sobota 31. prosince 2016

Macuo Bašó 2 - roční období

Rovného sobě
miluje člověk. Ptáci
milují květy.



Jaro odchází
ptáci pláčou
i ryby mají oči plné slz.



Tou cestou nikdo
se neubírá, sám jdu
v podzimní večer.



Umlkly zvony.
Večerním šerem náhle
sakury voní!



Za trnkou v květu
jdu po vůni - však za rohem,
vrazím do kůlny




Nad květy třešní
co krásných vzpomínek
v duši se vrací.



Jedné noci
poctil mě návštěvou zloděj
a vzal sebou rok

čtvrtek 29. prosince 2016

Alvin a Chipmunkové 2 (****)

Druhý díl částečně animované pohádky se mi líbil zrovna tak jako ten první. Jasně, už to nebylo takové překvapení, když jsem věděla, že kluci budou pištět, ale Alvin vždycky pobaví a navíc představuje typického puberťáka či rebela, Simon je „ten chytrej“ a Theodor je mazlík. Posledně jmenovaného mám asi nejraději, protože filmu dodává nejvíc citu a hezky ukazuje potřebu rodiny a toho všeho, co k tomu patří. Theodor je nejvíc dítě a oba starší bráškové to vědí a snaží se o něj pečovat.

Tentokrát se na scéně objeví ještě tři chipmunčí holky, které by taky chtěly být slavné a hlavně se seznámit s chipmunkama. Právě za tímto účelem jdou za Ianem, bývalým šéfem chipmunků. Kdo bude větší hudební star? Chipmunkové nebo čiperky?

Na ČSFD získala americká komedie z roku 2009 pouhých 44 %. Navíc jsem se tam dočetla, že Ross Bagdasarian mladší, jehož otec přišel s vánočním hitem The Chipmunk Song, trval na nahrávání čimpunčích hlasů původním způsobem, tedy zpomalením nahrávek na poloviční rychlost a následným znovu přehráním v běžné rychlosti. Pusťte si a užijte si super srandu.


P. S.: Už existuje i trojka a ta má na ČSFD 46 %. Chimpunkové a Chipettky si vyrazí užít prázdniny na luxusní výletní loď. Veškerá legrace ale končí ve chvíli, kdy ztroskotají na opuštěném ostrově, ze kterého, jak se zdá, není úniku.

středa 28. prosince 2016

Veselé Vánoce

Když jsem jedné Indce u nás v práci vysvětlovala, že si česky přejeme veselé Vánoce a šťastný nový rok, musela jsem se zamýšlet nad tím, proč veselé. Co je na Vánocích veselého?

Klidné, pohodové, krásné… tomu všemu rozumím, ale proč veselé? Považovalo se za veselé, že se narodil Ježíšek? Dneska nikdo neslaví narození dítěte jako veselou novinu. Radostnou budiž, ale veselou?

V Internetové jazykové příručce jsem našla, že veselý znamená například „působící příjemně, mile, radostně na naše smysly; plný radosti, naplněný dobrou pohodou“, proto se přeje veselý nový rok nebo Vánoce. A když jsem u té jazykové stránky – věděli jste, že Vánoce mají pouze množné číslo (jsou tzv. pomnožné, jako například prázdniny)? A že můžete říci, že jste měli před Vánocemi spoustu práce, ale správně bude i když řeknete před Vánoci?

pátek 23. prosince 2016

Clement Clarke Moore: Předvánoční noc

1779 — 1863

Byla noc vánoční, po domě, slyš,
nehleslo stvoření, ba ani myš;
u krbu punčochy pečlivě visí,
jež Svatý Mikuláš vyplní, sní si;
děti už v postýlkách útulných leží,
vidiny cukroví hlavou jim běží,
Máti v svém šálu, i já v čapce své
jak k zimnímu spánku jsme ulehli, — hle,
tu v zahradě dole hluk najednou, stačí
bych vyskočil z postele, co že to značí.
K oknu jsem přichvátal, jen jsem se mihl,
opřel do okenic, rám okna zdvihl.
Měsíc na nadílku sněhu tam svítil,
jak v pravé poledne vše září sytil;
vidím tam kupodiv, na tuto dobu,
sáničky, osmero maličkých sobů;
hbitý a čilý i kočí tam kmital,
hle, Svatý Nik, hned jsem v duchu jej vítal.
Nad orly svižně mu spřežení kvačí,
hvízdá a pobízí je, co jen stačí:
„Teď! Hbítku, teď! Hupko! Dupáku, Liško,
Vlasatci! Amorko! Hromku a Blýszko;
Na stříšku verandy! Na římsu, zeď!
Hyjé, nu! Hyjé! Výš, nahoru leť!“
Jak suché listí před vichřicí víří,
když potká překážku, hned vzhůru míří;
na střechu vzali to běžci ti mžikem,
s hračkami na saních — a svatým Nikem:
Pak to jen zvonilo na střeše, kropet,
krůčky a hrabání maličkých kopyt.
Jen jsem stáh’ hlavu, se obrátit chystal,
komínem Svatý Nik vesele přistál:
Oblečen v kožich byl od hlavy k patě,
však celý od sazí, namoutěkutě;
se zad svůj pytel pln hraček tu svalí,
podomní prodejce, na pohled z dáli:
Oči — třpyt samý! Ďůlky: jak klasik,
z růží tvář, z třešničky buclatý nosík;
ústy, jak napnutým lukem, se smál,
na bradě vous sněhobílý mu vlál;
od fajfky troubel měl fest mezi zuby,
dým jako věnec, co vítěze zdobí.
Kulaté tváře měl, i převeselé
bříško, když chechtal se, bylo jak želé:
Tlouštík byl, bodrý, ten starý brach, šotek;
nahlas mě rozesmál, ne aby utek;
mrknutím oka a kývnutím hlavy
ujistil, v klidu, mám být bez obavy.
Nic ale neřekl, hned se dal k činu,
naplnil punčochy; stočil se, inu,
na stranu nosu jen poklepal, přidal
poklonu, komínem vzhůru se vydal.
Na saně vyskočil, na tým svůj hvízdá,
hned zase vylétli, jak chmýří z hnízda:
Než zmizel v dáli, vzkaz uslyšel jsem —
Veselé Vánoce, dobrou noc, všem.


Za autora je považován i H Livingston Jr., zdroj: http://www.vzjp.cz/verse.htm#MooreCC

P. S.: Tak jako všechny básně, které jsem vám tu předkládala v rámci adventního kalendáře, se mi i tahle moc líbila a přišla mi zajímavá.

čtvrtek 22. prosince 2016

Poetik: Ledovka

Sleduji tu spoušť takzvané ledovky,
Raději bych to sledoval z pohodlí pohovky,
Dnes však vyrážím do práce,
Po cestě na kole čeká mě legrace.

Celé Česko pokryla ledovka,
Ze silnic se stala čirá skla,
Z chodníků a cest stala se skluzavka,
Ani trocha soli nepomohla.

Zima nás zaskočila ve všech směrech a pádech,
Lidé se zmiňují o svých ukázkových držkopádech,
Trocha ledu na vozovce a hlavně mostech,
Lidé praskají a nejen v kostech.

Silničáři opět nečekaně zaspali,
Nemám páru, na co zase čekali,
Ve skladech je soli spousta,
A my, abychom si rozbili ústa,
Však stačila by trocha soli,
Abychom si ke sjízdnosti dopomohli.

V Brně se však netají,
Že jsou tramvaje mimo provoz,
Čekají, až roztají,
Za tím využij MHD nebo koňský povoz.

Ledovka komplikuje dopravu,
Hlavně na dálnici směrem na Prahu,
Nemějme však obavy,
Stejné je to i ze směru od Prahy.

Netrvá to dlouho a záhy,
Hlásí komplikace i České dráhy,
Skoro nikde nejezdí vlaky,
Na nádražích čekají cestujících mraky,
Ať neděláte zbytečné zmatky,
Pokud můžete, tak se prosím vraťte zpátky.
Pozor hlášení,
Vlaky mají vysoké zpoždění,
Ze všech stran, hlavně od Brna a Prahy,
Konec hlášení Vaše České dráhy.

Ledovku neuplatím penězi,
Přemýšlím, zda na kolo nenasadím řetězy,
Já ponechám si raději letní gumy,
Ať na mě ostatní blbě…koukají.

Ledovka napáchala mnoho škody,
Po příkopech kamiony, Mazdy a také Škody,
Po Liberci a Praze nejezdí tramvaje,
Lidé vzkazují: „Ledovko, sbal se a jdi do háje“.

Zdroj: http://www.liter.cz/basne-humor-824323-cist

středa 21. prosince 2016

Poslední týden do Vánoc

Je to pecka, jak ten čas letí. Jsem z toho trochu smutná a zklamaná. Ještě jsem si nestihla užít slavnostních příprav a adventu celkově a už tu bude Štědrý den a bude po všem.

Nesnáším leden a únor – léto s dovolenou je daleko a Vánoce za námi. Nejdepresivnější období! Ale proč předbíhat. A vůbec, zkusím si ten příští začátek roku nějak zpříjemnit. Ještě sice nevím jak, ale na něco přijdu. Ale teď zpátky k Vánocům. Adventní kalendář jsem letos neměla, protože jsem si ho přála dostat – své přání jasně zveřejnila, ale nebylo vyslyšeno. A když jsem si pak chtěla aspoň užít čajovou poznávací sadu od Sonnentoru, měla jsem různé starosti s pícháním v boku a podobně, že jsem si čajík nakonec udělala asi jen čtyřikrát. Možná zas na příště vymyslím nějaký netradiční – pletací – šátek či svetr s 24 vzory, nebo upletený za 24 dní, ale to je potřeba mít na to dost času.

Nebo malovaný – mandaly či antistresové omalovánky nebo zentangly vlastní tvorby na vymalování. A nebo něco úplně jiného! :-)

Zato jsem ale stihla zařídit v podstatě všechny dárky tak, aby to byly legrační voloviny – vtipné maličkosti, ozdobit náhradní umělý stromeček vlastnoručně háčkovanýma vločkama – pořád jich není všech sto, jak jsem už asi před dvěma rukama plánovala (taky adventní kalendář: uháčkovat každý den hvězdičku), ale to už by pod nimi nebyl stromek vidět.

Místo adventního věnce máme na stole na dekorovaném ubrousku, který jsem našla v práci jako zbytek z nějaké oslavy, čtyři svíčky, které jsem poskládala z jedné dovezené na běžné pálení a tří okrasných, které jsem si do práce dovezla vloni, když jsem tam začínala, abych si trochu individualizovala kancelář. A jak se mi letos hodí!

Uprostřed mezi svíčkama je domácí chilli paprička od vedoucího (ta červená nádherně kontrastuje s hnědým ubrouskem a žlutýma svíčkama). Má léčivou moc. Když si jí vezmete třeba i jen kousek, přestane vás trápit všechno, co vás do té doby sužovalo.

Kolem měly původně stát lesklé kalíšky od kávy z automatu, které krásně ladí s vánoční atmosférou, ale nějak jsem je nestihla všechny umýt a vyčistit. A taky se mi je úplně nechtělo dávat na jídelní stůl.

Ale jinak super bezodpadové (zero waste) Vánoce, ne?

Zase prosinec

Už je tu prosinec?
Vážně je to tak?
Kam ten rok zmizel?
říkám si,
když není koho se ptát.

Zas o rok starší a kde nic tu nic.

Kam spěje naše lopotění.
Má smysl to, co dělám,
a jít spíš za uměním?

K čemu pár obrázků,
drahých šátků...
jaký má smysl tenhle svět...
Nikde nic není.
Jen smrt by mohla vyprávět.

úterý 20. prosince 2016

Druhý stupeň od ekologický

V češtině můžeme pro dodání důrazu a srovnání vytvořit od přídavných jmen druhý stupeň, tak můžeme mít veselý hoch, ještě veselejší a nejveselejší.
 
Některá slova jsou zákeřná, protože se pro stupňování použijí jiná, máme něco, co je dobrý, ale pak už je to lepší a nejlepší. Podobně špatné má další tvary horší a nejhorší.
 
Ale jsou i přídavná jména – zejména vzniklá z cizích slov –, která nemají žádné další tvary. Ne snad z gramatických důvodů, ale z logických. Je-li něco ideální či optimální, je to dokonalé. Tudíž už to nemůže být lepší.  Otázkou smyslu také je, jestli může být něco úžasnějšího než úžasné.
 
Domnívám se, že ani slovo ekologický nebude mít druhý stupeň. Jestliže je něco ekologické, je to podle slovníku „šetrné k životnímu prostředí, chránící je, neškodící mu: ekologické vytápění; ekologické zemědělství“. Při cestě vlakem mě však napadlo, že kdybych chtěla mít ekologičtější domácnost než ekologickou, kde se šetří vodou, energií a třídí odpad, udělala bych ji zero waste. Tedy bez odpadů. Beze zbytků a bez vyhazování. O tom ostatně byl jeden úkolů z nové (druhé) třicetidenní challenge.
 
Více si o skloňování přídavných jmen a příslovcí můžete přečíst v Internetové příručce zde: http://prirucka.ujc.cas.cz/?id=410.

John Wilmot: Homo sapiens

Kdybych (jsa ke své notné ztrátě již
jedním z těch tvorů úžasných, neb muž)
byl duchem, volným vybrat si jak chtěl
z masa a krve pouzdro, z možných těl,
byl bych pes, opičák, baribal,
cos, jen ne zvíře naduté, to ne,
které se má za tolik rozumné.
Smysly má hrubé tak, že šestý bral,
kterým těch dalších pět by zapíral,
odmítá instinkt, raděj mudruje,
rozumem padesátkrát chybuje;
Rozum, jenž ignis fatuus mysli jest,
přírodou neosvícen, schází s cest
bez stezky, beze směru bloudí dál,
skrz močál chyb, či trním by se dral;
Následník, zmaten, v bolu šplhá vším
vrtochů mozku výšin návrším;
Tu mezi úvahami, střemhlav pád,
do hlubin moře pochyb, tonout snad,
dočasně nad vodou, vděk voru z knih,
z měchýřů prázdnot filosofických;
Chce předčít svit, než odsud zamíří,
tančící výpar v oslnění zří,
ež zhasne, nic než noc pak nespatří.
Věk, zkušenost jej berou za ruce,
odvádí k smrti, chápat nutíce,
když život strávil v bolném pátrání,
že všechno bylo mylné konání.
Zahalen špínou, leží soudna stroj,
namyšlen býval, vtipu, moudra zdroj.


Zdroj: http://www.vzjp.cz/verse.htm#Wilmot

pondělí 19. prosince 2016

Báseň

Nemoh jsem usnout,
a tak jsem stále znova
počítal ovce na lávce
a tu mne jedna při svém skoku
říká: „Vrať se do práce!“

Polední přestávka

Míša

Už je to asi půl roku, co nám onemocněla kočička a zvěrolékař řekl, že jí není pomoci a museli jsme ji nechat utratit. Píše se mi o tom strašně těžko, protože jsem ji milovala pro její klidnou, mírnou povahu. Neomylně vycítila, když jsem se cítila pod psa a přišla mě rozveselit.
 
Protože se jednalo o kočičí žloutenku (pokud jsem to nezmotala), která je nakažlivá a neléčitelná (na webu jsem našla, že se léčit dá, když se na to přijde včas), nesměli jsme si z bezpečnostních důvodů pořídit jinou kočičku.
 
Vhodný čas přišel až teď. Sousedčina kočka měla kotě (původně jsem chtěla napsat, že sousedka – říká se to tak) a sousedka ho neměla komu dát a nám se ta chlupatá potvůrka zalíbila.
 
Když jsem ji viděla poprvé, byla jsem unešená tím, jak je to krásně heboučkej ňuchňák. Je taková víc chlupatá, asi vznikla křížením s „něčím lepším“.
 
Výběr jména byl docela oříšek. Dřív to vždycky bylo tak nějak snadné a přirozené, ale teď se nám každému líbilo jiné. Ideální jsou dvě slabiky, když na ni pak chcete volat. Všimněte si, že to tak je i u lidí: Blanko, Lucko, Šárko, Petře, Honzo... maximálně tři: Heleno, Kristýno, Davide, Lukáši, ale často se pak jména zkracují na [Dejve], Luki, Helčo, Kristý/Týno... Jak už vyplývá z názvu tohoto článku, vybrali jsme nakonec jméno Míša... Už je to trochu zvyk, že se všechny naše kočičky i kocouři jmenovali od M.
 
Co vám o ní ještě můžu říct? Že na rozdíl od Micinky umí mňoukat a nechce se moc chovat. Mazlit a hladit jo, taky si ráda hraje a třeba kouše do rukou, ale v náručí se jí jakž takž líbí jen, když s ní stojíte nebo chodíte. Zkuste si sednout a v tu ránu chce pryč.

neděle 18. prosince 2016

Zlatá neděle

Alespoň na část posledního adventního víkendu jsem potřebovala zajet domů. V pátek jsem na to v práci zapomněla, a tak jsem neměla tušení, kdy mi jede vlak. Jezdí každé dvě hodiny, jízdní řád se trochu měnil (proč to měněj každej rok? Optimalizační procesy by přece měly někdy skončit, ne?) a já si stejně nepamatuju, jestli to bylo v sudou nebo lichou. Vyrazila jsem jakž takž na desátou, ale přesně o minutu mi ujel.

Dvě hodiny času, bezva. A já chtěla jít na výstavu a péct vánoční cukroví – už je pomalu čas, že? Za týden už bude Boží hod vánoční. Sice mám už z týdny upečené perníčky a kuličky s ořechy, ale nejdůležitější jsou – podle statistiky nejčastější (říkal mi to kolega) rohlíčky a pracny.
 
Když už mám čekat, podívala jsem se do knihkupectví a než jsem se nadála, hodina byla fuč. Poznamenala jsem si knihy, které bych si ráda přečetla, a že mám zvážit koupi kalendáře Krásné paní. Tentokrát je  tomu přiloženo něco o Hildegardě z Bingenu, což je jedna z postav historie, která mě něčím fascinuje. Chvíli jsem uvažovala o koupi sešitku na psaní článků/konceptů nanečisto, protože mě zákonitě napadá nejvíc věcí právě tehdy, když nemám zapnutý počítač. Případně jsem někde „v terénu“.
 
V obchodě CCC teď mají slevy, tak jsem si chvilku prohlížela botičky a pak se usadila na lavičku, na mobilu si nastavila budík deset minut před odjezdem vlaku a pustila se do psaní tohoto článku.
 
Ve vlaku budu studovat a plést, podle toho, kolik bude místa a jak mi to půjde.
 
Těším se na kočku a domů taky. Škoda, že jedu tak pozdě.
 
A v týdnu si konečně nějak hezky vesele nebo slavnostně nalakuju nehty! Připadá mi to takové nechutné s nalakovaným nehtama péct, jako by se mi to odlupovalo do jídla.
 
A taky bych vám chtěla „předhodit“ spoustu článků na vánoční pohodové čtení, protože pořád mám spoustu věcí, které vám chci říct.

Adventní báseň

Adventní báseň
není jako jiná.
Může se použít
pouze jedenkrát.

To tehdy,
když vám srdce zpívá.
Že je tu advent
a čas se radovat.

sobota 17. prosince 2016

James Stuart I of England and VI of Scotland: Špatnosti, běda! Veškeré…

Špatnosti, běda! veškeré dnes bují
a čestnost ze země již vyštvali
nad pravdou triumf žvástů vytrubují
nepřizná jazyk, co na srdci dlí,
zda k soudu spravedlnost přijde kdy,
kampak se vytratila z dnešních dní,
na vodě, kárat hůlkou, virgulí,
kropátko kopím, k čemu sdělení,
vždyť hlasy v šíři, dáli denně zní,
že nákazu dostala do srdce,
jak může vůbec čisto zůstat v ní
co den když prý v ní bují korupce,
žalářníkem snad sama zavřena
justice trpí, v srdci zkažena.


Zdroj: http://www.vzjp.cz/verse.htm#Stuart

pátek 16. prosince 2016

Christina Georgina Rossetti: Pamatuj

Až odejdu, ať ne z tvé paměti,
odejdu odsud v dál, v ten tichý svět;
až nebudeš mou dlaň smět podržet,
ani já zůstat, k poohlédnutí.
Vzpomeň si, po dnů všedních odnětí,
těch, za nichž plánovals nám další děj,
jen na mne vzpomínej; a jasno měj,
že rady, modlitby nic nevrátí.
Však pokud bys mne opomenout měl,
než vybavím se ti, dost truchlení:
Když temno, zkáza, jenom tušení
nechají po mé mysli, stopu jen,
spíš usmívej se, ač bys zapomněl,
než vzpomínat a dál být posmutněn.


Zdroj: http://www.vzjp.cz/verse.htm#RossettiCG

čtvrtek 15. prosince 2016

Lewis Carroll (Charles Lutwidge Dodgson): Básník učiněný, ne rozený

„Jak básníkem se stanu?
Jak mám vše v rýmech psát?
Jednou’s mi řek’ že ‚záslužné
je nad tím rozjímat,‘
Tak ven s tím jen! A nesnaž se
odbýt mě s ‚někdy, snad‘!“


Stařík se na něj usmál,
jak hřímal silou vší;
mladistvá verva je vždy nej-
potěšitelnější;
říkal si „není fádní, ni,
kol-kaše-kráčejší.“


„Ty, že bys chtěl být básník,
ve věku předškolním?
No teda! Sotva tušil bych
žes troubou titulním.
První je stát se nestálým —
ne nepravidelným.“


„Nejprve napiš větu,
rozkrájej podrobně;
pomíchej kousky, roztřiď zas,
jak padnou, náhodně;
lhostejno v jakém pořadí,
nebudou nevhodně.“


„Pokud chceš zaimponovat
pamatuj zejména
abstraktním pojmům na úvod
psát velká písmena:
Lad, Dobro, Krása platí vždy —
deviza neměnná!“


„Pak, kdykoli chceš popsat
tvar, nádech, nebo tón;
nebuď až příliš popisný,
k narážkám mívej sklon;
a v duchu pošilhávej všad,
ber úkos za úkon.“


„Jako-že, chci-li popsat
piroh na talíři,
mám psát o ‚stádu bečícím
v obilném krunýři‘?
„Tak, tak“ dí stařík: „frázi žeň
na roveň pastýři.“


„Začtvrté, máme přídomky
ke slovům patřičné —
jak od Readingu chuťovka
na maso rozličné —
a ‚bujný‘, ‚teskný‘, ‚divný‘, ‚mdlý‘,
jsou formy báječné.“


„A zda je vhod, zda bude vhod
je spojit v hroudu jednu —
‚bujný muž šel a cestou mdlou
zřel teskně divnou studnu?‘“
„Ne, ne! Nesmíš tak zbrkle přec
se vrhnout střemhlav ke dnu.“


„Přídomky, jako koření,
osvěží, co jsi psal;
když jimi jemně pokropíš,
s chutí se pustíš dál:
Však pokud nános natropíš
všechno bys uondal!“


„Na závěr uspořádání:
Tvůj čtenář, měl by znát,
že co mu pod nos poskytneš
ma brát a nečekat
hned nevyzrálé zrazení
smyslu tvé básně snad.“


„Nalož, co unese až —
jho trpělivosti —
nedej znát míst a jmen a dat
a navždy zajisti,
že uvnitř básně sdělení
najde punc tajnosti.“


„Nejprve zaměř limit
až kam se dostat chceš:
Pak ‚vycpávku‘ si dopřej
(od kámy dostaneš):
Senzační Cito-strofu
před samý konec vměš.“


„Senzační Citovina,
dědo, co kruci je?
To slyším dnes snad poprvé,
u samé grácie:
Budiž té lásky příklad dát
‚Exempli gratiâ‘“


Stařík si trochu sklesle
pohlížel na trávu,
kde rosy krůpěj tu a tam
se leskla k obdivu,
řka „Do divadla zajdeme,
na ‚Colleen Bawn‘ tě zvu.“


„To slovo dal nám Boucicault —
dle jeho teorie,
Život se stane Křečí,
Dějiny fičí svoje:
To Senzace když není,
tak nevím co už to je.“


„Tak běž a zkus, než Zájem
dohasne v ústraní —“
„A pak,“ vyhrkl vnouček,
„dospějem k vydání:
v zelené vazbě — zlatý hřbet —
dvoudeci podání!“


Stařík se začepýřil
jak vnuk se k dílu měl,
popadnout brk a tuš a list
a piják hned, že chtěl —
však, vydávání pamětliv,
výraz mu zkameněl.


Zdroj: http://www.vzjp.cz/verse.htm#Carroll

středa 14. prosince 2016

Jan Skácel: Vánoce dospělých

Radostí dětí ohřejí si ruce
budou se usmívat a říkat
jsou tady Vánoce
a bílou nití zaobroubí mráz
to roztřepené
co se v nich obnosilo za tak dlouhá léta

A budou trošku veselí
a trošku smutní
a trošku pobavení sami sebou
a ticho roztáhne svých deset prstů před jejich tváře
a zamrzne do opuštěných ulic

A teplá ramena stromečků
vtlačí se do oken až bezdětní 
půjdou si po večeři na procházku 
a budou se držet za ruce
a budou si dětmi
a každý z těch dvou
bude se snažit být ten dospělejší 
pečovat o toho druhého
protože venku je kluzko
a uvnitř Vánoce

např. zde: http://www.vira.cz/Texty/Knihovna/Vanoce-dospelych.html

P. S.: Sice se mi líbila až na druhé přečtení, ale to některé básně vyžadují. Zajímalo by mě, která se z těch mých adventních nejvíc líbila vám. Piště do komentářů, pokud máte chuť. Nebo můžete přidat nějakou svou oblíbenou.

úterý 13. prosince 2016

J.H.Krchovský: Advent

Co samo nezhyne, to lidé povraždí…
sněhem se ubírám k vzrostlému smrku
balíček s provazem nesu si v podpaží
vánoce na krku, vánoce z krku

Zdroj: http://www.citarny.cz/index.php/nove-knihy/poezie/poezie-klasicka/4476-vanoce-vanocni-cas-poezie-basnicky

P. S.: Líbila se mi svou dvousmyslností a jistou nevánoční ponurostí. Ale ten vtip v tom cítit je.

pondělí 12. prosince 2016

Fráňa Šrámek: Vánoční

Po sněhu půjdu čistém, bílém,
hru v srdci zvonkovou.
Vánoční země je mým cílem.
Až hvězdy vyplovou,
tu budu blízko již. A budu ještě blíž,
až noční půjdu tmou.

Tu ztichnu tak, jak housle spící,
a malý, náhle, dětinný,
a v rukou žmole beranici,
včarován v ticho mýtiny,
tu budu blízko již. A budu ještě blíž,
svých slz až přejdu bystřiny.

Mír ovane mne, jak by z chléva,
v němž vůl a oslík klímají,
světélka stříknou zprava, leva,
noc modrá vzlykne šalmají,
tu budu blízko již. Ach, jsem tak blízko již,
snad pastýři mne poznají...

Zdroj: http://www.citarny.cz/index.php/nove-knihy/poezie/poezie-klasicka/4476-vanoce-vanocni-cas-poezie-basnicky

neděle 11. prosince 2016

Ondy: Hluchoslepá

Nepočuješ.
To, čo hovorím tak hlasne.
Nevidíš.
To, čo máš priamo na nose.
Nechápeš.
To, čo každému je jasné.
Nevnímaš.
.
.
.
.
.
Mňa.

sobota 10. prosince 2016

Básnictví v dnešní době

Jsem jeden z lidu
sleduji lidi
a nejsem v klidu
za nás se stydím.

Básníci zloduši
nepíšou jasně
má hladit po duši
kdo skládá básně.

Krásně a výstižně
toť radou mojí
básně teď přibližně
u řiti stojí!

Tiše a pokojně
verše nám vadnou
je jenom otázkou
kdypak tam spadnou.

To nechce nikdo
já ani vy ne
tak tvořte tak
ať verš nevyhyne!

Verš jako tanec
lidi maj volenku
schovte tam do něj
výraznou myšlenku!

pátek 9. prosince 2016

Apríl v prosinci?

Kdo mě znáte, možná víte, že jsem proti EET (elektronické evidenci tržeb, kdyby někdo nevěděl ;-), nebo až se to za pár let zase s velkou slávou či tichem zruší). Proč? Hlavních důvodů mě napadá hned několik - zvyšování elektrické spotřeby (o málo, ale plošně), zvýšení byrokracie a nákladů pro malé a střední podniky - i tak je v ČR podnikání dost na hovno. Chtěla jsem to zkusit, ale než bych se prokousala všemi zákony - daňovými, obchodním, který se pro jistotu relativně nedávno změnil, občanským, reklamacemi (na e-shopu je to výrazně déle), účetnictvím a odvody, pojištěním zdravotním a sociálním a vším dalším, co mě ještě nenapadlo k provozovně, smlouvám o dílo a dalším. Navíc další otázka zní proč? Proč EET ano? Jaké má výhody? Údajné snížení podvodů. Ale neříkejte! Český vynalézavý člověk, že by si nenašel cestičku? Za komunismu jsme si vyráběli kdesi cosi, pašovalo se, teď se dělají tunely (finanční), daňové podvody atd., takže můj názor je, že kdo chce podvádět, ten vždycky vymyslí jak. Cílem tedy je co nejvíce mu to znepříjemnit, ale naopak nestěžovat život těm, kteří budou podvádět až ve chvíli, kdy se bude rozhodovat - podvod nebo smrt hlady. Kdy třeba lidi nejmíň podváděj? Když není důvod, když získaj strašně málo... takže jeden z bodů je zjistit, proč někoho podvádění láká. Nemáme třeba trochu moc velké daně? 

A druhá varianta, kdy si každý zváží, zda podvádět nebo ne je taky známá už snad z antiky - když jsou tresty takové, že z nich mrazí. Když zloději uříznete ruku, může krást a být při tom chycen pouze dvakrát. Jasný, ne? ;-) Teda zrovna proti řezání ruky jsem, ale jako exemplární příklad to stačí. Trest může být jakýkoliv - od mnohonásobně vyšší pokuty než jaký byl zisk (včetně nucených veřejných prací při nesplacení) po veřejné zostuzení (reality show hoď si blátem po svém zloději...). No, to by u nás asi moc neprošlo.

Takže za mě EET rozhodně ne. Ještě jsem zapomněla říct, že když vypadne proud (nebo se bude v budoucnu výrazně zdražovat), budou z toho další náklady a potíže. Zajímal by mě finanční přínos. No, páni ministři, teď byste se měli pochlapit. Kolik takový systém bude stát daňové poplatníky? O kolik více se vybere na daních v každém jednotlivém roce? Kdo se o systém bude starat, nebude to nová díra na peníze jako OPEN card, které taky začínaly s velkou slávou a kde je jim dneska konec? Kolik stojí všechny brožurky, zavádění, školení? Budou potřeba noví úředníci, aby to kontrolovali?

Samotné EET mě ale nedráždilo dost na to, abych o něm psala článek, ale dneska jsem náhodou našla kusé informace o účtenkové soutěži. Nevím, jestli tomu správně rozumím. Lidi budou sbírat účtenky v obchodech a posílat je na ministerstvo? Tam se v té kupě bordelu bude někdo brodit (o poštovném, papírech, ekologické zátěži nemluvím) a bude z toho losovat někoho, kdo dostane auto nebo pár milionů ze státních peněz? WTF! Dívám se do kalendáře. Píše prosinec. Zkusím papírovej, elektronické systémy někdy kecaj - další důvod, proč mít radši vše na papíře - a fakt jo. Je prosinec. Takže, jestli to správně chápu, peníze, které se možná, teoreticky, snad ušetří tím, že se poctivě vyberou daně od všech malých a středních, kteří toho moc nenakradou, i kdyby kradli všichni, na rozdíl od těch velkých tunelů, úplatných politiků a našvidlovaných veřejných zakázek, které nám žíly netrhají...? - tak tyhle peníze, kvůli kterým je tolik dohadů se nacpou do pochybné nesmyslné soutěže, kterou už si vyzkoušeli na Slovensku a po počátečním úspěchu to byl propadák? Asi jsem něco přehlídla. Když jsem si všimla, že ministerstvo financí - státní instituce - odmítá sdělit, kolik plánuje do soutěže dát, beru to jako automatickou povinnost zveřejňovat všechny informace o tom, kam jdou peníze z daní občanů! Možná jsem na konci článku přehlédla slovo „vtip“, haha, to jsem vás dostal nebo tak něco. Doufám, protože jinak tu máme opravdu Kocourkov.

Peter Gregor: Finiš


většina zemí neprocestovaných
většina žen nepomilovaných
většina knih nepřečtených
většina láhví nevypitých
většina básní nenapsaných
většina… ach bože
co jsem vlastně dělal
celý ten čas

čtvrtek 8. prosince 2016

Jiří Žáček: Napsat báseň

Dnes ráno jsem se probudil
s divokou chutí
napsat báseň


Báseň náhodnou jako život
báseň definitivní jako smrt
báseň trýznivou jako coitus interruptus
báseň svobodnou a nenávratnou
jako jitro v němž se probouzíme
s divokou chutí napsat báseň


Ale musel jsem vstát a spěchat do práce
musel jsem být k dispozici
musel jsem být ve střehu
musel jsem být na výši
musel jsem se přít s telefonními skřítky
musel jsem poslouchat slova malomocná
musel jsem se usmívat když se mi chtělo
zařvat jako zvíře
a pak jsem musel spěchat domů
musel jsem zařídit nezbytné zbytečnosti
musel jsem zařídit zbytečné nezbytnosti
musel jsem uspat děti
na které nemám čas
musel jsem pomilovat ženu
na kterou nemám čas
musel jsem při tom myslet na život
na který nemám čas


musel jsem přitom myslet
na tu nenapsanou báseň

Po kopcích, 3. den

So 29. října 2016
Předešlé vyprávění najdete v článcích: 
V sobotu vyrážíme po kopcích. To pro mě znamená malý horor – moc dobře si pamatuju z loňska, jak se často chodilo vším možným jenom ne cestou a jak se z několika málo vrcholků stalo bláznovství, protože někteří jedinci prostě chtěli vylézt na všechny kopce v okolí Kytlic. A že jich tam je!

Naše velká skupina – mysleli jsme si, že půjdeme všichni (jako celá grupa) – nakonec čítá zase jenom zlaté jádro: naši miniskupinka, Ivana, Pepa, Prokop a to je asi vše. Nejprve jdeme kus po silnici a pak na vrch Bouřný (702 m). Je to hlavně kvůli Prokopovi, který chodívá na kopec tam u nich a ten se jmenuje Bouřňák. Výstup je kupodivu naprosto v pohodě, takže jsem lehce uklidněná. Třeba už se od minule poučili a žádné cestou–necestou nebude. Výhled si fotíme všichni.

Drobnou odbočku si uděláme k Sirnému prameni. Kromě toho, že jeho průzračná voda je opravdu krásná, je na něm zajímavé to, že v něm není síra.

Pramen byl znám již v devatenáctém století. Název je lidového původu a vznikl z mylného předpokladu, že žlutavé zabarvení pramene způsobuje síra. Na počátku 20. století byl odhalen skutečný původce charakteristické žluté barvy usazenin pramene. Žlutavé chuchvalce pokrývající dno pramene jsou vytvářeny koloniemi bakterií druhu Leptothrix echracea, což je druh vláknité bakterie vyskytující se ve vodách s nízkým obsahem kyslíku a vysokým obsahem železa.

Vyvěrající vody pramene obsahují železo ve dvoumocné podobě. Jeho následnou oxidací dochází k tvorbě oxihydroxidu železitého, který se vysráží na gelovém obalu bakterií a zabarví jej do charakteristické žluto-okrové barvy.

Když byl v roce 2010 pramen znečištěn přívalovým deštěm, trvalo po vyčištění bakteriím pouhé tři týdny, než svou kolonii obnovily.

Jako další lezeme na Luž (793 m). Vrchol si tedy moc nepamatuji, zato chata byla nezapomenutelná, ale v tom špatném slova smyslu. Samotná obsluha mě moc nenadchla, pražské ceny (česnečka za 40 Kč, Elixír Luž = něco jako boršč nebo gulášovka za 45 Kč) a k tomu jsme polévky dostali studené. A to pozor, nemusím ji mít horkou jako Ivana a stěžuju si jen málokdy. Chuťově to byla obyčejná bufetová polívka, nad kterou bych se za pětadvacet korun nepohoršovala, ale takto jsem tedy spokojená nebyla. Ani turistickou vizitku už neměli.



Při prohlížení fotek se musím smát – mohla bych je tu klidně zveřejnit a přitom by mi nebylo vidět do tváře. Fotograf si totiž nezkontroloval, že nemám vlasy přes obličej a na Luži šíleně foukalo, takže jsme tam udělali jen pár snímečků a rychle zase mazali dolů.

Ještě pro upřesnění snad musím zmínit, že přímo na vrcholku kopce stávala chata, ale ta, v níž jsme byli nyní, je dost pod kopcem a v závětří.

Na Pěnkavčí vrch (792 m) nás Ivana hnala cestou-necestou přes mladé buky. Byl to hroznej opruz a někteří jsme remcali. Zvlášť, když jsme zjistili, že Petr zná lepší cestu, která není ani o moc delší a vede z druhé strany kopce. Pokud se nepletu, je to opět kopec bez značky. Úplně jsem se tam viděla s vyvrknutým kotníkem. Přece jen v botaskách není tak stabilní. Na druhou stranu pohory se mi vláčet nechtělo, protože to měla být krátká vycházka. Což myslím i celkem byla.


Na Pětikostelní kámen (689 m) se už šlo spíš z kopce, takže jsme byli ukolíbání tím, že nás už nečeká žádný dramatický výstup. Výhled byl krásný, jenom pěti kostelů jsme se dopočítat nemohli. Někdo tvrdil, že některý už nestojí, jiní zase, že není počasí, abychom je mohli vidět, a vlastně nikdo pořádně nevěděl, kde je hledat. A tak jsme šli dál. Na to, že v podstatě nepršelo, bylo pořádný bahýnko. V jednu chvíli to Pepovi uklouzlo, šup a už ležel i s hůlkama v kaluži v rigolu. Překvapilo mě, že místo jakýchkoliv nadávek řekl jen: „Tak už nejsem čistej.“ Zvedl se a šel dál. Já byla ještě trochu otřesená, protože ten pád vypadal vážně hrozivě a navíc mě málem napíchl na hůlky.
Když jsme došli k autu – usoudili jsme, že bude pohodlnější se 5 kilometrů svézt, než šlapat po silnici – Pepík zjistil, že nemá brýle. Všimla jsem si, že je měl na hlavě tak, jak se nosit nemají, totiž na čele, protože tím se jim prý roztahují nožičky a potom pořádně nedrží. Říkala mi to tak kamarádka, že to má jako radu od optika, a tak to už taky raději nedělám. V autě nebyly, ani nikde poblíž, a tak se pro ně musel vrátit. Místo, kde upadl, se dalo hezky poznat podle trsu muchomůrek, které jsem těsně před tím obdivovala. On možná taky. Naštěstí je našel, vrátil se do půl hodiny a mohli jsme jet. Ale z toho všeho čekání jsem byla pořádně zmrzlá, takže jsem si musela udělat pseudosvařáček (bez koření).


Protože dnešek byl posledním večerem, kdy jsme mohli vyrazit do hospody, neváhali jsme a vydali se k Helene. Jedná se o pension s minipivovarem, jehož pivo mi opravdu chutná. Vloni nám ho ukázal Pepa a nám se to hned zalíbilo. Jistě, obsluha má své mouchy – trochu to vypadá, že o návštěvníky nestojí, jako třeba dnes, kdy nám řekli, že mají místo jen pro tři a já přitom objevila volnou židličku a měli jsme asi dvě hodiny čas, než by přišli ti, kdo měli rezervovanou tu další, kterou jsme potřebovali. Jenže když mám volit mezi dobrou obsluhou a dobrým pivem, primární potřeby z Maslowovy pyramidy mají navrch. Jak se kdo šklebí, mi může být fuk a navíc my s nimi žádné zvláštní problémy neměli. A to koleno… Letos jsme si ho dali zase s tím, že já sním jenom to libové. Nakonec jsem se o něj musela rozdělit, protože bylo libové úplně celé. Jasně, nebylo právě nejlevnější (150 Kč, jestli se dobře pamatuju), ale byla to lahůdka. A pan vrchní mi hezky vysvětlil, proč mají na pivních táccích vytištěno datum 18. 12. 2016. Logicky jsem usuzovala, že to se bude konat nějaká zajímavá akce. Taky vám to dává smysl?

Ale ono to bylo pro znehodnocení kvůli sběratelům, kteří jim je brali. Tácek si u nich můžete koupit za deset korun. Nebudu tu dumat nad tím, zda je to hodně nebo málo, jenom mi připadá hloupé, že jsem to neviděla nikde veřejně napsané. Asi se člověk musí zeptat.

Zdroje:
vlastní poznámky a fotografie,
naučné cedule

středa 7. prosince 2016

František Hrubín: Na bruslích

Holky lezou za kamna,
že je zima nármná,

ale správný chlapec
nepoleze za pec.

Já jsem chlapec z Nuslí,
kde to všechno bruslí,

než bude čas k obědu,
stokrát kolo objedu.

(Říkejte si se mnou)

úterý 6. prosince 2016

Jakub P. Malý: Počasíčko

Miláčku, nechci plašit sýčka,
ale bez ranního podívání
na tvé pomalé oblékání,
bez mého soukromého Počasíčka,
nestojí dnešek
za vstávání.

pondělí 5. prosince 2016

Jiří Žáček: Dívka ve studovně

Založila si knihustínem ukazováčku,
usmívá se, dítě náhody –
o čem sní?


Kolem dokola knihy, knihy bez konce,
bitevní pole slov,
smetiště myšlenek.
Je v nich všecko, ale není čas
všecky je číst.


Jsi sama proti přesile.
Čteš si dál se sklopenými víčky.


Co ví kdo o tobě?
O srdci tikajícím S.O.S.,
o zámotku tajemného probouzejícího se těla
a jeho něžném chtíči,
divoké touze bez jména?
Vždyť o nich nevíš ani ty sama.


Odejdi odtud, nežli bude pozdě.
Tady čas bují jako plíseň,
čas bez barvy,
bez chuti,
bez zápachu.


Mrtví, ti mají vždycky pravdu.
Ale co s nimi, když jsi živá?


Vstaň, prchni odtud, zachraň se
pro někoho, kdo tě hledá,
nevěda o tobě…


Ale ty sedíš, usmíváš se,
čteš si dál mezi řádky,
malíček v puse –


a času je tak málo.

Jedlová, 2. den

Pá 28. října 2016
Předešlé vyprávění najdete v článcích: 
Celá tlupa jdeme ráno na zastávku k vlaku, kde se nás Ivana marně snaží ukáznit a rozdělit na ty, kteří si koupí společný lístek do Chřibské, a na ty, kteří jedou jinam či si z nějakého důvodu lístek koupit nechtějí. Ač je značná část účastníků v důchodovém věku, baví je provokovat přebíháním, dotazy: „Kam patřím já?“ „To je ta hromadná skupina?“ a dalšími. Já mám padesátiprocentní slevu, a tak se do žádné skupiny nehrnu i proto, že na mě působí dojmem, že to stejně nevyjde a buď bude málo lístků, nebo peněz. Nakonec to ale nějakým zázrakem klaplo.

U průvodčí zjišťujeme, jestli je skupina skutečně tak výhodná jako IN50. Cena se dá počítat tak, že první platí celý lístek, druhý má 25% slevu, třetí a další už mají 50% slevu, takže se to nevyplatí. Samozřejmě čím větší skupina, tím méně každý doplácí za prvního a druhého, ale nastejno to vyjde až při velkých číslech (nebo malých částkách) díky zaokrouhlování.

První osobáček jede opačným směrem, vypadá jako žralok a s překvapením zjistím, že se tak dokonce jmenuje. To mi připomíná, že jsem v novinách viděla článek o Kyklopovi, to je mašinka s jedním světlem uprostřed. No, když ji vidíte, taky je vám hned jasné, proč se jí tak říká. Jeden Standa si dělá z druhého srandu, když postává s batohem v uličce: „Alfi, ty myslíš, že na stojáka je to levnější?“

Z Chřibské jdeme asi tři kilometry po červené turistické značce. Povídám si s jednou paní, které vysvětluji, že nedaleko pasoucím se kravám je úplně jedno, jestli máme červené nebo zelené bundy. O agresivitě býků jako reakci na červenou barvu je to totiž mýtus, tur vidí jen černobíle, to, co ve skutečnosti dráždí býčky, jsou pohyby toreadora. Červená látka je lepší pro diváky. Úplně stejné je to s hady, kteří se vlní „do rytmu“ flétny. Had neslyší, neboť nemá uši. Opakuje pohyby po člověku, který se při hraní vlní.

Sejdeme kousek po silničce ke štole sv. Jana Evangelisty. Obdivujeme, fotíme a taky trochu krmíme kotě sedící na hnoji. Potom už nás čeká prohlídka. Trochu zvláštní chlapík se nakonec ukáže jako celkem sympaťák, i když mě ve výkladu irituje, že nevím, co je legrace a co myslí vážně. Opravdu ve štole žijí netopýři? „Když vás náhodou podělá netopýr, nic vám nedám.“ A fakt vždycky lidi bláznivě zdrhaj, když je uvnitř štoly chytne bouřka? Je pravdou, že 360 metrů dlouhá štola pro klaustrofobiky asi není nic moc. (Celková délka je přibližně dvojnásobkem zpřístupněné části.) A to, že má jenom jediný východ a přitom je 80 metrů hluboko pod zemí, jednoho taky neuklidní.
Nejstarší přímá zpráva o dolování na tolštejnském panství pochází z roku 1474. Pro horníky přivolané ze Saska bylo v roce 1539 započato s výstavbou nového města – dnešního Jiřetína pod Jedlovou (nyní má jenom 535 obyvatel), jemuž jeho zakladatel Jiří ze Šlejniců udělil výsady jako měla jiná svobodná horní města. Slibně započatou těžbu nepříznivě ovlivnil mor v roce 1599, kterému podlehlo přes 300 lidí, a také třicetiletá válka. Dolování v kraji nebylo nikdy příliš výnosné a bylo ukončeno v roce 1910.

Za celodenní šichtu zde horník dostal jeden stříbrňák. Za ten se dala koupit celá koza. Také dostali domeček na bydlení a neplatili nájem, ale měli to jen do doby, do kdy pracovali ve štole. Práce ve štole byla náročná, horníci se dožívali asi třiceti let. Nikdy po nich nikdo nechtěl daně, až církev. Pracovali zde práceschopní muži už od 14 let. Kutalo se po kolena ve vodě, která měla 2°C, teplota byla 4°C, dneska je 10°C. Právě kvůli vodě se to celé dělalo ručně, protože se báli odstřelovat. Ve štole lze vidět dvě stě let starý žebřík, který se díky stálé teplotě a vlhkosti nerozpadá. Zajímavé je, že před výstupem ze štoly bylo odpočívadlo, aby hned horníci nevyšli na prudké slunce. Kámen je zde sopečného původu, protože hora Jedlová byla sopka.

Horníci dostávali lůj na svícení. I masa byla v tomto kraji hojnost, protože dřevo se natíralo býčí krví… takové je vidět dole ve štole a nikdy neplesniví, to natřené moderními prostředky je o kousek vedle celé hnusné, plesnivé.

Štola je opravdu úzká a také z toho nemám dobrý pocit. Na jednom místě je kámen Glück, z něhož je prý cítit nějaká energie. Ač si myslím, že jsem citlivá, je pro mě studený jako jakýkoliv jiný kámen. Z dřívější „kaple“, kde je křížek, toho také moc vidět není, protože v ní byla postavena opěrná zeď a plánuje se další. Zato se mi líbí různé druhy mechů rostoucí na stěnách. A jak se na nich krásně drží kapky vody…

V Jiřetíně pod Jedlovou si v místní cukrárně dáváme mlsku. Zákusky jsou fantastické a dokonce i ty, které vypadají, že by mohly být s hutným máslovým krémem, který by nám při výstupu ležel v žaludku, jsou lahodné a lehké. Ještě že tak, čeká nás totiž křížová cesta na Jedlovou.
Úžasná je cikánská svatba v pěkném kostelíku, škoda že si nestihnu vyfotit muzikanty hrající pořádnou divočinu na strunné nástroje připomínající kytary.

Ve střešním okně jednoho domečku vidíme úžasné vyřezávané houbičky s ksichtíky.

Je mi chvíli zima, chvíli horko, škrábeme se křížovou cestou na Křížovou horu. Na tohle počasí… nebo spíš na pobyt venku teď nejsem moc zvyklá. Po červené značce jdeme na Jedlovou

Venku je zima, že by ani psa nevyhnal, a tak zalezeme do restaurace a já si dám knedlík s borůvkami sypaný tvarohem a politý rozpuštěným máslem. Stojí 125 Kč, ale má půl kila. Klokana zajímá, jestli ho sním. Říkám, že s přehledem a že bych si pak ještě mohla dát něco jako zákusek. Pravdou je, že po dvou zákuscích v Jiřetíně mám celkem co dělat, zvlášť když si dám ještě Černou kočku, pivo z varnsdorfského Kocoura. Píšou tu, že je to 13°, což mě mimo jiné nalákalo, protože vícestupňová piva bývají sladší a černá kór.

Když odcházíme, začíná zrovna pršet. Za drobného mrholení nakonec místo pěšky do Kytlic vyrážíme na Tolštejn. Jupí! Budu mít další hrad. Už jsme tu prý kdysi byli, pochopitelně si to nepamatuju, protože jsem nejspíš byla docela malá, nebo spíš už je to dávno. Ale právě kvůli nepřízni počasí – a jisté zmrzlosti – si ho ani neprohlížíme, ale rovnou zalezeme do hospůdky. Tady píšou, že Černá kočka je dvanáctka, tak to nevydrž
ím a ptám se, jak to tedy je. Číšnice ani není moc překvapená, zřejmě nejsme první (ani poslední) a vysvětluje nám, že nahoře to mají blbě napsané (snad kvůli odlišení jednotlivých piv). Za mě je to klamání zákazníka. Ale vracet se tam nebudu. Do deníku si píšu, že jsem dnes viděla tři černý kočky – jedna byla živá a další dvě byly pivo.


Před příjezdem vlaku do Jedlové (zastávka) si ještě něco malého sezobneme v hospůdce. V mém případě pro změnu matesy. A pak už hurá domů – do Kytlic.






Zdroje:
vlastní poznámky,
vlastní fotografie,
výklad pána u štoly sv. Jana Evangelisty
naučná cedule u štoly sv. Jana Evangelisty

sobota 3. prosince 2016

Trocha smutné poezie

Mám ráda veselé knihy (super jsou třeba fejetony), dobře končící filmy, příjemné vtipy a vůbec všechno, co je hezké, krásné (a měkké... aktuální posedlost klubíčky a jiným smyslem, než je jen vidění). Ale je fakt, že možná někoho z vás baví zase jiné věci. A někdy se člověk nejvíc naučí tím, že zkusí něco, co nemá rád.

Když jsem při hledání vánočních haiku zabloudila na blog Kosatec sebekritické autorky, která sama o sobě napsala: 

Jsem tak nudná, že jsem si založila blog, 
protože jinak by mě nikdo neposlouchal.

Řekla jsem si, že to bude ono. Kdyby vás náhodou zajímalo, co znamená nápis „be like a cloud“, je to v překladu jako oblak“. A teď už si dovolím ocitovat pár haiku:



Mám ráda život
však lepší by byl s tebou
šeptám potichu



Matně si říkám,
co všechno bylo jinak
dva roky zpátky



Ach, nová zpráva
dneska je řada na mně
neodpovídat



Pro zájemce zde je odkaz na článeček, ze kterého jsem čerpala. Jedná se o první autorčina haiku. http://kosatec.blogspot.cz/2015/12/vanocni-haiku.html#more

pátek 2. prosince 2016

Jiří Žáček: Tulákovy Vánoce

Běžel pes po městě a potkal člověka. 
Člověk je jako pes, jenomže neštěká.

A pes mu povídá: Pojď se mnou, brachu, k nám, 
o Štědrém večeru nemá být nikdo sám.
Toulavý člověče, vezmu tě do smečky, 
psí máma usmaží voňavé řízečky.
Dáme si horký punč, budeme veselí, 
však i psí Ježíšek ti něco nadělí.“

Člověk je jako pes, když ho má někdo rád, 
chce se mu skotačit a je mu akorát.
Tulák šel s hafanem a za čtvrt hodiny 
usedl ke stolu v kruhu psí rodiny,

Jjedlička svítila a došlo na dárky, 
našli mu zánovní papuče z almárky.

A byli veselí, zpívali koledy, 
s cukrovím na míse obešli sousedy.

A tulák skotačil s malými štěňátky, 
byly to Vánoce skoro jak z pohádky.

Člověk je jako pes, to nikdo nezmění, 
až na to, že nemá ocásek k vrtění.