Někdo mi snědl meloun :-(

O tom, že napíšu článek o svém prvním (letošním) melounu, už uvažuju dlouho. Teď jsem si ještě pohrávala s myšlenkou, jak to zaonačit, aby to vyznělo, že se jedná o peníze, nikoliv o zeleninu z rodu tykvovitých. Ale po dnešku už neuvažuju o ničem.

Někdy po obědě jsem se byla podívat na rajčata, resp. nějaká sklidit a při té příležitosti jsem chtěla okouknout i můj malý melounek. Zalévám ho téměř dvakrát denně a ačkoliv mu nezpívám (bylo prokázáno, že je to rostlinám úplně jedno, teď koukám, že na internetu jsou i články o tom, že jim to možná svědčí, takže těžko říct, hloubat nad tím nebudu, stíhám sotva zpívat dítěti před usnutím, ještě kytkám na zahradě v těchhle vedrech, ne?!), má velkou péči. A měl tak deset centimetrů. Snad ještě včera nebo předevčírem. V poledne z něj zbývala jen slupka. Manžel si myslí, že se na něj vrhli slimáci, ale to si v tomhle vedru (leda v noci) úplně nemyslím. Podezřívám spíš zajíce, kterého jsem před pár dny nachytala za stodolou u sousedky. Nebo myši, kterých je teď všude strašně moc. A vzhledem k suchu na tom s žrádlem asi nejsou moc dobře.

Když jsem šla večer zalévat rajčata, zjistila jsem, že už nezbyla ani ta slupka, kterou bych mohla vyfotit.

Opečovávaná rostlinka melounu

Můj malý melounek na začátku svého krátkého života

V ráji pěstování

Vloni jsem psala o inspiraci na letní aktivity (zde). Samozřejmě jsem ten časopis někde založila. Tuším, že je ve čtvrtém šupleti u tchyně, ale teď tam nemám cestu, tak budu improvizovat a psát z hlavy. Někdy si pak třeba porovnám vlastní nápady s časákem. Hlavně, aby mi neuteklo léto, že jo?

V ráji pěstování je docela dobrý název pro to, co teď zažívám. A to jsem ještě nepsala o své návštěvě zahradnictví. A upřímně řečeno dost pochybuju, že se k tomu dostanu. Je to už totiž celkem dávno (víc než měsíc) a od té doby jsem podnikla hned několik výletů, zamýšlela se nad milionem věcí a plánovala dalších asi sto, takže – kdy to mám všechno psát? 

Nicméně jsem se v zahradnictví pěkně rozšoupla a bylo to super. Od té doby s AI řeším, co kam mám zasadit – tymiánu by se údajně mohlo líbit pod granátovým jablkem (a tak se snažím malinko o permakulturní zahradu, kdy spolu rostlinky žijí v symbióze a tvoří jednotlivá patra jako v přírodě), jak to mám zalévat (máta má ráda hodně vody, ale má sklon zaplevelit celou zahrádku, tak bacha na to, a peprnou nemám dávat miminku) a kam je mám umístit (levandule i máta mají rády slunce), kolik hnojit (středomořské rostlinky spíš míň) a co mi nepřežije zimu mimo květináč (bobkový list, s rozmarýnem uvidíme).

Přemýšlím nad tím, že mě asi zahradničení vážně baví. Manžel to teď fláká, věnuje se jen zdění (viz článek Spadlá zeď už roste) a dělání dveří (zde). Takže pořád zalévám já. Rajčata, sem tam krmnou řepu pro kozy, svůj záhonek s dýní a nevyrostlým mangoldem (nechápu proč, když jsem koupila nová semínka) a taky jeho granátové jablko. Zvu vás na prohlídku...

Rajčátka na začátku sezóny

Papriky

Krmná řepa pro kozy

Samoobnovovací mateřídouška

Olivové koření (Santolina viridis)

Šrucha zelná

Šalvěj lékařská

Rozmarýn

Červený rybíz utlačovaný fíkovníkem (viz samostatný článek) a meruňkou

Od teploty k sekání trávy

Dneska je zase husťácký vedro. Počítač hlásí 30°C, celkem mu věřím. Doma máme 25°C, tak jsem rychle zavřela okna, aby se to tu zbytečně moc nepřehřívalo. Mám hlavu plnou myšlenek a nevím, o čem psát dřív. Hlavní ale je, abych něco psala a dostala to z hlavy ven. Jednak ji nechci mít nafouknutou jako balón a hlavně chci, abyste si mohli užít léto plné článků, když se u mě konečně něco děje a mám k tomu i nějaké ty fotečky. :-)

Ale včera jsem se na chvíli ztratila na instagramu. Našla jsem tam spoustu podnětných věcí. Některé jsem věděla – třeba že kombucha není žádný zázrak. Jako vážně? Pořád jsou ještě lidi, který věří, že jedna potravina vládne všem? Není už dávno jasné, že žádný zelený ječmen, spirulina, čaj, kombucha, kratom nebo já nevím co lidstvo najde, nemůže vyléčit všechny neduhy? A pokud to příliš dobře funguje, bude v tom nějaký háček, nebo spíš pořádně velký hák jako třeba u morfia? Nicméně mě potěšilo, že ten týpek na instagramu – snad ho ještě najdu, měl doktorát, živil se snad jako kuchař, nebo je to jeho záliba a napsal o sobě, že je hovado. Jo, trochu mi tak tím vystupováním připadal, ale „post“ (= článek na instagramu či facebooku) měl o kombuše pěkný. A taky odkazoval na stránky „zkvašeno“, které tak trochu znám a vypadají seriózně, zkoušela jsem podle nich tenkrát (vloni) ten česnek naložený v syrovátce (viz můj článek zde).

Postík, který už samozřejmě nemůžu najít (ani nevím, od koho byl), co upozorňoval na to, že když vás miminko při večerním kojení štípe nebo kope, mělo málo podnětů do ručiček nebo nožiček a máte mu je promasírovat nebo si s ním nějak hrát další den a ne, že „se vás snaží naposled nasrat“. Bylo to od nějaké dětské pediatričky nebo terapeutky (jestli se tomu dá věřit) a vypadalo to jako dobře zpracovaná témata, která všechny řešíme. Fakt mě nenapadlo, že by to kopání do břicha, které mě vážně nebaví, šlo nějak šikovně odbourat, aniž bych jí musela chytat nožičky nebo zakrývat peřinou (v těchhle vedrech).

Kromě instagramu jsou věčným zdrojem inspirace moje minulé „deníky“. Spíš bych měla napsat úkolníčky, ale zní to tak školácky ;-). Každopádně je v nich spousta věcí, o tom, co jsem kdy dělala a někdy i spousta vtipných hlášek. Třeba z pohádek, nebo co mi někdo řekl, napsal, nebo jenom co mě napadlo. Třeba dneska jsem byla sekat trávu v domácích volných oranžových šatech, které při bližším pohledu mají pár žmolků. Ale připadá mi, že mají hezký nabíraný výstřih (myslím, že ho má pletené tričko Coral, které jsem kdysi viděla u Radky a taky jsem si ho chtěla uplést, ale bylo mi líto dávat za návod peníze, tak to sice není ono, ale nevadí) a hezky zdůrazňují prsa. Vlasy mám stažené nahoře jakoby do culíku, ze kterého je nejprve spletený kousek copánku. Je vedro a nechci, aby mi pak nasmrádly, až budu dojit kozu a dávat v chlévě trávu, krmnou řepu a nasušený chleba. Jednou rukou před sebou tlačím kočárek a druhou za sebou táhnu sekačku – je to zjevně lepší než se snažit obojí tlačit před sebou a každé jednou rukou. Za stodolou už je málo trávy, tak jsme začali sekat „škarpu“ – asi dvoumetrový prostor mezi polem a silnicí s ovocnými stromy. Zrovna nedaleko zastavila dodávka, chlapi hezky pozdravili a pak mi s křoviňákem nabídli pomoc. Říkám si, co si asi myslí? Že jsem nějaká chudinka-podržtaška tady z farmy? A já to přitom dělám pro radost, ve volném čase, jen tak pro zábavu, protože chováme kozy a ve skutečnosti mám doktorát a svého času jsem učila na vysoké škole. Není to legrační?

Spadlá zeď už roste

Napadlo mě trochu provázat svůj Facebook (Angeliky bloček) a Instagram (angelikytvorba) se svým blogem, který stále považuji za hlavní platformu, protože na něm mohou být obrázky, texty i videa. Takže dneska se na FB objeví příspěvek s fotkama a já chci své čtenáře obohatit o příběh, který se jen do dvou obrázků a pár vět nevejde. I když v tomhle případě asi ano.

To bylo tak. Jednoho krásného dne v létě (řekli byste, že to je jasné, ale já mám ráda i některé zimní dny) jsem šla otevřít vrata do kočárové kůlny a všimla jsem si, že se nám vysypala zeď oddělující náš přední dvůr od „ovčí zahrádky“, nazývané stále takto, neboť se tam dříve chovaly ovce. 

Měla jsem z toho hrozně špatnou náladu a bála se to říct manželovi, protože tou dobou už jsme řešili jednu nebo dvě další pohromy. Ne, že bych si teď přesně vzpomněla jaké. To je nevýhoda, když člověk nepíše blog zodpovědně. A zjevně jsem to taky zapomněla vyfotit. Hrozný, co?

Nicméně manžel to vzal celkem s klidem a hned další týden se pustil do opravy. Ono by to klidně počkalo i pár let, protože jak jsem zmínila, zeď odděluje náš pozemek od našeho pozemku, ale na přední dvůr pouštíme kozy a ony mají občas blbé nápady, jako třeba se o tu propadlou zeď opírat!

Halda kamenů připravená na zdění

Již dostavěná spodní část zdi

AI radilo nejdřív vyfoukat prach, písek a drobné kamínky, pak nahodit vápnem (zdá se, že to bylo zbytečné) a pak ty naše speciální extra tvrdé kameny spojovat maltou (bez cementu). Cihly dávat jedině dovnitř, aby se nechovaly jinak než kámen a zeď s tím pak neměla problém.

Koza s kůzlátky

Dneska jen v rychlosti pár kozích fotek. Všimněte si jak „stará“ koza na obou fotkách právě vyplazuje jazyk. :-)

Melinda z profilu

Melinda zepředu... jen portrétovat

A dva rošťácký kozlíci

Za stodolou je tráva zelenější

Manžel mi povolil sekání trávy za stodolou, takže kozy teď slaví! Sekání u sousedů, o kterém jsem se tu už možná zmiňovala, totiž přináší napůl trávu a napůl seno. Mají velikánskou zahradu plnou ovocných stromů, ale tak nějak ji moc nesečou a domluvili jsme se, že jim tam budu chodit postupně sekat já trávu pro kozy. Jenže v těch vedrech to dost narostlo a pak i vyschlo, takže sem tam je tráva krásně zelená a sem tam je to už spíš seno. Na druhou stranu to nejsou jen bodláky a kopřivy jako jinde, ale krásná stébla.

Pak taky sekám před domem u silnice. Před naším domem, před sousedkou Danou a taky jednou před těmihle sousedy. Sousedce Daně taky sekám za domem. Je to už starší paní a myslím, že jí to přijde vhod. Dokonce mě několikrát zvala k ní na dvůr a sekala jsem i tam. Její tráva byla dokonalá, protože tam vypouštějí bazén. Ale i v těch největších vedrech byla poměrně dost mokrá a špatně se mi sekala.

Nicméně teď jak byla hlavně vedra a zapršelo jen jednou, tak už ani za domem nic moc nemá. A my máme sena pro jednu kozu na zimu dost (ano, kůzlátka se opět přestěhují do mrazáku, o tom, že byste je nelitovali, kdybyste je chovali vy, zase jindy) a ještě si nejspíš naděláme u tchyně.

Takže teď můžu sekat za stodolou, což je super blízko, a tráva je tam ještě víceméně pěkná. Před stodolou a na dvoře sekat nemůžu, protože jsme se rozhodli, že tuhle trávu kozám dávat nebudeme, jelikož jsme je na ní dříve chovali a mohli by se tam stále ukrývat paraziti, proti kterým v podstatě není léku. 

Mravenčí invaze na meruňky

Mám chvíli čas na psaní blogu, tak se honem hrnu k počítači… jistě, taky bych mohla udělat pudink a slibovanou krupičnou kaši, ale na to bude dost času i večer. Snad. Na psaní už určitě ne. A štve mě, jak mám zanedbané jednotlivé seriály i články. Takže rovnou začnu tím, že si vám postěžuju, že máme invazi mravenců. U rodičů se nám to v létě stávalo pravidelně. Nevím, kde se tam brali, ale byla jsem na to zvyklá a byť mě to otravovalo, brala jsem to jako že s tím nejde nic dělat a je to normální. Tady to máme asi poprvé.

Mravenci jsou všude a je jich spousta. Jak je to vážné poznal i manžel, když jsem souhlasila, že koupíme jedovatý domeček, ze kterého si budou ty pochoutky nosit k sobě a my je tak vyhubíme. Já, odpůrce chemie, jedů a zabíjení zvířátek. Jenže co je moc, to je moc. Venku si můžou řádit, jak chtěj,… i když… i tam bych preferovala, kdyby jejich útoky na naše meruňky nebyly tak zběsilé. Proč musí mít v každé meruňce hnízdo?

Tak ať si nějaké vezmou a sežerou je komplet. Proti tomu nic nemám. Ale myslet si, že dokážou sklidit celý strom je trochu troufalé. To by tak zvládly kozy. A ještě kdoví jestli, když jsou teď jenom tři. I tak mi pijou krev. Zrovna nedávno se mi kolegyně divila, že prý jsem měla kůzlátka ráda. To já mám vždycky. Na začátku. Když jsou to takoví malí roztomilí drobečkové. Ale představte si to jako děti – předtím to byla ta nádherná sladká bezelstná stvoření – a teď jsou to sígři, který zvedaj holkám sukně, předběhnou babičku v autobuse a zasednou jí místo a kradou v obchodech. Tak tyhle prevíti se pořád strkaj, až si vždycky vysypou žrádlo na zem do hovínek, odtamtud ho samozřejmě nechtěj žrát a ani to není žádoucí. Do toho vylejou vodu, takže mají navzdory venkovním vedrům v chlívě mokro a je potřeba je častěji podestýlat. A to ani nemluvím o tom, že stále přeskakují ke koze, aby ji podojili, nebo ven, aby se šli pást (když pak stejně nechtěj a jenom koukaj, kam jsem schovala čerstvě nasekanou trávu). Takže na kozy mám taky spíš vztek.

Rozvíjej se poupátko

Neodolala jsem a na velkém nákupu jsem si v Kauflandu koupila růžičku. Stála jen padesát korun a byla zajímavě oranžovočervená. Nic podobného jsem pak v zahradnictví neviděla.

Fotky se mi sice moc nepovedly, ale nepředpokládám, že si z nich budete dělat plakát na celou stěnu. Pro ilustraci barvy to stačí. ;-)

Pohled shora na kuchyňském stole

Nová minirůže – oranžovočervená

Zatím si ji plánuji nechat doma a možná ji časem šoupnu ven. Uvidíme. Ještě nevím, kam. Hodím řeč s AI ohledně jejího pěstování. 

Tulipánová fotostory

Kromě jiných kytek mám moc ráda tulipány. Moje babička je taky mívala na zahrádce. Žluté, červené a hlavně černé (= tmavě fialové), ty se mi líbily ze všech nejvíc. Možná taky proto, že se o nich mluvilo jako o velké vzácnosti, kterou jí dovezl (asi) děda z Holandska. A taky je nikdo jiný neměl. Ne, že bych měla nějaký velký přehled o tom, co má kdo na zahrádce, ale ten pocit té unikátnosti jim ještě víc dodával na kráse.

Protože mi bylo líto, že se mi ztratily ty darované z Kulaťáku (= Vítězné náměstí v Dejvicích v Praze)... nebo je sežraly myši!... koupila jsem si vlastní. Trochu mě překvapilo, že jsou vlastně docela drahé, rozuměj: nejde to sníst, takže je to jen na ozdobu a to ještě na krátkou chvíli. Ale i tak jsem si řekla, že venku něco krásného musím mít. Koupila jsem si takové zvláštní růžové střapaté a žíhané.

Zasazeno v květináčích

Už se má k světu

Bonusová hádanka: najděte na snímku kočku, nebo dvě!

Konečně je pořádně zalito

Jsem zvědavá, jaký bude další vývoj s rostlinkami a trávou. Jak minulý týden v úterý pěkně zapršelo... Nevím, jak u vás, ale u nás byla pořádná bouřka: hromy a blesky. A ve středu se pes dokonce cpal domů, jak nemá rád bouřku. Miminku to kupodivu vůbec nevadilo. Ani hluk, ani světlo. 

Tráva je trochu zválená a z tulipánu mi zbyl jenom stonek. :-( Skleníček/plasťáček se mi samovolně zaklapl, takže jsem musela hrášky pod ním zalít. Teď mi došlo, že jsem vám o svém záhonku za kozím chlívkem ještě nevyprávěla. Jdu to honem napravit.

Měla jsem ho v plánu dlouhodobě, ale nějak pořád nezvládám a nestíhám většinu aktivit mimo dítěte. A to mu teprve začínám vařit, doteď jsem jela ně kupované přesnídávky. No nic, stihla jsem záhonek jakžtakž vyplít, zamulčovat hnojem a znovu vyplít. Pak se u nás stavila mamka a hned se nám ho podařilo osadit asi devíti rostlinkami mangoldu (ještě se neklubou, potvory), jedním řádkem cizrny (jsou to starší semínka, tak nevím, jestli z nich něco bude), třemi řádky hrášku (mňam, ten mám moc ráda a malé bude třeba taky chutnat) a třemi rostlinkami dýně (taky zatím nejsou vidět). A to je všechno.

Ještě jsem si všimla, že o kus vedle roste meduňka, též z doby po babičce. Príma, musím na ni myslet a nechám jí tam prostor. Vedle růže pod meruňkou se jí totiž moc nedaří. Na druhou stranu vyrostla si tam sama dobrovolně, já ji tam nikdy nesázela, takže si nemá na co stěžovat.

Když bude prostor (a nebude pršet), chtěla bych vyfotit a ukázat vám manželův nový přírůstek: granátové jablko. Ty loňské zimolezy a muchovníky najdete v článku zde. Pořád vypadají víceméně stejně.

Modřenec a další kytky na zahradě

Strašně to letí! – Připadám si jako důchodce, když to taky říkám. Ale za chvíli už budu rok na mateřský a mám pocit, že jsem nic nestihla, vůbec si to neužila a dítě mi šíleně rychle roste před očima. Než se dostanu k tomu napsat článek „Blíží se sezóna kopřiv“, už je čas je sklízet na špenát.

Tak vám aspoň rychle ukážu modřence, které ještě rostou na zahrádce po babičce.

Modřence

Abych neměla o každé rostlince samostatný článek, rozhodla jsem se, že sem přifařím i rebarboru, byť mě lákalo věnovat jí víc prostoru. Najednou bleskově vyrazila, a protože jsem měla strach, že nezvládne nízké teploty, dala jsem přes ni přenosné pařeniště a to se splašila ještě víc. Dokonce ho nadzdvihla. Tak budu muset honem rychle vymyslet, co s ní udělám. Mám takové blbé tušení, že kojící matky ji nemohou jíst.

Rebarbora se cpe ven horem i...

... spodem. Takhle ji to proti přízemním mrazíkům neochrání

Ale protože jsem tenhle článek začala psát poněkud dřív, nyní můžu v klidu říct, že rebarbora už je v mrazáku. Plánuju z ní udělat jahodovo-rebarborové muffiny a možná taky v troubě pečený kompot. A tím bych zase otestovala další dva recepty od Florentýny. Už jsem zmínila, že mám v plánu projít celé kuchařky a všechno vyzkoušet? Píšu si k tomu poznámky, co mi chutná, nebo jak to vylepšit, jak dlouho to trvá a podobně. Ale o tom zase jindy v jiném článku ;-)

Dítě x kůzlata 1:0

Občas se s manželem divíme, jak jsou si miminka a kůzlata podobní. Ovšem v některých věcech se přece jen liší a teď mi nejde primárně o vzhled, ale třeba o samostatnost. Co se týče chůze, tak samozřejmě vedou kůzlata, která se dokáží nemotorně postavit na nohy už v den porodu. A za dva tři dny chodí úplně normálně, dokonce už začínají poskakovat a různě skotačit. Zato dítě na to potřebuje rok a často ještě víc, než se vůbec na nohy nějak rozumně postaví.

Na druhou stranu jídlo a krmení, to je jiná. Aspoň co mohu soudit podle mého jediného domácího exempláře. Bezprostředně po porodu a všech nezbytných vyšetřeních se prováděl bonding = přiložení nahého miminka na moji hruď a malá se už v tu chvíli snažila pít mléko, a kdybych nějaké měla, šlo by jí to. 

Zatímco kůzlata už máme čtvrtý den a koze pokousala vemeno do krve, sama o sobě si navzájem okusují tlamičky, i když stojí u kozy. Pak se ji snaží podojit mezi předníma nohama. A sem tam klidně zabloudí k hnědému Pepovi a zkouší to i u něj. Když je přistrčím a držím jim struk, stejně je to občas boj, protože trvají na tom, že u toho budou stát, i když by rozhodně bylo praktičtější kleknout si na přední kolínka a sklonit se níž. Přidržet kozu rozhodně nestačí. Leckdy je problém i přidržení struku. Vysloveně jim ho člověk musí dát k tlamičce a i tak se jim občas podaří zkoušet pít spíš z boku. V momentě, kdy jim vyklouzne, beznadějně tápou. Klidně mi zkusí žužlat tepláky.

To s malou jsem takové problémy neměla. Ještě v porodnici jsem si dělala legraci, že kdybych ji držela za nohu hlavou dolů, tak by se snad dokázala přisát. Byla v tom profík, uměla to v leže, v sedě, a když jí prso vyklouzlo z tlamičky, hned zodpovědně hledala. To až později zjistila, že není vůbec špatná taktika místo namáhání se s hledáním prostě začít ječet.

Blafání o všem a o ničem

Už strašně dlouho jsem nepsala blog a cítím se kvůli tomu notně frustrovaná. Mateřská je někdy procházka růžovou zahradou s kochačkou, jaké všechny barvy růží se dají vymyslet a příroda je dokáže vypěstovat, a jindy máte pocit, že se snažíte holýma rukama prodrat k zámku s Šípkovou Růženkou. (P. S.: Nemám v plánu rozlišovat mateřskou a rodičovskou, protože nejsem sociálka a stejně by to nebylo přesné označení, protože po mateřské jsem si vybrala v práci dovolenou a pak teprve nastoupila na rodičovskou. Mimochodem, je s tím taky zábavná administrativa. Díky bohu, že už dnes jde skoro všechno dělat online.)

Vždycky když delší dobu nepíšu, cítím takový nepříjemný přetlak myšlenek a nápadů, že pak nevím, kde začít a špatně se mi píše, protože se to všechno tlačí ven jak z přecpaného šatníku. Což mi připomíná, že bych ho taky ráda přebrala. Ne, že bych měla sílu na to se s něčím rozloučit, to je vždycky jenom minimum kousků, ale mohla bych dát bokem věci, které teď nebudu nějakou dobu nosit, protože nechodím do práce a celkově mezi lidi. Víc by mi prospělo, kdyby jednu skříň zabíraly věci na doma a na vycházky. Případně praktické oblečení na výlety do města. Abychom si rozuměli, většina mého oblečení je praktická, protože nemám ráda něco, co mě omezuje (úzké sukně, ve kterých se musí cupitat), ale teď praktičnost musí zahrnovat i pohodlné kojení, popřípadě vyprání, kdyby mě miminko poblinkalo.

Jedním z článků, který pro vás připravuji, je o vaření, protože to se teď stává víc a víc nedílnou součástí mého života. Kupodivu mi to ani nijak zvlášť nevadí. Nechci být otravná, ale částečně za to vděčím Florentýně a jejím článkům na blogu, který už bohužel nepíše, a taky jejím třem knihám (snídaně, večeře, merendy, k těm se někdy vrátím samostatně, doufám). A teď jsem si navíc půjčila Hovory s řezníkem. Taky jsem zamilovaná do knihy Chléb – připravený ručně nebo v domácí pekárně od Eric Treuillé, Ursula Ferrigno, protože recepty v ní uvedené krásně fungují. Těsto se chová tak, jak autoři píší, a upeče se taky za stanovený čas. Skoro vždycky jde snadno uplácat rukama bez nějaké velké námahy. Ačkoliv ho nikdy nehňácám deset minut, jak uvádějí, všechny chleby jsou vydařené a chutné. Snad jen trochu malé, obvykle půlkilové. A další můj „nový“ kamarád a zdroj inspirace v této oblasti je AI. Už mi poradil dva skvělé recepty, o které bych se ráda podělila, protože jsem byla nesmírně spokojená. Jasně, není to úplně vaření pro začátečníky, je dobré, když máte nějaké základy, ale zároveň mu snadno můžu zadat suroviny, ze kterých chci udělat oběd (kokos, krevety, mascarpone a pomeranče) nebo si ověřit, jestli kus libového vepřového masa je vhodný pro přípravu steaků. Měla jsem takový neurčitý pocit, že není. A taky že ne. Prý by to bylo vysušené.

Ještě se musím vrátit k té první poznámce o růžích. Nějak jsem to na podzim nezvládla se sazenicemi krokusů a tulipánů, tak jsem se teď rychle ptala AI, jestli je má ještě smysl sázet. Prý pokud nejsou plesnivé nebo měkké, mohlo by z toho ještě něco být. Tak jsem si to taky naplánovala na dnešek. Ale když už jsem přemýšlela, že vyrazím ven s malou v nosítku (to by se to sázelo jedna báseň! – ironie), došlo mi, že bude mít zase za chvilku hlad (ještě pořád jí víceméně co dvě hodiny), takže jsem šla nejdřív kojit. Pak mi zavolal kamarád a po hodinovém rozhovoru – jak to mohlo být tak dlouho, vždyť jsme si sotva stačili říct novinky – mi pro změnu volal manžel, jak dopadl u doktora a co má koupit. 

Pak jsem dostala chuť upéct zase nějaký chleba. Asi je to moje nová závislost, nebo nevím. Proč pociťuju drobnou provinilost, když si připravím kvásek? Je to jako bych nahodila sedmi stý osmdesátý čtvrtý projekt, zatímco mi jich předešlých sedm set osmdesát tři nedokončených straší ve skříni. Máte to taky tak? Myslím nepochopitelný pocit provinilosti, i když děláte něco bohulibého?

No, jak jsem říkala, přemýšlela jsem o tom, které články začít psát nejdřív. Asi to vezmu tentokrát podle bullet journalu a čtvrtečního speciálu „něco nového“. Pak bych taky ráda posunula seriál „na statku“, protože sice se nic moc nového neděje (jedna velká novinka), ale o spoustě věcí jsem ještě nepsala a chtěla bych to napravit.

A teď už jdu konečně zasadit ty tulipány a krokusy. Jsem zvědavá, jestli z toho něco bude. Manžel mi zatím pohlídá malou.

Půl roku stará novinka

Minule jsem si trošku poskuhrala, tak to chci rychle napravit. Ne, že bych neměla právo mít špatnou náladu a trochu si postěžovat, ale na druhou stranu si zasloužíte vědět taky o těch super věcech, ne?

Jednou ze super věcí, o které jsem měla napsat už strašlivě dávno, je pitná voda. Musím to ještě jednou zopakovat: máme pitnou vodu!

Pokud jste jako většina ostatních obyvatel téhle země, nejspíš vám na tom nepřipadne nic divného. Prostě otočíte kohoutkem, naberete vodu do sklenice a napijete se. Nebo ji natočíte do rychlovarné konvice a uděláte si čaj, kafe, horkou čokoládu, nebo různé zimní dobrůtky typu grog, punč...

Jenže v některých oblastech (na chalupách) ještě pořád pitná voda samozřejmostí není. Jsou tam jen studny. A tak to bylo i u nás. Byli jsme asi poslední v obci, kdo ještě neměl zavedenou pitnou vodu. Většinou jsme ji vozili z práce či od tchyně v petlahvích a barelech (asi taky nic moc zdravého). Ta naše ze studny byla dle testů špatná. Jako šlo by koupit nějaký filtr... asi za deset tisíc, ale k tomu ještě něco dalšího a mělo by se to pravidelně testovat (snad co dva měsíce? A ty testy stojí asi dva tisíce.). Prostě vlastní voda ze studny se nevyplatí ani náhodou! Aspoň ne nám. A i tak by byl pravděpodobně problém s její tvrdostí, která by trápila naše spotřebiče.

Vodu jsme měli přivedenou k baráku a stačilo jen otočit kohoutkem a nějak propojit, abychom ji měli i v domě. Chvíli jsme dokonce uvažovali, že si pro pitnou vodu budeme chodit do sklepa. Ale to se samozřejmě změnilo s příchodem miminka. A i já měla najednou obavy, jestli se v šestinedělí budu chtít koupat v potenciálně špatné vodě.

No, můžu vám říct, že takový adrenalin jsem nečekala! A nejspíš byste to nečekali ani vy, kdybyste měli vodovodní přípojku v domě. Nejdřív jsme museli vyplnit žádost, že se v naší lokalitě (rozuměj obci) nacházejí vodovodní sítě. Pak podat nějakou žádost o přivedení přípojky (vždyť už jsme ji měli v domě) a pak si to jít teprve někam vyřídit osobně. K tomu ještě další potvrzení o tom, jak hodláme platit, jestli měsíčně, inkasem a tak... 

Nakonec bylo dobře, že jsem po porodu zůstala o pár dní dýl v porodnici, protože pitnou vodu jsme měli až tak od druhého dne, kdy jsem se vrátila domů. 

Možná bych o tom mohla napsat fejeton! ... Zkusila jsem o to požádat AI. A musím říct, že jsem fakt zklamaná. Pobavilo mě to natolik (i když s tou nadsázkou to někde přehnala), že nemám chuť se o psaní něčeho podobného snažit sama. To nepřekonám. ... Na druhou stranu jsem ze zvědavosti kromě klasické verze, kterou mi naservírovala jako první, požádala o poetičtější a to byly spíš nudné bláboly. Žádný fejeton. 

Co se děje na statku, když se nic neděje

Možná jste si všimli, že mi trochu zamrzl seriál na statku. Není to jen tím, že je zima a tudíž se nic moc neděje. Což je nezpochybnitelný fakt. 

Ohledně zahrádky zatím nemám ani plány. Možná pořídit nějaký ovocný keřík? Či maliní k plotu, aby k nám nebylo vidět od sousedů. To je argument pro manžela, pro mě je hlavní mít další maliníky! :-) Na druhou stranu jejich expanzní schopnosti jsou vážně děsivé a nerada bych, aby nás jednoho dne sežraly!

Možná budeme pořizovat krůty, aby se to trochu prostřídalo s husama, ale to se ještě uvidí. Dělá se to myslím tak nějak v květnu, takže relativně máme času dost. 

Kůzlata taky ještě nejsou. A ani moc nebudou. A to je druhý důvod, proč moc nepíšu, protože se mi o těch špatných věcech psát nechce. Rozloučili jsme se s Lízou, hnědou drzou bláznivou kozou, která si kdysi troufla na psa a tím přivolala jeho zlobu na celý kozí lid, který byl do té doby obcházen a míjen bez povšimnutí. Od té doby naopak bedlivě hlídán, střežen, s oblibou zaháněn do chléva a při první příležitosti s chutí kousnut do ucha či krku (bez vážnějších zranění než jsou oděrky). Takže v tuto chvíli máme jen bílou Melindu a hnědého Pepu/Hektora.

O plísních v předsíni jsem psala zde a taky ve vánočním deníku o jejich likvidaci prostředkem Bio repel. Jenže plísně se objevily znovu navzdory tomu, že pravidelně denně pečlivě větrám a používáme odvlhčovač. Dopisovala jsem si kvůli tomu s paní, která má na starosti prodej tohoto přípravku. Doporučila mi vytrvat a použít ho ještě jednou. Udělala jsem to a už docela dlouho (od nějaké půlky ledna nebo tak nějak) se držíme. Ale v rozích už se nám opět začíná rozlézat zeleň.

Ale co hůř, objevila jsem zelený růžek i v dětském pokoji, kde máme vymalováno vápnem. Sice obarveným načerveno, ale stejně! Proto jsme přece všude malovali vápnem. Abychom se vyhnuli plísním. A navíc jsem na stěně vedle skříně objevila něco bílého chlupatého. Do detailu jsem to nezkoumala, ale obávám se, že je to taky plíseň. 

Nebo takový to, co se nám začalo dělat v obýváku, protože nám z komína do zdiva prosakuje voda. Nemám tušení, jak se to jmenuje, ale asi bychom měli vyřešit stříšku nad komín, protože nám do něj zjevně nějak zatéká. Dřív to asi bylo úplně fuk, nebo to na naší staré výmalbě nebylo vidět. Ale teď, co jsou komíny vyvložkované, se to tam asi nějak sráží a je problém. Ach jo, člověk si myslí, že si rekonstrukcí pomůže a ony mu akorát vzniknou nové problémy.

Řídký svoz popelnic

Musím se smát, když se koukám na témata na články, která si průběžně píšu, abych pak věděla, o čem jsem vám chtěla napsat. Znáte to, ne? Máte plnou hlavu článků, nápadů na dárky, skvělých inspirací, snu z dnešní noci a pak to někomu chcete říct, realizovat, nebo si vybavit a najednou pusto prázdno. S bídou vyplodíte jeden nápad a to ještě tušíte, že je úplně nový a ty báječné se někam vypařily.

Jak tak koukám na ten už trošku starší seznam, tak o plísni jsem vám už psala, a mám v plánu to ještě zopakovat, doufám ale, že to bude článek plný radosti a úspěchu s tipem na to, jak se jí také zbavit. Zatím nám jede odvlhčovat, snažím se větrat aspoň dvakrát příp. i třikrát denně, ale teď nám trochu nestíhalo topení, jak byly ty mrazy, takže s větráním jsem musela být opatrná.

Ale jednu z položek jsem měla popelnici. Říkám si, že to snad není možné, že jsem o tom ještě nepsala. Letos to bude pět let od svatby a tak nějak to bude i s tou naší popelnicí, neboť trvalý pobyt tu máme oba až od svatby. Šoupnu si do vyhledávače na blogu slovo „popelnic“ a ono fakt nic. Teda ne nic jako nic, ale žádná zmínka o tom, jak jsme úžasně ekologičtí. Tak to musím honem napravit!

Nechápu, že jsem ještě nenapsala, že naše obec umožňuje vybrat si, jestli se bude popelnice vyvážet každý týden, jednou za čtrnáct dní nebo dokonce jednou měsíčně. A podle toho samozřejmě platíte poplatek. V podstatě hned jsme se rozhodli pro měsíční vyvážení s tím, že nám to bude určitě stačit a zpravidla v administrativě není problém přejít na dražší variantu i v průběhu roku, doplatit rozdíl a nechat si popelnici vyvážet častěji. Zatímco vracení poplatku by byl určitě problém. Funguje nám to skvěle po celou dobu.

Jednou to bylo hodně legrační, když jsem tu měla kamarádku a ta se mě ptala, kde mám koš na odpadky, protože ho nemohla najít. Aniž bych si uvědomila, že to ostatním může připadat divné, prohlásila jsem, že nemám, že hodně třídíme. „A kam házíš komunál?“

„Ten nemám.“

„A co zbytky ovoce, zeleniny?“

„Ty jdou kozám. Nebo na kompost, když se zkazí.“

„Zbytky masa?“

„Psovi nebo kočkám.“

„Čajové pytlíky?“ pokračovala s určitou hrdostí v hlase, že objevila něco, co se na kompost dávat nedá. Omyl, pokud bude kupovat u Sonnenntoru.

„Já piju sypanej čaj.“

A teď si zaboha nemůžu vzpomenout, co to našla, co opravdu házíme do popelnice se směsným odpadem. Snad to byla rolička od toaleťáku, protože do papíru nepatří (koukám, že to už taky bejvávalo, teď už ji tam leckde dát můžete), na druhou stranu bez obav ji můžete dát na kompost. Každopádně třeba slupky od pomerančů vyhazujeme do popelnice, protože hnědé popelnice na bioodpad u nás nejsou a do domácího kompostu se to nedoporučuje. A taky dětské pleny jsme museli dávat do popelnice, proto jsem asi po týdnu (nebo dokonce jen pár dnech?) přešla na látkové. ;-)

Neplodí nám rakytník

Z dosud nepublikovaného článku 20. 8. 2024

Jsem smutná, že jsme nechali vytrhnout ten větší rakytník traktorem. Ale dva samci na jednu samičku nedávají smysl. A navíc neplodí. 

Když si googlím důvody, zjišťuji, že má plodit od 4. roku. Což už u nás je. Nemá rád dusík – no to má asi trochu blbý, protože hnůj je nedaleko. Zato by se mu líbil fosfor a draslík. Za delšího sucha se má zalévat. Má rád vápenitou půdu, ne kyselou. No, to je u nás taky blbý. Jak mu zařídit vápenitou?

Ze samic se mají každý rok ořezávat kosterní větve. Co to znamená? Aby se keře nerozrůstali do šířky a neplodily jen na mladých větvích po obvodu.

Vítr fouká hlavně ze západu, příp. ze severu, tak jsme asi vykopli špatný rakytník, když mají být od sebe po větru. :-( No, uvidíme. Aspoň by samice mohla kvést, aby z toho něco bylo.

Vloni na podzim (2025) jsme se byli podívat v zahradnictví – líbí se mi courat se mezi rostlinkama a snít, co bychom si mohli pořídit, i když s vajíčkem s novorozencem to nějak nebylo ono (poněkud se pronese ;-)). A tak jsme tam rovnou s jedním chlápkem hodili řeč, v čem by mohl být problém. Doporučil nám hnojivo Kristalon plod a květ. Máme ho dávat snad každý týden k samici přibližně od února či března. Tak uvidíme, jestli to k něčemu bude. 

Chováte se hůř jak lidi

Jak tak koukám, trošku jsem zaspala start roku se seriálem Na statku. Ale není to tím, že bych vám neměla co říct, i když je fakt, že v zimě se toho moc neděje.

Aktuálně máme tři kozy: hnědého předloňského kozlíka (Pepu III., ne generačně, ale všem kozlíkům teď říkáme Pepové), hnědou starou Lízu (pane bože, té už snad bude deset let?) a bílou Melindu, ze které se stává pěkná mrcha, protože cítí, že Líza už na ni nestačí. Škoda, že se k sobě ta zvířata chovají hůř než lidi. O tom jsem vlastně plánovala napsat článek, ale už to ze mě nějak vyprchalo. Nemám teď zrovna v čerstvé paměti, co si zase prováděli. Ale tak stačí zavzpomínat na Balouna, jak objevil, že březí koza mu raději přenechá seno, než aby se od něj nechala trkat do břicha. Dovedete si to představit? Že by muži odstrkovali těhotné ženy od jídla? My po nich ještě chceme, aby nás pustili sednout, když tam byli první!

Na víc si teď nevzpomenu, ale název článku určitě využít chci. Než na něj zapomenu. Neskromně se přiznám, že mi připadá skvostný a určitě mě někdy v budoucnu pobaví, když na něj narazím.

Taky ještě máme tři husy, v sobotu plánujeme porážku jedné z nich. A protože nikdy nemá zůstat sama poslední, tak ty zbylé se pak budou porážet zároveň. Dneska to s nima byla sranda, na umrzlém sněhu jim to klouzalo a rozjížděly se jim nožičky. Pomohlo jim jen, když se jim podařilo zabořit se trochu víc do sněhu. Nebo jít po cestičce, kterou jsem před pár dny proházela lopatou, protože se nám někam záhadně ztratil takový velký oranžový prohrnovák (hrablo na sníh), jak ho celé roky nepotřebujeme.

Pořád bojujeme s plísní v předsíni, ale k tomu se plánuju vyjádřit až v samostatném článku.

Nic teď aktuálně nepěstujeme, pokud nepočítám pár kytiček, které víceméně přežily moji péči (marný boj s nějakými parazity, i když proti nim mám postřik). Na záhonku v zemi ještě pořád trčí tyče od rajčat a topinambury plánuju sklízet postupně, abychom je také stíhaly jíst. Z malých kýblů jsou malé, ale vypadá to na pěknou úrodu, jestli během těchto pár dní sněhu a mrazů nezašly.

Kočky máme pořád ty samé: starou kočku Macíka, černou huňatou rošťandu Mejzí (mého miláčka, i když je to pěkná potvůrka), černého kocourka Žužu, který je teď moc mazlivý a nejdřív se pomazlí a pak jde pro jídlo (když to vidí Mejzí, hned se hrne ke mně jako že se bude taky mazlit, že přece nemyslí jenom na žrádlo, ale nechá se pohladit jednou dvakrát a pak honem šup šup k misce, takže priority jsou jasné!) a velkou pěknou zrzavou kočku, kterou se mi zatím ještě pořád nepodařilo ochočit, i když už jsem si ji párkrát pohladila.

Pes je taky pořád stejný. Z nepochopitelného důvodu chodí místo do dřevníku, kam mu nefouká, spát pod valník, který je venku pod střechou. Teoreticky tam taky nefouká, ale určitě to tam není takové jako v dřevníku, ačkoliv má krásný rozhled po celém pozemku. O tom, že nechodí do své zateplené boudy se zmíním jen proto, abyste věděli, že má pěkný nový pelíšek, kdyby měla zájem.

A jak to vypadá u vás?

Rostlinky na zídce

Je to už trochu starší fotka, i když ne tak, jak byste mysleli. Ještě v říjnu jsem na zídce opravdu měla nejrůznější rostlinky. Kupodivu mi je tam ani nesežraly kozy, i když Pepa druhý se natahoval.

To, co tak trčí s těma listama a připomíná banánovník je ve skutečnosti kurkuma. Ještě jsem ji z květináče nevytáhla, tak nevím, jak bude vypadat. To mi připomíná, že bych si měla nastudovat, kdy se sklízí.

I „motýlky“ s fialovými lístky jsem už přemístila dovnitř. Jen převislé jahody zůstaly venku. A víte co? Teď 3. 11. 2025 mi kvetou!!! A pak popírejte globální oteplování.

Angeliky vánoční deník (2025), 4. část

Po 15. prosince, dančí krk na víně

Manžel poráží letošní kůzlátka. Malé hnědé kozičky je mi extra líto, vytvořila jsem si k ní vztah přesně tak, jak se nemá. Jenže to se snadno řekne a hůř dělá. Měla takové laní oči. S dlouhýma řasama. A dívala se na mě jakoby chápavě. Běhala za mnou (dokonce i za mamkou, když jednou přijela) jako pejsek. A náš pes byl vůči ní shovívavější než vůči ostatním. Vždycky všechny zaháněl zpátky do chlívku, když se nám rozutekly, jen tuhle malou nechal pást se venku a vůbec ji nehonil.

Je mi samozřejmě líto i malého bílého Pepy III., ale to není takové. Byl to typický dominantní představitel zvířecí říše. Kdyby to byl člověk, řekli bychom, že je to hajzl, u zvířat je to ovšem normální. Když máte pocit, že se k sobě lidi chovají hůř jak zvířata, pořiďte si kozy, to vás vyvede z omylu. Bílej Pepa vůbec nebyl podobný Pepovi I., který byl hodňoučký a milý, jenže to asi taky bylo tím, že měl špatný nožičky a tak proti ostatním neměl šanci. Zatímco tenhle Pepa byl krásně živený – sourozenec mu zemřel, když mu byl měsíc, takže měl všechno kozí mlíko pro sebe (a nás), navíc byl dost drzý, aby se všude vetřel – přeskakoval ke starým kozám, aby mohl žrát s nimi, a pak se zase vrátil zpátky k malé hnědé, kterou nejspíš (nemám důkaz, ale vše tomu nasvědčovalo) vystrnadil a všechno jí sežral. 

Já se celý den matlám s vařením. Původně to měl být oběd, ale nakonec je z toho večeře. To se tak člověk rozhodne, že udělá daňka na víně, ale pak místo opékání masa kojí, místo smažení zeleniny přebaluje. Jednou, dvakrát, třikrát. Jo, malá se po krmení zvládne třikrát vyčůrat během hodiny. Ne vždy, ale občas ano. Pak jdu pomoct manželovi s vytažením zvířete na prádelní šňůry, aby ho mohl lépe zpracovat, a pak se učím podříznout/vykrvit zvíře předtím střelené jateční pistolí. Nicméně jídlo je famózní, i když je hotové až k večeři. Opekla jsem kus dančího krku, pak kořenovou zeleninu a na závěr cibuli. Každé zvlášť postupně v jednom pekáči na sporáku. A pak to všechno sesypala dohromady, přidala půllitru vody a asi stejné množství červeného vína, tři lžičky soli, snad šest lžiček koření na zvěřinu Františka Josefa od Sonnentoru a dusila to asi tři hodiny přikryté druhou stranou pekáče. (Moje první zkušenost s dančím masem. Manžel vyhrál daňka v tombole, kde si koupila jen dva lístky dohromady za stovku, dobrý ne? Ale zpracovat si pouze vyvržené zvíře musel sám, to by podle mě taky každý nezvládl.)

Vpravo opečené maso a připravená zeleniny, vlevo cibulový základ omáčky

Út 16. prosince, blbý den se dá zachránit jedině jídlem

Dnešek byl špatnou verzí špatného dne. Kromě péče o malou jsem se k ničemu dalšímu nedostala. A to potřebuju udělat spoustu administrativy, zodpovědět soukromé maily, zkouknout pracovní a taky se zbavit té spousty otevřených záložek/oken v prohlížeči.

Chvililinku jsem sice pletla šátek Groove, ale ten mi pro změnu nevychází, takže jsem z něho taky frustrovaná. Nechápu, kde se mohla stát chyba, když v každé sekci postrádám pár ok. Kdyby to bylo v jedné nebo ve dvou, bude to pochopitelné. Ale že bych se spletla v přidávání všude? Tj. asi pětkrát? To je nějaké divné. Ale zdá se, že v návodu chyba taky není. Nevidím žádná errata.

Vyloupala jsem čokoládičky z adventního kalendáře, který jsem dostala já, protože malá ještě nemůže. A snědla i tu zítřejší! A taky pár Penam vánočních rohlíčků, které mi tu zbyly po sobotní návštěvě. Překvapilo mě, že jsou dobré jako domácí. Možná i lepší než leckteré. A Milka adventní kalendář mě taky překvapil. Opravdová čokoláda bez přidaných nejrůznějších tuků, to cením.

Ale největší radost mi udělala rajská polívka. Nebo spíš omáčka? Podle Florentýny jsem šoupla rajčata na deset minut do trouby pokapaná oliváčem a posypaná provensálskými bylinkami. Na sporáku udělala cibulový základ jak na cibulačku, pak do něj přišoupla rajčata a trošinku protlaku, protože jinak to bylo jalové i po upečení a dosolila. Snědla jsem dva plné talíře, jako bych neměla v plánu dát si matjesy (konečně můžu!!!) nebo dančí na víně, až se vrátí manžel z práce. Zmiňovala jsem, že jsme k němu měli bulgur místo knedlíků a vůbec to nevadilo? Naopak mi celé to jídlo přišlo lehčí a sympatičtější.

St 17. prosince

Tento týden jsem tomu moc nedala s focením, tak to zkusím dohnat aspoň v pátek v Praze.

Čt 18. prosince, oběd a doktoři

K dnešnímu (slavnostnímu) obědu jsem včera upekla kozí kýtu se stejnou omáčkou a další trochou kořenové zeleniny jako na začátku týdne daňka. Ne, že bych se nechtěla rozdělit o daňka, ale předem jsme netušili, že to bude tak skvělé, abych se tím mohla pochlubit, a taky že tchyně nebude mít zrovna navařeno. Všechno proběhlo krásně v klidu, dítě bylo pohodové, na obědě si všichni pochutnali a manželem včera koupená jasmínová rýže se mi taky povedla, i když je malinko lepivější.

Odpoledne vyrážíme na sono kyčlí s malou. Mlha by se dala krájet a brzké odpoledne vypadá jako listopadový sychravý večer. Dnes by bylo ideální pustit si tu dlouhou Vánoční koledu. U doktora nás překvapí fronta a pár, který „špuntuje“ provoz. Jakmile odejdou, jde to už ráz na ráz. Až na to, že nás a ještě jednu paní docela drze předběhne nějaká tyčka s nafrněným ksichtem a zrzkem. I když mě to naštve, nemám chuť se hádat, a tak se do žádných slovních útoků nepouštím. Později jsem za to celkem ráda, protože to taky mohlo být pěkně trapné, kdybych si vynutila své dřívější místo a pak mi třeba nešlo svléknout dítě, nebo by se zrovna pokakalo, nemohla bych najít plínu nebo doklady...

Po sonu máme domluvenou ještě pediatričku. Což je pro nás taktické a příjemné, ale pro malou už je to nejspíš dlouhé. Takže předvádí, jak to vypadá, když je trochu hůř naladěná. Manžel hned říká, že příště bychom rádi přijeli zase rána, že to bývá spokojenější. :-)

Pá 19. prosince, Praha s miminkem je opět náročná

Výlet do Prahy byl opět náročný. Naštěstí už mám čich, nebo spíš oko, na to, kde se dá dobře v klidu nakojit a přebalit miminko. Třeba taková Národní technická knihovna poskytuje skvělé gaučíky, ale i u lékárny pod Letenským náměstím je pěkná recepce se spoustou židlí a dokonce stolem. Milá paní recepční nám nabídla, že nám rozsvítí velké světlo, místo aby jí vadilo, že si tam přebalujeme dítě. V obchoďákách (např. OC Stromovka) jsou často přebalovací pulty na záchodech pro invalidy.

Nafotila jsem pár stromečků a další výzdoby, aby na mě konečně trochu dýchla vánoční atmosféra. Jak jsem pořád doma, mám chvílemi pocit, že přichází jaro a jindy, že nastává takový ten ošklivější říjnový podzim plný mlh. To bylo hlavně včera.

Miluju vánoční kýč, kdysi jsme se s kamarádem snažili nafotit nejkrásnější vánoční fotky

Atmoška v obchoďáku, škoda, že není prostor vyfotit se spolu s miminkem

Obchoďák plný světel kazí jen nevkusně červená reklama

Vánoční stromeček v Národní technické knihovně s neobvyklými ozdobami

V Praze jsem tentokrát navštívila doktora já. Pak jsme šli kouknout do DMka a Roosmana hledat dětskou výživu, taky jsme koukli do zdravé výživy a pak v obchoďáku sehnali něco k jídlu pod stromeček. V některých obchodech jsem byla sama, zatímco manžel brázdil kostky a přebaloval dítě, protože jinak bychom se v tom řevu neslyšeli ani my dva. V knihovně jsem vrátila Vánoční koledu a přepůjčila ostatní knihy včetně hry Architekti, ke které se snad ještě někdy dostaneme, než ji budu muset znovu vrátit. A na závěr už zcela hladoví a utahaní (a já navíc se zablokovanými krkem) jsme v boxu Zásilkovny vyzvedli balíček Tajemné ponožky pro mě. Moc se těším. Už zvenku vypadá nádherně!

Večer jsme si udělali tradiční pečení buřtů u tchyně. Snědla jsem kousíček štrůdlu a půlměsíčky, co donesla známá, a pak jsme se zašily dovnitř na přebalování, kojení a náhodou taky ženský rozhovor o plodnosti, věku, dětech, chlapech a rodičovství jako takovém.

V noci sedím u kompu a píšu vánoční deník až do půl dvanácté, protože jindy na to nemám čas. Taky by se šiklo mrknout se odpovědět na e-maily, ale na to taky nemám čas. :-(

So 20. prosince, HTML

Plán pro ráno byl jasný – administrativa na kompu, ale dítě mi usnulo a já se zaprokrastinovala do tvorby sloupců v článku Vánoční rozcestník. Píšu totiž Angeliky vánoční deník už od roku 2017, a když chci mít v rozcestníku jednotlivé odkazy, nechci mít roky jenom tak pod sebou, protože to zabírá spoustu místa a nevypadá to elegantně. Chtěla jsem je rozdělit do tří sloupců. Ovšem z html si toho ze školy už moc nepamatuju. Jednak je to nějaký ten pátek, a jednak se to už možná dneska dělá nějak jinak a lépe, tak jsem to hodila do Googlu a následně pokecala s AI. Vyzkoušela jsem tři čtyři kódy, až jsem byla s výsledkem jakž takž spokojená, jenže první sloupeček byl na výšku jinak odskočený než druhý a bylo to rušivé a neprofesionální. Poprosila jsem ho o opravu vloženého kódu. Nejen, že mi ho opravil, i uvedl, proč problém nastal. Závěr naší konverzace mi polichotil.

A následně jsem se ještě přivzdělala v ujc.cas příručce, že slovo „můžou“ je spisovné. Asi jsem to věděla, ale najednou mi to přišlo nějak nepatřičné. Tak konec hraní, jdu si vypít čaj Usmrkánek, než mi vystydne, sníst snídani a zjistit, jestli už dítě není vzhůru a nepotřebuje nakojit, potom se snad budu moc vrátit vyřešit to, co jsem chtěla.

Ne 21. prosince, vánoční pečení

Čas na poslední svíčku na adventním věnci. Čas na předpředpředposlední čaj z adventního kalendáře a tu samou čokoládičku. Čas užít si zimní slunovrat s nejdelší nocí pořádným spánkem…

Trošku jsem dnes pekla. Protože to k Vánocům patří a chybělo mi to. S efektivitou práce jsem spokojená. Za odpoledne a večer jsem zvládla čtyři druhy. S výsledky ovšem zase tak moc ne. Buď jsem náročná nebo nevím, co vlastně chci.

• Kokosové tyčinky z kuchařky Snídaně u Florentýny (str. 182) se mi zdají moc sladké a málo kokosové. Ale jinak vypadají lákavě. Ale počkám si na zítra, protože Flo říkala, že je dneska nemám jíst. Dopsáno později: ani zítra to nebylo lepší, na druhou stranu pozítří už jsem si na to zvykla a jedla bych je asi spíš jakou Bounty tyčinku. Rozhodně ne dětem na svačinu s sebou, ale jako přesladkou mlsku se dají. I táta s mámou říkali, že jsou hodně sladké.
• Máslové keksy od Florentýny z té samé kuchařky (str. 191) – mimochodem, přála jsem si ji od Ježíška, abych si ji pořád nemusela přepůjčovávat v knihovně – jsem vylepšila třemi lžičkami koření Alles Liebe (Všechno nejmilejší) od Sonnentoru. Pro jistotu jsem koření nadrtila v hmoždíři. Keksy křupou a chovají se jako opravdické sušenky, tak jsem je honem zavřela do plastové krabice, aby nenavlhly. Hodně voní po růžích, což je pro mě v pohodě. Uvidíme, jak to bude chutnat zbytku rodiny. Asi už jsem nějak vycvičená na bezcukrové období, protože mi připadají taky zbytečně dost sladké.
• Pro manžela jsem chtěla vyzkoušet něco bez cukru, jak jsem o tom psala v článku Vánoce bez cukru. Vybrala jsem hned dva recepty: Mrkvové těsto na 4 způsoby... Udělala jsem pár úprav, jelikož všechnu mrkev jsem použila do daňka na víně na začátku týdne, kdy jsem ještě neměla v plánu péct. Vytáhla jsem si z kyblíku na zahradě první úrodu topinamburů v domnění, že jsou taky dostatečně sladcí. Když je člověk jí samotné, tak i celkem jo, ale takhle v cukroví to asi nestačí. Použila jsem makový olej, který se mi už dlouho plete ve skříni. Takový nepovedený nákup, řekla bych. Těsto je děsně lepivé a přitom rozpadavé, matlavé, tak vytvářím lodičky. Chuťově jsou trochu divný. Malinko nahořklý. Chutnají po oříšcích. Aha, to divný je ten makový olej, už vím. ;-) Sladký nejsou vůbec, skoro bych je přisolila a jedla místo brambůrek, ale není to vysloveně špatný. Nevím, jestli z nich víc udělá cukroví ta moje hodně sladká pomerančová marmeláda. Nebo si je budu moci sníst sama? Spíš muset. 
• Další experiment bez cukru jsou kaštanové kokosové sušenky. Tam jsem se zasekla na tom, že jsem ve spíži našla dvě kokosové mouky, z nichž jsem se o jedné domnívala, že je kaštanová. Ale tu bych stejně někde měla mít. Nepamatuju si, že bych ji spotřebovala. Místo skořice, kterou mám pocit, že máme pořád u tchyně (moc jiného koření nepoužívá a skořici dává do pudinku) jsem použila lžičku afrického koření Essesse. Zajímavě to voní po rumu. Z trouby to vonělo trochu jako jar. Místo rozinek jsem použila křížaly (asi proto je to málo sladké) a místo lískových oříšků směs. Přidala jsem mléko i olej, ale ani v lednici se to nespojilo do použitelného těsta. Snažím se plnit formičky na muffiny, ale myslím, že to stejně bude sypká směs jak do müsli. Ale voní nádherně a zdá se, že chutná líp a trochu víc sladce než ty topinamburové loďky. Nakonec jsem do druhé várky přidala ještě panáka mlíka, uhňácala do formiček a trochu víc to drží tvar. Oběma nám s manželem chutnají víc. Docela by se na to dalo zvyknout.

Večer jsem chtěla odpovídat na maily, které se mi nahromadily ve schránce, ale když nešel internet, psala jsem si bokem blog. Taky dobrý. ;-) 

Předchozí díly:

Angeliky vánoční deník (2025), 1. část

Angeliky vánoční deník (2025), 2. část

Angeliky vánoční deník (2025), 3. část

Následující díly: 

Angeliky vánoční deník (2025), 5. část

Angeliky vánoční deník (2025), 6. část

Angeliky vánoční deník (2025), 7. část