Přemýšlím nad některými dárky a jsem nucena si přiznat, že když se mi kdysi líbila hláška „budu jakákoliv, jen ne obyčejná“, platí to pořád. Tedy ne doslovně. Nemusím se snažit, vždycky jsem byla trochu „jiná“. Možná právě proto se mi taky tolik líbí sága Twilight. Její hlavní hrdinka taky ví, že je trochu jiná. S tím rozdílem, že ona se považuje za naprosto neschopnou, neopatrnou a nemožnou. V tomto směru si myslím, že jsem normální. Ale jinak…
Třeba to, že mě zajímá mě skoro všechno. Kdysi jsem tvrdila, že když to dobře podáte, když budu mít dobrého učitele, budou mě zajímat snad i motorky nebo letadla. Dnes můžu říct, že snad i další méně uvěřitelné a typické věci pro ženu.
Dělám neuvěřitelnou spoustu věcí… a dobře, možná spíš i chvalitebně, kdybych to měla oznámkovat jako ve škole. Na výbornou si nevěřím, ale netvrdím, že to tak v některých oblastech nemůže být. ;-) Spíš jde o to, že mě od toho dlouhou dobu všichni zrazovali, prý dělej jednu věc a pořádně. Když toho děláš hodně, nemůže být nic pořádně. A zrovna tak s odborností – odborník a specialista rozumí tomu, co dělá, dokonale, nezabývá se dalšími a dalšími oblastmi. A víte, kdo je nejvíc obdivovaný? Kdepak, není to žádný věhlasný odborník ve svém oboru, je to renesanční člověk. Takový, se kterým se můžete bavit, i když nejste z jeho oboru. Teď se zrovna potýkám s disertační prací. Není špatná, o tom žádná, ale… nudí mě. Příšerně mě ta práce nudí. Už na ní dělám tři roky a je to pořád stejné téma, stejné firmy… všechno stejné. Chci proniknout k novým obzorům, novým tématům, číst o dalších lidech, oblastech a oborech. Těším se, až se zbavím svého břemene a půjdu dál.
Nechtělo se mi to přiznávat – ani ne tak vám, spíš sobě – ale toužím po jedinečnosti. Líbí se mi mít zajímavé věci, umět to, co nikdo jiný, mít s někým tajemství… Lichotí mi vědět to, co nikdo jiný neví, navštívit místa, kam „lidská noha ještě nevkročila“, podniknout neočekávaná dobrodružství…
P. S.: Po napsání této úvahy na netu natrefím na článek o zvláštních desetikorunách z roku 1993, které byly raženy v Hamburku. Je jich jen několik tisíc a mají prý hodnotu patnácti tisíc. Tak si říkám, že jsem asi normální, nebo dokonce ještě méně bažící po jedinečnosti.
Třeba to, že mě zajímá mě skoro všechno. Kdysi jsem tvrdila, že když to dobře podáte, když budu mít dobrého učitele, budou mě zajímat snad i motorky nebo letadla. Dnes můžu říct, že snad i další méně uvěřitelné a typické věci pro ženu.
Dělám neuvěřitelnou spoustu věcí… a dobře, možná spíš i chvalitebně, kdybych to měla oznámkovat jako ve škole. Na výbornou si nevěřím, ale netvrdím, že to tak v některých oblastech nemůže být. ;-) Spíš jde o to, že mě od toho dlouhou dobu všichni zrazovali, prý dělej jednu věc a pořádně. Když toho děláš hodně, nemůže být nic pořádně. A zrovna tak s odborností – odborník a specialista rozumí tomu, co dělá, dokonale, nezabývá se dalšími a dalšími oblastmi. A víte, kdo je nejvíc obdivovaný? Kdepak, není to žádný věhlasný odborník ve svém oboru, je to renesanční člověk. Takový, se kterým se můžete bavit, i když nejste z jeho oboru. Teď se zrovna potýkám s disertační prací. Není špatná, o tom žádná, ale… nudí mě. Příšerně mě ta práce nudí. Už na ní dělám tři roky a je to pořád stejné téma, stejné firmy… všechno stejné. Chci proniknout k novým obzorům, novým tématům, číst o dalších lidech, oblastech a oborech. Těším se, až se zbavím svého břemene a půjdu dál.
Nechtělo se mi to přiznávat – ani ne tak vám, spíš sobě – ale toužím po jedinečnosti. Líbí se mi mít zajímavé věci, umět to, co nikdo jiný, mít s někým tajemství… Lichotí mi vědět to, co nikdo jiný neví, navštívit místa, kam „lidská noha ještě nevkročila“, podniknout neočekávaná dobrodružství…
P. S.: Po napsání této úvahy na netu natrefím na článek o zvláštních desetikorunách z roku 1993, které byly raženy v Hamburku. Je jich jen několik tisíc a mají prý hodnotu patnácti tisíc. Tak si říkám, že jsem asi normální, nebo dokonce ještě méně bažící po jedinečnosti.
Žádné komentáře:
Okomentovat