Sherlocka začne být případ osobní poté, co je brutálně zavražděn Ross, malý kluk, který se nedávno přidal k Sherlockovým pomocníčkům a hlídal venku před domem McParlanda, kam půjde. On sice nešel nikam, jelikož ho Catherine zavraždila, ale zato se Ross, který dříve pobýval v Domě hedvábí, což je zkratka pro Domy pečující o osiřelé děti, poznal Carstairse a napadlo ho, že by ho mohl vydírat. Surově ho mučili a zpřelámali mu všechny kosti, než zemřel. A jeho mrtvolu pak pohodili pod mostem, jakoby pro výstrahu ostatním. 

Když se Sherlockovi podaří vypátrat Rossovu sestru, ta se jeho a Watsona bojí a dokonce ho napadne ukrytým nožem. Pak se všechno semele nějak rychle – Sherlock se nechá vlákat do opiového doupěte (nic jiného mu ani nezbývá, chce-li případem pohnout), a když tam pak Watson vtrhne, najde na druhé straně východ a tam u mrtvé dívky (Rossovy sestry) leží s pistolí v ruce Sherlock. Soud je jednoduchý, protože tři významní svědci ho nějakým způsobem viděli, či ho jinak usvědčí.

Naštěstí je Sherlock opravdu geniální, a tak se mu – trochu i dílem náhody – podaří z vězení po nezdařeném soudním přelíčení uprchnout. Pak už jde jen o to přesvědčit Lestrada a další policisty, aby se šly jednoho večera podívat k tak zvanému Domu hedvábí, kde se neděje nic menšího, než že si vysoce postavení a vlivní mužové Anglie dopřávají různá sexuální potěšení s chlapci z dětského domova. Do tohoto domu pochopitelně chodili všichni tři údajní svědci, jimž bylo navíc vyhrožováno, aby svědčili proti Sherlockovi. A Ross se zde setkal s Carstairsem.

středa 21. února 2018

O čem byl Čtenářský klub Jane Austenové

Minulý týden jsem v článku Karen Joy Fowlerová: Čtenářský klub Jane Austenové (****) psala o knize, kterou jsem právě dočetla. Protože se mi moc líbila, poznamenala jsem si některé zvlášť dobré pasáže a děj. Tak pokuď ji máte v úmyslu číst, další část přeskočte. Případně kurzívou jsou napsané citace a pak bude děj.

„Je těžké vybrati si osobu, se kterou chceš strávit zbytek života,“ řekla Bernadette. „Většina lidí to napoprvé neodhadne. Já jsem to tedy napoprvé neodhadla.“
Prudie nepřekvapilo, že byla Bernadette vdaná víc než jednou. Nestěžovala si jí snad Allegra, že se Bernadette věčně opakuje? (A neopakovala to náhodou Allegra víckrát?)“ (str. 163)

Pravidlo time managementu a slušného chování: „Jocelyn byla velmi dochvilná. Věřila, že nejde o nic jiného než o obyčejnou zdvořilost. Přijet pozdě znamenalo dát najevo, že si vlastního času ceníte více než času toho, kdo na vás čeká.“ (str. 165)

Setkání se spisovatelem, panem Bellingonem na tradiční benefiční akci pro knihovnu v Sacramentu.
„Máte rád Jane Austenovou?“ zeptala se. Na tuhle otázku existovala jediná přijatelná odpověď. Ráda by si myslela, že někdo, kdo je spisovatel, odpoví správně. Hovořila nahlas, aby snížila riziko, že ji bude ignorovat, a pro všechny případy dotaz raději zopakovala. 
„Co si myslíte o Jane Austenové, pane Bellingone?“
„Skvělý marketing. Závidím jí ty smlouvy na filmy. Říkejte mi Mo.“
„Kterou její knihu máte nejradši?“ Prudie se usmála tím nešťastným způsobem, při kterém jí zmizely rty. 
„Líbil se mi ten film s Elizabeth Taylorovou.“
Prudie se začala lehce chvět ruka. Bernadette viděla, jak se třese hladina její Bloody Mary. „Vaším oblíbeným dílem od Jane Austenové je Kleopatra?“
Prudie začala být protivná. Bernadette usoudila, že ji bude muset zarazit. Za chvilku. Zatím bylo docela příjemné pozorovat, jak se rozlítila. Ani ne před pěti minutami měla ještě do tváře vepsanou smrt své matky a vypadala jako jedna z těch roztříštěných žen, které se tak líbily Picassovi. Teď vyhlížela nebezpečně. Picasso by se nyní omluvil, vzpomněl by si, že si vlastně dohodl nějakou neodkladnou schůzku, dal by se na ústup a zmizel by z budovy.
Dean si nápomocně odkašlal. Kdesi v tom kašli se schovávalo slovo „pýcha“. Pokoušel se Moovi hodit záchranné lano.
Mo se ale rozhodl jít ke dnu. „Vlastně jsem od Austenové nic nečetl. Víc mě berou detektivky, kriminálky, věci ze soudní síně.“ Tohle bylo zklamání, ale ještě ne důvod k zatracení. Na jedné straně to bylo selhání, na druhou stranu se k tomu statečně přiznal. Kéž by se jen Mo zastavil a dál už nic neříkal.
„Ženské romány opravdu moc nečtu. Mám rád dobré zápletky,“ dodal.
Prudie dopila svůj koktejl a položila skleničku tak zprudka, až hlasitě třískla o stůl. „Austenová umí kurva dobré zápletky,“ opáčila. „Bernadette, mám dojem, že jsi nám vyprávěla o svém prvním manželovi.“

„Můžu začít o tom druhém. Nebo o tom po něm,“ navrhla Bernadette. K čertu se zápletkami! K čertu s Moem! (str. 182–183)

John zanechal báječný první dojem. Měl kouzlo, kterým vás hned dostal. Byli jste pro něho nejúchvatnější osoba v místnosti. Aspoň dokud ho neupoutal někdo jiný. (str. 184)

Celou dobu, kdy jsem se postupně dozvídala víc o Johnovi, jeho vznětlivosti a nevraživém seznamu, on zase poznával mě. Drogy, sekty. Vizionářské vrány. Docela z toho šílel, kampani by to mohlo dost uškodit. Nakázal mi, že nesmím nikdy nikomu o ničem nic říct. Strašně mě unavovalo, když mi někdo poroučel, abych byla zticha. Ale mlčela jsem dál. Otěhotněla jsem, což byla podle Johna na získání voličů tutovka. Pořád jsem se usmívala, usmívala a usmívala a potají doufala, že prohraje, abych měla zase dovoleno mluvit.“ (str. 192)

Neboť Kalifornie je báseň!
Země dobrodružství, záhad,
Uctívání, krásy a písní.
Tyto verše Iny Coolbrithové teď byly vytesány do stěny poblíž schodiště ve druhém patře. Ale Sylvii se mnohem více zamlouvala cedule, která byla v horním patře napsaná barevným fixem. Tiše, stálo na ní Nerušte bádání. (str. 210) Taky se mi to líbí. Asi ve mně něco z toho vědce opravdu je.

Když se po svatbě jednou večer s Danielem poprvé vážně pohádali, odjela Sylvia k rodičům a stála na prahu se slzami v očích a s taškou v ruce. Otec ji vůbec nepustil dovnitř. „Běž domů za svým mužem,“ řekl jí. „Teď bydlíš tam. Musíš to urovnat.“
Takoví nekatolíci, ti uznávali rozvod. Když se nekatolíci z toho či onoho důvodu poškorpí, tak se rozejdou a jejich rodiče se jim v tom ani nesnaží zabránit, což je hlavní důvod, proč se za nekatolíka radši vůbec neprovdávat. 
A opravdu, neudělal snad po víc než třiceti letech Daniel právě tohle? Škoda, že se toho Sylviina matka nedožila. Těšilo by ji, že měla pravdu.
Ale abychom jí nekřivdili: neradovala by se z toho, že má pravdu, víc než kdokoliv jiný. (str. 213–214)

„Odvezli ji do nemocnice Sutter. Jedu tam, ale vůbec nic nevím. Nevím, z jaké to bylo výšky. Nevím, jestli je při vědomí. Nevím, jestli si zlomila nehet nebo vaz.“ (str. 218)

Jocelyn vždycky připadalo, že všechno bude v pořádku. Když náhodou v její přítomnosti něco v pořádku nebylo, tak se sakra dobře postarala o to, aby to v pořádku bylo, dřív než odejde. Jocelyn neuvažovala o věcech, které nemohla dát do pořádku, dokud ji k tomu něco nedonutilo. Sylvia ale mívala dny, kdy nemyslela na nic jiného. (str. 218)

„… Nepřipadala ti Jocelyn nějak zamlklá? Jasně, dělala si starosti. Všichni jsme se báli.“
„Jocelyn je v pohodě. Má plné ruce práce s tím, jak řídí celý svět.“
„Díky bohu,“ odvětil Daniel. „Nechtěl bych žít ve světě, který Jocelyn neřídí.“ Jako kdyby přesně tohle neudělal, copak ze světa, který řídí Jocelyn, neutekl do takového, který neřídí? Sylvii to napadlo hned, ale pociťovala takové ulehčení a vděk (i když ne k Danielovi), že ten dotaz spolkla. (str. 224)

„Když jsem jela do nemocnice,“ spustila Sylvia, „říkala jsem si, že jestli bude Allegra v pořádku, budu ta nejšťastnější ženská na světě. A ona byla, a já taky. Ale dneska se ucpal dřez a v garáži jsou švábi a já nemám čas cokoliv z toho řešit. V novinách samé utrpení a válka. Už teď si musím připomínat, že mám být šťastná. A víš, kdyby to dopadlo jinak, kdyby se Allegře něco stalo, tak bych si nemusela připomínat, že mám být smutná. Byla bych nešťastná až do smrti. Proč je neštěstí o tolik silnější než štěstí?“
„Jeden problematický člověk zkazí celou skupinu,“ přitakala Jocelyn. „Jedno zklamání zničí celý den.“ 
„Jedna nevěra smázne celé roky věrnosti.“
„Trvá deset týdnů, aby ses dostala do formy, ale jen deset dnů, abys z ní zase vypadla.“
„Přesně to jsem měla na mysli,“ souhlasila Sylvia. „V podstatě nemáme šanci vyhrát.“ Jocelyn byla Sylvii bližší a dražší, než kdy byla její vlastní sestra. Občas e hádaly kvůli Sylviině nedochvilnosti a Jocelynině panovačnosti a Sylviině poddajnosti a Jocelynině trvání na principe, ale nikdy neměla vážnější spor. Před mnoha a mnoha lety Sylvia Jocelyn přebrala Daniela a Jocelyn je jednoduše dál měla ráda oba. (str. 229)

„Řekla bych, že si všichni zasloužíme víc, než kolik doopravdy dostáváme,“ zamyslela se Sylvia, „jestli to dává smysl. Chtěla bych svět, ve kterém se odpouští. Je mi Dicka Musgrovea líto, protože ho nikdo neměl radši, než by si zasloužil.“ (str. 238)

neděle 18. února 2018

Nedělní nakupování s obědem

Asi tak v jedenáct jsme vyrazili na nákup s tím, že si v Globáku dáme jídlo. No neměla jsem z toho moc radost, protože tento týden má vařit partner a odbude to tak, že si musím (dokonce za vlastní) koupit jídlo někde venku. V Globusu sice nevaří špatně, ale je to taková kantýnová strava: knedlíky, omáčka... to jím celý týden a rozhodně to nepokládám za zdravou výživu. 

Nejdřív jsme se ale stavili nakoupit v Lídlu a pak jsme jeli do Globusu. Tam jsem si vybrala steak z tuňáka s grilovanou zeleninou. Žádná levnota, celý sto třicet korun, takže vlastně cena z běžné restaurace, ale byl úžasný. 

Paní přede mnou si ho dala taky a jak s ní kuchař žertovala, řekla mi, že má ty nejhezčí, výběrové kousky. Netrápila jsem se s tím: tuňák má všechny kousky pěkné. Jen jsem žertovala, že kdo dřív přijde, nebo něco takového. A pak přišel kuchař a vedle těch jejích třech malých špalíčků položil jeden opravdu pěkný a relativně velký kus masa. Opravdický steak. Jak se tak pekl na tom horkém plátu a vedle něj zelenina, začínala jsem se zvolna víc a víc těšit. 

Ale pak šel tenhle chlapík krájet další pláty tuňáka a nám šel nandat jídlo nějaký jiný kuchař. Jak se tak pohraboval tou zeleninou, přemýšlela jsem, co budu dělat, když ten můj krásný plátek bude chtít dát té paní. Vůbec jsem si nebyla jistá. Měla bych jí ho nechat? Přece nerozhoduju o tom, který kousek je můj, na druhou stranu, pro ni přece dělal ty kousky. A já opravdu chtěla ten steak. Byla jsem trošku nešťastná z takového malého dilema, protože málo co je tak strašné, jako když někdo z úžasného masa udělá vysušený steak a to by se u těch kousků mohlo stát mnohem snáz než u té flákoty. 

A přesně jak mě napadlo. Chlapík na talíř nandal zeleninu, přidal krásný plátek masa a zeptal se, kdo měl toho tuňáka. A paní se na něj podívala, pak na mě a řekla: „Ten byl Váš.“

Uznale jsem jí poděkovala a šťastně si odnesla svůj lahodný oběd. Grilovaná zelenina zahrnovala červenou a žlutou papriku, cuketu a lilek. Cibulí si nejsem jistá, možná že tam nebyla. Zeleniny bych mohla mít i o něco více, ale každopádně byla úžasná, šťavnatá, plná chuti a křupavá. I teď, když o tom píšu, sbíhají se mi sliny a vzpomínám na tu červenou papriku, jak z ní vycákla šťáva, když jsem do ní zapíchla vidličku. A maso bylo tak akorát. Ani suché, ani syrové. Opravdové umění udělat centimetr a půl až dva centimetry tlustý plátek takhle dobře, aby zůstal šťavnatý a přitom byl upečený. Vskutku to bylo báječné jídlo.

pátek 16. února 2018

Po Praze

Po práci jsem vyrazila do Hrabárny, second handu na Skalce, tedy skoro konečné zeleného metra A. Myslím, že to označování tras metra barvami je úžasný nápad, protože se mi snáze pamatuje, jakou měla ta která zastávka barvu, než na které je trase. Písmenka nejsou pro paměť evidentně tolik zajímavá. (To mi připomíná, že bych si zase ráda půjčila nějakou knihu o paměti, třeba Paměť jako slon, ta byla myslím dobrá.) 

Hrabárna je zvláštní druh second handu, kde v pondělí mají většinu oblečení za 20 Kč a v pátek za 4 Kč. V průběhu týdne ceny nějak klesají. Nebo to v pondělí bylo více? Už nevím. Každopádně jsem se o ní dozvěděla na pletení s holkama. Dámské jízdy, nebo sešlosti, mají tu výhodu, že se dozvíte spoustu zajímavých věcí, od receptu na masové kuličky naložené v kyselém nálevu (ještě musím vyzkoušet), přes informace o klubíčkách, která můžete levně koupit v Normě (typ obchoďáku... nevím, jestli i mimo Prahu, dosud jsem nezaznamenala jeho existenci ani tady) až po to, že přirozený porod je nesrovnatelně lepší než ten vyvolávaný injekcemi (způsobem podání si nejsem jistá) oxytocinu. Ale to jsem odbočila.

V Hrabárně jsem považovala za zajímavé pouze fialové sako. Za pár šupů bych si ho vzala, ale na stěně měly i vyšší ceny, i když ne nijak dramaticky, ale pak jsem se víc a víc prohlížela v zrcadle a došlo mi, že s ním moc parády neudělám. Je sice krásné a zachovalé a nikdo by neřekl, že je z druhé ruky, jenomže je na někoho s širšími rameny. A tak jsem ho s pocitem zklamání pověsila zpátky na ramínko a odloudala se pryč.

Venku jsem zahlédla pobočku knihovny, která už bohužel měla zavřeno. Ráda bych se podívala, co tu mají za právě vrácené knihy. Vždycky mezi nimi objevím nějaký poklad. Jak se říká, nesuď knihu podle obalu, tak to já dělám velice ráda. Nějak mě intuice sama zavede k zajímavým knihám, ale musím si je půjčovat přímo na místě a ne jen online. Nebo aspoň listovat někde na webu jejich obálkami. 

Ještě mě zaujal obchod Dědka Kořenáře spojený se zdravou výživou, kde jsem našla pár základních druhů sušeného ovoce z Domácích dobrot. Které s velkou chutí nakupuji k nám do práce formou hromadné objednávky, abychom měli s kolegy poštovné zdarma a taky abych je naučila na něco zdravého, chutného a ještě k tomu českého.

Vrátila jsem se na Áčko (metro) a pro změnu pokračovala až na Petřiny. Odtud jsem mohla jednu zastávku popojet na Větrník, nebo jít pěšky. Zvolila jsem druhou variantu a brzy mi bylo celkem chladno. Zpátky se už svezu. V Normě jsem se poohlédla po ponožkových klubkách, která Luboš inzeroval na Facebooku jako zlevněná. Zdála se být běžné kvality, tak jsem si jich několik vzala. Doufám, že jsem neprohloupila, protože mě napadlo, že bych je mohla využít i k výuce pletení dvou známých, s nimiž jsem o tom mluvila. Pletení je totiž výborná relaxační technika. A pro dvě jižanky není nic lepšího, než uplést si na zdejší zimu pořádné vlněné ponožky. 

středa 14. února 2018

Valentýn 2018: 101 způsobů jak mučit manžela (****)

Existují lidi, kteří nemají rádi Valentýn. Osobně moc nechápu proč, když jim nijak neubližuje. Ale mám s nimi pochopení, a tak trochu recesisticky uvádím knihu, kterou jsem si právě půjčila ke čtení: Maria Garcia-Kalbová: 101 způsobů jak mučit manžela. My letos Valentýna nijak zvlášť neslavili, i když jsem dostala Modré z nebe (čokoládové bonbóny) a darovala společné malování na keramiku ve Vypáleném koťátku, o němž jsem četla už v době, kdy jsem ještě nepracovala v Praze a teď se tam scházíme dvakrát do měsíce na „kroužku“ pletení. A něco pro potěšení? Nahodila jsem šátek Flukra z bílé vlněné příze Holst Garn od Jany Pětové, kterou jsem si koupila včera.

Z anglického originálu 101 ways to turture your husband přeložila Petruše Klůfová (připadá mi, že se jí někdo pomstil na jméně). V roce 2013 vydal v Praze Práh jako svou 490. publikaci. Jedná se o první vydání a má 214 stran. ISBN 978-80-7252-446-4. 

Kniha je příjemně ujetá a zábavná. Přináší ženám pozoruhodný pohled na manželství, trošku inspirace, pokud by se chtěly věnovat mučení, nebo aspoň relaxaci, pokud se oddají četbě a mučení pouze v představách (i to pomáhá). 

„Maria Garcia-Kalbová napsala svou knihu z ryzího zoufalství po dvanácti letech pozoruhodně stabilního manželství s mužem, jenž údajně dodnes nezná číslo její podprsenky. Podle autorky si muži nejsou schopni zapamatovat manželčiny míry, přesné datum narození či oblíbenou barvu, ale pokud jde o výsledky zápasu jejich oblíbeného fotbalového týmu v posledních pěti letech, začnou ze sebe sypat cifry jako Dustin Hoffman ve filmu Rain Man. Když Maria zrovna nevymýšlí způsoby, jak mučit manžela, už patnáct let působí jako oblíbená a uznávaná rozhlasová moderátorka. V současné době žije s rodinou na Manhattanu.“

Text vzadu na obálce knihy zvenku:
Už zase zapomněl na vaše narozeniny.
Jeho oblečení se válí po celém bytě.
Zatímco vy nevíte, kam dřív skočit,
On sedí na gauči přilepený k bedně.
Je čas si to přiznat. Každý, i ten nejdokonalejší muž si občas zaslouží trochu potrestat. A když to vážně přežene, je jen jedno správné řešení – mučení!
Soužití s mužem není každý den procházka růžovým sadem. Je potřeba zachovat si duševní zdraví a čas od času se pobavit na jeho účet! V této ďábelské knize najdete řadu mazaných způsobů, jak svého miláčka donutit, aby žadonil o slitování. Schovejte ovladač od televize, vypijte mu poslední pivo, jděte na oběd se svým ex, řekněte mu před odchodem do práce, že si večer musíte promluvit..., a pak už si jen vychutnávejte své vítězství. 

Kniha je rozdělena do pěti kapitol: Psychické mučení, Fyzické mučení, Rychlé mučení, Pomalé mučení, Ostatní mučení. Kniha obsahuje i tabulku stupňů rizika, která vám má pomoci při rozhodování, jakou lekci (pomstu) zrovna manželovi uštědříte:

5 Zdrhejte jako o život
4 Kryjte si záda
3 Nejspíš vás podezírá
2 Bacha, kámoško!
1 Jste z obliga

Teď je řada na vás.
Jen klid, zvládnete to. 
Prostě si jen odkašlete a řekněte nahlas: 
„Ahoj, jmenuji se (...) a moc ráda mučím svého manžela – nebo si to aspoň představuju!“
Skvělé! Vítejte na palubě! Připojila jste se k posvátnému klubu kdysi šťastných žen, které se provdaly za nějakého trumberu v naději, že je s ním čeká šťastný život jako v pohádce. Nakonec všechny vdané ženy bez výjimky zjistí, že manžel a manželství nejsou vždy jen jako návštěva zábavního parku. Přesně tak, občas bychom nejradši zapomněly na manželský slib a nahradily ho něčím na způsob: „přísahám, že manžela nezaškrtím ani ve dnech, kdy se mi už jen při pomyšlení na něj bude vařit krev a nesnesu se na něho ani podívat!“ Muži dokážou ženy zaručeně okouzlit (když mají dobrý den), ale dokážou se i změnit v oživlou noční můru... (str. 11)

Knihu mám teprve rozečtenou, a protože jsem to tam zatím nikde nenašla, uvedu pár vlastních nápadů na mučení mužů:
  • Uvařit zeleninové jídlo. U nás jako mučicí jídlo funguje dýňová polévka, ačkoliv to tak vůbec není zamýšleno, protože ji mám ráda, je rychlá, levná a ta se smetanou a vanilkou i fantasticky dobrá. Což uznává i přítel. Jenomže by ji chtěl jen jednou. A z jedné dýně vyjde asi na třikrát. 
  • Jako přísnější trest lze začít vařit RAW.
  • Oznámení, že na víkend odjíždím k rodičům, a tudíž nevařím, se také považuje za mučení, ačkoliv když vařím, remcá, že zase je tohle, nebo proč radši není tamto.
  • Mučením sami o sobě jsou Vánoce. Jednak je miluju, takže nacpu do bytu zelený plastový stromek – kdyby byl živý, byla bych ještě radši a je jisté, že v budoucnu nedám pokoj, dokud ho nedostanu. Pak jsou tu dárky, které se musí vymýšlet a s nimi by mělo přijít i překvapení a radost. A vůbec! Předvánoční pracovní shon, kalup v obchodech. Co jsem si tak všimla, Vánoce jsou mučením snad pro polovinu mužské populace. Ta druhá to buď nepřiznává, nebo se z nich raduje (stejně nic jiného nedává smysl, protože za rok přijdou zase). 
  • Obdobně je to s Velikonoci. Ale ty mají chlapi radši, protože můžou šlehat ženy pomlázkami a výjimečně nejsou označováni za sexuální maniaky či despoty. 
  • U většiny chlapů jsem zpozorovala, že jako mučení lze použít libovolný domácí „smard“. Čili voňavé svíčky, aroma lampy, pěny do koupele nebo obyčejné dámské voňavky. Zatímco puch benzínu, strojů, acetonu a ředidel jim nevadí. 
  • Podobně fungují i nákupy. Většina mužů velice špatně snáší, když jsou nuceni strávit nějaký čas v obchodě. Klidně i s potravinami, ale nejhorší je textil s nerozhodnou ženskou. S klubíky nevím, tam se chlapi zásadně neberou, protože by nám kecali do toho, kolik utratíme. 

úterý 13. února 2018

Ve znamení čtení

Víkend byl ve znamení čtení. Zdolala jsem vypůjčenou knihu o Sherlocku Holmesovi. Více o ní budu psát v samostatném článku, teď jenom prozradím, že byla opravdu skvělá. A jak pěkně byla napsaná! Vraha jsem sice neuhodla ani náhodou, ale byla jsem blízko. A navíc jsem považovala za podezřelé i věci, kterých si Watson nepovšiml. Dům hedvábí sice není od Doyla, ale autor se jeho stylu věrně přiblížil, alespoň podle mého soudu (a taky podle Aleše Kolodrubce prezident a spoluzakladatel České společnosti Sherlocka Holmese). Ještě o víkendu jsem se pustila do Paní Dallowayové od Virginie Woolfové. A musím říct, že mi dlouho trvalo, než jsem se s tímto čtením smířila. Po Sherlockovi se mi to zdálo jako lyrické podivné plácání. Zlatý Čtenářský klub Jane Austenové, tam se taky nic nedělo, žádná akce, žádné vzrušení, ale přesto se tam popisoval nějaký ten děj v minulosti, vnitřní život, nebo něco… Tohle je alespoň zpočátku náročnější četba a chlapík jménem Septim, který je nejspíš blázen, tomu taky nepomáhá. Každopádně už na stránce šedesát jsem s tím nějak tak smířená a myslím, že by to mohla být dobrá kniha. Uvidíme. 

Kromě toho jsem se o víkendu věnovala předení teňoulinké nitky. Na jednu stranu mě to opravdu baví, protože to tenké vlákno vypadá nádherně a díky hedvábí by mohlo být dostatečně pevné, i když si pořád nejsem jistá, jestli z něj přece jen neseskám dvounitku, aby to bylo pevnější a rovnoměrnější a přitom pořád vhodné na pletení šátku. V budoucnu bych si ráda upředla dostatečné množství na svetřík, nebo alespoň topík. Připravovala jsem se na pletení v pořadí už třetích ponožek v rychlém sledu za sebou a neodolala pokušení po pletacím setkání v Koťátku a pustila se do pletení brioche čepice. Začátek byl dost náročný, především kvůli chybě v knize. A mojí bezmezné důvěře – s chybou v návodu už jsem se dlouho nesetkala. 

Taky jsem vařila nějaká jednoduchá jídla a prala… a vůbec nebyla venku, což bych příští víkend zase ráda napravila.

Karen Joy Fowlerová: Čtenářský klub Jane Austenové (****)

Obálka knihy (z Googlu)
V knihovně jsem zase jednou sáhla po nějaké té beletrii. Ani nevím, co jsem od této knihy čekala. 

Karen Joy Fowlerová je americká spisovatelka, která již vydala šest románů a dva soubory povídek. Obrovský zájem vzbudila její kniha Všichni jsme z toho úplně na větvi (2014). Když se mi bude líbit tahle, kterou právě čtu, mohla bych si ji také přečíst. Spisovatelka je prý dobrá ve vytahování králíka z klobouku. Jsem tedy zvědavá, zda mne také okouzlí svou vynalézavostí a hravostí, nebo jestli to jsou jen lákadla na obálce knihy.

Z anglického originálu The Jane Austen Book Club vydaného nakladatelstvím G. P. Putnam's Sons v roce 2004 přeložila Petra Jelínková. V Praze roku 2016 vydalo nakladatelství Plus ve společnosti Albatros Media a. s. ISBN je 978-80-259-0595-1.

Kniha vypráví o šestici nadšených čtenářů románů Jane Austenové. O Jocelyn, Bernadette, Sylvii, její dceři Allegře, Prudie a Griggovi. Každý měsíc se mají setkat nad některým z románů své milované autorky. (víc zatím nevím ;-)

4. 2. 2018
Kniha se mi líbí čím dál víc. Je taková klidná, řekla bych skoro pasivní, bez děje, ale taková nějak magicky přitažlivá. Každá z hrdinek vypráví zvolna a s lehkostí svůj osud při přípravě čtenářského večírku právě u ní a je to zároveň uvěřitelné a neuvěřitelné. Na povrch vyplouvají nečekané historky, které dokreslují chování jednotlivých postav. Líbí se mi styl, jakým je to psané i lehkost s jakou se to dá číst. A přitom se od knihy nemůžete odtrhnout. 

9. 2. 2018
Jedná se o naprosto skvělou knihu, na které to není na první pohled vidět, ačkoliv obálku má vydařenou. Je úžasná takový těžko popsatelným způsobem. Nejprve se zdálo, že to bude lyrická nuda, bohapusté tlachání nějakých šesti šílených ženských nad šesti romány Jane Austenové, od níž jsem dosud nic nečetla a pravděpodobně ani neviděla. Zdálo se, že to byl fakt špatný nápad. Jenže vzadu na knize byl takový zajímavý úryvek:

„Bernadette,“ spustila Prudie. Dostala se do takové té zahloubané, sentimentální opilosti, která všechny přihlížející tolik baví. „Tolik jsi toho dělala a přečetla jsi tolik knížek. Věříš pořád ještě ve šťastné konce?“
„Pro pána, ano.“ Bernadette semkla ruce tak, že její dlaně připomínaly otevřenou knihu. Jako při modlitbě. „Proč by ne. Už jsem jich zažila asi sto.“ (str. 244)

Připomnělo mi to mě a znělo to opravdu vtipně. Myslela jsem, že v knize všechny ty příběhy se šťastnými konci budou, ale není to jen o Bernadette.

čtvrtek 8. února 2018

Chystej si vše rozumně předem (rada pro příště a pro mě)

Nechystej si nic extra dlouho dopředu, věci se mění, mohla bys to dělat zbytečně. Když už si to předpřipravíš, buď připravená na změny a pro jistotu před „odevzdáním“ zkontroluj, zda vše sedí. 

Dělej si rozumné zásoby. Věci se kazí, potřeby mění, materiály zlepšují. I když tomu teď nevěříš, bude se ti v budoucnosti líbit jiná barva, jiná kosmetika a možná budeš mít i jiné chutě. Cukr nahradíš datlovou pastou, živočišné mýdlo rostlinným, začneš psát supermoderním perem místo propisovaček (nebo vůbec rukou psát nebudeš, namluvíš vše do telefonu a on to vyřídí sám)...

pondělí 5. února 2018

Agatha Christie: 3x slečna Marplová (***)

Na povánoční čtení jsem si vybrala knihu se třemi detektivkami od Agathy Christie. Z anglických originálů The Moving Finger, The Body in the Library a A Pocket Full of Rey (Dodd, Mead & Company, New York) přeložili Vlasta Dvořáčková, Karel Voleský a Jan zábrana (v tomto pořadí každý jeden titul). Doslov napsal Jan Zábrana. Vydal Odeon, nakladatelství krásné literatury a umění, n. p., jako svou 2899. publikaci v redakci krásné literatury v Praze 1972.  Vydání první, náklad sto tisíc výtisků. 480 stran.

Další část bude prozrazovat děj, protože si ho píši jako záznam do čtenářského deníku, abych věděla, o čem příběh byl.

Není kouře bez ohýnku (***)
Příběh vypráví mladý muž, pan Burton, který vzpomíná, jak jim jednou přišel první anonymní dopis. Po leteckém neštěstí se přestěhoval se sestrou Joanou na venkov do Lymstocku, kde si měl odpočinout a „aspoň půl roku si tam žít jako kapusta na záhoně.“ Příběh je super. Opravdu mě chytil, ani to skoro nevypadá jako detektivka. Pořád nechápu, proč Agathu označují za královnu detektivek. Mně se  její detektivky jako detektivky nelíbí a ani se mi nezdají být detektivkami. Jsou to podle mě skvěle propracované příběhy, které vás chytnou, zaujmou, přemýšlíte nad nimi... ale vraha uhodnete jen těžko. Je to takové všechno komplikované a promyšlené, až se to zdá vysoce nepravděpodobné. 

Joana s bratrem bydlí ve vile Rozmarýnka, kterou pronajímá slečna Emily Bartonová (dnes už bychom u ní, ani u slečny Marplové neříkali, že je slečna, nýbrž paní, protože v pokročilém věku se to nepovažuje za vhodné). V příběhu se vyskytuje několik postav a sem tam z toho může být čtenář notně zmatený. Například tenký a suchý advokát Richard Symmington a jeho hádavá bridž milující manželka, dcera Megan, melancholický lékař Owen Griffith a jeho bodrá sestra Aimée, farář Calthrop a jeho výstřední žena, bohatý milovník umění pan Pye, slečna Bartonová a její služka Florence atd. 


Není kouře bez ohýnku je údajně často opakované úsloví právě v Lymstocku, které znamená v podstatě totéž co naše: na každém šprochu pravdy trochu. Po městě různým lidem chodí anonymní dopisy, v nichž jsou všichni obviňováni z různých nevhodných věcí, hlavní hrdina s Joannou například z toho, že nejsou bratr a sestra. Jenže oni jsou. Doktor Griffith přichází se dvěma alternativami: buď anonymní dopisy posílá někdo, kdo někoho nesnáší (propuštěná služka, žárlivá manželka apod.), nebo se jedná o patologické chování, kdy se tímto způsobem pisatel zbavuje zlosti na celý svět. V průběhu knihy je čtenář k této druhé variantě několikrát nenápadně nabádán. Potíž s anonymními dopisy je, že je lidé obvykle hodí do ohně, místo toho, aby je odnesli na policii. A tak se pachatel hledá těžko. A taky se může anonym náhodou trefit do něčeho, co je pravda, nebo zasáhnout lidi, kteří jsou duševně pomalejší, podezřívaví a nevzdělaní – když něco vidí černé na bílém, myslí si, že je to pravda.


A nejspíš to tak bylo. Paní Symmingtonová, jak se zdá, neunesla anonymní dopis ohledně toho, že její syn Colin není synem pana Symmingtona a vzala si život.  Brala prášky proti depresi a tak se zdá všechno relativně uvěřitelné. Až když se v tom začne šťourat slečna Marplová, kterou pozvala paní Calthropová, dojde vám, že je to divné. Proč jsou anonymní dopisy trapně stejné a neurčité? Proč jsou tak totálně mimo? Píše je někdo, kdo o nikom nic neví. Takže chlap, který se nezajímá o drby. 


Stará dáma znovu vzdala do rukou své pletení „Víte,“ poznamenala, ponořena v úvahách, „spáchat úspěšnou vraždu, to je asi moc podobné zdařile provedenému eskamotérskému kousku!“

„Hbitost rukou oklame zrak?“
„Nejenom to. Musíte upoutat pozornost diváků na jinou věc a na jiné místo – svést na falešnou stopu.“
„Rozumím,“ podotkl jsem, „takže v našem případě všichni asi hledáme šílence, a to je ta falešná stopa.“
„Já sama,“ řekla slečna Marplová, „bych se poohlédla po někom velice zdravém.“
„Ano, “ zamyslil jsem se, „to říká i Nash. Vzpomínám si, jak taky zdůrazňoval, že je to někdo patřící k dobré společnosti.“
„Ovšem,“ souhlasila slečna Marplová. „To je tuze důležité.“ (str. 109)

„Ano, to je svatební dárek od Joanny. Dostali jsme moc krásné svatební dary, viď? Tu nadýchanou vlněnou věcičku od slečny Marplové – škoda, že nevíme, k čemu to vlastně je...“ (str. 147)


Ve výsledku to bylo tak, že pan Symmington zavraždil svou manželku, aby si mohl vzít mladou služebnou, která se mu zalíbila. Dopisy si připravil předem a knihu ukryl u někoho jiného doma. 


Mrtvá v knihovně 
(***)
U pana a paní Bantryových ve vile byla v přízemí v knihovně nalezena neznámá mrtvá velice mladá platinová blondýnka v bílých lesklých večerních šatech a stříbrných střevíčcích. Praktická Dolly neváhá a zavolá na pomoc k řešení záhady paní Marplovou, která je její známou. 

„Ty chceš, abych k vám přišla?“ „Ano, pošlu pro tebe auto.“Slečna Marplová odpověděla nejistě: „Ovšem, má drahá, jestli myslíš, že tě mohu trochu utěšit.“ „Ale ne, já nepotřebuju útěchu. Ty jsi přece taková odbornice na mrtvoly.“ „To snad ne, to opravdu ne. Měla jsem většinou úspěchy jen teoretické.“ „Vynáš se přece tak dobře ve vraždách. A ona byla zavražděná, rozumíš, uškrcená. Víš, já si myslím, že když už jednou v mém vlastním domě došlo k vraždě, pak bych si měla taky trochu přijít na své, rozumíš mi? A proto tě prosím, abys k nám přijela a pomohla mi vypátrat, kdo to spáchal, vyřešit to tajemství a tak. Je to děsně vzrušující, nemyslíš?“ (str. 154)

Mrtvou dívku nikdo nezná. Nejprve padne podezření na mladého filmaře Basila Blaka z nedalekého okolí, ale ten má „svou“ platinovou blondýnku. A živou. A pak se nějak zjistí, že ji postrádají v hotelu Majestic v Danemouthu. Ruby Keenová, zaměstnáním profesionální tanečnice, je identifikována Josie, celým jménem Josefinou Turnerovou, její příbuznou, která taky tančila v hotelu. Ruby povolala, protože si sama zvrtla kotník a nemohla tančit.


Vražda je opět velice komplikovaná a vrah se celkem nedá uhodnout. Podezřelí se zdají být zakrátko všichni, i když všichni mají alibi. Pan Conway Jefferson si tu dívku velice oblíbil a chtěl ji adoptovat, což by pro ni znamenalo jisté peníze. Jenže to byl starší pán a ona si možná zatím namluvila nějakého mladého a roztomilého, ale to by se tomu staršímu nemuselo líbit, i když ji chtěl mít jen jako dceru, ne partnerku. Tedy ji mohl zavraždit on, kdyby zjistil, že mu lhala, či ho nějak podvedla. Ale je to invalida a sám to nahlásil policii. Pak jsou tu jeho dvě „děti“. Totiž při leteckém neštěstí obě jeho děti (Frank a Rosamunda) zemřely a jejich manželé se zachránili. Poněkud nepravděpodobné, ne? Takže u sebe má manžela dcery pana Marka Gaskella a manželku syna paní Jeffersonovou i s jejím synem z prvního manželství Petrem Carmodym. Oba dostali dost peněz při svatbě a teď se mají u tchána dobře, ale oba celkem rychle o peníze přišli (Frank Jefferson totiž neuměl tak dobře investovat jako tatínek, takže jim rychle nic moc nezbylo a Gaskell to rozházel sám). Motiv tedy mají i tito dva, ale v době smrti hráli bridge s Josii a Conwayem Jeffersonem v hotelu. Když u vás vyvrcholí paranoia, začnete podezřívat i Jeffersonova sluhu nebo původně zmiňovaného Basila Blaka, který jak to vypadá, je muž spíše volných mravů.

Jenže všechno je jinak a jako obvykle se nejvíc vyplatí hledat, kdo smrtí dotyčné nejvíc získá. Co by z ní měl pan Jefferson? Nebo Blake? Zato Gaskell a paní Jeffersonová by dostaly více peněz, kdyby je staroušek neodkázal v případě své smrti (nebo možná i za života) té mladé. Nakonec se ukáže, že se jednalo o dvě vraždy, které naplánovali a dost krutě připravili a promysleli Mark a Josie, jelikož se chtěli vzít a mít od starouška nějaké peníze (možná po jeho smrti). A jak to bylo s jejich alibi? Zavraždili totiž ještě jednu dívku, kterou předtím nalíčili, odbarvili a převlékli do Rubyiných šatů, aby to vypadalo, že je to ona. Její mrtvolu nastražili do domu Basila Blaka, u kterého by to nikoho zase tak moc nepřekvapilo. Jeho divoké večírky, pití... prostě se nepohodl s nějakou holkou a zabil ji. U něho by se to dalo čekat. Jenže on se vrátil z nějaké párty a doma našel mrtvolu, a protože byl opilý, připadalo mu vtipné dát ji do knihovny tak serióznímu a úzkoprsému člověku jako byl pan Bantry.

Superintendent se zvědavě zeptal: „Co vás upozornilo právě na to děvče? Všechny se zdály vyděšené, a pokud si vzpomínám, nebylo mezi nimi sebenepatrnějšího rozdílu.“
Slečna Marplová řekla mírně: „Nemáte tolik zkušeností s děvčaty, která lžou, jako mám já. Jestli si vzpomínáte, Florence vám hleděla přímo do očí, vůbec se nehýbala a vrtěla jen neklidně nohama jako ostatní. Ale vy jste si jí nevšiml, když vycházela ze dveří. Já hned věděla, že něco zatajila. Takové dívky se skoro vždycky příliš náhle uvolní. Stejné to bylo s mou služebnou Janet. Vykládala docela věrohodně, že koláč okousala myš, a sama se prozradila chichotáním, když odcházela z pokoje.“ (str. 258–259)

Kapsa plná žita (***)
Brucemu Ingramovi, který měl rád a publikoval moje první krátké povídky (str. 280)

Začátek příběhu je vpravdě dramatický. V kanceláři ředitele vedle kanceláře písařek se odehraje neštěstí. Pan Fortescue má speciální čaj, vodu mu vaří výhradně jeho sekretářka „Slečna Grosvenorová byla neuvěřitelně okouzlující blondýnka. Měla na sobě elegantně střižený černý kostýmek od exkluzívní švadleny a pěkně modelované nohy jí obepínaly ty nejkvalitnější a nejdražší nylonky, jaké byly na černém trhu k sehnání.“ (str. 282) a jednoho dne se mu právě po tom čaji udělá strašně zle a do několika hodin v nemocnici zemře. Motiv má skoro každý, pokud za něj považujeme nenávist, ale zisk ze smrti starého pána neplyne skoro nikomu. Po pitvě se celkem rychle zjistí, že byl otráven bobulemi tisu (taxinem). Jak příhodný název domu Vila u tisu. Zvláštností navíc je, že v pravé kapsa saka měl obilí, spoustu žita. 

Paní Adéla Fortescueová je druhou ženou zesnulého a je asi o třicet let mladší. Vzala si ho pro peníz a z toho také plyne, že její mimomanželský poměr s Vivianem Duboisem se dá celkem očekávat. Z prvního manželství jsou tu dcera Elaine a dva synové. Percival (nechává si říkat Val) má za ženu Jennifer, zatímco Lancelot se oženil teprve před rokem. Vzal si vdovu po lordu Fredericku Ansticeovi, který se zastřelil těsně před tím, než ho nejvyšší soud začal vyslýchat o podezřelých okolnostech, za kterých běžel závod jeden z jeho koní. Ještě předtím měla za manžela muže, který padl v bitvě o Anglii. Slečna Marplová pak z toho začne usuzovat, že to je žena, která si zásadně vybírá špatné muže. Hospodyně slečna Mary Doveová je domácí hospodyně. Velice šikovná, praktická a kouzelně umí všechno zařídit. A trochu podezřele se tři měsíce po jejím odchodu z pracovního místa ztratí šperky, kožichy a další cennosti. Pak je tu ještě kuchařka s manželem Crumpem.
„Já to neudělala,“ řekla. „To vám ale asi nejspíš řeknou všichni!“ „Máte nějakou představu, kdo to mohl udělat, slečno Doveová?“ 
Pokrčila rameny. „Upřímně řečeno, byl to dost protivný člověk. To mohl udělat kdokoli.“ 
„Protivným lidem se ale přece jen zpravidla nestává, že by je někdo otrávil jen kvůli tomu, slečno Doveová. Obvykle to mívá nějaký zatraceně závažný motiv.“ (str. 304)

Pak zemře ještě Gladys Martinová a tu se do hry vloží slečna Marplová, protože dřív byla Gladys její služebnou. A zrovna když začne být nejvíc podezřelá Adéla, zemře krátce po příchodu Lancelota na otravu cyankáli.

Stmívalo se. Slečna Marplová si v knihovně přesedla s pletením až k oknu. Podívala se ven a uviděla Pat Fortescueovou, jak přechází sem tam po terase. Slečna Marplová pootevřela okno a zavolala na ni: „Vraťte se, drahoušku. Pojďte už radši domů. Je tam hrozná zima a vlhko, nemůžete se tam procházet jen tak bez pláště.“
Pat vyzvání uposlechla. Vešla do místnosti, zavřela okno a rozsvítila dvě lampy.
„Máte pravdu,“ řekla, „je tam škaredě. To dnešní odpoledne se moc nevydařilo.“ Posadila se na pohovku vedle slečny Marplové. „Copak to pěkného pletete?“
„Och, jen takový malý kabátek, drahoušku. Pro děťátka, víte? Vždycky říkám, že mladé maminky nemají pro děti nikdy dost pletených kabátků. Tohle je velikost dvojka. Nepletu nic jiného než samé dvojky. Z velikosti číslo jedna nemluvňata hned vyrostou.“
Pat natáhla dlouhé nohy ke krbu.
„Když je venku takovéhle počasí, je tu uvnitř dobře,“ řekla. „U krbu a u lampy, a když při tom pletete nějakou maličkost pro batolátko. Všechno je tu takové poklidné a útulné – taková by měla Anglie být.
„Anglie taková je,“ řekla slečna Marplová. „Nemyslete si, že podobných Vil u tisu je nějak moc, drahoušku.“
„To je to jediné štěstí,“ řekla Pat. „Nevěřím, že tenhle dům byl někdy moc šťastný. A nevěřím, že v něm někdo byl moc šťastný, navzdory všem těm penězům, které rozházeli, a věcem, které nahamonili a rozestavili si kolem sebe.“ (str. 418–419)

A s vrahem je to opět komplikované. Nakonec se ukáže, že to byl Lance, na kterého to vůbec nevypadalo a který je celou dobu jako jediný sympatický a takový normální, není povrchní. A přitom... S Gladys se potkal na jakémsi táboře, kde ji snadno okouzlil, jelikož byl krásný a dělal na ní oči coby Albert. Přesvědčil ji, že se mu líbí. A že mu pan Fortescue něco dluží. Gladys pak svému pánovi ochotně do jídla dala taxin z tisu v domnění, že se jedná o pilulky pravdy. Mělo to začít působit za pár hodin, kdy by k němu přišel Albert do kanceláře s právníkem a domohl by se svých práv. Když se ukázalo, že množství pilulek pravdy bylo špatné (Gladys by nikdy nevěřila, že to její milý udělal záměrně) a pán zemřel, chtěla se s Albertem setkat, on ji vzadu za domem uškrtil a nechal ji tam ležet s kolíčkem na nose, aby připomínala třetí část písničky o kosech (proto to zrní v kapse). A manželku pana Fortescua musel zabít proto, aby po něm nedědila. 

A jak se to má s podezřelou Jennifer? Tu její matka vychovávala k nenávisti k panu Fortescueovi, protože nechal zemřít jejího manžela v Kosích dolech (na ty právě Lance dělal všechny ty narážky). Jenže matka Jennifer byla šílená, že přišla tenkrát o muže a zůstala na dvě děti sama. Jedno z dětí jí pak zemřelo a Jennifer se místo pomsty starala o Percivala tak dobře, že se uzdravil z těžkého zápalu plic. Jenže tím, že si ho vzala, si příliš nepomohlo. A tak aspoň v létě strčila tchánovi do koláče kosy, aby ho postrašila. Ale zabíjet jako ošetřovatelka nemá v plánu.

A o co Lancemu šlo? Chtěl, aby na něj bratr převedl ty Kosí doly, které byly na jihu Afriky a byly naprosto bezvýznamné, co se týče nějakého zlata nebo čeho, co se v nich mělo nacházet. Jenže Lance náhodou zjistil, že jsou velice zajímavou zásobárnou uranu (nebo čeho).

neděle 4. února 2018

Neděle jako malovaná

Když jsem se ráno vzbudila, moc se mi nechtělo vstávat. Po včerejších patnácti kilometrech jsem byla mírně (ale zato příjemně) unavená. Najednou jsem si všimla, že na anténě leží sníh, asi centimetr nebo dva. Udělalo mi to radost. 

Vstávání jsem ještě chvíli oddalovala, protože ho možná napadlo jenom tak málo, že na zemi vlastně vůbec nebude vidět. Ale byl. Okolní krajina byla nádherná. Všechno vypadalo veseleji. Bílý sníh dodává zimní přírodě krásu. A tak jsme ještě dopoledne vyrazili na nějakou směšně krátkou procházku, snad pět kilometrů (kdoví jestli). Ale bylo to prima, protože odpoledne to zase začalo tát a večer už bylo zase skoro sucho. Není divu, v devět večer bylo venku jen -3,5°C. 

Trošku jsme potrápili kočku, když se vrátila ze své vlastní procházky. Je sice šikovná, že umí doskočit na okno, ale se zimou má drobné problémy, které si asi úplně neuvědomuje. Plstnatí!

Možná už jsem psala, že Míša je krásně chundelatá, ačkoliv se jedná o obyčejnou kočku domácí bez rodokmenu a s otcem neznámým. Její máma kočka je taky taková huňatější, ale ne tolik. Míša je trochu jako medvídek. Třeba Paddington. Taková chlupatá kulička (vypadá kvůli tomu trochu tlustě) s vykulenýma očima (kvůli nimž si z ní zase děláme legraci, že připomíná sovu). Jenže na dotek... na dotek je to paráda. Jak merino vlna nebo alpaka. Nebo ten barevnej Malabrigo česanec. 

Už když jsme si ji pořídili, jsem navrhovala, že bychom ji mohli vyčesávat a já bych si pak z těch vyčesaných chloupků upředla přízi. Bože, jak ta by byla krásná! A případný svetr by musel být teplý! Kočce je totiž věčně vedro, nechce se kvůli tomu ani moc dlouho chovat, akorát dneska se asi nějak spletla nebo co a spala mi snad dvě hodiny na klíně. Možná si jen chtěla pojistit, že jí nikam neuteču, byla jsem s ní totiž v místnosti sama a ona je nerada bez lidí. Nijak zvlášť nestojí o to, abychom ji chovali nebo mazlili, to se chvíli nechá, ale pak začne kousat. A zoubky má ostrý, ovšem tlapkama chytá velice jemně a v podstatě se zataženými drápky. 

Ale teď k tomu našemu trápení. Jak tak přišla zvenku, hned jsem ji čapla a otočila bříškem nahoru. Tohle jí naopak vůbec nevadí. Dokonce tak někdy sama spí. Ve spolupráci s mamkou jsme jí očistily bříško od sněhu, aby se jí tam neudělaly dredy jako pod tlamičkou. Tam jí je budeme muset na jaře ostříhat, protože rozčesat už to nepůjde. Jinak je ovšem zajímavé, že si srst dokáže udržovat sama i bez česání. 

Memoriál Ladislava Dymáčka

Kostel Navštívení Panny Marie 
Včera jsme vyrazili na turistiku do Sobíňova. Cesta přetopeným motoráčkem ubíhala příjemně. Vzala jsem si k tomu jednoduché pletení čepičky A New Simple Pleasure Hat od Purl Soho a bylo mi příjemně. 

Start 24. ročníku byl v hospodě U Štefana, odkud jsme šli po modré turistické značce zpátky k vlakové zastávce a dál do bývalé hornické obce Sopoty. 

U zastávky ČD jsme zabočili doprava na červenou na Bílek. V okolí bývalých vojenských prostor bylo před mobilizací 1938 vybudováno několik pěchotních bunkrů, které měly pomáhat při ochraně muničních skladů. Bunkr mě naprosto nadchl a byl největší atrakcí dnešního výletu. Narozdíl od „řopíků“ byl velký, dlouhý a k mému potěšení i čistý. Ještě že můj mobil má v sobě zabudovanou baterku, takže jsem si mohla posvítit. 
Bunkr

Potom jsme šli dál po zelené k lesu a tam vpravo po neznačené asfaltové cestě lesem do Dolního Sokolovce. Kde jsme na chvilku zaváhali u následujících instrukcí: „Na silnici doleva a po padesáti metrech doprava a první cestou doleva ke kontrole v penzionu Mikeš.“ Přitom jsme stáli přímo u odbočky k penzionu, které jsme si v první chvíli nevšimli. Škoda, že nejel náš známý stejného jména jako  penzion. Fasáda domku byla krásná, ale trochu mě mrzelo, že tam nikde nemají vyobrazeného známého kocoura od pana Lady. Což mi připomíná, že jsem ještě nepsala o Hrusicích, kde jsem byla v létě na Mechanickém výletě. No, snad se k tomu taky dostanu.

Dvacítka dál pokračovala do Libice nad Doubravou (kontrola v hostinci U Bambuchů... na  zajímavé názvy si tu zjevně potrpí, to by mohla být krásná razítka, kdybych si vzala Hospodníka), zatímco my šli zpátky po hlavní silnici (chvíli jsme diskutovali, která to asi tak je) a dál do Bezděkova a Štěpánova, kde se k nám připojila trasa dvacítky a společně vedly přes Podmoklany, kde jsem asi zahlédla chlapíka černobílým kostkovaným svetrem, na němž byly vypleteny či vyšity šachové figurky. 

V Podmoklanech, přímo na úřední desce, visela následující smlouva s ďáblem:




Kaplička přímo u cesty
U turistického rozcestníku doprava a po modré turistické značce – v jednu chvíli do pořádného kopce s pokácenými (či popadanými) stromy, které nádherně voněly –  přes zasněženou Březinku (596 m n. m.) zpět do Sobíňova.
Železniční přejezd, u kterého není vlak

V hospůdce jsme si dali dršťkovou polévku nebo guláš, Rychtáře (z Hlinska, to abych měla zápis do Pivní akademie :-P), Chotěboř nebo Bernarda, zkrátka na co měl kdo chuť.
V Sobíňově mají soukromé speciální pohádkové domečky

pátek 2. února 2018

Lednový deník 2018

Letošní leden byl mírný. Sněhu bylo spíš míň, respektive skoro žádný nebyl. Na běžky jsem se vůbec nedostala, to bych musela jet někam na hory. Taková škoda, když mi Ježíšek nadělil nové hůlky (možná trochu příliš dlouhé). Byla jsem na dvou kačerských eventech a poznala pár milých lidí a ochutnala nová piva a přidala pár razítek do záznamníku Hospodník.

V lednu jsem se soustředila na pletení Oakenshieldu od Hany Paimen z oranžovohnědé a žlutohnědé příze. Také jsem se pokoušela o ponožky Double heelix. Kolegyni jsem obdarovala vlastnoručně pleteným setíkem z merino vlny pro její neteř (a to čekala jen ponožky). (Můžete si o tom přečíst v článku Překvápko pro kolegyňku.) Také jsem pracovala na svetru Mist, který úžasně přibývá, protože ho pletu na jehlicích číslo 7.

Dostala jsem naprosto úžasné trojrozměrné PF 2018. Úzkou dlouhou šálu upletenou z Malabriga Rios s vyšitým rokem textem PF 2018. 

Přečetla jsem pár detektivek od Agathy Christie: 
a znovu se pustila do čtení Angeliky a Projektu štěstí.

Vymyslela jsem si předsevzetí pro tento rok. A konečně jsem se objednala k novému zubaři, když můj dřívější šel do důchodu. Na Duolingu jsem získala za poslední měsíc 1660 XP, každý den se snažím získat 50 XP, což jsou jakési jejich bodíky, znamená to asi deset minut procvičování angličtiny denně.

Nakreslila jsem pár zentanglových minimandalek a naučila se několik nových vzorů, které jsem hned použila.

Navštívila jsem Senát ČR, zhlédla výstavu betlémů (článek zde), podívala se na střechu Národního divadla, vyrazila na pochod Večerní Prahou a ke konci ledna jsem byla u kamarádky na kolaudaci. Mají to doma moc krásné. Na mě je to moc moderní černobílé a hranaté (a uklizené), mám raději spíš vintage styl, takovou tu venkovskou eleganci, kdy se sem tam nachází nějaká ta serepetička jen pro ozdobu. Ale oni ještě určitě nějaké obrazy nebo něco podobného doplní.

A byla jsem volit prezidenta. Psala jsem o tom zde.

čtvrtek 1. února 2018

Uživatelsky nepřátelská knihovna

S MLP se teprve sžívám. Vlastně ani nevím, proč má Městská knihovna v Praze tuhle zkratku. Název Ústřední knihovna mi připadá děsivě historický. Jako nějaké „ústředí“. Ústředním motivem knihy je... tohle by řekla leda naše češtinářka – byla to celkem stará babča už když nás učila – a možná i ta by to považovala za archaismus. Přejmenovat Ústřední knihovnu na centrální by podle mě byl celkem dobrý krok. Ale jsou tu rozhodně důležitější věci.

Představte si, že jakožto moderní člověk jste si přes internet objednali určitou knihu (pomiňme, že se za to platí deseti korunový poplatek a otázku, zda je to správné nebo ne), taky jste měli doma dvě knihy – jednu jste dočetli (super detektivka, kterou jdete vrátit) a druhá je naučná, ale měli jste ji příliš dlouho, takže ji musíte přinést a vrátit a půjčit znovu. Nejlogičtější by byl následující postup: přijdete k přepážce, odevzdáte dvě knihy, z nichž jednu dostanete zpět společně s tou objednanou, zaplatíte poplatek a jdete domů. Otázka pěti minut, včetně tříminutového hledání vašeho příjmení mezi rezervacemi.

Realita je ovšem jiná a dělí se na dvě varianty: znalci a nováčci. Pro tu srandu uvažujme nováčka. 

Chcete provést zmíněnou akci: půjčit si objednanou knihu, vrátit jednu knihu a znovu si půjčit třetí knihu. 

Jako neznalí zamíříte do oddělení výpůjček. Tam vám po načtení karty řeknou, že nemáte uhrazený poplatek a pošlou vás na pokladnu. Na pokladně zaplatíte a jdete zpět (nejlépe do fronty). Vrátíte a půjčíte si knihu. Vlastně obě, protože u té paní se nevrací, takže buď vám je vrátí a půjčí znovu obě, nebo tu druhou nenačte. Nevadí, půjdete ji pak vrátit na místo, kde se knihy pouze vrací. Nesměle se zeptáte, jestli pro vás mají tu rezervovanou knihu, kterou jste byli zaplatit. Jistě – támhle v oddělení rezervací – nejvzdálenější místo od výpůjčního pultu (možná je to jako v supermarketu s pečivem: co nejdál od pokladny, abyste museli projít co největší část výstavní plochy a co nejvíce nakoupili). Dojdete tam, knihu si najdete, přinesete ji zpátky k výpůjčnímu pultu, potřetí vylovíte kartičku (a vystojíte frontu) a konečně si půjčíte vytouženou literaturu. Chvíli budete hledat místnost, kde se vrací knihy, ale pak už jen odevzdáte (odevzdaně) tu přečtenou a s pocitem úspěšně zvládnutého bludiště můžete odejít domů.