Chovám se k sobě hezky

Vyplňovací sešitek

Říjnové předsevzetí by třeba mohlo být: Chovám se k sobě hezky! Ne, že bych k tomu potřebovala tenhle vyplňovací sešítek, ale jako pomůcka je to fajn.

Hned na začátku šestinedělí jsem si v materiálech z porodnice přečetla, že k sobě (i druhým) má být člověk laskavý. Ono je to ostatně jasné, protože kromě toho, že vám pěkně jedou hormony, tak najednou nic nestíháte. Jak jsem dřív byla zvyklá o víkendu udělat oběd, namalovat jeden obrázek a další tři začít, tak najednou mám mezi kojením jenom hodinu až hodinu a půl času a k tomu potřebuju nakrmit kozy, dát prát prádlo, sníst si oběd, udělat si čaj (ideálně bez kofeinu)..., a tak jsem si hned na začátku řekla, že si budu klást jen malé cíle jako „dneska umyju umývadlo, zítra vanu...“.A zpočátku mi to šlo, ale po nějakém to měsíci už mi to začalo připadat málo. Chtěla jsem konečně rozeslat fotky přátelům, ozvat se  telefonicky lidem, na které nemám e-mail, objednat léky a kočičí žrádlo a podobně.

Tak ale abych to nezakecala. Začala jsem tím, že jsem tenhle sešitek začala vyplňovat a vždy si k tomu psát datum, kdy jsem to které cvičení udělala. Možná vám to nepřipadá nijak zvláštní nebo sebepečující, ale překvapivě existuje spousta lidí, která když si koupí nějaké podobné sešitky a diáře (dokonce i úplně prázdné), tak do nich nechce psát z ostychu, že by je „nějak zkazila“ či co. A ano, patřím k nim. Párkrát už jsem něco podobného vyplňovala (diář Stmívání! a ještě jeden podobný), ale většinou si uvedená cvičení dělám bokem na papír nebo do počítače. Jako bych si nezasloužila psát do sešitu za pár korun. (Zároveň tedy můžu říct, že tohle je i můj odvážný miničin, psala jsem o nich zde.) Stejně jako u spousty jiných věcí platí, že když už s tím člověk začal, jde to dál celkem snadno.

První cvičení mi připomnělo nejrůznější seznámky, které jsme si jako holky psaly, když jsme byly v pubertě (vždycky je sranda je po letech najít). Zkuste si to taky někam napsat. Buď aktuální, nebo co jste měli rádi v dětství (a zkuste to znovu prožít, obvykle vám to přinese znovu radost). Tady je můj seznam, co mě bavilo, když jsem byla dítě. První cvičení tedy je: „Začněte s jednoduchými věcmi, které vás těší. zapište to jednoduše, jako do deníku nebo dotazníku.“

• moje oblíbená hudba
• můj oblíbený umělec/kyně
• můj oblíbený spisovatel/ka (ty vado, já teď vůbec nečtu a to jsem to dřív měla tolik ráda)
• moje oblíbená kniha
• můj oblíbený film
• moje oblíbené jídlo
• moje oblíbené zvíře
• moje oblíbená činnost

A ještě tip pro příjemný večer s partnerem či většími dětmi – zkuste tipovat u ostatních členů rodiny, jestli víte, co mají rádi a co je baví. Schválně, kolik toho o sobě víte. A kolik se toho můžete dozvědět. Další večer pak můžete strávit vašimi oblíbenými aktivitami, nebo si rozdělit jednotlivé večery a každý udělat podle někoho jiného.

Odvážný bucket list

Jak jsem psala v minulém článku Yeswoman a odvaha, pokusila jsem se sestavit bucket list věcí, které vyžadují odvahu a já bych je chtěla uskutečnit. Některé jsou vskutku titěrné, ale to nevadí, každý krok a rozvoj vpřed se počítá, nemusí jít jen o velevěci.

• Navrhnout design pletených ponožek a zkusit je prodat na Ravelry (či jinde),
• ušít si šaty pro každodenní nošení,
• ušít si mikinu,
• namalovat další olejomalbu,
• vytvořit kaligraficky náš manželský slib a pověsit ho někde doma (nejspíš v předsíni),
• absolvovat kurz Joji Locatelli na dobře padnoucí svetr (je to celé v angličtině a kdo ví jak dobře jí budu rozumět, navíc by to mohlo být složité téma, zatím měla pořád plno, nebo jsem nemohla),
• vyrobit florárium,
• navrhnout deskovku,
• napsat knihu poezie,
• vystavovat svoje obrazy (uskutečnila jsem v práci trochu punkově, byla to sranda),
• vést kurz pletení,
• navštívit kurz šití (nevím, proč jsem to dala do bucket listu pro odvahu ;-), zní to spíš jako zábava a na kurzu se není čeho bát, ne?),
• ušít si hedvábnou halenku (to už je jiná!),
• ušít si (pohodlné částečně lněné) kalhoty (o tom mluvím už snad desítky let, že bych si chtěla ušít kalhoty, protože mi kdysi mamka říkala, že to je složité, teď zase někdo tvrdil, že nejsložitější je spíš kabát, tak nevím),
• upéct chleba z kvásku,
• uvařit výbornou svíčkovou, rajskou dle Florentýny + knedlík
• uvařit výbornou polévku s játrovými knedlíčky + naučit se Pho a další věci, které mě lákají a chutnají mi od ostatních,
• ušít si první boty ještě letos,
• napsat gamebook – interaktivní příběh na Inklewriteru,
• napsat knihu,
• naučit se punch needle = vyšívání háčkem,
• zorganizovat slučák ze základky.

A co si do svého odvážného bucket listu dáte vy?

Yes Woman a odvaha

Na březen jsem si vybrala jako téma měsíce odvahu. Možná si z dřívějška pamatujete, že jsem k jednotlivým měsícům hledala témata, v nichž se chci zlepšit. Psala jsem o tom tady a pak vždy k jednotlivým měsícům příslušný článek (jen v prosinci jsem neměla nic). Inspirací mi ovšem byl i kurz, který jsem před časem navštívila a věnoval se hodnotám, time managementu a podobně. Už moc na seberozvojové kurzy nechodím, tak už si nepíšu jejich seznam, trochu škoda. Bylo to zajímavé, když jsem měla seznam absolvovaných kurzů v nějakém konkrétním roce s lektory a ještě jsem si je hodnotila hvězdičkami, jak moc mě to bavilo. I když se samozřejmě velice těžko srovnává přednáška o kódech a šifrování (ta byla nečekaně tááák moc báječná) a třeba kurz sketchingu, který je pochopitelně skoro sto procentně báječný, protože začínáte s tématem, které neznáte, a budete v něm něco dělat aktivně sami. No nic, to jsem zase odbočila, protože píšu článek po strašlivě dlouhé době.

Odvahu už mám v tématech tak nějak nenápadně celkem dlouho. Přitom si myslím, že asi jsem odvážná. Ale chci mít jistotu. Odvaha totiž zlepšuje život. Nemyslím to, když se jako blázen bez rozmyslu pouštíte do nebezpečných věcí, ale spíš, když si dodáte odvahu zkoušet nové věci, oslovovat nové lidi. Pro někoho to může být jen o překonání lenosti, ale pro mě je to tak trochu i o odvaze. Ale víceméně asi platí, že ačkoliv mi mini odvážné činy mohou přinést i nepříjemné chvíle, posunou mě dál a budu mít na co vzpomínat. Minimálně na sebe budu hrdá, že jsem to zkusila a šla do toho. Zatímco stagnace ve stále stejném status quo ke štěstí nevede. A ano, snad všechno děláme pro své štěstí.

Jednou z mých oblíbených písniček už od dětství je Červená čiapočka od Elánu. Nevím, jestli to má nějaký hlubší podtext, ale základem je, že se vlk z pohádky Červená Karkulka urazil za všechny nadávky a začal jíst jablka. Mělo to nečekaný dopad: „… smutné su kozliatka, nudia sa zajace, horár je opitý, lebo je bez práce…“. Karkulka to naštěstí vyřeší tak, že se obleče do kůže: „… šťastné sú kozliatka, šťastné sú zajace, horár je opitý, teší sa do práce, všetko je v poriadku, skončilo prímerie, večer ich Červená čiapočka zožerie…“. A pak je tam jedna taková větička, nad kterou jsem dlouho přemýšlela, až jsem jí musela dát za pravdu: „ťažko byť odvážny odvážny bez strachu“. Nechte si to projít hlavou, jestli vám to dává smysl.

Koho považujeme za odváženého a proč? Je odvážný psychopat, když nepociťuje strach a neřeší následky pro jiné lidi? Jsem odvážná já? Jak mi řekla jedna paní, když kombinuju zářivě žluté tričko s královsky modrou sukní? Mně to odvážné nepřipadá, protože je to klasická kombinace z teorie doplňkových barev a navíc to mám mnohokrát vyzkoušené, že to spolu krásně vypadá. Ale pro ni by to možná byl odvážný čin vyjít ven takhle oblečená, pokud na jasné barvy není zvyklá.

V téhle souvislosti je zajímavé, že to, co bude pro jednoho odvážné – požádat holku o telefonní číslo a pozvat ji na rande – je pro jiného rutina a dělá to každý týden. Jak to máte vy? Jaké činy považujete za odvážné? A co třeba něco menšího? Mohli byste něco odvážného zkusit udělat? Co pro vás znamená odvaha?

Pro mě jsou odvážné činy, kterých se bojím, nahánějí mi hrůzu, případně je nějakou dobu prokrastinuji, třeba i proto, abych se vyhnula selhání. Pro někoho může být odvážné jít k zubaři (pro mě je to dentální hygiena). Přitom mám dvě známé, kdy ta první má zubaře ráda a říká, že to je člověk, který řeší její problémy. A ta druhá si na dentální hygienu chodí odpočinout, myslím, že říkala i zrelaxovat, ale nechci kecat. 

Pro mě je odvážné mít přednášku, kurz, vystoupení nebo nějakou promluvu před lidma. A přesto jsou spousty řečníků či učitelů, kteří to dělají běžně. A možná jim to vůbec odvážné nepřipadá. 

V deníku jsem našla citát z mé oblíbené americko-britské Popelky (2015): „Jsou dvě věci, které ti pomohou překonat všechny nástrahy života: odvaha a laskavost.“ Laskavost je mi vlastní, takže tu jako téma měsíce aplikovat nebudu.

Přemýšlení nad tím, jak být odvážnější mě přivedlo ke dvěma způsobům – sepsat odvážný bucket list (jojo, takový tu ještě nebyl, ale bude příští týden) toho, co považuji za odvážné, realizovatelné a pro mě přitažlivé činy. Třeba bungee jumping, let balónem a něco podobného mi lákavé nepřipadá, zato ušít si dlouhé plesové šaty (loňský čin) ano. Přitom to z mého pohledu odvážné je, protože materiál byl náročný na zpracování a moje zkušenosti s šitím jsou poměrně malé. Dalším odvážným činem pak bylo požádat jednu tchyninou známou, jestli by mi poradila s ušitím sukně – nastavení správné délky a založení (našpendlení). Do téhle kategorie bych toho mohla zahrnout spoustu, protože děsně nerada něco chci po jiných lidech, takže pro mě je odvážný čin de facto každé požádání o pomoc. Sem jsem zařadila i to, že se chci zeptat „našeho“ instalatéra, jestli si ho můžu vyfotit a následně namalovat. Výsledek můžete vidět zde. Proto teď píšu o březnových předsevzetích, protože jsem doufala, že v září už bude část hotová a já vás budu moci seznámit s výsledky. ;-)

Druhý způsob je inspirovaný filmem Yes Man. Princip spočívá v přijímání výzev tím, že na všechno řeknete ano. Zejména věcem, do kterých se vám z důvodu obav a strachu nechce. Třeba taková preventivka u oční. Objednání jsem odkládala tak dlouho, že mi to nakonec vyšlo až na dobu po porodu. Ach jo. Vyprávěla jsem v práci o tom, jak se mi ulevilo, když už mám termín, a ukázalo se, že dost lidí neví, že by měli na oční chodit každý rok, i když nemají žádné zdravotní problémy. Preventivky totiž slouží k tomu, aby se problémům předcházelo. A víte, že si tyhle věci v podstatě „platíte“ díky zdravotnímu pojištění? Trochu škoda to nevyužít, když na to máte nárok, ne? A proč to považuju za odvážné? Zaprvé nemám ráda to „plivání“ do oka a zadruhé se přirozeně bojím, že zjistím, že špatně vidím a budu muset nosit brýle. 

Textilní plenky

Občas se mě někdo ptá, jestli budu používat jednorázové plínky nebo textilní pratelné. Šalamounsky odpovídám, že to se ještě neví.

Jak jsem řekla jedné své známé hned na začátku. Samozřejmě, že to mám v plánu. Je to ekologičtější, levnější a snad i lepší pro dítě. Jenže… zrovna tak mám v plánu jíst spoustu zeleniny a pravidelně cvičit. V reálu si ale občas ráda dám suchej salám (nějakej ten Uherák, Lovečák) nebo zákusek (pusinka se spoustou cukru, věneček s máslovým krémem jako kalorická bomba a taky ráda peču, když mě honí mlsná) nebo Kofolu.

Takže se snažím brát textilní plenky jako jakékoliv jiné předsevzetí. Buď to půjde nebo ne. Pokusit bych se chtěla, ale jak říkala kamarádka Léňa, nemusím to hrotit. Nemusí to být pokaždé. Můžu je používat doma, když mi to bude vyhovovat a na výlety či k doktorovi brát jednorázovky, protože je to pohodlnější a praktičtější. To všechno se uvidí.

Hlavní je být v pohodě a ne se plísnit za to, že nesplňuji svoje vysoké požadavky, když leckdo jiný se o to ani nepokouší.

Příprava na přebalování

Větší socializace a téma přátelství

Přátelství bylo moje květnové téma. Myslela jsem si, jak se v téhle oblasti posunu a nic moc se nestalo, i když... Začalo to tak, že jsem si uvědomila, že mezi prací a rodinou už není nic moc dalšího kromě trochy pletení. A tak jsem začala přemýšlet co s tím udělat. Když mrknete na můj článek Kurz time managementu a kolo života, můžete díky němu identifikovat oblasti, které jsou důležité pro vás a rozvíjet je ve svém vlastním projektu štěstí. 

Tak tedy, přátelství je jedna z věcí, která u mě dlouhodobě strádá. Co s tím? Nechtělo se mi začínat čtením knih, jak si najít přátele. Můj hlavní problém netkví v tom, že bych se neuměla spřátelit, dokážu se bavit s kdekým a ledaskde, potíž je, že to pro mě není přátelství. Lidí, které považuji za přátele je poměrně málo a navíc si nejsem jistá, jestli za přátele považují i oni mě. Nebo jsem pro ně prostě jen známá, chvilkové rozptýlení.

Značná část mých přátel z dětství (odmítám říkat mládí, do padesáti je to furt první půlka života, doufejme) bydlí daleko a moc se nevídáme a přitom jsou to vlastně moji nejbližší. Jenže když je mi úzko, těžko si s nimi můžu vyměňovat rady, postěžovat přes mobil nebo jiné sítě. Chtěla bych si sednout na obědě a říct: „Ty, Veru, víš, co se mi včera stalo?“

Naštěstí mám pár lidí i v Praze, ale dost to souvisí s prací, takže v případě odchodu na mateřskou nebo změně práce mám opět vážný problém. Což je poněkud stresující. Moje první myšlenka byla, že s tím nejde nic dělat – bydlím v Zapadákově, mám málo času (jako každý) a nechci to být jenom já, kdo se snaží udržovat přátelství a pořád někomu psát, volat a podobně. Naštěstí Gretchen měla trochu optimističtější pohled.

• Začala tím, že aktualizovala svou tabulku s kontakty, abych věděla, kam se komu ozvat, když mu chce popřát k narozeninám. Překvapilo mě, koho všechno jsem ve své tabulce našla já. Lidi, jejichž jména mi už téměř nic neříkají. Podobně je to se jmeny v telefonu. Občas ani netuším, kdo se pod nimi skrývá. Má smysl se těmto lidem ozvat? Pokud jste s nimi dříve měli dobrý vztah, za pokus to stojí. Třeba z toho nic nebude, třeba večer plný vzpomínek a třeba i něco víc.
• Napadlo mě udělat si mapu nejbližších přátel do deníku. A nějak pravidelně se s nimi zkusit spojit. Udělat si na ně čas. Zavolat. Stavit se. Zajít na oběd. Napsat. Samotnou mě překvapilo, kolik lidí považuji za blízké. Gretchen cituje Woodyho Allena: 80 % úspěchu je dostavit se. Na webu jsem našla jiný závěr: „dorazit tam, kam máte“, ale vyjde to v podstatě nastejno. Hlavní je ta odvaha vylézt po Covidu z ulity a trochu se snažit a chodit do společnosti.
• Najít si nějakou sociální skupinu (offline). Třeba nějaký nový nebo starý koníček. Malování, pletení, deskovky... nebo třeba zahrádkáři. Psycholožka mi radila, ať je to ideálně poblíž místa bydliště. Právě kvůli tomu, že do práce to mám daleko a z nějakého dýchánku v Praze musím utíkat brzy, aby mi ještě jel autobus.
• Být tolerantní a shovívavě hledat vysvětlení, proč někdo přišel pozdě, neumí si udělat čas na narozeninovou oslavu a podobně.
• Ještě mě napadlo víc se angažovat online. „Zprovoznit“ svůj instagramový profil a přidávat pravidelně (min. jednou týdně) nějaké články i na Facebook.
• A z toho všeho plyne, že se snažím být víc Yes woman. Tím myslím vyrazit na akce, kam se mi třeba tak úplně nechce, kvůli pohodlnosti, touze se pořádně vyspat a dalším podobným výmluvám. Jen namátkou zmíním:
• 16. ročník MultiFestu, MultiAwards, kde se promítali nejlepší studentské výstupy (filmy, animáky a dokumenty) z uplynulého semestru na Katedře multimédií Fakulty informatiky a statistiky na Vysoké škole ekonomické v Praze. Nejvíc se mi líbil snímek Zlatá hodinka.

Páska na ruku

• Dva večírky pro zaměstnance, přičemž jeden byl spíš pracovní, protože se jednalo o sdílení know-how a druhý přátelský pokec s výborným rautem před létem. Dala jsem si tataráček, matjesy (fakt tam byl rybičkový salát) a první letošní meloun! 
• Oslavy narozenin „neznámých“ lidí: letos oslavila tchyně a její švagrová kulaté narozeniny. Nejdřív jsem se moc netěšila, protože to byly celodenní povídací akce se spoustou lidí, které neznám a nemám si s nimi co říct, ale nakonec se ukázalo, že si člověk může najít někoho zajímavého a vykládat si s ním.
• Trochu horší byl Světový den pletení na veřejnosti, ale díky němu jsem šla na Veletrh vědy, kde to bylo fajn.
• Krajkářské trhy. Už jsem na nich nebyla celou věčnost. Rozhodně mě lákaly samy o sobě, ale jet o víkendu do Prahy považuji za hrozné zlo. Jsem raději doma se zvířátky na venkově. Ale nakonec to bylo samozřejmě fajn a byla jsem ráda, že jsem vyrazila. Užila jsem si zábavu, pořídila nové šaty a našla novou známou. 
• Stejně to dopadlo i na dvou posledních pletacích dýcháncích. V podstatě jsem si dala předsevzetí, že nevynechám ani jeden. Na každém jsem potkala jednu zajímavou paní. Nemusí z nás být kamarádky do konce života, ale i tak je povznášející poznat někoho nového se stejným zájmem a třeba se od něj něčemu přiučit. Gretchen psala, že na každé akci chce poznat nové lidi. Už nevím, jestli tři nebo jí stačí jeden. Mně určitě stačí. Což mi připomíná, že jsem zapomněla zmínit, že jsem potkala zajímavou holku na tom druhém zaměstnaneckém večírku. Dělá doktorát a zná našeho psa ještě z doby, kdy byl v útulku, i když přímo jeho nikdy nevenčila. 

Svět je malej a plnej zajímavejch lidí. Jenom nesmíte sedět doma.

Mám se krásně

Po dlouhé době jsem se na chvilku potkala s bývalým kolegou. Myslela jsem si, že za půl hodiny může dost těžko vyplynout z naší rozmluvy něco extra zajímavého a inspirativního, jak se to dříve stávalo velmi často. Ale přesto vyplynulo. Začalo to už při příchodu jeho větou: „Jak se máš?“

Zcela přirozeně jsem odpověděla: „Krásně.“ A udělala na chvilku pauzu. 

Reagoval: „Tak zase můžeš jít.“ Nepochopila jsem, že to je narážka na to, že by rád nějakou obšírnější odpověď. Domnívala jsem se, že je stejně vystresovaný a uhnaných jako všichni ostatní takto před koncem roku a před Vánocemi (není zrovna výhodné, že je to téměř zároveň) a „závidí“ mi, že já jsem na tom jinak. Samozřejmě jsem si myslela, že se z jeho strany jedná o žert, protože je to laskavý a přející člověk, ale stejně jsem to hned vysvětlila.

Asi před týdnem mě napadlo, že chci být šťastnější a milejší. Navzdory všemu, co se děje. Takže ačkoliv se už mám krásně, dnešní den začal tím, že jsem posledních pár metrů dobíhala autobus a ačkoliv mě viděl (i jsem na něj mávala zářícím telefonem), zavřel spokojeně dveře a odjel. Chvíli jsem seděla a oddychovala na zastávce a klekla všemi slovy, která mi přišla na mysl. Naštěstí bylo brzy ráno a všichni, kteří by mě mohli slyšet, odjeli autobusem. Takže jsem si udělala zdravotní procházku 5 km v docela nevhodných botách (Ještě se divíte, proč nenosím ty hezké elegantní na vysokých podpatcích?)

V práci mi kolega řekl, že v jím zamluvené učebně jsou lidi. „V klidu je vyhoď,“ odvětila jsem, protože poslední dobou začínám mít s neohlášeně zabranými místnostmi docela zkušenosti, „ještě se kouknu do systému...“ Jenže ouha, oni si tu místnost zamluvili ty lidi a kolega ji dost nutně potřeboval. Měla mi to nahlásit jeho kolegyně. Tak si to musel jít s nimi sám domluvit, aby tam mohli být všichni. Snad to klaplo.

Ještě předtím a potom jsem řešila jiný problém: kolega dokončil kurz a měl mi z něj poslat certifikát, abych ho mohla zaevidovat. Jenže... zrovna tenhle dlouhatánský kurz žádné certifikáty nemá.

K tomu tu máme spoustu rozdělané práce, nedořešené dárky atd. atd. přes to všechno se mám krásně (i když někdy je to těžký). Kromě pár zásadních věcí, jako jsem zdravá, mám práci, mám bydlení, není v naší zemi válka, nemáme hlad, pes zase celkem normálně žere... se dá přece radovat i z maličkostí a taky trochu hledat ve všem něco dobrého. A tím, co nemůžeme změnit se netrápit.

Dalších pár dobrých důvodů k radosti:

• Dneska začíná víkééénd. 
• Je advent a blíží se Vánoce. Obojí je nádherná doba, kterou se snažím užívat si plnými doušky. A každý den dělat něco nového.
• Pětikilometrová ranní procházka je zdravá a hlavně jsem se vyhnula švagrové, která mi někdy s těmi svými řečmi přijde jak z kdovíjakého století. Jako by ženy byly od toho, aby jen vařily a uklízely. To mám mnohem rozumnější tchyni.
• Třeba dneska jsem si koupila v Lídlu donat s maličkými Marshmallow. Už to ani zdaleka nebylo tak dobré jako poprvé, kdy jsem se opičila po sousedovic holčičce. Zjevně je to na mě až moc sladká prasárna. Ale taky jsem koupila pomeranče – takže budeme žít zdravě a jíst ovoce a kurkumu, na kterou jsem moc zvědavá a musím si najít nějaký recept.
• A včera jsem manželovi koupila vánočku, abych ho překvapila a potěšila, protože má teď hrozně moc práce. A bude raději, když večer strávíme spolu, než když budu péct. Upeču ji třeba v příštím týdnu. Ráda bych ji vyzkoušela umotat podle Florentýny. V nejhorším z toho bude jenom nevzhledný mazanec. ;-)
• Koupila jsem si klubíčka na silvestrovské ponožky. – Tady trochu váhám, jestli je to důvod k radosti. Je to jako když si ne úplně vyléčený alkoholik dá skleničku, užije si to a zase začne chlastat. – Ale radost má. – A už žádné další nákupy. Jen...
• ... klubko ponožkovky jako dárek pro kamarádku. Ta zase bude překvapená. Ale co se dá dělat? Sama by si ho určitě nekoupila a líbit se jí snad bude.
• Taky jsem si na dnešní odpoledne naplánovala nákup dárku pro kolegyni z práce. V pondělí máme večírek, takže je nejvyšší čas. Včera (nebo dnes?) mi konečně došel e-mail s tím, co by si přála. Naštěstí nechala celkem velký prostor: něco na kreslení. Takže jsem se zeptala  v obchodě, co pořídit holce, která kreslí a maluje. Něco speciálního, zajímavého. No, skicovací linery mě přesvědčily, že pán má fantazii jako uzená makrela, ale přišlo mi to jako dobrý nápad. Myslím, že skicování se svého času věnovala, a když mezi fixy bude i štětec (a la brushpen), mohlo by se jí to znovu zalíbit. Samozřejmě k tomu vezmu i blok, aby se do toho mohla rovnou pustit. Mrkněte na můj blog o tvorbě, kreslím něčím podobným a zdaleka ne už jenom zentangly, i když pro mě pořád mají kouzlo. Najdete zde: kreslení fixem.

A teď tři věci, co by mohly potěšit v tomto adventním období vás:

• Pod tímhle odkazem si můžete stáhnout můj malovaný tentokrát nedatovaný diář na prosinec. Pro letošek jsem si vybrala vzor jmelí. Já osobně ho použiji v lednu, abych si prodloužila vánoční atmosféru a taky proto, že už prosincový diář mám dávno. Výjimečně jsem zkoušela tisk od konkurence a musím říct, že to je sice jednodušší jen přijít, vytisknout a v případě volnější chvilky dovybarvit, ale štve mě, že je tam málo místa.
• Ještě během víkendu publikuji Angeliky adventní bucket list, který je plný nejrůznějších radostí a můžete se jím inspirovat i vy během tohoto krásného období.
• Času není nazbyt, tak si dovolím doporučit extra rychlé pečení: Muffiny do každé rodiny od Florentýny. Recept najdete asi tak v polovině stránky, ale i článeček před tím stojí za zmínku, protože se v něm dozvíte, co všechno můžete směle nahrazovat a jak zužitkovat nejrůznější zbytky z ledničky či spíže. Testovala jsem 2x v různých obměnách a fakt funguje.

Předsevzetí do nového roku

První pracovní den tohoto roku je ideální pro naplánování předsevzetí, pokud jste se k tomu dosud nedostali. Já se pro letošek rozhodla zařadit trochu teorie o předsevzetích... Myslela jsem, že mezi předsevzetími a cíli je nějaký rozdíl, ale při pročítání nejsnadněji dostupné literatury jsem zjistila, že jsou tyto pojmy v podstatě totožné. Považovala jsem cíl za něco, čeho jde dosáhnout, splnit to (jako zhubnout deset kilo, postavit dům, naučit se anglicky...), zatímco předsevzetí bylo spíš nekonečné (jíst každý den ovoce, týdně sekat trávník, dvakrát týdně s manželem číst v angličtině aspoň dvě stránky...) Trochu jiný názor má Vít Libovický: „Novoroční předsevzetí jsou jen roční cíle maskované pod luxusním názvem.“ [6]

Je dobré si uvědomit, že se můžete změnit. Fyzicky (zhubnout, přestat kouřit, pít), i vlastnosti, které na sobě nemáte rádi. Třeba byste chtěli být hodnější (o tom více v P. S. 1).

Jak si předsevzetí stanovit?

Vyberte si něco, co je pro vás opravdu důležité. Důraz kladu především na „důležité pro vás“. Pokud se snažíte o cíl někoho jiného, je už předem odsouzen k nezdaru. Nikdy se vám nepodaří zhubnout, přestat kupovat klubíčka, kouřit, kousat si nehty, když o to ve skutečnosti nestojíte a nemáte zájem pro to něco udělat. Cíl musí být váš, nebo ho za svůj musíte přijmout. Jinak z toho nic nebude. Pro posílení motivace se doporučuje sepsat si, proč se o cíl snažíte, co vám přinese jeho dosažení.

Realisticky. A použít pravidlo SMART, doporučuji můj článek zde. Lépe už to nenapíšu. Ale trochu jsem zaktualizovala a doplnila. ;-) Pro toho, kdo nečetl odkazovaný text (věčná škoda): stanovte si svůj cíl velmi konkrétně, měřitelně = víte, zda jste v cíli nebo ještě ne, realisticky a s termínem.

Jen pár velkých cílů. Pár jsou dva. (Viz P. S.2.)

Rozdělte velký cíl na více menších. Určete si milníky a ideálně i částečně samostatné dílčí cíle. Ideálně i harmonogram, kdy by měly být splněny, abyste dosáhli požadovaného cíle. Dejte si rezervu na dokončení, opravu, korekci pro případ, že vše nepůjde podle plánu, což určitě nepůjde. [3] Hezky to ve své knize Metoda Bullet journal, Zhodnoťte včerejšek, uspořádejte si dnešek a naplánujte zítřek popisuje Ryder Carroll, ale o tom zase jindy. Říká jim myslím sprinty. A co se týče časové rezervy, podívejte se na P. S.2.

Vyhledejte pomoc a dostupnou literaturu. Ať už toužíte po čemkoliv, od postavení domu, permakulturní zahrady, zřízení neziskovky, vlastního podnikání přes početí dítěte po vydání knihy nebo výstavy vlastních obrazů, vždycky najdete spoustu inspirace a tipů k tomu, jak to udělat, čím si pomoci, čemu se věnovat a čemu vyhnout. Zkuste jít jinou cestou než slepou, u které je ukazatel, že je slepá. [4]

Vytvořte si krizový plán. Krize nastává v případě diskomfortu (žízeň, hlad, opuštěnost, únava, bezmoc), pak na svoje předsevzetí zapomenete, zhřešíte, či ho budete vědomě nebo nevědomě bojkotovat. Stanovte si, co uděláte, když přestanete dbát svého předsevzetí. Jak se vrátíte zpátky na cestu? „Drobný hřích je vedle vašich původních zvyklostí stále úspěch. A pochvalte se, že jste nezhřešili, jak jste byli dříve naučení. Navíc nárůst odpírání a frustrace vedou k extrémnímu propadu zpět do úrovní zlozvyku.“ Zkuste zhřešit míň, než byla vaše původní úroveň. [1] Osobní příklad: neodolám a koupím si nové klubíčko, ale jen jedno na ponožky, ne deset na „nevímco“, protože se mi líbí. A pak k nim budu muset dokupovat další, aby se z toho dalo něco uplést. 

Retrospektiva: podívejte se, co jste si stanovili vloni za cíle a poučte se z chyb? Byly nereálné? Nebo málo konkrétní? Nebo to prostě nevyšlo?

Jak u něj vydržet?

Rozhodněte se pro svůj cíl. [4] [6] Rozhodli jste se svého cíle dosáhnout, nebo to chcete jen zkusit? Z vlastní zkušenosti můžu říct, že zkoušet nemá cenu. Nezkoušejte, jestli máte na to udělat doktorát. Věřte, že na to máte a pusťte se do toho. I kdyby se to nepovedlo, udělali jste maximum. Jenom to „zkoušet“ je ztráta času. Věnujte ho raději něčemu, co opravdu chcete!

Předsevzetí (dlouhodobé cíle) mějte stále na očích.  Na pracovní stůl, ledničku, dveře od záchodu, do diáře (na diář), Google Sheet... [2] [6]

Sledujte pokroky a odměňujte se za ně už od počátku, abyste upevnili vytváření zvyku. [1] [3] Ideální je, když si vymyslíte seznam vhodných a užitečných odměn. Nedává úplně smysl přestat kouřit a začít chlastat (když se vám daří obejít se bez cigarety).

Začněte na předsevzetí pracovat hned, ale nepřepalte start, ať neunavíte slona (viz Petr Ludwig a jeho kniha Konec prokrastinace). Měňte se postupně. [5] „Lidské tělo preferuje pozvolné změny, a to jak v našem jídelníčku, tak také ve cvičebních návycích. Člověk, který nikdy nesportoval, nemůže trávit celé hodiny ve fitness nebo po sobě chtít, aby denně naběhal desítky kilometrů. Nejen, že bude svým výkonem demotivován, ale pravděpodobně si také ublíží. Stejně tak to platí pro změny ve vašem jídelníčku. Nesnažte se být ze dne na den jiní, ale zařazujte změny raději postupně. Dílčí úspěchy při změně chování vás potom motivují k dalším změnám a k vytváření nových návyků, které budou přetrvávat již po celý život.“ Můžete přestat kouřit i pít ze dne na den. I vegetariánem se můžete stát z ničeho nic. Ale pravděpodobně selžete při prvním či druhém kontaktu se stresem. Zkuste měnit svůj jídelníček postupně: zbavte se uzenin a pak teprve snižujte množství konzumovaného masa. Třeba zjistíte, že vám stačí jedno maso denně, nebo týdně, nebo se z vás časem stane vegan, to se všechno uvidí, ale nepřehánějte to s tlakem na pilu.

Zaveďte čtvrtletní schůzku se sebou. Podívejte se jednou za tři měsíce (nebo třeba na konci každého měsíce), jak jste se posunuli ke svým cílům. Pokud jste vybočili z kurzu, nasměrujte se zpět. [6]

V případě selhání začněte znovu a nic si nevyčítejte. „Pouze v případě, kdy selžete několikrát za sebou, přehodnoťte předsevzetí nebo dílčí cíl a pokuste se ho dosáhnout. Následně zkuste cíl opět zvýšit.“ [2]

Najděte si partnera, s kterým do toho půjdete, nebo si o svém cíli pravidelně povídejte s přáteli či kolegy. Sdílejte své úspěchy, konzultujte a nechte si poradit v případě selhání. 

Uvědomte si, že i přiblížení cíli může být někdy postačující. Nepodařilo se vám zhubnout dvacet kilo, ale devatenáct je stejně výhra!

Proč?

Proč si dáváme předsevzetí? Filip Lukeš [1] píše, že „... člověk je přirozeně tvor rituální a je zvyklý uzavírat a začínat nové cykly. S každým koncem něco nového začíná. Navíc máme vrozenou tendenci toužit po tom, co přesahuje naši současnou situaci.“

Samozřejmě jsem přečetla i články, ve kterých nic přínosného nebylo. Třeba o tom, že si předsevzetí/cíle můžete dávat i kdykoliv v průběhu roku. Ale to asi víte, že? Na druhou stranu i nepsychologické stránky [7] tvrdí, že dávat si předsevzetí je dobré, protože to „přináší schopnost více se poznat a zjistit, co v životě skutečně chcete. Následně tím otestujete, jak máte pevnou vůli.“ Prý se předsevzetí a nové cíle lépe plní v zimě, protože máte více času. Stejně tak terapeutka Kristina Baudyšová [8] tvrdí, že předsevzetí jsou dobrá, protože ukazují snahu být lepším člověkem. Uvádí, že pevnou vůli mají spíše muži než ženy. 

Další povídání k tématu

P. S. 1: Chcete být hodnější, nebo jinak změnit svou osobnost? Bez terapeuta by to mohlo být velmi náročné. Šárka Červinková (zdroj [1]) ale doporučuje: »Zkuste si vzpomenout, kde mají tyto neoblíbené rysy vaší osobnosti počátek. Kdo vám je předal, před čím vás chránily, k čemu vám pomohly. „Totiž veškeré vlastnosti, vzorce chování a myšlení, emoce ve specifických situacích máte v jedinečných schématech přivlastněné z podstatných důvodů. V minulosti se vám vyplatily, důležitá autorita je ocenila, díky nim jste přežili v kolektivu. Důvody jsou různé. A abychom byli hodnější, prvně je třeba zjistit, proč jsme v minulosti potřebovali být zlí, nepříjemní, chladní.“«

P. S. 2: Tipy Víta Libockého pro plánování cílů [6]: 

• Stanovte si cíle na 6 měsíců = máte možnost jej přehodnotit v polovině roku. 
• „Svá očekávání vydělte dvěma. Před startem nového roku vám v žilách koluje alkohol, cukroví a zbytky kapra. Nenechte se zmámit svými hollywoodskými představami o tom, jak začnete 6× týdně běhat, za 3 měsíce uběhnete maraton a jak tím svým kolegům vytřete zrak. Vaše nové cíle a systémy (více o systémech níže) by měly být na hranici vaší komfortní zóny, ne za ní ani před ní. Tak zajistíte efektivní osobnostní rozvoj a zamezíte předčasné abdikaci.“
• „Upřednostňujte systémy před cíli. Systémy jsou činnosti, které děláte opakovaně a ze kterých se stanou zvyky. Zavedením funkčních systémů docílíte mnohem větších výsledků než jen občasnými akčními výstřely do tmy motivovanými inspirativním videem na YouTube.“
• „Určete si 1-3 prioritní cíle. Jo, ohledně toho seznamu 37 cílů, který jste si sepsali… Určete si 1-3 cíle, kterých tento rok opravdu dosáhnete. Na kterých vám záleží nejvíce? Které vás největšími kroky dovedou k vaší dlouhodobé vizi? Které cíle vám udělají obrovskou radost i pokud ostatní selžou? Zvýrazněte si tyto cíle, přestože vám i ty ostatní připadají důležité.“

P. S. 3: Inspirativní tipy Víta Libockého na předsevzetí/cíle [6]: (zvlášť se mi líbí 11 a 7, protichůdná 8 a 9 – Co se hodí přímo pro vás?)

1. Vyzkoušejte a zaveďte nový ranní rituál. Pozitivní. „Co takhle meditace, strečink, procházka, čtení, čaj místo kafe, studená sprcha nebo journaling?“
2. 30 minut pozitivní inspirace denně. Chcete být pozitivní? Tak konzumujte pozitivní informace. „Dejte si předsevzetí, že každý den (nebo obden) vstřebáte něco pozitivního – přečtete si kapitolu knihy, která vás inspiruje, zkoukněte motivační nebo vtipné video (ale jo, počítají se i ta kočičí), poslechněte epizodu vašeho oblíbeného podcastu.“
3. Podporujte váš vztah. „Zajděte každý víkend na rande se svou drahou polovičkou a přidejte tak svému vztahu trochu šťávy.“
4. Pravidelně se hýbejte. „Stanovte si konkrétní dny a vyznačte přesné hodiny v kalendáři, kdy si na pohyb uděláte čas.“
5. „Berte překážky jako výzvy. Přeprogramujte svou mysl tak, aby brala zádrhele a “problémy” jako výzvy. Berte je jako příležitost k růstu.“
6. Založte byznys. „Standa prodává med, Pepik opravuje auta, Láďa prodává koberce na Bazoši, Tony má pekárnu. Rozjeďte něco svého.“
7. „Vystupujte z komfortní zóny. Dejte si novoroční předsevzetí, že nafouknete svou zónu pohodlí. Oslovujte cizí lidi, kdykoliv se naskytne příležitost. V kavárnách žádejte 10% slevu. Choďte do práce pěšky nebo jezděte na kole. ... Choďte po městě s černou tečkou na čele.“
8. „Říkejte na vše “ano”! Přijde vám, že máte v životě málo příležitostí? Pravděpodobně si je sami zavíráte před čenichem. Tento rok nebo půlrok říkejte na vše ano. Pozvání na kafe nebo svatbu? Jasně, rád! Lan party? Yes, man! Dědovou Škodovkou do Polska? Hell yeah!“
9. „Říkejte na vše “ne”. Jste vyfluslí, sociálně deprivovaní, nemáte čas na sebe? Udělejte si hobby z odmítání. Pomoct ti s pracovním projektem? Nope! Double date s tebou? Ne, raději knihu. Uvolněte si na sebe čas a potěšte sebe dříve, než potěšíte ostatní. Trocha sobectví není na škodu.“
10. Rozšiřte svou síť kontaktů. „... sejděte se s kamarády ze základky nebo prostě více mluvte s lidmi.“
11. „Detoxikujte se. Chtěli byste tento rok radši kreativně tvořit a číst dlouhé články a knihy nebo nesoustředěně těkat mezi několika činnostmi, neustále kontrolovat emaily a scrollovat nekonečným Instagram feedem? Dejte si detox. Vypněte si všechny notifikace (lidi vás nesežerou, když odpovíte až za několik hodin) a nechávejte mobil mimo ložnici. Vydejte se někam bez navigace. Sraz s kamarády? Nechte mobil v tašce a hlavně ho nepokládejte na stůl displejem nahoru se zapnutým bzučením. Fakt ne. Nebuďte tenhle typ člověka. Prosím. Takže letos detox!“

Zdroje:

[1] Filip Lukeš, Předsevzetí mají i své stinné stránky. Češi dělají chyby, kterými si ublíží, Domažlický deník.cz, 2. 1. 2021, https://domazlicky.denik.cz/zdravi/novy-rok-predsevzeti-2020.html

[2] Markéta Kadeřábková, Nejlepší předsevzetí do nového roku – Vzdělávat se! Orange Academy, 30. 12. 2019, https://orangeacademy.cz/clanky/nejlepsi-predsevzeti/

[3] Frances Bridges, Novoroční předsevzetí. 5 způsobů, jak jich tento rok opravdu dosáhnete. Forbes. 1. 1. 2018, https://forbes.cz/novorocni-predsevzeti-5-zpusobu-jak-jich-tento-rok-opravdu-dosahnete/

[4] zcela vlastní nápad na základě vlastních zkušeností ;-)

[5] Ing. Hana Málková, Bc. Tereza Beníčková. Proč novoroční předsevzetí nevycházejí? STOB Klub, 2018, https://www.stobklub.cz/clanek/proc-novorocni-predsevzeti-nevychazeji-/

[6] Vít Libovický. Jak si stanovit a dodržet (!) novoroční předsevzetí. stránky Vít Libovický. 2. 1. 2019. https://vitlibovicky.cz/blog/jak-si-stanovit-a-dodrzet-novorocni-predsevzeti/

[7] Top předsevzetí 2022: zhubnout, šetřit a odpočívat. Elegant.cz. 2021. https://www.pradlo-elegant.cz/clanek/1189/top-predsevzeti-2022-zhubnout-setrit-a-odpocivat/

[8] Nina Vránová zpovídá Kristinu Baudyšovou. Předsevzetí je touha být lepším člověkem. Má tedy smysl. Žena. 29. 12. 2017, https://zena.aktualne.cz/volny-cas/maji-novorocni-predsevzeti-svuj-vyznam/r~7006b1a2cb5911e6b035002590604f2e/

Adventní kalendář na blogu o tvorbě

Letošní adventní kalendář najdete na mém blogu o tvorbě: Angeliky tvorba, protože bude trochu tvořivý, trochu inspirativní a bude se snažit být veselý a probouzet štěstí i ve vás. Budete-li mít chuť, najdete v něm i pár cvičení na vlastní tvorbu. Myslím, že stojí za to to zkusit. A nebojte, ruce si při tom neumažete. 

A začínáme už v neděli, protože tahle (28. 11. 2021) bude první adventní (železná). Tak si nezapomeňte vyrobit nebo koupit adventní věnec včas.

Ve středu se zde objeví vánoční rozcestník, abyste se lépe zorientovali v mých dřívějších vánočních článcích, které by vám mohly přinést inspiraci do tohoto období.

Začínám cvičit

9. 2. 2018

Moje lepší já na mě udělalo pěkný podraz. Dozvěděla jsem se to, když mi v pátek přišel e-mail, v němž stálo, že se příští středu mám dostavit v 7:30 do tělocvičny s ručníkem. Chvíli jsem na to nechápavě koukala. Asi nějaký omyl nebo co.

A pak jsem si uvědomila, že jsem přemýšlela o tom, že by bylo dobré začít pravidelně cvičit. No jo, ale o tom uvažuje každý a já v pravidelných intervalech se k tomuto nápadu vracím. Jednou za čas i začnu, nějakou dobu mi to vydrží a pak to zase zmizí a já si ani nevšimnu. Obvykle mě to nijak zvlášť netrápí, akorát se mi zdá, že při svém současném kancelářském zaměstnání a závodním stravování začínám lehce tloustnout. 

14. 2. 2018
První hodina cvičení byla pro mě zajímavá. Vlastně už samotný příchod byl fascinující, užívala jsem si ten nový pocit, že jdu někam, kde to vůbec neznám. Neodhadla jsem čas, kdy mám vyrazit, a tak jsem přišla asi o půlhodiny dříve. Předpokládala jsem, že mi hledání tělocvičny zabere nějaký čas, ale kupodivu to bylo extrémně snadné.

21. 2. 2018
Dneska bylo naprosto nejhorší donutit se vstát. Středa je dlouhý pracovní den a dneska navíc mám řešit něco komplikovaného a v postýlce bylo tak pěkně teploučko. Ještě že už ráno začíná být světlo. Nakonec mi to krásně vyšlo a stihla jsem to přesně.

Povedl se mi systém „tílko a tričko“, protože minule byla v tělocvičně opravdu zima. Když jsem přišla rozehřátá – venku není tak docela zima, ale raději se oblékám víc, protože člověk nikdy neví, jak bude večer, až půjde domů – svlékla jsem se do tílka a v průběhu cvičení jsem přidala tričko.

Popsat co cvičíme je obtížné. Jsou to takové nějaké protahovací pohyby, ale ne jako klasický strečink nebo Suzukiho protahovačka. I když některé prvky jsou mi dost povědomé. Třeba zvedání pánve od podložky postupně obratel za obratlem. Ale nikdy jsem to nezačínala vtažením břicha. To mi obecně dělá velký problém. Vtáhnout pupík, to se řekne. Ale jak? Člověk tak kouká na své vlastní břicho a říká mu v duchu: „Tak se vtáhni. Jak ti to mám říct?“ 

Díky tomuhle cvičení objevuji spoustu svalů, o nichž jsem nevěděla, že je mám, ale není to bolestivé. Spíš zajímavé. Takhle nějak bych si představovala výuku biologie člověka. Připadá mi tragické, že se to učím až po vysoké škole. Proč někde na základkách neučí něco takového? Jak správně dýchat při kterém cvičení, co jak dělat opatrně a tak? Tam jsme jenom běhali do kolečka jako idioti a přitom nás ani nikdo neučil, jak se správně = zdravě pro tělo běhá. 

Po cvičení mám výbornou náladu, a tak jsem ráda, že jsem nakonec zase vstala. Navíc jsem zjistila, že tam chodí i některé moje kolegyně, dvě až tři. 

28. 2.
Dnešní cvičení jsem z důvodu rýmy vynechala. I když jsem vstávala včas, měla jsem pocit, že mám problémy s dýcháním i ve stoje či v sedě, natož kdybych měla ležet na břiše a nadzvedávat hlavu. Ale bylo mi to líto. 

Když mi pak kolegyně řekla, že byly v té studené tělocvičně, usoudila jsem, že to nakonec bylo dobře, že jsem nešla. 

Carpe diem (cvičení)

V knížce Jak být šťastný jsem našla cvičení s názvem Carpe diem. „Filozof Epikúros vyzýval své žáky ke každodennímu využití metody Carpe diem. V myšlenkách měli projít všechny události uplynulého dne a uvědomit si, zda je prožili podle daných etických principů: s určitým odstupem k malým nepříjemnostem a skutečně vnímavě k příjemným věcem. Psychiatr Giovanni Fiava učí své pacienty podobné technice. Nazval ji „šťastné noviny“. Principem je sepsat všechny pěkné chvíle uplynulého dne, a zbavit se tak pocitu, že je všechno špatně.“

A teď jak na to:

1. Můžete začít tím, že si koupíte hezký bloček nebo notýsek, osobně doporučuji psát si to třeba do diáře a vybarvit pastelkou. Už samotné místo na psaní by ve vás mělo budit příjemné pocity.
2. Vytvořte si rituál: pohodlně se každý den usaďte, třeba u snídaně, po večeři nebo před spaním. Můžete si uvařit čaj a přemýšlet/vzpomínat. Možná je dokonce lepší se na chvilku během dne zastavit a poznamenat si to.
3. Pište všechno, co vás za uplynulých čtyřiadvacet hodin byť i jen maličko potěšilo. Zpočátku je toho možná málo, ale časem budou příjemné věci přibývat.
4. Sešit si můžete vyzdobit výstřižky z novin, fotografiemi, citáty nebo čímkoliv, co symbolizuje radost, kterou jste toho dne prožili.
5. Po měsíci si přečtěte, co jste napsali. Je váš život skutečně tak frustrující? Proč máte tolik černých myšlenek?

P. S.: Moje malá potěšení najdete na samostatné stránce Co mi dělá radost.

Co byste měli udělat, dokud je vám třicet?

Našla jsem zajímavý článek Jade Small o tom, co by si přáli padesátiletý lidi, aby byli udělali ve třiceti. Tady je jeho zkrácený překlad doplněný o vlastní poznámky:

1. Přestaňte kouřit. Hned.
2. Začněte jíst zdravě. Koupit si v padesáti můžete ledacos, ale zdraví ne, takže už žádný fast food.
3. Zlepšete vztahy s rodiči a sourozenci. Rodinu máte jen jednu.
4. Opalujte se opatrně – pokožku vystavujte slunci postupně a pokud je to třeba, používejte opalovací krém.
5. Pravidelně cvičte. Až vám bude padesát a budete tloustnout, bude pozdě začít s cvičením. Ale to není důvod tloustnout ani teď, udržujte si rozumnou hmotnost: pomoci vám může třeba BMI index. Existují na něj různé kalkulačky, nebo si ho jednoduše spočítejte tak, že vaši hmotnost v kilogramech vydělíte výškou v metrech. Je to jen hodně přibližné, ale lepší než nic a pokud se vám nechce proklikávat na webu spoustou dalších všelijakých odkazů, vystačíte si s tím.
6. Začněte šetřit. Ve třiceti máte dost peněz, které se vám budou v budoucnu hodit. (No nevím nevím, neřekla bych, že jsou třicátníci u nás nějak zvláště movití, obvykle si právě zakládají rodiny, takže sice šetří, ale spíš proto, aby mohli naspořené peníze utratit za bydlení nebo pořízení věcí pro dítě.) Za zkoušku to stojí spíš proto, že když se teď naučíte šetřit, budete to umět i v budoucnu.
7. Naučte se být spokojeni s tím, co máte. Budete pak šťastnější.
8. Pusťte se do plnění svých životních cílů (snů). Trochu mi to připomíná můj článek Až jednou budu mít čas a slova mnoha odborníků na time management: Nikdy nebudete mít víc času než právě teď! Ano, je tu jistá malilinkatá pravděpodobnost, že přece jen budete mít v budoucnu více času, ale spíš na tom budete stále stejně. Zní to depresivně, ale opak je pravdou. Na čas je třeba nahlížet jako na 24 hodin každý den. Každý den, týden, měsíc, rok se můžete pouštět do svých projektů znovu a znovu, pokud jste minule ztroskotali. Každý den máte na výběr, co budete celých 24 hodin dělat. Je to vaše volba, váš čas a váš život. Jestliže chodíte do práce, uvědomte si, že je to vaše rozhodnutí. Nikdo vám nepřiložil pistoli ke spánku a nedonutil vás tam jít... a celý den nad vámi nestál. Takže se tím netrapte a uvědomte si, že to dělat chcete (Proč? To je jiná otázka.). Ale pokud si také chcete koupit dům, mít děti, napsat knihu, získat další vzdělání, naučit se hrát na hudební nástroj, naučit se malovat, začít podnikat nebo cokoliv dalšího, pusťte se do toho. Ano, možná máte spoustu práce a plánů – povinnosti v práci, staráte se o děti, rodiče... nezáleží na tom, jak moc plný už máte váš program, vždycky se tam ještě něco vejde, pokud to opravdu chcete.
9. Pořádně spěte. Zní to celkem banálně, ale proč ne. O spánku jsem zevrubně psala v článku 21. března: Mezinárodní den zdravého spánku. Pro ty, co nepochopili předešlý bod jen shrnu, že důležitá je tma, žádná televize či počítač, chladnější místnost, chodit spát a vstávat ve stejnou dobu i o víkendech.
10. Starejte se o své zuby. Korunky, implantáty atp. lezou do peněz, žerou čas... a bolí.
11. Sbírejte vzpomínky namísto věcí. Jste součet vašich zážitků. Přestaňte zbytečně hromadit majetek, vzpomínky se neodepisují. Užijte si je.
12. Dejte něco zpět. Nebo spíš konejte dobro. Udělejte něco pro ostatní. Budete ze sebe mít dobrý pocit a budete šťastnější.
13. Buďte zvědaví.
14. Každý den udělejte jednu věc, která vás děsí. Tak trošku o tom přemýšlím, začala jsem si psát věci, které mě děsí, a dělám je. Moc jich není, mám sklon se jim opravdu dlouho a dlouho vyhýbat. Např. disertačka (!), konzultace s vedoucím, hledání práce, stěhování se do Prahy... někdy i řízení auta, ale to je postupem času snazší a snazší. Těžké je to jen poprvé, nebo po delší době. Když je to vícekrát za sebou, dokonce se na to těším, protože je to osobní rozvoj a já cítím, že rostu. Vyvíjím se, překonávám strach a zjišťuji, že byl zbytečný.V téhle souvislosti se asi hodí zmínit Hru na odmítnutí, kterou jsem převzala od Barbory Šťastné. Psala jsem o ní v článku Odmítací hra. Její podstatou je to, že si přidělujete body za každé odmítnutí, a tak si dodáváte odvahy jít i do „předem ztracených“ akcí. Je to fajn hlavně pro lidi, který si odmítnutí berou příliš osobně a nijak jim nepomáhá, když si tisíckrát opakují, že při odmítnutí jejich žádosti byla odmítnuta POUZE ta žádost, nikoliv oni sami. Za nasbíraných deset odmítnutí si třeba můžete dát nějakou malou odměnu. Proč? Přece za tu odvahu, kterou jste k tolika žádostem potřebovali. (Já už mám první odmítnutí za sebou, ale nevím, jestli se to počítá. Někoho jsem o něco požádala, ale odpovědi jsem se nedočkala.)
15. Minulý bod byl asi myšlen trochu jinak, spíš v duchu: Podnikejte dobrodružství. Vydejte se na nějakou výpravu, cestu kolem světa... Pusťte se do něčeho náročného a bláznivého. Až budete staří, budete na to s úsměvem vzpomínat. To mi připomíná naši mega túru po Šumavě nebo výlet do Moravského krasu, z něhož jsme domů jeli stopem, protože už žádný autobus nejel. Opravdu to bylo dobrodružství, na které hned tak nezapomenu, i když bylo neúmyslné.
16. Přečtěte alespoň 10 knih ročně. Tak to je v pohodě, už jich mám přečtených 15. Miluju knihy! Umíte si představit padesátiletého člověka, který řekne: „Páni! Jak rád bych býval strávil víc času sledováním televize a přehráváním videa!“ Možná že umíte, ale hned tak někoho takového nenajdete. Nevím, jak se čtením knih, ale sledování televize rozhodně k většímu štěstí nevede. U knihy se kromě vcítění můžete pustit i do diskuse s hlavním hrdinou a navíc jeho příběh kolem vás jen tak neproletí... Ale myslím, že tady nešlo o beletristické knihy, ale spíš o ty populárně naučné, z nich se můžete dozvědět spoustu zajímavých věcí. Půjčte si třeba knihu o tématu spojeného s bodem osm, s vaším životním snem. Co se chcete naučit? Čemu chcete rozumět? Kdo nebo co vás vždy přitahovalo?
17. Cestujte tak často jak je to možné, kdykoli můžete. Cestování vás donutí přemýšlet o otázkách větších, než jste vy. Je o zažití skutečného rizika a dobrodružství.
18. Naučte se meditovat. Seznam výhod je nekonečný. Bude vás to stát jen malé množství času dne a přitom bude změna vašeho života a lidí, které milujete, úžasná. (Nemohu potvrdit ani vyvrátit, neboť to je už dlouho na mém seznamu Až jednou budu mít čas, pustím se do...)
19. Přestaňte se srovnávat s druhými. Objevujte sami sebe.
20. Veďte si deník. (Keep a journal.)
21. Kupte si dům.
22. Pečujte o své přátele.

Co si přečtu v říjnu

Autorka mého oblíbeného blogu napsala knihu! Jasně, není na tom nic divného, když píše blog a do různých časopisů, ale... stejně je to takové trochu divné... Myslím povzbudivé a fascinující. Je to normální člověk jako já. Člověk, kterého znám prostřednictvím jeho blogu, kde se dovídám o různých starostech všedního života a jejich zvládání. Na spoustu věcí mám stejný názor a na další spoustu opačný nebo jiný, ale stejně se mi to moc líbí.

Ani si nedokážu vzpomenout, kdy mě poprvé napadlo napsat vlastní knihu. Už to asi bude hodně hodně dávno. Popravdě ani nevím, o čem by vlastně měla být. Za těch deset let, co o něčem takové uvažuji (děsné, jak to letí...) jsem měla spoustu nápadů, které jsem postupně porůznu zavrhla a znovu vyhrabala. Od románu přes sérii povídek, zkušenosti ze života, zápisky ze života na vysoké škole až po populárně naučné knihy.

Myslím, že tahle kniha bude stejně pěkná jako autorčiny veselé, krátké a povzbuzující články. I obálka se mi líbí. Dýchá takovou příjemnou atmosférou. Až si ji přečtu, povím vám, jestli je tak pěkná, jak od ní očekávám... V knihkupectvích by měla být už 5. září, takže očekávám, že v říjnu ji budu mít přečtenou celou. :-)

Dubnová předsevzetí

V březnu se mi moc nedařilo plnit předsevzetí, a tak jsem se rozhodla, že v dubnu budu disciplinovanější. A vymyslela si následující:

• Každý den báseň. V ideálním případě bych si to představovala tak, že každý den napíšu alespoň jednu báseň a také si nějakou přečtu. Tak trochu jsem s tím začala už v březnu, kdy jsem si půjčila Vítězslava Nezvala a docela se mi líbí.
• Deník. Oblíbené předsevzetí. Psát ho a včas.
• Měsíc bez sýra a bez salámu. Chci žít zdravěji a taky trochu zhubnout.
• Angličtina – každý den se naučit 5 slov. O toto jsem se (také neúspěšně) pokoušela už v březnu. Pár dní mi to sice šlo, ale rychle jsem na to zapomněla.
• Cvičit na břicho.
• Denně psát disertaci.
• „Rádo se stalo“ nebo „prosím“ namísto Není zač, když je.
• Každý den někoho pochválit, včetně sebe.
• Odpovědnost. = Víc se starat o své zdraví. Při jídle jenom jíst, chodit spát i vstávat pravidelně, v práci pracovat, doma odpočívat… Do měsíce odstranit krvácení dásní používáním mezizubních kartáčků a nití a pitím čajíků, jinak navštívit odborníka. Věnovat se přátelům a rozvíjet vztahy s lidmi.

Zhodnocení zbývajících únorových předsevzetí

Přímost je sice hezké předsevzetí, ale trochu tíž se uplatňuje, zvlášť když máte sklony nevyhledávat potíže a vyhýbat se věcem, které nemáte rádi. Třeba telefonování. A přitom úplně zbytečně. Čtrnáct dní před sebou valím kámen, že mám někam zavolat. Nakonec teda zavolám. Za pár minut je po všem a já na to myslela takovou dobu!!!

Meditovat jsem se zatím nezačala ani učit. Nicméně zen studuji celkem pilně, a když na meditaci myslím, tak trochu nejspíš i medituji. Všímám si chvil, kdy jsem plně zaměřena pouze na to, co dělám. A musím uznat, že jsou to ty nejkrásnější. Jednou z nich je například paličkování. Postupem času se ukazuje, že při něm ani nemám chuť mluvit. I když by bylo o čem a s kým… je to tak báječné jen sedět a přehazovat paličky. Jednu za druhou. Klid, vyrovnanost. Skoro jako počítat nádechy a výdechy. Popravdě to občas dělám v posteli. Když nemůžu usnout, protože mám v hlavě příliš mnoho myšlenek. Počítání nádechů a výdechů je jednotvárné. Ačkoliv soustředění mě udržuje bdělou, zároveň pouštím z hlavy všechny starosti a nezodpovězené otázky či nedokončené úkoly. A tak se učím meditovat, i když je to jen vleže a nejspíš dost špatně.

Nedávno se mi podařilo meditovat i při kreslení… úplně jsem zapomněla, že existuju a bylo to nádherné…

Předsevzetí přestat ulpívat jsem začala uplatňovat v tom, že jsem se navoněla i jen tak sama pro sebe doma. Že jsem se namalovala, i když jsem nešla na schůzku nebo někam moc mezi lidi. Že jsem si četla svou milovanou knihu – Rozbřesk – i když jsem měla dělat něco úplně jiného. Nakonec se ukázalo, že právě to, že jsem si udělala radost hned, mě báječně nakoplo k dalším činnostem, zatímco předtím jsem kvůli nedostatku spánku připomínala spíše zombíka a nic se mi nechtělo.

Narovnat se je jedním z předsevzetí, které se snad nikdy „neokouká“. Bohužel. Kolem nás se každodenně tolik lidí hrbí, že mnozí máme sklony to přijímat. Také k tomu vede malé sebevědomí a pocit, že nás úkoly tlačí k zemi. Ovšem když se narovnáte, hned se vám lépe dýchá, jí a celkově žije. Začnete si více věřit. A taky děláte něco pro svoje záda. A možná docela dost.

Soustředit se na to podstatné mi pomohlo lépe si organizovat čas a vybírat, čemu se chci věnovat a kdy. Podobně byla vhodně zvolena i předsevzetí: Pěkně popořadě. Jedno po druhém. Zapomeň na „co když…“ a Jsem tady a teď. která se mi snad celkem dařilo plnit.

Z vysoké školy mám jeden špatný zvyk – do uklízení se nejraději pouštím ve chvílích, kdy se to nejméně hodí – když mám na práci úplně jiné věci.

Zhodnocení únorových předsevzetí - jednoduchost

Ukázalo se, že dělat věci jednodušeji se sice hezky řekne, ale jak to udělat konkrétně? Díky tomu, že jsem nad tím přemýšlela, napadlo mě (možná) řešení problému s rychlovarnou konvicí zanesenou vodním kamenem. Nechtělo se mi nic kupovat a vyvařovat ji. Co kdyby to ovlivnilo čaj? Jenže už byla hnusná a vodu z ní jsem si musela cedit přes sítko. A jak mě to štvalo, vzala jsem čistou houbičku a ke svému překvapení zjistila, že ten vodní kámen jde naprosto jednoduše umýt čistou vodou. Zůstala ho jen troška dole na té spirále.

Dalším uplatněním jednoduchosti by mohl být jídelníček. Vyzkoušela jsem několik jednoduchých jídel a ukázalo se, že jsou překvapivě dobrá. Příkladem mohou být těstoviny s hnědým máslem a parmazánem. Příprava je jednoduchá a tak trochu pro chlapy ;-). Uvaříte těstoviny, máslo na pánvi necháte zhnědnout (jako byste na něj zapomněli), zalijete jím těstoviny a posypete parmazánem.

A tohle mám z kuchařky, nekecám. Bylo to docela dobré. Ještě lepší ovšem bylo zamíchat do těstovin sušená nakládaná rajčata, konkrétně ta se značkou Franz Josef. Někde jsem četla, že ta nejlepší jídla obsahují pouhých pět surovin.

Můj nejoblíbenější dezert v Rebiu (= restaurace zdravého životního stylu) se jmenuje Jednoduše úžasné. A kdybych vás dosud nepřesvědčila, vzpomeňte si na staré známé: V jednoduchosti je krása.

Vždycky když jsem si připomněla jednoduchost, došlo mi, čemu se mám věnovat. Jednoduchost je přesně to, co potřebuje náš každodenní time management. Jednoduše se soustředit na to podstatné. Na to, na čem doopravdy záleží. A pak máte pocit, že jste den nepromarnili ale skutečně využili k tomu nejlepšímu.

Únorová předsevzetí

Na únor jsem si pro sebe vymyslela zen. Důvod je prostý – tohle „náboženství“ má něco do sebe. Napadlo mě, že bych se jím v únoru mohla trochu více zabývat a hlavně bych ho chtěla začít praktikovat, myslím v úplných základech, za které považuji svá následující předsevzetí.

• Jednoduchost. Chci se pokusit dělat věci jednodušeji.
• Přímost. Jednat, komunikovat i řešit problémy. Jít přímo k jádru věci.
• Medituj. Ráda bych se naučila zenovou meditaci zazen, ale do té doby může posloužit jako meditace jakákoliv uklidňující činnost nejlépe mimo počítač. Příkladem může být kreslení, psaní nebo různé ruční práce. Zároveň si tím připomínám benediktinské heslo Ora et labora, neboli Modli se a pracuj. Anselm Grün ve své knize Time management jako duchovní úkol uvádí, že zajímavostí tohoto hesla je, že na prvním místě je modlitba nebo také odpočinek a práce až na druhém. Nemáme to dnes v našich životech trochu naopak?
• Přestat ulpívat. a Užij si to hned. Tohle je vlastně tak trochu i buddhistické „přikázání“. Pokud totiž nelpíte na materiálních věcech, své práci i svém egu, jste doopravdy svobodní. Neznamená to, že budu věcmi plýtvat, nebo začnu žít jako asketa, ale přestanu si to nejlepší „nechávat na později“.
• Narovnat se. Stejně jako většina lidí, které pozoruji, mám sklony se trochu hrbit nebo krčit. Samozřejmě že více při stresových situacích, nebo když mi někdo něco vytýká. Ale někdy mě k tomu nutí jen počítač.
• Soustřeď se na to podstatné.
• Pěkně popořadě. Jedno po druhém. Mám sklony věnovat každou chvíli pozornost něčemu jinému. Díky tomuhle předsevzetí bych ráda dokončila některé činnosti alespoň třeba z poloviny nebo do jiné části, než se pustím do jiných. Jinak mám totiž na konci dne pocit, že jsem vlastně nic neudělala.
• Zapomeň na „co když…“ a Jsem tady a teď. Vypozorovala jsem, že jsem mnohem aktivnější a daří se mi lépe, když něco dělám. Když jsem tady a teď. Když zapomenu na konec, na to, co se stane, když „vyhraju“, ale i když „prohraju“. Stejně jako před státnicemi nemůžu uvažovat nad tím, co bych řekla ostatním, když to nedopadne, tak bych se neměla rozptylovat ani výhrou a jen pouze pracovat. Údajně dobře funguje i to, když si představíte tu nejhorší variantu, jako by nastala. Dál už se může vše jen zlepšovat.
• Bublina. Někde jsem četla o tom, že kolem sebe můžete vytvořit „štít“, který nedovolí, abyste se nakazili špatnou náladou ostatních.
• Uklízej proto, abys byla šťastná. Tohle mi připadá celkem jednoznačné. Nikdy nechci být otrokem uklízení, zvláště ne o Vánocích. S tímhle předsevzetím je uklízení vlastně zábava, protože člověk ví, že to dělá pro sebe, a proto že chce a cítí se lépe v krásném prostředí.

Zhodnocení lednových předsevzetí

Řekla bych, že je slušnost provést na konci ledna bilanci, abych věděla, jak to vypadá s těmi mými předsevzetími. I když si to pořád připomínám, občas se mi stane, že zapomenu, že si všechna ta předsevzetí dávám proto, abych byla šťastnější a spokojenější. To, že budu lepší a milejší k druhým je jaksi přidaná hodnota, vedlejší efekt, se kterým se sice počítá, ale nemělo by to nikdy dopadnout naopak… Neměla bych být přehnaně altruistickou a zapomínat na sebe a trápit se. To totiž nikomu nepomůže.

Jak si můžete všimnout – původní tři předsevzetí se mi pěkně rozkošatěla. A nebyla to žádná legrace se jimi řídit. Mluvit pozitivně je mnohem těžší, než by člověk řekl. Tolik je v nás zažité zeptat se: „Nepůjdem dnes večer někam?“ Že se mi mnohokrát stalo, že jsem se přistihla, jak jsem něco řekla špatně. Ale poznání, že to je špatně je první krok k nápravě, a tak jsem vytrvala. Někdy to vyšlo, jindy ne. Základem je, že se snažím. A dnes, na konci ledna jsem si k tomu přidala ještě jednu novinku – místo „není zač“ říci spíše „rádo se stalo“. Protože není pravda, že mi není za co děkovat. Kolikrát udělám velký ústupek, značné množství práce a „je zač“, ale udělala jsem to ráda a říct: „To nestojí za řeč,“ shazuje jak mou práci, tak i poděkování toho druhého. Proč by mi měl příště děkovat, když to vlastně nic nebylo?

S ALE jsem si také užila svoje, i když to rozhodně nebylo tak zlé, jak bych očekávala. Možná se k ALE hodí otázka: Co bych dělala, kdybych neměla strach?

Zbavit se VŽDY a NIKDY mě nestálo žádné úsilí. Tahle slova víceméně nepoužívám, nejsem osočovací typ. Všimla jsem si ale, že to není normální. Několikrát jsem se v komunikaci setkala s mnohým „ty vždycky“ nebo „ty nikdy“. A cítila tu štiplavou chuť na jazyku… najít ten jediný případ, kdy tomu tak nebylo. Odolala jsem a dál racionálně svedla rozhovor na úroveň, ve které měl smysl. Je zajímavé, jak moc může pomoci, když se člověk podívá na věci, jako by se ho netýkaly a zřekne se přehnaných emocí. To ovšem nic nemění na tom, že protistrana udělala komunikační chybu.

S viděním příležitostí místo hrozeb mám stále problém. Jsem Čech a je to vidět… Ono se snadno řekne, že se nemáte bát, ale když nechcete jít hned do všeho po hlavě, je třeba najít určitý kompromis mezi zbytečným a oprávněným strachem. Každopádně se mi podařilo odhodlat se k některým odvážným projektům, např. nechat se ostříhat.

Být k sobě laskavá je mnohem těžší, než by se mohlo zdát, ale protože to čirou náhodou odpovídá i aktuálně prováděným cvičením z Tréninku kreativity, není to zase tak zlé. Mimochodem to cvičení je vskutku zajímavé. Jde o to, že když si řeknete něco opravdu ošklivého, nebo spíše se začnete z něčeho obviňovat, máte cvaknout propiskou, abyste si to uvědomili a následně i odpustili. Klidně můžete také použít slova autora: „Možná ano, možná ne. Ale ať je to jakkoliv, budiž mi odpuštěno. Příště to udělám lépe!“

Se sebedůvěrou a asertivitou mám pochopitelně i nadále problém, ale snažím se. Nyní si říkám, že jsem si tyta předsevzetí možná měla stanovit trochu konkrétněji jako cíle, aby se to dalo lépe posuzovat.

A ten zbytek se mi myslím celkem daří. Zvlášť jsem si oblíbila předsevzetí: Ber to jako hru! Jde totiž použít skoro na všechno, co každý den děláte.

Dobře, to se stává

Prohlížím si šufle s materiály na kreslení, a když vyndám náčrtník, že si něco zkusím nakreslit, vypadnou na mě obrázky, které jsem si přivezla z Prahy. A které jsem chtěla použít jako dárky k loňským (!) Vánocům. Fajn, bručím si pro sebe.

Vespod je pouzdro na vizitky a ty moje se jen tak povalují v rohu. Docela se tomu divím, a tak ho otevřu, že je tam uklidím, a málem mě klepne. Navrchu je vizitka mojí kolegyně a pod ní ty, které už asi týden hledám po všech možných skříních, šuflatech, penálech, peněženkách a dalších nepravděpodobných místech.

Moc dobře vím, že s vizitkami se má zacházet s úctou, jako by to byl ten samotný člověk. Takže je nenechávám zbůhdarma jen tak někde povalovat. Také jsem si pamatovala, že jsem je bezpečně, hezky a šikovně uklidila na místo, o kterém jsem se domnívala, že si ho zapamatuji a budu k nim mít snadný přístup. Nestalo se.

Nejraději bych si vynadala do idiotů. Samozřejmě, že vizitky najdu ve chvíli, kdy si musím o kontakt potupně říct znovu. A štve mě, že vypadám jako nějaký bordelář nebo tak něco. A ony byly hned v prvním šufleti, hezky po ruce, mršky.

Ale v duchu svých předsevzetí si to snažím nevyčítat. Žádné nadávky na svou vlastní adresu. Kdyby se to stalo někomu jinému, někomu, koho mám ráda. Maximálně bych řekla: „To je blbý, ale zas tolik se nestalo, ne?“ A nejspíš by mě ani nenapadlo, že má doma nepořádek, spíš že má spoustu práce a měl by trochu zvolnit. Stejně je zvláštní, že k sobě tolik ohleduplnosti člověk nemá. A tak si říkám: Fajn, to se stává. Dala jsem si je někam, kde je zaručeně dříve nebo později najdu. A tak se i stalo. Takže co.

Lednová předsevzetí

Pořád si říkám, že než zveřejním svoje lednová předsevzetí, trochu lépe si je promyslím a rozšířím. Mělo by přece jít o předsevzetí na celý příští rok. Nebo ne? 

Podle hesla lepší málo a hned než pořádně a nikdy jsem se rozhodla zveřejnit svá tři ubohá lednová předsevzetíčka, která jsou ovšem pekelně složitá.

1. Budu mluvit pozitivně. Pozitivní otázky (Chceš..., Mohl bys..., Víš..., Půjdeš..., Pomůžeš mi...) zvyšují pravděpodobnost získání kladné odpovědi. Naproti tomu ty negativní ("nechceš", "nemohl bys", "nevíš"... ) si přímo říkají o NE.

2. Zbavím se ALE. (Je to pěkné, ale... Skvělý nápad, ale... Chtěla bych jet, ale... Ráda bych to udělala, ale...) Budu o druhých mluvit jen hezky (to si myslím, že už dělám), ale upozornění, že když o někom řeknete, že je to protivná káča, vypadáte taky jako protivná káča je dalším argumentem proč si dávat pozor na to, co říkáte. O těch "špatných" je tedy lepší nemluvit vůbec. 

3. Také se chci zbavit VŽDY a NIKDY. Pochopitelně ne celkově, ale výtky typu: "Vždycky se dělá jen to, co chceš ty." "Nikdy mě neposloucháš." "Nikdy nic neuděláš správně." nejsou na místě a druhou stranu urážejí. Navíc nejsou konstruktivní a místo k řešení problému pomáhají k začnutí hádky o tom, kdy zrovna to nebylo tak, jak tvrdím.

4. Vidět příležitosti a možnosti místo hrozeb. (Prý je to pro Čechy obzvlášť problém... To vidím i u sebe.)

5. Být k sobě laskavá. Jsem taková k druhým, tak proč ne k sobě? (viz článek Chci být sama sobě laskavým rodičem) 

6. Narovnat se a důvěřovat si.

7. Asertivita. Mám právo na vlastní názor.

8. Pozor na sebevražedné věty. Projev by neměl začínat tím, že tomu sice nerozumím, ale budu se snažit či podobnými negativy, kdy člověk naznačuje, že je naprosto neschopný.

9. Zvládneš to a basta.

10. Ber to jako hru. O nic nejde. Pokud si nikdy do ničeho netroufáte, protože by to mohlo dopadnout špatně. Zkuste se řídit touto radou. Představte si, že vůbec o nic nejde. Berte to jako hru, jako sázku, jako by to byla ta největší hloupost na světě a vy měli dost odvahy to zkusit. O nic víc nejde. Jenom to zkusit.

Zatím mi to všechno dělá hodně práce a občas se přistihnu, že jsem řekla to, co jsem si předsevzala neříkat, ale zlepšuje se to. (Sem se to ale hodí... protože to neguje špatnou větu ;-).) Krásný první měsíc roku a brzy zase napíšu...

Předsevzetí na celý rok:

1. Psát blog. :-) Hodně často, každý týden alespoň 3 články. 

2. Dopsat, odevzdat a obhájit disertační práci.

Listopadová předsevzetí

S listopadovými předsevzetími jsem si tak trochu nevěděla rady. Měla mi pomoci ukázat neomezené možnosti. Ale jak to udělat, aby člověk viděl to, co dříve nevnímal?

Říct si: „Nic není nemožné,“ nebo „Všechno se dá zvládnout“ je sice povzbuzující, ale není to příliš konkrétní. Co konkrétně bych tedy měla udělat?

• Kup si to, po čem velmi toužíš. Neber tolik ohledy na peníze. Máš je proto, aby ti dělaly dobře.
• Uvažuj o dalších možnostech. Vylez z krabice. Vždycky to nějak jde. (Naráží na příklady, které jsem viděla v hodinách kreativity. Rozstříhejte papír jak chcete tak, abyste jím prolezli. Nebo ten známý čtverec vytvořený devíti tečkami, kdy je všechny máte spojit čtyřmi přímkami a navíc jedním tahem.)
• Získej svobodu a čas na to, co tě baví. Nenech se spoutat povinnostmi. V práci pracuj, jak nejlépe umíš. A ve volném čase užívej si zrovna tak, zapomeň na práci i jiné starosti. Buď tady a teď.
• Uvědom si, že máš víc štěstí, než kolik si připouštíš. (Údajně totiž při hodnocení minulosti, přičítáme velkou váhu na našich minulých úspěších právě štěstí. Zatímco při pohledu do budoucnosti neočekáváme, že bychom opět dostali „tu jedinou otázku, kterou umíme“ a podobně.) Samozřejmě, že na štěstí se nedá spoléhat, ale když už nic jiného nezbývá, proč nedoufat, že to zase dopadne dobře jako už tolikrát.