Svého času se mě lidi ptali, jestli se mi nějak změnily chutě. Jestli se cpu kyselýma okurkama a podobně. Nebylo jich moc, tak mě to nestihlo otravovat. I když jsem viděla, že je zjevně pravidelně zklamávám, když jim říkám, že si žádných speciálních chutí nejsem vědoma.
Jo, je to smutný, ale nedávám si ke snídani tlačenku, ani uzenáče, ani tatarák nezajídám zmrzlinou jako kdysi za studií v Brně, kdy jsem sice věděla, že nejsem těhotná, ale moje chutě mě značně překvapily. Naopak si teď trapně hlídám, co mám a nemám jíst, ideálně i aby to bylo ve správném množství. Zejména v prvním trimestru jsem si dávala pozor, abych se pokud možno vyhýbala sladkostem, protože jsem měla velké obavy z těhotenské cukrovky. Paradoxně ta se objevuje až někdy ve druhém nebo možná i ve třetím trimestru, kdy jsem se sladkým spokojeně cpala, protože jsem si myslela, že to nejhorší mám za sebou a navíc jsem na něj měla děsnou chuť. Sváděla jsem to na manžela, že dítě je po něm, protože on je strašně sladkožravý a na dobrůtkách si pochutná tím víc, čím víc je v nich cukru. Zatímco my s tchyní si stěžujeme, že už je to moc sladké, manžel by si to klidně ještě mohl přisladit.
Pak jednou manžel přišel s tím, že by měl kvůli nějaké vyrážce držet cukrovou dietu (tak to nazvalo AI, ale požadavek byl od kožního lékaře) a ze dne na den přestal jíst v podstatě všechno, co obsahuje cukr. Ale taky med a dokonce se díval, kolik cukru je v mléce. – Popravdě je lepší jíst jogurt a pít kefír. Nebo pít mléko k jídlu, aby se tolik nevstřebával cukr (snad je v laktóze nebo kde). A tak jsem se začala taky trochu nedobrovolně postit. Ostatně ty výsledky z těhotenské cukrovky taky nebyly tak skvělé, abych se teď ládovala sladkým jako blázen. Kromě toho to není zdravé a nadváha zbytečně komplikuje porod i pohyb. A já už se teď cítím trochu jako mumínek.
Já mám tu výhodu, že na mě ovocná šidítka fungují skvěle. Koupila jsem si nějaká sušená jablíčka a hruštičky a dovedu si představit, že bych na tom klidně mohla přežít i bez bílého cukru. I když to samozřejmě taky cukr obsahuje, ale tolik toho zase nesním. Jediné, co je mi líto, že ráda peču. Pečení buchet, koláčů a jiných experimentálních kousků je pro mě mnohem zábavnější než vaření. Na druhou stranu i pečení masa má něco do sebe. A když na to přijde, „koláče“ se dají dělat i slané.
Abych se vrátila k těm chutím na kyselé, tak ty u mě nejsou nic zajímavého, protože obecně mám nejraději kyselé a slané. Jako matjesy, olivy, tlačenku s octem, utopence, kapary, případně citronový dort, který sice není slaný, ale vlastně ani moc sladký. Takže u mě žádná novinka. Zajímavostí je, že těhotným se prý zhorší chuťové rozpoznávání, a proto preferují kyselé (či slané), prostě výraznější chutě. (Zdroj bych ještě ráda dohledala, ale myslím, že to byl Pařízek. Kniha o těhotenství, porodu a dítěti. 1. díl, Těhotenství. 5. vydání.)
Nově, asi tak před měsícem, se u mě objevily chutě na mléko, máslo a různé další mléčné výrobky. Mohla bych si myslet, že to vyprovokoval tchán svými řečmi o tom, že dítě bere matce vápník, pokud ho nemá dostatek. Nevím, co je na tom pravda, ale chleba s máslem a tekutým medem jsem měla ráda vždycky. Ale pozor, máslo jedině tuhé bílé a z lednice. Žádné snadno roztíratelné zletnalé.
Právě jsem si s umělou inteligencí ověřila, že možná slovu „zletnat“ nebudete rozumět. Poněkud mě to překvapilo, protože ho běžně používám. Znáte ho? Případně, jak vyjadřujete, když se má něco nechat samovolně ohřát na pokojovou teplotu?
Ale zpátky k mým chutím – pro mě je velmi zajímavé, že teď se můžu utlouct jak po másle, tak po sýrech, mléku, kefíru, jogurtech, zkrátka všech možných mléčných výrobcích. Zajímalo by mě, jestli si tím tělo říká o nějaké látky, nebo mi to prostě jenom chutná. Každopádně nemám alergii na laktózu a chováme kozy na mléko, takže si můžu celkem bezstarostně užívat. I když to znamená převařování nebo pasterizaci před tím, než se pustíme do výroby jogurtů či tvarohu. Zrovna teď máme jeden v lednici, už se mi na něj sbíhají sliny.
Žádné komentáře:
Okomentovat