úterý 25. června 2013

Věci, co mě serou

Nedávno jsem v knihkupectví viděla knihu, o které jsem už slyšela dávno a tak nějak mě lákala k prolistování. Úmyslně říkám k prolistování, protože už na začátku jsem si říkala, jestli by se mi chtělo číst knihu probírající tisíc věcí, které někoho serou. Jasně, dneska je to moderní vydávat knihy, které mají v názvu číslovku. Na čísla jsme se totiž upnuli. Nevěříme tomu, když něco nemá číslo. Jen si představte, že by vám prodavačka v obchodě řekla, že většina zákazníků je s tímto … (čímsi třeba krémem proti vráskám) spokojená. Hned byste zbystřili a říkali si, jaká většina? 50,5 %?! Nebo dokonce zaokrouhlených 49,něco? Když vám řeknu, že 80 % lidí je spokojeno a že výzkum byl proveden na tři sta lidech, připadá vám to jako dobrý kauf.

Tak to jsem trošku odbočila, chtěla jsem jen říct, že možná je název jen marketingovým tahem. A nutno přiznat, že dobrým. Aspoň já po té knize rozhodně sáhnout chtěla. Pár podobných jsem už četla: 50 …; 101 strategií, jak se nezbláznit v šíleném světě; 112 věcí, které musíte stihnout před smrtí a tak dál. Ale tisíc je vážně hodně a když se nad tím zamyslíte, můžete vyvodit minimálně dva závěry, aniž byste tu knihu viděli. Zaprvé, něco budou naprosté hovadiny, protože tisíc věcí byste sbírali vážně dlouho, nebo byste museli být cholerik a důkladně popisovat každého, kdo vám nedal přednost během vaší dlouhé kariéry řidiče, kdo vám zapomněl popřát k svátku či narozeninám, kdo se svým dárkem netrefil přesně do vašeho vkusu a zlozvyky všech lidí ve vašem okolí – manželčino mačkání pasty zprostředka, nedostatečný úklid spolubydlících na koleji před třiceti lety, studené obědy v kantýně, nedovařené brambory v menze, ta učitelka, u níž už si opravdu nevzpomenete na jméno, ale z náboženství vám ve čtvrté třídě dala jako jedinému dvojku… jo, takhle byste snad dokázali najít i deset tisíc věcí.

A druhá věc, která je zřejmá už z názvu knihy – musel to psát škarohlíd, nebo pesimista, nebo jak někoho takového nazvat. Pochopitelně, že vás něco štve, možná dokonce i sere. Záleží na povaze. Ale zamyslete se nad tím, co vám přinese, když si sepíšete pěkný podrobný seznam. Pokud ho budete vypracovávat právě ve chvíli vzteku, mohla by to být úleva, ale také ještě větší podráždění. A pokud to bude v klidu… Zkuste si třeba teď, jestliže jste alespoň relativně v klidu a pohodě, představit věci či lidi, kteří vás točí, nebo dokonce s*. A opravdu hodně. Štvou vás přesně tou jednou konkrétní věcí, nebo dokonce vším. Nesnášíte tohle a tohle… Představte si to pěkně ve všech barvách!

Teď se zamyslete nad svými pocity. Uzavřenost, staženost, znovu vyvolaný vztek, zloba, agrese… a řešení? Opravdu jste tím něco vyřešili, když jste si připomínali bývalého šéfa, který si z vás dělal fackovacího panáka, kdykoliv měl špatnou náladu? Ne. Jen se cítíte naštvaní, neproduktivní a nespokojení. A to ani nemluvím o případu, kdy jste naštvaní na sebe. Třeba protože jste podepsali smlouvu, kterou jste neměli, koupili si na předváděcí akci předraženou a zbytečnou misku, patlali se s prací, kterou vedoucí neocenil… Už samotné přemýšlení nad tím, co mě ***, zhoršuje mou současnou náladu naprosto bez příčiny. Když to otočím, mám jasný důkaz o tom, že pozitivní myšlení mou náladu zlepšuje. Ráda v této souvislosti vzpomínám na jeden přeposílací e-mail. Nevím, kdo s ním přišel, ale rozhodně je to dobrý nápad. Uložila jsem si ho do počítače a někdy se s ním potěším. Stálo v něm: „Pomyslete na každou z těchto věcí, než přejdete k další.

1. Zamilovat se

2. Teplá sprcha

3. Žádná fronta v supermarketu

4. Něčí zvláštní pohled

5. Dostávat poštu

6. Jet dlouho krásnou cestou

7. Slyšet svou nejoblíbenější písničku v rádiu

8. Natažená na posteli poslouchat, jak venku padá déšť

9. Najít ve výloze svetr, který se ti strašně líbí, zlevněný na poloviční cenu

10. Telefonát z velké dálky

11. Skvělý rozhovor

12. Pláž

13. Najít pětistovku v kapse kabátu z loňské zimy

14. Smát se sama pro sebe

15. Přijmout o půlnoci telefonát, který trvá hodiny

16. Běžet v dešti

17. Smát se úplně bez důvodu

18. Mít někoho, kdo ti říká, že jsi úžasná

19. Smát se vlastnímu vtipu, který tě v duchu napadl

20. Přátelé

21. Vyslechnout náhodně někoho, kdo o tobě říká něco hezkého

22. Vzbudit se a uvědomit si, že můžeš spát ještě několik hodin

23. První polibek (ať je to úplně první, nebo také s novým partnerem)

24. Poznávat nové přátele nebo trávit čas s těmi starými

25. Hrát si s novým štěňátkem

26. Mít někoho, kdo si hraje s tvými vlasy

27. Snít nejsladší sny

28. Horká čokoláda

29. Vyjet si autem s přáteli

30. Houpat se v houpací síti

31. Rozbalovat pod stromečkem vánoční dárky

32. Jít na opravdu pěkný koncert

33. Vyměňovat si intenzivní pohledy s někým neznámým

34. Dostat u svých přátel domácí koláč

35. Trávit čas se svými nejlepšími přáteli

36. Vidět úsměvy a slyšet smích tvých přátel

37. Podat si ruku s někým, koho si zvláště vážíš

38. Potkat se náhodou se starým přítelem a zjistit, že určité věci (špatné i
dobré) se nikdy nezmění

39. Vidět výraz v obličeji někoho, kdo právě otevřel dárek, který si přál
nejvíc ze všeho

40. Dívat se na východ slunce

41. Milovat se, milovat se… milovat se.

42. Vstávat každé ráno z postele a být vděčný za další nádherný den

Na konci se vždycky spokojeně usmívám, jinak to prostě nejde ;-).

P. S.: A samozřejmě je kniha vysoce individuální, takže autora sice hrozně s* písnička Billie Jean od Jacksona, ale třeba já ji mám velice ráda a pouštím si ji, když se mi třeba nic nechce. Přiznávám, některé věci mi vadí taky, ale něco jsou hrozné banality – pokud mě bude k nepříčetnosti vytáčet špatně udělaná čárka ve větě, moc vysokého věku se asi nedožiju. ;-) A co nesnáším já? Hlavně lidi, kteří by takovouhle knihu nenapsali s elegancí a vtipem, který aspoň částečně má, ale napsali by ji z fleku a naprosto vážně.

pondělí 24. června 2013

Máte se na co těšit!

Příští týden začínají prázdniny a moje VELKÁ LETNÍ SOUTĚŽ. 

Každé pondělí se tady na bločku objeví otázka, na kterou můžete odpovídat až do neděle do půlnoci. Komentáře budou uzavřené a objeví se až po schválení. Můžete si vymyslet přezdívku, pod kterou chcete vystupovat a sbírat body. Výsledky budou průběžně zveřejňovány. V případě několika správných odpovědí, dostane víc bodů ten, kdo odpověděl dříve. 

První správná odpověď dostane 5 bodů, další 4 body a další 3 a tak až do 1 bodu. Za špatnou odpověď bude 0 bodů, ne žádné mínusové, takže se vám vyplatí i tipovat ;-).

Otázky se snažím dělat tak, aby pro vás byly nějakým způsobem přínosné. Abyste si vyzkoušeli něco nového, něco se dozvěděli, nebo měli o čem přemýšlet. Někdy budou možná vyžadovat trochu více vašeho času, ale snad vám přinesou o to více zábavy.

K cenám se ještě dostanu později. Předpokládám, že budou tři a budete si moci vybrat v pořadí v jakém se umístíte.

středa 12. června 2013

Zelená Praha 4

Tentokrát jsem si do Prahy sbalila zelené oblečení, protože ho mám hodně a plánovala jsem tam zůstat dlouho. Skoro celý týden. Ačkoliv jsem si Prahu celkem oblíbila, rejpavé poznámky na její účet mi stále připadají legrační. Omlouvám se přistěhovavším a již zdomácnělým Pražanům. (pozn. Pražák je nespisovný výraz) Jiné to třeba pobaví ;-).

Praha je město zhruba v prostředku té části České republiky, která už není Moravistánem. … Hlavní složku místního ovzduší tvoří smog. Praha je známá také tím, že se v ní vyskytuje nejvíc veřejných záchodků v celém Česku. Kromě pěti pražských veřejných záchodků jsou ještě dva v Olomouci a jeden v Bučovicích. Brňané močí do kašny na Zelném rynku, jejich snahy o zařazení barokní kašny Parnas do registru veřejných záchodků Česka ale Cajzli v Práglu soustavně hatí a vodu považují za pitnou. Narážka na vtip, který je snad notoricky známý a není třeba ho opakovat. Koho proboha baví vymýšlet takové hovadiny? „obyvatel: 1 194 407 + 1 Klaus (31. 4. 2007)“

„Až budete nastupovat do luxusní limuzíny pražského taxikáře, mějte prosím na paměti, že slovo „taxikář“ je zde užíváno v trochu odlišném smyslu než ve zbytku světa (jako synonymum „zloděj“, „čorák“, nebo „ta ***** zlodějská“). Turistům je rovněž doporučováno držet se ve stavu nejvyšší pohotovosti v metru, protože jeho tunely fungují i jako bezpečnostní přepad pro případ nečekaných povodní. Jinak je Praha zcela bezpečné město (s výjimkou ulic, chodníků, cyklostezek, parků, nádraží, hotelů, nábřeží, průchodů a pasáží).“

Dost žertů a vzhůru za krásnými vzpomínkami na Prahu z poloviny května… Doufám, že se vám bude líbit stejně jako mně. Ještě drobná poznámka: začala jsem si svoje návštěvy v Praze číslovat, protože se tak líp orientuju v tom, kdy jsem tam byla a co všechno jsem tam viděla, takže Praha 4 neznamená Prahu 4, ale to, že jsem tam byla počtvrté, pominu-li některé návštěvy v dětství, ze kterých si nepamatuji téměř nic, nebo je to už skutečně dávno.

Před měsícem jsem vyrazila do Prahy na dovolenou. Skoro na týden jsem se tam jela kochat a bavit, navštívit přátele a okouknout pár dalších památek „do sbírky“. Na konci května pak následovala studijní Praha 5 s CSR akademií, o které jsem vám už psala.

Zdroj: http://necyklopedie.wikia.com/wiki/Praha

úterý 11. června 2013

Pohybem ke štěstí

Od přítele jsem dostala jakousi poukázku na dvanáctidenní návštěvu Contours, fitcentra jenom pro ženy. Nejdřív jsem z toho byla tak trochu zmatená. Co s tím asi tak budu dělat? Nemám ráda cvičení na strojích, a vlastně ani cvičení celkově. Jsem na to nejspíš líná.

Pak jsme tam jednou zašla a trenérka mi ukázala celé kolečko. Stroje tam mají rozestavěné do kruhu a mezi nimi jsou vždy takové malé plošinky, na kterých cvičíte sami, různé lehosedy a podobně. Na strojích jsou pak nalepeny cedulky, co tam máte dělat. Hraje vám hudba a asi vždy po čtyřiceti pěti sekundách zahlásí: „Změňte stanoviště“ a vy se posunete na další místečko. Celkově byste asi tak za půl hodinky měli obejít celé kolečko dvakrát, a tak udělat všechny cviky, které tam jsou.

Hned během prvního dne jsem zjistila pár překvapivých věcí:
  1. Mám mnohem horší kondičku, než jsem si myslela. Růžovým puntíkem tam mají označeno, jakou váhu by měl člověk na strojích zvedat. Zjistila jsem, že ji potřebuji asi tak poloviční, abych ten cvik mohla dělat pouhou minutu.
  2. Čtyřicet pět vteřin je neuvěřitelně dlouho, když děláte kliky a snažíte se přitom k hlavě přitahovat střídavě jednu nebo druhou nohu.
  3. Stydím se cvičit i mezi ženami. Pořád si připadám divně, když funím, běhám na místě nebo dělám něco podobně „ponižujícího“.
  4. Hláška „Změňte stanoviště“ vám na mozek neleze tak moc, jak byste si mysleli. Máte dost práce s cvičením.
  5. Netuším, kde vzali hudbu, ale vypadá to, jako by sáhli do mojí složky Oblíbené. Všechno je akční, plné energie. Povzbuzující. Např. Billie Jean, Wham! - Wake Me Up Before You Go-Go...
  6. Po cvičení mám vážně skvělou náladu a míň se hrbím.

V následujících dnech přibyla další zjištění:

  1. Když se ráno pořádně nenasnídám, jsem naprosto neschopná alespoň obstojných výkonů.
  2. Už třetí den vidím, že vydržím víc a můžu si přidat zátěž. 
  3. "Trik se špičatým kloboukem": První kolečko udělat těch méně oblíbených a náročnějších cviků, neboť mám víc sil a energie a na druhé si nechat ty odpočinkovější.
  4. I když budu makat jako blázen, minuta kratší nebude, takže je lepší udělat méně kliků a víc se soustředit na dýchání a správné provedení.


pondělí 10. června 2013

Hamty hamty…

K sobotní návštěvě Pelhřimova mě lepší titulek nenapadl. Oblíbená hláška mého učitele šachů zněla: „Hamty hamty, ať mám víc než tamty,“ a zpravidla nevěstila nic dobrého. Nejednou se mi stalo, že jsem někomu „spapala“ něco, co se zdálo být lákavé a ukázalo se, že to chutná jako trojský kůň, tuto přezdívku jsem si zase pro některé své zákeřnosti vymyslela já a nutno přiznat, že mi to často vycházelo. Ale tentokrát nebude řeč o šachách. Dnes vám chci vyprávět o nádherně letní sobotě, na kterou jsem se vydala do Pelhřimova. Byl tam totiž 23. ročník festivalu Pelhřimov-město rekordů. Ale já tam jela tak trochu z jiného důvodu. Byl tam totiž Ropek se svým turistickým deníkem a všemi vizitkami. Takže jsem do svého deníku doplnila ty, které mi tam chyběly už od loňské Šumavy. Sama jsem byla překvapená, kolik jich bylo. Radši ani neříkat. A navíc se v Pelhřimově dala sehnat jedna super vizitka. Absolventská. A na ní by měla být společná fotka, kdy mělo být nejvíce lidí na jednom místě s turistickým deníkem. Některé vizitky jsou duplicitní, třeba pražská zoo, a tak jsem si je pořídila obě, pokud se mi líbily.

Po doplnění vizitek jsem zjistila, že už mi ve starém deníku nezbude místo, a tak jsem odevzdala kupóny a pořídila si nový, třetí deník… teď ještě dopsat všechny ty zážitky. :-))

Z Pelhřimova jsme vyrazili do Kamenice nad Lipou, kde bude od 10. července Hračkobraní, kam bych se docela ráda podívala. Prošli jsme se po naučné stezce a pokusili se vyfotit pořádně starou lípu a pak hurá zpátky do Pelhřimova na to focení. Protože bylo brzké odpoledne, rozhodli jsme se, že ještě rozhodně nepojedeme domů, ale dobudeme hrad. Juchů, zase hrad!

Jako příhodný se nám jevil Choustník. Docela jsem se u toho pobavila, protože ten název mi skutečně připadá legrační. Jedná se o zříceninu rozlehlého hradu z druhé poloviny 13. století. Na hradě jsem si užila i trochu vzrušení, když jsme na věž lezli tak trochu po tmě, protože nefungovalo osvětlení. Největší překvapení mě však čekalo doma při prohlídce diáře. Vzadu v něm mám totiž adresář, který se mi nechtělo vyplňovat, když ho mám pěkně přehledně udělaný zvlášť, a tak jsem si tam pěkně podle abecedy začala zapisovat místa, která bych chtěla navštívit. Zatím jich tam mám jen málo, asi deset. A helemese Choustník u Tábora je jedním z nich. To je fakt on? Divila jsem se nahlas. A jak jsem na něj přišla? Jednoduše, v knize Magická místa Čech, Moravy a Slezska. Zajímavý je už název hradu. Možná vznikl ze slova chústný, což znamená zarostlý trnitým křovím a zanesený balvany. Podle pověsti však pochází název ze slova vousy, kvůli kterým dcera Adéla nepoznala svého otce vladyku Voka, když se zde skrývala se svým milým. Sídlo nazvané Vousník se prý časem upravilo na Choustník.

A na závěr nádherného slunečného dne jsme ještě v Krátošicích vylezli na kovovou rozhlednu a pokochali se krajem zalitým sluncem. To už jsme dlouho nezažili.

pátek 7. června 2013

Hlídala jsem prcka

Známí, u kterých jsem byla ubytovaná, mají malé dítě. A protože měli na jeden večer program, napadlo je, že by mě požádali, jestli bych ho nepohlídala. Samozřejmě jsem souhlasila, i když jsem byla patřičně vyděšená. Vůbec jsem si neuměla představit, co všechno to bude obnášet a představovala si, kolik se toho budu muset nového naučit. Ale chtěla jsem jim aspoň trochu oplatit jejich pohostinnost.

Co se asi tak dělá s malým dítětem? Musí se nakrmit, vykoupat a přebalit, uložit a uspat, ukonejšit, když se vzbudí… Hned mě napadlo, že by mi mohl pomoci kamarád, protože tvrdí, že ho mají děti rády a působí, že už má nějaké zkušenosti. O jejich hloubce jsem raději nepátrala, podle pořekadla tonoucí se stébla chytá. Když se ukázalo, že celá moje práce bude spočívat v tom, že spícímu děťátku v případě, že se vzbudí, dám do pusy dudlík či ho chytím na chvilku za ruku, než usne, připadala jsem si trochu srandovně, že jsem se toho tak bála. Večer probíhal příjemně. Malý se vzbudil jen dvakrát a já ho hned slyšela jako bych místo uší měla radary. Asi to my ženy máme opravdu nějak vrozené nebo co.

A musím přiznat, že to byla zajímavá a hlavně příjemná zkušenost. Malý vypadal úžasně roztomile, když se posadil v postýlce a koukal na mě téměř probuzeně. Sotva jsem ho však uložila, stulil se do klubíčka a už spal dál. Vystačila jsem si s dudlíky, ani ruku nepotřeboval. Zato já byla vděčná za pomocnou ruku kamaráda, resp. za jeho podporu.

čtvrtek 6. června 2013

Naučte se česky, když máte titul

Dělám na jednom projektu, kdy je mým úkolem přečíst tři dlouhé práce a zhodnotit je po stránce obsahové, a také jejich ucelenost, realističnost a inovativnost. 
Projekty jsou to docela pěkné a zdají se být na velmi dobré odborné úrovni, ale za tu češtinu bych ty autory snad strčila zpátky na základku. Bože, to snad ani není možný, co jsou vysokoškoláci schopní vyplodit! 
Ještě dokážu tolerovat něco ve stylu tamnější, protože v tom se často chybuje. Jasně, dalo by se pamatovat, že to je tam + ejší, nebo se aspoň podívat do pravidel či na internet, když to stejně píšou na počítači, ale budiž.
Horší je to s hláškami typu "Bude se však vždy většinou", i to by se dalo odůvodnit tím, že si to po sobě jen trochu nedbale přečetli. Ale následující věta už je fakt odporná: „Vstupné na nejrůznější akce bývá většinou zadarmo nebo za minimální cenu.“ Bože můj, s tímhle jsem se setkala v Tunisku. I tam mi taková hláška jako "sleva zadarmo" připadala legrační. Jenže tamější obyvatelé nejsou Češi! A nepředpokládá se, že by měli nějaké větší povědomí o tom, že vstupné může být buď malé, nebo velké, nebo žádné. Vstupné zadarmo je nesmysl! Ach a jaký. Úplně z toho šílím. A to mě ještě čeká asi dalších dvě stě stránek. 

Aspoň, že to je zajímavé a čtivé

středa 5. června 2013

Deník z CSR Akademie (2)

Co jsem se tedy na konferenci dozvěděla? Hledám odpověď na otázku: Jak seznámit lidi s etikou a společenskou odpovědností? Jedním z názorů bylo, že to je o postojích. Jedni považují odpovědnost za dobrý nápad a rádi se o tom něco dozví, a druzí ne. Tak tohle mi moc nepomůže. Za dobrý nápad považuji učit CSR prakticky. Studenti dostanou konkrétní projekt zadaný firmou a ten řeší. Takhle to dělali na VŠE, ale pak na to neměli peníze a někdy se také stalo, že se do předmětu přihlásilo jen velmi málo lidí.

Jako nejzajímavější příspěvek hodnotím problematiku zaměstnatelnosti zdravotně postižených. Sice to podle mého názoru vůbec nesouvisí s tím, jak ve školách učit odpovědnost a etiku, ale celé to povídání bylo nesmírně zajímavé. A myslím, že i dost přínosné pro nás zdravé, kteří bědujeme nad obtížemi se sháněním práce.

A co se mi doopravdy moc líbilo? Když se zvedla nějaká paní z DPD podniku, přistoupila k mikrofonu a asi v pěti větách řekla vše. „Začínejme u sebe. Nečekejte, až se bude učit na školách, začněte tak žít. Dobrých skutků je mezi námi spousta, jenom o tom nikdo nemluvil. Neuvědomil si to. Nečekejte na to, ono to jde. Jenom se tím musí žít.“ Hned jsem si vzpomněla na vlastní článek Společensky odpovědní sami doma, který chci dále rozpracovávat.

Překvapilo mě, že hodně diskutovaným tématem byla možnost pořídit si dítě již při studiu na vysoké škole. Ženy, přiznejme si to, ale mateřství opravdu kvůli studiu VŠ odkládáme. Otázkou je, jestli bychom chtěly mít dítě třeba ve 24 letech a podobně. Každopádně jsou tu snahy o projekty, které umožní mladým maminkám studovat a nechat si třeba dítě pohlídat. Osobně na to mám docela vyhraněný názor – nechtěla bych dělat dvě takto náročné věci najednou a navíc bych byla padlá na hlavu, kdybych si chtěla pořídit dítě (takhle brzy) a přitom neměla odpracováno vůbec nic. Na tomto tématu mi nejvíc vadilo, že vůbec nesouviselo s avizovaným obsahem konference.

Třetí den máme pár „přednášek“ od lidí z praxe. Výborným řečníkem je Petra Šebo, opět z O2. Přeje nám dobré ráno a hned vzápětí nás upozorňuje: „Dobré ráno je protimluv. Buď je to dobrý, nebo je to ráno. Mohlo by to být spolu tak v jednu odpoledne.“ Pozornost si udrží výborně a taky nás trochu probudí tím, že si přinesla bonbóny a bude nám je rozdávat, když správně zodpovíme její otázky. Doopravdy mě příjemně překvapí, co v Telefónice dělají a říkám si, že je možná škoda, že se o tom trochu víc neví. Zvlášť zajímavá je třeba služba O2 Guru, kdy se objednáte k odborníkovi, který vám poradí a pomůže s novými technologiemi a to ani nemusíte být zákazník O2. Jo a je to zdarma, pokud vím. Z IBM k nám promlouvá Monika Ladmanová a opět je to velice zajímavé. Podobně jako první dnešní přednáška se mi líbí i poslední od Jitky Fořtíkové z Axy. Je to takový nadšený člověk, jak to už asi bývá u lidí, kteří dělají CSR, a moc pěkně se poslouchá. Když někoho z firmy přirovná k Sheldonovi, musím se zasmát. Taky tak občas přirovnávám a setkávám se se dvěma typy reakcí: dotčení, neb si to dotyčný neuvědomuje, a přijetí či obrácení v žert. Nemyslím to pochopitelně nijak zle, neboť Sheldon je úžasně chytrý. Jen má občas sklony vysvětlovat věci tak, že je normální lidi nechápou… a někdy řeší i banální věci, jako hledání přátel, až příliš vědecky. V mém podání je to tak trochu lichotka označující abnormální inteligenci, případně značné puntičkářství.

Čtvrtý den se dopoledne bavíme o Marks & Spencerovi a odpoledne máme exkurzi do pivovaru Krušovice, které patří pod Heinekena. Jedná se o třetího největším výrobce piva na světě. Je leaderem udržitelné výroby piva, především co se týče chování k vodě. Před deseti lety spotřebovali na výrobu jednoho litru piva deset až patnáct litrů vody, v současné době je to tři až pět litrů. Nejprve nám strategii CSR představí Jiří Hauptmann, který je naprosto okouzlujícím řečníkem. Mluví dobře, užívá především české výrazy a prezentaci, kterou si udělal pro tuto příležitost, nebo alespoň změnil úvodní stránku ;-). Překvapeně zjišťuji, že pod Heineken patří Krušovice, Zlatopramen, Starobrno i Březňák. Když zmíní, že dělají i různé speciály jako třeba Svatováclavské, hned hledám v turistickém deníku Prahu 1 v listopadu 2012. A jo, je to tam. Doppelbock.

A poté už následuje prohlídka pivovaru. Nakonec dostaneme ochutnat pivečko a ještě nám ukáží, jak se má správně točit. Škoda, že je málo času a žádné si nestihneme koupit.

Pátý den prezentujeme svoje projekty v zasedací místnosti generálního ředitele v sídle společnosti Telefónica v Praze 4. Nejsem příliš nadšená, že je to až v osmém patře a navíc se tam musí jet zčásti proskleným výtahem. S překvapením zjišťuji, že nejsem jediná, komu to vadí. Ostatní si stěžují na strach z výšek, klaustrofobii, nedůvěru k výtahům, stání v prázdném prostoru anebo některé kombinaci předchozích bodů.

Na závěr jsme dostali se slavnostním pogratulováním před kamerou certifikáty o absolvování CSR Akademie 2013. Vypadalo to jako předávání diplomů o promoci. Dokonce mi jedna z blahopřejících dam řekla, že mi přeje, aby ta promoce byla brzy. Poněkud mě tím zaskočila. Jak si pamatuje, že už bych měla končit. Nejsem si jistá, že jsem to nějak zvlášť říkala.

Deník z CSR Akademie (1)

První den hledám náměstí Winstona Churchilla 4 v Praze 3. Ve staré budově Vysoké školy ekonomické máme „lekce“ CSR Akademie. Hned při příchodu dostáváme desky s materiály. Tohle mám na podobných akcích ráda. Jednak má člověk kam psát, a taky se spoustu věcí dozví rovnou a nemusí se spoléhat na to, že si je snad stihne poznamenat včas. Jako první se nám představí Mgr. Michal Růžička, kterého znám díky časopisu CSR fórum, který nám chodí do školy. Ale teď ho poprvé vidím osobně. Trochu mě překvapí, že to je taky normální člověk. Zvláštní, jak si občas člověk celebrity – v mém pojetí je celebritou každý, koho „znáte“, ale přitom jste ho osobně nikdy neviděli – idealizuje nebo nadlidšťuje. Jak si neuvědomujeme, že i Lucie Bílá se ráno možná probudí s rozcuchanýma vlasama, nebo dokonce kruhama pod očima.

Po přivítání jsme se krátce seznámili s tím, co je to společenská odpovědnost… pro případ, že by to třeba někdo neznal. Přiznávám, že mě ještě občas překvapí fakt, že to mezi lidmi není tak známý koncept. Asi už jsem moc dlouho v oboru. Také se dovídáme různé organizační věci, třeba to, že máme během týdne vypracovat CSR strategii na naši školu. Jak by naše škola mohla být více společensky odpovědná?

Beru to jako výzvu. Moc zajímavá otázka, nad kterou jsem se už několikrát zamýšlela. Dokonce ji některé studentské skupiny u nás na škole měli zodpovědět. K projektu se ještě vrátím, protože to je téma na delší povídání.

Pak vystoupí Eva Šebestová z pojišťovny Axa. Hovoří o firmě a jejích pěti oblastech společenské odpovědnosti. Následně nám Dana Dvořáková představí Telefónicu O2.

Proč být etický?
Druhý den se v Rytířském sále Valdštejnského paláce koná konference věnovaná udržitelnosti a CSR ve výuce i praxi českých škol. Nejprve hovoří různé zajímavé osobnosti: Anna Putnová, poslankyně Parlamentu České republiky (PČR), Miluše Horská, místopředsedkyně Senátu PČR, Ondřej Liška, bývalý ministr školství, a potom někteří učitelé z vysokých škol, kteří učí etiku, CSR a podobné předměty. I když to není smyslem mojí disertační práce, zajímá mě, jak by se toto téma dalo vhodně a prakticky učit. Někdy je značně obtížné vysvětlit studentům (i komukoliv dalšímu), že se mají chovat eticky. Že se mají chovat správně. Všude kolem sebe – spíše v médiích než v reálném životě, i když tam taky – vidí, že neetické chování není problém. Úplatky, alkohol za volantem, agrese vůči záchranářům, domácí násilí, taháky a leccos dalšího vidí dnes a denně. K tomu se objevují hesla typu: Kdo nekrade, okrádá rodinu. Jak mám takovým lidem vysvětlit, že takhle ne. Že tudy cesta nevede? A proč se vlastně chovat eticky? Je to vůbec lepší? Výhodnější? nebo na tom budete byti, když budete etičtí. Nevím. Opravdu nevím.

Mou životní filosofií je, že se dobro oplácí dobrem. Věřím, že když jsem „ta správná“, povede se mi lépe. Nemám to nijak dokázané. Nemohu vědět, zda by se mi podařilo vysokou školu udělat lépe či snáze, kdybych používala taháky nebo nějak podváděla. Ještě jsem se nerozhodla, jestli věřím v Boha, osud, náhodu nebo nic. Ale věřím, že mám v životě štěstí. Mám spoustu štěstí a snažím se to vracet. Říkám si, že když se chovmke společnosti hezky, bude se oan podobně chovat ke mně. A kdyby ne, aspoń jsem udělala něco dobrého. Vždycky si vzpomenu na povídku Pošli to dál z knihy Slepičí polévka. Když jste na někoho hodní, má sklony vám to vracet a navíc je hodný i na další lidi, a tak se rozjíždí pozitivní spirála. Tohle mám vyzkoušené. Takhle to funguje. Proto se domnívám, že to jde i opačně. A proč byste například chtěli jednou malou lží rozvrátit vaše fungující manželství? Je lepší být etický a mít jen co nejméně zbytečných starostí.

úterý 4. června 2013

Čajovna Na cestě

Dnes jsem opět navštívila čajovnu Na cestě, která se nachází v Kateřinské ulici nedaleko Karlova náměstí v Praze. Má takovou malou zvláštnost a to, že vám otevřou po zazvonění. Jinak je docela normální – mají velký výběr čajů a dva salónky. Dělají jídlo a nabízí vodnici. Zajímavostí je, že dámské toalety jsou přístupné přes dvorek. Poněkud nepohodlné, když jste vyzutí, ale nevadí.

Tentokrát jsme si dali Shou mee a Melounové semínko. Oba čaje byly stejně jako minule (Mléčný oolong a Čaj mraků a mlh) výborné. Připravovali jsme si je sami do zhongů a pohodlně se povalovali na polštářích. Obsluha je ochotná a vstřícná. A co se mi zvlášť líbilo, byla nástěnka s pohledy z různých cest přidělaným kolíčky k provázkům. Našla jsem tam Elisabeth (nejspíš Sisi) a také Neuschwanstein, můj budoucí cíl na výletě. Otevřeno mají každý den do půlnoci, takže si tam můžete příjemně odpočinout od hluku a starostí všedních dní.

Co čekat od CSR Akademie?

Když nechcete být zklamaní, nečekejte nic. To je podle mě obecně použitelné pravidlo. Čím více očekáváte, tím je pravděpodobnější, že budete zklamaní. A nejde jen o to, že by ten výsledek nebyl dobrý, může být dokonce lepší, než jste čekali, ale jinak.

Od CSR Akademie jsem tedy neočekávala skoro nic. Povedlo se mi to jednoduše tak, že jsem ještě před odjezdem do Prahy měla tolik všelijakých starostí, že nebyl čas dumat nad tím, jak ten týden v Praze strávím, co se chci dozvědět, koho bych chtěla vidět a tak podobně.

Na druhou stranu můžu říct, že jsem leccos očekávat mohla. CSR Akademie mě nezklamala a jsem ráda, že jsem na ni přijela. I když mi „sežrala“ týden, kdy jsem mohla pracovat na disertaci, jednoznačně můžu říct, že se mi to vyplatilo. Poznala jsem nové lidi, vyzkoušela něco nového, připomněla si, jak je těžké být studentem a několik hodin pozorně poslouchat a něco moc hezkého dostala.

Tady bych ráda řekla, že jsem přece jen něco očekávala. Myslela jsem si, že se na CSR Akademii dozvím strašně moc věcí o tom, co to je společenská odpovědnost, jaké má pilíře, jak se měří… zkrátka tuny a tuny informací, ale to se nestalo. Úplně nových věcí jsem se dozvěděla málo, ale dostala jsem něco mnohem lepšího.

Ačkoliv jsem prvních pár dní měla značně skeptickou náladu, trochu si bručela a brblala, že jojojo, to se vám to mluví a pak skutek utek, tak už v úterý se to začalo lámat a dnes jsem skálopevně přesvědčená, že společenská odpovědnost firem má smysl. Abych řekla pravdu, vždycky jsem si to myslela a možná to i věděla, ale u nás v ČR panuje takové nedůvěřivé prostředí – zvláště mezi ekonomy – že tomu, co je morální a lidské (a třeba to nepřináší hned viditelný zisk, nebo nedej bože ho to nepřináší vůbec) se nevěří. A s takovýma lidma bojuju celý doktorát. Místo abych řešila, jak pomoci malým a středním podnikům zavést CSR tak, jak to udělaly velké podniky. Jak si zkusit ukousnout takové sousto, musím neustále vysvětlovat a přesvědčovat, že vůbec má smysl něco takového dělat. Už mě to unavuje a otravuje. Nepatřím mezi lidi, kteří by někomu něco vnucovali. Řeknu příklad z jiného soudku - ačkoliv vím spoustu věcí o zdravé výživě nebo efektivnosti používání mentálních map, nikdy nikoho nenutím (nebo se o to aspoň snažím), aby míň solil, snídal, jedl víc zeleniny, sportoval a kreslil si barevné obrázky, když se učí. Mám know-how, můžu vám ho dát, když budete chtít, ale když nechcete, vaše blbost. To je můj styl, a tak se mi příčí neustálé přesvědčování zabedněnců. Navíc se člověk obvykle nedá přesvědčit přesvědčováním. Musí to vidět, musí to cítit uvnitř sebe. Musí chtít změnit společnost, lidi, sebe, musí toužit pomoci, být lepším, zachránit svět… Když si chcete nahrabat na penzi, můžu vám vysvětlit, že s kvalitními výrobky budete třeba na trhu déle, ale není to jediná cesta.

Navíc nejsem zrovna nejlepší v argumentaci a vlastně je to jedno. Kolikrát když se bavíte s docentem, nezáleží na tom, jaké argumenty máte v ruce, jde o to nechat ho vyhrát, protože má větší titul. Trochu smutné, vím, ale některé otázky, které vám pokládají, kolikrát ani nejsou myšleny jako otázky, jen jako rýpnutí a odpovědět na ně nemůžete, protože nedostanete čas. To byla malá stížnost, ale to podstatné je, že opět vidím smysl v tom, co dělám. A to je hlavní.

pondělí 3. června 2013

Karetní domino (Ubongo)

Večer si parádně užívám. :-) Hraju s jednou známou Ubongo. Nikdy dříve jsem to nezkoušela a je to docela náročné na pozornost a přesnost. Na každé kartičce je šest různých (někdy se opakují ty stejné) symbolů a je třeba seřadit svých devět karet (naše upravená pravidla - původně stačí sedm z devíti) do jednoho nějakého hada nebo patvaru. Kdo je rychlejší, vyhrává.

Nejdříve hrajeme každá zvlášť. Zjišťujeme, jak je to zajímavé, že každá máme jinou strategii. Ona si všechny kartičky vyloží před sebe a pak z nich poskládá to, co chce. Já tenhle přístup nezvládám. Je toho na mě najednou moc a cítím se zahlcená. Naopak mi vyhovuje, udělat něco s kartičkou, kterou mám právě v ruce. Někam ji založit a pak se vrhnout na další. Případně, když se nikam nehodí, odložit si ji bokem na stůl. 

Poukazuji na to, že to nejspíš nějakým způsobem souvisí s tím, jak jsme se třeba učily na vysoké škole. A taky že jo. Já šla krok za krokem, jedno po druhém. Naučit se to dobře a pak jít dál. Ona si to spíš přečetla nebo projela všechno několikrát. Netřeba dodávat, že její technika funguje líp při hře stejně jako ve škole.

Pak hrajeme trochu jinou verzi - stavíme společný obrazec. V této variantě vítězím já. Moje kartička v ruce má víc možností, kam ji mohu položit. Ona je zahlcená možnostmi a než se pro nějakou rozhodne, já ji obsadím. Obě zkoušíme techniku té druhé a obě z ní šílíme a vydržíme ji jen malou chvilku, než se pokorně vrátíme k té své.

A co z toho plyne? Že je potřeba vyzkoušet všechny varianty a nakonec dělat tu svou, pokud bude pořád nejlepší. Tu, která nám opravdu sedí, a protože jsme každý jiný, musíme ji možná chvilku hledat.

neděle 2. června 2013

Povodeň v Praze

Jak mívám na výletech obvykle pěkné počasí, tak tentokrát to s Prahou úplně nedopadlo. Přijela jsem na týden a většinu času každý den pršelo. Možná je to tím, že tentokrát jsem tu nebyla na výletě, ale tak trochu pracovat. Teď, když se dívám za uplynulým týdnem, musím přiznat, že jsem si ani zase tak moc nevšimla, že pořád prší. Jasně, na nějaké velké výlety to nebylo, ale stejně jsem byla většinu času zavřená někde uvnitř a buď poslouchala přednášky, nebo na něčem pracovala. Když jsem šla ven, obvykle zrovna na chvilku pršet přestalo. A dnes otevřu Novinky.cz a s hrůzou čtu, co se děje.

„Ve 13:00 dosáhla Vltava v Praze třetího povodňového stupně, řekou protékalo 1510 metrů krychlových za vteřinu. Při katastrofálních povodních v roce 2002 Prahou protékalo až 5000 metrů krychlových za vteřinu.“

Sice už jsem o povodních něco málo zaslechla, ale pořád mi to připadalo tak nějak vzdálené, pominu-li včerejší výlet, kdy jsme viděli rozvodněný Dunaj v akci. Ale že to je i v Praze, mě dosud nenapadlo. Přátelé dnes měli pořádat dětský den s hasiči, ale protože je trochu víc vody, museli tuhle kratochvíli vyměnit za stavění protipovodňových bariér v Radotíně.

„Tomáš Hudeček (TOP 09), který je pověřen výkonem funkce primátora, vyzval lidi, aby do Prahy nejezdili.“ Tak trochu si říkám, jestli se vůbec dostanu domů. Ale vlaky by snad měly jezdit. „S největší pravděpodobností nejpozději v pondělí bude omezena automobilová i veřejná hromadná doprava.“ Pouštím si videa a snažím se poznat místa, která zobrazují, ale marně. Tak dobře Prahu ještě neznám. I když to jedno místo mi je povědomé… vypadá to jako u zoo, kde jsem viděla část protipovodňových bariér při minulé návštěvě Prahy. Později se ptám domorodce a mám pravdu. Je to přesně tam, kde mi je minule ukazoval.

„14:08 - Hasiči v Praze přestávají čerpat vodu ze sklepů a soustředí se na záchranu lidí z oblastí ohrožených záplavami. Hasiči zároveň staví protipovodňové bariéry a připravují pytle s pískem na zastavení vody. Čerpaly vodu ze 190 domů.“ Vím, že jsem přehnaně starostlivá, ale podobné zprávy se mi nelíbí od té doby, co mám mezi hasiči přátele. Najednou mi to připadá nebezpečnější než je a mám o ně strach. A to je ani moc neznám. Stačí, že jsem o nich slyšela různé příhody.

Video evakuace domova důchodců mi připadá jak z jiného světa! Tohle je fakt tady? V Praze? Kousek od míst, kde bydlím??? Teda ono to není takový kousek, jednak nevím, kde to je, a jednak je Praha velká, ale stejně je to divný pocit. Jako by člověk žil v jiném světě. V „mojí“ čtvrti je klid. Teď snad dokonce ani neprší.

Už je mi jasný, proč jsem si u hasičů připadala jako opravdový prcek. Musí to být pořádní chlapi, aby zvládli všechny ty věci, které potřebují dělat. Ať už jde o tahání těch obrovských těžkých nůžek na vystříhávání lidí z auta, které nám kdysi na střední škole dal jeden dobrák podržet. Asi se musel dost pobavit, protože mi dalo pořádnou práci nepustit je na zem, když mi je jen tak lehce podal, jako by nic nevážili. Nebo přenášení důchodců, stavění bariér a to všechno další.

Zdroje:
http://www.novinky.cz/domaci/303685-on-line-na-prahu-se-vali-velka-voda-povodne-maji-prvni-obet.html a další články na Novinkách.cz

Touha po jedinečnosti

Přemýšlím nad některými dárky a jsem nucena si přiznat, že když se mi kdysi líbila hláška „budu jakákoliv, jen ne obyčejná“, platí to pořád. Tedy ne doslovně. Nemusím se snažit, vždycky jsem byla trochu „jiná“. Možná právě proto se mi taky tolik líbí sága Twilight. Její hlavní hrdinka taky ví, že je trochu jiná. S tím rozdílem, že ona se považuje za naprosto neschopnou, neopatrnou a nemožnou. V tomto směru si myslím, že jsem normální. Ale jinak…

Třeba to, že mě zajímá mě skoro všechno. Kdysi jsem tvrdila, že když to dobře podáte, když budu mít dobrého učitele, budou mě zajímat snad i motorky nebo letadla. Dnes můžu říct, že snad i další méně uvěřitelné a typické věci pro ženu.

Dělám neuvěřitelnou spoustu věcí… a dobře, možná spíš i chvalitebně, kdybych to měla oznámkovat jako ve škole. Na výbornou si nevěřím, ale netvrdím, že to tak v některých oblastech nemůže být. ;-) Spíš jde o to, že mě od toho dlouhou dobu všichni zrazovali, prý dělej jednu věc a pořádně. Když toho děláš hodně, nemůže být nic pořádně. A zrovna tak s odborností – odborník a specialista rozumí tomu, co dělá, dokonale, nezabývá se dalšími a dalšími oblastmi. A víte, kdo je nejvíc obdivovaný? Kdepak, není to žádný věhlasný odborník ve svém oboru, je to renesanční člověk. Takový, se kterým se můžete bavit, i když nejste z jeho oboru. Teď se zrovna potýkám s disertační prací. Není špatná, o tom žádná, ale… nudí mě. Příšerně mě ta práce nudí. Už na ní dělám tři roky a je to pořád stejné téma, stejné firmy… všechno stejné. Chci proniknout k novým obzorům, novým tématům, číst o dalších lidech, oblastech a oborech. Těším se, až se zbavím svého břemene a půjdu dál.

Nechtělo se mi to přiznávat – ani ne tak vám, spíš sobě – ale toužím po jedinečnosti. Líbí se mi mít zajímavé věci, umět to, co nikdo jiný, mít s někým tajemství… Lichotí mi vědět to, co nikdo jiný neví, navštívit místa, kam „lidská noha ještě nevkročila“, podniknout neočekávaná dobrodružství…


P. S.: Po napsání této úvahy na netu natrefím na článek o zvláštních desetikorunách z roku 1993, které byly raženy v Hamburku. Je jich jen několik tisíc a mají prý hodnotu patnácti tisíc. Tak si říkám, že jsem asi normální, nebo dokonce ještě méně bažící po jedinečnosti.