Jedlová, 2. den

Pá 28. října 2016

Předešlé vyprávění najdete v článcích: 

• Mladá Boleslav, 1. den 1. část 
• Mladá Boleslav, 1. den 2. část 

Celá tlupa jdeme ráno na zastávku k vlaku, kde se nás Ivana marně snaží ukáznit a rozdělit na ty, kteří si koupí společný lístek do Chřibské, a na ty, kteří jedou jinam či si z nějakého důvodu lístek koupit nechtějí. Ač je značná část účastníků v důchodovém věku, baví je provokovat přebíháním, dotazy: „Kam patřím já?“ „To je ta hromadná skupina?“ a dalšími. Já mám padesátiprocentní slevu, a tak se do žádné skupiny nehrnu i proto, že na mě působí dojmem, že to stejně nevyjde a buď bude málo lístků, nebo peněz. Nakonec to ale nějakým zázrakem klaplo.

U průvodčí zjišťujeme, jestli je skupina skutečně tak výhodná jako IN50. Cena se dá počítat tak, že první platí celý lístek, druhý má 25% slevu, třetí a další už mají 50% slevu, takže se to nevyplatí. Samozřejmě čím větší skupina, tím méně každý doplácí za prvního a druhého, ale nastejno to vyjde až při velkých číslech (nebo malých částkách) díky zaokrouhlování.

První osobáček jede opačným směrem, vypadá jako žralok a s překvapením zjistím, že se tak dokonce jmenuje. To mi připomíná, že jsem v novinách viděla článek o Kyklopovi, to je mašinka s jedním světlem uprostřed. No, když ji vidíte, taky je vám hned jasné, proč se jí tak říká. Jeden Standa si dělá z druhého srandu, když postává s batohem v uličce: „Alfi, ty myslíš, že na stojáka je to levnější?“

Z Chřibské jdeme asi tři kilometry po červené turistické značce. Povídám si s jednou paní, které vysvětluji, že nedaleko pasoucím se kravám je úplně jedno, jestli máme červené nebo zelené bundy. O agresivitě býků jako reakci na červenou barvu je to totiž mýtus, tur vidí jen černobíle, to, co ve skutečnosti dráždí býčky, jsou pohyby toreadora. Červená látka je lepší pro diváky. Úplně stejné je to s hady, kteří se vlní „do rytmu“ flétny. Had neslyší, neboť nemá uši. Opakuje pohyby po člověku, který se při hraní vlní.

Sejdeme kousek po silničce ke štole sv. Jana Evangelisty. Obdivujeme, fotíme a taky trochu krmíme kotě sedící na hnoji. Potom už nás čeká prohlídka. Trochu zvláštní chlapík se nakonec ukáže jako celkem sympaťák, i když mě ve výkladu irituje, že nevím, co je legrace a co myslí vážně. Opravdu ve štole žijí netopýři? „Když vás náhodou podělá netopýr, nic vám nedám.“ A fakt vždycky lidi bláznivě zdrhaj, když je uvnitř štoly chytne bouřka? Je pravdou, že 360 metrů dlouhá štola pro klaustrofobiky asi není nic moc. (Celková délka je přibližně dvojnásobkem zpřístupněné části.) A to, že má jenom jediný východ a přitom je 80 metrů hluboko pod zemí, jednoho taky neuklidní.

Nejstarší přímá zpráva o dolování na tolštejnském panství pochází z roku 1474. Pro horníky přivolané ze Saska bylo v roce 1539 započato s výstavbou nového města – dnešního Jiřetína pod Jedlovou (nyní má jenom 535 obyvatel), jemuž jeho zakladatel Jiří ze Šlejniců udělil výsady jako měla jiná svobodná horní města. Slibně započatou těžbu nepříznivě ovlivnil mor v roce 1599, kterému podlehlo přes 300 lidí, a také třicetiletá válka. Dolování v kraji nebylo nikdy příliš výnosné a bylo ukončeno v roce 1910.

Za celodenní šichtu zde horník dostal jeden stříbrňák. Za ten se dala koupit celá koza. Také dostali domeček na bydlení a neplatili nájem, ale měli to jen do doby, do kdy pracovali ve štole. Práce ve štole byla náročná, horníci se dožívali asi třiceti let. Nikdy po nich nikdo nechtěl daně, až církev. Pracovali zde práceschopní muži už od 14 let. Kutalo se po kolena ve vodě, která měla 2°C, teplota byla 4°C, dneska je 10°C. Právě kvůli vodě se to celé dělalo ručně, protože se báli odstřelovat. Ve štole lze vidět dvě stě let starý žebřík, který se díky stálé teplotě a vlhkosti nerozpadá. Zajímavé je, že před výstupem ze štoly bylo odpočívadlo, aby hned horníci nevyšli na prudké slunce. Kámen je zde sopečného původu, protože hora Jedlová byla sopka.

Horníci dostávali lůj na svícení. I masa byla v tomto kraji hojnost, protože dřevo se natíralo býčí krví… takové je vidět dole ve štole a nikdy neplesniví, to natřené moderními prostředky je o kousek vedle celé hnusné, plesnivé.

Štola je opravdu úzká a také z toho nemám dobrý pocit. Na jednom místě je kámen Glück, z něhož je prý cítit nějaká energie. Ač si myslím, že jsem citlivá, je pro mě studený jako jakýkoliv jiný kámen. Z dřívější „kaple“, kde je křížek, toho také moc vidět není, protože v ní byla postavena opěrná zeď a plánuje se další. Zato se mi líbí různé druhy mechů rostoucí na stěnách. A jak se na nich krásně drží kapky vody…

V Jiřetíně pod Jedlovou si v místní cukrárně dáváme mlsku. Zákusky jsou fantastické a dokonce i ty, které vypadají, že by mohly být s hutným máslovým krémem, který by nám při výstupu ležel v žaludku, jsou lahodné a lehké. Ještě že tak, čeká nás totiž křížová cesta na Jedlovou.

Úžasná je cikánská svatba v pěkném kostelíku, škoda že si nestihnu vyfotit muzikanty hrající pořádnou divočinu na strunné nástroje připomínající kytary.

Ve střešním okně jednoho domečku vidíme úžasné vyřezávané houbičky s ksichtíky.

Je mi chvíli zima, chvíli horko, škrábeme se křížovou cestou na Křížovou horu. Na tohle počasí… nebo spíš na pobyt venku teď nejsem moc zvyklá. Po červené značce jdeme na Jedlovou. 

Venku je zima, že by ani psa nevyhnal, a tak zalezeme do restaurace a já si dám knedlík s borůvkami sypaný tvarohem a politý rozpuštěným máslem. Stojí 125 Kč, ale má půl kila. Klokana zajímá, jestli ho sním. Říkám, že s přehledem a že bych si pak ještě mohla dát něco jako zákusek. Pravdou je, že po dvou zákuscích v Jiřetíně mám celkem co dělat, zvlášť když si dám ještě Černou kočku, pivo z varnsdorfského Kocoura. Píšou tu, že je to 13°, což mě mimo jiné nalákalo, protože vícestupňová piva bývají sladší a černá kór.

Když odcházíme, začíná zrovna pršet. Za drobného mrholení nakonec místo pěšky do Kytlic vyrážíme na Tolštejn. Jupí! Budu mít další hrad. Už jsme tu prý kdysi byli, pochopitelně si to nepamatuju, protože jsem nejspíš byla docela malá, nebo spíš už je to dávno. Ale právě kvůli nepřízni počasí – a jisté zmrzlosti – si ho ani neprohlížíme, ale rovnou zalezeme do hospůdky. Tady píšou, že Černá kočka je dvanáctka, tak to nevydržím a ptám se, jak to tedy je. Číšnice ani není moc překvapená, zřejmě nejsme první (ani poslední) a vysvětluje nám, že nahoře to mají blbě napsané (snad kvůli odlišení jednotlivých piv). Za mě je to klamání zákazníka. Ale vracet se tam nebudu. Do deníku si píšu, že jsem dnes viděla tři černý kočky – jedna byla živá a další dvě byly pivo.

Před příjezdem vlaku do Jedlové (zastávka) si ještě něco malého sezobneme v hospůdce. V mém případě pro změnu matesy. A pak už hurá domů – do Kytlic.

Zdroje:
vlastní poznámky,
vlastní fotografie,
výklad pána u štoly sv. Jana Evangelisty
naučná cedule u štoly sv. Jana Evangelisty