Angeliky prázdniny 2020

Ještě někdy v červnu jsem uvažovala, co budu dělat, když se situace s Covid-19 nezlepší. Přesně ve smyslu článku Kdo je připraven, není překvapen, který jsem psala už v březnu. Nechci sýčkovat, vždycky věřím v dobrou budoucnost, a že se vše v dobré obrátí, ale stejně je třeba být připraven. Nevím, jestli nutně na nejhorší, to už mi pak trochu připomíná pesimismus, ale je lépe mít krizový plán, který zní taky dobře... třeba pro případ, že by nám zrušili dovolenou v Rumunsku, kterou jsme si zamluvili snad v lednu. Nebo ještě vloni? Už nevím.

Pak přišla březnová krize a já měla obavy, že by to takto mohlo dopadnout. Jinou dovolenou jsme tou dobou v plánu neměli. Všichni říkali: „Neplaš, konec srpna je ještě daleko.“ Byl a stejně to nestačilo. Zrovna Rumunsko se na poslední chvíli ve státním semaforu zbarvilo červeně, protože jim denně přibývalo tisíc nakažených,  zatímco u nás to bylo cca sto padesát denně. Cestovka zájezd zrušila.

Přemýšlela jsem, jak si užít léto, kdybychom museli zůstat doma. V březnu to vypadalo jako něco, co by mě vážně nelákalo. S home officem se ukázalo, že mě to vlastně baví. Jasně, trochu mi chyběli lidi a pokec, ale s někým se dá telefonovat, s ostatními snad Skypovat, a psát blog bych mohla celé léto. A co se týče šití a pletení, tam mám taky resty, i když takhle to nazývat nechci, takže řekněme, že tam mám velké plány a zásoby materiálu. ;-)

To je sranda, když se člověk dívá, co psal v březnu! Že bych mohla probrat mrazáky? To už mám za sebou. Motorku už jsem si taky přivezla (a byl to zážitek!). Rozdělanou deku Charlotte's Dream Blanket od Dedri Uys jsem taky o něco posunula. Trochu jsem i předla. Zajímavé bylo, že jsem i vyčesávala vlnu, vůbec poprvé. A taky jsem jednu dobu běhala (já, no fakt), ale už mě to zase přešlo. Neumím si na to najít čas a ani chuť. 

Původní plán na léto vyrazit někdy v červenci někam k moři vyšel. I když jen na osm dní. Zavítali do Chorvatska a bylo to príma, i když hned ze začátku to vypadalo, že se proti nám všechno spiklo. Užili jsme si dokonalého relaxu. Jen jídlo a koupání. A zmrzliny!

Suším květy (zleva) divizny, slézu, měsíček a pár odložených jahod

Můj článek Co budu dělat v létě, když se situace nezlepší? můžete využít jako inspiraci pro případnou další vlnu nemoci a domácích věznění. Možná vás napadnou nějaké další zajímavé domácí aktivity. Zahradničení jsem se věnovala v samostatném článku Flóra v červenci, kde najdete všechno, co jsem se pokoušela u nás na statku pěstovat. Něco se povedlo a něco nikoliv. Ale tak už to chodí. A jak nás naučilo letošní jaro: se stromky člověk nikdy neví.

Vyfotila jsem aspoň kousíček úrody. Na jaře jsem zasadila měsíček a sléz a taky jednu mrňavou rostlinku jahodníku, se kterou to před odjezdem na dovolenou na Slovensko vypadalo prachbídně. Něco mu sežralo či potrhalo listy, ale po návratu jsem zjistila, že je zase fit a v plné formě plodí. Ty mrňavé nejžlutější květy jsou z divizny, která nám roste sama od sebe u stromečků. 

Co se týče práce kolem domečku, tak k tomu jsem se nějak nedostala. Snad jen malinko jsem pohnula s úklidem věcí, myslím vyřazování toho, co tu nechceme či nepotřebujeme, ale tím se zabývá spíš přítel. Jednak je to rodinný majetek a jednak může třeba starou troubu vyhodit lépe než já, protože je fyzicky zdatnější. Já se tak malounko probrala ubrusy a povlečením a uvažovala, co si necháme a co nikoliv. Stejně jsem skončila s plnou obrovskou policí letitých ručníků a především utěrek. A to jsem odpůrcem utírání nádobí! 

Moc jsem nedala ani opalování. Jednak jsme si ho užili dost v Chorvatsku (23. 7. až 2. 8.), ale hlavně pak tu buď pršelo a nebo byla taková vedra, že jsem po hodině pletení na slunci myslela, že jsem totálně uvařená a radši jsem se zase šla schovat do stínu. Snažila jsem se trávit venku víc času než dřív. Přece jen si uvědomuji, že mě to dělá spokojenější. 

Ohledně zavařování to rozhodně není nic slavného na trávení volného času. Meruňky byly těsně před tím, než jsme odjeli do Chorvatska, a padaly tak nevhodně postupně, že jsme je jenom baštili. Ostružiny jsou příliš mrňavé a suché. Švestky od sousedky byly pro změnu těsně před tím, než jsme jeli do Nízkých Tater (18. až  26. 8.), a nic moc dalšího nemáme. Takže jsem si zavařování užila jenom s naším jahodovým šílenstvím. Ani už nevím, kolik jahod jsme v těch dvou obrovských bednách přivlekli. Ale bavilo mě, jak na nás lidi zírali, když jsme to táhli. Udělala jsem experiment s jahodovým likérem a ořechovkou. Uvidíme, jak to dopadne. Každopádně mě takové pokusy baví. Jenom ani jeden s partnerem moc nepijeme. Takový drobný detail, že?

K psaní blogu jsem se moc nedostala. Když bylo pěkně, radši jsem byla venku a starala se o zahrádku: rajčata i stromky je potřeba sem tam vyplít (stihla jsem až 28. 8.) a často zalívat, z měsíčku je třeba sbírat rozvinuté květy stejně jako ze slézu a případně i divizny (obrázek viz výše).

Se čtením jsem na tom byla ještě hůř. Poslední dobou je jedinou četbou, kterou stíhám, Zaklínač. A to ještě proto, že si ho o společných večerech čteme s přítelem a střídáme se při tom. Když nečtu, pletu si u toho a poslouchám. Vlastně jsem tak trochu rozečetla Dceru Sherlocka Holmese.

Trochu jsem pokročila se šitím, ale i když se to nezdá ze závěsů a jedné hotové sukně, ale vždycky na to padne celý víkend. Konkrétní články mi k tomuhle tématu (podobně jako k dalším ;-)) chybí, takže zatím mohu poskytnout jen tento popis.

K malování, háčkování, paličkování a cvičení jsem se vůbec nedostala. Zato v rámci prvního Tour de Fleece jsem pletla jako o závod Marinu a Laneway a snad i dokonce jednou předla. Druhý Tour de Fleece začal v sobotu 29. 8. a mám na něj naplánovaný šátek Golden Willow a skoro každodenní předení (ať trošku pohnu s těmi česanci, které doma mám). Možná bych se mohla pustit i do šátku Alhambra memories. Ještě uvidím. Nechci mít moc nových začnutých projektů.

A to by bylo asi tak všechno. Díky dvěma dovoleným v zahraničí a volnu, které jsem si nechala na říjen, mi prázdniny utekly jako voda. Dokonce ani koupat jsem se nikde nebyla. 

Jak hospodaříme s vodou

Nejspíš už jsem zmiňovala, že máme studnu a žumpu. To znamená, že v obci není zavedená kanalizace (brzy bude, někdy se i celkem těším). Takže se snažíme co nejméně vody odebírat, abychom náhodou nezničili čerpadlo anebo nevyčerpali studnu, a zároveň i co nejméně vypouštět, protože za vyvezení žumpy se platí.

Také si nejsme jisti, že je voda ze studny pitná, a zatím jsme se nedostali k tomu nechat si udělat rozbor, a tak si vozíme pitnou vodu (někdy balenou, jindy jen v pet láhvi, která je správně bohužel jen na jedno použití) od tchýně nebo z práce. Nejen tyto podmínky, ale i ekologické cítění (viz moje obliba tažení vývaru na kamnech) nás přivedlo k úvahám, jak šetřit vodou.

Co přesně děláme...

• Dešťovou vodu chytáme do pěti sudů (ze stodoly je toho celkem dost) a plastového jumba (tisícilitrový barel) a zaléváme s ní květiny. Slyšela jsem, že je skvělé v ní prát, ale to bych asi musela v ruce, protože nevím, jak přesvědčit pračku, aby ji používala. Abych to upřesnila: dešťovou vodou zalévám květiny uvnitř v domě, venku vysazená rajčata, stromky, ředkvičky, měšíček, jahodník, maliníky i dýně. Zvířata ji mají na pití. V období sucha jsme zalévali i trávu na dvoře – potřebujeme trávu/seno pro zvířata. Používám ji na vytírání podlahy.
• V umývadle máme kyblík a nachytanou mydlinkovou vodou splachujeme záchod. Totéž praktikujeme s vodou z koupání (zatím nepraktikujeme, protože nám to přijde plýtvání, ale dřív jsem to měla ráda) a sprchování či pouhého mytí vlasů. Nebo namáčení prádla.
• Vodu z mytí vlasů s šamponem občas používám na mytí podlahy.
• Vodu z kuchyňského dřezu nijak nechytáme a podruhé nezpracováváme, to by to asi muselo téct rovnou do kýble pod umývadlem. Ale když mě čeká velká várka mytí, například sklenice na marmelády, nebo mi trochu kapal kohoutek, chytala jsem nejarovou vodu do hrnců a v období sucha, které bylo ještě před nedávnem realitou, zalévala květiny právě touto vodou. Dokonce se ukázalo, že spousta nádobí jde právě kvůli tomuto účelu umýt pouze horkou vodou, člověk se obejde bez saponátu. Také nás to vedlo k úvahám ohledně snadno odbouratelného a k přírodě neutrálního mycího a pracího prostředku. Pak bychom v období sucha mohli jakoukoliv vodu používat na zalévání. Někdy takto pochytanou vodou zalévám alespoň dvůr, protože tráva na něm dost rychle vysychá. Před deštěm k tomu využíváme i dešťovou vodu, abychom mohli nachytat novou čerstvou.
• Vodu z vaření těstovin, rýže či brambor mají rády na pití kozy.

Skončilo období meruněk

Fotka meruněk z června

Než jsme odjeli na dovolenou, snědla se většina meruněk. Po návratu jsem na zemi objevila dvě a na stromě už žádnou. A tak pro kozy nastalo období smutku. Milovaly společnou snídani. ... Tedy, snídali jsme každý zvlášť, ale všichni meruňky. Jako jedna rodina. 

Vždycky, když jsem je ráno vypustila z chlívku, běžely do ohrady a hned se cpaly na zem spadanými meruňkami. A když už žádné nebyly, pokukovaly po stromě, jestli jim ještě něco nehodí. 

Pečlivě jsem jim sbírala a házela spadané meruňky ze svojí minizahrádky (= oplocený čtverec půdy s fíkovníkem a mým záhonečkem) i zpod meruňky (= stejně velký oplocený čtverec s přístřeškem pro žrádlo koček a stromem samotným), protože jsem měla obavy, že by jinak za vidinou žrádla provalily plot. A taky jsem nechtěla, aby ty lahodné plody přišly vniveč.  

Tak tedy meruňkové snídaně jsou za námi. Kozy se mohou jenom pást na oschlé trávě a pokukovat, co jim dáme. (A zlobit samozřejmě.) Ale teď, na konci prvního srpnového týdne, začaly opadávat mrňavé hruštičky z vysokého stromu v části dvora, kde se pasou.

Podle chuti, s jakou je baští a ženou se za nimi, když nějakou slyší spadnout, soudím, že milují léto pro jeho rozmanitost. Jsou to zajímaví tvorové a baví mě je sledovat. Zvláštní je, že spadané hrušky přebírají. Líza i malá hnědá je očuchávají a některé nechávají ležet. Myslím, že to tak dělá i Baloun, ale pak jsem si všimla, že zdlábnul tu, kterou holky nechaly. Možná není tak vybíravý. Nebo nepozná, že už není dobrá. ... No, ale myslím, že trochu shnilá hruška mu nemůžu ublížit, vzhledem k tomu, že se včera snažil ládovat igelitovým pytlem na přikrytí prken. A dost se mu nelíbilo, že ho od něj vyháním.

P. S.: Musím přiznat, že jsem tenhle článek psala trochu s předstihem. Tak týden dva. Ostatně to tak dělám celkem často, u pravidelného týdenního seriálu to ani jinak nejde. Někdy mám tolik materiálu, že bych ho nejraději publikovala i jindy než v úterý, ať s tím nemusím měsíc či dva čekat, a jindy bych zase neměla o čem psát, resp. některé články jsou aktuální pořád, protože popisují nějaký probíhající děj, úpravy či stav. Nicméně se zvířátky je to jinak. Takže mou radost z toho, jak se šťastné kozy ládují mrňavýma hruškama a spadanýma jablkama, které jim dáváme z druhé zahrady (od tchyně), vystřídalo zklamání, že hrušky nestíhají jíst a jsou jimi už přecpané a raději se zase pasou. Zašla jsem tak daleko, že jsem uvažovala, jestli bych jim nějaké nezamrazila na zimu. Že by si pošmákly. Když máme v tom mrazáku místo...

Před odjezdem do Tater

Ne 16. srpna 2020 
Ráno jsme natrhali švestky ze stromu od sousedky, který k nám přesahuje. Samozřejmě s jejím svolením. Její dcera nám dokonce řekla, ať si klidně vylezeme i na zeď, aby se nám to lépe česalo. Připadalo mi to nesmírně milé.

Myslela jsem, že dnes budu dojit kozu já, ale nejdřív mi to moc nešlo a pak tak pomalu, že to nakonec zase dodělal přítel, ale už si ten grif začínám osvojovat. 

Po 17. srpna 2020 

Na dovolenou se nejen těším, ale také ji potřebuji. Když jsem šla s kamarádkou na poštu, všimla si, že na obálce, kterou důležitě nesu, abych ji včas poslala, mám sice hezky nadepsané „Vážená paní“ a taky adresu, ale zapomněla jsem na jméno!

Někdy večer jsme vyrazili na Slovensko. Ubytování jsem zamluvila v Liptovském Jánu v penzionu Za vodou, který jsem našla na Bookingu. 

Miluju věci zadarmo

... dávají člověku svobodu.

Věci zadarmo jsou potěšením tím, že v nich necítíte ten závazek peněz, které jste za ně vydali. Já jsem od přírody (nebo díky výchově) docela šetrná, takže to stejně brzy vnímám velice podobně, ale přesto je tu aspoň trochu racionální náznak volnosti. Přijít o něco, co jste stejně vlastně mít neměli, není tak hrozné. 

Takže když mi jeden známý (Synek) dal látku, kterou by jinak vyhodil, mohla jsem si z ní zkusit udělat závěsy. Původně jsem myslela, že udělám do ložnice fialové, že to bude takové temné a dramatické. Ale zase bych nechtěla, aby vypadala jako z Drákuly. A hlavně jsme ložnici přesunuli do jiného pokoje (prohodili jsme ložnici a obývák) a tam se víc hodí zelená. Naštěstí jsem dostala dvoje barevné provedení obrovského množství látky. Taky nemáme právě malá okna! 

No, i tak jsem to odkládala a odkládala. Ani nevím proč. A na kdy. Až jednoho dne už si přítel poněkolikáté stěžoval, že se tam vážně nedá spát s těmi světlými, resp. bez nich, protože jsem je sundala, že je vyperu (což již bylo provedeno) a přeměřím podle nich novou látku, nastříhám a ušiji. Asi mě děsilo, jak obrovskou plochu budu muset ušít rovně.

Nakonec jsme na závěsech dělali společně. On držel a já měřila – jsou tak velké, že je nešlo rozložit ani na stole, ani na posteli. Ba ani na zemi.

Vstávat se slepicemi

Minulý týden jsme potřebovali vstávat do práce nechutně brzy, to jest ve čtyři hodiny ráno. Venku byla ještě tma. Já za sebou právě měla fázi spánku, po níž mi probuzení vůbec nevadilo. Vlastně jsem se možná vzbudila těšně před budíkem sama.

Zpočátku nám připadalo milé, že nás kohout vítá do probouzejícího se rána – na východě začínala obloha pomalu lehoulince modrat, ale po chvíli nám to přišlo dost obtěžující. Sousedi ještě spí, tak proč ten blbec řve. V kurníku by měl mít tmu, ačkoliv doma svítíme. Vyhlédla jsem z okna a zdálo se mi, že ven přece jen dopadá docela dost světla. Zejména z obýváku. Tak jsem si rychle vzala oblečení a zhasla. Ale kohout stejně kokrhal, jako by nás zapomněl vzbudit a bylo už deset odpoledne. 

Mimochodem, nevíte proč kohout kokrhá?

Jaké bylo naše překvapení, když jsme při krmení koček a pouštění koz zjistili, že se kohout poflakuje venku. Sice to bylo jediné možné vysvětlení ranního řevu, ale i tak nám to nešlo na rozum. Copak nespal v kurníku? Společně s ním se po dvoře procházela jedna hnědá slepička. Potenciální oběť kuny nebo lišky.

Divné. Kurník se zavírá sám za tmy. Nebo se zasekl mechanismus a on zůstal otevřený?

Přítel se šel podívat. Když mi hlásil, že v kurníku není ani noha, nechápala jsem. Jak není?! A kde teda všechny slepice jsou?

Za stromem na dřevě se choulilo všech 9 bílých slepiček – od kdy jich je vlastně jen devět? A kam zmizela ta poslední? A vůbec, je jich pořád ještě devět? 

Občas tam s nimi sice asi spí kočky, ale dokud nemáme psa, pochybuju, že by je měli sílu, chuť a zájem hlídat. Navíc Frantu podezřívám, že chodí spinkat do tepla kozího chlívku. 

A tak nás teď čeká večerní zahánění slepiček. Ne, že bychom to dělali rádi, i když kurník mají krásně vystříkaný a natřený křemelinou. A s novými bidýlky. Ale moc dobře víme, že tam ještě pár čmelíků je. Přemýšleli jsme, jestli tam nechodí kvůli čmelíkům, nebo proto, že už jim tam nedáváme žrádlo (aby do něj čmelíci nelezli a ony se mohly nažrat v klidu). A taky jak dlouho už spí venku! 11 °C není právě teplo.

Koronavirové nesmysly

Dezinfekce a rukavice

• Do kdy ji budeme používat? Už napořád? Neničí tak trochu ruce? Neškodí nám víc, než jaký nám přinese užitek (pravděpodobný počet nakažených lidí v mém okolí, kteří mohli sahat na to, na co sahám já, versus množství dezinfekce, které na sebe napatlám)? Nechytnu to nakonec přece jen vdechnutím nějakých kapének?
• Složení prý je: etanol, peroxid, glycerol a voda. Ve výrobě dezinfekce se překvapivě významně realizuje Agrofert, viz článek Žlutý mor na rukách...
• Nevytvoří si na ni vir rezistenci?
• Účinnost. Nejrůznějších gelů je na trhu spousta. Které opravdu účinkují? Stačí ten alkohol v tom?
• Kam všude sahám a na co všechno? Když jsem o tom tak přemýšlela, měla jsem z toho v období toho nejhoršího dost špatnou náladu. Byla jsem si totiž jistá, že to musím chytit. Nemám šanci si dezinfikovat ruce tak, jak bych chtěla a měla. Hned uvedu trochu delší příklad (souvisí i s rukavicemi níže). 
• Přijdu do krámu v rukavicích, nebo si vydezinfikuji ruce (doufám, že gel je funkční a pokud je tam mačkátko, tak jsem si z něj právě nenanesla vir na ruce). Všechny věci vezmu v rukavicích, doma je plánuji nechat někde několik dní v karanténě, ale bude to fungovat jen tehdy, pokud budu mít i dvě ledničku – jednu na potraviny v karanténě. Jinak totiž na pytlík od chipsů, vaničku tvarohu a další věci budu sahat rukama, kterými si pak sáhnu i do úst, nebo na tvář.
• O tom, že když pojedu z práce autobusem a v něm se dotýkal sedadla můj kabát, batoh i sukně, asi není pochyb. Ale kam to všechno dám? Rovnou do pračky? A co boty? Kdyby na nich byly nějaké bakterie?
• V práci máme na záchodě dezinfekční mýdlo. Problém je, že při odchodu musím otevřít dveře od záchoda a potom od své kanceláře. I když si v kanceláři znovu vydezinfikuji ruce, sedím tam v sukni, svetru atd., které se dotýkaly v autobuse a ať už je dám na věšák nebo na židli, zaručeně na ty věci opět budu sahat rukama. A rozhodně ne až za několik dní.
• Jednorázové plastové rukavice – v dnešní době, kdy se čím dál víc mluví o ekologii?!!! (Snad není třeba více dodávat.)

Strach ze zahraničí

• Možná je to některým lidem pořád divné, ale koronaviru je úplně jedno, kde máme  geografické hranice. Takže není žádné nebezpečnější Rumunsko, nebo bezpečnější Slovinsko. Jsou oblasti, kde je více případů, a kterým je pravděpodobně lépe se vyhnout a pak může být mnohem nebezpečnější samotná Praha než celý stát, když přepočítáte počet nakažených na počet lidí a vezmete v úvahu to, jak se tam pohybujete.
• Ohlášení cesty do Chorvatska. Funkční, pokud jim jde o to mít možnost sledovat kdo kam zatáhl koronavirus či případně lépe trasovat jednotlivé lidi. Naprosto nesmyslné, pokud chtějí, aby se lidi náhodně necourali po zemi. Obvykle každý na dovolené podnikne nějaký výlet, či chodí do restaurací v okolí na víno či zmrzlinu, příp. na oběd, když má polopenzi.

Roušky

Ano, opět poukazuji na nesmyslnost tohoto opatření. Co přesně mi vadí? (Kde začít? ;-)))

• Vzpomínáte si, jak se říkalo, že roušky jsou funkční atd. Tehdy někdo tvrdil (bohužel jsem si nepoznamenala zdroj), že když na začátku září zase zavedeme roušky, na konci září (cca za 14 dní) se to projeví na nižším počtu nakažených. A teď (20. 9. 2020) nás média upozorňují, že nakažení budou narůstat exponenciálně a reprodukční číslo se bude zvyšovat. Kde je tedy chyba?
• Může chránit ostatní a mě nikoliv? Když nenaprskám virus na jiné lidi, nenaprskají ho ani oni na mě, ne? Leda do očí.
• Někdo roušky nosit musí a někdo ne, tzn. od někoho mi nákaza nevadí?
• Jaká je účinnost doma ušité roušky? + Jaká je pravděpodobnost, že ji běžný člověk bude používat nutným způsobem, tzn. nosit na nose i ústech, dezinfikovat, obratně sundávat i nandávat, nenosit opakovaně... (Z toho, co vidím v Praze, vám můžu říct, že prvních pár dní pandemie celkem velká, teď už nula. Možná pár pečlivých jedinců. Ale to stejně píšu jen pro případ, že by tu jeden takový člověk byl. Moc tomu už nevěřím.)
• Jaký dává smysl nosit roušku v metru a jinde ne?
• Jaký dává smysl rouška v restauraci, kde si ji stejně sundám, když budu pít a jíst?

Co dělám v neděli doma?

Napadlo mě, že kromě seriálu Na statku, bych si mohla poznamenat i takový obyčejný den, třeba neděli. Čím tak asi trávím svůj volný čas? 

Akorát nastal problém při definování slova „obyčejný“. Ne, že bych se mohla chlubit tím, že žádný můj den není obyčejný. To ani zdaleka ne, ale uvědomuji si, že volný čas trávím dost různorodě. Stejné zůstávají jen malé rituály:

• Uvařím si čaj. – bez ohledu na počasí. I v těchhle děsných vedrech (teploměr ukazuje 43°C na sluníčku). Ideálně zelený, ale dnes jsem si třeba ke snídani udělala Keemun Jin Xiang.
• Pomazlím a nakrmím kočky. – Moje oblíbená venkovní činnost, která se někdy zvrtne i na pár hodin. Někdy obstarávám všechna zvířátka, ale to je spíš výjimečně. A o víkendu je to celkem sranda. Horší je to v pracovní den, kdy člověk pospíchá do práce. Taky někdy hladím kozy, ale to je časově značně nenáročné, protože je to moc nebaví.
• Běžně večer zalévám stromky za stodolou, dýně, fíkovník, záhonek a rajčata. Takže to taky nějaký čas zabere. 

Když to vyjde, věnuji se nějaké ruční práci. Aktuálně šití balonové sukně a pletení brioche šátku Golden Willow by Lesley Anne Robinson. Na obojí je potřeba kouknout sem tam na návod na youtube, protože si v tom ještě nejsem jistá a dělám to poprvé, a tak mám k tomu všemu zapnutý počítač. Což znamená, že se snažím paralelně taky psát blog. Aspoň trošku. No a taky prokrastinuju. Například dnes jsem začala googlit, co by se dalo zasadit na uvolněné místo na záhonku. Copak já vím, co se hodí sázet v srpnu?

Obvykle nepletu, protože tomu se věnuji cestou do práce a z ní, takže v této činnosti mám pokroky poměrně velké. Večery často trávíme společným čtením (nahlas), momentálně Zaklínače, nebo koukáním na nějaký film (mám v plánu seriál Černobyl, ale nevím, jestli to na mě není moc kruťárna).

Z mimořádných věcí jsem dneska sbírala květy slézu, protože už jich dost odkvetlo a já teprve teď zjistila, že se mají sbírat v plném květu. Prý se dají sbírat i listy, ale na to si zatím netroufám, abych rostlince neublížila. Taky jsem byla posbírat pár květů divizny, docela se jí tu v okolí daří. Jen tak mimochodem: i když nepíšu o koronaviru, protože mi přijde, že o něm píše kde kdo a přitom se člověk nic nového a užitečného nedozví, tak na něj stejně často myslím, a sléz či divizna mohou být taková drobná příprava. Moc totiž nevěřím, že by se nám to vyhnulo. Spíš to vidím tak, že to tu s námi bude žít jako chřipka, i když tu jsem taky možná nikdy neměla, takže si říkám, že by bylo fajn být lépe připravena. A květy slézu i divizny podporují vykašlávání hlenu, což se stejně v zimě může hodit.

Také jsem nasbírala pár listů ostružiníku z opuštěného sousedního pozemku. Marmeláda, na kterou jsem se celý rok těšila, nebude, protože dost ostružin už oschlo a hlavně jsou to všechno takové zplaněné mrňky, ale výhodu to má v tom, že na čaj se mají sbírat listy právě těch trnovitých, ne nějaké zahradní bez trnů. Mimochodem, ostružiník se dává do čajů, které je možno pít každodenně. To je celkem užitečné vědět. Takže ho plánuji nasbírat víc, ale teď je opravdu příliš horko.

Ve sklepě (!!!) jsem objevila vejce od slepic, náhodou mě tam přivedla kočka, takže jsem je posbírala, stejně jako ta schovaná pod přístřeškem u stodoly. Nějak je baví snášet všude možně jenom ne tam, kam by člověk chtěl. 

Žaluzie

Když mi před dovolenou v práci řekli, že mi budou dělat o víkendu žaluzie, pomyslela jsem si, jak je to super. V kanceláři se mi budou vrtat o víkendu, takže si pak v týdnu mohu vesele pracovat. Paráda!

Zoufalá kolegyně, které také dělají (už třetí týden) žaluzie, poznamenala: „Ty jsi tak krásně naivní.“

No fakt. Co byste si mysleli vy?

Když mi někdo řekne, že o víkendu bude dělat žaluzie, myslím si, že je vyčistí, vymění, nebo s nima udělá, co chce, ale hlavně že se mě to netýká. Dost nepříjemně mě překvapí, když přijdu v pondělí do práce, a jediné, co se změnilo, je, že mi ve zdi chybí ovladač. No, fajn. Proč ne. Hlavně, že je nechali dole, aby mi nesvítilo na monitor a abych se tu neupekla. Kolega je měl zrovna nahoře, takže to má výrazně horší. Taky se adekvátním způsobem rozčiluje. 

Mně je vytáhnou až po dovolené. A navíc mi na zdi natřou bílý proužek něčím, co je svou strukturou dost odlišné od původní barvy, takže k mé nevelké radosti to vypadá jako flek (jako by mi od stropu až k ovladači žaluzií slezl slimák a zanechal za sebou divnou hladkou cestu). A taky to pořádně smrdí!

Ještě že to musím vydržet jenom necelých čtrnáct dní. Pak budu mít zase dovču.

Vrchol inteligentního plánování vidím v tom, že někomu nejdřív celou místnost vymalovali a pak mu tam taky poslali toho slimáka.

Po návratu z dovolené

Krmení koziček před dovolenou (Líza vlevo)

Po návratu z dovolené začne pršet. Do té doby tu prý bylo jenom sucho. 

Však jsme se taky hned divili, jak je tráva na dvoře žlutá. Poznamenala jsem, že mě až tak nepřekvapilo, že zesvětlala tráva, ale zajímavější je, že barvu změnila i koza. Líza, co vypadá jako kombinace pepře a soli. 

Suprové bylo přivítání od Felixe. Hned se mazlil a předl. Pořád je milounce malej, ale oči už se mu barví do světle žluté. 

Úrodu a rostlinky budu muset ještě zkontrolovat, ale co jsem tak zběžně viděla, dýním se daří dobře.