pondělí 25. září 2006

Čokoláda

Nedávno jsem tu měla anketu, jestli máte rádi čokoládu. Je to trošku mimo to, co tu píšu, tak to chci vysvětlit. S kámoškou jsem jednoho krásného prázdninového dne, kdy se zrovna nic moc důležitého nedělo, rozpoutaly debatu o tom, že není člověk ten, jenž by se zavděčil lidem všem, že i každá věc má někoho, kdo ji nemá rád. A tak jsme zkoušely hledat různé věci a pokaždé jsme našly někoho, kdo je třeba nemá rád, ač se nám to zdálo sebe nepochopitelnější. Já osobně si teda celkem v pohodě dokážu představit, jak někdo nemusí mít rád hořčici, cibuli, papriku, česnek, ale třeba med? To už je horší, to nechápu. A takhle nás napadla čokoláda.

Kdyby se vám náhodou chtělo, můžete mi napsat do komentářů něco, co podle vás musí mít rád každej?
Jinak zpět k té čokoládě, já osobně mám nejradši Schogetten, protože je hrozně moc dobrá a při jedné úžasné příležitosti mi ji dali moji dobří přátelé a od té doby je pro mě víc, než čokoláda:)). Někdy možná napíšu o svém osobním vztahu k věcem, no uvidíme, jak to vyjde.

neděle 24. září 2006

Moje velký prázdniny

Tatry

Kvůli tomu abych mohla jet do Tater, jsem si dala onu obávanou zkoušku na 28. června. Byla jsem odhodlaná tam jet bez ohledu na to, jestli to udělám nebo ne. Byla tu totiž ještě jedna možnost – smazat se z termínu a přepsat se na třetího července, ale říkala jsem si, že buď to zvládnu rovnou nebo třeba ani potom, a taky jsem si už nechtěla kazit prázdniny.

V Tatrách se mi líbilo hned z několika důvodů: příroda byla krásná, i když dole „trochu“ zpustošená listopadovou vichřicí před dvěma roky, pořádně jsem se prošla, protože jinak jsem skoro celou dobu jen seděla a učila se a taky jsem tam poznala pár super lidí.

Zpočátku to byla docela makačka, přece jen pohory nejsou normální botičky, ve kterých člověk lítá v létě ve městě. Ale když jsem si trošku zvykla, bylo to super.

Nejvíc jsem si asi užila výlet na chatu Plesnivec. Skoro celou dobu se totiž šlo lesem, kde byl příjemný stínek a čerstvý vzduch. Sice to byla dlouhá túra, ale byla poslední, a tak vlastně ani nezáleželo na tom, že budeme unavení.

Tatry tedy představovaly aktivní část mých prázdnin.

Šílený den a bláznivý kamarád (18. 7.)

Věnováno mému suprovému kamarádovi Lukášovi

Ráno jsem se probudila celkem brzy, asi kolem šestý, s dobrým pocitem. Sice by se mi ještě hodila chvilka spánku, ale nebylo to nutný. Chvilku jsem se ještě jen tak válela v posteli a pak jsem šáhla po knížce. Příběh, kterej jsem si přečetla, mi dokázal, že její autoři nelhali, když říkali, že čtenáře dojmou k slzám.

S úsměvem jsem si vyslechla, jak venku začali jako každý všední den v sedm sekat trávu. Chichi, tentokrát mě nevzbudili. Mrkla jsem na budík, kterej jsem si nastavila na sedmou. Aha, nastavila jsem ho sice dobře, ale možná by to chtělo i na jiný den než jen na čtvrtek, když je úterý.

V osm jsem se vybatolila z postele, udělala nejnutnější věci a jela na nádraží čekat kámošku, se kterou jsme chtěly jít na promoci jednomu známému. Cestu jsme pořádně neznaly ani jedna, ale kámoška měla vypsané ulice a mělo to být skoro rovně. Už od včerejška jsme byly domluvené, že zajdeme do květinky. Jenom by ji to chtělo najít. Právě ve chvíli, kdy nás tohle napadlo, jsme na rohu objevily jedno malé květinářství. Okamžitě jsme tam vyrazily. Neodolala jsem žluté gerbeře, ale kámoščina červená růže byla také fantastická.

Protože jsme ještě měly čas, zašly jsme si do potravin koupit něco dobrýho. Zahlédla jsem tam přáníčko: V tento významný den, kdy Ti předají tolik vytoužený diplom, Ti chci dát jednu radu…
rychle zmiz, aby si to ještě nerozmysleli! Každopádně blahopřeji!“ Chvilku jsme váhaly, ale pak jsme neodolaly a koupily ho.

Menší problém byl v tom, že jsme sice měly přáníčko, ale neměly jsme se do něj čím podepsat. Kámoška si chtěla někde koupit tužku, ale mně vzhledem k tomu, že jsem neviděla žádné papírnictví, přišlo lepší od někoho si ji půjčit. Zaujal mě obchod hned naproti. Měli tam všechno možné, ale hlavně repráčky a nábytek. Odhodlaně, i když trošku nervózně jsem vstoupila do obchodu, prodavač nám téměř okamžitě vyšel vstříc, což mě ještě víc znervóznilo. Tvářil se trochu překvapeně, když zjistil, jaké je naše přání, ale po chvilce nám tužku vyměnil se slovy: „Ta je stará, radši zkuste tuhle.“ Posadil nás do jednoho fantastického křesla ke stolu, no prostě pohoda, líp jsem si snad ani vybrat nemohla.

Promoce byla slavnostní a probíhala normálně až na to, že kámošku napadlo, že mě vyfotí. Tak jsem jí to oplatila, a když jsme viděly výraz toho kluka za ní, dostaly jsme výtlem. Asi ho to příliš nebavilo.

S kámoškou jsme se hned po promoci rozloučily, protože jsem slíbila kamarádovi, že přijdu co nejdřív a spolu půjdem do agentury a vybrat batoh. Ale cestou jsem se ještě na chvíli zapovídala a než jsem se nadála, byly dvě hodiny. Samozřejmě jsem za pozdní příchod dostala sprďana, ale dál se to nějak neřešilo a vyrazili jsme do agentury. Sotva jsme vylezli před kolej, uviděli jsme přijíždět 26ku. No co, tak se proběhnem. A taky že jo. V agentuře kamarád zjistil, že si zapomněl vzít výkazy. Chvilku se rozhodoval, jestli pro ně ještě nesběhnem, ale nakonec jsme se rozhodli, že tam zítra zajdu já a dnes se půjdem podívat po batohu. Prolezli jsme kdejaký obchod a kámoš klasicky dělal blbosti. Pořád jsem se něčemu smála. Například mě vždycky spolehlivě rozesměje kvákáním. A když jsme pak v jednom obchodě našli zelený batoh, řekla jsem mu, že se mu jakožto žábě hodí. V jiném obdivoval docela pěkné boty. „Jen kdyby nebyly zelené.“ Připomněla jsem mu, že by si mohl koupit zelený batoh, tyhle boty a bude parádní žába.

Při toulání po obchodech a hledání batohů jsme navštívili krámek, kde jsem se jen tak „z nudy“ prohrábla ramínky s tričky a v ruce mi zůstala jakási zelená košile. Vytáhla jsem ji a celá uchvácená se dívala na její cenu. Jen 80 Kč! Byla heboučká jak nejjemnější šátek a i barevně mě uchvátila. Zavolala jsem na kamaráda, ať si jde šáhnout. Dost mě zaskočil hláškou: „Já si šáhu až na tobě.“ Když jsem se na něj popuzeně podívala, začal vysvětlovat, že to byl jen vtip. No proto!

Při zkoušení jsem zjistila nemilou věc – rukávy jsou mi úzké. Odcházela jsem s těžkým srdcem. Ta košile mě uchvátila víc, než jsem si dovedla představit. Chvilku trvalo, než jsem se znovu dokázala vrátit myšlenkami zpět k batohům. Nakonec jsme vybrali jeden fakt moc pěknej, kterej bych si koupila taky, kdybych nějaký potřebovala.

Nemohla jsem jinak a musela jsem se pro tu košili vrátit. Na štěstí jsem s sebou měla chlapa, kterej uvažuje mozkem, já si naopak spíš koupím něco, co mě přitahuje, takže „zavelel“, že si ještě něco prohlídnu. Jak jsme tak chodili po obchodě, něco mi sem tam ukázal a něco jsem si vybrala sama. Než jsem se nadála, stála jsem s pěti věcma před zkušební kabinkou. Obě zelené košile )každá v jiné velikosti) mi byly malé, dokonce jsem se bála, že z té druhé už ruku nevyndám. Hnědá košile, která už sama o sobě byla dost zvláštní, se ke mně opravdu nehodila. Takže nakonec zůstala bílá košile s kytičkama a zelený tričko. Nakonec jsem se z finančních (a taky citových) důvodů rozhodla jenom pro košili. Ale byla jsem z ní uchvácená takovým způsobem, že jsem měla chuť si poskakovat a zpívat.

Nadšeně jsem kamarádovi líčila, jak je super, že mu nevadí chodit po obchodech, protože z toho jsou obvykle kluci otrávení. Řekl, že mi takového kluka předvede a začal brblat. Museli byste ho slyšet, abyste pochopili, proč mi málem tekly slzy smíchem. Teď si budu trošku vymýšlet, ale pokusím se ho co nejvíc napodobit (jen si k tomu ještě zkuste domyslet nějaká mírnější sprostá slova). „Vy ženský ste strašný! Furt jen lítat po nákupech! Už sme tu byli v každém obchodě! Kolik peněz jsem za tebe utratil! Batoh jsem ti koupil! Tričko! A pořád nedá pokoj!…“ Z legrace do mě trochu šťouchnul a já už tak dost vysmátá, se přimotala nějakému pánovi pod nohy. Na štěstí mě nezašláp. Ale co o něm pak kamarád vyprávěl, to u mě vyvolávalo další salvu smíchu.

Smála jsem se totiž tak, že jsem měla rukou zakryté oči, jako bych se ke kamarádovi nehlásila, proto to mohlo vypadat jako že pláču. Dotyčný pán se na mě prý podíval soucitným pohledem říkajícím: „Chuděra, s kým to proboha chodí?“ A na něho pak vrhnul pohled: „Ty jeden neřáde!“

Cestou na kolej jsem se téměř nepřetržitě smála. Když mi kamarád předvedl jak želvu tak žábu, zeptala jsem se ho jak dlouho vydrží nedělat blbosti. Hádala jsem, že kváká i v noci ze spaní. Po chvilce se ozval: „Pět minut, počítal jsem to.“

Na vrátnici mě rozesmál tím, že na otázku, jestli umí všechna zvířata ze zoo, odpověděl: „Ne, hada ne.“ Pak vyplázl jazyk a zkusil zasyčet. Takže umí i hada.

A jak skončil dnešní fakt báječný den? Druhej kamarád mi půjčil kalkulačku, kterou potřebuju na brigádu. O mojí nové košili řekl, že je pěkná a kdyby byla delší, mohla by z ní být noční košile. No nevím… mně se asi víc líbí takhle.

Tygří tlamička (30. 8.)

Smutně si prohlížím klávesnici počítače a přemýšlím, co napíšu. Nechci psát smutný články, protože vím, že můžou zkazit náladu tomu, kdo si to čte. Ale z dneška se prostě potřebuju vypsat a taky si nemyslím, že bych tu měla mít jen všechno krásné a plné optimismu.

V očích se mi lesknou slzy, které se snažím potlačit. Je to jen kytka, říkám si a přitom vím, že tomu stejně neuvěřím. Pro mě byla něco víc! Jo, tohle je můj problém. K věcem si často vytvářím osobní vztah, a když se s nima pak něco stane…

Před pár lety jsem byla na jakési akci, kde se prodávaly různé kytičky. Koupila jsem si dvě. Úplně jiné, než jaké jsem původně chtěla, ale moc se mi líbily. Vypadaly jako kaktusy, ale ve skutečnosti to byly sukulenty. Nechci dělat chytrou, a ani si tím nejsem jistá, ale myslím, že kaktusy jsou částí sukulentů.

Ty dvě malé potvůrky, které jsem tehdy přinesla nadšeně domů, neměly ostny jako pravé kaktusy. O echeverii tu mluvit nebudu, ale o té druhé ano. Má vlastně dva názvy. Faucaria tigrina a také český, který se dobře pamatuje. Zní Tygří tlamička. Kdo někdy viděl tento sukulent, určitě je mu jasné, proč se tak jmenuje. Pro ty ostatní snad seženu obrázek. Tygří tlamička se dá poznat podle toho, že je celá hladká, jen na okrajích listů má kolem dokola „zoubky“. Jsou to trny (bodlinky, nebo jak to mám nazvat), které působí dojmem tlamičky.

Jak už jsem říkala, tuhle kytičku jsem měla asi dva roky… Už její pořízení pro mě bylo zvláštní, ale o tom tu mluvit nechci, a když jsem sledovala jak roste… Poté, co přežila pár prvních měsíců, bylo jasné, že je v pořádku a nějakou dobu mi vydrží. Sice mi nikdy během té doby nekvetla, ale přinutit kaktus, aby kvetl, je trochu problematické, a tak jsem si z toho nic nedělala.

Teď jsem byla pryč a nemohla jsem si ji vzít s sebou. Zřejmě to bude tím, že strávila delší čas ve vlhkém prostředí… vlastně teď už je jedno, čím to bylo. Prostě je po ní. Nevím, proč tu brečím kvůli kytce. Možná jsem fakt cíťa. Ale prostě si nemůžu pomoct. Je mi to moc líto. A je to jedna z věcí, se kterou nemůžu nic udělat. I kdybych si jich koupila tisíc, stejně ta jedna moje umřela. Možná jsem ji měla dát někomu zodpovědnějšímu, možná jsem neměla nikam jezdit, vzít ji s sebou… mohla jsem toho udělat dost. Teď můžu jen projevit lítost, tak dělám to jediný, co můžu.

Moje království (2. 9.)

S velmi příjemnými pocity jsem ulehla na rozprostřenou deku na zahradě a pustila se do čtení. Teď se jdu na chvíli flákat, dokud je venku krásně. Aspoň načerpám nové síly do dalšího uklízení, ale kromě slunka mě ještě hřeje pocit, že to nejhorší už máme za sebou.

Do malování jsme se pustily až 30. srpna. To byste nevěřili, kolik se toho musí udělat, než člověk konečně začne natírat zeď barvou.

Prvně se musíte dohodnout, zda vůbec chcete pokoj vymalovat barevně a pokud ano, jestli natřete i strop. Rozhodly jsme se pro zelenou a natření i stropu. Kdo by se tam dělal s tou linií? Nakoupení barev byla poměrně hračka – jakýsi středně velký Primalex a dvě zelené… Aby to nebyla chladná zelená, vzaly jsme ještě radši i jednu žlutozelenou Až doma jsme zjistily, že máme místo žlutozelené citrónověžlutou. Ale to snad nebude vadit, řekly jsme si a pustily se do stěhování skříní, což bylo sice více náročné na strategii, než jsem čekala, ale zato méně po fyzické stránce, takže se to aspoň vykompenzovalo.

Po zemi se rozprostřely noviny, vše se zakrylo igelitem a mohly jsme penetrovat. Bylo mi řečeno, že pod tímto slovem si mám představit rozmatlání původního vzorku válečkem nebo štětkou namočeným ve zředěné barvě. Tohle byla asi nejhnusnější práce, na většině míst to totiž moc dobře nešlo a stěna se nesmí podmáčet, aby z ní neopadávala omítka. Když to bylo za námi, zabrala jsem si váleček a zkusila malovat.

K velkému překvapení mě to začalo brzy bavit. To, že by se válečkem nemělo šmrdlat nahoru a dolů, protože to cáká, jsem ignorovala, ona se tak aspoň zamalují všechna bílá místa. Netrvalo to dlouho a byla jsem zelená jako vodník. Protože jsem s tím počítala a měla na to patřičné oblečení, vůbec mi to nevadilo. A když mi při malování stropu spadl váleček plný zelené barvy do vlasů, jen jsem se smála, že teď už jsem fakt vodnice. Malování štětkou byla menší legrace, s tou se musíte dostat kolem garnýže, postele, obrazu, topení a dalších podobných věcí, které vám neustále překážejí. Například takové dvě trubky od topení, které jsou u sebe tak blízko, že se za ně nedá pořádně dostat, mě chvilku deptaly. Pak jsem oznámila, že je namaluju nazeleno taky a byl pokoj.

Vlastně jsem zapomněla zmínit, že barvu jsme na zdi zkoušely jen jednou. To jsme ji musely vysušit fénem, abychom se ještě týž den mohly podívat, jak to bude vypadat.

Ve středu jsme makaly asi ze všeho nejvíc, a tak jsme kromě penetrace skoro všude udělaly první vrstvu. Tady jsou nějaké obrázky.

Haluzák (7. 9.)

Už vám někdy zlepšila náladu návštěva u zubaře? Já z ní dneska odcházím nejen s úsměvem, ale přímo vysmátá.

Občas o sobě říkám, že jsem haluzák, což je vlastně člověk s hrozným štěstím na náhody. Někdy vám zas o nějaké napíšu. Věřit mi nemusíte, ale pro mne je dnešek dostatečným důkazem.

Jsem týden doma a dnes mám akorát tři hodinky než pojedu hrát tenis a mně nenapadne nic lepšího než si zajít k zubaři objednat se na preventivku. Chvilku si čtu knížku o počasí, pak otevřou, a když sdělím své přání jsem pozvána do křesla a bleskově prohlédnuta. Sestřička se směje, že to snad mám v kalendáři. Nechápu!

Vysvětlí mi, že jsem tu byla přesně před rokem. Na den přesně! V kalendáři to rozhodně nemám, možná tak v deníčku a šla jsem tam fakt proto, že doma už nebudu ani týden, tak abych se měla na kdy objednat:-). No nejsem haluzák? :-) takže příští rok v pátek a pak to budu muset změnit, poněvadž v sobotu to asi neprojde:-). Mimochodem – zoubky mám v pořádku.

Zajdu se mrknout do jakéhosi výprodeje. Stejně u sebe nemám peníze a momentálně šetřím na dárek. Cedule u pokladny: „Skoušené zboží hlaste u pokladny“ mě rozesměje. Ačkoliv hodně váhám, na chybu nakonec prodavače neupozorním, i když menší chuť rýpnout si by byla. Kdoví jak by se zachoval?:-)

Venku je úžasné teplo, asi se na tom kole upeču, ale to neva. Jo, když jsem u toho haluzáctví, celej den si zpívám Let´s talk about a man od Preziosa a oblíbenou písničku Animal instinkt. Doma si ji chci pustit a zjistím, že je od Cranberries, o kterých mi nedávno jeden kamarád říkal, že je má moc rád. V tu chvíli jsem si vzpomněla jen na jednu písničku od nich a to si ještě nebyla jistá, jestli je fakt od nich, a tak jsem na to nijak nereagovala.