Hrad v Obřanech

Ve středu odpoledne, poté co jsem dospala včerejší ponocování, jsem vytáhla mapu a přemýšlela, kam by se dalo vyrazit, když je tak krásně. Všude už jsme byli, napadlo mě, ale pak jsem si řekla, že když se podívám víc zblízka, jistě najdu spoustu míst, která stojí za vidění. A tak mě nějak napadlo, že bych se zase po dlouhé době ráda podívala ke kostelu v Obřanech. Sice jsme se tam nakonec nedostali, ale to nevadí. Tramvají jsme jeli na konečnou čtyřky. Točna je nedaleko Obřanského mostu. A když se teď lépe dívám na mapu, všímám si, že uprostřed řeky Svitavy je ostrůvek. Škoda, že jsme si ho nevšimli dříve, třeba by se na něj dalo nějak dostat.

Hned nedaleko točny nás zaujala hospůdka Na Konečné. Ale takhle by to nebylo zasloužené. Chvilku jsme stáli u mapy a dumali, kam vlastně chceme jít. Nabízela se žlutá značka vedoucí kolem Obřanského hradiska a červená turistická značka jdoucí do Bílovic nad Svitavou. Tam už to známe, ale přece jen je červená ta nejhezčí a zde navíc vede spolu s naučnou stezkou Hády a údolí Říčky. Rozhodli jsme se jít kousek po žluté, protože mě zajímala miniželeznice. Téměř bez povšimnutí jsme minuli dům s pamětní deskou Vincence Makovského, sochaře a vysokoškolského učitele, kterého jsme neznali. A pak už jsme byli u miniželeznice. Domnívám se, že jsem ji kdysi viděla v dokumentárním pořadu, protože mi je povědomá, a věděla jsem, že tam má mít i tunel. Domlouváme se, že sem musíme znovu zajít někdy o víkendu, neboť za příznivého počasí je v neděli spuštěna. Děti do třiceti kilo se mohou dokonce povozit. O kousek dál přemítáme, jak se dostat přes řeku, abychom se nemuseli vracet, a mohli dále pokračovat po červené. Železniční most není zrovna ideální, ale místa je na něm spousta.
U bývalého lomu si prohlížíme bránu připomínající Pána prstenů. Drobnou zastávku děláme u studánky Marcelka, kde okusíme místní vodu, a kocháme se zajímavou flórou. Následně debatujeme o tom, co by nás přinutilo namočit se v řece. Ukazuje se, že naše hodnoty nejsou příliš vysoké. Naučnou stezkou jezdí jeden cyklista či inlinista za druhým. Dojdeme do Těsnohlídkova údolí a přemítáme, kdy jsme tu byli. Do Bílovic se nám už nechce, neboť jsme tudy již šli. Navíc bychom museli platit za vlak. A tak odbočíme po modré na zříceninu hradu Obřany. Samozřejmě se už těším, že mi do Hradníku přibude další úlovek. Zřícenina je to taková všelijaká – kde nic tu nic, ale kopec to byl pořádnej! Opisuju si rozcestník, protože razítko tu nemám na kom vyloudit. Pokouším se fotit fascinující měsíc blížící se úplňku vykukující zpoza stromů. Na fotce to vypadá spíš jako kaz. Povídáme si o tom, že nám připadá, že les má oči. Přesně, jak to na jednom ze svých obrázků nakreslila Marie Brožová.

 

I když je to vcelku obtížné, protože padla tma a v lese toho moc není vidět, bez obtíží dojdeme na Šumberu, kde z modré sejdeme na žlutou a míříme na Hády, kde si uděláme malou odbočku k obrovskému vysílači, na který by báječně seděla reklama „větší, než jste čekali?“. Následně se trochu zamotáme nad Růženiným domem a raději se zeptáme místních opékačů pochutin nad ohýnkem, kudy se dostaneme do Brna, které je sice krásně vidět, ale nechce se nechat vyfotit. Vtipálci ukazují na lom a říkají, že to je trochu prudší, pak nás posílají správným směrem na Velkou Klajdovku.

Protože jsme si užili málo dobrodružství a nechceme jít po frekventované silnici, vydáme se slibně vypadající pěšinou, která sice možná někam vede, ale nakonec se stejně raději vrátíme, i když trochu někudy jinudy. Zacházka asi na hodinu a nic moc jsme neušli, o to to ale bylo dobrodružnější. A na závěr? Všechno dobře dopadne - ujdme cca 8 kilometrů, na sídlišti najdeme autobus, který nás ještě v tak pozdní hodinu doveze do centra. Zbývá jen otázka – proč se víc bojíme v lese, než ve městě plném jediného skutečného nebezpečí (lidí)?