Huť Jakub v Tasicích (3)

V rámci KPČ (kulturně poznávací činnost) jsme vyrazili do Huti Jakub v Tasicích, kterou proslavil seriál Synové a dcery Jakuba skláře. V Huti jsem už byla několikrát (naposledy před dvěma roky kvůli vernisáži Zdeňka Kunce) a tohle jsem ještě pořád neviděla. I když jsem slyšela, že ani není moc o co stát. Každopádně drobný jarmark byl fajn a na závěr dne jsem si ještě ulovila jednoduchou multicache. Po tmě to byla fakt výzva.

V několika stáncích bylo pár drobností – nejvíc mě zaujaly šité tašky a domácí marmelády. Potom jsme si prohlídli areál – podívali se, jak si děti pískují, a na chlapíka, který brousil plošky na těžké skleněné skorokouli (pravděpodobně světlo). Na rozdíl od broušení, které jsem viděla jako dítě na křišťálovém (olovnatém) skle, se tohle nedělalo za mokra a vsedě. 

Na Wikipedii jsem našla, že v Česku je už poměrně málo skláren: AJETO, Sklárna Annín, Sklárny Bohemia (v Poděbradech), Dvory (Karlovy Vary) Františkův Důl, Harrachov, Huť Jakub v Tasicích, Nový Bor, Preciosa (společnost), RÜCKL, Rudolfova huť, Sklárna a rafinerie Josef Inwald. Ale trochu to kecá, protože vím o sklárně u Olšiakova hrocha ve Škrdlovicích (Sklářská huť U Hrocha), v nedaleké Světlé nad Sázavou jsou také nejmíň dvě sklárny, další sklář je v Dobroníně a myslím, že stále bude fungovat i ten ve Vimperku.

Ve tři hodiny jsme vyrazili na prohlídku, je v ceně vstupného 80 Kč. O první návštěvě zde, a tedy i o historii jsem psala zde (stojí za to :-)). Sama jsem si ho teď při psaní tohoto příspěvku přečetla). ... Teda, když to srovnám s tehdejší prohlídkou, cítím se poněkud ochuzená. Možná teď neměli tolik času, nebo náladu, když prováděli celý den, a lidí navzdory očekávání přibývalo. Ale stejně. Vzala jsem si s sebou návštěvu s úmyslem proniknout více do světa skla.

Nových věcí jsem se dozvěděla jen relativně málo, ale třeba mě zaujalo (a notně překvapilo), že v panském domě (ten uprostřed areálu) bydlelo až 80 lidí. Je těžké si představit i jen to, že se tam vůbec vešli. 

K vitrážím pana Moidla mám tentokrát poznamenané jiné roky 1992 až 1996, čili u obou o rok více než dříve. Zato jsem ale neměla poznamenáno, že denně shořelo 120 metráků uhlí!

Hlavní představitel seriálu, herec Luděk Munzar, který zemřel letos 26. ledna 2019 v 85 letech, se naučil foukat a na konci si uměl vyrobit celý půllitr.

Co se týče toho nepochopeného zařízení na výrobu plynu, tak se jedná o nízkotlaký vodou chlazený kotel – pod kotlem je otáčivá mísa plná vody. Dolů vypadávala struska.

Modré sklo se vytváří pomocí kobaltu. Jenom jsem si nestihla poznamenat na kolik množství čeho je třeba 10 dkg. (Můžete si zkusit vygooglit.)

Sklo se taví při 1200–1300°C, chladí se pak pevné komoře na 400°C, z toho klesá na 380°C a za další 4 hodiny klesne až na 50°C. Deset minut se nechá otevřeno, aby se to vyvětralo, pak tam vleze chlap a podává to ven. Buď může dřepět na bobku, nebo klečet na papíře. Je tam dost horko, takže nám průvodce (tentýž co vždycky) říká: „To byste dámy viděly, jak dokázal chlap pracovat rychle a dvěma rukama a ještě vynadat těm venku, že pracují pomalu.“

Malovalo se 18karátovým zlatem a vypalovacíma barvama. Vypaluje se při 520°C. Vůbec není poznat, že je to zlato. A jak jsem psala dříve, že v té místnosti byl stůl a židle, tak teď už tam nemají ani to. 

Broušení na hladině (u sododraselného skla) se dělá na litinovém kole. Je potřeba jezdit po celé ploše, protože jinak by se tam udělala drážka a něco slabšího by vám prasklo v ruce a byli byste hodně pořezaní.

A to nejlepší, co bylo možno vidět, byl drak. I když jsme v prodejně obdivovaly i další krásné věci.

Zdroje: 

moje poznámky

Wikipedie (zmíněno v jednom odstavci)