Sice to znamenalo nechutně brzké vstávání, ale co by člověk neudělal pro to, aby mohl vyrazit na burzu do Tchořovic? Už jsme tam letos byli asi dvakrát – bohužel jsem si dosud nenašla čas o tom napsat na blog, takže mohu jen vzpomínat, že jednou (asi poprvé), když jsme byli na dovče o Velikonocích v Blatné a pak podruhé někdy v květnu s Milánkem.
Každopádně když jsem tam byla poprvé, koupila jsem si dvě krásné keramické konvičky – asi původně z Německa – za rozumné peníze. Z jedné z nich v práci každý den piju čaj a dělá mi ohromnou radost. (Snad jednou i nafotím.) Také jsem si dovezla několik kameninových/keramických forem na bábovku a až na to, že některé byly prasklé a dosud jsem nesehnala dráteníka, který by je dokázal zprovoznit, byly taky fajn. Takže výlet na motoburzu jsem relativně vítala.
Jasně, spousta článků je s motokrámama, ale třeba tam bude něco zajímavého i pro mě.
Jako první mě zaujal Mogul s cedulkou „nebezpečný pro životní prostředí“.
A pak jsem u několika stánků našla klubíky na pletení a jehlice za rozumné peníze, tak jsem se rozhodla vylepšit si zásoby o nějaké „nové“ kousky. Zejména kruhové jehlice jsou fajn, i když na ty KnitProťácké s odšroubovatelným lankem hned tak něco nemá.
Už to zase píšu zpětně, tak musím chvíli přemýšlet, co jsem si ještě koupila… koláček ke svačině a… určitě ještě něco. Jasně, chtěla jsem ty super ponožky od bábinky, co jsou sice dost tlusté, ale zato příjemně hřejou a zdá se, že jsou opravdu alespoň částečně z vlny. Minule tu ponožky prodávali asi u třech stánků a já si zaboha nemohla vzpomenout, který je ten správný. Možná že nebyl žádný. Dneska jsem to po chvilce váhání poznala snadno. Ty, co jsme si koupili, když jsme byli v Blatný, totiž příšerně páchly naftalínem. A dnes jsem to u nich cítila zase. Vybrala jsem si dvoje a k tomu pletené papučky na doma. Původně jsem si myslela, že si je dovezu do Brna, ale nějak jsem na to zapomněla, protože jsem je právě měla čerstvě vyprané na sušáku. No co už…
Lidí bylo docela dost, ale co mě fakt potěšilo, bylo příjemné setkání s chlapíkem z Jawy. Pamatuji si ho tak dobře, že jsem ho odhalila dřív než přítel, ještě když se potuloval mezi stánky místo aby sám prodával. Je to asi nejgalantnější člověk, jakého znám. Myslím, že jsem se s ním setkala na své první motoburze (v Nupakách) a do značné míry může nejspíš za to, že jsem ještě někdy na nějakou jinou šla. Dovolil mi totiž tenkrát sednou si na jeho motorku. Nějaký prototyp z Jawy. Možná jsem tehdy ještě neměla papíry, nebo jsme pro mě něco sháněli, nevím. Byla na mě moc vysoká, takže jsem nemohla slézt dolů bez toho, aby mi držel řidítka. A zajímavé na tom bylo, že se začali strašně shlukovat chlapi, když uviděli na motorce sedět mě. Trochu mi to lichotilo, ale bylo mi to víc nepříjemné, protože na mě vysloveně zírali. Jako by nikdy neviděli ženskou na motorce. No, na motoburze možná ne…
Pak tam byly taky dvě ženské, které se ke mně hned hlásily, že si mě pamatují z minula a jedna mi ukazovala krásné volánkové šaty (bohužel světle růžové), ze kterých prý vytloustla v ramenou. Byly opravdu nádherné, ale s touhle barvou bych je asi neunosila, tak jsem si nechala zajít chuť. Také mi usnadnila rozhodování – jak sama řekla – když mi sdělila cenu. Byla buď kolem čtyř nebo osmi stovek, to už přesně nevím, ale v tu chvíli mi to připadalo dost vzhledem k tomu, že netrpím aktuálním nedostatkem oblečení.
A ještě tam byl pán, kterého si pamatuji podle tváře – hned ho klasifikuji jako moc milého díky zkušenosti z minula – bohužel nevím, odkud nebo proč si ho pamatuju. Jestli jsem s ním jenom tak kecala, nebo jsem od něj třeba koupila tu skvělou kytičkovanou tašku? Nebo něco jiného?
A když u stánku s občerstvením slyším: „Máte něco, co se dá jíst špinavejma rukama?“ tuším už, že to může být snad jenom Jarda. Z profilu jsem si nebyla jistá.
Na rozdíl od nedůvtipné prodavačky, která odvětí: „To se dá všechno,“ chápu, co tím myslel.
Trpělivě vysvětluje, že něco, na co by nemusel sahat. Tupost prodávající mě doslova zaráží, když pro změnu říká, že nic takového nemají. To je teda byznyswomen! Dám cokoliv do igeliťáku nebo ubrousku a mám byznys, ne?!
Chvíli uvažuji o tom, jak by se asi tvářila, kdybych navrhla, že ho nakrmím, ale pak ten nápad zamítnu. Není jisté, že mě Jarda pozná. Když na něj pak nadšeně zahlaholím: „Ahój,“ protože ho opravdu ráda vidím (umí dělat nejlegračnější grimasy na světě), chvíli mu to trvá, než se dovtípí. Když se mnou není partner, jako by mě nemohl poznat. No, však jsme se taky viděli asi jenom třikrát v životě.
Žádné komentáře:
Okomentovat