Zdála se mi oku Libá

Jedním z dalších plánovaných míst byl hrad Libá, tak jsme se na něj rozhodli vyrazit hned. Cestou stále pořádně pršelo a všude bylo bláto. Velikánský hrad se nám líbil na první pohled. Jenom nás trochu mátlo, že jsme na stránkách našli takové zvláštní poznámky jako jestli je vstupné hodně nebo málo, že to musí posoudit každý sám. 

Hrad Libá

Místo otevírací doby bylo na dveřích telefonní číslo. Zkusili jsme na něj tedy zavolat. Paní nezněla moc nadšeně, ale za chvilku nám přišla otevřít a jak se později ukázalo, byla v pohodě. Dokonce víc než v pohodě, prokecali jsme s ní zavíračku o půl hodiny. O hradě umí dobře vyprávět. Což je popravdě trochu potřeba, protože na něm nic moc není. Majitelem je soukromník, který se ho snaží postupně opravovat a zpřístupňovat veřejnosti. Na fotce si můžete všimnout nových střech.

Ale vezmu to popořadě. Vstupní hala byla krásně vyhřátá, tak jsme se radovali, že jsme z té sloty utekli dovnitř. Ovšem už v další místnosti bylo výrazně chladněji a v té další jsem si zase vrátila na hlavu čepičku. Ne, že by to nešlo vydržet, ale jistota je jistota. Nedávno jsem byla nemocná. Ovšem paní průvodkyně si tam v klidu hopkala v kožené bundičce jako kdyby bylo parné léto a navečer se trošku ochladilo. Ale chápu to, když je v tom celé dny, musí být už zvyklá.

První místnost nás ohromila. Štukovaný strop s freskou. Bohužel snad jediný dochovaný. 

Freska na stropě

Ozdobené stěny

I podlaha byla krásná, ale ta už je myslím nová, jestli se dobře pamatuji.

Podlaha v první místnosti

V dalších místnostech byly především vystaveny obrazy dvou autorů: Anny Horčičkové a akademického malíře Jan Řeřichy. Oba autoři nádherně malují. Líbilo se mi zátiší s modrými šaty a kožešinovým kabátkem nazvané Dámský šatník, nezaměnitelné ptačí domky v Úštěku malované olejem v tlumených barvách, Luisin pramen, kvetoucí stromy a modrožlutý obraz, který byl obložený víčky z plechovek a vypadalo to jako skvělá mozaika. Ale nelíbilo se mi, že na cedulce představující autory bylo, že děkují za zhlédnutí výstavy se S. Přitom se to pamatuje tak snadno. Shlížíme pouze dolů, z kopce, na dítě, z letadla… Všechno ostatní je se Z, jsme přece tak obohaceni výstavou, filmem… že je to zcela určitě změna našeho stavu. I když ne přímo do jiného.

Domy v Úštěku

Luisin pramen

Bubenice

Zaujala mě škvíra mezi zdmi hradu. Jaký asi tak měla smysl? Pouštět dovnitř víc světla? A vlhkosti?

Pohled z okna, abyste to viděli tak, jak to je

Padesát odstínů zelené (bez toho okna je to hezčí ;-))

Ještě jsem zapomněla zmínit, že by se dalo jít i na věž, kdybychom chtěli. Ale protože jsem se prozřetelně ptala, jak tam vypadají schody, dozvěděli jsme se, že je tam v jednu chvíli dokonce žebřík a to fakt není nic pro mě. Já jen pěkné fortelné kamenné. Nic, přes co jde vidět.

Bohužel už jsme se nestihli podívat do kostela/kaple před hradem, který měl zrovna dnes také otevřeno. Už zvenku se zdá, že by to taky byla bomba.