úterý 30. dubna 2013

Optimismus jako hnací síla

Jsem optimistka, o tom nepochybuji. Občas propadnu pesimismu, ale moc dobře vím, že mi to nesvědčí. V obdobích pesimismu jsem méně produktivní, než v období optimismu, kdy sice občas odkládám povinnosti s tím, že to přece dobře dopadne, ale i tak jsem schopnější, protože si více věřím a mám víc síly pustit se do úkolů, které leží přede mnou, místo abych na ně jen nešťastně koukala a bědovala, jak to nezvládám.

Dnes jsem si přečetla zajímavý článek na Psychologii.cz. Jmenoval se Optimismus: zdravá iluze. Mimo jiné v něm bylo uvedeno několik oblastí, ve kterých jsou na tom optimisté lépe:
  • zdraví. Optimismus prý může potlačit začátek onemocnění, zmírnit jeho vážnost a urychlit uzdravení. Optimisté prý mají zdravější životní styl: více cvičí, pijí střídmě, vyvarují se tučných jídel. Z toho důvodu žijí pravděpodobně déle.
  • zvládání stresu. Optimisté údajně pracují na řešení problému, zatímco pesimisté hloubají nad svými pocity. Tak to už jsem vypozorovala i na sobě.
  • přizpůsobení se nezměnitelnému. Optimisté si realitu přetransformují do pozitivních termínů. Z vlastní zkušenosti vím, že je docela fajn hledat to dobré na všem zlém. I když některé teorie či psychologové upozorňují na to, že při tomto přístupu může docházet ke stagnaci místo snahy o zlepšení. Případné smíření se s domácím násilím asi není správný přístup, steně jako říkat si "ještě to není tak zlé". Naopak když stojíte na zacpané dálnici, nic moc jiného dělat nemůžete. Vztekat se a bušit pěstí do volantu či kopat do svodidel situaci asi nevyřeší a možná si navíc ublížíte.
Otázkou je, jak se takové věci zjišťují a prokazují. Každopádně byl článek zajímavý různými dalšími údaji o optimismu. Třeba to, že je z 25 % dědičný, nebo že míra optimismu roste s věkem a ženy jsou optimističtější než muži. A co mě asi zaujalo nejvíc? "Optimismus a pesimismus se obvykle považují za vzájemně se vylučující, ale výzkumy dokládají, že tomu tak není. Je tedy možné, že někdo může mít vysoké skóre optimismu v jedné oblasti, a zároveň vysoké skóre pesimismu v jiné oblasti." A také to, že šťastní lidé údajně nejsou realisty, ale neustále podléhají tzv. pozitivním iluzím a vnímají skutečnost zkresleně. Na svou budoucnost nahlíží nereálně optimisticky (ale jak se to dá posoudit?) a věří, že mají větší vliv na určování svého osudu, než je pravdou. Ale není to přece jen příjemný pocit? Vždyť zrovna před pár dny jsem se tu rozplývala nad krásami jara (léta?) a tím, že mi cestovatelský svět leží u nohou.

pondělí 29. dubna 2013

Handicap nemusí být překážkou…

Myslíte si, že to máte těžké? Že je problém sehnat zaměstnání a málo vám zaplatí? Že jste se narodili ve špatné době? Možná je to jen ve vás. Podívejte se na optimistické video o lidech s handicapem a uvědomte si, že aspoň v jedné věci jste měli opravdu štěstí.

neděle 28. dubna 2013

Hrad v Obřanech

Ve středu odpoledne, poté co jsem dospala včerejší ponocování, jsem vytáhla mapu a přemýšlela, kam by se dalo vyrazit, když je tak krásně. Všude už jsme byli, napadlo mě, ale pak jsem si řekla, že když se podívám víc zblízka, jistě najdu spoustu míst, která stojí za vidění. A tak mě nějak napadlo, že bych se zase po dlouhé době ráda podívala ke kostelu v Obřanech. Sice jsme se tam nakonec nedostali, ale to nevadí. Tramvají jsme jeli na konečnou čtyřky. Točna je nedaleko Obřanského mostu. A když se teď lépe dívám na mapu, všímám si, že uprostřed řeky Svitavy je ostrůvek. Škoda, že jsme si ho nevšimli dříve, třeba by se na něj dalo nějak dostat.

Hned nedaleko točny nás zaujala hospůdka Na Konečné. Ale takhle by to nebylo zasloužené. Chvilku jsme stáli u mapy a dumali, kam vlastně chceme jít. Nabízela se žlutá značka vedoucí kolem Obřanského hradiska a červená turistická značka jdoucí do Bílovic nad Svitavou. Tam už to známe, ale přece jen je červená ta nejhezčí a zde navíc vede spolu s naučnou stezkou Hády a údolí Říčky. Rozhodli jsme se jít kousek po žluté, protože mě zajímala miniželeznice. Téměř bez povšimnutí jsme minuli dům s pamětní deskou Vincence Makovského, sochaře a vysokoškolského učitele, kterého jsme neznali. A pak už jsme byli u miniželeznice. Domnívám se, že jsem ji kdysi viděla v dokumentárním pořadu, protože mi je povědomá, a věděla jsem, že tam má mít i tunel. Domlouváme se, že sem musíme znovu zajít někdy o víkendu, neboť za příznivého počasí je v neděli spuštěna. Děti do třiceti kilo se mohou dokonce povozit. O kousek dál přemítáme, jak se dostat přes řeku, abychom se nemuseli vracet, a mohli dále pokračovat po červené. Železniční most není zrovna ideální, ale místa je na něm spousta.

U bývalého lomu si prohlížíme bránu připomínající Pána prstenů. Drobnou zastávku děláme u studánky Marcelka, kde okusíme místní vodu, a kocháme se zajímavou flórou. Následně debatujeme o tom, co by nás přinutilo namočit se v řece. Ukazuje se, že naše hodnoty nejsou příliš vysoké. Naučnou stezkou jezdí jeden cyklista či inlinista za druhým. Dojdeme do Těsnohlídkova údolí a přemítáme, kdy jsme tu byli. Do Bílovic se nám už nechce, neboť jsme tudy již šli. Navíc bychom museli platit za vlak. A tak odbočíme po modré na zříceninu hradu Obřany. Samozřejmě se už těším, že mi do Hradníku přibude další úlovek. Zřícenina je to taková všelijaká – kde nic tu nic, ale kopec to byl pořádnej! Opisuju si rozcestník, protože razítko tu nemám na kom vyloudit. Pokouším se fotit fascinující měsíc blížící se úplňku vykukující zpoza stromů. Na fotce to vypadá spíš jako kaz. Povídáme si o tom, že nám připadá, že les má oči. Přesně, jak to na jednom ze svých obrázků nakreslila Marie Brožová.
 
I když je to vcelku obtížné, protože padla tma a v lese toho moc není vidět, bez obtíží dojdeme na Šumberu, kde z modré sejdeme na žlutou a míříme na Hády, kde si uděláme malou odbočku k obrovskému vysílači, na který by báječně seděla reklama „větší, než jste čekali?“. Následně se trochu zamotáme nad Růženiným domem a raději se zeptáme místních opékačů pochutin nad ohýnkem, kudy se dostaneme do Brna, které je sice krásně vidět, ale nechce se nechat vyfotit. Vtipálci ukazují na lom a říkají, že to je trochu prudší, pak nás posílají správným směrem na Velkou Klajdovku.
Protože jsme si užili málo dobrodružství a nechceme jít po frekventované silnici, vydáme se slibně vypadající pěšinou, která sice možná někam vede, ale nakonec se stejně raději vrátíme, i když trochu někudy jinudy. Zacházka asi na hodinu a nic moc jsme neušli, o to to ale bylo dobrodružnější. A na závěr? Všechno dobře dopadne - ujdme cca 8 kilometrů, na sídlišti najdeme autobus, který nás ještě v tak pozdní hodinu doveze do centra. Zbývá jen otázka – proč se víc bojíme v lese, než ve městě plném jediného skutečného nebezpečí (lidí)?

Šmejdi

Na stránkách D-testu jsem se dozvěděla o zajímavém dokumentu. Jmenuje se Šmejdi a pojednává o otřesných praktikách na předváděcích akcích pro seniory. Rozhodně stojí za zmínku uvést, že dokument vznikal spontánně, bez koncepce. Autorce Silvii Dymákové šlo o ukázání jednotlivých technik manipulace, které prodejci používají.

Hned jak jsem viděla název, film mě upoutal. Nutno tedy pochválit dobrý marketing. I propagace je slušná. V Brně se na něj lze podívat hned několikrát. Co jsem si zatím všimla, tak především v pondělí a úterý. Bohužel budu tou dobou mimo. Už jsem se na něj začínala těšit a rozhodně jsem ho chtěla vidět.

Na ČSFD má tento dokument 87 %. Jaké je to zvěrstvo lze pěkně poznat už z úryvku na Idnes: „ Oni to mají v očích. To, co dělají, se jim vráží do výrazu. Pro sebe jsem si je začala titulovat jako pětadvacetileté testosteronem nabité nadsamce v růžových košilích. Hodně dávají najevo své mužství, přitom jsou slabí. Silný člověk by se takového chování nikdy nedopustil. Masakrovat důchodce? To je srabárna. Spousta z nich jsou absolventi, kteří mají nouzi o práci, a teď narazili na zlatý důl, na snadno vydělané prachy. Pro ně není problém vydělat si až sto tisíc měsíčně.“

Ve zdrojích uvádím i odkaz na 28 minutové vysílání České televize.

Zdroje:
http://www.dtest.cz/clanek-2864/natacela-jsem-smejdy-kteri-prodavaji-smejdy-rika-reziserka?&utm_source=newsletter042013&utm_medium=email&utm_campaign=Rozhovor_dymakova&newsletter_id=521&email_id=312028&email_hash=5ff5c7a01511d6574d0d288db069070e
http://kultura.idnes.cz/rozhovor-dymakova-0nq-/filmvideo.aspx?c=A130422_150737_hradec-sport_tuu
http://www.blesk.cz/clanek/zpravy-petice-proti-smejdum/195358/smejdska-sestava-znate-nekoho-z-techto-prodejcu.html (jen pro zajímavost)
http://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/10117034229-168-hodin/213411058250414/obsah/254414-smejdi/

sobota 27. dubna 2013

Hrady a zámky českých krajin

"Když si chci užít výlet,
měl by tam být hrad..."            obdarovaná Hradníkem

Vytvořila jsem nový štítek s názvem "hrady". Vznikl kvůli Hradníku, protože to zřejmě bude téma, které se tu bude objevovat čím dál častěji. Abych zabránila zahlcení čtenářů štítky, zahrnu pod "hrady" i zámky, zříceniny a podobné budovy. Beztak mnoho zámků vzniklo z hradů a u některých není jasné, co jsou vlastně zač, dokud si to člověk někde nepřečte.

Zvláštní zákeřností jsou např. Bránky, tzv. Zkamenělý zámek. Jak pak máte vědět, že je to hrad? Nyní už dokonce jen zříceniny?

pátek 26. dubna 2013

Hradník

Na Vánoce se mi povedlo zakoupení báječného dárku. Obdarovaná měla z turistického záznamníku Hradník doopravdy radost. V rámci něj je třeba navštívit určité množství hradů v bývalých krajích a získat za ně potřebný počet bodů. Záznamníky jsou vlastně dva: první pro oblast Čech a druhý pro oblast Moravy.

Když už jsem měla platit poštovné, řekla jsem si, že by nebylo špatné, pořídit záznamník i sobě. Klidně mi nějaký ten rok vydrží. 

Pro příklad uvedu, jak je to s tím moravským Hradníkem. Je v něm uvedeno 66 zřícenin či hradů. Hrad je za 5 bodů a zřícenina podle toho, jak je dostupná nebo rozsáhlá od 1 do 4 bodů. Z celkových 213 možných bodů je pro získání odznaku třeba získat 140 bodů. Navíc je v každém bývalém kraji určeno nutné minimum. Splnění záznamínku je tedy dlouhodobější činností a představuje slušnou výzvu. Navíc prokazuje jisté znalosti o místních hradech. Výhodou je, že za ty, které v záznamníku nejsou uvedeny, si můžete přidělit 1 bod.

Koukni se ven

Vždycky jsem to vehementně popírala – počasí na mou náladu vliv nemá. Však se podívejte do starších článků. Jedna z nejkrásnějších dovolených v mém životě byla propršená Šumava. Připouštím, jistý vliv na tom má i to, že je v mých vzpomínkách nejčerstvější, ale stejně. Vzpomínám snad s láskou na všechny ty dovolené u moře, kdy bylo překrásné slunce? Ne… se smíchem vzpomínám na Hvar. Ostrov, kde nikdy neprší. A nám pršelo. A ne jednou. Hned několikrát. I když by nás to všude jinde nejspíš trochu otrávilo, tady jsme si z toho dělali legraci. Prší na Hvaru a my jsme u toho!

Buď stárnu, nebo vidím, co jsem dříve neviděla. Ačkoliv mi podle ostatních ošklivé, pochmurné počasí nevadilo, teď jen zářím. Jsem blahem bez sebe a nemám k tomu vůbec žádný důvod. Možná ho jen nevidím, kdoví. 

Každopádně mě nadchla sezóna otevřených hradů a zámků. Jak houby po dešti se rojí různé pochody, vycházky, túry, cestovatelské nápady a plány, dokonce s nimi přichází i kamarádky. Blíží se dovolené. 

Řekla bych, že tohle je ten nejkrásnější čas. Všechno máte před sebou. Za léto můžete „stihnout“ tolik věcí, po kterých jste už dlouho marně toužili. Vidím před sebou všechny ty krásné kraje, které bych mohla navštívit. 

A kdybych léto strávila pouhým touláním kolem Brna, taky by to nebylo k zahození. S celoroční šalinkartou se můžu každý týden svézt na konečnou některé z tramvají a prozkoumat nedaleké okolí. S tímto smělým plánem jsem začala už předevčírem. Nakoukla jsem, co zajímavého je možno vidět na konečné čtyřky v Obřanech. A nebylo toho málo.

čtvrtek 25. dubna 2013

Jsem lepší než Sheldon

Ve středu se u nás pořádal Den zdraví. Byla jsem jednou kolegyní přesvědčena, ať se nechám zvážit a změřit si tuk v těle. Proč ne, řekla jsem si. K získaným hodnotám jsem se dozvěděla podrobný komentář. Naštěstí jsem spíše štíhlejší postavy, takže jsem si nemusela dělat hlavu s tím, že se dozvím něco, co bych nechtěla. A kdyby, aspoň by mě to třeba motivovalo ke změně.

S váhou spokojená nejsem, ale to je snad u nás žen běžné. Nicméně na sobě nepozoruji žádné změny, a jak říká kamarádka: Dokud mě partner unese, je všechno v pořádku. Ještě bych dodala – dokud mu to taky nevadí. Ale v tomhle směru jsem spíše přesvědčována, ať neblbnu, že přece nebudu jíst vatu jako modelky. To samozřejmě ne. Jde mi především o zdraví a vím, že by mi nadváha komplikovala život.

Dalšími zjišťovanými body, bylo % tuku v těle, svalová hmota v kilogramech, BMI index, metabolismus a kolik bych měla denně spotřebovat kilokalorií, procento vody v těle a viscerální tuk. Jedinou špatnou hodnotou je u mě kalcium a ostatní minerály v kostech. Zajímalo by mě, jak to zjišťují.

A co má tohle všechno společného se Sheldonem? Jak asi víte, je také spíše štíhlé postavy, o to ale nejde. Zajímavostí v jeho případě je velice brzy vystudovaná vysoká škola. Tuším, že ve 14 letech. Taky jsem vysokoškolsky vzdělaná, ale můj metabolický věk je údajně pouhých 12 let. Stejně jako mě, i další dvě kolegyně potěšilo, že jim je pouhých 15 či 21 let.

Luxus kanceláře

Kochám se pohledem na červený hrneček s pseudokávou na svém stole. Dostala jsem ho od kamaráda, který tou dobou ještě nevěděl, že kávu nepiju, a tak jsem mu našla náhradní využití. Ayurvédská káva z čekanky a bylinek vypadá skoro jako ta normální, jenom mi tak nesmrdí.

Jdu si uvařit čaj a vzpomínám bez jakéhokoliv zármutku na studentská léta. Jo, to byly časy. Člověk si mohl nosit celý den vodu s sebou v PET lahvi, nebo se tahat s termoskou, zrovna tak s bundou. Nebylo se kde a do čeho přezout. A v případě, že jste zmokli, museli jste si v tom celý den protrpět.

Teď, po třech letech, už to mám vychytaný. V šuplíku mám náhradní oblečení, které jsem jednou skutečně využila, parfém, který pozvedne náladu, vodu na tvář, která osvěží ve chvílích, kdy se z kanceláře stane skleník a nepomáhá ani obrovské množství vypitých tekutin. Spousta čajů, papírů, svorek, sešívačka, pastelky vždy po ruce. Papíry roztříděné v šanonech. Jak málo někdy stačí ke štěstí!

sobota 20. dubna 2013

Nenávidím výmluvy

Moderní dobou jsme se nechali rozmazlit, a tak očekáváme, že všechno bude hned. Máme rychlá auta, rychlovarné konvice, mikrovlnné trouby, telefony, e-maily… Dokonce i balíky vám Česká pošta slibuje doručit do druhého dne. Považuji se za tolerantní a na takovéhle rychlosti rozhodně netrvám, pokud není slibovaná. Co asi můžu tak nutně potřebovat, aby to týden nepočkalo? Snad máme ještě dostatek rozumu na to, abychom si to stihli objednat včas, ne?

Když mi ale ženská po roce řekne, že na vytištění certifikátu potřebuje další měsíc a půl, nemůžu než zůstat stát a koukat. A to mi pak ještě známý řekne, že jsem podle něj byla dost drsná, když jsem jí doporučila nějaké informatiky, aby se do toho počítače mohla dostat, když s tím má údajně problémy. Její lehce ironickou poznámku: "Myslím, že to zvládnu sama," jsem nechala vyšumět, protože jinak bych po sheldonovsku musela odvětit, že s tím má evidentně už rok problém.

P. S.: A to neměla ani tu slušnost odpovědět na dva nebo tři maily. + Samozřejmě jde o tu stejnou pani, na kterou všichni před rokem a něco nadávali, že neustále rozesílá pozvánky na kurzu. Chápu, byla to její náplň práce, ale vydat k nim certifikáty snad taky.

čtvrtek 18. dubna 2013

Moje druhá zřícenina aneb První jarní výlet

O víkendu jsem opět byla na fantastickém výletě. Zajeli jsme si lokálkou do Chřenovic a odtamtud se vydali pěšky do Ledče nad Sázavou. Celá trasa měla přibližně pouhých sedm kilometrů, ale byla velice přínosná, co se týče mojí nálady. Hned ve Chřenovicích se mi zalíbil kostel sv. Václava na hřbitově. Vzpomněla jsem si, že jsem podobnou věž viděla v Ravenně v Itálii a že jsem někde zaslechla, že s výškou přibývá počet oken kvůli tomu, že se pak snižuje váha té věže.

Na nedalekém hřišti jsme museli vyzkoušet houpačky ve tvaru zvířátek na pružině. Bylo to stejně zábavné jako před lety. Po červené turistické značce jsme pak pokračovali ke zřícenině hradu Chřenovice. U něhož rostly všelijaké kytičky, které byly pastvou pro naše oči uvyklé na zimní šeď. Sám hrad byla vlastně jen tahle věž. Ale i tak to stálo za to. Dalo se do ní totiž nakouknout otvorem, který můžete vidět.

Podobnou radost jako fialové a bílé kytičky nám dělaly též včelky, čmelák, který se nechtěl nechat vyfotografovat, kvetoucí podběly a koník, kterého jsem si s jistými obavami nakonec přece jen pohladila. 

A závěr výletu? Lehnout si na bundu do trávy a nechat se ohřívat slunečními paprsky.

pátek 12. dubna 2013

Společensky odpovědní sami doma

Líbí se vám myšlenka společenské odpovědnosti? Ale štve vás, že se to týká jen podniků a vy sami nemůžete nic udělat? Nevěřte tomu. Vždycky můžete něco udělat, vždy existuje alespoň přijatelné řešení, když už ne skvělé. Jak řekl Konfucius: „Je lepší zapálit malou svíčku, než proklínat temnotu.“ A někdo jiný zase: Chcete-li změnit svět, začněte u sebe. Chcete změnit svět? Upřímně myslím, že to není zas tak těžké. Možná ne hned a možná ne celý, ale ten kolem sebe určitě zlepšit můžete. Poradit vám může i můj blog, teda aspoň v to doufám. :-)

Tradičně se společenská odpovědnost dělí do tří pilířů, tak to můžeme zkusit taky tak, co říkáte. Těm, kteří se se společenskou odpovědností neztotožnili, by třeba následující rady mohly pomoci udělat svět hezčím. A spolu s ním i svůj život.

Ekonomický pilíř: Vím, že se mi to snadno řekne – oblíbená výmluva lidí, kteří ve všem vidí problém, ale zkuste si na věci šetřit. Jak mi řekl jeden moudrý pán vaše výdaje a příjmy by měly vypadat jako bilanční rovnice. Z toho co máte, si můžete nakoupit. Ano, všimla jsem si, že dnes je velmi populární dlužit, ale pro morální lidi je to víceméně nepříjemné. Kupujte si jen to, na co máte. Souhlasím, že při koupi domu, auta a někdy nejspíš i spotřebičů potřebujete splátky, půjčku nebo něco podobného… ale na vánoční dárky? Zvažte, kdy je opravdu nutné si půjčit (často zaplatíte ve výsledku více) a pokud se bez toho obejdete, udělejte to. Dbát na to, abyste se nezadlužili, je jedna z deseti věcí, které prokazují, že jste zralý člověk. Alespoň tak to píše Irma Bohoňková v knize Sám sobě koučem.

Praktikujte zen – najdete tu o něm pár dalších článků – ale podstata je jednoduchá: jednoduchost. Nepořizujte si zbytečné haldy oblečení a věcí, ale ani dárků. Zůstane vám tak místo a volný prostor ve skříních. Vše, co děláte, dělejte pořádně. Proto je lepší dělat toho míň, ale s láskou a chutí. Dělejte jen to, co musíte nebo chcete. A pozor, ve skutečnosti musíte asi tak ½ věcí, kterou si myslíte, že musíte. Žijte přítomností. Buďte tady a teď. Užívejte si toho, kde jste a toho, co máte. Můžete se těšit na budoucnost, ale nežijte představou, že jednou se budete mít lépe, budete mít více času a podobně. Važte si toho, co máte právě v tuto chvíli. Jak napsal Fulghum, pokud dýcháte a máte tep, žijete. Uvědomte si to. Zítra to tak už být nemusí. Kupujte si kvalitní jídlo a jezte ho míň. Jíme, abychom dodali tělu živiny, abychom potěšili smysly. Užívejte si jídlo a nedělejte při něm nic jiného. Jídlo má být odpočinek, relaxace – sníte míň, ušetříte, budete zdravější… Nestojí to za to?

Kupte si knihu z antikvariátu. Nemusíte mít novou a tahle se nemusí vyhazovat. Choďte do knihovny, místo abyste si knihy kupovali. A koupené knihy půjčujte dobrým přátelům, kteří je vrací.

Sociální/společenský pilíř: Začněte dělat více věcí, které vás baví. Výmluva, že nemáte čas, je skutečně jen výmluva. Pokud nemáte peníze, ušetřete je nebo vydělejte je – zkuste „brigádu“ o víkendech, anebo se pusťte do něčeho jiného. Chtěli byste třeba víc číst? Knihovny jsou za pakatel a máte tam knih ažaž. Rádi jste luštili křížovky? Připomeňte si to… prospěje to i vašemu mozku. Máte rádi cestování a výlety? Tak někam vyražte… třeba jen pěšky, pár kilometrů za město. Jak už jsem říkala i málo je lepší než nic. Možná si říkáte, co je společensky odpovědného na tom, když děláte, co vás baví. To přece zní docela sobecky, ne? Zní, ale o to právě jde. Když děláte, co vás baví, jste spokojení, možná dokonce šťastní. Je radost pobývat ve vaší společnosti. Jste schopnější a zdatnější a šíříte dobrou náladu do okolí. Společnosti prospívají šťastní a spokojení lidé.

A taky optimisté. Naučte se pozitivnímu myšlení. Můžete si o něm něco přečíst – knih je na trhu spousta. Nebo se něco průběžně dozvíte na mém blogu, či na Šťastném blogu. Ale můžete začít i s tím, co máte. Zkuste se podívat na sklenici a říct si, že je ještě z poloviny plná. Nikoliv z poloviny prázdná. Že máte před sebou ještě polovinu dovolené/letních prázdnin, že máte docela milou ženu a celkem slušně vychované děti, že v kantýně je to jídlo aspoň teplé… Nebo můžete začít věřit tomu, že „to takhle mělo být“. Že nejlepší varianta z možností ve vašem životě je právě ta, která se stala. Možná už jste slyšeli o příhodách, jak někomu uletělo letadlo a pak spadlo, jak zmeškal rande a pak potkal „tu pravou“… A když vám teda ujede vlak, můžete zajít do blízké kavárničky, můžete si dát ten skvělý zákusek, na který jste se už dlouho nedostali, místo toho, abyste vztekle hodinu přecházeli po nástupišti sem a tam. A vůbec: když nejde o život, jde o…

Zajímejte se o druhé. Dale Carnegie tvrdí, že když se budete zajímat o druhé, získáte za čtrnáct dní tolik přátel, kolik byste jich nezískali za dva roky, kdybyste se snažili vyprávět o sobě.

Ekologický pilíř: Začít můžete tím, že budete vytvářet míň odpadu. Když máte na výběr, kupujte si věci ve vratných obalech, nebo v obalech, které jdou snáze recyklovat. Třídit už je skoro samozřejmostí. Můžete zjistit, jak některé věci znovu využít. Pokud máte rádi papírové noviny, proč nezačít plést z papíru? Udělejte si sami krabici, kterou potřebujete, koš na prádlo, ošatku nebo cokoliv dalšího. Nebo si můžete noviny popůjčovat v práci, dát je k přečtení někomu dalšímu…Jak využít staré věci ukazuje mnoho knih a na Fler.cz je na to dokonce zaměřena jedna kategorie. Zbytky korálků a všech možných materiálů, ze kterých už neplánujete tvořit, můžete prodat nebo darovat, podobně můžete naložit se starými skříněmi, koberci a všemožnými dalšími věcmi, které byste jinak jen vyhodili. Takhle ještě mohou někomu udělat radost.

Kupujte si takové množství jídla, které sníte. V České republice se každoročně vyprodukuje přibližně 729 tisíc tun potravinového odpadu, což představuje 69 kilo na osobu ročně.

čtvrtek 11. dubna 2013

Korektury odporný

S kolegyní jsme se dohodly, že zapracuju korektury na našich skriptech tak, aby už byla kompletní. Ukázalo se, že na to mám míň času, než jsem se domnívala. Začala jsem s tím trochu se zpožděním – toto pondělí. A dnes už mám hotovo. Sama nechápu, přes dvě stě stránek!

Chvílemi jsem z nich doopravdy rostla. Něco bylo jasné, ta ženská měla evidentně pravdu… pevnou mezeru jsem si za jednoslabičné předložky a spojky asi měla doplnit předem. Jindy je úplně mimo a mě to štve, např.: první odstavec po nadpisu se neodsazuje. Každý vidí, že to není nadpis. Nezná typografii a dělá korektorku a šmatlá do formátování. Takový lidi mám nejradši.

Jsou ale věci, se kterými si nevím rady. Nechci tupě přijmout její korekturu, ale ani nevím, jak a kde zjistit, kdo má pravdu. Třeba takové „např.“. Má za ním být tečka a dvojtečka? Tu dvojtečku bych nedělala, ale nějak se mi to nepodařilo nikde najít. A v pravidlech ji tam asi mají.

A co teprve odrážky – začínají velkým nebo malým písmenem? A mají tečku nebo čárku? Byla jsem přesvědčená, že když jsou to smysluplné věty, začínají velkým písmenem a končí tečkou. Pokud jsou to jen vyjmenované položky, měla by tam být čárka a malé písmeno.

I když si říkám, že to budu brát v klidu, chvílema zuřím. Jak mi může dát kus věty do uvozovek a označit ho kurzívou? Nemůže si udělat citaci ze všeho, co se jí do ní esteticky hodí!

A jindy si říkám: „Vau, toho jsem si vůbec nevšimla. Má pravdu.“

Ach jo, takových češtinářských otázek…
  • Kdy nebo když? „O narušení osobní zóny jde tehdy, kdy…“
  • Před výčtem v odrážkách může být tečka? Není dvojtečka vhodnější? 
  • Hned za citací v kurzívě má být zdroj? To nestačí, že ho mám trochu dříve ve stejném odstavci? Hm, tak paní korektorka tvrdí, že to nestačí.
  • A takhle bych mohla pokračovat.
Teda, přiznávám, že korekturu bych po sobě dělat nechtěla. Takových chyb. To je strašlivé! Sice je to dané tím, že jsem v podstatě neměla možnost si to po sobě přečíst, ale na tom nezáleží. Hmm, v některých těch stylistických věcech je vážně dobrá. A dneska jsem happy, že už to mám za sebou.

středa 10. dubna 2013

Moje první zřícenina aneb Poslední zimní výlet (snad)

V sobotu jsme s přítelem vyrazili na výlet. První dva moje návrhy byly zamítnuty, stejně jako ten jeho – návštěva autosalonu mi nepřipadala dostatečně lákavá, i když by se v některém z autíček dalo projet. Jo, kdyby tam byl poršák…

Ani nevím jak nás napadl právě Ochoz u Brna. Tramvají a autobusem se přepravujeme do Líšně ke hřbitovu a odtud vyrážíme po žluté turistické značce. Nejprve nás trochu vyděsí rozšlapané bahno, které vypadá, jako bych vešli do výběhu nějaký zvířátek místo na turistickou značku, ale pak se vše změní… krajina je pokrytá sněhem. Koukáme na to jak z jara. Nebo spíš ze zimy? V Brně je sucho. Málokde se vidí ještě kupička krčícího se sněhu. A tady? Během vycházky si důkladně rozmáchám boty i kalhoty, vlastně až ke kolenům… asi vážně trochu sají vodu. Nebo tak blbě chodím.

Po žluté značce jdeme naučnou stezkou Hády a údolí Říčky. Zajímavé je, že Říčka je název místního potůčku. Na hradisku Staré Zámky si prohlížíme naučnou tabuli, podobně jako ty příští je dělána spíše pro archeology nebo geology, nás příliš nezaujme. Někdy mě překvapuje, kolik na ně dávají odborných informací. Vždyť tomu ani běžný smrtelník nemůže rozumět.

U Muchovy boudy vidíme kačenky. Opravdu jsme si měli vzít chleba, abychom je mohli krmit. Jedna z nich by si od přítele možná vzala i z ruky. Po modré značce si uděláme odbočku na kopec, kde se nachází Horákov neboli Horákovský hrad. Leží pouhých 301 metrů nad mořem. Je to můj první zápis do moravského Hradníka. Super, mám první dobytou zříceninu. Sice za pouhý jeden bodík, ale i to se počítá. ;-)

Stejnou cestou se vracíme zpátky a pokračujeme dál po modré, která teď vede souběžně se žlutou kolem Říčky. I když je cesta projetá, nejde se nám zrovna dobře. Slyšíme velké množství různých ptáků. A některé i vidíme.

Někde cestou, možná u Bělkova nebo Prostředního či Kaprálova mlýna vidíme bílého koníka, klisničku a hříbátko. Později si uděláme pidiodbočku, asi 300 metrů, do jeskyně Pekárna. Nemůžeme si ji pořádně prohlédnout, protože nemáme žádnou baterku. Ačkoliv se nám nepodaří objevit na cedulích avizovanou kresbu, najdeme něco jiného… malého a pištivého.
Dále po modré jdeme do Ochozu u Brna. Nejprve hledáme zastávku – hostinec u Votrubů, odkud pojedeme do Brna. Pořád se nám to nedaří, tak se nakonec ptáme domorodců. Hned nás posílají rovně. Už je to jen kousek. V klasické vesnické hospodě si dávám směsku masa mix gril s na másle udělanou zeleninkou a přítel kance na šípkové omáčce. Značně to připomíná svíčkovou a moc mi to chutná. Také si dáváme dršťkovou. Sice za třicet korun, ale je opravdu dobrá. 

Podle mapy.cz jsme našlapali pouhých 10,126 kilometrů. To se mi tedy nezdá. My to šli takovou dobu. A byla jsem fakt uťapkaná z toho boření se a vyhýbání bahnu.

úterý 9. dubna 2013

10 položek a méně

Přesně takhle se jmenoval film, který jsem před pár dny viděla. V hlavní roli je Morgan Freeman a na ČSFD film dostal 72 %. Byl trochu netradiční a zajímavý, ale nijak zvlášť mě neuchvátil. I když myslím, že za zhlédnutí rozhodně stojí. Tím chci říct, že jednou byste ho vidět měli, ale že bych si ho pouštěla každý večer kvůli brilantním dialogům nebo morálnímu poučení to ne.

Nejvíc mě na něm zaujal seznam. Vytvořit deset a méně položek věcí, které miluji. Nejdříve se to zdálo docela snadné, ale pak se ukázalo, že do tak malého čísla se zkrátka nevejdu. Naopak mě mile překvapilo, že vyjmenovat deset věcí, které nenávidím, bylo docela obtížné a nakonec se mi to snad za celý den nepovedlo.


Dokázali byste vytvořit takové seznamy?

P. S.: Kvůli těmto dvěma kategoriím jsem si už dříve vytvořila zvláštní štítky "Miluji" a "Nenávidím".

pátek 5. dubna 2013

Kopřivová detoxikace

V kalendáři Krásné paní jsem si přečetla, že je vhodné udělat si týdenní jarní očistnou kúru s kopřivou. Každý den až do novoluní 10. dubna se snažím vypít litr kopřivového čaje. Docela mi chutná a ani ho nemusím sladit. V duchu přemýšlím, co mi na něm kdysi tolik vadilo, když mi ho mamka dávala proti kašli. Tehdy pro mě byl problém vypít i jen jediný hrneček. Že bychom měli špatné kopřivy? Nebo jich tam bylo moc? Možná jsem si jen zvykla.

Protože venku ještě nerostou – ty mladé jsou nejlepší, určitě na ně pak zajdu – musela jsem si jeden pytlík koupit. No, na to, že je to kopřiva, stojí docela dost, ale aspoň je to bio, takže by neměla být posbíraná u polí s chemickým posypem. Trochu se mi nelíbí, že na obalu doporučují pít 1–2 šálky denně a nepřekračovat doporučené denní dávkování. Snad to krátkodobě nevadí, když v tom kalendáři radí litr denně. Kromě toho by čaj z kopřivy měl být dobrý i proti akné.

O víkendu jsem si z knih Jarmily Mandžukové Co pít, když… a Co dělat, když… začala vypisovat poznámky k detoxikaci a na játra. V dubnu jsou totiž právě játra nejvíce ohrožena. Myslím, že to vychází z tradiční čínské medicíny, ale to je celkem jedno. Víceméně nezáleží na tom, kdy uděláte něco pro své zdraví, hlavně že vůbec něco děláte!

Takže na detoxikaci se hodí čaj z kopřivy, nebo ze směsi bylinek s trnkou, kterou jsem si vytvořila… stojí to docela dost nakoupit pár pytlíků bylinek, ale ten dobrý pocit za to stojí. Pokud chcete hubnout, máte pít hrneček čaje z borůvkového listí před snídaní a druhý před spaním. To bych taky mohla vyzkoušet, ale nechci to s těmi čaji překombinovat. Každopádně mi tenhle nápoj z borůvkového listí docela chutná. Oproti mnoha bylinkám, které připomínají usušenou trávu, je tento takový mírnější a možná maličko kyselejší.

A pokud byste chtěli udělat něco pro svá játra, zmíněná autorka doporučuje čaj z pampelišek, měsíčku, lapačo (vlažné a na lačný žaludek), kombuchu, Ašvagandhu, Brahmi nebo Kalameghu. A taky rozemletá semínka ostropestřce mariánského – třikrát denně lžičku. A samozřejmě omezit tučná jídla, alkohol a kávu. K jídlu se hodí všechno, co je hořké, namátkou například čekanka.

čtvrtek 4. dubna 2013

Když láska dusí

Už nějakou dobu uvažuji o tomhle článku ze všech stran. Neustále na něj narážím při různých příležitostech. Posledním impulzem je kniha Tomáše Nováka "Jednej asertivně!" Zaujala mě kapitolka Poznejte „falešné přátele“, ve které hovoří o tom, že stejná slova mohou mít v různých rodinách odlišný význam. »Někde může být vnímán jako důkaz lásky pravidelný dotaz (sdělení): „Kam jdeš a kdy se vrátíš?“, jinde je tomu naopak. Zeptat se na to znamená vměšovat se, kontrolovat, žárlit.« (str. 39) Jo, tak přibližně to druzí jsme my. U nás se tenhle dotaz sice používá, ale nijak vyhrocený. Častokrát ani nebývá položen. V oznámeních se leckdy omezím na pouhé blíže nespecifikované: „Jdu ven.“ Moje další oblíbená věta je: „Někdy přijdu.“ Může to znamenat tentýž den nebo za dva dny. Zkrátka někdy.

Miluju svou svobodu a žárlivě si ji střežím. Doma jsem vždy měla volnost, když nepočítám ten týdenní úlet v pubertě. Někdy si myslím, že to bylo dobou bez mobilních telefonů, ale pravděpodobně to je spíš povahou rodičů. Jasně, že se o mě bojí, ale nijak mě neomezují.

Ostatní to mají jinak. Už jsem si na to zvykla, ale nechtěla bych to tak. Podle nálady považuji neustálé upozorňování, že jsem v pořádku dojela a další podobné věci za nesmysly a shovívavě se nad nimi usmívám vděčná, že jsem tohoto ušetřena, nebo z nich mám husí kůži a dělá se mi z nich špatně. Záleží nejen na náladě, ale také na síle či vytrvalosti přesvědčování okolí, že jen ten jejich model je správný.

Rozumím tomu, že se o mě někdo bojí a nemám nejmenší problém s prozvoněním starostlivé kamarádky nebo pečujícího přítele. Když je to s mírou a jen jednou za čas. Nebo v případech, kdy to má smysl, kdy je to zvlášť důležité a je třeba dát vědět, že jsem opravdu v pořádku. Mám pocit, že jim na mně záleží, ale to poznám i jinak, ne? Takže drazí přátelé, pokud vždy toužíte prozvánět, nebojte, vůbec mi to nevadí jednou za čas a u některých lidí, jen jsem ráda, že to tak nemám u rodičů a partnera a všech přátel.

Jak už to tak bývá, obvykle každý považujeme za správný právě ten model, na který jsme zvyklí. Uznávám, je to trochu omezené, ale to nic nemění na skutečnosti, že tomu tak je. Nejsem výjimkou. Náš model se mi líbí nejvíc. Myslím si, že prozvonění (sms, zavolání) nic neřeší. Jste klidnější, když vás prozvoním a jsem sto kilometrů od vás? Myslíte si, že bych vás neprozvonila, kdyby mě právě okradli, pokud by mi zůstal telefon? A co kdybych byla úplně v pořádku, jenom mi ukradli právě ten telefon? Mám vám zavolat z cizího čísla nějaké spolubydlící? A co když jenom zapomenu a neprozvoním vás? Co když se mi vážně něco stane? Nemusím zrovna umřít, jen budu třeba v nemocnici. Napíšete mi a druhý den zalarmujete policii? Myslíte, že mi to bude něco platné?

Pro ty, co to ještě neviděli, bych ráda vložila odkaz na zajímavé videjko. (Jsou to Debilní kecy.)

Za pozornost stojí především následující tři věci, které by mohly říkat naše drahé maminky:

Až dojedete, tak mi napiš.
Až se ubytujete, tak mi napiš.
A až usneš, tak mi napiš.

P. S.: Když se takto chová maminka, tolerují to muži asi snáze, než když se tak chová jejich partnerka.

středa 3. dubna 2013

Za nákupy do Prahy

První nákup jsem uskutečnila už ve čtvrtek. Domluvila jsem se s paní Andělovou, že se k ní stavím a pořídím si nějaké to pěkné klubíčko z ovčí vlny. Chci si zkusit uplést pěkný teplý svetřík, tak uvidíme, jak se mi to podaří. A taky kdy. Naprosto mě nadchl její černý kocourek, který se se mnou hned ochotně mazlil. A taky jsem si pořídila kilo buretového hedvábí, jež přímo láká k vytvoření letního háčkovaného topíku.

V pátek jdeme nakupovat pomůcky k mému novému mazlíčkovi. Nejprve jehly. Trochu vykuleně nakráčím do obchodu. S návodem k šicímu stroji v ruce. Copak já vím, jaké číslo a typ potřebuji? Chlapík se na mě podívá a jako nějaké zaklínadlo řekne: „Veritas“. Nechápu, jak to může vědět. Poznal to snad podle návodu? Ale vždyť ho mám otevřený a stojím od něj daleko. A navíc to na něm ani není napsané. Později se dovtípím, že nezná mě, ale kamaráda, který tu už s mým šicím strojem byl. Zní to tak divně… můj šicí stroj. Opravdu se mi to jen nezdá?

Další zastávkou je obchůdek s potřebami pro patchwork. Drahá sranda, ale ten závratný pocit, když z něj vyjdu. Paní mi všechno ukázala, vysvětlila. Do nákupu mě netlačila, jak bývá občas zvykem. Takže teď už mám podložku, řezák i pravítko. Vau… to je teda prodloužený víkend plný změn.

úterý 2. dubna 2013

Dubnová předsevzetí

V březnu se mi moc nedařilo plnit předsevzetí, a tak jsem se rozhodla, že v dubnu budu disciplinovanější. A vymyslela si následující:
  • Každý den báseň. V ideálním případě bych si to představovala tak, že každý den napíšu alespoň jednu báseň a také si nějakou přečtu. Tak trochu jsem s tím začala už v březnu, kdy jsem si půjčila Vítězslava Nezvala a docela se mi líbí.
  • Deník. Oblíbené předsevzetí. Psát ho a včas.
  • Měsíc bez sýra a bez salámu. Chci žít zdravěji a taky trochu zhubnout.
  • Angličtina – každý den se naučit 5 slov. O toto jsem se (také neúspěšně) pokoušela už v březnu. Pár dní mi to sice šlo, ale rychle jsem na to zapomněla.
  • Cvičit na břicho.
  • Denně psát disertaci.
  • „Rádo se stalo“ nebo „prosím“ namísto Není zač, když je.
  • Každý den někoho pochválit, včetně sebe.
  • Odpovědnost. = Víc se starat o své zdraví. Při jídle jenom jíst, chodit spát i vstávat pravidelně, v práci pracovat, doma odpočívat… Do měsíce odstranit krvácení dásní používáním mezizubních kartáčků a nití a pitím čajíků, jinak navštívit odborníka. Věnovat se přátelům a rozvíjet vztahy s lidmi.

Nejkrásnější dárek

Když se mě kámoš ptal, co krásného jsem dostala k narozeninám, nemohla jsem se rozhodnout, co se mi líbilo nejvíc. Letos to bylo naprosto úžasné, všechny dárky mi udělaly ohromnou radost. I když tvrdím, že mám radost ze všeho, z něčeho bývá přece jen větší. Tentokrát bylo „to nejlepší“ všechno. Hodinky od maminky, které mi zpočátku připadaly až příliš zvláštní a extravagantní. Možná dokonce divné.

Ketlovací kleště na dělání náušniček. A jako bonus mají v sobě zabudované ještě štípačky, u téhle kamarádky je zvykem, že vždy daruje víc, než si člověk přál a mohl očekávat. Paráda. Vystačím si s jedněma kleštičkama. Už se těším, až si trochu zatvořím. Nádherné modré klubíčko na mou háčkovanou patchworkovou deku, časopis s návody a krásné dopisní papíry… a kaligrafická souprava, kterou jsem doopravdy neočekávala a překvapila mě tak, že jsem si nebyla jistá, jestli dobře vidím. Jak to mohla vědět, že po něčem takovém toužím? Pravda, mám doma čtyři fixy na chabé pokusy o kaligrafii, ale tohle je opravdický inkoust a různé násadky…

Knížka Čtyři dohody, která mi byla nesčetněkrát doporučována a já se pořád ještě nedostala k jejímu vypůjčení a přečtení. I tenhle dárek pro mě byl překvapením, zvlášť proto, že jsem ho nedostala od toho, kdo mi ji neustále doporučoval, to by asi působilo poněkud zvláštně. Vybírat nejkrásnější dárek mi tentokrát připadalo dětinské. A stejně se nemůžu rozhodnout.

Teď už vím, proč se mě ten kamarád ptal. Chtěl být nejlepší. Chtěl mě dostat. Vyrazit mi dech. (Dobře, tak proto to nebylo, ale možná že ve skrytu duše doufal, že to tak dopadne.) A tak, když měl konečně příležitost, obdaroval mě malým balíčkem. Nedůvěřivě jsem si ho prohlížela. V neprůhledném tmavém papíru zabalené cosi. Něco trochu měkkého, protože to šlo stisknout. Nedočkavě jsem to rozbalila a dívala se na lahvičku jako od barev na sklo. Podívala jsem se na něj s otázkou v očích: Co to je?…

Přečetla jsem si text na obalu. Olej do jízdních kol? Moje zklamání šlo jistě i nahmatat, i když jsem se ho snažila zakrýt. Dobře, vím, měla bych víc sportovat a mám doma přilbu a kolo a už jsem na něm nebyla ani nepamatuju. Ale já ani doma nebyla ani nepamatuju. A navíc mě kolo moc nebaví. To je dárek – nutit mě víc sportovat? Hryzla mě výčitka kvůli té přilbě. Proč jsem si ji kupovala, když jsem už tehdy věděla, že se mi moc jezdit nechce?

Potom nevím, všechno to bylo moc rychlé. Teda, tak mi to připadá při zpětném pohledu. Ještě tam byla jedna malá váhavá myšlenka či tušení, která nevěděla, jestli chce být přáním nebo ne. Je to totiž olej taky do něčeho jiného. Že by? Ale ne, žádné marné naděje, to je moc velký dárek a… dál už jsem to asi nedomyslela. Nechtěla jsem se pouštět do fantazírování a zbytečně doufat a zároveň mě ta myšlenka dost děsila. Už mě to napadlo dřív, ale byla to jen fantastická představa, u které jsem si byla jistá, že se nerealizuje. Prostě taková ta věc, že si představíte „co by kdyby…“

A pak zpod stolu vytáhl kufřík. Prý ať si ho jdu otevřít. To už jsem věděla, o co jde a byla v šoku. Musel by vám to vyprávět on, protože já mám svou reakci poněkud zamlženou. Stála jsem tam, koukala na to a něžně hladila po rameni krásný šicí stroj ukrytý v méně hezkém hnědém kufříku. Byla jsem z něj tak paf, že to snad ani nejde popsat slovy. Ještě o tři dny později jsem tomu nemohla uvěřit. Vlastně i dnes na něj koukám podezíravě, jestli se mi třeba náhodou nezdá. A tak už vím, co byl ten nejkrásnější dárek. Dárek, který mě sice napadl, ale rozhodně jsem ho neočekávala. Dárek, který mě dojal, nadchl i trochu vyděsil. Proč? Budu se s ním muset naučit dělat a pustit se do šití. Už je konec výmluvám, že nemám na čem. Zároveň mě tato možnost neuvěřitelně vzrušuje. Zkusit něco nového. Mít vlastní šicí stroj!

pondělí 1. dubna 2013

Úžasní rodiče

Nedávno jsem byla na návštěvě u jedné fantastické rodinky. Ohromně se mi tam líbilo a mladý pár jsem si zamilovala ještě víc, než jsem je měla ráda dříve. I jejich malý syn byl naprosto rozkošný. Zvláště se mi líbil přístup mladé maminky, která ode mě neočekávala, že nad jejím dítkem budu slintat blahem a rozplývat se. Netoužila po tom, abych mu oštipovala tvářičky, cukrovala a dělala další spoustu věcí, které vidím u ostatních.

Vlastně po mně nikdo nic nechtěl. A tak jsem si klučíka nejprve prohlížela opatrně zdálky. Stejně jako on mě. Později jsem přišla blíž, nabídla prstík a posléze i ruku. Pořád se na mě tak mile smál, že jsem si ho velice rychle zamilovala. Byl hravý a šíleně zvědavý. V mnohém mi připomínal naši kočku, a tak jsem se k němu podle toho chovala. Kočka je krásná a inteligentní. Nemůžete se na ni vrhnout a myslet si, že vás bude zbožňovat. Musíte k ní jít pomalu, opatrně. Nabídnout jí své přátelství a ona se sama rozhodne, jestli přijde blíž, nechá se pomazlit a možná i pochovat. Nic proti psům, ale kočka je osobnost, nemůžete ji nutit násilím. Podobné mi to připadá s dítětem. Rychle ho čapnout do náruče, oštípat mu tváře a dělat na něj: „Ňuňuňu,“ nepovažuji za nejlepší strategii, pokud nechcete být strýčkem, který okamžitě při svém příchodu vyvolá hysterický pláč mrněte.

Druhým důvodem mého opatrného přístupu je strach z dětí. Žádné nemám a zkušenosti s nimi taky ne. Takže bych ho nerada pustila, když ho budu chovat. Zdá se, že děti můj opatrný přístup také vítají. Je to pro ně příjemná změna poté, co byli podrobeni všemu tomu ocumlávání a ošmatlávání. Uvidíme, jestli jednou budu „hodná teta“.