Zásoby ve spíži

Články do úterního seriálu Na statku obvykle píšu dopředu. Zatím se toho děje dostatek a spíš nestíhám psát, než že by nebylo o čem. Ale tenhle je o den zpětně. Takže k věci.

Pořád si tak nějak pohrávám s myšlenkou, že bychom měli vyjíst spíž. Jednak bude (snad) v létě čerstvé ovoce – a to budeme moci pozavařovat na příští zimu – a jednak se tam nebudou povalovat pofidérní věci z neznámého data. Jenže to má svá úskalí, jednak je tam některých věcí docela dost, a jednak mi to přijde takové sprosté a nehospodárné – on se s tím někdo zavařoval, aby byl dostatek a my to teď jen tak vyblajzneme. Na druhou stranu to zrovna chce mít čas a pevný nervy při otevírání neznámých sklenic. Někdy i těch známých. Občas otevřete něco, co by měl být švestkový kompot a chová se to jako rozblemclé švestky v želé, které se hodí dát do buchty, ale určitě ne je jíst jen tak, protože konzistencí až příliš připomínají slimáky.

Takže dnes jsme se konečně shodli, že zavařené maso divného vzhledu dáme kočičkám. Otevřela jsem ho a málem padla. Tak strašný smrad! Řekla jsem si, že jim ho nabídnu a případně půjde slepicím, nebo kozám nebo do kompostu. Nahoře sádlo a uprostřed asi rosol. Bylo nějaké podezřele tekuté a žluté. A jak jsem ho lila do kastrůlku, málem jsem chcípla smrady. Něco tak strašného jsem už dlouho necítila. Pak vypadl kus zelí. Nejspíš. 

Neměla jsem odvahu do toho rýpat ani lžičkou. Dala jsem to ke slepicím v domnění, že by to snad mohlo být lečo. Nebo kvašená zelenina? Rozhodně se zdálo, že v tom maso není. Možná vajíčka. 

Když jsem pak šla hledat skutečné maso, aby kočky pořád neměly jen granule, protože ty jim stejně moc nejedou (s tím složením se není co divit!), pořád jsem měla pocit, že to trochu cítím ze svých rukou. Našla jsem maso, otevřela ho, vytáhla kousek tlustého – spíš bych říkala ztuhlé sádlo, než maso, protože to byla kůže s pěti centimetry tuku a půlcentimetrem masa – a úplně jsem zaváhala, jestli ho dát kočkám. Tak nádherně vonělo! Dokonce si sklenice při otevírání pšoukla, takže byla dobře zavařená. Přitom je nejmíň tři roky stará. Nejspíš domácí uzené. Mmmm. První várka ale je pro kočičky, ať se taky jednou mají dobře. Ale zbytek už možná sníme my. 

Každopádně bylo dost divné, jak jsem to nesla kočkám, že jsem zase ze sebe cítila ten kyselý zápach kvašeného čehosi. Začala jsem se prohlížet, jestli jsem se nepolila. Nenamočila si vlasy... No jako v tom filmu Krokodýl Dundee, jak se ten chlap rozhlížel, co to kolem tak smrdí a od všech si odsedal a přitom měl výkal na klobouku. Tak jsem čuchala k vlasům na pravé straně, na levé, prohlížela mikinu, kalhoty. A pak mi přítel povídá, že to je hrozný smrad, že to je horší, než kdyby se vyzvracel opilec (což teda asi bylo) a že to jde pět metrů z té misky, ze které slepice spokojeně vyzobávají zelí (asi). Trochu jsme si říkali, jestli jim to nemáme sebrat – že by se třeba mohly otrávit. 

Kočka dodané tučné maso sluply raz dva. Dokonce mi i Felix olízal prsty. Bylo to sladké. (O Felixovi zase příště.)