Smutně si prohlížím klávesnici počítače a přemýšlím, co napíšu. Nechci psát smutný články, protože vím, že můžou zkazit náladu tomu, kdo si to čte. Ale z dneška se prostě potřebuju vypsat a taky si nemyslím, že bych tu měla mít jen všechno krásné a plné optimismu.
V očích se mi lesknou slzy, které se snažím potlačit. Je to jen kytka, říkám si a přitom vím, že tomu stejně neuvěřím. Pro mě byla něco víc! Jo, tohle je můj problém. K věcem si často vytvářím osobní vztah, a když se s nima pak něco stane…
Před pár lety jsem byla na jakési akci, kde se prodávaly různé kytičky. Koupila jsem si dvě. Úplně jiné, než jaké jsem původně chtěla, ale moc se mi líbily. Vypadaly jako kaktusy, ale ve skutečnosti to byly sukulenty. Nechci dělat chytrou, a ani si tím nejsem jistá, ale myslím, že kaktusy jsou částí sukulentů.
Ty dvě malé potvůrky, které jsem tehdy přinesla nadšeně domů, neměly ostny jako pravé kaktusy. O echeverii tu mluvit nebudu, ale o té druhé ano. Má vlastně dva názvy. Faucaria tigrina a také český, který se dobře pamatuje. Zní Tygří tlamička. Kdo někdy viděl tento sukulent, určitě je mu jasné, proč se tak jmenuje. Pro ty ostatní snad seženu obrázek. Tygří tlamička se dá poznat podle toho, že je celá hladká, jen na okrajích listů má kolem dokola „zoubky“. Jsou to trny (bodlinky, nebo jak to mám nazvat), které působí dojmem tlamičky.
Jak už jsem říkala, tuhle kytičku jsem měla asi dva roky… Už její pořízení pro mě bylo zvláštní, ale o tom tu mluvit nechci, a když jsem sledovala jak roste… Poté, co přežila pár prvních měsíců, bylo jasné, že je v pořádku a nějakou dobu mi vydrží. Sice mi nikdy během té doby nekvetla, ale přinutit kaktus, aby kvetl, je trochu problematické, a tak jsem si z toho nic nedělala.
Teď jsem byla pryč a nemohla jsem si ji vzít s sebou. Zřejmě to bude tím, že strávila delší čas ve vlhkém prostředí… vlastně teď už je jedno, čím to bylo. Prostě je po ní. Nevím, proč tu brečím kvůli kytce. Možná jsem fakt cíťa. Ale prostě si nemůžu pomoct. Je mi to moc líto. A je to jedna z věcí, se kterou nemůžu nic udělat. I kdybych si jich koupila tisíc, stejně ta jedna moje umřela. Možná jsem ji měla dát někomu zodpovědnějšímu, možná jsem neměla nikam jezdit, vzít ji s sebou… mohla jsem toho udělat dost. Teď můžu jen projevit lítost, tak dělám to jediný, co můžu.
V očích se mi lesknou slzy, které se snažím potlačit. Je to jen kytka, říkám si a přitom vím, že tomu stejně neuvěřím. Pro mě byla něco víc! Jo, tohle je můj problém. K věcem si často vytvářím osobní vztah, a když se s nima pak něco stane…
Před pár lety jsem byla na jakési akci, kde se prodávaly různé kytičky. Koupila jsem si dvě. Úplně jiné, než jaké jsem původně chtěla, ale moc se mi líbily. Vypadaly jako kaktusy, ale ve skutečnosti to byly sukulenty. Nechci dělat chytrou, a ani si tím nejsem jistá, ale myslím, že kaktusy jsou částí sukulentů.
Ty dvě malé potvůrky, které jsem tehdy přinesla nadšeně domů, neměly ostny jako pravé kaktusy. O echeverii tu mluvit nebudu, ale o té druhé ano. Má vlastně dva názvy. Faucaria tigrina a také český, který se dobře pamatuje. Zní Tygří tlamička. Kdo někdy viděl tento sukulent, určitě je mu jasné, proč se tak jmenuje. Pro ty ostatní snad seženu obrázek. Tygří tlamička se dá poznat podle toho, že je celá hladká, jen na okrajích listů má kolem dokola „zoubky“. Jsou to trny (bodlinky, nebo jak to mám nazvat), které působí dojmem tlamičky.
Jak už jsem říkala, tuhle kytičku jsem měla asi dva roky… Už její pořízení pro mě bylo zvláštní, ale o tom tu mluvit nechci, a když jsem sledovala jak roste… Poté, co přežila pár prvních měsíců, bylo jasné, že je v pořádku a nějakou dobu mi vydrží. Sice mi nikdy během té doby nekvetla, ale přinutit kaktus, aby kvetl, je trochu problematické, a tak jsem si z toho nic nedělala.
Teď jsem byla pryč a nemohla jsem si ji vzít s sebou. Zřejmě to bude tím, že strávila delší čas ve vlhkém prostředí… vlastně teď už je jedno, čím to bylo. Prostě je po ní. Nevím, proč tu brečím kvůli kytce. Možná jsem fakt cíťa. Ale prostě si nemůžu pomoct. Je mi to moc líto. A je to jedna z věcí, se kterou nemůžu nic udělat. I kdybych si jich koupila tisíc, stejně ta jedna moje umřela. Možná jsem ji měla dát někomu zodpovědnějšímu, možná jsem neměla nikam jezdit, vzít ji s sebou… mohla jsem toho udělat dost. Teď můžu jen projevit lítost, tak dělám to jediný, co můžu.
3 komentáře:
Strašne moc ma to mrzí, je to smutné, ale také veci sa bohužial stávajú. A nielen kvetom... :-(
Někdy se říká že nezáleží na tom kdy se narodíme a kdy zemřeme. Nezáleží ani na tom jak daleko od sebe obě tyto data jsou. Důležité myslím není jak dlouho život trvá, ale jaký je, jak jej prožijeme..myslím že se u Tebe kytička měla dobře;-)
Oběma vám děkuju! Jsem ráda, že mě chápete, připadám si totiž trochu dětinsky, když dělám "tolik povyku pro nic".
Okomentovat