Věnováno mému suprovému kamarádovi Lukášovi
Ráno jsem se probudila celkem brzy, asi kolem šestý, s dobrým pocitem. Sice by se mi ještě hodila chvilka spánku, ale nebylo to nutný. Chvilku jsem se ještě jen tak válela v posteli a pak jsem šáhla po knížce. Příběh, kterej jsem si přečetla, mi dokázal, že její autoři nelhali, když říkali, že čtenáře dojmou k slzám.
S úsměvem jsem si vyslechla, jak venku začali jako každý všední den v sedm sekat trávu. Chichi, tentokrát mě nevzbudili. Mrkla jsem na budík, kterej jsem si nastavila na sedmou. Aha, nastavila jsem ho sice dobře, ale možná by to chtělo i na jiný den než jen na čtvrtek, když je úterý.
V osm jsem se vybatolila z postele, udělala nejnutnější věci a jela na nádraží čekat kámošku, se kterou jsme chtěly jít na promoci jednomu známému. Cestu jsme pořádně neznaly ani jedna, ale kámoška měla vypsané ulice a mělo to být skoro rovně. Už od včerejška jsme byly domluvené, že zajdeme do květinky. Jenom by ji to chtělo najít. Právě ve chvíli, kdy nás tohle napadlo, jsme na rohu objevily jedno malé květinářství. Okamžitě jsme tam vyrazily. Neodolala jsem žluté gerbeře, ale kámoščina červená růže byla také fantastická.
Protože jsme ještě měly čas, zašly jsme si do potravin koupit něco dobrýho. Zahlédla jsem tam přáníčko: V tento významný den, kdy Ti předají tolik vytoužený diplom, Ti chci dát jednu radu…
rychle zmiz, aby si to ještě nerozmysleli! Každopádně blahopřeji!“ Chvilku jsme váhaly, ale pak jsme neodolaly a koupily ho.
Menší problém byl v tom, že jsme sice měly přáníčko, ale neměly jsme se do něj čím podepsat. Kámoška si chtěla někde koupit tužku, ale mně vzhledem k tomu, že jsem neviděla žádné papírnictví, přišlo lepší od někoho si ji půjčit. Zaujal mě obchod hned naproti. Měli tam všechno možné, ale hlavně repráčky a nábytek. Odhodlaně, i když trošku nervózně jsem vstoupila do obchodu, prodavač nám téměř okamžitě vyšel vstříc, což mě ještě víc znervóznilo. Tvářil se trochu překvapeně, když zjistil, jaké je naše přání, ale po chvilce nám tužku vyměnil se slovy: „Ta je stará, radši zkuste tuhle.“ Posadil nás do jednoho fantastického křesla ke stolu, no prostě pohoda, líp jsem si snad ani vybrat nemohla.
Promoce byla slavnostní a probíhala normálně až na to, že kámošku napadlo, že mě vyfotí. Tak jsem jí to oplatila, a když jsme viděly výraz toho kluka za ní, dostaly jsme výtlem. Asi ho to příliš nebavilo.
S kámoškou jsme se hned po promoci rozloučily, protože jsem slíbila kamarádovi, že přijdu co nejdřív a spolu půjdem do agentury a vybrat batoh. Ale cestou jsem se ještě na chvíli zapovídala a než jsem se nadála, byly dvě hodiny. Samozřejmě jsem za pozdní příchod dostala sprďana, ale dál se to nějak neřešilo a vyrazili jsme do agentury. Sotva jsme vylezli před kolej, uviděli jsme přijíždět 26ku. No co, tak se proběhnem. A taky že jo. V agentuře kamarád zjistil, že si zapomněl vzít výkazy. Chvilku se rozhodoval, jestli pro ně ještě nesběhnem, ale nakonec jsme se rozhodli, že tam zítra zajdu já a dnes se půjdem podívat po batohu. Prolezli jsme kdejaký obchod a kámoš klasicky dělal blbosti. Pořád jsem se něčemu smála. Například mě vždycky spolehlivě rozesměje kvákáním. A když jsme pak v jednom obchodě našli zelený batoh, řekla jsem mu, že se mu jakožto žábě hodí. V jiném obdivoval docela pěkné boty. „Jen kdyby nebyly zelené.“ Připomněla jsem mu, že by si mohl koupit zelený batoh, tyhle boty a bude parádní žába.
Při toulání po obchodech a hledání batohů jsme navštívili krámek, kde jsem se jen tak „z nudy“ prohrábla ramínky s tričky a v ruce mi zůstala jakási zelená košile. Vytáhla jsem ji a celá uchvácená se dívala na její cenu. Jen 80 Kč! Byla heboučká jak nejjemnější šátek a i barevně mě uchvátila. Zavolala jsem na kamaráda, ať si jde šáhnout. Dost mě zaskočil hláškou: „Já si šáhu až na tobě.“ Když jsem se na něj popuzeně podívala, začal vysvětlovat, že to byl jen vtip. No proto!
Při zkoušení jsem zjistila nemilou věc – rukávy jsou mi úzké. Odcházela jsem s těžkým srdcem. Ta košile mě uchvátila víc, než jsem si dovedla představit. Chvilku trvalo, než jsem se znovu dokázala vrátit myšlenkami zpět k batohům. Nakonec jsme vybrali jeden fakt moc pěknej, kterej bych si koupila taky, kdybych nějaký potřebovala.
Nemohla jsem jinak a musela jsem se pro tu košili vrátit. Na štěstí jsem s sebou měla chlapa, kterej uvažuje mozkem, já si naopak spíš koupím něco, co mě přitahuje, takže „zavelel“, že si ještě něco prohlídnu. Jak jsme tak chodili po obchodě, něco mi sem tam ukázal a něco jsem si vybrala sama. Než jsem se nadála, stála jsem s pěti věcma před zkušební kabinkou. Obě zelené košile )každá v jiné velikosti) mi byly malé, dokonce jsem se bála, že z té druhé už ruku nevyndám. Hnědá košile, která už sama o sobě byla dost zvláštní, se ke mně opravdu nehodila. Takže nakonec zůstala bílá košile s kytičkama a zelený tričko. Nakonec jsem se z finančních (a taky citových) důvodů rozhodla jenom pro košili. Ale byla jsem z ní uchvácená takovým způsobem, že jsem měla chuť si poskakovat a zpívat.
Nadšeně jsem kamarádovi líčila, jak je super, že mu nevadí chodit po obchodech, protože z toho jsou obvykle kluci otrávení. Řekl, že mi takového kluka předvede a začal brblat. Museli byste ho slyšet, abyste pochopili, proč mi málem tekly slzy smíchem. Teď si budu trošku vymýšlet, ale pokusím se ho co nejvíc napodobit (jen si k tomu ještě zkuste domyslet nějaká mírnější sprostá slova). „Vy ženský ste strašný! Furt jen lítat po nákupech! Už sme tu byli v každém obchodě! Kolik peněz jsem za tebe utratil! Batoh jsem ti koupil! Tričko! A pořád nedá pokoj!…“ Z legrace do mě trochu šťouchnul a já už tak dost vysmátá, se přimotala nějakému pánovi pod nohy. Na štěstí mě nezašláp. Ale co o něm pak kamarád vyprávěl, to u mě vyvolávalo další salvu smíchu.
Smála jsem se totiž tak, že jsem měla rukou zakryté oči, jako bych se ke kamarádovi nehlásila, proto to mohlo vypadat jako že pláču. Dotyčný pán se na mě prý podíval soucitným pohledem říkajícím: „Chuděra, s kým to proboha chodí?“ A na něho pak vrhnul pohled: „Ty jeden neřáde!“
Cestou na kolej jsem se téměř nepřetržitě smála. Když mi kamarád předvedl jak želvu tak žábu, zeptala jsem se ho jak dlouho vydrží nedělat blbosti. Hádala jsem, že kváká i v noci ze spaní. Po chvilce se ozval: „Pět minut, počítal jsem to.“
Na vrátnici mě rozesmál tím, že na otázku, jestli umí všechna zvířata ze zoo, odpověděl: „Ne, hada ne.“ Pak vyplázl jazyk a zkusil zasyčet. Takže umí i hada.
A jak skončil dnešní fakt báječný den? Druhej kamarád mi půjčil kalkulačku, kterou potřebuju na brigádu. O mojí nové košili řekl, že je pěkná a kdyby byla delší, mohla by z ní být noční košile. No nevím… mně se asi víc líbí takhle.
Žádné komentáře:
Okomentovat