pátek 21. dubna 2006

Přání k svatbě kámošky

Úsměv stále na tváři,
ať ti pořád vytváří
ten, který tě má moc rád,
a který si tě bude brát.

Jen tak 2 - pozor důležité

Tohle se mi moc psát nechce, protože si budete myslet kdovíco... ale jinak to nejde. Chci vás, všechny návštěvníky svého bločku, poprosit o pár věcí.
Takže zaprvé to je, abyste tu nerozebírali moje soukromí. Nic, co je soukromého sem nepatří, o tom se můžem bavit přes mail, jo? Kdybyste ho náhodou nevěděli, tady je: ikaAngel@seznam.cz. (Tím myslím také to, že si nepřeji být oslovována nějak jinak než Angelika. I když se vám to může jevit jako hloupost, zkuste to prosím překousnout.)

No a zadruhé nepište sem prosím sprostá slova, nebo fakt jen v omezeném množství, jo?

Předem se omlouvám, ale pokud nedodržíte moje přání, vaše příspěvky nemilosrdně smažu, i když mě to bude dost mrzet. Speciální omluva patří někomu, kdo o tomto přání věděl pouze ústně, a tak to mohl zapomenout.

Jen tak 1

Tak jsem si tu s tím trošku pohrála a četla si všelijaký pokyny anglicky, až se mi "nakonec" (asi po deseti minutách) podařilo vyzkoumat, jak to udělat, aby moje články měly nadpis. Takže z toho mám dobrou náladu. :) Jen se ještě nějak musím zbavit toho obrdatumu nad nimi. Kdyby náhodou někdo věděl jak, rady uvítám.

pondělí 17. dubna 2006

Někdy je fajn, že autobus v neděli nejezdí

Teda, já si umím vybrat počasí, nadávala jsem si v duchu, když jsem se schovávala pod střechu garáže před stále sílícím deštěm. Ruce jsem si založila na prsou a zády se opřela o dřevěná vrata. Tak tohle se mi zase jednou povedlo! Vyšla jsem si na procházku a nějak jsem přehlídla, že se začíná poněkud mračit. A tak došlo k nejhoršímu: jsem daleko od domu a nejspíš mě čeká cesta v dešti, protože v neděli k nám žádnej autobus nejezdí. To jsem to teda vymňoukla.

Jak jsem se tak rozhlížela kolem, všimla jsem si, že jsem nebyla jediná, koho napadlo schovat se pod tuhle střechu. Jenže na rozdíl ode mě měla ta holka stojící kousek opodál alespoň teplý svetr a bundu, já si vyšla jen tak nalehko v tričku a letním svetříku s klokánkem. Pošetilý nápad vydat se takhle někam v dubnu, co? Teď už to vím taky.

Všimla jsem si, že ta holka bojuje se zipem. Nejsem škodolibá, ale musela jsem se usmát, i já mám pár věcí, u kterých je jejich zapnutí zkouškou šikovnosti a nervů, otázkou je jen čeho víc. Šla jsem k ní blíž: „Ahoj, můžu ti pomoct? Taky mám pár věcí, co se nedaj pořádně zapnout.“ Až několik kroků od ní jsem si všimla, že jsem se dopustila menšího omylu. Nebyla to totiž holka, ale kluk. Jak to má člověk poznat, když má delší vlasy než já?

Jeho pohled mě málem přimrazil na místě, jen mechanickými pohyby jsem došla až k němu, dřepla si a chtěla mu zapnout bundu. Jenže se mi příšerně klepaly ruce. Přikryl mi je svými dlaněmi. „Ježiš, ty studíš,“ zamumlal.

„Takhle to nezapnu,“ protestovala jsem, přestože se mi jeho dotek líbil. Dal tedy své ruce pryč. Až po chvilce se mi konečně chvějícími se prsty podařilo zapnout zlobivý zip. Stoupla jsem si a zjistila, že jsem asi o půl hlavy menší než můj spoluschovávající se. Okamžitě mě napadlo, že to je osud. Abych vás uvedla na pravou míru, tak měřím něco přes 180 centimetrů, takže je celkem problém potkat většího kluka a navíc jsem hroznej blázen do modrejch očí. A tenhle kluk měl snad ty nejkrásnější oči, jaký jsem kdy viděla. V jejich hloubce jsem se utápěla jako v rozbouřeném moři a zároveň mi připomínaly nebe před bouřkou. Zrovna takovou jako je ta, před kterou se právě schováváme.

„Já jsem Roman,“ podává mi přátelsky ruku. Trochu se bojím jiskření z jeho stisku, však jste viděli, jak to vypadá v Četníkách, ne? Jestli ne, tak se na to podívejte, ale hlavně to nezkoušejte, je to docela nebezpečný… zvlášť v našem případě (kvůli těm dřevěným vratům). Na štěstí vylítli jen malý jiskřičky (nebo se mi to tak jen zdálo) a nic jsme nezapálili.

„Angelika,“ představila jsem se trošku opožděně.

„Už jsem myslel, že mi nebudeš chtít říct, jak se jmenuješ.“ Svým milým úsměvem dopad provokace zmírnil natolik, že jsem málem zapomněla, co řekl.

„Vážně jsem o tom uvažovala,“ zatvářila jsem se, jako že přemýšlím, jestli jsem neudělala chybu, když jsem se rozhodla jinak, „ale pak jsem si řekla, že asi nebude nebezpečný říct ti svý jméno, když si ani neumíš zapnout bundu,“ provokovala jsem ho.

„Teda. To je rána pod pás,“ upozornil mě. „Co kdybys mi místo provokování radši řekla, proč tady lítáš v dešti tak málo oblečená?“ změřil si mě káravým jakoby otcovským pohledem, pod kterým jsem se necítila zrovna nejlépe.

„Vyšla jsem si na procházku hnedka po obědě, to ještě bylo pěkně a kapku jsem přehlídla, že se zatahuje. A co tu děláš ty? Šel ses projít v dešti?“

„To bych ani nemusel, sice mám déšť rád, ale spíš při pohledu z okna.“ Na chvilku se odmlčel a pak pokračoval: „Vlastně jsem byl taky na procházce… dole u řeky, chtěl jsem něco pěknýho vyfotit, ale pořád bylo tak nějak pod mrakem… a teď do toho ještě začalo pršet.“ Připadalo mi, že trošku posmutněl.

Z pro mě neznámého důvodu jsem pocítila náhlou potřebu ho alespoň trochu rozveselit. Jenom vědět jak. „Tak foť v dešti. Takový fotky jsou hrozně hezký,“ navrhla jsem, co mi slina na jazyk přinesla.

„Vidíš,“ zamyslel se, „to by nemusel být špatný nápad. Ale co?“ Zadoufala jsem, že ho nenapadne fotit mě. To jsem si zase jednou pěkně naběhla. Pohledem zkoumal okolí, až se zastavil pohledem u mě. Zamyšleně si mnul bradu s čerstvě rostoucími vousy. Podívala jsem se na něj téměř zoufale. Jak já se nerada fotím.

To, že se rozesmál, mě trochu pobouřilo. „Co je tady k smíchu?“

„Kdyby ses viděla,“ smál se dál, „měla jsi tak vyděšenej výraz. Nebudu tě fotit, jestli ti to nějak vadí, sice nevím, proč by mělo…“ Moje hlasité uff ho rozesmálo znovu.

„Na fotkách vypadám děsně,“ vysvětlovala jsem zbytečně. Vtom mě napadlo, že jsem si parádně naběhla na další smeč. Na štěstí ho nenapadlo (nebo nechtěl) říct, že nejen na nich. Když jsem si představila, jak asi teď vypadám, bylo by to zřejmě celkem výstižné.

„Náhodou,“ bránil svého koníčka, „mohlo by to bejt fakt pěkný.“ Zdálo se, že se na moment zasnil. „Letně oblečená dívka stojící uprostřed lijáku, které po tvářích stékají pramínky deště… Ještě řekni, že to není romantický?“ naléhal na mě. Musela jsem uznat, že to sice je, ale vzhledem k tomu, že bydlím pár kilometrů odsud, docela nerada bych zmokla a šla pak domů takhle. „To je škoda,“ poznamenal ještě a dál už se tímto tématem nezabýval. Radši se zeptal: „Jak se dostaneš domů? Jede ti nějakej autobus?“

„Tam k nám? Ani náhodou,“ ujistila jsem ho. „Musím pěšo, jako sem. Myslíš, že brzo přestane pršet?“ zeptala jsem se ho s nadějí v hlase.

„To pochybuju, ale třeba bych ti mohl pomoct. Bydlím kousek odsud. Cestou k nám sice zmoknem, ale doma snad najdu nějakej deštník a můžu ti ho půjčit. Nebo bych pro něj mohl skočit sám, abys zbytečně nelítala v dešti,“ nabídl se ochotně.

Jeho nabídka mě potěšila. „Díky,“ usmála jsem se při představě, že se celé dva kilásky nebudu muset snažit kličkovat mezi kapkama, ale půjdu si pohodlně s deštníkem jako velká dáma. „Jak je to daleko? Půjdu s tebou.“

„Jak chceš. Jen kousek, tak deset minut.“ Než jsem se nadála, rozepnul si bundu a přehodil ji přese mě. „Já se doma převleču,“ dodal na vysvětlenou a rozběhl se do deště. S bundou přehozenou přes hlavu a co nejvíc omotanou kolem sebe jsem se rozběhla za ním. Opravdu jsme byli před jejich domem coby dup. Zalezla jsem si pod stříšku u vchodu zatímco odemykal. Z vlasů mu legračním způsobem odkapávala voda. A z jeho bundy jsem cítila příjemnou vůni.

Když se mu podařilo odemknout, otevřel dveře a galantně mi pokynul, abych vešla. Doplnil to slovy: „Než najdu ten deštník, asi bys tu zmrzla,“ což mi na rtech vykouzlilo mírný úsměv. No jo kluci, všichni jsou stejní bordeláři. Ale tenhle je navíc fakt milej… a taky pěknej. Uvědomila jsem si, nad čím přemýšlím, a raději zalezla dovnitř, aby si náhodou nevšiml, že se červenám.

„Dáš si čaj, nebo spěcháš?“ zeptal se během té chvíle, kdy se zouval. Protože si všiml mé nerozhodnosti, dodal: „Mám fantastickej – babiččinu zahrádku.“

„Tak jo,“ souhlasila jsem. Do čajů jsem blázen. Vzal mě rovnou do svého pokoje, kde jsem musela trochu poopravit svůj názor na kluky. Tak dobře, všichni bordeláři nejsou. A nebo měl dneska výjimečně uklizeno i jindy, než když čeká dámskou návštěvu. Sama jsem zůstala jen na chvilku, pak se objevil Roman s čajem a nějakými zákusky.

„Aspoň se trochu zahřeješ,“ řekl a zase na okamžik zmizel. Než jsem se nadála, byl zpět i s jakýmsi přehozem. Aniž by se ptal na můj názor, rozbalil věc, kterou právě donesl, přehodil mi ji kolem ramen a celou mě do ní zabalil. Přehoz byl fantasticky velkej a hebkej, obrázek tygrů, kteří na něm byli, mě doslova fascinoval. Jenom jsem měla menší problém vymotat se z něj rukama, abych do nich mohla uchopit hrníček s čajem. „Nabídni si,“ podával mi tácek s cukrovím ještě dříve, než jsem se stihla napít, „mamka dělá fantastický koláčky.“

Než jsme vypili čaj, popovídali jsme si o škole i našich koníčcích. Hledání deštníku Romanovi nedalo moc práce, měl ho po ruce hned vedle psacího stolu. Bylo mi trochu líto, že už musím jít, ale čas letěl jako splašený a navíc jsem nenacházela jediný rozumný důvod, proč se v jeho milé společnosti zdržovat déle.

„Nechceš doprovodit? Brzo bude tma, tak abys tu nechodila sama,“ navrhl mi jen tak ledabyle.

Srdce mi poskočilo radostí. Jasně že chci! Od tebe. „Jo, to by bylo fajn.“ A tak jsme vyrazili směrem můj domov. To bylo asi poprvé, kdy jsem byla fakt vděčná, že autobusy v neděli nejezděj.

úterý 11. dubna 2006

Úvod:)

Tak tohle je takovej první pokus něco napsat, jo? Tak se kdyžtak nedivte, co tu ty "bláboly" dělaj.

Jen jsem si řekla, že sem něco napíšu, protože dneska má tenhle blog svoje úplně první narozeniny. No jasně, že žádný neúplně první nebudou, ale... Dneska se mi (za notného přispění jednoho dobrého kamaráda) podařilo pořídit si svůj blog a věřte, že to nebylo tak úplně jednoduché, chvíli už jsem začínala propadat zoufalství, že si snad budu muset dát nějakou šílenou přezdívku, kterou ještě nikdo nemá, protože asi tři nebo čtyři, které se mi líbily, už byly obsazené.

Takže vítám všechny, kteří přichází s dobrými úmysly a doufám, že se jim tady bude aspoň něco líbit. Pokusím se udělat si to tu přitažlivé pro co nejvíce lidí, ale zatím nevím, jak to dopadne.:-) Tak mi držte pěsti, ať se máte na co koukat a co si přečíst.