neděle 30. října 2016

Pár dní volna

Podzimní prázdniny se dají strávit různě. Jednou z možností je vyrazit do Kytlic jako vloni. Vzhledem k mizernému množství pohybu, který si již od Bulharska dopřávám, se to zdá jako nejzdravější varianta.

Rozcestník k této vesnici nejlépe poskytuje můj článek Kytlice, využít ovšem můžete i štítku Lužické hory. V příštích pár dnech vám povyprávím, co jsem dělala a pak se vrátím k dovolené v Bulharsku a pár dnům volna v Brně. Snad na to ještě budete mít chuť ;-).

úterý 25. října 2016

Management ve filmu

Ne 16. 10. Původně jsem si myslela, že bych se mohla věnovat Ďáblovu advokátu, ale nakonec jsem usoudila, že by hned z několika důvodů bylo výhodnější zaměřit se na Management ve filmu. Už proto, že jsem se včera dívala na Mision Impossible II., jak jste mohli nedávno číst, a hned tak se asi na další film nepodívám a navíc, kdo mi zaručí, že tam bude něco společného s managementem. Jak že přesně zněl úkol? Najděte ve filmu nebo v seriálu paralelu s něčím, co jste se učili v rámci managementu. Jaká je to ukázka a co jste v ní viděli? Mno, ehm... co si pamatuju z managementu? Něco by tam sice bylo, ale konkrétní metody bych ani neřekla. Třeba takovou SWOTku na určení silných, slabých stránek a příležitostí a hrozeb tam určitě Tom Cruise nepoužil. Ale když tak nad tím přemýšlím, Sean de facto ano. Nebo bych to spíš mohla nazvat strategickým myšlením. 

Podívala jsem se na stránky Managementmania.cz, které mi připadají docela dobré a přehledné, a našla, že proces strategického řízení probíhá ve 4 základních, neustále se opakujících fázích:

  • formulace strategie: získání chiméry z výzkumného centra, resp. jeho zachránění dřív, než ho Ethan Hunt stihne zničit, 
  • plánování strategie (vytvoření strategického plánu a harmonogramu realizace): Sean, jakožto bývalý Huntův kolega ho velice dobře znal a věděl, co bude dělat. Že když se setkal se šéfem střediska, ví, že je nebezpečná chřipka v něm, pokusí se do centra vniknout, pokud možno bez ztrát na životech i pitomých sekuriťáků (tak to řekl Sean) a raději virus zničí, než by ho zachoval. Takže strategický plán a harmonogram realizace byl získat virus pro sebe dřív, než ho Hunt může zničit, což je v podstatě možné jen v přesně určitelnou hodinu, kdy se ve stropě otevřou mřížky, aby jimi mohl prolézt a kdy se později spustí větráky, aby nebylo slyšet, jaký dělá hluk.
  • Realizace strategie (alokace zdrojů, realizace projektů, aktivit a opatření k naplnění strategických cílů): vložit bombu pod auto spolupracovníka Luthera Ethana, čímž se ho ideálně zbavit, nebo ho aspoň odstřihnout. Vzít si s sebou dost lidí, aby při přestřelce se sekuriťáky i agentem byla jistá výhra. A taky dostatek zbraní. A to nejlepší, vzít s sebou „tu holku“.
  • Kontrola strategie, monitoring stavu a vyhodnocování strategie (vyhodnocení a případná aktualizace strategie): mno, tím se Sean příliš nezabýval, resp. když mu Nyah s pistolí s chimérou trochu překazila plány, přizpůsobil strategii nově vzniklé situaci a rozhodl se, že vytvoří po zázračném léku Bellerofónu poptávku přímo v Sydney.
„Pro strategické řízení je naprosto zásadní dosažení toho, aby všichni pracovníci věděli, jaké jsou společné cíle cílů a usměrnili své chování a jednání k jejich dosažení. To je opravdový, nejvyšší a jediný smysl strategického řízení. – Toho tak úplně dosaženo nebylo, protože jinak by Sean asi nemusel zběsile (několikrát po sobě) řvát: „Přestaňte střílet,“ aby mu náhodou kolegové nezničili pistolku s poslední chimérou.

Zdroje:
https://managementmania.com/cs/strategicke-rizeni

neděle 23. října 2016

Nová 30 denní výzva

Rozhodla jsem se znovu vyzkoušet třicetidenní výzvu, ovšem tentokrát bez přehnaného perfekcionismu a dle hesla: radši špatně než vůbec se do toho doopravdy obout. Tentokrát je k dispozici žolík pro případ, že jeden den vypadnete a nic neuděláte. 

Pokud nevíte, o čem je řeč, tak o 30 denní výzvě už jsem psala ve stejnojmenném článku, na který navazovaly rozebrané jednotlivé úkoly... některé dosud stále jenom začaté (zatracený perfekcionismus) a následoval článeček Co mi dala nehotová 30 day challange?, u něhož jsem si právě všimla, že jsem nechala nezodpovězený komentář. Opravdu nechápu, jak se to mohlo stát, protože si pamatuji, že jsem na něj odpověď psala. Autorovi se tedy velice omlouvám a doplňuji i pár poznámek z nové výzvy. Přibyly některé nové úkoly a jiné zase (logicky) zmizely.

Na radu přítele jsem se do výzvy dala v pátek, abych měla k dobru víkend. Třicet dní totiž vyjde přesně na 4 týdny a dva dny k tomu. Co jsem si tak spočítala, minule jsem měla úspěšnost něco přes 33 %, tedy splněných více než deset úkolů. Tentokrát bych chtěla být lepší. Samozřejmě by bylo ideální zvládnout celou challange, no uvidíme, jak se mi to podaří tentokrát.

Pá 14. 10. Bič na sebe zkusmo: Najděte si nástroj pro osobní time management dle svého gusta a vyzkoušejte si ho. Jaký nástroj to je? Jakou jste s ním získali zkušenost? Chvíli jsem váhala, do čeho bych se pustila. Takových nástrojů na time management je neuvěřitelně mnoho a zatím se mi žádný tak docela neosvědčil. Aktuálně si víceméně úspěšně vedu buzerlístek se sedmi úkoly (má být správně jen jeden a v dalších měsících přidávány další, ale to nevydržím). Nejvíc mi jde asi Flow dle knihy Konec prokrastinace či Pavla Morice (k tomu se vrátím v dalších článcích) a nová věc každý den. Jenom někdy zbytečně vymýšlím velké nové věci, místo abych se spokojila s malou ptákovinou.

Napadlo mě tedy, že vyzkouším Zen a hotovo, ale nebyla jsem si jistá, kde k tomu mám poznámky, a tak jsem se nakonec rozhodla pro systém Davida Allana Mít vše hotovo. Jedná se vlastně o pět kroků:
  1. Sesbírejte to. Všechno. = Zapisujete si všechny vstupy. Všechno, co vás napadne, si poznamenáte, stejně tak zakládáte všechny příchozí papíry. Tahle část mi problém nedělá.
  2. Zpracujte to. Položíte si otázku, jestli daný vstup vyžaduje další krok. Postupně projdete všechny položky ve vstupech, což je v mém případě někdy problém. Než projdu celou poštovní schránku, nebo všechny poznámky, uplynula by půlka pracovní doby nebo volného času. Ale zpět k dalšímu kroku. Když daná věc další krok nevyžaduje, pak položku buď vyhodíte, nebo uložíte do termínovaného pořadače někdy/možná (prý je ideální tento seznam procházet jednou týdně), nebo ji archivujete pro informaci v případě potřeby. Pokud položka další krok vyžaduje, je třeba určit jaký, což je klíčovým bodem úspěchu (a předcházení prokrastinaci, protože víte, co konkrétně máte udělat), a pak buď danou věc uděláte (pokud to trvá do dvou minut), nebo ji delegujete, nebo odložíte, což znamená, že ji zapíšete do příslušného seznamu dalších kroků, které je vhodné vést pro každou oblast zvlášť, např. práce, domov, nákup... zkrátka nemá smysl procházet v práci věci, které můžete udělat jen doma a naopak.
  3. Zorganizujte to. Používáte diář (jen na úkoly, které jsou nutné v daný den či hodinu), seznam projektů (= položky, které mají více než 1 krok, díky tomu je udržujete v paměti mimo svou hlavu, že ještě nejsou hotové), podklady pro projekty, seznamy dalších kroků a seznam čekám na...
  4. Zhodnoťte to. Týdenní hodnocení seznamů (tím jsem se momentálně příliš nezabývala, hlavní je vytvořit fungující seznamy přinášející klid).
  5. Udělejte to. Při rozhodování o konkrétním úkolu lze vzít v potaz kontext (práce, domov, nákup, tj. kde jsem a jaké mám možnosti), dostupný čas, dostupná energie a priorita.
Takže se snažím dělat seznamy konkrétních dalších kroků, což je trochu nezvyk. Uvidíme, jak to bude fungovat. Možná by to chtělo na jeden takovýto úkol víc času, než jen jediný den...

So 15. 10. Na dnešek jsem si vymyslela úkol Hrdina všedního dne: Chovejte se celý den jako superhrdina, který chce ale zůstat v utajení. V jakých běžných denních situacích jste hrdinsky zasáhli? Změnilo se nějak i vaše normální chování? Na tenhle úkol si z minule nepamatuji... Popravdě jsem si s ním ani dnes nevěděla zrovna rady. Jak se mám chovat jako hrdinka? Jaká hrdinka? Co můžu udělat jinak? Paní ve vlaku jsem dala prostor, aby vystoupila přede mnou. Ochotná pomoci jsem ale vždycky. Udělat něco navíc tak nějak nebyl prostor, nebo co a kde. Myslím, že nějakou drobnost jsem udělala, ale nijak zvlášť by mě to (od superhrdinky) neoslovilo. Snažila jsem se mít narovnaná záda a nehrbit se, což někdy dělám a samotnou mě to dost štve. Takže fajn, narovnat se. Hrdinky a především superhrdinky se určitě nehrbí jako nějaké uťáplé chudinky. Takže na jednu stranu jsem se cítila líp (to vždycky, když se narovnáte a do plic se vám může pořádně dostat kyslík). Když jsem si říkala, že jsem superhrdinka, cítila jsem se víc plná energie a sebevědomější. Na druhou stranu jsem se ale zároveň cítila hůř. K čemu je být superhdinkou, když to nikdo neví?! Štvalo mě i to, že jsem nevěděla, co mám dělat jinak a jak. 

pátek 21. října 2016

Co se mi zase vylíhlo v hlavě

Možná jste zaznamenali, že jsem podlehla kouzlu Stephenových šátků. Stačí se podívat na můj blog o tvorbě a nic vás nenechá na pochybách, když si všimnete, že jsem si od něj už dvakrát upletla Metalousedvakrát Exploration station a zatím jen jednou Daybreak, ačkoliv na druhý už mám taky nakoupené klubíky. A bude to trochu úlet... Tedy něžně sladěné barvičky – od smetanové po tmavě hnědou, ale kombinace lesklé a chlupaté příze inspirovaná DROPS šátkem Strawberry and Cream. Už mám návod i na Spectru a nově právě koupený a rozdělaný Stephenův Mystery KAL 2016.

První týden práce na něm už mám za sebou. A jen pro vysvětlení toho, co to vlastně je: KAL znamená společné pletení, čili výzvu k tomu, aby se co nejvíc lidí připojilo s pletením téže věci, což je super, protože se můžete různě podporovat, radit si, sdílet videa co a jak s obtížnými částmi a ukazovat svoje fotky, jak na tom právě jste.

mystery znamená, že vlastně nevíte, co pletete. Tedy v tomto případě – a pravděpodobně i u jiných tvůrců – se jedná o šátek, protože ten má výhodu, že vám vždycky padne a všichni ho budeme mít víceméně ve stejné velikosti (pokud autor nenavrhl dvě různé), ale vůbec netušíte jak bude vypadat. Zpravidla bývají i doporučeny konkrétní příze, nebo byste si měli vybrat něco velmi podobného, co je má přibližně stejně upletený vzorek = počet ok a řad na 10 cm x 10 cm, aby vám pak nevznikl minišáteček pro panenky, nebo megadeka, jak už se mi to také jednou povedlo právě s prvním Metalouse, jemuž ještě chybí pár posledních řad k dokončení.

S KALem mám trochu zpoždění, neboť ještě v neděli jsem pletla podle návodu z prvního týdne, ačkoliv oficiálně končil v pátek, kdy mi byl poslán nový návod na tento týden. A dnes mě bude v e-mailové schránce čekat další. Respektive bude tam odkaz na místo, odkud si ho mohu stáhnout. 

středa 19. října 2016

Knižní veletrh v Havlíčkově Brodě 2016

Stejně jako vloni jsem i letos vyrazila na knižní veletrh do Havlíčkova Brodu. Ráno se mi tak úplně nechtělo, ale copak si takovou akci můžu nechat ujít? 

O loňském trhu jsem psala v článku Knižní veletrh v Havlíčkově Brodě a Úlovky z knižního veletrhu. A teď se pojďme podívat, co tam bylo letos a jak jsem si to užila. Nejdřív pár tipů pro případné zlepšení na příště:
  • Určitě si s sebou musím vzít pití, protože tam budu zaručeně dýl, než si myslím! Vyrážela jsem asi kolem deváté a myslela jsem si, že tak ve dvě – na pozdní oběd – budu doma. Jela jsem až vlakem v pět, nebo dokonce v šest. Takže jsem si samozřejmě musela koupit pití i jídlo a ještě mě bolela hlava z nedostatku tekutin. Navíc, kdybych si vzala svačinu, sice by to byl lajdácký oběd, ale měla bych jistotu, že se najím a nebudu muset někde něco „lovit“.
  • Lehký prázdný baťůžek je super nápad, protože pak mám prostor pro případné naplnění. Hodí se myslet na to na všech trzích a akcích. Plus by bylo docela dobré vozit s sebou (stejně jako dřív) chytré rozkládací taštičky, kam se dají uložit případné přebytky.
  • Vzít si s sebou dost peněz. Vždycky je můžete zase přivézt zpátky. Ale kde je budete shánět, když je u sebe nemáte? A to, že je utratíte, když je máte, jsou jenom kecy. Snad máte trochu disciplíny, ne? P. S.: Ne všude jde platit kartou, tak je dobré na to myslet.
  • Možná postačí koupit si lístek jenom tam, protože se zpátky mohu svézt s někým, koho tam potkám. Vždycky tam potkám někoho známého! Nebo ještě lépe – už tam jet s někým známým. Taky by se teoreticky dalo vyrazit na motorce. Matně přemýšlím, jestli náhodou moje první jízda na motorce nebyla právě na tuto příležitost. Ale asi spíš ne.
  • Nejhorší bylo, že jsem si zapomněla vzít papír a tužku! Jen si to představte, spisovatelka bez možnosti dělat si poznámky. Tak jsem si je ze zoufalství ukládala aspoň jako rozepsané smsky do mobilu. Byla to hrozná otrava a samozřejmě na mě lidi divně koukali, protože jsem překážela (nemůžete si stoupnout nikam tak, abyste nepřekáželi) a klafala do mobilu. Byla to samozřejmě děsná pruda, ale aspoň něco jsem si mohla poznamenat. 
Cestou na veletrh jsem přemýšlela, co jsem si to vloni pořídila. Koupila jsem si tehdy ty úžasné červené botičky? A spoustu omalovánek pro dospělé? Nebo to bylo už v roce 2014?

Letos jsem si pro změnu (zcela netradičně) nekoupila žádné Makovice, protože jich doma ještě pár mám a luštění se moc nevěnuju. To jen když mě to popadne, vyluštím celou skoro na jeden zátah. Ale je to o to zajímavější, protože jsou vždy věnovány určitému tématu. 

Nešla jsem na žádné představení nebo podepisování, jelikož jsem si zapomněla knihu na podpisy a měla jsem chuť jenom tak courat mezi stánkama. Lidí tam tedy bylo požehnaně, skoro až hrůza, ale s tím mají obvykle problém chlapi, my ženy jsme takové přizpůsobivější (a není to jenom tím, že bychom byli menší a štíhlejší).

Viděla jsem tam chlapíka s tou knížečkou Dnes je nejlepší den mého života!, která mi stojí na kartotéce v kanceláři a sem tam v ní otočím nějakou stránku, když mám pocit, že se mi ta minulá okoukala, nebo mě příliš prudí, že nedělám to, co mi radí. ;-) Až příliš trefně!

Viděla jsem i sluníčkového pána – Honzu Volfa. A když se dívám na loňské zápisky, i letos jsem měla možnost koupit si kalendář (po slevě jen dvě stovky) Prahy s krásnými obrázky. Až jsem si říkala, že je škoda, že ji pořád nemám ráda. Jenže na obrázku je to něco jiného – krásná architektura versus uspěchaní lidé s otrávenými ksichty, jejichž největším benefitem je, že je jim úplně všechno jedno a ničeho kolem sebe si nevšímají.

I letos jsem si vyhlédla několik knih, které bych si ráda přečetla, ale kupovat si je nechci, protože nevím, jak se mi budou líbit. Za zmínku stojí například:


  • Feng-šuej podle našich předků,
  • Proč chytří lidé dělají hloupé chyby,
  • Moranová: Jak být ženou (provokativní),
  • Slavnost Johna Saturnalla,
  • Pes, kocour a sirotek,
  • Pět jazyků lásky (už jsem rozečetla dříve a připadalo mi to dobré),
  • Proč jsou krkavci lepší rodiče (to trochu vím – nedělají z dítěte ukňouránka),
  • Cvičení pro pohodlné,
  • Kudy do pohody,
  • Stačí jen málo,
  • Sebekoučink 86 nejlepších nástrojů pro osobní rozvoj,
  • Rok pro změnu,
  • Co vám výživoví poradci neříkají (protože to nevědí),
  • Antifragilita - Jak těžit z nahodilosti, neurčitosti a chaosu, od autora knih Černá labuť a Zrádná nahodilost (vypadá hodně zajímavě a provokativně, podobně jako),
  • Necudná.
Kdybych měla děti, určitě bych jim pořídila knihu Jak si postavit motorku od Martina Sodomky. Samozřejmě jsem si celou knihu nepřečetla, ale ty ilustrace byla fantastické. A určitě si myšáci stavějí jawu, nebo něco, co ji hodně připomíná. S lehkým úsměvem motorkářky jsem si prohlížela šipky s vysvětlivkami, kde je brzda, vidlice atd. 

Nejdřív jsem se procházela dole po stáncích v přízemí, pak jsem vyrazila s kamarádkou a její známou na oběd do pizérky Fabrika Pizzeria & Bowling. Výborně jsem si pochutnala, i když cenu 155 Kč považuji spíš za „pražskou“. Daly jsme si nealkoholickou sangriu a já si užívala nefalšovanou dámskou jízdu, i když jenom na chvilku, protože pak jsme se zase rozdělily. Škoda, trochu mi přítomnost žen v mém životě schází. Nějak to víc peču s chlapama, protože se snáz hledají ti s dobrodružnější povahou, chutí něco podniknout a volným časem.

Příjemnou zkušeností byl chlapík, který mě pozval k nim na vinohrad poté, co jsem odmítla ochutnat jím nabízené francouzské víno s tím, že dávám přednost českým (moravským).

pondělí 17. října 2016

Nejkrásnější období roku: podzim

Podzim je okouzlující rozmanitostí barev, které nabízí. Listí některých stromů je žluté, jiných oranžové až červené a to spadané na zem je hnědé. Některé stromy drží tvrdohlavě zelenou, jako by chtěli naznačit, že není všem dnům konec. Když svítí slunce a můžete se procházet jen ve svetříku, těžko můžete podléhat nějakým podzimním depkám, a kdyby přece, skočte si ven nasbírat krásné lesklé kaštánky a buď z nich něco vytvářejte s dětmi, nebo si je jen tak vystavte k počítači. Prý pohlcují nějakou jeho škodlivou energii. Ať už tomu věříte nebo ne, kousek přírody vám jistě v přetechnizovaném a umělém světě udělá dobře.

A pokud je venku mlha, není to důvod k zoufání. Vezměte foťák a vyražte za tajemnými a strašidelnými snímky. Takovou atmošku vám hned tak něco neudělá. Mimochodem i slunné počasí stojí za focení – stmívá se sice dříve – ale západy slunce jsou o to kouzelnější a ostré světlo krásně vykresluje tvary věcí. Běžte si ven hrát.

Kdyby vás ani moje nadšení pro barvy a světlo nedokázalo naladit na tu správnou vlnu, vyzkoušejte něco přízemnějšího: jídlo a pití. Podzim znamená burčák... znáte přece čtyři roční období, jak se říkají na Moravě: jaro, léto, burčák, zima. ;-) Takže šup šup pro burčáček, pokud ještě nějaký je. A pokud jste ho už nestihli, dejte si nějaké dobré vínečko k svatomartinské huse (už za měsíc). Variantou je taky svařáček na zahřátí. Pro abstinenty doporučuji pu-erh s jeho kouzelnou hliněnou vůní (jako čerstvě vyhrabaný hrob), nebo pro zjemnění, pokud nejste zvyklí, v kombinaci se shou-mee jako Shu-puer, příp. jiných názvů. Ve specializovaných obchodech vám jistě poradí.

Na podzim se konají nejrůznější slavnosti a poutě plné různých dobrůtek, řemeslníků a zábavných programů. Je to příležitost jak vytáhnout děti ven a sebe ostatně také. Podzim je ideální i proto, že už není takové horko jako v létě, ale zároveň ještě není taková zima, abyste se museli choulit v kabátech a čepicích a i v rukavicích vás zábly prsty. Zároveň si však můžete tyto doplňky obléci (a unosit je), aniž by to někomu připadalo divné. Můžete nosit kozačky, šály a šátky, bezprsté rukavice a nejrůznější plédy či ponča... ideální období pro pletařky, kdy se mohou blýsknout svou tvorbou.

I pro spisovatele a blogery je podzim skvělý. Lidé už začínají zalézat domů, hledají klid a odpočinek po hektickém létě a snaží se najít si víc času na čtení, když už není třeba tolik pečovat o zahrádku, nebo možnost válet se venku u bazénku či sportovat.

A protože letošní podzim bude určitě krásný, přeji vám, abyste si jej náležitě vychutnali.

neděle 16. října 2016

Mission: Impossible II

Když jsem byla malá, moc se mi líbil Tom Cruise. Včera jsem viděla Mission: Impossible II. a musím říct, že se za spoustu let v podstatě nic nezměnilo. Cruise je pořád stejně hezkej (no, přiznejme si, že už to bylo natočeno před šestnácti lety!) a něco mě na něm šíleně fascinuje. Žádnej jinej herec to v sobě nemá. Dobře, Robert Thomas-Pattinson ho celkem dotahuje, ale přesto to není úplně ono. Nemá tu jeho eleganci, nebo co. ;-)

Celá „série“ Mission: Impossible začala v roce 1996 stejnojmenným prvním dílem, který na ČSFD získal 73 %. Tom Cruise v hlavní roli představuje špiona Ethana Hunta, který je podezříván ze zrady, kvůli níž došlo k masakru elitní špionážní jednotky CIA v Praze na americké ambasádě. Jak už to bývá, chce dokázat, že je nevinen. Film byl zčásti natočený v Praze a vznikl na motivy populárního stejnojmenného televizního seriálu, který se u nás vysílal pod názvem Nulová šance. 

V roce 2000 byl do kin uveden druhý díl, o němž zde píši. Režíroval ho John Woo. Film vydělal téměř 546 milionů dolarů (dle Wikipedie), i přesto, že na ČSFD získal pouhých 58 %. Cruise na něm prý vydělal 75 milionů amerických dolarů.

Mně se tedy líbil. Napoprvé jsem se sice trochu ztrácela v tom, kdo je kdo (hodný nebo zlý), ale naštěstí se to vždy brzy ukáže. Ethan Hunt je tentokrát pověřen nalezením Bellerofona, léku na speciální zmutovanou chřipku Chiméru, kterou nejspíš ukradl jeho někdejší kolega Sean. Počítačového génia Luthera Ethan ke spolupráci přemlouvat nemusí, stál mu vždycky po boku, ale potřebuje na svoji stranu získat půvabnou Nyah, povoláním mimořádně zručnou zlodějku.
***
Bellerofontés je postavou z řecké mytologie. Protože neopětoval lásku královny Antey, lhala o něm tato manželovi Proitovi, že se ji pokoušel připravit o čest. Král sám ho ale nechtěl popravit, proto ho poslal ke královninu otci, králi Íobatovi do Lýkie s dopisem, v němž byla žádost o popravení posla (často v různých pohádkách). Jenže ani Íobatés jej nechtěl jen tak popravit, proto si pro něj vymyslel několik nebezpečných situací, které by neměl přežít.

Bohové ale pomohli Bellerofontovi dokázat jeho nevinu, a seslali mu okřídleného koně Pegasa, na němž šťastně přemohl asijský kmen Solymerů, Amazonky i Chiméru. To Íobata dojalo do té míry, že dal Bellerofontovi za ženu svou dceru Filonoé, a jmenoval jej svým nástupcem.

Chiméra či Chimaira měla tři hlavy: lva, draka a kozy, všechny soptící strašný žár, místo ocasu měla tato nestvůra hada. Jejími sourozenci byli dvouhlavý pes Orthos, hlídač podsvětí tříhlavý pes Kerberos, Hydra = obluda s hadím tělem a devíti dračími hlavami,  nestvůra se ženskou hlavou, lvím tělem a ptačími křídly zvaná Sfinx. Podle řeckých bájí Chimaira střežila vchod do podsvětí ve vulkanické rokli Kragu v Lykii.

Bellerofón ji zabil díky tomu, že dal na hrot svého kopí olovo a to se v plamenném chřtánu Chiméry roztavilo a spálilo jí vnitřnosti. 

V povědomí lidí zůstal spíše Pégasos, ale v antice byl velice oblíben mýtus o Bellerofontovi. Nejstarší podání je známé z Homéra, později ho přebásnil Pindaros a
Eurípidés zpracoval jeho osudy v tragédiích Bellerofón a Stheneboia.
***
Film je plný střílení, divokých honiček na motorce, znervózňujícího vloupávání a dalších pro Cruise typických věcí. Jelikož už film vidím poněkolikáté, mohu si dostatečně užívat dramatickou hudbu a honičku na motorkách. Zajímalo by mě, co je to zač a jak to točili. Přece jen jízda mezi kamióny, bez přilby, smyky a tak dál. No, hezké parádičky. A motorka taky nebyla právě nejslabší. Navíc když vím, že Cruise rád natáčí všechno sám.

Když jsem si trošku zagooglila, dozvěděla jsem se, že to byl Triumph. Cruise je opravdovým fanouškem motorek, pořídil si Virus od Suzuki (šéfem výrobní firmy je Ascanio Rodorigo) za 100 tisíc dolarů (asi 2,1 miliónu korun). 

Smutné je, že v tomto díle (asi naposledy) Toma Cruise dabuje Gustav Bubník. Zdaleka ne takový fešák, zato ale s příjemným okouzlujícím hlasem. Až si říkám, jestli by se mi Cruise vůbec líbil v originále? Ve třetím díle vás ale čeká šok: Bubníka nahradil pravděpodobně levnější Pavel Vondra. (Celý článek najdete v Krajských listech, bohužel bez názvu, ale stojí za přečtení, možná budete překvapeni.)

Mission: Impossible III. (2006) už byl opět na ČSFD hodnocen 76 %. Tentokrát jej režíroval J. J. Abrams. Tom Cruise opět kaskadérské kousky a většinu akčních scén točil sám. Záporáka hraje Philip Seymour Hoffman. Opět zde vystupuje černoch Ving Rhames.

V roce 2011 vznikl Mission: Impossible - Ghost Protocol, na ČSFD opět 73 %. Na špionážní agenturu IMF, v níž působí i Ethan Hunt, padlo podezření, že má něco společného s bombovým útokem v Kremlu. Americký prezident se od agentury distancuje vyhlášením „Ghost Protocolu“, a tak začnou potíže.

V roce 2015 vznikl Mission Impossible – Národ grázlů (78 %). „Státním úředníkům se poněkud zajídají neortodoxní pracovní metody tajné vládní služby IMF (Impossible Mission Force), proto ji rozpustí a jejího šéfa Ethana Hunta chtějí hnát k zodpovědnosti. Mezitím se začíná o slovo hlásit mýtická organizace Syndikát, jejímiž členy jsou zběhlí tajní agenti. Jejím cílem je prostřednictvím řízených teroristických útoků zavést trochu jiný světový pořádek.“ Záchrana světa je opět na Tomu Cruisovi, jeho týmu a krásné britské agentce jménem Ilsa Faust (Rebecca Fergusson). Potíž je, že není jisté, že nepracuje pro druhou stranu.

A v roce 2017 nás snad čeká Mission: Impossible 6 od režiséra Christophera McQuarrieho.

Ze zajímavostí se snad sluší uvést, že Tom Cruise je stále jediná hvězda, které se bojí konkurenční distributoři natolik, že nikdy nenasazují premiéry svých filmů do kin stejný víkend.

Zdroje:
http://www.csfd.cz/tvurce/72-tom-cruise/
http://www.csfd.cz/film/2329-mission-impossible/prehled/
http://max.iprima.cz/novinky/mission-impossible-ii-nemozne-ale-nutne-tom-cruise-opet-zachranuje-svet
https://www.novinky.cz/koktejl/115837-tom-cruise-si-poridil-motorku-za-vice-nez-dva-miliony.html
https://cs.wikipedia.org/wiki/Mission:_Impossible_II
http://www.csfd.cz/film/319631-mission-impossible-narod-grazlu/prehled/
https://books.google.cz/books?id=T_--3_W9qD8C&pg=PA472&lpg=PA472&dq=Mission:+Impossible+II+motorky&source=bl&ots=aI2etewoRN&sig=x8rvJFI6qwMubNNXO1QpaMX4YZk&hl=cs&sa=X&ved=0ahUKEwi2ob6K9N7PAhXCXBQKHdMiAVEQ6AEIVjAM#v=onepage&q=Mission%3A%20Impossible%20II%20motorky&f=false
http://www.krajskelisty.cz/praha/12934-plati-minimum-zatimco-sami-si-kupuji-vily-at-to-za-me-namluvi-klidne-tramvajak-rika-vysachovany-daber-odhalili-jsme-sokujici-praktiky-za-mikrofonem-mentalista-cruise-a-dicaprio-maji-jine-hlasy-a-ztraceji-rapidne-divaky.htm
https://cs.wikipedia.org/wiki/Bellerofont%C3%A9s
http://www.e-kniha.com/proc-chimera-tebe-objima-jak-osud-jako-choroba.html

úterý 11. října 2016

Pražská zoo, první den dovolené

St 28. září 2016
Když jsem si uvědomila, že mě v práci čeká hodně náročných čtrnáct dní, požádala jsem vedoucího o dovolenou na čtvrtek a pátek na konci září, protože když byl ve středu státní svátek a elegantně bych to spojila, vzniklo by mi krásných pět dní volno.

S kámošem jsem se domluvila, že přijedu do Brna a půjdeme na jihomoravskou RVVZ (regionální velkou výměnu zkušeností) a rukodělky, jako obvykle. Jenže to bylo trochu jinak. RVVZ zrušili pro nedostatek platících zájemců – přiznejme si upřímně: také jsem nezaplatila, protože jsem nikde nenašla informaci o tom, kolik mám platit, komu a kam. A rukodělky byly posunuty o týden později. Nedá se nic dělat, vymyslíme si alternativní program sami.

A protože vlastně vůbec neznám Prahu, i když tu už skoro rok bydlím, vyrazili jsme ve středu na darované volné lístky do zoo. Slavila právě 85 let, neboť byla založena 1931. 

No lidí tam bylo jako… (much). Některé pavilony – uzavřené prostory – jsme kvůli tomu ani nenavštívili, protože to jednoduše nemělo cenu. Před sklem stálo tolik lidí, že zvířátka jste neměli šanci ani zahlédnout. Výhodou byly velké výběhy, třeba s tučňáky nebo se slony, a samozřejmě blížící se večer, kdy se zoo začala jakž takž vyprazdňovat.
Jedním z mých nejoblíbenějších zvířátek jsou opičky. Líbí se mi zejména ty malé, třeba kotul veverovitý (saimiri sciureus), který váží maximálně 1,4 kila. Zajímavé na něm je, že ocas má nejméně takové délky jako je největší z jedinců tohoto druhu, tedy alespoň 36 cm. Toto roztomilé zvířátko pochází ze severní Afriky. 
Pokud byste si náhodou nevšimli, tak to stojí na zadních nohách, nesedí v trávě, jak to možná vypadá.

Spoustu zájmu budilo malé gorilátko mlsající keksík, ale bylo dost obtížné ho nějak rozumně vyfotit vzhledem k překážejícímu sklu a spoustě návštěvníků. Proto přikládám spíše dokumentární než uměleckou fotku.


Holky gepardice už od minule trochu povyrostly (byli jsme tu na jejich křtění, asi před rokem), ale pořád jsou hravé. Zato makak magot dlabající žlutý meloun se zjevně bojí spolužijících koz, protože je stále jedním očkem sleduje.
Magoti patří do čeledi kočkodanovitých, nemají ocas a zdržují se především na zemi, ačkoliv umí i obratně šplhat.

Fešákem je také kozorožec kavkazský, který umí opravdu dobře pózovat. Zajímavostí na něm je, že je kavkazským endemitem, což znamená, že se nikde jinde nevyskytuje. Kozorožci se navzájem dorozumívají různým mekáním a funěním.


Líbila se mi rodinka slonů… a taky mamutů. 

A samozřejmě žirafáci a jejich žirafí mrňousek, který byl dneska pokřtěný. 



Stejně jako to „ošklivé“ zvířátko na další fotce. Jmenuje se hrabáč.

Radost mi udělala vydra, kterou jsme konečně mohli chvilku pozorovat. Jinak jsme tu na ni zatím moc štěstí neměli. 

A takhle spí lední medvěd.

Nejvtipnější byl ale stejně chlapík, který v kapuce za krkem nosil po zoo kočku!

sobota 8. října 2016

Motovýlet Budyně nad Ohří

Ne 25. září 2016
Asi až v jedenáct jsme vyrazili na motovýlet. Jeli jsme směrem na Kralupy, pak přes Velvary, kde byl most montovaný z hmotných rezerv, takový ten prudce vyvýšený, takže jsem musela dost přidat plyn, ale překvapilo mě, jak jsem ho v pohodě přejela. Semafory mi na motorce také žádné problémy nečiní. To není jako rozjíždění v autě (kdy mi to pravidelně chcípe).

Dalším bodem na naší trase je Kmetiněves, odsud pochází ten 12-13letý kluk, který před lety zavraždil svou spolužačku a zjistilo se to až za relativně dlouho, když se dělaly testy DNA, protože vraha nemohli najít. Nezletilého zkrátka nikdo nepodezříval (hezká ukázka myšlení v krabici).

Potom jedeme přes Mšené Lázně. V Budyni nad Ohří si dáme přestávku a oběd v místní hospůdce. Obě jídla jsou chutná, jenom škoda, že si nemůžeme dát pivo. Dneska jezdí strašná spousta motorkářů, protože to vypadá na jeden z posledních krásných letních dní.

Povede se mi taková menší bota, když mi motorka chcípne pár metrů od místa, z něhož jsme vyjeli. Stojím uprostřed silnice, nebezpečně hned za zatáčkou, za mnou se tvoří kolona aut a já nechápu, co se stalo. Snažím se nastartovat, a když mi to nejde, ukazuju jim, aby mě objeli.

Marně přemýšlím, co se mohlo stát. Že bych měla zařazenou jedničku a pustila spojku? Ale tady nebyl důvod, byla to krásná rovinka, jenom zatáčky. Tak proč to chcíplo? Prostě pl pl pl a bylo hotovo. Zmáčknu startér, motor naskočí, ale hned zase chcípne. Spojku jsem držela, tak co je? Trochu ztrácím nervy, mám strach, že do mě někdo zezadu nabourá. Dobře, soustředit se. Zmáčknu spojku, stisknu startér… Startuje se se zařazenou jedničkou, nebo neutrálem? Zhasnuto mám, abych neničila baterku, třeba by to taky mohlo dělat potíže. Určitě se startuje se zařazeným neutrálem, přece tam pak šlapu jedničku a pomalu pouštím spojku, abychom se rozjeli. Snažím se uklidnit. Víc a ještě víc. Stojan mám sklopený, tak to je OK. Minule jsem měla vyndaného policajta (= pomocný stojan) a s ním nemůže být zařazená jednička, protože to by se člověk mohl pokusit rozjet se stojanem a na to je tam nějaká pojistka, takže to chcípne. Tenkrát mi to taky chcíplo asi třikrát, než mi to došlo. Podobně mi dnes trvá, než si uvědomím, že jsem 
vypínala kohoutek s přívodem benzínu. Na svou omluvu musím uvést, že jindy to nedělám, protože si jenom slížeme zmrzku a zase jedeme. Když na to přijdu, je to brnkačka – otočím kohoutek do svislé polohy, zařadím jedničku a může se jet na Roudnici nad Labem, pak dál na Mělník, Liběchov, Medonosy (přemýšlím, odkud to znám, než mi dojde, že se jedna kolegyně jmenuje Medonosová). Pak přes Dubou do Ráje a do Romanova, kde je soukromý kostel se záclonkama na velkých gotických oknech. Vypadá to tak trochu divně a zároveň zajímavě. Chtěla bych se podívat dovnitř. 

Ještě nejsem moc unavená, a tak loudím, abychom jeli do Mšena na zmrzlinu. No loudím, zase tak moc se snažit nemusím. ;-) U Maxe je točená vanilková výborná jako vždycky. 

Brzy se začíná stmívat, a tak musíme včas vypadnout, abychom zase nejeli za tmy (a zimy), zpátky jedeme přes Střemy, kde jsou dvě blbý zatáčky na návsi, Mělník, Kly a Obříství. Někde před Veltrusama zastavíme v kraji za bílou čárou. Tedy my? Přítel ano a já jak se snažím správně trefit, abych nestála ani před ním, ani za ním, nedám si dostatečný pozor, že je tam štěrk a už ležím. A přímo v silnici. Zvednu se, ani nevím jak, trochu otřesená, dost vyděšená. Nožičky se mi třesou, do očí se mi derou slzy a jsem tak malinko v šoku. Snad ani ne tak z toho, že jsem poprvé s motorkou spadla, jako z toho, že to bylo tak rychle a na štěrku. Ten je totiž často na kraji kruháků a ty mi pořád ještě tak docela nejdou. A představa, že bych bývala někdy upadla tam, ve mně zpětně (a nesmyslně) vyvolává docela hrůzu. Sedím na tarasu a ptám se, jak je na tom motorka, zatím si osahávám nohy a ruce, jestli je všechno tam, kde má být. O pár dní později mě bolí obě čtvrtá nebo pátá žebra odspoda a pravá ruka svrchu zápěstí, což je celkem divné vzhledem k tomu, že jsem spadla na levou stranu, takže to možná bylo z něčeho jiného. Každopádně jsem si lehce škrábla přilbu – fakt nechápu cyklisty, kteří jezdí bez ní, protože tohle se jim může stát zrovna tak snadno jako mně, motokalhoty (ještě že mám plnou výbavu) a taky to slušně schytala levá bota, kterou jsem lehce ohoblovala. Horší je, že jsem si ohnula řadicí páku a není jisté, že se s tím bude dát jet dál. Na jedničku to opravdu nejde. Ani těch zbývajících pětadvacet kilometrů. Naštěstí se dá trochu přiohnout zpátky. Ovšem s ohoblovaným blatníkem, naprasklým sklem na světle a udřenou koulí na spojce už toho moc vymyslet nepůjde. Chudák motík.

Zbytek cesty přes Kralupy jedu pomalu a nervózně. Řekla bych, že i výrazně hůř, protože se všeho příšerně bojím.

čtvrtek 6. října 2016

Motoburza ve Tchořovicích

Sice to znamenalo nechutně brzké vstávání, ale co by člověk neudělal pro to, aby mohl vyrazit na burzu do Tchořovic? Už jsme tam letos byli asi dvakrát – bohužel jsem si dosud nenašla čas o tom napsat na blog, takže mohu jen vzpomínat, že jednou (asi poprvé), když jsme byli na dovče o Velikonocích v Blatné a pak podruhé někdy v květnu s Milánkem.

Každopádně když jsem tam byla poprvé, koupila jsem si dvě krásné keramické konvičky – asi původně z Německa – za rozumné peníze. Z jedné z nich v práci každý den piju čaj a dělá mi ohromnou radost. (Snad jednou i nafotím.) Také jsem si dovezla několik kameninových/keramických forem na bábovku a až na to, že některé byly prasklé a dosud jsem nesehnala dráteníka, který by je dokázal zprovoznit, byly taky fajn. Takže výlet na motoburzu jsem relativně vítala.

Jasně, spousta článků je s motokrámama, ale třeba tam bude něco zajímavého i pro mě.

Jako první mě zaujal Mogul s cedulkou „nebezpečný pro životní prostředí“. 

A pak jsem u několika stánků našla klubíky na pletení a jehlice za rozumné peníze, tak jsem se rozhodla vylepšit si zásoby o nějaké „nové“ kousky. Zejména kruhové jehlice jsou fajn, i když na ty KnitProťácké s odšroubovatelným lankem hned tak něco nemá.

Už to zase píšu zpětně, tak musím chvíli přemýšlet, co jsem si ještě koupila… koláček ke svačině a… určitě ještě něco. Jasně, chtěla jsem ty super ponožky od bábinky, co jsou sice dost tlusté, ale zato příjemně hřejou a zdá se, že jsou opravdu alespoň částečně z vlny. Minule tu ponožky prodávali asi u třech stánků a já si zaboha nemohla vzpomenout, který je ten správný. Možná že nebyl žádný. Dneska jsem to po chvilce váhání poznala snadno. Ty, co jsme si koupili, když jsme byli v Blatný, totiž příšerně páchly naftalínem. A dnes jsem to u nich cítila zase. Vybrala jsem si dvoje a k tomu pletené papučky na doma. Původně jsem si myslela, že si je dovezu do Brna, ale nějak jsem na to zapomněla, protože jsem je právě měla čerstvě vyprané na sušáku. No co už…

Lidí bylo docela dost, ale co mě fakt potěšilo, bylo příjemné setkání s chlapíkem z Jawy. Pamatuji si ho tak dobře, že jsem ho odhalila dřív než přítel, ještě když se potuloval mezi stánky místo aby sám prodával. Je to asi nejgalantnější člověk, jakého znám. Myslím, že jsem se s ním setkala na své první motoburze (v Nupakách) a do značné míry může nejspíš za to, že jsem ještě někdy na nějakou jinou šla. Dovolil mi totiž tenkrát sednou si na jeho motorku. Nějaký prototyp z Jawy. Možná jsem tehdy ještě neměla papíry, nebo jsme pro mě něco sháněli, nevím. Byla na mě moc vysoká, takže jsem nemohla slézt dolů bez toho, aby mi držel řidítka. A zajímavé na tom bylo, že se začali strašně shlukovat chlapi, když uviděli na motorce sedět mě. Trochu mi to lichotilo, ale bylo mi to víc nepříjemné, protože na mě vysloveně zírali. Jako by nikdy neviděli ženskou na motorce. No, na motoburze možná ne…

Pak tam byly taky dvě ženské, které se ke mně hned hlásily, že si mě pamatují z minula a jedna mi ukazovala krásné volánkové šaty (bohužel světle růžové), ze kterých prý vytloustla v ramenou. Byly opravdu nádherné, ale s touhle barvou bych je asi neunosila, tak jsem si nechala zajít chuť. Také mi usnadnila rozhodování – jak sama řekla – když mi sdělila cenu. Byla buď kolem čtyř nebo osmi stovek, to už přesně nevím, ale v tu chvíli mi to připadalo dost vzhledem k tomu, že netrpím aktuálním nedostatkem oblečení.

A ještě tam byl pán, kterého si pamatuji podle tváře – hned ho klasifikuji jako moc milého díky zkušenosti z minula – bohužel nevím, odkud nebo proč si ho pamatuju. Jestli jsem s ním jenom tak kecala, nebo jsem od něj třeba koupila tu skvělou kytičkovanou tašku? Nebo něco jiného?

A když u stánku s občerstvením slyším: „Máte něco, co se dá jíst špinavejma rukama?“ tuším už, že to může být snad jenom Jarda. Z profilu jsem si nebyla jistá.

Na rozdíl od nedůvtipné prodavačky, která odvětí: „To se dá všechno,“ chápu, co tím myslel.

Trpělivě vysvětluje, že něco, na co by nemusel sahat. Tupost prodávající mě doslova zaráží, když pro změnu říká, že nic takového nemají. To je teda byznyswomen! Dám cokoliv do igeliťáku nebo ubrousku a mám byznys, ne?! 

Chvíli uvažuji o tom, jak by se asi tvářila, kdybych navrhla, že ho nakrmím, ale pak ten nápad zamítnu. Není jisté, že mě Jarda pozná. Když na něj pak nadšeně zahlaholím: „Ahój,“ protože ho opravdu ráda vidím (umí dělat nejlegračnější grimasy na světě), chvíli mu to trvá, než se dovtípí. Když se mnou není partner, jako by mě nemohl poznat. No, však jsme se taky viděli asi jenom třikrát v životě.