Úspěšné úterní po/velikonoční vaření

S dneškem jsem nadmíru spokojená!

Upekla jsem hlavičku, uvařila šmigrustovku, zavzpomínala na dětství s povinnými sběry bylin, chvíli háčkovala a četla poezii, dala péct do trouby první várku letošních jogurtů – o tom, jak je dělám, jsem psala zde. A dokonce jsem si stihla zahrát na ukulele. 

Tak to byl stručný úvod pro ty, co nemají víc času číst detaily. ;-) Pro ostatní tu je i zbytek článku. Na začátku dubna jsem psala o tom, že bych chtěla vyzkoušet nějaké nové velikonoční recepty. České. Protože pořád zkouším různé zahraniční věci. A tak nějak celkově k nám lezou burgery, sushi, Halloween, Valentýn... a vlastně už ani nevíme, jaké jsou naše české tradice a jídla. Takhle to tedy říkal manžel. Já se hned ohradila, že jak kdo, protože českých tradic, zvyků, pověr a všeho možného k Velikonocům je plný můj blog! :-) A z roku ... mám krásně zpracovaný článek ohledně tradičních velikonočních jídel. Ovšem je pravda, že zkušenosti s jejich přípravou mi ve valné většině chybí. Rozhodla jsem se to napravit. V průběhu Velikonoc už jsem leccos vyzkoušela, ale zbývaly ještě tři recepty, na které jsem měla zálusk. Na Boží milosti zatím nedošlo, protože se oba snažíme nejíst sladké, resp. já se snažím, manžel ho nejí.

Na hlavičku/nádivku podle Florentýny (recept u ní na blogu) je vhodné si maso uvařit den předem. Kdybych se lépe podívala, věděla bych, že i rohlíky se mají nakrájet a dát sušit den předem. No, já je měla trochu starší, a tak se to zvládlo, i když jsem je rozkrájela až dnes ráno. Vytáhla jsem tedy uzené maso z mrazáku, pozvolna ho nechala v předcházejících dnech rozmrznout v lednici a posléze i na lince a včera ho uvařila s cibulí a bobkovým listem. 

Dopoledne jsem si při sběru všemožného zeleného listí vzpomněla na školní léta, kdy se měl nosit sběr. Snad v tom byly i nějaké soutěže, aby se zapojila celá rodina. Kdo to pamatujete, možná vám to bude připadat z dnešního pohledu taky pěkně ujeté. Kam vůbec všechny ty sušené sedmikrásky a pomerančové kůry šly?

První míchání směsi na hlavičku: rohlíky, maso a zelený

Co vám budu povídat, bylo to hrozný. Florentýna trvala na 200 gramech, ale já se s plnou miskou stejně dostala jenom na 140 gramů. Pokud nebudu proradně potají počítat i tu misku. Teďka byly Velikonoce moc brzy. Ještě není zeleného plevele, který umím bezpečně určit, dostatek. Kopřivy jsou malinký, maliník jsem nechtěla moc očesat, šalvěj bych neměla jíst, když kojím... jitrocel se nějak schovává a pampelišky mají velké a ošklivé listy, které budou jistě hořké. Ze sedmikrásek nikdy žádnou pořádnou váhu nenadělám, navíc to jsou květy, tak to pak ani nebude moc zelené.

Druhé míchání: přidávám bílkový sníh

Hlavička je povedená. Ochutnala jsem ji ještě zatepla. A je fakt, že se k ní hodí brambory, protože je tam spousta masa, tak by bylo zvrhlý jíst ji jen tak jako hlavní jídlo. Navíc by se moc rychle snědla vzhledem k tomu, kolik s ní bylo práce.

Na základě Florentininy rady jsem si plánovala pečení nádivky zároveň se šmigrustovkou, velikonoční polévkou, ve které se vaří uzené maso, které se může následně využít i do té nádivky, máte-li ho hodně. „Dvě rány jednou mouchou“, jak se u nás říká.

Tahle polévka stejně jako hlavička rozhodně není pro slabší povahy a žaludky. Příprava vám zabere trochu času (recept opět u Flo) a tuku v ní je habakuk, i když ho z vypečené klobásky slijete bokem. Do polévky se totiž kromě uzeného přidává jedna smetana na litr polévky. To jsem trochu ošidila, protože mám dvojnásobné množství, ale použila jsem jen jednu smetanu s rozmíchanou moukou na zahuštění. Polévka je sice řidší, ale s dvěma smetanama bych k ní už musela jíst nevím co, i takhle jsem si k ní vzala chleba a to dělám jen velice zřídka.

Ale chuťově jsem spokojená, ne-li přímo nadšená. Osobně bych tuhle polévku viděla spíš na první část zimy, nebo leden, zkrátka když jsou venku třeskuté mrazy a i já si s chutí zakrojím špek. Nějaké to těžké, hutné, prasecké jídlo, které vás pořádně zahřeje. Teď už se cítím spíš na zeleninové saláty, třeba takový fenyklový – z bulvy – (opět dle Flo) je překvapivou lahůdkou i pro ty, kteří se fenyklovým semínkům vyhýbají jako čert kříži. Kdybyste na něj měli chuť, tak jde jen o to smíchat nakrájený fenykl s olivovým olejem, citronovou šťávou a solí. Já nedám dopustit na biocitrony naložené v soli, takže míchám rovnou s nimi.

Polévka šmigrustovka

Malá byla dneska enormně klidná, takže jsem si chvíli mohla háčkovat s chvíli jsem se snažila nahlas číst poezii (může jí to prospívat?), abych doplnila svůj nedělní seriál, myslím, že mi trochu zaostává.

S manželem jsme se domluvili, že si nechám včerejší mlíko a přidám k němu to z dnešního dojení a z těch třech litrů (půllitr jsem použila na vaření viz výše) udělám jogurty. Recept už jsem zmiňovala, tak k tomu není snad co dodat. Kromě toho, že se mi konečně vyplatilo, že mám v kuchyni jednu poličku plnou prázdných sklenic, které tu zbytečně překážejí.

Velkou radost mi udělalo to, že jsem konečně zase po spoustě dní vzala do ruky ukulele a dokonce dvakrát na něj dnes trénovala. Jednak vybrnkávání palcem proti ukazováčku a prostředníčku, a jednak opakovala základní akordy.

P. S.: A vykvetly mi dva tulipány a možná se ještě další chystají! :-)

Sladké Vánoce

Řadím se k mlsalům, a tak si neumím představit, že bych na Vánoce nemohla ujídat z různého cukroví. Za nejdůležitější považuji mít medvědí pracny, vanilkové rohlíčky a také zbožňuji sněhové pusinky. Nebyly by to ovšem pravé Vánoce, kdyby nás sladkosti nestály trochu potu. Nejlépe totiž chutnají vlastnoručně vypracované dobrůtky.

Kromě těch, které se osvědčily vloni, musím pochopitelně zkusit také něco nového. Takže vám pak možná napíšu recept na tradiční pečivo, které se údajně pojídá ve Švédsku v době adventu.

Jsem asi staromódní

Chtěla bych zažít časy, kdy maminky chystaly dcerám výbavu. Možná spíš než ty časy, by mě lákala ta výbava. Sice bych si jednou chtěla zařizovat domácnost sama, ale na druhou stranu by bylo fajn mít všechno po kupě dopředu a pěkně sladěné. Mám totiž sklony kupovat si věci ve stylu „každý pes jiná ves“. A takhle bych měla sadu talířů, se kterýma by ladila sada na odpolední čaj. Prádlo do ložnice bych měla ve všech možných barvách a vždy bych k povlečení na peřinu měla i polštářky… samozřejmě si představuji, že by všechno bylo kvalitní a krásně barevné a třeba i ručně ozdobené iniciály a hlavně by se mi to moc líbilo.

Jak mě napadlo zrovna tohle téma? Pořídila jsem si silikonovou pečicí formu Tupperware, nalila do ní těsto na bábovku a teď ji zvědavě okukuji, zda neshoří nebo něco podobného. I když si připadám směšně, nevadí mi to, protože jsem doma sama. Líbí se mi pořizovat si věci do domácnosti. Dává mi to pocit dospělosti a samostatnosti. Mít konečně něco svého. A zároveň vůči té věci cítím jistou zodpovědnost. Pokud se s ní něco stane, bude to zcela jistě moje vina. Už to nemůžu na někoho hodit. A tak mi představa vlastního oblečení a ručníků připadá podivně lákavá a vzrušující.

Mám radši dopisy

Jsou maily, které vás zahřejí na srdci.

Jsem staromódní. To už jsem možná říkala… no, platí to stále a ve spoustě věcí. Například mám raději pohledy a dopisy než maily. Jsou takové osobnější, upřímnější… Dají víc práce. Jistě, soudím to podle sebe, neboť na počítači píši poměrně rychle, zatímco perem píši jako normální smrtelník. Ale i kdybych psala v obou případech stejně rychle, dopis je zákeřnější. Musíte si koupit dopisní papír, nebo mít při ruce alespoň nějaký pěkný čistý a psát rovně (nebo použít podložku jako ve škole), pak taky potřebujete obálku, desetikorunu a známku. Musíte ho zanést na poštu, nebo aspoň hodit do schránky. Navíc mám ráda dopisy psané rukou a to už je pak opravdu práce, aby to po vás ten druhý přečetl. Zvlášť když jsou v poslední době všichni zvyklí psát spíše na počítači. A ještě k tomu vám při psaní rukou nikdo nekontroluje hrubky a čárky. A jako na potvoru, já si na pravopis docela potrpím. Ale znáte to – darovanému koni na hrubky nekoukej.

Ale zpátky k mailům. Bývá dobrým zvykem psát krátké, stručné a výstižné e-maily. Koneckonců je to tak rychlý způsob komunikace, abychom mohli sdělit vše, co potřebujeme. Nedávno mi přišel docela dlouhý mail (770 slov) od velmi dobrého kamaráda a udělal mi ohromnou radost, i když jsem ho nejprve jen prolétla očima. Nebylo to však spoustou různobarevných smailíků, které umožňuje vkládat Seznam. Bylo to slohem a stylem, jakým ho napsal. Vypadal skoro jako dopis, tak otevřený a příjemný… A co bych vám ráda popřála na závěr? Aby vám občas taky přišel e-mail, který vás potěší tím, jak je odlišný od ostatních stručných, pracovních… ať si i při moderní mailové komunikaci najdete čas „pokecat si“ a vzájemně se rozesmát.