pondělí 25. listopadu 2019

Adventní kalendář (2019)

Už předloni jsem vám dala před Vánoci k dispozici adventní kalendář na kreslení či psaní (najdete zde), vloni jsem udělala dvě verze: prázdný (najdete zde) i ilustrovaný (najdete zde). Protože každý rok vychází jednotlivé dny různě, připravila jsem pro letošek nový kalendář. 

Využila jsem zentanglový vzor Verdigogh, který mi pro Vánoce připadal tak nějak příznačný. Kalendář si můžete stáhnout zde. Doufám, že se vám bude líbit, i když v něm zůstalo jen málo místa na vlastní psaní či kreslení.

A co plánuji jako vánoční překvapení na blog? Chvíli jsme si myslela, že bych mohla každý den spáchat nějaký nový článek, ale nakonec jsem usoudila, že to je příliš závazné a už předem určeno k záhubě (viz nedokončený Inktober 2019 a to to bylo jen pěti až desetiminutové kreslení každý den), a tak jsem se rozhodla, že vytvořím speciální seznamy. 

Budou to svým způsobem také články, ale spíš takové tlachací. Pokaždé se dozvíte něco nového... a často z různých oblastí, aby to pro vás bylo co nejzajímavější. (A zkusím dopsat i nějaké články.)

Dodatek 2. 12. 2019: Prý je můj letošní ilustrovaný kalendář příliš tmavý, tak jsem vytvořila jednu prázdnou verzi začínající nedělí:

sobota 16. listopadu 2019

Huť Jakub v Tasicích (3)

V rámci KPČ (kulturně poznávací činnost) jsme vyrazili do Huti Jakub v Tasicích, kterou proslavil seriál Synové a dcery Jakuba skláře. V Huti jsem už byla několikrát (naposledy před dvěma roky kvůli vernisáži Zdeňka Kunce) a tohle jsem ještě pořád neviděla. I když jsem slyšela, že ani není moc o co stát. Každopádně drobný jarmark byl fajn a na závěr dne jsem si ještě ulovila jednoduchou multicache. Po tmě to byla fakt výzva.

V několika stáncích bylo pár drobností – nejvíc mě zaujaly šité tašky a domácí marmelády. Potom jsme si prohlídli areál – podívali se, jak si děti pískují, a na chlapíka, který brousil plošky na těžké skleněné skorokouli (pravděpodobně světlo). Na rozdíl od broušení, které jsem viděla jako dítě na křišťálovém (olovnatém) skle, se tohle nedělalo za mokra a vsedě. 

Na Wikipedii jsem našla, že v Česku je už poměrně málo skláren: AJETO, Sklárna Annín, Sklárny Bohemia (v Poděbradech), Dvory (Karlovy Vary) Františkův Důl, Harrachov, Huť Jakub v Tasicích, Nový Bor, Preciosa (společnost), RÜCKL, Rudolfova huť, Sklárna a rafinerie Josef Inwald. Ale trochu to kecá, protože vím o sklárně u Olšiakova hrocha ve Škrdlovicích (Sklářská huť U Hrocha), v nedaleké Světlé nad Sázavou jsou také nejmíň dvě sklárny, další sklář je v Dobroníně a myslím, že stále bude fungovat i ten ve Vimperku.

Ve tři hodiny jsme vyrazili na prohlídku, je v ceně vstupného 80 Kč. O první návštěvě zde, a tedy i o historii jsem psala zde (stojí za to :-)). Sama jsem si ho teď při psaní tohoto příspěvku přečetla). ... Teda, když to srovnám s tehdejší prohlídkou, cítím se poněkud ochuzená. Možná teď neměli tolik času, nebo náladu, když prováděli celý den, a lidí navzdory očekávání přibývalo. Ale stejně. Vzala jsem si s sebou návštěvu s úmyslem proniknout více do světa skla.

Nových věcí jsem se dozvěděla jen relativně málo, ale třeba mě zaujalo (a notně překvapilo), že v panském domě (ten uprostřed areálu) bydlelo až 80 lidí. Je těžké si představit i jen to, že se tam vůbec vešli. 


K vitrážím pana Moidla mám tentokrát poznamenané jiné roky 1992 až 1996, čili u obou o rok více než dříve. Zato jsem ale neměla poznamenáno, že denně shořelo 120 metráků uhlí!

Hlavní představitel seriálu, herec Luděk Munzar, který zemřel letos 26. ledna 2019 v 85 letech, se naučil foukat a na konci si uměl vyrobit celý půllitr.

Co se týče toho nepochopeného zařízení na výrobu plynu, tak se jedná o nízkotlaký vodou chlazený kotel – pod kotlem je otáčivá mísa plná vody. Dolů vypadávala struska.

Modré sklo se vytváří pomocí kobaltu. Jenom jsem si nestihla poznamenat na kolik množství čeho je třeba 10 dkg. (Můžete si zkusit vygooglit.)

Sklo se taví při 1200–1300°C, chladí se pak pevné komoře na 400°C, z toho klesá na 380°C a za další 4 hodiny klesne až na 50°C. Deset minut se nechá otevřeno, aby se to vyvětralo, pak tam vleze chlap a podává to ven. Buď může dřepět na bobku, nebo klečet na papíře. Je tam dost horko, takže nám průvodce (tentýž co vždycky) říká: „To byste dámy viděly, jak dokázal chlap pracovat rychle a dvěma rukama a ještě vynadat těm venku, že pracují pomalu.“

Malovalo se 18karátovým zlatem a vypalovacíma barvama. Vypaluje se při 520°C. Vůbec není poznat, že je to zlato. A jak jsem psala dříve, že v té místnosti byl stůl a židle, tak teď už tam nemají ani to. 

Broušení na hladině (u sododraselného skla) se dělá na litinovém kole. Je potřeba jezdit po celé ploše, protože jinak by se tam udělala drážka a něco slabšího by vám prasklo v ruce a byli byste hodně pořezaní.

A to nejlepší, co bylo možno vidět, byl drak. I když jsme v prodejně obdivovaly i další krásné věci.

Zdroje: 
moje poznámky
Wikipedie (zmíněno v jednom odstavci)

pátek 15. listopadu 2019

Plány na víkend

Na víkend jsem si naplánovala Vysočinu. Hlavní záměr byl pořídit foťák či telefon, v nejhorším případě obojí. A taky troubu, protože tu v novém domově nemám. Ale brzy moje plány ztroskotaly na tom, že jsem zapomněla, že nejsem v Praze, takže v sobotu odpoledne mají obchody zavřeno a navíc jsem se nemohla potkat s kámošem, který by mi ohledně elektroniky fundovaně poradil, což byl ten hlavní důvod, proč jsem do obchodu ani nevyrazila. Takže shánění a řešení problémů se odkládá na neurčito. :-(

Že nemám, čím fotit mě frustruje (hlavně kvůli blogu, ale i jen tak), na pečení vánočního cukroví stejně moc času nemám (podobně jako na vaření), takže to jsem celkem v klidu, ale proč můj telefon nechce zobrazovat a odesílat smsky, to je mi záhadou. Je chyba v něm? Nebo je to SIMkou? Všechno ostatní (včetně hovorů) dělá normálně i baterka dlouho vydrží. Na druhou stranu v jiném telefonu (už týden! půjčeném od kamarádky) mi jdou smsky normálně a telefonování taky. Ale není to jen větší pamětí?

středa 6. listopadu 2019

Jak se mít špatně, když se máte dobře?

Osvědčeným způsobem je hledat maličkosti, které by vás mohly iritovat. Třeba já postrádám foťák. V létě jsem se rozešla s dlouholetým partnerem, který ode mě kdysi dostal foťák dle svého přání, ale nějak moc nefotil a ani se mu nechtělo vyrážet na výlety. Ale foťák mi půjčoval, takže jsem si zvykla, že ho skoro pořád mám k dispozici.  

A teď když někam jedu – Ateliéry (DOA), nebo jenom jdu na výletík (Botanická zahrada) či jinou akci (Setkání s Vlněnými sestrami), nemám čím fotit. Oslovila jsem pár lidí, jejichž názoru si cením (pokud jsem na Vás zapomněla, neváhejte mi napsat, nejspíš jenom nevím, že se v této oblasti vyznáte) a… nedozvěděla se vlastně nic. 

Jeden říká, že je lepší pořídit si opravdový foťák, druhý zase, že bych víc využila chytrý telefon, kde můžu mít i internet, mapy, aplikace. Třeba bych mohla psát blog na cestách. Jo, jednou rukou, palcem tam na té klávesnici. To určitě!

Pro chytrý telefon hovoří to, že je moderní. Má ho kdekdo a sem tam je neocenitelný pomocník. Právě třeba ty stažené off-line mapy by se mi mohly hodit, když zase někde zabloudím (jako u Botanické zahrady). Na druhou stranu právě zmiňované bloudění u Botanické zahrady bylo jen polovinou problému, protože ten autobus, který i podle jízdního řádu vypadal, že jede tam, kam má, končil u ZOO. Kromě map jsou již zmiňované aplikace a web. No, vlastně uvažuji, že si internet pořídíme domů, takže tím pádem ho nepotřebuju v mobilu. Stejně dost často není tam, kde by ho člověk případně chtěl. A vůbec, není špatné být někdy off-line. I ohledně toho domova jsem váhala. Protože než pomalý internet, je lepší žádný, se kterým se člověk aspoň nevzteká. A má víc času na jiné aktivity než brouzdání, kterému se dá tak snadno podlehnout. Na druhou stranu, tenhle článek bych mohla publikovat hned teď v sobotu, když ho píšu. A nemuset čekat na úterý, až se zase připojím. Mít chytrý telefon pro mě není žádným přínosem. Ano, půjčuji si ho velice ráda na kešky, v zoufalství si na něm něco najdu na webu, ale jinak po něm netoužím a ani nemám pocit, že by byl přínosem. Zdají se mi velké, těžké, baterka nic moc nevydrží – můj maličký, lehký, „hloupý“, je schopen vydržet deset dní, když si s ním moc nehraji (= telefonování či sms) – a ani nejsou moc krásné. Takovej šutr do kabelky. Na druhou stranu si ho možná přece jen někdy budu muset pořídit – společnost mě donutí svým posedlým umisťováním QR kódů a aplikací nutných k používání některých služeb. Už teď je problém zakoupit si jízdenku na vlak či FlixBus, nebo objednat Uber. Takže pokud ho opravdu musím mít, byla by to úspora peněz mít jen jeden stroj místo dvou. Jeho jedinou předností je snad jen to, že ho má člověk skoro pořád při sobě (jak kdo, že? ;-)), a tak může kdykoliv fotit momentky. Nemusí si speciálně tahat s sebou foťák. Na druhou stranu, když pojedu na dovolenou a budu mít mobil zároveň jako foťák, mohlo by se mi stát, že když si ho vybiju kvůli přílišnému focení, což není zase tak obtížné dosáhnout, budu najednou bez mobilu. A kdyby se něco stalo, nemůžu si přivolat pomoc, najít náhradní spoj, ani zobrazit mapy. A nerada bych část dovolené nefotila jen proto, abych si šetřila baterku. Jistě, toto se dá do určité míry řešit powerbankou, ale to už mi pak připadá skoro stejné jako tahat dva samostatné stroje rovnou.

U foťáku předpokládám, že za stejné peníze dosáhnu lepšího výsledku. Na druhou stranu kdekdo mi dnes tvrdí, že mobily fotí stejně kvalitně. Už jsem se trochu zvykla ptát na cenu. Jeden kamarád mi řekl, že foťák pod třicet tisíc nedává smysl. Jiní zase uvažují o mobilu nejméně za patnáct tisíc. Já se svým odhadem pohybovala kolem pěti tisíc, maximálně deset, ale to zase s předpokladem, že mi daná věc nejméně pět let vydrží bez problémů, jako již zmiňovaný foťák, který jsem vrátila původnímu majiteli.

Až vás tedy příště bude něco žrát, jako mě momentální nevlastnictví foťáku, zamyslete se nad tím, jestli je to opravdu takový problém a vážně se máte špatně, nebo je jenom jeden detail ve vašem životě trochu problémovější. Když si tohle uvědomíte, budete najednou zase o krok blíž k řešení.