Proč mi lidi gratulují, když se nám narodila kůzlata?

V článku Máme mladý od kozy Lízy (2025) a ještě předtím v Čekáme mladý jsem vyjadřovala pochybnosti o tom, zda je naše bílá koza Melinda březí. Moc se nám totiž nezakulatila, i když trochu mi to tak připadalo. Ale zatímco Líza s dvěma kůzlatama vypadá jako tank pokaždý, Melinda by taky klidně mohla mít jenom zimní srst. Nebo trošku nacpaný bříško. Jako, zdálo se mi podezřelý, že má větší vemeno, ale spolehnout se na to nedalo. Vždyť jsme ji ještě před nedávnem dojili.

Nicméně je to koza proradná, a tak jí nevěřím ani čumák mezi očima. Jak jsme jí na to skočili poprvé jsem psala v článku Nemocné kůzle/Bublina. Doporučuju přečíst, byl to celkem zážitek. A jelikož jsou fotky ještě z doby, kdy jsme kozy chovali venku (nyní v chlévě), tak se dalo i pěkně fotit. A čerstvě narozený kůzlátka jsou ta nejkrásnější! Takoví malí zmuchlánci!

A úplně stejný to bylo i vloni. Těsně před mým odjezdem do lázní! Psala jsem o tom v článku Zázrak zrození. No, byl to hlavně pěkný adrenalin, protože jedno kůzlátko moc nechtělo pít a byl to s ním docela boj, než se to naučilo. A to ani nemluvím o tom, jak záživný to bylo, když jsme to nechali na tchyni s tchánem. Dva vystudovaný zootechnici si neporadí s jedním malým kůzletem! Každopádně nás to kromě aprílového hnusného počasí přesvědčilo, že rozhodně nechceme jezdit do lázní na jaře, když očekáváme kozí potomky.

Čas běžel a my stále nevěděli, až pak najednou, přesně 14 dní po prvních kůzlatech, mi manžel volá do práce, že už máme další dvě zmoklé slepice. Navíc mě pobavil historkou, že šel krmit a kouká, že malá kůzlátka zdrhla od mámy a jsou v druhém výběhu. Ale když se podíval k Líze, vidí, že ta její jsou spokojeně u ní. Divila jsem se, jak si mohl splést dvě bílá kůzlátka od Melindy s hnědobílým a černobílým Líziným. Jenže to byl jen můj chybný předpoklad, že sněhově bílá koza bude mít stejně jako vloni a předloni jenom čiště bílá kůzlátka. Podívejte se sami!

Jak si užít jaro bez dítěte?

Už nějakou chvíli tu máme jaro, tak si říkám, že se mrknu na svůj bucket list a vymyslím si nějaké plány pro letošek. Nechci to přehánět a dramatizovat, ale prý už to nikdy nebude stejné! Možná to s mimčem bude jenom lepší. Ale možná taky ne. 

Ono to v reálu nikdy není stejné jako dřív. Každý rok jsou jiné akce, Velikonoce v jinou dobu a různé věci se mění. Stačí se jenom projít po vlastním blogu a vidím, že ještě před pár lety mi připadaly normální jiné věci než teď. A že jsem si vážila jiných věcí. Strávit Velikonoce doma mi připadalo jako něco příšerného. Dneska si doma v klidu zevlím jeden víkend za druhým a stejně „nestíhám“ všechno pletení a malování, co bych chtěla. A to mi věřte, že chci vytáhnout ještě šicí stroj, kolovrátek a taky olejové barvy, co jsem dostala k Vánocům a pustit se do ještě velkolepějšího malování (na plátno). A taky do paličkování. Jak dlouho už mám ty kočky a řetěz rozdělané? No, hádám, že od té doby, co jsem z Brna. Takže přes deset let...

No, to jsem se trošku zamyslela nad tím, že očekávaný potomek nás upozorňuje na totéž, co si uvědomíme, třeba když se nás v okolí dotkne smrt. Že si máme užívat každého dne, protože nevíme, co bude potom. A i dnešní „špatný“ den, se může ukázat krásným, když mu dáme šanci. A nebo tím dobrým v porovnání s tím, co přijde. No nic, to je moje filozofie:

• užívej dne
• neodkládej požitek na zítřek
• a dej každému dni šanci, aby byl nejkrásnějším v tvém životě. Popř. se zeptej sama sebe, co by tomu dnešnímu dni mohlo pomoci.

V rámci jara jsem se pokusila pustit do úklidu záložek na počítači. To věčně odkládám. Vždycky objevím něco zajímavého, ale pak se mi to nechce zavřít, když to ještě nemám dočtené, doposlechnuté a nebo k tomu napsaný článek na blog. A tak se mi tu hromadí a hromadí nejrůznější materiál. Obvykle to jednou skončí tak, že vypnu počítač a on stránky neobnoví a já zase začínám s čistým štítem. A nebo jak jsem zmiňovala výše – i stránky se mohou změnit nebo zrušit a já se pak snažím doklikat někam, kde bylo něco úžasného, ale teď je tam jen reklama na jakési trubky.

Doufám, že i letos si něco zajímavého zasadíme. I když je těžké odhadnout, kolik budeme mít času na zalévání, energie na pletí a vůbec prostoru pro sklízení a případné zavařování.

Je čas přidat pohyb. Nejradši bych vyvenčila motorku. Vždycky když vidím nějakého motorkáře, zálibně se po něm dívám. Vloni jsem toho sice opět moc nenajezdila, ale letos  nenajezdím nic. Škoda. Snad aspoň pár výletíků se stihne, i když moje kondice je dost bídná. Zadýchávám se při trochu ostřejším tempu a první „túra“ z domova na autobus byla nekonečná a rozhodla jsem se, že už to víckrát neabsolvuji, protože mě kromě dýchání trápily i nohy, které mě dost bolely.

Socializujte se. To se řekne, ale jak, když se potřebuju co nejdřív nastěhovat a je toho doma tolik k řešení! Naučit se se spotřebiči, jako fakt dobře, ne že se při zapínání trouby i modlím, aby se zapnula. Stěhování se jeví trochu nekonečně. 

Pustit se do něčeho nového. Ha ha ha, to se řekne. Kde na to vzít čas? Ráda bych zkusila kurz orientálního tance pro těhotné z Kurzů pro radost, Projektové řízení na Seduo a možná bych se mohla dostat i k tomu šití bot, nebo snad nějaké malování... popřípadě napsat větvený příběh. Ale u všeho mám největší problém s časem. A teď taky dost často s únavou.

Nemáte nějaký velkodušnější nápad? Něco víc cool? A zároveň co může dělat těhotná. Už tenhle článek totiž smolím dlouho a nic moc jsem nevymyslela.

Sázíme česnek a kořenovou zeleninu

Když se blížil začátek dubna, sondovala jsem od manžela, jestli bychom neměli něco zasadit. Ale byl strašně zaujatý naším stěhováním domů a nemá rád, když se věnuju/eme více věcem najednou, což je bohužel pro mě celkem dost typické. Věci jedna po druhé mi moc nedávají smysl, připadá mi, že obvykle znamenají značnou ztrátu času a leckdy i energie. A samozřejmě taky promeškané příležitosti. Někdy o tom třeba napíšu samostatný úvahový článek, abych vám to přiblížila, ale teď mám dost nápadů a inspirace na články i bez toho.

Bručela jsem si tak trochu pod vousy, že je dobře, že jsem aspoň do kýblů zkusila zasadit topinambury. A navíc je na spoustu sázení ještě čas, takže pohoda. Manžel odjel do práce a cestou domů koupil česnek v zahradnictví, protože zjistil, že už je nejvyšší čas ho zasadit. Respektive už je skoro pozdě. V jednom (tom lepším a našem oblíbenějším) zahradnictví mu dokonce řekli, že česnek je lepší sázet na podzim, že z toho jarního nejsou takové výnosy. Ale my byli před pár lety opravdu spokojení. A úplně nejlepší byl naložený v nálevu. Myslíte, že jsem si ten recept poznamenala?

Ha, naštěstí jo. Je tady v tomhle článku: Jsem dobře naložený (česnek). Jo, tak to má být, hned si pěkně poznamenávat recepty, ideálně i s odkazem na zdroj. Aby se mi pak nestalo, že už ho nemůžu najít jako na zeleninový tažin, který byl fakt výborný.

Takže letošní česnek už vypadá takhle: 

Fotka česneků z 10. 4. 2025, cca týden po zasazení

Jé, málem bych zapomněla, že do záhonku vedle jsem se pokusila zasít mrkev a cibuli sečku, která by měla vypadat jako pórek. No, uvidíme, vloni mi vůbec nevyrostla.

Relaxace místo tradic: Můj pohodový velikonoční víkend

Letošní Velikonoce neslavím! 

Rozhodla jsem se udělat si pohodu. Žádné jarní uklízení – jsme čerstvě nastěhovaní v baráku, tak ani není moc co uklízet a to mytí oken ještě počká! Žádné barvení vajíček. Žádné speciální články na blog, i když to jsem původně měla v plánu.

Vyrazila jsem na prodloužený víkend k rodičům, vzala si s sebou knížku Jak přežít těhotenství, z níž jsem hned v sobotu zmákla třetinu (50 stránek) a pletení (svetr Stonecrop Cardi od Andrey Mowry a ponožky Painting triangles od Stephena Westa). 

S mámou jsem chvíli řádila na zahradě – zasadila jsem kurkumu a navrhla soutěž, komu vyroste dřív (nebo vůbec) a taky jsme se byly podívat na kopřivy, že bychom nějaké nasbíraly na špenát. Přemýšlela jsem, proč se kopečku, na který jsme chodili lyžovat, říká Sahara. ;-)

A taky jsem se pustila do velkého úklidu-třídění klubíček, protože mi najednou nějak nedává smysl mít je v krabicích podle barev. Záleží spíš na typu. A tak jsem shromáždila tašku ponožkovek (většina jich je ještě Fabel od DROPS), které jsou spolu kombinovatelné, alpaku (taky především od DROPS), Delight do DROPS, ale i různé třpytivky. Zvlášť jsem dala klubka, kterých je nějaké rozumné množství, aby se z toho dalo něco udělat, a zvlášť kusovky, které je potřeba přidat k něčemu jinému, nebo využít na nějaký bláznivý stashbuster projekt. Byla to celkem zábava, i když to zabralo dost času. Ale mám pocit, že teď se v tom líp vyznám, i když jsem zapomněla do své kupky zahrnout dvě tři hromádky.

Taky jsem udělala pár krásných jarních fotek. Schválně – víte, co je to za květy?

Už to všechno kvete

V neděli jsem se na chvilku uvelebila na balkóně a slunila se navzdory tomu, že těhotným se to nedoporučuje. Naštěstí to nevypadá, že by se mi dělaly nějaké fleky nebo tak něco. Břicho jsem měla pro jistotu schované, protože kůži mám na něm jemnější než miminka (jen odhaduju, zatím nemám vzorek pro porovnání). Vytáhla jsem jehlice z rozpleteného svetru, o kterém jsem psala výše, a nahodila vzorek na wrap (velký šátek, my bychom asi řekli pléd, i když od něho bych čekala ještě větší rozměry) od Joji Locatelli. Lady bird wrap by měl být mým dalším projektem, ale plánuju ho dělat až někdy v létě, protože teď mám svůj pořadník plný. Navíc se ještě musím rozhodnout, který ze dvou barevných vzorků použiju. Jaká to krása vymýšlet, na co využiju klubíčka, která už mám doma!

Odpoledne jsem měla sraz s kamarádkou, která byla tak hodná, že mi dá nějaké věci po svých dvou holčičkách pro moji malou. Původně jsem si furiantsky myslela, že vůbec nepotřebuju vysvětlovat, co k čemu slouží a jak se to používá. Dudlík do pusy, plíny na zadek – nebo snad opačně? 

Každopádně vím, že se dělají plínky různě podle váhy (dítěte). Pamatuju si to podle jednoho vtipu, který teď nemůžu najít, tak se ho pokusím napsat zpaměti: Žena přijde domů a uvidí manžela spokojeně koukajícího na televizi a pokaděné dítě s plnou plínou. Rozzlobeně se ptá, proč ho nepřebalil a on jí s klidem odpoví, že na té plínce je napsané „do pěti kilo“ a tolik tam ještě určitě nemá.

Velké téma: kočárek

Známá se nám zmínila, že její soused prodává kočárek, jestli bychom měli zájem, že nám pošle fotky. Jelikož jsme se krátce předtím od kámoše dozvěděli, že on pro nás kočárek mít nebude, řekli jsme si, že bychom se na něj mohli podívat. A tak začalo velké googlení a hledání. S manželem jsme byli oba dost překvapení. Já v podstatě vším.

Počínaje cenovým rozpětím kočárků, které najdete od pěti tisíc do padesáti. 

Přes nejrůznější možnosti a vychytávky, které jednotlivé kočárky mají a nabízejí. Popruhy, moskytiéry, rukavičky na vožení v zimě, otáčení korbičky... až po drobné ptákoviny typu kelímek na horké kafe – ha ha ha, nepiju kafe a u nás ho určo neseženu!

Konče tím, že na mimčo potřebujeme autosedačku. Ne, že bych to nevěděla, ale nenapadlo mě nad něčím takovým přemýšlet, když vím, že si ještě pěkných pár měsíců pobude v břiše a zatím ani nemám pocit, že by se to někdy mělo změnit. Pocitově je to ještě velice daleko. Reálně při pohledu do kalendáře už je dávno nejvyšší čas studovat si, jak probíhá porod a jak bych se na něj měla připravit. Autosedačka k tomu rozhodně patří, abychom nedostali hnedka první pokutu cestou z porodnice.

Jelikož už se dneska nemusíte jenom ptát kamarádek nebo googlit, i když jsem obojí udělala, hodila jsem do AI pár otázek na tohle téma. Ale abych to trochu shrnula, kdybyste z mého článku chtěli vycházet – vůbec to není jednoduché téma, protože každý má na tuhle oblast jiný názor. Závisí to na osobních zkušenostech, prostředí, v jakém se vyskytujete a taky na fyzické zdatnosti a osobnosti provozovatele kočárku. Tchyně je třeba celá hotová z toho, jak jsou všechny ty korbičky malé. Naopak jedna z kamarádek mi radila mít kočárek dostatečně malý, aby se nepletl v obchodě a případně i ve vlaku. Další mě zas upozornila, že je třeba, aby se mi vešel do auta, kdybychom chtěli jet na výlet. A jeden známý, který se nedávno stal dědečkem prohlásil, že svou dceru báječně vyděsil tím, že jí oznámil, že si jde vybrat rakev. Ale rozuměj na auto, aby se mu tam vešly ostatní věci, když bude mít kočárek v kufru. ;-)

Slibovala jsem mimo jiné i články, která budou obsahovat pár zajímavých faktů, které možná na rozdíl ode mě dávno víte.

• Korbička kočárku je pro dítě vhodná cca do půl roku. Přesněji je to do té doby, než se dítě naučí sedět, pak už je lepší mít „golfíka“ (ofiko název nevím, snad sportovní kočárek?). Důvodů je hned několik: dítě nebaví ležet a koukat do stropu kočárku, když venku je spousta zajímavých věcí a může sedět. A koukání po okolí ho rozvíjí (kognitivní funkce nebo které). Takže logicky nedává smysl mít nějak extra velkou korbičku. A ani drahý kočárek, protože ho máte v podstatě jen na tři až šest měsíců.
• Sporťáček („golfík“) využijete i pro chodící dítě, takže je fajn, když ho unese. Výhodou může být, když půjde sklopit, kdyby dítě na procházce usnulo. Některé kočárky jdou koupit 2 až 3 v jednom, to znamená, že na stejném podvozku vyměníte korbičku za sporťáček, až přijde ten správný čas. V případě 3 v 1 můžete nasadit i autosedačku, se kterou pak můžete jít do obchodu nebo k lékaři, když dítě spí, a nemusíte ho budit. V recenzích se pak takovým kočárkům vytýkalo, že bývají méně houpací, ať už si pod tím mám představit cokoliv.
• Lidi se různě neshodnou, jestli mají být nafukovací kolečka (= nutnost dofukování a můžete píchnout, ale měla by být lepší v terénu) nebo plastová, která jsou snad vhodnější do města.
• Autosedačku mi kolegyňka doporučila s bezpečnostní nohou. Ne jenom vajíčko, které se připevní bezpečnostními pásy. Ale je to její osobní pocit většího bezpečí. Existují speciální „rostoucí“ autosedačky, kdy z nich postupně odendáváte různé vrstvy, a tak můžete použít stejnou sedačku pro stále větší a větší dítě. Nebo máte cca tři sedačky: do roka dítěte, potom do určitého věku a hmotnosti a pak poslední.
• Velký úložný prostor pod kočárkem využijete nejen na nákupy, ale i svačiny, přebalování a podobně. Kromě toho je fajn, když je tento prostor dobře dostupný.

Máme mladý od kozy Lízy (2025)

Nenapadlo mě, jak příhodněji nazvat článek, který by vesele mohl být pokračováním článku Čekáme mladý, kdyby mi nebylo trapný, že je to po tak dlouhý době. No fakt! 

10. února 2025 jsem psala o tom, že naše hnědá koza Líza je pořádně tlustá. A že si myslím, že by brzy mohla mít kůzlátka. Akorát jsem měla obavy, aby se mi článek nepublikoval později (plán byl 25. února), než se tak stane. Ale bylo to zbytečné! Koza ještě pořádně ztloustla, nalilo se jí vemeno, až ho začala tahat po zemi a taky si ho pak ošoupala o nohu, jak se jí ho nedařilo obcházet, takže jsme jí museli nechutně vyhlížející ránu dezinfikovat. 

Pak mi najednou – o měsíc později, tj. 26. března – volá manžel, že na mě doma čekají dvě zmoklé slepice. Nejdřív jsem to nepochopila: přece jsme žádné slepice neobjednávali, chovat je nechceme a kde jinde by se u nás vzaly? A pak mi to došlo! Čerstvě narozená kůzlátka totiž přesně tak vypadají!

Jedno je černobílé a druhé hnědobílé. Obě by měly být holky a vůbec nejdou vyfotit! Čekám, až bude sluníčko a vyženu je ven.

Strakatá hnědá holka

Přidávám dvě krátká videjka, abyste z toho měli taky nějaký zvukový zážitek. ;-) První ukazuje, jak malá pěkně nahlas ječí – to abyste věděli, proč je přirovnávám k miminkům. A druhé, jak pije od mámy. Zrovna ta šikovnější, s tou hnědobílou jsme se s manželem dost natrápili, než se naučila pít sama. Dokonce jsem jí jednou pro jistotu nadojila do krmící lahvičky, abych měla možnost sledovat, kolik toho opravdu vypila. S Líziným ceckem si totiž často jen nešikovně hrála, pořád jí padal z tlamičky a zdálo se, že vůbec nejí.

Doufáme, že i bílá koza Melinda je v očekávání, ale zatím to není úplně jisté.

Prestige na sucháč

Jak jsem si tak studovala Pařízka (ano, vím, že jsem o tom ještě nepsala a jen to naťukávám a slibuji, že se k tomu vbrzku dostanu), objevila jsem, že ženy v těhotenství mívají problémy s obuví. A tak když mi moje milované prestige daly sbohem čerstvě vzniklým žralokem v přední části, zamířila jsem v Praze do osvědčených pracovních potřeb, kde jsem se domnívala, že je seženu levně. No, trochu mě překvapilo, že za ně chtějí sedmnáct set. Teď nevím, jestli to byly ty normální černé, nebo náhodou objevené na suchý zip, ale každopádně jsem se rozhodla, že se ještě mrknu na net a u nás v malém krámě do obuvi, kde vždycky seženu, co potřebuji. Připadá mi to vtipné – obuv na malém městě plná nejrůznějších značek a velikostí. Takže pravidelně projdu pár velkých krámů, abych se zase vrátila k rodičům a nakoupila tam.

Ani tentokrát tomu nebylo jinak. Měli mou velikost, a tak jsem si řekla, že to vyzkouším a koupila si boty na suchý zip. Kdysi jsem měla takové růžové sněhule a byly skvělé, protože se do nich nesypal mezi tkaničkami sníh. Ale botasky na sucháč? Přišlo mi to zvrhlé. 

Teď po pár týdnech nošení si to nemůžu vynachválit. Sice si ještě přes břicho na nohy vidím, ale zavazování tkaniček začíná být čím dál větší dobrodružství. Ne, že by se sucháč zapnul sám, ale snadno můžete vestoje pokrčit nohu v koleni a někde u zadku si nebo vepředu si zapnout suchý zip jednou rukou.

Navíc vypadají tak netypicky, jak jsou celé černé, že je nejprve ani manžel neodhalil! Prostě se tváří jako by to byly obyčejné jakékoliv jiné botasky.

Oblíbené prestige v netradičním provedení – se suchým zipem

Skříně do ložnice

Vybírání skříní byl celkem horor. Asi by nemusel být, kdybychom měli víc místa. Já vím, zní to vtipně, žijeme na statku se spoustou hospodářských budov a máme málo místa. Jo, jenže ono se dřív na lidi zase tak moc nemyslelo a taky toho měli málo. Třeba náš barák nemá chodbu, ani patro, ani půdu, ani sklep (no, ten tak trochu jo, spíš místo na kotel) a ani špajz(ku).

Ono se to nezdá, ale chodba je celkem důležitá. I když ve starých domech je otravné, jak je zbytečně velká a studená. Nebo jak se musí zbytečně vytápět. Ale dá se na ni umístit botník, skříň na kabáty a bundy a případně nejrůznější další věci, jako vysavač, pračka, deštníky... 

To samé platí o půdě a sklepě. Sice je ve většině domácností mají zanesené různým harampádím, ale jinak jsou to veskrze velice užitečné prostory. Kam se dají uložit brambory a jiná zelenina, kompoty, zavařeniny, lyže, jízdní kola, vánoční ozdoby a sezónní dekorace, krabice či tašky, cestovní kufry, brusle, boty na zimu...

A protože mi všechno tohle musíme víceméně nějak narvat do domu, protože v ostatních budovách jsou myši, je tam chladno, vlhko, větrno... nebo tam žijí kozy, potřebujeme do ložnice co největší skříně, kam půjde narvat spousta věcí.

I po snížení máme poměrně vysoké stropy – 2,4 metru nebo tak nějak, takže by se hodilo, abychom na skříň dali nějaký ten nástavec. No a tady se to právě trochu zvrtlo. Ukázalo se, že dnes není právě běžné, dělat na skříně nástavce, díky kterým by byly vyšší. Zároveň jsme chtěli něco s přijatelnou nebo spíš nízkou cenou.

Manžel si vyhlédl IDEU, která měla fakt krásně udělané a k tomu dřevěné skříně. Líbilo se nám hned několik designů a připadalo nám, že se bude na statek hodit. Ale když jsem to zmínila před sousedem, trochu mě vylekalo, jak na tuto firmu začal dštít síru a to je to takový klidný muž. Už to je trochu dávno, tak se třeba zlepšili... No, znáte nějakou firmu, která se v čase zlepšuje a zvyšuje kvalitu? Pokud ano, už na začátku se řadila spíš mezi ty kvalitnější, ne? A tak jsme sice na pochybách, ale zvědavě vyrazili do showroomu v Praze.

Nepříjemně nás překvapilo, v jak zapadlé části to je. Sama bych tam snad ani nešla. A určitě bych tam nechtěla být prodavačkou. To je jak někde na benzínce v prérii. Naopak nás ale potěšilo, jak málo tam bylo lidí. Sobotní přecpaná IKEA je něco vskutku odporného. Nechápu, že tam ty lidi chodí dobrovolně trávit volný čas! Tady to byla pohodička. Místa bylo sice celkem málo a otylí lidé by se na některé skříně nejspíš podívat nemohli, ale jinak to bylo super. I vzhled nábytku byl takový rustikální a opravdu se nám líbil. Ale když jsme si ho ohmatali a blíže prohlédli, nebyli jsme ze zpracování nijak nadšeni. Ano, jistě, odpovídá to ceně, ale zase tak moc jsme škudlit nechtěli. Snad nám ty dražší skříně vydrží o to dýl.

Druhá varianta byla IKEA. Trochu jsme to diskutovali v tom smyslu, že jsme si nechtěli pořídit „levný studentský nábytek do podnájmu na dva roky“. Mně je sice jedno, co si kdo myslí o tom, co nosím, nebo mám doma, nepotřebuju souhlas a schválení ostatních (kéž bych to tak měla se vším), navíc do ložnice člověk moc lidí nebere, ale zároveň se taky nechci za chvíli koukat na omšelý nábytek a říkat si, že to, co jsem si myslela, že ušetřím, budu muset za pár let utratit znovu. Nebo se budu otravovat s nepojízdnými šuplaty a podobně. Když jsme se o tom bavili s pár dalšíma lidma, ukázalo se, že si většina z nich IKEU chválí a jsou s jejím nábytkem poměrně spokojení. Ano, není vhodný na opětovné rozmontovávání a smontovávání, ale to s vysokánskými skříněmi v ložnici opravdu nezamýšlíme. Cena za jednu skříň je krásná a fakt na pohodu. Ani se vám nijak nepodepíše na rodinném rozpočtu. Ale když si i do malé ložnice pořídíte celou stěnu, najednou vám lezou oči z důlků a potí se vám ruce. Uklidnění vám přinese snad jen vědomí, že kdybyste chtěli skříň od truhláře, budete mít s bídou jednu místo těchto pěti. 

A to byl taky důvod, proč jsme se rozhodli právě takhle. Osobně bych mnohem radši krásnou dřevěnou skříň, ideálně s nějakýma parádičkama. Třeba si i zrenovovat starou, jenže všechny tyhlety srandy potřebují stát spíš samostatně a mají hodně málo místa. Nějaké takové přece jen máme a plánujeme je „jako dekorace“ umístit do obýváku.

Princezna má ráda měkkou podložku, v pozadí tři sestavené skříně ještě bez dvířek

Ještě bych k tomu chtěla zmínit, že rozložení si udělal v IKEA plánovači manžel sám. Pak jsme si domluvili schůzku s příjemnou paní na konzultaci. Tam jsme si to víceméně jenom potvrdili. A ujistili jsme se, že když budeme šetřiví a budeme chtít zvládnout montáž svépomocí, tak pokud nám to nepůjde, můžeme si řemeslníky doobjednat.

Fantastický byli chlapi, kteří nám skříně přivezli. Vypadali jako normální dva borci tak kolem třiceti let. Ale manžel říkal, že měli sílu jak hrom. Když se nabízel, že jim s jednou tou velkou deskou pomůže, protože samotnému to nešlo unést (a to nemám žádného slabocha), týpek jen mávl rukou, nandal si ji na záda, předklonil se a šel s tím obrovským břemenem jak nosič na chatu ve Vysokých Tatrách.

Máslo-vejce-med

Slibovala jsem nějaké ty mýty a bludy, tak bych začala první dobře myšlenou radou od jedné známé. Když byla před mnoha a mnoha lety těhotná ona, panovaly stejné obavy jako dnes. První trimestr je zkrátka rizikový pořád stejně. A ke konci se zase může stát, že dítě nedonosíte. Aby se tomu zabránilo, doporučoval jí někdo (snad dokonce doktorka), aby každý den konzumovala v poměru 1:1:1 máslo-vejce-med. Ne, že bych měla chuť to míchat, ale proč ne, kdyby to zaručeně fungovalo.

Potíž je, že to vejce je syrové.

Což je jedna z věcí, která se nedoporučuje ani normálně kvůli salmonelóze. Co mi tak vyprávěly kamarádky, jejichž děti ji chytli (od nakažené cukrářky), tak to nebyla žádná sranda. Pro nenarozené dítě mohou být následky fatální.

Takže díky, ale ne.

P. S.: Zkoušela jsem přes umělou inteligenci hledat zdroj takové informace, jestli to opravdu někdo někdy někde písemně doporučoval, ale nenašli jsme. Nicméně to neznamená, že to tak nebylo. Závěrem jsem se dozvěděla: „Současná doporučení se zaměřují na vyváženou stravu bohatou na živiny, které jsou důležité pro zdraví matky i dítěte. Patří sem dostatek ovoce, zeleniny, celozrnných výrobků, bílkovin a zdravých tuků.“

Přivítejte jaro a vyrazte za kulturou

Dneska je venku tak nádherně, že by nikdo nevěřil, že by zítra mohl být mráz. Peru jednu pračku za druhou. Peřina, světlé prádlo, tmavé prádlo a program vlna. Z toho mám největší obavy. Hodila jsem tam sice jen obyčejné vlněné ponožky, které už přežily normální praní, takže žádný stres, ale taky jsem tam dala ručně barvené a malované oblečení. Paní na krajkářských trzích (ach jo, zase si nepamatuju jméno) mi říkala, že to můžu normálně prát v pračce třeba na třicet. Samozřejmě naruby, aby se to mechanicky nepoškodilo. Ale zatím jsem na to nikdy neměla odvahu.

Kdyby to s tou vlnou nedopadlo, tak ponožky Pillars vypadaly takhle. 

Celý den větrám celý dům. To je paráda! Na zahradě kvete meruňka. Na střeše kočičího/drůbežího domečku spinkaj dvě kočky: černá a mourovatá. Je náročné soustředit se na práci a neodbíhat ven.

Chystám si věci na zítřejší Hobby výstavu ve Velkých Přílepech. Přijďte se podívat! Budu tam vystavovat svoje pletení a možná i nějaké ušité kousky. Které jsem ještě – hříšník – nedala na blog, takže jste ještě neměli možnost je vidět. Samozřejmě to plánuju napravit, ale znáte mě! Takových plánů a tak málo času. 

Plakát výstavy

Balustráda pod okny (2. část)

Jak už jsem zmiňovala v článku Andělíček do obýváku, bylo potřeba vymyslet nějaký obraz do prostoru mezi kuželkami v balustrádě. Nakonec jsem přišla s Tizianovým Amorkem s kolem života.

Rozmalované balustrádové kuželky a Amorek s kolem života dle Tiziana

Jak být trapná (matka, babička, teta...)

Napadlo mě, že bych si mohla udělat seznam toho, co mi připadalo trapné, nebo co ostatní hodnotí jako trapné, když dělají, dělali jejich rodiče nebo známí.

Na první místo bych určitě zařadila štípání do tváří a uvítání „ty jsi ale vyrostla“. A to mě prosím nikdy nikdo neštípal, aspoň co si pamatuju. A ani neumím vysvětlit, proč mě pouhé konstatování faktu, že jsem vyrostla vytáčelo. Měli jste to taky tak? Nebo vám to dokonce činilo radost? Nebo mi to vadilo až ve chvíli, kdy jsem věděla, že jsem už určitě nevyrostla?

Dalším bodem určitě může být používání starých a již dlouho neplatných jmen a názvů. Osvědčený způsob, jak vypadat jako mimoň je říkat sousedům Kadlecovi, když se Kadlecová jmenovala paní za svobodna a teď už je čtyřicet let Nováková. A ještě lepší to je, když se o jejích dětech mluví jako o Kadlecových. Ostatně označování všech lidí v okolí pouze jmény za svobodna, i když se nám pamatují líp, je trochu mimo. A co teprve, když se zeptáte kamarádky, jak bylo vloni na dovolené v Jugoslávii?

Netvrdím, že musíte znát slovník generace alfa (narozená po roce 2010) a vědět, co je „skibidi retro mercedes“, „brainrot“, „mad lit“, „Ohio“, „Rizz“, „sigma“... ale nebejt úplnej mimoň taky není špatný. Kdyby vás ty významy přece jen zajímaly, můžete mrknout třeba na článek Skibidi ohio rizz! Porozumějte slangu svých dětí se slovníčkem generace alfa. 

Možná to dnešní mladá generace vidí jinak, ale mně připadají trapní rodiče zastávající se nebo doprovázející velké děti. Nepotřebuji, aby se mnou máma chodila v šestnácti k doktorovi, pokud tam dokážu dojít sama. A aby psala v mých dvaceti místo mě do školy, že jsem zmeškala termín zkoušky a nešlo by s tím něco udělat, to bych se opravdu cítila jako loser, pardon, chtěla jsem říct břídil. U nás se spíš razilo, že se musíte trochu „otrkat“.

Andělíček do obýváku

Do prostoru mezi kuželkami v balustrádě bylo potřeba vymyslet nějaký obraz. Na Karlově mostě jsou tam myslím nějaké postavy. Snad světců? Nebo satyrové? 

Zkrátka nějak tak jsme se dostali k myšlence, že by bylo hezké mít tam něco dalšího staršího. Manžela napadlo, že by bylo hezké, kdyby tam bylo něco namalovaného a ne jen prázdný obdélník. Zkoušela jsem si na internetu googlit různé satyry, ale vypadalo to hrozně. Satyrové nejsou zrovna pověstní svou cudností a já měla pocit, že podobná dekorace by se hodila spíš do bordelu než do obývacího pokoje.

Postupně jsme tedy opustili tento námět a přesunuli se k andílkům do baroka. Ovšem ani barokní andělíčci nesplňovali moje představy, i když to bylo o poznání lepší. Ukázalo se totiž, že většina andílků je znázorňována letících, například s šípy. A dívajících se směrem dolů. Což může být skvělé, když jsou někde ve výšce na oltáři a podobně, ale už méně skvělé, když mají být u země na podstavci pro sloup.

Při googlení různých souvisejících pojmů jsem se dostala i k Amorkovi od Tiziana a ten mě dost zaujal. Napsala jsem manželovi do práce, co by na to řekl. „Teda, jsi mě překvapila, to bych od tebe nečekal. Když ho budeš chtít, tak tě nebudu od něho zrazovat. prodiskutujeme to večer :-)“ Pak jsme to večer prodiskutovali, já se několikrát ujistila, že když se to nepovede, tak to prostě přemaluje na bílo vápnem. 

A pak jsem se dala do práce. Nejdřív obšlehnutá skica na papír z hodně osvětlené obrazovky notebooku.

Tužkou obkreslená předloha a základní tvary

Pak do adekvátní velikosti zvětšený obličejík. I když s detaily to byla bída i tak.

Základní rysy obličeje tužkou na papír

A pak jsem si už bohužel nedělala dokumentární fotky, takže nevím, jestli jsem nejdřív vymalovala pozadí šedou, domnívám se že ano. Namíchali jsme ji s manželem přidáním černé barvy do bílého vápno. Potom následovalo vybarvování bílých ploch.

Bylo to hrozně divný, protože vápno se chovalo úplně jinak než všechny moje barvičky. Zasakovalo se. Na okrajích misky bylo husté jak lepidlo, uprostřed naopak řídké jak voda. To řídké téměř nebarvilo a vůbec nekrylo. Naopak to husté bylo jako bych na plochu nanášela kaši. A nejhorší na tom bylo, že se člověk musel příšerně krčit na zemi a děsně mu tuhly nohy.

Amorek s kolem času od Tiziana v mém podání

Za zmínění stojí hned několik prvků. Třeba Amorkův divný výraz a postoj. Kdybyste někam tlačili kolo, asi byste nestáli zrovna takhle. Jenže on ho netlačí, on se ho snaží zastavit, vzpírá se proti němu. Má to symbolizovat, že láska přemůže smrt, symbolizovanou zvířecí lebkou vpravo za ním.

Nejsnáze se mi maloval strom. Svislé tahy štětce za sebou zanechávaly náznak kůry. U Amorkových nohou jsem musela být opatrnější, protože když jsem je malovala do obloučků (jako jsme dělali sloupy v oknech) a měla příliš hustou barvu, vypadal jako že má celé nohy obalené v obvazech a já z něj zrovna nechtěla udělat mumii.

Nejnáročnější asi byly oba závojíčky/vlasy, protože jsem se snažila udělat je částečně průhledné díky řidšímu vápnu.

A teď už i s mým uměleckým podpisem

Nálezy geocaching

 Na geocachingu jsem se zaregistrovala 23. 3. 2013, takže letos slavím 12 sbírání kešek. Už jsem o tom psala několikrát třeba zde, nebo Chrám Artemis a Přírodní divy, Suvenýry v geocachingu, Potřebuji velkou čínskou zeď, Keškolovení a Mám Krakena! A pak bych mohla pokračovat sérií článků o bláznivém keškolovení... myslím, že to stojí za to, protože to je rozhodně jedna z věcí, kterou bych dala na svou zeď slávy, kdybych nějakou měla.

• Bláznivé keškolovení (1. část)
• Bláznivé keškolovení (2. část)
• Bláznivé keškolovení (3. část)
• Keško-pokračování

A teď moje aktuální tabulka s úlovky v jednotlivých dnech v roce. ... Jestli vám to připadá nějaké povědomé, tak vězte, že svůj kalendář Každý den v roce (věnovaný pletení) jsem začala dělat právě na základě tohoto. Každý den bych chtěla mít nahozený některý z projektů, které se mi podařilo také dokončit. Ano, je to trochu běh na dlouhou trať, ale přijde mi to ještě o něco větší zábava, než mít každý den ulovenou kešku. V této disciplíně jsem zatím na pouhých 28 %.

Hybatel všeho

Zrovna nedávno jsem kamarádce psala do smsky, že jsem se konečně rozhoupala a objednala se k fyzioterapeutovi. Poprvé v životě. 

Nebylo to jednoduché. Odhodlávala jsem se k tomu už asi rok. Možný dýl. Občas mě totiž bolí záda, krk, šíje... tak různě. Většinou je to spíš v horní části a pochopitelně to souvisí s kancelářskou prací na počítači, případně nevhodným hrbením se u filmu, pletení a podobně.

Jenže nikdy to netrvá dost dlouho. Prostě mě jednoho dne bolí záda. Někdy je to tak na prd, že přijdu domů, nemám hlad, jenom se natáhnu a spím až do rána. V lepším případě to tím končí. V tom horším mě bolí krk ještě druhý den. Laicky bych řekla, že z toho mívám až migrény – bolí mě hlava, světlo je pro mě příliš světlé, zvuky jsou strašně hlučné, všechno mě rozčiluje, potřebuji ticho a klid. (Fyzioterapeut říká, že migrény jsou ze zablokovaných zad spíš výjimečné a zahrnují i zvracení, ale neřekl jednoznačně, že u mě to tak není.)

Někdy mám problémy s krkem a zády celý týden. Jenže... na nějaké obstřiky a tak mi to nikdy nepřipadalo. Prostě jsem se z toho snažila vyspat, protahovat si krk, masírovat (manžel to někdy umí úplně uvolnit a jindy to pomůže jen na chvilku), brát si takový nějaký ergonomický polštář...

Už asi tak před tím rokem jsem od kolegyně zjišťovala, kam chodí ona. Jenže to bylo někde po Praze a to já se vždycky ztratím a zabiju tím tak strašně času, že jsem se k tomu nikdy nedostala. 

A co si budeme povídat, taky to stojí majlant. Fyzioterapeut není na jedno sezeníčko, kdy vám řekne, jak si máte doma cvičit a nechá vás vlastnímu osudu. No, a když chce za hodinku třeba 1600 Kč a to to máte jakože s nějakou slevou, tak při představě deseti sezení se člověk celkem orosí. A rychle si hledá na youtubku cvičení na krk a doufá, že to pomůže. Občas jo.

Jenže teď čekám dítě. A jak čas plyne, začínám si jeho plynutí uvědomovat. Respektive si uvědomuju jaký je to fofr. Ještě že nejsem koza! To by bylo dítě za pět měsíců venku a to bych vůbec nic nestihla. Ale zase bych přišla o fůru otravných zážitků. No jo, holt je to něco za něco.

A jak tak koukám, jak ten čas letí, říkám si, že pak – rozuměj „s dítětem“ – budu mít asi málo času na různý „ptákovinky“, pochůzky atd. A tak mi došlo, že pokud se svých bolestí zad dokážu zbavit před porodem, bude to jednak skvělý, protože se zádama mají těhotné problémy (břicho jim mění rovnováhu), tahání dítěte může být taky pěkný sport (kámoška měla problémy se zádama až z toho)... a hlavně teď musím řešit, jak si vzít volno z práce, nebo kam nacpat doktora. Pak budu řešit, kam nacpat dítě a to je výrazně náročnější!

Postupně jsem tedy dospěla k rozhodnutí, že teď je ten nejlepší čas na všechno. Není to nic převratného, už dávno to mám napsané ve svém seznamu Velkých pravd (zde), ale je dobré si to čas od času připomínat v různých souvislostech. Někdy si totiž hloupě myslíme, že v budoucnu budeme mít víc volného času než teď. Možná na té mateřské? Možná v důchodu? Ale ono se to vždycky nějak semele a máte ho právě tak akorát.

A skoro na všechno je ten nejlepší čas právě teď. Chcete se naučit malovat, zpívat, trénovat na maraton, nejsou žádné jiné limity než to, jestli chcete. Tímhle článkem vám chci taky ukázat, že nemyslím jen na dítě, ale i na spoustu dalších věcí. A taky na vás. A tak trochu doufám, že nebudu matka, která dokáže mluvit jen o nových vyřčených slovech a vypadlých zubech. Tak mi držte pěsti.

Topíme sluncem

Sice doma ještě nebydlíme, ale občas se tam vyskytujeme kvůli nejrůznějším pracím a to se pak hodí, když je tam víc než 18°C, na které jsme nastavili temperování. Jak si možná pamatujete z dřívějška, měli jsme možnost topit elektřinou, koksem nebo dřevem. To jsme milovali. Sedět večer u kamen, koukat na ohníček, slyšet to tajemné praskání... prostě romantika.

Jenže to není ekologické, pořád se mluví o tom, jak se kotle na pevná paliva zakáží, v létě se musí shánět, vozit, štípat a chystat dřevo. Přímo před topením si taky vždycky musíte připravit kamna a podpal. A hlavně toho prachu a nepořádku, co se doma nadělá! Ono se to nezdá, ale je to fakt vidět.

Takže ačkoliv po kamnech smutníme, rozhodli jsme se, že do nově zrekonstruovaného domova patřit nebudou. Sice s nimi počítáme v případě nějakých vážnějších problémů s topením nebo nějakou extra studenou zimou, ale vlastně už je ani nemáme moc kam dát. Snad do obýváku?

Nově máme zavedené topení z nedaleké bioplynky. Má to hned několik výhod: zaprvé je to levné, zadruhé je správcem skorosoused, takže v případě problémů se za ním dá prostě zajít. A když mají problémy – odstávku – oni, dají nám pokud možno vědět předem. Ve smlouvě máme, že bychom měli mít zařízený náhradní zdroj tepla. To by mohla být v případě nouze ta kamna a nebo jako teď, když jsou slunečné dny, tak můžeme topit solární elektrárnou. Stačí k ní jen zapojit přímotopy a hned máme doma tepleji. Ale nedělejte si iluze, sotva zaleze sluníčko, už se doma zase znatelně ochlazuje. Jenom přímotopy ze soláru by se topit nedalo. Ale stejně si to náramně užívám! Líbí se mi, když nám okny dovnitř svítí slunce a k tomu si ještě ekologicky (snad) přitápím.

V budoucnu doufáme, že nám a solár poběží všechny spotřebiče včetně ohřevu vody. A když se vyšťaví, co nasbíral na sluníčku, budeme normálně platit za elektřinu jako ostatní. Škoda, že největší využití vidím opravdu v zimě na to topení. 

16. března: Den digitálního úklidu

Nemám úplně jasno v tom, podle čeho se určuje Den digitálního úklidu, v roce 2025 totiž měl být údajně již 15. 3., zatímco v minulých letech byl až 16. 3. Je to proto, že se snaží, aby to byla sobota?

Digitální nepořádek spotřebovává energii a přispívá k emisím CO2.

Proč se zapojit?

„Každý smazaný soubor znamená nejen více volného místa, ale i úsporu energie. Digitální odpad sice nevidíme, ale jeho dopad je reálný – nepotřebná data zatěžují servery, které spotřebovávají elektřinu a produkují zbytečné emise CO2. Digitální úklid proto přináší nejen ekologický, ale i praktický přínos.“ [1] Já bych ještě dodala, že je super mít ve svých online a digitálních věcech pořádek stejně jako v šatní skříni.

Co můžete udělat?

Krok 1: Vyčistěte svůj telefon

Smažte nepoužívané aplikace a hry. Projděte své fotky a videa, zbavte se duplikátů a nepotřebných souborů. Zkontrolujte staré účty a přihlašovací údaje – pokud je nepoužíváte, smažte je.

Krok 2: Zorganizujte si počítač

Projděte složky a odstraňte soubory, které už nepotřebujete. Zredukujte zbytečné zálohy a duplicitní dokumenty.

Krok 3: Vyčistěte svou e-mailovou schránku

Smažte staré e-maily, archivujte důležité. Odhlaste se z newsletterů, které stejně nečtete. Přestaňte posílat zbytečné e-maily typu „OK“ nebo „Děkuji“ – šetříte tím energii.

Krok 4: Přijměte nové návyky

Snižte kvalitu streamovaných videí. Minimalizujte online úložiště – zálohujte jen to důležité. Omezte čas na sociálních sítích – pomůže to nejen planetě, ale i vám. Zorganizujte digi úklid u vás v práci. – Proberte s kolegy, co je skutečně důležité uchovávat.

Použijte hashtag #DigitalCleanupDay a motivujte ostatní, aby se také zapojili. Každý krok směrem k digitální čistotě se počítá! Více informací najdete na www.digitalcleanupday.org. Najdete zde i pár zajímavých faktů:

• Těžba BitCoinu vyžaduje více energie, než spotřebuje celý Nový Zéland za rok.
• Internet ročně vyprodukuje více než 900 milionů tun CO2.
• Každý den je odesláno 320 miliard e-mailů a 62 bilionů nevyžádaných e-mailů každý rok = 20 milionů tun CO2.
• Jeden e-mail vypustí v průměru 4 g CO2 = uhlíková stopa žárovky rozsvícené po dobu 6 minut.

Zdroj: 

[1] Zapojte se do Dne digitálního úklidu a pomozte planetě! Ukliďme Česko, 14. 3. 2025, cit. 16. 3. 2025, https://www.uklidmecesko.cz/news/67d3f921640b2f17aa0f4a31

Těhule na plese

V únoru jsme měli s manželem naplánovaný ples. Nejdřív jsem se těšila, že si na něm zatančím, protože tančím velmi ráda. Pak jsem trochu znervózněla, jestli se to smí a ptala se na to gynekoložky. Ta se nejdřív mračila a pak se mě zeptala, za jak dlouho je ten ples. Když zjistila, že víc než za měsíc, řekla, že se o tom budeme bavit příště. Pár dní před plesem je trochu pozdě oznamovat, že tam jít nemůžu, ne? No, ale co už. Naštěstí mi to na poslední chvíli nezatrhla, takže jsem šla. 

Přesto jsem váhala, jestli jít tančit na polku. Není to skákání nebezpečné? Nebude vadit dítěti? A co kdybych opravdu byla nemotornější, jak se všude píše, a třeba upadla. Není to zbytečný hazard?

Navíc v těch mých šatech by to nebylo nic divného, protože už na švagrově svatbě se mi do nich motaly podpatky. A teď jsem si navíc zapomněla vzít ty správně velké boty. Naštěstí ani černé se stříbrnými třpytkami nebyly problém. Ale to jsem nevěděla předem.

V průběhu dne jsem musela dát manželovi za pravdu, že se mi na ples vlastně nechce. Tajně jsem doufala, že je to určitou pohodlností v těhotenství – někde jsem četla, že těhotné vyhledávají klid a začínají samy od sebe trávit večery víc doma. Určitě to není tím, že stárnu a začínám být pecivál. Že ne? Nebo že bych radši trávila čas jenom doma psaním blogu a malováním. Jsem přece společenský člověk a ráda se bavím s ostatními. Nebo už ne?

Faktem je, že celodenní „čekání na ples“ je otrava. Za normálních okolností bych si mohla malovat, jít na výlet, nebo něco dělat, takhle pořád přemýšlím nad tím, abychom se stihli všichni vystřídat v koupelně. Kdy pojedeme? Zda si stihnu natočit vlasy, nebo jenom umýt a vyfénovat. Kdy se nalíčím a kdy sníme večeři. A jaká podprsenka mi padne a bude vhodná pod ty šaty. No, co vám budu říkat, když jsem se po sprše převlékla do pyžama a zalezla si v pyžamu s líčením do postýlky, ani by mě nikdo moc nemusel přemlouvat, abychom opět strávili večer čtením jakéhosi románu od Vondrušky o Martinovi ze Stvolna.

Naštěstí jsme museli jít na ples. A bylo to super. Troufla jsem si až na druhou polku, která byla pomalejší. A ukázalo se, že to nevadí ani mně ani mimi. Pak jsme si dali jeden valčík a spoustu písniček jako na zábavě (To máme mládež, Amor magor, Co děti, mají si kde hrát...).

Společný známý, se kterým jsme byli u stolu, se ukázal jako skvělý bavič a pak se mi líbil ještě jeden týpek u stolu, který se tvářil velice přátelsky a hezky se s ním povídalo. I když téma bylo spíš do čajovny. O tom zase až jindy. Při večeři si k nám přisedl jeden manželův známý a s ním jsme si taky příjemně popovídali, takže to byla velice úspěšná společenská akce. I když my dva zrovna neměli co probírat jenom spolu. Nebo jsme neměli chuť řešit, jak budeme renovovat dveře, uklízet pohovku, stěhovat dovnitř postel, když nemůžu nic nosit, a tak dále.

Skvělé byly ty moje zelené šaty, do kterých jsem se pohodlně vešla, a kdybych si je povytáhla ještě trochu výš, mohla bych v nich snad mít bříško v devátém měsíci! A navíc mi to i tak slušelo.

14. března: Mezinárodní den čísla pí

Gratuluji! Suvenýr Pi Day jste získali vyřešením a zalogováním Mystery Cache mezi 14. březnem a 16. březnem 2025. 

Každoročně se 14. března po celém světě slaví den π, což je Ludolfovo číslo 3,14. V Americe se píše datum opačně, nejdřív měsíc potom den, proto je to 14. 3. Dle Wikipedie [1] se prý tradičně konzumuje kulatý koláč, jelikož anglické pie a π se vyslovují stejně (homofony) a π se používá k výpočtu obvodu kruhu.

Je to prý jedna z nejdůležitějších matematických konstant a má přibližnou hodnotu 3,141592653589. Jen pro připomínku, základní vzorečky jsou:

• obvod kruhu = π*d (d = průměr kruhu), využijete například při konstrukci čtvrt/polo/kruhové sukně, když šijete,
• obsah kruhu = π*r*r (r = poloměr kruhu)

V roce 2006 vytvořil Akira Haraguchi neoficiální světový rekord v recitaci největšího počtu číslic pí: 100 000 za více než 16 hodin. Takže, jak to udělal? Ve své mysli spojil každou číslici se slabikou a vytvořil sbírku epických příběhů ze slov, které tyto slabiky vytvořily. (přeloženo z newsletteru Morning Brew)

Zdroj: Den pí, Wikipedie, https://cs.wikipedia.org/wiki/Den_p%C3%AD, 4. 9. 2024, cit. 16. 3. 2025

Ven by ani psa nevyhnal

Máme teď problémy s fenkou. Jak si s ní moc nehrajeme a domů, kde pořád ještě nejsme nastěhovaní ji moc nebereme, tak se chová jak nějaký bouďák. Nechce se jí poslouchat. Jít domů, to jo. To už stepuje před vchodovými dveřmi a čeká na ten správný povel. Ale už se mi taky stalo, že se mi dovnitř sprostě natlačila. A co teprve manželovi, když stěhoval matraci a nemohl jí zaclonit dveře. Nepomáhalo ani žádné „fuj“ nebo „čekej“. Prostě otevřené dveře jsou jasná pozvánka.

Stejný problém ovšem nastává i v opačném případě, tj. když ji chceme dostat ven. Například proto, že jedeme pryč, nebo si myslíme, že už si užila dost. Není to indoorový pes, musí být zvyklá být venku, když je hlídač. Dovnitř ji bereme, abychom si užili vzájemné společnosti, ne aby se z ní stal blbec jako má jedna známá. Ten je venku k ničemu, protože není zvyklý hlídat a uvnitř jen smrdí a pouští chlupy. A ano, to je další věc, ať už tomu věříte nebo ne, domácnost se psem je vždycky více či méně cítit. A my bychom rádi, aby to bylo spíš méně.

Co by asi tak mohla chtít?

Moje představa je, že v létě domů víceméně vůbec chodit nebude, protože s ní budeme trávit dostatek času venku. Ale to jsem odbočila. Když začaly problémy s poslušností a už mi nefungovalo ani přivolávání v podřepu – z toho obvykle vytuší, že bude pomazlená, když přijde, a to má tuze ráda, začali jsme si domů brát vodítko. Po jeho připnutí se víceméně neochotně zvedne a jde s námi ven. Pořád moc nerozumím tomu, proč to neudělá rovnou, když ví, že my ji doma stejně nenecháme. V tomhle jsme zásadoví: když řekneme, že půjde ven, nějak ji tam vždycky dostrkáme, aby si nezvykla, že poslouchat nemusí. Spíš aby se smířila s tím, že jako vždy bude po našem. A ideálně i že se vyplatí být poslušná.

Ale aspoň jsme ji už naučili, že se doma nemá válet po zdi. Nejoblíbenější totiž pro ni bylo lehnout si někam do kouta. Dříve nám to nevadilo, protože se opírala o dveře kuchyně a nepřekážela uprostřed místnosti, ale teď když zatím u stěn není žádný nábytek, nepotřebujeme, aby čerstvou výmalbu umazala svojí mastnou a špinavou srstí.

Do kdy jste mladí?

Minule jsem se trochu rozšoupla popisováním nekonečnosti rekonstrukce, tak si říkám, že by to chtělo dokončit ty články, o kterých jsem psala, že bych je pro vás chtěla připravit. Jdu na to, sepíšu je hned pěkně za tepla a budu je publikovat každé úterý, nebo nějak postupně, když do toho vleze nějaká aktualitka „na statku“. Třeba, jak doufám, čerstvě narozená kůzlátka ;-).

Jo, víte že dnešní mladí (asi okolo dvaceti let) považují mrkajícího smajlíka za pasivně agresivního? Asi jako když na vás v hospodě mrkne nějaký cizí člověk. No vidíte, a já to mám jako výraz hravosti, jako mrk mrk, těším se na kůzlátka. Jsou na začátku vždycky tak úžasně roztomilá, hebká a čistá. A neviňoučká. Pak začnou dělat skopičiny a štvát vás tunou věcí.

To mi ještě připomíná, jak jsme se onehdy na plese bavili, kdo je mladý. Do jaké věkové kategorie. „To je jednoduchý,“ řekla jsem. „Mladý mi připadá každý, kdo je tak cca stejně starý plus pět let.“

Spolustolovnice se zasmála, mrkla na svého manžela a říká: „Ty už jsi starej.“ Jasně, že je mezi nimi věkový rozdíl šest let. 

Do kdy si vy myslíte, že jste mladí? Nebo byli mladí?

Zeptala jsem se na to Copilota. Odpověděl: „To je zajímavá otázka! Vnímání mládí se může lišit podle kultury, společnosti a osobních názorů. Obecně se za mladého člověka považuje někdo ve věku od narození do přibližně 30 let. V některých kontextech, například v pracovním prostředí, může být za mladého považován i někdo do 35 nebo 40 let.“

Prokrastinační testíky na youtube

Uklízím si tak záložky na počítači a vyskočí na mě testík, jaký je můj mentální věk. Hm, 10 otázek za 10 minut, na to bych si mohla udělat čas. Trochu mě zdržuje blábolení na začátku. Jasně, že vím, kolik je můj normální věk a tuším, že můj mentální tomu bude odpovídat. Nejsem ani extra hravá jako malé dítě plné fantazie, ani extra stupidní, aby mi vyšlo nějaké nízké číslo. Jak tak na to koukám, říkám si, že právě prokrastinuju úkol do kurzu, který jsem chtěla do neděle poslat. Tak nevím, možná že ten mentální věk bude přece jenom nižší než můj skutečný. Ale zjevně to nebude lichotivé. A našla jsem to tady, kdyby vás to zajímalo.

No dobře, osobně asi nedoporučuji a to jsem u otázky osm. Jaký je váš vztah k sladkostem a jaký máte názor na Facebook mi nepřijdou nijak zvlášť objevné otázky. Myslela jsem, že to bude spíš něco ohledně morálních hodnot, náboženství, nebo třeba stereotypů. 

No nic, tak ať nejsem srábotka, vyšlo mi 280 bodů, což znamená mentální věk 16–21: „Víte, kdy je třeba k věcem přistupovat zodpovědně a kdy je naopak čas pro zábavu. Dokážete vystupovat profesionálně, když je to potřeba. Ale občas se může projevit i vaše nezkušenost.“ Jen doplním, že komentáře jsou pro každý věk pozitivní. A zařadila bych se klidně i mezi ty starší ročníky jakožto zodpovědná a pod. Akorát těm nejstarším tam šoupli, že je problémy mladších lidí nezajímají, tak to mi přišlo takový trošku hnusný.

Kdybyste si radši chtěli srovnat své vědomosti se žáky úspěšně ukončujícími základní školu (s vyznamenáním) můžete zde. Ale podotýkám není to zase tak jednoduché, jak byste si možná mysleli. Jasně, některé otázky mi přijdou málem absurdní, jak jsou snadné, ale u jiných jsem neměla nejmenší tušení. Ze 40 otázek jsem měla 18 špatně, takže nemám odvahu říct, že toho současné děti vědí málo. V jejich věku bych asi věděla některé věci, které jsem teď nevěděla, na druhou stranu mě příjemně překvapilo, že ze zeměpisu nejsem tak marná, jak si myslím.

Co se mi tak honí hlavou v sobotu dopoledne

Včera to byl rok, co se nám narodili kozlíci od Lízy. Trochu jsem se bála, jestli u ní dneska taky nenajdu malý kůzlátko. Koza už skoro tahá vemeno po zemi Zapomněla jsem si s manželem ověřit postup a zrovna není doma. I když vloni jsem to s Melindou taky zvládla sama. Nebo tu první den ještě byl? Nemám to náhodou na blogu?

Dneska jsem si v autě vzpomněla na písníčku Billyho příběh od Hárleje. Skoro celou jsem si ji zvládla zazpívat, i když jsem ji už neslyšela věčnost. Neodolala jsem a pustila si ji. Připadá mi stejně vtipná jako před lety, kdy jsem pochopila, že je to o zvířátkách a přitom ten refrén vypadá, že je to o lidech. A nejspíš je to schválně dvojsmysl. A taky se mi líbí ten rytmus. Škoda, že není všeobecně známá, taková pěkná!

Měla jsem v plánu psát dvě hoďky dopoledne blog, ale zase se to zvrtlo. Nejdřív jsem nakrmila kozy. Pak zkoumala, proč naše fena odmítá žrát prasečí nožičku. Bolí ji zuby, nebo co? Taková delikatesa proti granulím, psímu „salámu“ a rejži. Ale asi to bylo jen tím, že když to normálně dostala v misce, tak jí to přišlo nudný. Pochoutky se přece dávaj až poté, co ukáže, že si umí sednout.

Ještě jsem se došla podívat na záhonky a překvapilo mě, že ani moc nejsou zarostlé plevelem. Nejsem si jistá, jestli mám ostříhat starou šalvěj a mateřídoušku, aby pod ní mohla spokojeně vyrazit nová. Vypadá to, že se mi probouzí i rebarbora, dřín, něco zeleného na záhonku – je to salát nebo plevel?

Když jsem se chtěla pustit do psaní blogu, objevila jsem na něm rozepsaný článek Velikonoce na Michalově statku a řekla si, že ho dokončím, když mu chybí jen dvě tři fotky. Na článek můžete kouknout zde: Velikonoce na Michalově statku a taky na ten z roku 2014: Michalův statek v Pohledi. 

Přitom mám nedopsané ještě celé loňské lázně!

Hned bych zase někam vyrazila na výlet. Manžel mi to psal v SMSce. Jenže teď potřebujeme dotáhnout rekonstrukci, abychom bydleli dřív, než se prcek narodí. A jak víte z článku Nekonečná rekonstrukce, ještě pořád nemáme namontované skříně. Ono to vypadá hrozně jednoduše, ale matláme se s nima už čtrnáct dní. Tak trochu kvůli tchánovi, který to čtyři dny zdržoval s tím, že nám s tím chce pomoct, tak jsme na něj čekali. A pak na to zapomněl a na daný den si domluvil něco jiného.

Musím říct, že v psaní blogu jsem teď výkonná. Píšu a maluju každý víkend. Přes týden cestou do práce pletu. A taky trochu po večerech, když si s manželem čteme. Ale musím přiznat, že nic moc dalšího nestíhám. Sem tam trochu cvičit na záda/krk. A dělat nějakou domácí administrativu k dítěti, pro sebe nebo pro manžela. 

Teď jsme třeba řešili daně. Jsem na sebe pyšná, že jsem zvládla podat daňové přiznání k dani z příjmů, i když to tedy vůbec nebylo jednoduché. Tedy podání jo, ale to jestli ho máme podávat nebo ne. Máme totiž malý příjem z pronájmu polí. Jen pár tisícovek. A teď se různé články lišej, zda se to musí podávat, když je to třeba do dvaceti nebo třiceti tisíc (to máme rozhodně), ale jestli je to pronájem movitého nebo nemovitého majetku. Jinde se zase říká, že když je to opakovaně, tak je fuk, do jaké je to výše. Dokonce i pán na finančním úřadě mi to řekl špatně, i když jsem ho hned upozornila, že jde o pole. Až když jsem byla zvědavá, proč nám to tedy odmítli udělat v zaměstnání, když přiznání podávat nemusíme, začal se víc zajímat a já zmínila ono kouzelné slůvko „pachtovné“, které ho na rozdíl od pole zaujalo a hned řekl, že to je tedy jiná. To se pak musí podávat vždycky.

A pak se chci zmínit ještě o jedné věci – chodím teď na fyzioterapii, protože mě často bolívá krk z kancelářského zaměstnání (a velmi podobného trávení volného času i doma). Docela se snažím každý den zodpovědně cvičit. Není to sice nic k chlubení, ale vloni jsem si touhle dobou napsala do deníku, že mám požádat kolegyňku o tip na dobrého fyzioterapeuta. To jsem sice udělala, ale reálně jsem někam zašla až letos (tuším, že v lednu). Za 14 dní se k tomuto tématu vrátím v článku s názvem Hybatel všeho. Takže jsem konečně někam posunula jeden ze svých dlouhodobě odkládaných úkolů. Taky máte takové kostlivce ve svém to-do listu?

A ještě bonus pro dnešek – oslavte Mezinárodní den žen. Psala jsem o něm zde a zde, kdyby vás to zajímalo. Já bych doporučila jít ven na rodinnou nebo romantickou procházku. Popřípadě si užít chvilku rozjímání jen sama se sebou. A samozřejmě ideálka je podívat se na Jarní bucket list a udělat si něčím radost. Říká se, že větší dopad mají zážitky než věci, tak na to myslete.

Až to budu zase jenom já

Sepsáno v neděli 3. 9. 2023

Každému je jasné, že mu těhotenství změní život, ale nikdo asi přesně neví jak moc. Možná že to všichni podceňujeme, možná někdo přeceňuje. Na začátku, když jsem si poprvé myslela, že bych mohla být v jiném stavu, jsem si přečetla, co bych měla a neměla jíst. 

Rozhodla jsem se udělat si seznam toho, co bych měla denně jíst a odškrtávat si jako v habit trackeru, jak jsem na tom. Koneckonců většina doporučení znamenala zdravý životní styl, nic mimořádného, takže mi to prospěje, i když v jiném stavu nebudu. 

Ale taky je tu pár věcí, které nemůžu, a ráda bych si je užila, až zase budu moci.

• Alkohol. Asi nejznámější věc, kterou těhotné nemůžou. Spolu s kouřením, ale to mě ani neláká. Ne, že bych potřebovala paňáka a pak do druhé nožičky, ale takový vaječný koňak na Vánoce nebo na zmrzlinu, svařáček, grog, punč, horká medovina... to je jiná. Momentálně máme i nějakou medicu z Chorvatska a ta je úžasně lahodná. Ani by člověk nevěřil, že má 40 %. A doma vyráběné likéry: kokosové, čokoládové, limoncello, arancello... hned bych si vyrobila i likér ze švestkových pecek. My Češi na to rádi zapomínáme, ale alkohol je i víno (mám ráda Pálavu a portské) a pivo (preferuji silné tmavé, nebo pšeničák).
• Syrové maso. Takže po návratu k normálu – i když vím, že něco jako normál neexistuje a hlavně se do něj po dětech určitě nevrátím, prý mě nenechají – bych si ráda dala tatarák, zašla na sushi a poke bowl, nebo si ji připravila doma. Inspirací k tomuto článku byl můj včerejší nákup 450 gramů matesů naložených s cibulí, které jsou mojí nejoblíbenější rybí pochoutkou. Celý den jsem se na ně těšila a až při vybalování mi došlo, že se jedná o syrové v soli naložené maso, které bych neměla jíst. Troška googlení mě ujistila, že pravděpodobnost nákazy je sice minimální, ale že nevhodné jsou i proto, že jsou hodně slané. Syrové maso je i pršut, leckterá slanina (to si najednou člověk všímá, kolik je toho tepelně neopracovaného!) a samozřejmě métský salám, tzv. čajovka. A taky fuet, protože ten je jen sušený. Tedy i různé sušené maso, ale pozor, některé může být ošetřeno teplotou 70 °C a to by mohlo být v pořádku.
• Měkké plesnivé sýry, což je například Hermelín (a jeho kámoši Camembert a pod.) a Romadur, kterého jsme zrovna koupili osm kousků ve slevě.
• Další omezení je na čaje. To sice není žádný velký trhák, protože 200 mg kofeinu by mělo být ok. A to je asi tak litr černého čaje na den. S tím se dokážu smířit.
• Ovšem pozor je třeba dát i na bylinky. Třeba taková šalvěj a rozmarýn se taky nedoporučuje. Otázkou je, jestli by vadilo nějaké rozumně malé množství v jídle: pečené brambory nebo ryba na rozmarýnu a maso na šalvěji. Ale všude vám všichni poradí – radši si to na těch pár měsíců odpusťte.

Nekonečná rekonstrukce

Ráda bych řekla, že už konečně bydlíme zase u nás na statku, ale není tomu tak. Pořád se to něčím zdržuje. Nejrychlejší byli Štěpánovci, kteří měli hrubou práci hotovou snad za tři měsíce. Vybourali podlahy, vylili betonem, srovnali zdi, pošlapali mi kytky kolem domu (ano, bez ohledu na to, že je to běžné a nemají čas si jich všímat, mi to v pořádku nepřipadá), srovnali zdi, položili dlažbu... tak mě napadá, že jsem o tom ještě nepsala, co? Zatím jste mohli vidět jenom tu kuchyňskou zde. Tak to bylo předloňské léto, tj. 2023. 

V zimě 2023 jsme byli ve Františkových Lázních a začali jsme s malováním modré ložnice vápnem a prvního antického sloupu. Ukázalo se, že barevné vápno je trochu problematické a vyměkli jsme a nakonec vymalovali tyrkysovým remalem. Psala jsem o tom v článku Modrý obývák se mění v modrou ložnici. 

Následně jsme malovali modře – a opět vápnem – obývák. Byli jsme ochotni spíš akceptovat nedokonalosti (kocoury/fleky) zvláštních odstínů barevného vápna, než se smířit s trapně jednolitou umělou barvou. Tentokrát to vyšlo krásně.

Pak jsme se zasekli na parádičkách. Začalo to tím, že manžel přišel s nápadem udělat vavřínový věnec nad dveře a do něj napsat latinský nápis. Miluju kreativní věci a originalitu. Společně s manželovou precizností vzniklo něco skvělého. A ano, pokud se k tomu dostanu, napíšu o tom druhý samostatný článek.

Současně s tím jsme vytvářeli balustrádové kuželky a spoustu antických sloupů. Pět v obýváku. Psala jsem o tom v samostatných článcích. A taky jsem se tady konečně trošku zapojila.

• Chceme si pořídit kuželky do obýváku
• Balustráda pod okny (1. část)
• Balustráda pod okny (2. část)
• Spousta antických sloupů

Ještě v lednu 2024 se manžel pustil do výmalby žlutého potenciálního dětského pokoje a já malovala v obýváku andělíčka (doufám, že o tom napíšu samostatný článek, protože je to dost moje pýcha). A to jsem ještě netušila, že pak v dětském pokojíčku (potenciální mojí šicí dílně) budu malovat fronton (= portál nad dveřmi). A tyhle dodělávky jsme měli až do dubna.

Přibližně v květnu se manžel pustil do škrábání a opalování futer. Šlo to nepředstavitelně příšerně pomalu. Skončil nevím kdy, ale každopádně ho ještě čekají celé dveře. Byla jsem z toho totálně zoufalá, protože to vypadalo, že tímhle stylem nebudeme bydlet už nikdy. Jenže co dělat, když firmy nabízejí, že vám klidně dveře zbaví staré barvy tím, že je ponoří do louhu, ale futra si budete muset udělat sami. A nové dveře? To bychom se nedoplatili! Už za okna to byl majlant.

A druhý za kuchyni. Tu jsme si nechali udělat cca v dubnu nebo v květnu 2024 a do konce listopadu byla hotová a nainstalovaná.

Do ložnice jsme si vybrali skříně z IKEA. Překvapilo nás, že taky rozhodně nejsou zadarmo, ale jsou fakt veliké. A jde z nich postavit taky rohová. Jak totiž možná víte, docela dost bojujeme s místem a zejména úložnými prostory (především pro mě). Ale to by všechno vydalo na samostatné články. 

Každopádně až budeme mít postavené skříně v ložnici a zapojenou pitnou vodu (taková drobnost, že?) a snad i pračku, tak bychom se už snad mohli nastěhovat. Možná ještě lustry?

Všechna žlutá políčka by se v budoucnu měla proměnit v odkazy. Ale pokud budete každé úterý chodit na můj blog, v dohledné době byste se měli dočkat. Samozřejmě se budu snažit články z rekonstrukce prokládat aktualitkami ze statku. I když se toho teď moc neděje.