sobota 30. května 2020

Safari park Dvůr Králové

Jeřáb paví
Vstávali jsme ve čtvrt na sedm, abychom brzy vyrazili na výlet do Dvora Králové podívat se na zvířátka. Jen rychle zmíním pár věcí, které se nám nelíbily: plánek, se kterým jsme měli orientační problémy, a fronty u jídla (možná jsem to přivolala já, když jsem trvala na tom, že si máme udělat svačiny a být strašně nezávislí na tom, co bude otevřené, cenově dostupné, chutné apod., o tom zase ale třeba až jindy). Všude byla spousta stojanů s dezinfekcí, takže chválím vybavenost. Otravovalo mě nandavání roušek v uzavřených prostorách, které stejně dodržovalo jenom minimum návštěvníků. A teď už jenom klady. Teda ještě byla celkem zima, asi 15°C. 

Zaprvé je super vyrazit jenom v pár lidech, se kterými se můžete snadno domluvit, kam se kdy půjde. (nebo které můžete tahat po zoo podle své libosti). A taky mají rádi zvířátka, protože pak si o nich můžete povídat a je to senzační. A taky se kterými můžete být sami sebou – takže juchání nad kozou kamerunskou není ani trochu trapné, i když doma máme taky kozy. 

Když jsme se pak bavili o tom, co se nám líbilo nejvíc, bylo to trochu náročnější. Někomu gorilák, který seděl u skla a díval se na nás jako člověk. Až bylo trochu blbé si ho fotit. Jako by si někdo fotil vás, třeba když čekáte na autobus. A k tomu z nějakého půlmetru!

Skvělý byl taky velikánský had. Tam by to chtělo pořídit rovnou video. Posouval se tak zvláštním způsobem, že to vypadalo, že má pod kůží schovanou spoustu nožiček a ty pomalu pochodují vpřed. Vršek těla jako by se mu nehýbal a taky neprováděl žádný plazivý pohyb ze strany na stranu. Takže tohle bylo něco neobyčejného. 

Zmije nosorožčí
Zajímavě zamotaný zelený had
Ale líbili se mi i zelení hadi a zmije nosorožčí. Ta má zajímavý tvar hlavy a vpředu dva růžky. Když si na stránkách čtu, že má nejdelší jedové zuby, vzpomínám si na další negativum: téměř žádné popisky u zvířátek. Já vím, že je jinde stejně nestíhám číst a větší pozornost jim věnuji jen tehdy, když mě to zrovna zajímá, ale bývá zvykem, že jsou u zvířátek cedulky s tím, co jedí, kde se běžně vyskytují, nějaká zvláštnost k nim a tak. Tady byl jen název a jedna zvláštnost a možná ještě výskyt. Až doma jsem pochopila, že kdo měl víc zájmu, mohl si zakoupit lexikon zvířat. Na webu ho mají a je pěkně udělaný. Hlavně ty kreslené obrázky jsou super. Z hadů mě zaujala ještě langaha listonosá, která má přední část hlavy ve tvaru listu.

Ovce somálská
Nadšení z šedivého telátka či oveček s černou hlavou, které mají i černé jazyky, skoro není třeba zmiňovat. Tak trochu jsem i záviděla ošetřovatelce, že jim může jednoduše dovézt seno na kolečku a ony uhnou místo toho, aby jí to vyklopily, rvaly z rukou a podobně. 

Jedná se o ovci somálskou (ogadenskou), také má přízvisko tlustozadká (to bych teda chtěla!). Chová se na maso a má i dost mléka, ale nemá rouno, nýbrž srst, což je pro nás pletařky velice smutné.

Pelikáni! K nim toho snad ani není potřeba moc psát. Jsou prostě krásní. Fascinují mě. Nevím čím, ale připadají mi nesmírně zajímaví. A protože jsme si zaplatili i Afrika truck (jenom 80 Kč se senzačním výkladem!) vím, že se jim do hrdelního vaku vejde až deset litrů vody. Tu pak přefiltruje přes zobák zase ven a ryby si nechá. 
Pelikáni (asi kadeřaví)

Kromě toho, že jsme si dali k obědu burger a potom, když se udělalo teplo, tak i točenou zmrzlinu (letos myslím první), jsme navštívili ještě Galerii Zdeňka Buriana. Byly v ní nádherné obrazy. Nechápu, jak něco tak pěkného mohl někdo namalovat. Takové droboulinké detaily malovat štětcem! A pak celý ten zbytek rozměrných obrazů. A ty barvy! Fakt machr. 

Sbírka obsahuje 147 děl a jeho obrazy byly prohlášeny národní kulturní památkou.

V jiné budově byly vystaveny kostry a lebky, což bylo překvapivě zajímavé. Ukázalo se, že některá zvířata jsou evidentně menší, než vypadají zdálky. Zjistíte mimo jiné, že i delfínovec nebo piloun jsou zvířata, která vážně nechcete potkat. A taky nechcete, aby vás kousl bobr. A něco je naopak docela legrační, třeba jako tukan obrovský.

A když jsme jeli safari, viděli jsme černé kropenaté perličky. Byly moc pěkné. Šly nám přes cestu a vůbec nevřískaly jako ty naše. Bylo by hezké mít k těm světlým i párek tmavých. Jenže při nákupu je problém poznat samici od samce. A taky bychom neradi naštvali všechny sousedy větším množstvím řvoucích ptáků. Ti dva někdy i celkem stačí. Na to, jak jsou malé, dokáží udělat pořádný bengál.

Z ptáků jsme dále viděli různé husy, kachny, kormorány, a velikánské pštrosy dvouprsté. Jeden z nich zrovna proháněl nějakou gazelku, nebo co to je s nimi ve výběhu. Pštros se střídá v sezení na vejcích se samicí, která je světlejší, a proto je ve dne nenápadnější a on je zase nenápadnější v noci.


A taky plameňáky. Ty mám taky moc ráda. Zrovna seděli na vejcích. 

Příjemně nás překvapila místní flóra, všude kvetly šípkové růže (a nádherně voněly), rododendrony a spousta dalších květin. A celé to bylo takové hezky upravené. Někdy jsme si rostlinek prohlídli i víc, než jsme původně plánovali, protože ačkoliv plánek je jasný, rohy ve skutečnosti nejsou nejspíš tak kolmé jako na mapě, protože se nám nejednou stalo, že jsme šli víceméně rovně a objevili jsme se (identifikováno na základě poblíž stojících zvířat) v úplně jiné uličce.

Jak jsem již zmiňovala, líbil se nám Afrika truck = projížďka traktůrkem se dvěma připojenými vozíky, na kterých se stáhnou drátěné rolety, když se projíždí kolem lví rodinky.

Odpočívající lev

Tři lví grácie
Pohled z Afrika trucku na zvířátka.



Také jsme viděli vodušky, buvoly a zebry. Víte, že se zebry chladí tím, že vzniká rozdílná teplota mezi černými a bílými pruhy a tak se kolem nich dělá průvan? Ale jsou i jiné teorie, třeba že to odpuzuje mouchy, ale snad žádná dosud není prokázaná (viz například článek Proč mají zebry pruhy? Americký biolog se během bádání za jednu z nich i převléklA že má každá jiné zbarvení, takže nemají nikdy stejný vzor a je to u nich podobné jako s otisky prstů u lidí?


V safari jsme viděli krásné šedé somálské oslíky. Patří k velice ohroženým kvůli tamější situaci. 

Somálští oslíci
Taky se mi líbil kaloň. Jen tak si přiletěl, chytil se drápkama na křídlech a visel zadečkem dolů. Sotva se vykakal, zhoupl nožičky nahoru a visel tak, jak je to běžné u netopýrů.




A na závěr hlídkující surikata.

úterý 26. května 2020

Malý černý kocourek

Kdysi se nám kolem domu potloukali čtyři černé kočky. Jednu někdo přejel, takže jsme ji našli mrtvou před domem (bylo to ještě kotě a já ji samozřejmě oplakala), druhou jsme odvezli kamsi pryč, jak jsem psala minule v článku Poškrábané auto, takže zbyly dvě. Malá a velká, které říkáme puma. O té už jsem tu taky psala.

Malý černý kocourek k nám chodí pravidelně jíst a kamarádí se s Frantou. Jsou asi tak stejně velcí a rádi si spolu hrají. 

Když jdu kolem, černý kocourek (doufám, že to není kočička!) uteče a Franta se za ním vždy kouká s překvapeným výrazem: „Co to děláš, ty hlupáku?! Vždyť to je panička.“

Občas sedí malý černý na holubníku či kurníku či co ta dnes již nepoužívaná boudička původně byla a olizuje se. To, když jsem u misky a dávám našim kočkám jídlo. Občas tam chvíli počkám, abych měla jistotu, že se i Macík nají. Zdá se mi totiž, že je velice introvertní, a jakmile s k jídlu přižene víc dalších koček, frustrovaně odchází a pak za mnou chodí a smutně (vykládám si že hladově) kouká. 

Malýmu černýmu jsem nejspíš jednou zachránila život. Když jsem byla doma sama a krmila kozy, uslyšela jsem odněkud zoufalé mňoukání. Znáte kočky? Jsou jako kozy – chodící zvědavost. 

Když se mi podařilo identifikovat, odkud zvuk vychází, otevřela jsem dveře do sklepa u stodoly. A za nima smutný kocourek. Jenže se mě samozřejmě bál, takže ne že by vylezl, ale seběhl po schodech zpátky. Tam mi v podstatě nechtíc ukázal, jak se sem dostal – ze stodoly se sem dá spadnout okýnkem, kterým se sem původně házely brambory (a možná i řepa). Jenže zpátky už to nejde. Je to příliš vysoké a příliš strmý beton. Nejspíš by tam pošel, kdybych mu nenechala otevřené dveře a nepokoušela se ho uvnitř trochu popohnat ven.

On totiž, jakmile ho uslyšel a zjistil, že jsou otevřené dveře, dovnitř musel i Franta. A kdyby bylo po jejich, nacpaly by se tam i všechny tři kozy.

Někdy počátkem dubna jsem na malýho černýho začala volat Čertíku (jak nápadité), protože jsem chtěla, aby se se mnou seznámil a přestal se mě bát. Když už ho krmíme, bylo by fajn, moci se s ním i mazlit, ne?

14. 5. Mám dvě doplnění: zaprvé sousedka na Čertíka volá Uhlíku a zdá se, že neslyší ani na jedno. Ale budiž. A zadruhé jsem dnes zjistila, že má něco s levou tlapkou. Podle toho, jak ji drží a klinká se mu, tak je zlomená. Jenže, když ho nejsme schopni ani pohladit, jak bychom ho asi tak chytli a odvezli k veterináři? Tak doufáme, že se mu to samotnému zahojí.

12. 6. Čertík k nám teď moc nechodí, doufám, že je ještě naživu. Naposledy jsem ho viděla na Den dětí 1. 6. Ukázalo se, že Uhlík je jiný kocourek, protože ten k sousedce chodí pořád a s tlapkou nic nemá.

úterý 19. května 2020

Zásoby ve spíži

Články do úterního seriálu Na statku obvykle píšu dopředu. Zatím se toho děje dostatek a spíš nestíhám psát, než že by nebylo o čem. Ale tenhle je o den zpětně. Takže k věci.

Pořád si tak nějak pohrávám s myšlenkou, že bychom měli vyjíst spíž. Jednak bude (snad) v létě čerstvé ovoce – a to budeme moci pozavařovat na příští zimu – a jednak se tam nebudou povalovat pofidérní věci z neznámého data. Jenže to má svá úskalí, jednak je tam některých věcí docela dost, a jednak mi to přijde takové sprosté a nehospodárné – on se s tím někdo zavařoval, aby byl dostatek a my to teď jen tak vyblajzneme. Na druhou stranu to zrovna chce mít čas a pevný nervy při otevírání neznámých sklenic. Někdy i těch známých. Občas otevřete něco, co by měl být švestkový kompot a chová se to jako rozblemclé švestky v želé, které se hodí dát do buchty, ale určitě ne je jíst jen tak, protože konzistencí až příliš připomínají slimáky.

Takže dnes jsme se konečně shodli, že zavařené maso divného vzhledu dáme kočičkám. Otevřela jsem ho a málem padla. Tak strašný smrad! Řekla jsem si, že jim ho nabídnu a případně půjde slepicím, nebo kozám nebo do kompostu. Nahoře sádlo a uprostřed asi rosol. Bylo nějaké podezřele tekuté a žluté. A jak jsem ho lila do kastrůlku, málem jsem chcípla smrady. Něco tak strašného jsem už dlouho necítila. Pak vypadl kus zelí. Nejspíš. 

Neměla jsem odvahu do toho rýpat ani lžičkou. Dala jsem to ke slepicím v domnění, že by to snad mohlo být lečo. Nebo kvašená zelenina? Rozhodně se zdálo, že v tom maso není. Možná vajíčka. 

Když jsem pak šla hledat skutečné maso, aby kočky pořád neměly jen granule, protože ty jim stejně moc nejedou (s tím složením se není co divit!), pořád jsem měla pocit, že to trochu cítím ze svých rukou. Našla jsem maso, otevřela ho, vytáhla kousek tlustého – spíš bych říkala ztuhlé sádlo, než maso, protože to byla kůže s pěti centimetry tuku a půlcentimetrem masa – a úplně jsem zaváhala, jestli ho dát kočkám. Tak nádherně vonělo! Dokonce si sklenice při otevírání pšoukla, takže byla dobře zavařená. Přitom je nejmíň tři roky stará. Nejspíš domácí uzené. Mmmm. První várka ale je pro kočičky, ať se taky jednou mají dobře. Ale zbytek už možná sníme my. 

Každopádně bylo dost divné, jak jsem to nesla kočkám, že jsem zase ze sebe cítila ten kyselý zápach kvašeného čehosi. Začala jsem se prohlížet, jestli jsem se nepolila. Nenamočila si vlasy... No jako v tom filmu Krokodýl Dundee, jak se ten chlap rozhlížel, co to kolem tak smrdí a od všech si odsedal a přitom měl výkal na klobouku. Tak jsem čuchala k vlasům na pravé straně, na levé, prohlížela mikinu, kalhoty. A pak mi přítel povídá, že to je hrozný smrad, že to je horší, než kdyby se vyzvracel opilec (což teda asi bylo) a že to jde pět metrů z té misky, ze které slepice spokojeně vyzobávají zelí (asi). Trochu jsme si říkali, jestli jim to nemáme sebrat – že by se třeba mohly otrávit. 

Kočka dodané tučné maso sluply raz dva. Dokonce mi i Felix olízal prsty. Bylo to sladké. (O Felixovi zase příště.)

Poškrábané auto

Už před nějakou dobou jsme dávali auto ke známému do servisu. Nic dramatického, snad jen běžná prohlídka. Ale za chvíli příteli volal a hrozně se omlouval. Pozval ho k sobě, že mu to musí ukázat.

Jeho jinak dobře vycvičení lovečtí psi se chovali jako šílení a auto poškrábali. Dokonce vyskočili i na kapotu. Byla jsem z toho v šoku. Jasně, jsem příznivcem spíš koček, ale proč by se zvířata chovala takhle iracionálně? 

Ještě chápu, že počůrají kolo, ale proč by auto škrábali?

Někoho z nich pak napadlo otevřít kapotu. A tam. Mezi hadicemi zapasovaná černá kočka. Vzpomínáte si, jak jsem psala, že tu máme čtyři?

Bylo jasné, že je mrtvá. Otázkou bylo, jak ji vyndat. Aby jí třeba neutrhli hlavu nebo tak něco. Ten známý rovnou řekl, že na to nemá a šel stranou. Přítel opatrně tahal kočku ven. (Když mi to pak vyprávěl, už jsem samozřejmě brečela a až na to, že to byla historka jako z hororu, říkala jsem si, že mi to možná nemusel říkat.)

A jak ji vytáhl, kočka hup hup a byla pryč. 

pátek 15. května 2020

Prostě pátek

Teď jsem nějakou dobu pořádně nepsala žádné příspěvky, tak abyste věděli, co se děje... 

Stále mám alespoň částečně home office, takže u kompu sedím skoro celé dny a pak se mi nic dalšího nechce. Tím nic myslím, ani další psaní na počítači, ale leckdy ani nic dalšího. Člověk by si myslel, jaká je to pohodička, vegetit si doma, a přitom je to, co se efektivity využití volného času týče skoro stejné. 

O úterním zdejším speciálu „na statku“ už víte. Ale vymyslela jsem ještě dva další. Na Tvorbě (zde: https://angelikytvorba.blogspot.com/) bych ráda každé pondělí publikovala svoje výtvory, pokroky atd. A ve čtvrtek články o tom, co mě právě inspiruje, ale to bude asi spíš příležitostný soubor článků, protože jejich sepsání si obvykle vyžádá víc času. 

Mějte se krásně, Angelika

P. S.: Chtěla jsem napsat, co dělám, že? Takže trochu píšu (viz článek Spisovatelská výzva (1) ze čtvrtečního seriálu), šiju (články plánuji) a pletu (viz pondělní článek Katrin Schneider: Avion (1)).

úterý 12. května 2020

Nekonečně hořící kamna

Přítel: Měla bys přiložit něco tenkého. 
Já: Proč, když to hoří?
Přítel: Protože takhle ti vyhoří jen ten papír, když jsi tam dala ta tlustá polena.
Já: Jaký papír?
Přítel: Ten co máš v kamnech.
Já: Já tam žádný papír nemám.
Přítel: A co tam teda hoří?
Já: Ta tlustá polena.

Zjistila jsem, že mě nebaví rozdělávat ráno oheň a čekat, až se mi kuchyň konečně vyhřeje na pro mě příjemnou teplotu. A taky se musí vyndat popel a vymést ten spodek, abych tam mohla dát papír, třísky a pak větší kusy dřeva. Jednou jsem to zkusila jinak a vyšlo to. Od té doby si dělám svoje perpetuum mobile. Zpočátku jsem večer přihazovala brikety, aby to lépe a déle hořelo - moc nehřály, ale vydržely dlouho horké - ale pak jsem zjistila, že to jde i se dřevem. Prostě se utáhne přívod vzduchu, a když člověk fajruje celý den, je tam toho žhavého dostatek. Ráno je pak naopak potřeba maximálně otevřít přívod vzduchu zespoda, případně s tím dostatečně zaštěrchat a nechat rozhořet libovolně velké nově vložené kusy dřeva - ideální je vložit je přímo k ještě červeným uhlíkům.

P.S.: Musím říct, že zábava s briketama je úplně jiná. Vydrží sice horké o dost déle – ještě ráno by si člověk mohl o boky kamen spálit ruce, – ale zároveň tolik nefajrují a nehoří tak, jak bych si představovala. Na druhou stranu jsou zadarmo v jednom z chlívů (spíš chlívek na dříví?) a jsou dost staré, tak se je snažíme zdělat. 

sobota 9. května 2020

Takový normální den na statku

Dopoledne jsem se pozalévala stromečky (sudy se snad naplní po víkendu, kdy má být zima, ve vyšších polohách dokonce sníh). Přitom jsem pomazlila Frantu, který se za mnou musel jít podívat. Potěšilo mě, když na zavolání přiběhl. Nechal se hladit, lehl si na zádíčka, abych ho mohla mazlit na bříšku a v náručí moc nevyváděl, i když se dost bojí krav, které jsou nedaleko za elektrickým ohradníkem. Přitom v náručí je ve větším bezpečí. Minule ho málem zašlápl Baloun, protože stál v cestě vedoucí ke kolečku se žrádlem.

Když jsem u těch aktualit, nebo takového povídání o všem možném na statku, kozy se teď pasou, občas je pouštíme na přední dvůr a večer či ráno je krmíme zbytky sena či čerstvě nasečenou trávou. Tohle je starost přítele, takže jenom od něj vím, že je trávy letos opravdu málo. Takže se senem to bude bída. 

Kočka se mnou dnes nějak nechtěla kamarádit (málem jsem napsala mluvit, ale mrouká si teď pro sebe skoro furt a dnes ráno ještě víc než jindy, akorát jí stejně nerozumím... možná mi nadává), protože byla přes noc opět zavřená u koz. A ráno smutně koukala oknem ven. Moc jsem tomu nepomohla, když jsem si ji konečně odchytla a hladila ji jen tak na zemi (možná si vzpomínáte, že nemá ráda braní do náručí a děsně z toho panikaří), a našla jsem jí klíště, tak jsem jí ho vyškubla a upálila. Frantovi jsem taky jedno odlovila, ale on je víc odpouštěcí. A taky je zvyklejší na mazlení, takže stejně zase přijde. A dostal granule a vajíčko.

Pak jsem zalila kousek příjezdové cesty, kde se snažíme nechat vyrůst trávu, aby nám dvůr tolik neprášil, a levanduli (můj nejnovější pěstitelský pokus – ale už teď po dvou dnech to vypadá bídně).

Na hodinku (do jedenácti, abych nebyla na slunci přes poledne) jsem si vzala na lavičku pletení svetříku Avion, abych ho stihla do konce května dokončit. Vyhřívala jsem se na sluníčku a užívala si tu pohodu.

úterý 5. května 2020

Můj první záhonek

V článku Zakládám záhonek jsem psala o maliní. Koupila jsem tři takové podezřele vypadající šlahouny po třiceti korunách a zasadila je do země s troškou kompostu. Přibližně jednou za dva dny či později, protože bylo dost chladno a dokonce padal sníh, je chodím zalévat. Jsou na krásném slunném místě za dvěma vrátky a jedním plotem, aby k nim kozy měly jen minimální přístup – když provalí plot. Takže slunce a závětří. V budoucnu by to měly mít složitější, protože tam před ně plánujeme vysadit fíkovník, o kterém jsem už psala v článku Naše stromečky a Jarní stromečky

Protože vypadal bídně (na jídlo), zkusila jsem zasadit pár stroužků česneku. Chuťově byl výborný a pálivý, tak uvidíme. Kdysi dávno jsem jeho pěstování zkoušela na základě rad kolegy v práci v Brně, ale už si moc nepamatuji, jak mi to šlo. 

A jak jsem mluvila o bylinkách – něco zeleného do polévky a tak – vznikl z toho nakonec měsíček. Říkala jsem si, že ten bude vzhledný, dá se dávat do čaje, taky se z něj dá udělat mastička. A mamce doma taky pěkně roste. A množí se skoro sám.

Neodolala jsem a nakonec opravdu koupila jednu jahůdku. Prý je měsíční, takže by měla plodit celé léto. No, uvidíme. 

Taky jsem zasadila ředkvičky, jejich semínka jsem měla schovaná ještě z loňska.

A sléz, který jsem dostala od jedné paní na ateliérech.

Tak uvidíme, jak se mým rostlinkám bude v budoucnu dařit.

pátek 1. května 2020

Květnová víla z deníku

Květnová víla ze sedmiletého deníku
V květnu se mi podařilo pár drobných výletů, s nimiž vás postupně seznámím.

Taky jsem pokročila v háčkování deky Charlotte's Dream Blanket a v pletení svetru Avion, o němž jsem psala zde, ale v rámci KALu  se mi ho do konce května nepodařilo doplést.

Byla jsem v Safari parku ve Dvoře Králové, můj článek najdete zde.