Přímost je sice hezké předsevzetí, ale trochu tíž se uplatňuje, zvlášť když máte sklony nevyhledávat potíže a vyhýbat se věcem, které nemáte rádi. Třeba telefonování. A přitom úplně zbytečně. Čtrnáct dní před sebou valím kámen, že mám někam zavolat. Nakonec teda zavolám. Za pár minut je po všem a já na to myslela takovou dobu!!!
Meditovat jsem se zatím nezačala ani učit. Nicméně zen studuji celkem pilně, a když na meditaci myslím, tak trochu nejspíš i medituji. Všímám si chvil, kdy jsem plně zaměřena pouze na to, co dělám. A musím uznat, že jsou to ty nejkrásnější. Jednou z nich je například paličkování. Postupem času se ukazuje, že při něm ani nemám chuť mluvit. I když by bylo o čem a s kým… je to tak báječné jen sedět a přehazovat paličky. Jednu za druhou. Klid, vyrovnanost. Skoro jako počítat nádechy a výdechy. Popravdě to občas dělám v posteli. Když nemůžu usnout, protože mám v hlavě příliš mnoho myšlenek. Počítání nádechů a výdechů je jednotvárné. Ačkoliv soustředění mě udržuje bdělou, zároveň pouštím z hlavy všechny starosti a nezodpovězené otázky či nedokončené úkoly. A tak se učím meditovat, i když je to jen vleže a nejspíš dost špatně.
Nedávno se mi podařilo meditovat i při kreslení… úplně jsem zapomněla, že existuju a bylo to nádherné…
Předsevzetí přestat ulpívat jsem začala uplatňovat v tom, že jsem se navoněla i jen tak sama pro sebe doma. Že jsem se namalovala, i když jsem nešla na schůzku nebo někam moc mezi lidi. Že jsem si četla svou milovanou knihu – Rozbřesk – i když jsem měla dělat něco úplně jiného. Nakonec se ukázalo, že právě to, že jsem si udělala radost hned, mě báječně nakoplo k dalším činnostem, zatímco předtím jsem kvůli nedostatku spánku připomínala spíše zombíka a nic se mi nechtělo.
Narovnat se je jedním z předsevzetí, které se snad nikdy „neokouká“. Bohužel. Kolem nás se každodenně tolik lidí hrbí, že mnozí máme sklony to přijímat. Také k tomu vede malé sebevědomí a pocit, že nás úkoly tlačí k zemi. Ovšem když se narovnáte, hned se vám lépe dýchá, jí a celkově žije. Začnete si více věřit. A taky děláte něco pro svoje záda. A možná docela dost.
Soustředit se na to podstatné mi pomohlo lépe si organizovat čas a vybírat, čemu se chci věnovat a kdy. Podobně byla vhodně zvolena i předsevzetí: Pěkně popořadě. Jedno po druhém. Zapomeň na „co když…“ a Jsem tady a teď. která se mi snad celkem dařilo plnit.
Z vysoké školy mám jeden špatný zvyk – do uklízení se nejraději pouštím ve chvílích, kdy se to nejméně hodí – když mám na práci úplně jiné věci.
Meditovat jsem se zatím nezačala ani učit. Nicméně zen studuji celkem pilně, a když na meditaci myslím, tak trochu nejspíš i medituji. Všímám si chvil, kdy jsem plně zaměřena pouze na to, co dělám. A musím uznat, že jsou to ty nejkrásnější. Jednou z nich je například paličkování. Postupem času se ukazuje, že při něm ani nemám chuť mluvit. I když by bylo o čem a s kým… je to tak báječné jen sedět a přehazovat paličky. Jednu za druhou. Klid, vyrovnanost. Skoro jako počítat nádechy a výdechy. Popravdě to občas dělám v posteli. Když nemůžu usnout, protože mám v hlavě příliš mnoho myšlenek. Počítání nádechů a výdechů je jednotvárné. Ačkoliv soustředění mě udržuje bdělou, zároveň pouštím z hlavy všechny starosti a nezodpovězené otázky či nedokončené úkoly. A tak se učím meditovat, i když je to jen vleže a nejspíš dost špatně.
Nedávno se mi podařilo meditovat i při kreslení… úplně jsem zapomněla, že existuju a bylo to nádherné…
Předsevzetí přestat ulpívat jsem začala uplatňovat v tom, že jsem se navoněla i jen tak sama pro sebe doma. Že jsem se namalovala, i když jsem nešla na schůzku nebo někam moc mezi lidi. Že jsem si četla svou milovanou knihu – Rozbřesk – i když jsem měla dělat něco úplně jiného. Nakonec se ukázalo, že právě to, že jsem si udělala radost hned, mě báječně nakoplo k dalším činnostem, zatímco předtím jsem kvůli nedostatku spánku připomínala spíše zombíka a nic se mi nechtělo.
Narovnat se je jedním z předsevzetí, které se snad nikdy „neokouká“. Bohužel. Kolem nás se každodenně tolik lidí hrbí, že mnozí máme sklony to přijímat. Také k tomu vede malé sebevědomí a pocit, že nás úkoly tlačí k zemi. Ovšem když se narovnáte, hned se vám lépe dýchá, jí a celkově žije. Začnete si více věřit. A taky děláte něco pro svoje záda. A možná docela dost.
Soustředit se na to podstatné mi pomohlo lépe si organizovat čas a vybírat, čemu se chci věnovat a kdy. Podobně byla vhodně zvolena i předsevzetí: Pěkně popořadě. Jedno po druhém. Zapomeň na „co když…“ a Jsem tady a teď. která se mi snad celkem dařilo plnit.
Z vysoké školy mám jeden špatný zvyk – do uklízení se nejraději pouštím ve chvílích, kdy se to nejméně hodí – když mám na práci úplně jiné věci.
Žádné komentáře:
Okomentovat