Co jsem viděla v Praze…

Před týdnem jsem byla v Praze. Připadá mi neuvěřitelné, že to je teprve sedm dní. Vnímám to jako věčnost, a přitom prostředí Brna a Prahy není zase tak moc rozdílné. Protože už jsem tam párkrát byla, jsou mi stejně jako tady některá místa povědomá a jiná už důvěrně známá. Třeba Galerie Pastelka na Malém náměstí. Tu prostě musím navštívit pokaždé. Stává se z toho takový můj malý rituál. Vždycky se najde někdo, komu bych mohla udělat radost veselým pohledem nebo přáním, které tam zakoupím. Tentokrát jsem se snažila sehnat jeden zvláštní… s dívkou se zrzavými vlasy spletenými do copku a lištičkou. Ten se totiž minule líbil jedné mojí kamarádce. Našla jsem sice dva, ale nejspíš to ani jeden z nich nebyl. Tak snad příště.

Protože Prahu už tak trošičku znám a taky jsem měla skvělého průvodce, obešla jsem se úplně bez mapy. Má to drobnou nevýhodu v tom, že když do ní potom člověk kouká, neorientuje se tak dobře, jako by ji používal za chůze při hledání různých míst. Ovšem výhod to má mnohem víc. Například neztrácíte čas hledáním a otáčením mapy (jsem ženská a dost mi to pomáhá). Nemrznou vám ruce a k bodům na mapě se často dozvíte něco zajímavého navíc.

Tentokrát jsem nahlédla do Jindřišské věže a pohrávala si s myšlenkou, že bych se podívala na výstavu Muzeum pražských věží, ale nakonec jsem se rozhodla, že to nechám na příště. Měla by trvat až do 30. června a je na ní ukázáno 120 nejznámějších pražských věží… další inspirace k navštívení. Jindřišskou věž mám moc ráda. Minule jsem k ní zabloudila čirou náhodou a hned se mi zalíbila.

Protože jsme byli na Ortenově náměstí dříve, než bylo třeba, řekl mi kámoš, že se potřebuje zastavit v nedalekém obchodě a že bychom se tam eventuálně mohli jít ohřát. Jasně, lepší než na půl hodinky do hospody a pak zase páchnout kouřem. Když jsem zjistila, že jde o Feronu, málem jsem se rozesmála. Ne, že by na velkoobchodě s hutním materiálem bylo něco srandovního, ale my ji probíráme v managementu jako ukázku k řízení zásob. A zrovna příští týden to budu učit. Dobrý ne?

Pak jdeme kolem výstaviště a Stromovkou. Zajímá mě Rudolfova štola, která prý vede až k Vltavě. Pak je tam domek, u kterého si kamarád nemůže vzpomenout, jak se jmenuje. Říkám, že Šlechtovka. Vůbec ho nepřekvapuje, že to vím. Samozřejmě je to jen díky tomu, že nedaleko za jeho zády stojí cedule s dostatečně velkým nápisem. ;-)

Tentokrát jsem neměla Prahu moc naplánovanou. Žádných padesát věcí, které chci nutně vidět. I když vážně uvažuji nad tím, že takovýto seznam vytvořím. Ale určitý výčet mám. Jen nebylo stanoveno co a kdy… chtěla jsem si výlet spíš užít, než ho mít přesně nalinkovaný. Ukázalo se, že to byl dobrý nápad, protože na Prahu pořád vzpomínám značně nadšeně a s úsměvem. Ale možná to není jenom tím, co jsem viděla, ale spíš tím, co jsem zažila a lidmi, které jsem tam potkala. Jedním z míst na seznamu byl letohrádek Hvězda a památník na Bílé hoře. Obojí má turistickou vizitku, a tak jsem soudila, že to stojí za vidění. Ukázalo se, že letohrádek je doopravdy krásný a procházku parkem k němu jsem si vskutku užívala. Svítilo sluníčko, pod nohama křupal sníh a na rukou mě hřály rukavičky. Mohyla míru na Bílé hoře byla tak trochu zklamáním. Prostě jednoduchý památník mezi poli. Chviličku hledáme cestu, kudy odsud. Sjíždíme z kopce v domnění, že tudy se dostaneme zase na normální silnici, avšak ukáže se, že sice nepojedeme po větší kružnici, ale zase za chvilku vyjedeme na tu původní. Považujeme to za srandovní a odjíždíme stejnou cestou, kterou jsme přijeli. Mám dobrou náladu. Jsem na výletě a vyloženě si to užívám.

Na závěr dne navštívíme Čajovnu ve věži, kterou si okamžitě zamiluji. Je krásně netradiční a uchvacuje mě svou romantičností. Prostory jsou hezké, obsluha příjemná a kromě klasické místnosti je díky vysokým stropům možno mít vystavěné pódium vysoko nad zemí. Dá se tam ležet a je tam příjemné intimní šero. Po celodenním putování, mám co dělat, abych neusnula. Nejraději bych tu strávila noc, venku je zbytečně moc zima. V deset zazvoní gong či co, a tak se musíme vydat zpátky. Domů k „adoptivním rodičům“ se ale vracím velice ráda.

Sobota spočívá v mimopražském cestování. Zámek Veltrusy je sice ještě pořád opravován a tedy nepřístupný, ale i zvenku je na co se dívat. A park je taky moc pěkný. 

Ani nevím, jak se dostaneme do vesničky Máslovice, ale muzeum másla musím rozhodně vidět. Zvlášť když má turistickou vizitku. (Ale kdepak, nejsem fanatik, to se vám jenom zdá. :-)) Bohužel už mají zavřeno. Půl hodiny. Sakra. Přece sem zítra nepojedeme znovu. Zkusíme té paní zavolat, když tam má na dveřích kontakt. Je moc milá a ochotná, zaběhne za námi z městského úřadu a my si můžeme užít prohlídku i s výkladem. Paráda! Je to vážně zajímavé. Nejvíc se nám líbí máselnice, která vypadá jako houpací koník. Dá se na ni dítko a tím, jak se houpe, vám ze smetany udělá máslo. Praktické, že?

A když vidím jídelní lístek z Haškovy hospody na Lipnici, hned si ho musím vyfotit. Je z roku 1990 a nejdražší jídlo je roštěná se šunkou a vejcem a oblohou. Stojí 37 Kčs. Další zajímavostí je váha, kde se můžete zvážit a zjistíte, co jste za zvíře. Mých padesát kilo naštěstí spadá do kategorie „narozené hříbě“. Kamarád je na tom trochu hůře a jak podotýká paní průvodkyně – muži se tu děsně neradi váží, protože 80 až 100 kilo představuje „vykrmené prase“. Brzy se z toho stává moje oblíbená historka. Jen jednou mě jeden kamarád zaskočí hláškou: „Tak tam bych se nevešel.“ Takže pro ty, co se nevejdou, od 150 kg je to mladá prasnice a od 200 kg kanec. ;-)

Další zastávkou jsou Kralupy nad Vltavou. Samozřejmě taky mají turistickou vizitku. (Mimochodem v Praze jich je celých padesát. A já už jich mám skoro dvacet.) Na téhle je ten pěkný kostel Nanebevzetí Panny Marie a sv. Václava, u kterého jsem se chtěla zastavit a vyfotit si ho. Něčím mě fascinoval. Připomíná mi ten červený brněnský a ten se mi moc líbí.

Taky se mi líbí silniční cedule ukazující na obec Debrno. Kámoš se diví, co je na ní tak zajímavého a proč si ji chci vyfotit. Vždyť to je jasný, tady je vznešenější bráška města, ve kterém bydlím. Má šlechtický titul De. Hned na to musím navázat vyprávěním historky o klukovi z tábora, ze který si nechával říkat Bill a všem děsně lezl na nervy. Tak mu jeden kámoš dal šlechtický titul. Onen kluk nebyl moc rád.

Neděli necháváme na opětovné toulání Prahou. Tentokrát zamíříme rovnou do centra dění. Projdeme přes Pražský hrad a hurá do Muzea alchymistů a mágů staré Prahy. Máme možnost koupit si zlevněnou studentskou vstupenku a navíc je teď jakási šťastná hodinka, takže další sleva. Vezmeme si to rovnou se vstupenkou do Muzea pražských pověstí a strašidel, ale tam se podíváme až někdy příště.

A taky jsem byla v hasičárně a vylezla si na opravdický hasičský auto. :-)