Ačkoliv je začátek března, udělali jsme si s přáteli vánoční večírek. Kdepak, nejsme tolik vepředu, spíš pozadu. Je nás totiž šest a máme značné problémy se někdy všichni sejít. Ale tentokrát jsme konečně po dlouhé době byli opravdu všichni. I když někteří přišli výrazně později.
Možná nebyl nejlepší nápad jít tam, co vždycky, protože tam byla zrovna diskotéka, a tak jsme měli trochu problémy se slyšet, když začali hrát. Navíc přibližně do půlnoci to nebyla hudba ale povedená replika něčího zvracení. Či jak poznamenal kamarád remix remixu… a podle toho to vypadalo. Od půlnoci začal DJ pouštět písničky tak, jak byly stvořeny a bylo to hned o poznání lepší. Brzy jsme objevili, že jeden ze způsobů, jak si kloudně pokecat, je jít tančit. Na parketu se totiž člověk slyšel, když byl při tanci dostatečně blízko. A taky jsme se potřebovali trochu vyřádit, protože všichni celé dny jen sedíme a něco klofeme do počítačů.
Celkově byl večer báječný. Dozvěděla jsem se nějaké ty novinky a viděla lidi, kteří patří mezi mé nejoblíbenější přátele. Znají mě už téměř polovinu života. Během večera jsem se dozvěděla pár překvapivých věcí. Z těch, které bych chtěla zveřejnit, snad jen to, že o mně všichni mají mnohem vyšší mínění, než ho o sobě mám sama. Což mě vede k zamyšlení – znají mě tak špatně (po deseti letech), nebo mám opravdu příliš malé sebevědomí?
Možná nebyl nejlepší nápad jít tam, co vždycky, protože tam byla zrovna diskotéka, a tak jsme měli trochu problémy se slyšet, když začali hrát. Navíc přibližně do půlnoci to nebyla hudba ale povedená replika něčího zvracení. Či jak poznamenal kamarád remix remixu… a podle toho to vypadalo. Od půlnoci začal DJ pouštět písničky tak, jak byly stvořeny a bylo to hned o poznání lepší. Brzy jsme objevili, že jeden ze způsobů, jak si kloudně pokecat, je jít tančit. Na parketu se totiž člověk slyšel, když byl při tanci dostatečně blízko. A taky jsme se potřebovali trochu vyřádit, protože všichni celé dny jen sedíme a něco klofeme do počítačů.
Celkově byl večer báječný. Dozvěděla jsem se nějaké ty novinky a viděla lidi, kteří patří mezi mé nejoblíbenější přátele. Znají mě už téměř polovinu života. Během večera jsem se dozvěděla pár překvapivých věcí. Z těch, které bych chtěla zveřejnit, snad jen to, že o mně všichni mají mnohem vyšší mínění, než ho o sobě mám sama. Což mě vede k zamyšlení – znají mě tak špatně (po deseti letech), nebo mám opravdu příliš malé sebevědomí?
2 komentáře:
To druhé - máš malé sebevědomí. Docela by mě zajímalo, jak se nám to stalo. Mindráky bývaly vždy, ale jako by člověk který postupuje při studiu o sebevědomí přicházel, což je paradox, nepřijde ti?
Paradox to je, ale bohužel máš nejspíš pravdu. Možná je to tím, že tě ve škole sráží a formují, že někteří učitelé jsou, jak říká Osho, toužící po moci a uspokojují si ji na dětech. Zneužívají svou moc a hrají si na Bohy... v omezeném školním prostředí pro to leckdy mají podmínky. A pak je potkáš ve městě a kupují si stejný rohlík jako ty.
Okomentovat