Kdybych (jsa ke své notné ztrátě již
jedním z těch tvorů úžasných, neb muž)
byl duchem, volným vybrat si jak chtěl
z masa a krve pouzdro, z možných těl,
byl bych pes, opičák, baribal,
cos, jen ne zvíře naduté, to ne,
které se má za tolik rozumné.
Smysly má hrubé tak, že šestý bral,
kterým těch dalších pět by zapíral,
odmítá instinkt, raděj mudruje,
rozumem padesátkrát chybuje;
Rozum, jenž ignis fatuus mysli jest,
přírodou neosvícen, schází s cest
bez stezky, beze směru bloudí dál,
skrz močál chyb, či trním by se dral;
Následník, zmaten, v bolu šplhá vším
vrtochů mozku výšin návrším;
Tu mezi úvahami, střemhlav pád,
do hlubin moře pochyb, tonout snad,
dočasně nad vodou, vděk voru z knih,
z měchýřů prázdnot filosofických;
Chce předčít svit, než odsud zamíří,
tančící výpar v oslnění zří,
ež zhasne, nic než noc pak nespatří.
Věk, zkušenost jej berou za ruce,
odvádí k smrti, chápat nutíce,
když život strávil v bolném pátrání,
že všechno bylo mylné konání.
Zahalen špínou, leží soudna stroj,
namyšlen býval, vtipu, moudra zdroj.
Zdroj: http://www.vzjp.cz/verse.htm#Wilmot
Žádné komentáře:
Okomentovat