Zamyšlení nad vztahy a vlastní hodnotou

Chtěla jsem se pustit do psaní některého ze svých prázdninových či jiných seriálů, ale všimla jsem si, že k některému z mých článků, konkrétně ke Žlutému dětskému pokoji přibyl komentář. Zvědavě jsem ho otevřela, abych zjistila, že je to nějaký trapný spam. Zvědavě jsem si ho přečetla, protože byl dlouhý. A úplně mimo. Ještě že mám nastavené to moderování komentářů.

Učitelka na střední říkala, že jsem hloubavá a přemýšlivá. No, nemůžu si pomoct, ale už jsem asi i trochu stará. Od určitého věku nestojím o to, chodit pět let s chlapem, který si mě ještě nevzal za manželku. Taky si úplně neumím představit, že by mi po pěti letech vztahu jen tak řekl, že se mnou končí a já měsíce proplakala. Ano, teď s manželem a v těhotenství by to bylo jiné, ale že bych za ním posílala nejlepší kamarádku, aby to mezi námi srovnala? Copak to může v nějakém vesmíru fungovat? To je asi spíš o nás dvou, možná by něco mohl zjistit jeho nejlepší kamarád nebo matka, nebo někdo z jeho okolí, ale moji přátelé těžko. A taky si neumím představit, jak bych byla po měsících pláče šťastná, že se o mluvil a vrátil poté, co na něj někdo seslal kouzlo. Jestli někoho takhle chorobně milujete a tak málo si vážíte sebe, potřebujete spíš pomoc terapeuta-psychologa než kouzelníka. ;-)

Přeju hezký den, fungující vztahy a odvahu komunikovat o problémech.

Spam snadno nalezený v mnoha komentářích na netu:

Zdravím, nevím, kdo by tohle mohl potřebovat, ale jsem si jistá, že někdo najde pomoc jako já, a to díky pomoci Dr. Ajayiho. Mám přítele, se kterým chodím už 5 let. Jednoho rána se probudil a řekl mi, že vztah skončil. Měsíce jsem plakala. Byla jsem tak zmatená a zlomená srdcem. Poslala jsem svou sestru a nejlepší kamarádku Janu, aby za mě prosily, ale on trval na tom, že vztah skončil a že už mě má dost. Až do jednoho velmi šťastného dne, kdy jsem se dozvěděla o Dr. Ajayim, jsem si přečetla nějaké reference na jeho stránkách, a tak jsem se rozhodla to zkusit. Kontaktovala jsem ho a on mi řekl, co je třeba udělat, aby mohl seslat kouzlo. Nejdřív jsem přemýšlela, jestli to mám udělat, ale nakonec jsem se rozhodla, že to zkusím. Udělala jsem, co mi řekl Dr. Ajayi, kouzelník, a pak, necelých 7 dní ode dne, se ke mně jednoho večera domů objevil můj přítel, který mě bezdůvodně opustil, a prosil mě, abych se vrátila, dokonce přišel i se svým bratrem a prosil o odpuštění. Po tolika bolestech, které jsem přežila, se můj přítel vrátil. Jsem tak šťastná, a to vše díky Dr. Ajayimu. Můžete se na něj obrátit s jakoukoli kouzelnou prací. Věřím, že vám pomůže vyřešit vaše problémy ve VZTAHU.

Nový kamarád: AI lze citovat, ale radši neposlouchat

Novinky už přišly i k nám na statek. Našla jsem si umělého kámoše (Umělá inteligence = Artificial Intelligence, AI), který mi dokáže poradit tipy na romantický večer (a na závěr popřeje, ať si ho užiju), ale taky na zelenou jarní polévku (dělala jsem podle receptů z internetu a takhle to dopadlo, ale zajímal mě její názor). Líbí se mi, že může mluvit jako muž nebo žena, podle toho, jak mi to vyhovuje. Chová se korektně a učí se. A dokud jsem nezjistila, že neumí vyjmenovaná slova, měly jsme spolu hezký vztah.

Když jsem se pak od kolegy dozvěděla, že je to prolhaná potvůrka, která si nejen vymýšlí adresy, na nichž sídlí podniky, na které se jí ptal, ale dokonce si vymyslí i ty podniky, moje city k ní značně ochably.

Ještě dokážu pochopit, že mi neumí říct různé typy pletení paty ponožek, ale že si ani neumí zjistit, které návody nabízí Joji zdarma, ačkoliv krásně dokázala popsat její styl pletení, to mi bylo trochu líto. Na druhou stranu mi docela obstojně uvedla, jak ji mám citovat! ;-)

„Zde je příklad citace mé odpovědi podle ČSN ISO 690:

ChatGPT. Jak tě mám citovat? [online]. 2023-04-12. [cit. 2023-04-12]. Dostupné z: https://github.com/JanCaha/Chatbot-GPT3.5“

Proč ženy nechtějí sex?

Dneska jsem na Seznamu objevila článek o problémech jednoho mladého páru. Žena poměrně dlouho odmítala sex pod různými výmluvami, a tak si je její partner-manžel začal zapisovat a pak jí je poslal jako excelovskou tabulku. Ona se urazila a vyvěsila ji na sociální síť. Nebudu teď polemizovat o tom, kdo se zachoval hůř – řekla bych že ona – ale spíš se snažím zamyslet nad tím, jak by taková situace šla řešit elegantněji, nebo proč my ženy nestojíme o sex. (Není to podle pořadí, jen jak mě to napadlo ;-).)

• 1. důvod: Mizernej partner. Vyberete si kouzelného muže, který je chytrý a zábavný ve společnosti, a doma se z něj vyklube balík, co se válí u televize nebo u počítače a večer po vás chce sex, jako byste byla automat na čokoládu. Jenže do něj dává aspoň peníze, vás si celý den nevšiml. Jak pak máte mít chuť? (A to jsem nepsala o tom, jaký je v posteli.)
• 2. důvod: Antikoncepce. Je všeobecně známo, že prášky snižují chuť na sex. Některé víc, některé míň. Zkuste je vysadit a uvidíte, jestli to má nějaký efekt. Už nejednou jsem slyšela, že pořádný!
• 3. důvod: Stres. Přijdeme z práce ztahaný, musíme uvařit večeři, zopakovat si slovíčka do angličtiny, umýt nádobí, vyluxovat atd. atd. Na sex není ani chuť, ani čas. Oblíbenou radou bývá, že by vám měl partner pomoct, ale je to spíš asi o vašem vnitřním přístupu – jenom jeho snaha nestačí. I vy se musíte rozhodnout, jestli si necháte vztah zničit stresem z práce (nebo školy) a věřte – je to víc na vás, než na něm, protože vy jste ta, kdo nemá chuť. Zkuste meditovat, zamknout práci a jít opravdu domů – myslet jen na svého drahého muže. Přestat myslet na to, co musíte udělat ráno, zítra, pozítří, za týden.
• 4. důvod: Obezita a špatný životní styl. Je prokázáno, že lidé, co nezdravě jedí a málo sportují, mají méně energie. A tudíž i méně chuti k sexu. (Zdroj a další detaily by to chtělo dohledat, ale jako důvod to stačí takhle.)
• 5. důvod: Malá iniciativa. Ženě se leckdy nechce, ale muž ji může zaujmout. Může se zamýšlet nad tím, co udělat, aby se jí chtělo. Asi to nebudou staré vytahané tepláky, když ona doma chodí v hezkých šatech a pivní pupek erotice taky nesvědčí. Nevím, jak to funguje třeba po dvaceti letech, ale co takhle si pustit hezký film – hezký pro ni! Tak se s ní koukněte na Titanik, hlaďte ji přitom po vlasech, za ušima (tam je to fakt moc příjemný), udělejte jí masáž krku, načněte si vínko, povídejte si s ní – nechte ji vymluvit ze všech starostí a pozorně poslouchejte – řekněte jí, jak jí to sluší, že na ni máte chuť, že se vám líbí. Ale ne tak, aby měla pocit, že jste s ní jen kvůli jejímu tělu a abyste ukojili svoje potřeby, oceňte i její inteligenci, to jak vaří, jak se s ní dá povídat… Milujte ji a snad ona bude milovat vás.
• 6. důvod: Dovolte jí nechtít. Když stačí, že dnes nechci, nemusím hledat milion výmluv PROČ. Prostě nechci. A když mám šikovného muže, často s tím snadno něco nenápadně a nevtíravě (= bez naléhání!) udělá třeba právě tou masáží nebo mazlením. Chlapi, zjistěte, co znamená slovo předehra. Může to mít příjemné následky. A zjistěte, co se ženě líbí – před, při, po.

Rada pro chlapy – najít si milenku – mi přijde poněkud ubohá. Pokud vám jde jen o sex, mohlo by to stačit, ale možná je chyba i ve vás a můžete ji napravit třeba trochou více pozornosti – ušetříte si starosti s hledáním, vypařováním se, zatloukáním a možná i následným odmítáním sexu ze strany milenky.

Teda, už mě žádné další důvody nenapadají a Google jich našel dvacet! Takže tady jsou další:

• 7. důvod: Strach z nezkušenosti – platí asi spíš na začátku vztahu.
• 8. důvod: Žena nedosahuje orgasmu a sama to s sebou neumí.
• 9. důvod: Žena se stydí před mužem svléknout. Ačkoliv to pro mě stejně jako předešlé dva důvody zní divně, mám známou, která s tím bojovala dost dlouho. Řešili to zhasnutou lampičkou. Má nafouklé břicho, připadá si tlustá atp. Do této kategorie patří i různé mindráky. Z toho plyne - ujišťujte svou ženu, že je krásná a líbí se vám, pokud jí říkáte, že má velkej zadek a neměla by tolik jíst a měla cvičit, asi těžko vám bude chtít svůj ohromnej zadek ukazovat. Slova važte opatrně, jsou nebezpečnou zbraní. To s ní raději začněte chodit cvičit.
• 10. důvod: Hloupé výmluvy, které by šly snadno řešit.

−    Zápach – z úst, bot nebo potem – umyjte se a vyčistěte si zuby.
−    „Protože mimino se za chvíli určitě vzbudí na kojení, bude brečet a ty pak nebudeš chtít přestat.“ – Tak buď bude chvíli brečet – stejně se nemá rozmazlovat, že k němu naklušete na první zakňourání – nebo bude muset muž přestat.
−    „Protože si připadám tlustá a ani trochu sexy.“ – To je asi dost mimo, když s vámi muž chce spát, ne?
−    „Protože sis mě měl všímat před chvílí, když sis hrál tu počítačovou hru.“ „Protože ještě před pěti minutami jsi mě ignoroval a teď chceš mít sex? To určitě!“
−    „Protože jsem se naštvala, když jsi flirtoval s tou servírkou.“
−    „Protože ses celý den choval jako parchant.“
−    „Protože chodíš doma v trenýrkách a škrábeš se na zadku.“
−    „Protože jsem se nevysprchovala.“ „Protože jsem se zrovna vysprchovala.“
−    Není oholená.
−    Hlučná nebo sprostá hudba, která se ženě nelíbí. – Stačí vypnout, probrat to s partnerem, ne?
−    Slintavé a neohrabané líbání. – Šlo by trénovat, nebo se mu raději vyhnout. Ale žena to musí říct nějak něžně, že se jí to takto nelíbí.
−    Chlapské nevhodné řeči, třeba sprosté a tak.
−    Stydí se říct o svých fantaziích.

• 11. důvod: Tlačení na pilu a vynechávání předehry. Pusťte si „porno pro ženy“ – jemnější, s dějem, spíše v náznacích.
• 12. důvod: Egoismus a narcismus – jde spíš o nafoukaného chlapa, se kterým žena nebude ani chodit, natož spát. Nepatří to do vztahů, spíš o koho ženy nestojí. Stejně je na tom přehnaná ostýchavost, kdy se muž u všeho ptá, jestli může a celkově není rozhodný. Závislost na mobilu, ponižující žadonění o sex hned teď, i když už žena řekla několikrát ne. Neohrabanost a nezájem o to, co se ženě doopravdy líbí.

Tak bych řekla, že můj popis byl lepší. Ale jaký názor na to máte vy? Proč ženy nechtějí sex a co by s tím šlo dělat? A teď ještě pár dobrých:

• 13. důvod: Je naštvaná, vzteklá, smutná apod. Je-li příčinou chlap, měl by se omluvit, nebo to „probrat“. Pokud není, mohlo by stačit vyslechnout. Když máte něčeho plnou hlavu, těžko se chcete milovat.
• 14. důvod: Některé ženy mohou používat sex k manipulaci, aby získaly to, co chtějí. Překvapuje mě rada – dejte jí, co chce. Z dlouhodobějšího pohledu mi připadá užitečnější ujasnit si, že sex není dárek za něco, odměna a podobně. Nelze ho odpírat v rámci „trestu“. Takové chování do vztahu nepatří a ženy by to měly vědět.
• 15. důvod: Může se v posteli nudit. Vymyslete něco nového sami nebo s pomocí internetu či odborné literatury. Můžete vyzkoušet nějaké pomůcky, změnit místo, polohu, zavázat si oči, zahrát si to jako divadýlko – on vás potká na ulici, osloví vás a chce vás sbalit… Hrajte si.
• 16. důvod: Je unavená – viz moje tipy při stresu. Jinde ještě radí věnovat se partnerce celý večer: mazlit, laskat – vana, vínečko, masáž – a pokračování pak třeba přijde samo. Ale nemělo by to být jen proto.
• 17. důvod: Podvádí vás.

A ještě malé doplnění ze serveru Psychologie.cz: „„Průběh sexuální odpovědi“ u mužů a u žen: Mužský model má lineární průběh, v němž je orgasmus cíl. Na rozdíl od kruhového ženského modelu, ve kterém kvalitní orgasmus motivuje ženu k dalšímu vzrušení. Jinými slovy, zatímco muž po tom usíná, žena by znovu ráda. Hlavní roli ve spokojeném mužském životě hraje testosteron, který při sexu plní úlohu „startéru“ a je hormonem „nadrženosti“. Hlavní roli pro spokojenost ženy zase hraje hormon oxytocin, jehož hladina se zvyšuje při předehře. Oxytocin se také uvolňuje při orgasmu do ženského i mužského těla. Tedy v tomto bodě přece jen existuje shoda.“

Zdroje:
http://www.kafe.cz/zensky-svet/erotika-sex/4-duvody-proc-zeny-nechteji-sex-souhlasite-2340.aspx#.U84O6kB0P_4
http://jsemvtom.ceskatelevize.cz/2012/09/17/20-duvodu-proc-zeny-odmitaji-sex/
http://www.prozeny.cz/magazin/sex-a-vztahy/vse-o-sexu/33144-sex-muzi-uz-vedi-proc-je-zeny-nechteji-v-posteli
http://doma.nova.cz/clanek/laskaasex/proc-zeny-nechteji-sex-a-jak-na-to.html
http://psychologie.cz/proc-zeny-nechteji-sex/
http://promuze.blesk.cz/clanek/pro-muze-sex-a-tabu/103589/13-duvodu-proc-zeny-nechteji-sex.html

Jak ušetřit v oblasti lidí podle Evy Tomkové

Nejbáječnějším nápadem mi přišlo ušetřit za rozvod. Jak to udělat? Nejjednodušší způsob je nerozvádět se. Ano a pochopitelně pro škarohlídy také nevdávat se, že? ;-) Ale o tom to není! Trik je v tom, že se necháte fascinovat vašimi rozdíly. Že si oblíbíte to, že jste každý jiný. Snažíte se poznat, co toho druhého proboha může bavit na motorkách? Zjistíte, že váš protějšek je neskutečně zajímavý tvor, který má spoustu senzačních nápadů a myšlenek, když mu dáte prostor je vyslovit, můžete se je dozvědět i vy. (Kolikrát si říkám, že bych partnera začala trošku „vykrádat“ a o těch skvělých nápadech psala na blog. Jeho chyba, že on svůj blog nemá, ne? A vám by se ty nápady taky mohly líbit. Ale radši se ho zeptám. ;-))

A teď si dovolím jeden malý citátek ze strany 79 – protože mě tahle část naprosto fascinuje a připadá mi velice moudrá. Snad ji i zařadím do svého výběru velkých pravd: „Lidé se nerozvádí proto, že se k sobě nehodí, ale proto, že spolu neumí mluvit. Pokud se naučíte spolu mluvit, všechno, ale úplně všechno se dá vyřešit.“

Nebezpečí pochvaly

Asi jako každý mám ráda pochvalu. Líbí se mi, když se druhým líbí to, co dělám. A nezáleží na tom, jestli moje články ostatním připadají chytré, duchaplné, svěží, zábavné, zajímavé, přínosné, poučné nebo jakkoliv jiné. Líbí se mi, že se líbí. Lichotí mi to.

Zrovna tak se mi líbí, když někdo obdivuje moje výtvory. Naše společnost je tak trochu postavená na hlavu. Protože říct o mně, že jsem šikovná, může kdokoliv, jenom ne já. A přitom já bych to měla vědět nejlíp, ne?

S největší pravděpodobností dokážu lépe než ostatní odhadnout, jestli mi jde titěrná práce, jestli se ráda patlám s detaily a maličkostmi, jestli mám trpělivost na paličkování, origami, nebo šití z korálků. Jenže, když to řeknu já, zní to jako když se chlubím. A vlastně to ani není ono. Vždycky je lepší, když vás chválí někdo jiný. Za šikovnost, trpělivost, pečlivost, nebo dobrou večeři, to je vlastně jedno.

Potíž je v tom, že se člověk může stát na lichotce závislý. Na jednu stranu je fajn, když se žena snaží, aby jejímu manžílkovi chutnalo. Přichází s novými recepty, k polévce začíná dělat dezerty a o víkendech peče. Jenže třeba v psaní to nějak není ono. Když vás motivuje cizí chvála, tak nějak se vám vlastně ani nechce psát. Píšete proto, že chce zase u svého článku vidět tu plus jedničku. Líbí se vám, že vám někdo dal plus, i když netušíte, kdo to byl, a taky víte, že to byl jenom jeden člověk. Snažíte se pochopit, které články se mu líbí, a proč jim dává plus jedna a třeba nenapíše komentář. Nebo vám to sám neřekne, že ten článek byl vážně dobrý. A tak se z toho stane honba za jedničkami. Už nepíšete pro radost, ale pro toho jediného čtenáře, který vás známkuje.

Stalo se vám někdy něco podobného?

Sherlockova dedukce

Metodou, kterou Sherlock používá, je dedukce. Vždycky vychází z maličkostí a vyvozuje z nich přímo fantastické závěry. Nyní – u třetí knihy, kterou čtu – jsem si na to už zvykla, ale zpočátku mě to fascinovalo! V mnohem menší míře to totiž dělám taky. Jen tomu neříkám dedukce, ale neverbální komunikace. Prohlídnete si příchozího návštěvníka vašeho domu, kupé, nebo studenta u zkoušky a hned je vám spousta věcí zřejmá z jeho oblečení, držení těla, výrazu tváře... Jak užitečné to jsou znalosti!

A tak se mi velice zalíbilo Sherlockovo povídání: „Dedukční věda se v mnohém podobá umění. Tak jako umění si ji můžeme osvojit jedině dlouhým a trpělivým studiem. Ovšem ne zcela. Na dokonalé osvojení této vědy nestačí krátký lidský život. Kdo se chce této vědě věnovat, musí začít s jednoduššími problémy. Nejprve se musí cvičit v tom, aby poznal na první pohled, potká-li někoho, jaký ten člověk je a čím je. I když se takové cvičení zdá sebedětinštější, zvyšuje pozorovací schopnosti a učí nás, kam se máme dívat a co máme hledat. Nehty, rukáv u kabátu, boty, vzhled kalhot na kolenou, mozoly na ukazováčku a na palci, výraz tváře, manžeta u košile – každá z těchto věcí jasně prozrazuje povolání člověka. Spojíme-li všechny tyto věci dohromady, je téměř vyloučeno, aby si z nich schopný pozorovatel neudělal přesný obraz.“

Myslím, že to je moc užitečné cvičení pro všechny. Nemusí jít zrovna o povolání, můžete se snažit uhádnout cokoliv. Náladu lidí, o čem se baví, jaký k sobě mají vztah. Ve většině případů to nezjistíte, ale někdy se vám to může hodit. Navíc tím trénujete mozek, což mu prospívá, neboť je to sval a ty se tréninkem zlepšují. A pokud vám to stále připadá zbytečné a praštěné, dovolte mi připomenout, že nejvíce znásilnění nebo přepadení není proto, že by se ženy vyskytovaly na nebezpečných místech, chodily sami domů přes les a podobně, nejčastějším důvodem je (pokud si dobře vzpomínám) nevšímavost. Někdo za vámi může jít nebo jet městskou hromadnou dopravou několik kilometrů a vy se tak málo zajímáte o své okolí, že si ho nevšimnete, ani kdyby byl celou dobu vedle vás.

Pozn.: V pořadu České televize 168 hodin bylo uvedeno, že Sherlock nepoužívá dedukci, neboť ta „spočívá v tom, že z obecně známých faktů usuzujete na něco konkrétního. On se ale vždy soustředil na konkrétní detaily, což je indukce, a z nich dovozoval ty závěry.“ S tímto tvrzením si dovolím nesouhlasit. Jednak toho Doyle věděl docela dost z různých oblastí kriminalistiky i neverbální komunikace, takže by mě opravdu překvapilo, že by udělal takovou chybu a spletl si indukci s dedukcí, a jednak podle definice je to, co prováděl dedukcí. Vycházím z Wikipedie, kde se uvádí, že „dedukce je proces usuzování, ve kterém se od předpokladů (premis) dochází k závěru z těchto předpokladů vyplývajícího, přičemž odvozování je jisté, nikoliv jen pravděpodobné. Jde tedy o základní postup při dokazování. … Logicky správná dedukce má podobu posloupnosti kroků, které splňují přesně stanovená kritéria zabezpečující, že jsou-li premisy pravdivé, je pravdivý i závěr.“ Takže dedukcí je následující posloupnost:

"Všichni lidé jsou smrtelní." (první premisa)
"Sókratés je člověk." (druhá premisa)
"Takže Sókratés je smrtelný." (dokázaný závěr)

A přesně takhle to dělá i Sherlock. Nebo ne?
Zdroj: http://cs.wikipedia.org/wiki/Dedukce

24. ledna: Mezinárodní den komplimentů

Dle Wikipedie (2013) se komplimentem ve smyslu lichotky nebo poklony rozumí dobromyslné a přátelské vyzdvihnutí něčeho, co se někomu jinému obzvlášť líbí nebo co na dané osobě pozitivně oceňuje. Může jít o osobní vlastnosti, výkony nebo vnější znaky. Je třeba dát si pozor, aby kompliment nevyzněl dvojsmyslně. V literatuře je také varováno před neupřímnými komplimenty. Očekávaná reakce na kompliment je v rozličných kulturách odlišná.
 

Uměním je nejen dávat komplimenty, ale také je přijímat. Jestliže si nejsme jisti, zda byl kompliment myšlen vážně a ne dvojsmyslně, je vhodné asertivně vyjádřit své pocity. V opačném případě se kompliment přijímá například „ano, děkuji, těší mě, že…“ nebo „jsem rád, těší mě, já to vidím“ možné je i „děkuji, ale uvádí mě do rozpaků, že…“ Pokud nechcete druhou stranu zaskočit, což někdy může být legrace, nehodí se říci ani „že jo“ nebo podobné vyjádření, že jste si toho vědomi. Což mi upřímně řečeno někdy vadí, protože ano, koupila jsem si ty šaty, neboť mi sluší. Vypadám v nich dobře a vím to, proto si je beru na ples, kde je tak strašně moc mých známých. V takovém případě se zkrátka říká: „Děkuji,“ a k tomu líbezný úsměv. Můžete být rádi, že si někdo všiml, co máte na sobě. A že to není jen váš názor, že vám to sluší.
 

Na stránkách Aha se uvádí několik rad ke skládání komplimentů. Vybrala jsem z nich ty, které mi připadaly důležité:

• Říkejte pravdu, nevymýšlejte si. Chvalte, pokud se vám to líbí. (A pozor na chválu toho, co je zajímavé. Jeden známý tak vyjadřuje, že to je jiné, ale nikoliv hezké. Když mu to připadá hezké, řekne, že to je hezké!)
• Buďte originální, pochvalte něco, čeho si ostatní nevšimnou. A pochvalte to osobitě, nějakou původní replikou, vybírejte zajímavá slova. (Jen pozor na to, když chválíte něco, co si druhý může vyložit spíš jako urážku. Třeba – „oproti ostatním jsou na tobě jasně znatelné pokroky.“ Nebo „líbí se mi ženský, co je za co chytit.“ – To je sice hezký, ale může z toho vzniknou pocit, že mám vážně velký zadek a následně možná i potřeba hubnout.)
• Troufněte si složit kompliment. Chce to trochu odvahy, ale s trochou tréninku to jde.
• Kompliment je pochvala, nikoliv způsob, jak něco získat jako protihodnotu. Většinou je to příliš průhledné, tak se toho vyvarujte.

A co se prý nemá říkat? U některých případů na tom nevidím nic špatného. Záleží na tom, kdo to řekl, při jaké příležitosti a jakým tónem. A taky nejspíš na vašem naladění a vlastním sebehodnocení.

−    Vypadáš dobře. (Jak dobře? Jako spokojeně? Tlustě? Zdravě? Co to je, proboha, dobře?)
−    Jsi hezky namalovaná…
−    Vypadáš, že jsi zhubla.
−    Tyhle šaty ti pěkně obepínají postavu, je to vážně sexy.
−    Páni, celá maminka!
−    Jsi tak atraktivní.
−    Trošičku jsi přibrala, viď? To je dobře. Minule ses mi zdála nějaká nemocná.
−    Holka, ty nejsi tak hloupá, jak se zdálo.
−    Nevypadáš tak špatně, jak jsem si původně myslel.
−    Chudáčku, vypadáš unaveně.
−    Poslyš, že ty máš náladu pod psa! Co se stalo?
−    Máš výrazné rysy. (takže vystouplé lícní kosti a obrovský nos?)
−    Máš moc hezké zuby. (jako kůň, nebo co?)

Za nejtypičtější komplimenty se považují:

1. Moc hezky voníš.
2. Máš krásný úsměv.
3. Máš krásné oči.
4. Miluju to, co máš na sobě.
5. Máš krásný účes.
6. Ty šaty ti moc sluší.
7. Tahle barva ti vážně sluší

Zkuste něco jiného, tohle už by mohlo být okoukané. Ale lepší než nic. Co takhle v pátek říci kompliment třem různým lidem? Nebo jednomu ale pět? A pro ty nesmělé – zkuste si je aspoň myslet. Co byste řekli třeba úplně cizímu člověku na ulici, kdyby vám to nebylo blbé? (Mimo jiné to funguje pro zlepšení pozornosti, což se hodí jednak umělcům, jednak lidem, kteří chtějí být v životě šťastnější. Všimněte si na druhých toho pěkného, co byste mohli ocenit. A zkuste si dodat odvahy to opravdu udělat. Možná jim zlepšíte den jednou jedinou větou.)

Zdroje:
Aha! Manuál pro muže, jak lichotit ženám: Umění komplimentu! [online]. 22. 4. 2012  [cit. 22. ledna 2014]. Dostupné na WWW: http://www.ahaonline.cz/clanek/laska-a-sex/72315/manual-pro-muze-jak-lichotit-zenam-umeni-komplimentu.html.
Wikiknihy. Asertivita/Vyslovování a přijímání komplimentu [online]. 1. 5. 2009 [cit. 22. ledna 2014]. Dostupné na WWW: http://cs.wikibooks.org/wiki/Asertivita/Vyslovov%C3%A1n%C3%AD_a_p%C5%99ij%C3%ADm%C3%A1n%C3%AD_komplimentu.
Wikipedie. Kompliment [online]. 24. 3. 2013  [cit. 22. ledna 2014]. Dostupné na WWW: http://cs.wikipedia.org/wiki/Kompliment.

Automatické odpovědi

Občas se člověku stane, že předpokládá nějakou odpověď. Tak jak jsem už kdysi uváděla, že předpokládání je víceméně špatné - kromě situací, kdy se musíte připravit na to, co by mohlo nastat - prokázalo se to i nyní. Několikrát se mi už v životě stala humorná historky, kdy člověk očekával určitou otázku, a tak na ni odpověděl, ačkoliv byla položena zcela jiná. Třeba když se vás návštěva zeptá, kde máte balkon, ale vy jste po dlouhém sezení a pití očekávali otázku na záchod. Ale teď tu mám příklad ze života. Volala mi jakási slečna z televizní společnosti:

A: Máte televizi nebo satelit?

B:Ne.

A: Tak to vás potěšim,...

B: ??? (Co tím myslí?)

A: ... my tady máme nabídku 72 programů. Měla byste zájem?

B: Ne.

A: Na co se rádi s rodinou koukáte v televizi?

B: Ale já Vám říkám, že nemáme televizi!  

Asi jsem to řekla trochu důrazněji, ale měla jsem pocit, že si ze mě snad dělá srandu. A mohu s klidným svědomím říct, že televizi opravdu nemám, protože bydlím na privátě a o televizi nepřemýšlím ani do budoucna. Stejně v ní nic není. Stačí internet, tam najdu v nejhorším případě i zprávy. ;-)

***

V kavárně.
A: Vadilo by vám, když si přisednu?
B: Určitě, určitě, já už stejně za chvilku půjdu.

4. Není dárek jako DÁREK (vánoční speciál)

Když mám před studenty přednášku, asi tak patnáct minut se věnuji darování. Jedná se především o to, jaké mají nebo nemají být dárky v businessu a jak se to v různých zemích liší. Oblíbenou součástí přednášky jsou nevhodné dary. Je jich hned několik druhů. V první kategorii by mohly být ty urážlivé – váha pro tlouštíky, protialkoholní léčba… Patří sem i věci, které vy si přejete, ale ten druhý ne, například doplňující jízdy do autoškoly, kniha v jazyce, kterému druhý nerozumí, láhev alkoholu pro abstinenta atd. Toto je jeden z případů, kdy lze dar odmítnout.

Druhou kategorii tvoří „příliš osobní dary“, ty představují vulgární, erotické nebo jiným způsobem nevhodné dary, u kterých máte pocit, že vám nebyly dány ze sympatií, ale abyste se cítili zavázáni. Patří sem i oblečení, u kterého hrozí, že neodhadnete velikost. Dar můžete odmítnout také v případě, že je příliš nákladný. (Nevím, jestli se to týká i neobchodní sféry, ale domnívám se, že asi ano, opět z toho důvodu, že byste se druhému cítili zavázáni.)

Třetí kategorie nevhodných darů je poněkud překvapivá. Řadí se do ní květiny, bonboniéry či láhev alkoholu. Osobně bych ještě doplnila svíčky, hrnečky a na další jistě přijdete sami. Snažte se tyto věci druhým nedávat! Existují dvě výjimky. Zaprvé víte, že přesně tohle má ta osoba ráda nebo si to dokonce. Dáte jí orchidej, vánoční hvězdu, fialku, belgické pralinky, višně v čokoládě, portské, víno Pálava atp. Zkrátka, když víte, že je to to pravé ořechové. Zadruhé jste skutečně zoufalí a buď toho člověka víceméně neznáte – pak se nabízí otázka Proč mu dáváte dárek??? – nebo jste moc hloupí na to, abyste se nad dárkem zamysleli dříve. Teď, když už víte, že jsou tyhle dárky nevhodné, zbývá si jen říci proč.

Co vyjadřuje moje kolegyně tím, když mi daruje láhev nějakého alkoholu? A přítel květinami a bonboniérou?

Možná ten alkohol ani nepiju. A třeba se zrovna snažím nejíst sladké a žít zdravě – to zrovna já dělám poměrně často a domnívám se, že partner by to mohl vědět. Teď už jsem na tu otázku trochu odpověděla. Ano, můžete darovat všechny univerzální dárky, které vás napadnou. Dokonce si můžete vytvořit „banku nápadů“, tedy místečko, kde máte dárky nakoupeny dopředu a podle příležitosti je rozdáváte. Ekonomicky je to výhodné a taky je to docela praktické, pokud vám tam neleží příliš dlouho a nezabírají vám místo. Má to ovšem jednu drobnou nevýhodu – univerzálními dárky říkáte, že vám na druhém nezáleží natolik, abyste se zamysleli nad tím, co by se mu skutečně líbilo. V některých případech toho třeba moc nevymyslíte, ale i když se s kamarádkou vídám jednou za rok (vážně!), je snadné si vzpomenout, že jsem jí vloni dávala takové ty drobné dřevěné ozdoby na stromeček, dá se tedy očekávat, pokud jí nechci dát to samé, že se jí budou líbit i jiné drobné dřevěné věci, nebo ozdůbky do bytu a nemusím to řešit takto.

A jeden „odstrašující“ případ za všechny – byla jsem na oslavě narozenin jedné ženy, která právě dostala dvě tři láhve vína, svíčku a asi sedm bonboniér. Kdyby byly někde vyskládány, působilo by to jistě jinak, ale když k ní přistoupil pátý člověk – ke všemu s tou samou bonboniérou – vypadalo to vskutku trapně. Podle výrazů v tvářích i pro všechny zúčastněné. Snad jen ti, kteří šli první, si mohli blahopřát.

Proto, když vybíráte dárky na Vánoce nebo na jakoukoliv jinou příležitost, zkuste místo nakupování toho zajímavého, co potkáte v obchodě, nejprve pomyslet na toho druhého. Představte si ho, jeho zájmy, záliby, styl oblékání, způsob chování… Cílem daru je udělat radost obdarovanému. Líbí se mi přístup Rakušanů – dávat něco malého a vtipného, nebo něco ručně vyráběného. Myslím, že není nutné, abyste to vyráběli vy sami, když se na to necítíte. Na druhou stranu – kompot, nakládaný sýr, vlastnoručně upečený dort, vaječný likér atd. by mohly být velice zajímavé a originální dárky. Osobně si myslím, že je dobré se alespoň na Vánoce zamyslet nad tím, jak udělat radost i někomu dalšímu a podpořit dobrou věc. Proto se snažím podporovat různá hnutí a spolky. Vyrábí úžasné věci, polštářky a kabelkami počínaje, přes náušnice a jiné šperky a konče u svíček a keramiky.

První školní den

Tak už je to tady. Začátek školy. A hned pěkně zostra. Kolegyně mě požádala, abych za ni vzala jednu hodinu. Jde jen o tu úvodní, tak to bude v pohodě. Protože je to zároveň moje kamarádka bez váhání jsem souhlasila. Stejně budu tou dobou ve škole.

Výuku mám tentokrát úplně blbě. Nebo taky docela dobře, podle toho, jak se to rozhodnu brát. Super je na tom to, že je to jenom jediný den v týdnu a pak už můžu dělat na té disertaci, nebo se věnovat jiným aktivitám, jak to zatím bohužel vypadá. Ale ne proto, že bych byla zevlák, však sami uvidíte.

A špatné je na tom to, že mám hodinu od devíti do jedenácti a pak od jedenácti do jedné. A večer od pěti do sedmi. Takže mám opravdu zapláclý celý den. A teď mi tam ještě přibyla hodinka od tří do pěti. No, aspoň mi mezi nimi zůstala dvouhodinovka na odpočinutí a mírné vydechnutí.

Ale kdepak, to jsem jenom zapomněla, že každý týden máme od jedné malou poradu. Jen zrovna tentokrát je doplněna o kurz vyhledávání v elektronických databázích. Kdybych měla říct, co si o tom myslím, nic moc hezkého byste se nedozvěděli. Nevím jak ostatní, ale podle mě to je strašná černá díra na peníze. Jenom ty přístupy stojí tolik a já tam snad ještě nikdy nenašla nic užitečného. Vědecké články, pch, kolikrát jsou to strašné kecy. A nejednou si můžu zobrazit leda tak abstrakt a za článek by bylo potřeba zaplatit ještě víc. A ohledně toho, jak to kdo využívá, si taky moc velké iluze nedělám. Neříkám, že je to celé úplně zbytečné, ale dobrá půlka by se jistě dala seškrtat. Hlavně když vidím, že na tohle jdou miliony… Ale dnes tu nebudu kritizovat předražené vědecké časopisy, které by dle mého názoru měly být pro školy zdarma – děláme přece vědu a snažíme se zvyšovat poznání lidí, zpřístupnit ho veřejnosti.

Největší žrout energie bylo to školení a možná se k tomu přidal i oběd z menzy. Z prvních dvou hodin jsem totiž přišla příjemně překvapená. Miluju studenty, kteří chodí do školy ráno. Nebo třeba v pondělí. Raní studenti jsou totiž super. Je to elita. Kdepak, nepřeháním. Ti, kteří chtějí jen titul, nebudou vstávat na sedmou a rozhodně ani na devátou. Ti, již si to přišli „jen odsedět“, v těchto skupinách nejsou. Jsou tam akční lidi, chytří studenti, jsou motivovaní a většinou i velice schopní v nejrůznějších oblastech. Pracovat s nimi je radost. A kolikrát se toho možná dozvím zrovna tak nového jako oni. Třeba že existuje africký ježek. Byla to senzace!

Dělali jsme seznamování pomocí souboru otázek, na které odhadujete odpovědi o té druhé osobě. Jaký je její věk? Umí hrát šachy? Na jaký hudební nástroj hraje? Kolik má sourozenců? A pak došlo k vyhodnocení. Někdo se trefil dvakrát a někdo dokonce sedmkrát z devíti možných. Na otázku jak to udělat, abyste hádali lépe, nedokázal skoro nikdo odpovědět. Ve večerních skupinách vůbec, v dopoledních se tomu snažili přijít na kloub. Nejčastější odpověď byla: Kouknu a vidim. Tak se zkuste kouknout na ulici a řekněte, jestli ten člověk má doma psa, kočku, sovu nebo nic. Někdo zkoušel zobecňovat – nejčastějším alkoholickým nápojem mužů by mohlo být pivo a u žen víno. Někdy to vyjde, jindy ne. Prý, kdo má kočku, pozná to i u ostatních, ale někdy to poznali i ti, kteří ji nemají. Hodně samozřejmě prozradí oblečení – ne o kočce, ale o typu dovolené.

A pak přišla ta větší zábava. Netuším proč, ale když jsem řekla, že to můžou zkusit hádat u mě, hned se všichni narovnali, ožili a hurá tipovat. Z jejich nadšení jsem byla trochu nervózní a rozpačitá. Ti bystřejší se na mě pozorně dívali a zkoušeli tipnout, jak jsem na tom. Ostatní prostě hádali. Například soudili, že umím hrát šachy a bojím se létat, protože tam na to byli otázky, jenže já je nevymýšlela. Pak taky hádali, že mým oblíbeným nápojem je to, co jsem v průběhu hodiny zmínila. A tak jsem se dozvěděla, že bych třeba mohla mít ráda rum nebo myslivce. Tohle byla moje oblíbená otázka. U té jsem si užívala chvilku, kdy všichni hádali a nikdo nevěděl. A třeba tak po dvou minutách se najednou odněkud z rohu ozvala správná odpověď. Teda jedna z možných. Večerní hodiny byly unavenější a ospalejší. Studentům i mně se chtělo spíš odpočívat nebo spát než něco dělat, ale hádat něco o mně jim přišlo stejně zábavné jako těm raním.

Druhá aktivita spočítala ve vyhnání pěti lidí za dveře a přečtení příběhu jednomu dobrovolníkovi, který někdy nebyl tak úplně dobrovolný. Cílem bylo, aby tento chudák co nepřesněji převyprávěl právě slyšený příběh příchozímu, ten jej pověděl dalšímu, ten dalšímu a nakonec nám ho ten poslední zopakoval. Vlastně nám spíš zopakoval to, co z něj zbylo. Byla to šílená legrace. V předchozích letech to zase taková divočina nebyla. Netuším, čím to bylo způsobeno, ale myslím, že jsme si to nakonec všichni užili, doufám, že i vypravěci. A proč jsme to vlastně dělali? Abychom zjistili, že předáváním informací pouze ústně dojde ke značnému zkreslení nejen jednotlivých částí, ale leckdy i pointy. Takže to důležité (třeba termín a průběh zkoušky) je třeba vždy hledat u zdroje, garanta či jiných vyučujících. A že by pomohlo, kdyby si to mohli napsat, mohli se ptát, když něčemu nerozumí, nebyli pod tlakem toho, že na ně každý kouká a směje se a kdyby použili některé pomůcky pro lepší zapamatování jako třeba focus, představování si a podobně…

Máte mě rádi, protože se na vás směju

Nejednou se podivuji tomu, jak na mě lidé reagují. Mám ráda lidi a ačkoliv jsem dřív byla plachá a nesmělá, dnes se nebojím oslovit někoho cizího a zeptat se téměř na cokoliv, co mě zajímá. Upřednostňuji komunikaci face to face, protože  je mi milejší a navíc jsem si všimla, že na mě spousta lidí reaguje velice kladně. Myslím, že kdybyste se zeptali docela cizích lidí, kteří se mnou chvilku mluvili, označí mě za milou a přátelskou. Asi mám nějaké charisma, o kterém nevím.

Tenhle článek začal vzpomínkou na Honzíka, malýho kluka, kterýho mám abnormálně ráda. Přitom mě běžně malý děti neberou. Žádné juchání a rozplývání se. S ním je to jiné! Pouhá vzpomínka mě přinutila se usmát. No jasně. On se na mě směje a já se pak směju na něj. Tím to je. Získal si mě úsměvem. Vykládám si to jako náklonnost, a tak ho mám taky ráda. (Někde jsem četla, že máte rádi lidi, kteří mají rádi vás.) Ale pravdou je, že jsem mu možná úplně fuk. Možná se směje jen tak. Jen proto, že je spokojený. Myslím, že to nevědomky dělám taky tak. Že k sobě přitahuju lidi, protože se na ně směju. Ačkoliv se dost často nesměju na ně ale jen tak, protože jsem spokojená. Každopádně doporučuju vyzkoušet. ;-)

Věci, co mě serou

Nedávno jsem v knihkupectví viděla knihu, o které jsem už slyšela dávno a tak nějak mě lákala k prolistování. Úmyslně říkám k prolistování, protože už na začátku jsem si říkala, jestli by se mi chtělo číst knihu probírající tisíc věcí, které někoho serou. Jasně, dneska je to moderní vydávat knihy, které mají v názvu číslovku. Na čísla jsme se totiž upnuli. Nevěříme tomu, když něco nemá číslo. Jen si představte, že by vám prodavačka v obchodě řekla, že většina zákazníků je s tímto … (čímsi třeba krémem proti vráskám) spokojená. Hned byste zbystřili a říkali si, jaká většina? 50,5 %?! Nebo dokonce zaokrouhlených 49,něco? Když vám řeknu, že 80 % lidí je spokojeno a že výzkum byl proveden na tři sta lidech, připadá vám to jako dobrý kauf.

Tak to jsem trošku odbočila, chtěla jsem jen říct, že možná je název jen marketingovým tahem. A nutno přiznat, že dobrým. Aspoň já po té knize rozhodně sáhnout chtěla. Pár podobných jsem už četla: 50 …; 101 strategií, jak se nezbláznit v šíleném světě; 112 věcí, které musíte stihnout před smrtí a tak dál. Ale tisíc je vážně hodně a když se nad tím zamyslíte, můžete vyvodit minimálně dva závěry, aniž byste tu knihu viděli. Zaprvé, něco budou naprosté hovadiny, protože tisíc věcí byste sbírali vážně dlouho, nebo byste museli být cholerik a důkladně popisovat každého, kdo vám nedal přednost během vaší dlouhé kariéry řidiče, kdo vám zapomněl popřát k svátku či narozeninám, kdo se svým dárkem netrefil přesně do vašeho vkusu a zlozvyky všech lidí ve vašem okolí – manželčino mačkání pasty zprostředka, nedostatečný úklid spolubydlících na koleji před třiceti lety, studené obědy v kantýně, nedovařené brambory v menze, ta učitelka, u níž už si opravdu nevzpomenete na jméno, ale z náboženství vám ve čtvrté třídě dala jako jedinému dvojku… jo, takhle byste snad dokázali najít i deset tisíc věcí.

A druhá věc, která je zřejmá už z názvu knihy – musel to psát škarohlíd, nebo pesimista, nebo jak někoho takového nazvat. Pochopitelně, že vás něco štve, možná dokonce i sere. Záleží na povaze. Ale zamyslete se nad tím, co vám přinese, když si sepíšete pěkný podrobný seznam. Pokud ho budete vypracovávat právě ve chvíli vzteku, mohla by to být úleva, ale také ještě větší podráždění. A pokud to bude v klidu… Zkuste si třeba teď, jestliže jste alespoň relativně v klidu a pohodě, představit věci či lidi, kteří vás točí, nebo dokonce s*. A opravdu hodně. Štvou vás přesně tou jednou konkrétní věcí, nebo dokonce vším. Nesnášíte tohle a tohle… Představte si to pěkně ve všech barvách!

Teď se zamyslete nad svými pocity. Uzavřenost, staženost, znovu vyvolaný vztek, zloba, agrese… a řešení? Opravdu jste tím něco vyřešili, když jste si připomínali bývalého šéfa, který si z vás dělal fackovacího panáka, kdykoliv měl špatnou náladu? Ne. Jen se cítíte naštvaní, neproduktivní a nespokojení. A to ani nemluvím o případu, kdy jste naštvaní na sebe. Třeba protože jste podepsali smlouvu, kterou jste neměli, koupili si na předváděcí akci předraženou a zbytečnou misku, patlali se s prací, kterou vedoucí neocenil… Už samotné přemýšlení nad tím, co mě ***, zhoršuje mou současnou náladu naprosto bez příčiny. Když to otočím, mám jasný důkaz o tom, že pozitivní myšlení mou náladu zlepšuje. Ráda v této souvislosti vzpomínám na jeden přeposílací e-mail. Nevím, kdo s ním přišel, ale rozhodně je to dobrý nápad. Uložila jsem si ho do počítače a někdy se s ním potěším. Stálo v něm: „Pomyslete na každou z těchto věcí, než přejdete k další.

1. Zamilovat se

2. Teplá sprcha

3. Žádná fronta v supermarketu

4. Něčí zvláštní pohled

5. Dostávat poštu

6. Jet dlouho krásnou cestou

7. Slyšet svou nejoblíbenější písničku v rádiu

8. Natažená na posteli poslouchat, jak venku padá déšť

9. Najít ve výloze svetr, který se ti strašně líbí, zlevněný na poloviční cenu

10. Telefonát z velké dálky

11. Skvělý rozhovor

12. Pláž

13. Najít pětistovku v kapse kabátu z loňské zimy

14. Smát se sama pro sebe

15. Přijmout o půlnoci telefonát, který trvá hodiny

16. Běžet v dešti

17. Smát se úplně bez důvodu

18. Mít někoho, kdo ti říká, že jsi úžasná

19. Smát se vlastnímu vtipu, který tě v duchu napadl

20. Přátelé

21. Vyslechnout náhodně někoho, kdo o tobě říká něco hezkého

22. Vzbudit se a uvědomit si, že můžeš spát ještě několik hodin

23. První polibek (ať je to úplně první, nebo také s novým partnerem)

24. Poznávat nové přátele nebo trávit čas s těmi starými

25. Hrát si s novým štěňátkem

26. Mít někoho, kdo si hraje s tvými vlasy

27. Snít nejsladší sny

28. Horká čokoláda

29. Vyjet si autem s přáteli

30. Houpat se v houpací síti

31. Rozbalovat pod stromečkem vánoční dárky

32. Jít na opravdu pěkný koncert

33. Vyměňovat si intenzivní pohledy s někým neznámým

34. Dostat u svých přátel domácí koláč

35. Trávit čas se svými nejlepšími přáteli

36. Vidět úsměvy a slyšet smích tvých přátel

37. Podat si ruku s někým, koho si zvláště vážíš

38. Potkat se náhodou se starým přítelem a zjistit, že určité věci (špatné i
dobré) se nikdy nezmění

39. Vidět výraz v obličeji někoho, kdo právě otevřel dárek, který si přál
nejvíc ze všeho

40. Dívat se na východ slunce

41. Milovat se, milovat se… milovat se.

42. Vstávat každé ráno z postele a být vděčný za další nádherný den

Na konci se vždycky spokojeně usmívám, jinak to prostě nejde ;-).

P. S.: A samozřejmě je kniha vysoce individuální, takže autora sice hrozně s* písnička Billie Jean od Jacksona, ale třeba já ji mám velice ráda a pouštím si ji, když se mi třeba nic nechce. Přiznávám, některé věci mi vadí taky, ale něco jsou hrozné banality – pokud mě bude k nepříčetnosti vytáčet špatně udělaná čárka ve větě, moc vysokého věku se asi nedožiju. ;-) A co nesnáším já? Hlavně lidi, kteří by takovouhle knihu nenapsali s elegancí a vtipem, který aspoň částečně má, ale napsali by ji z fleku a naprosto vážně.

Zajímavý článek

Našla jsem zajímavý a tak trochu děsivý článek o tom, že možná existuje člověk, který o vás ví ledacos. A není to žádná vědma. Je to jeden chlapík, který si říká Dave.

P. S.: Určitě si pusťte video.

Šmejdi

Na stránkách D-testu jsem se dozvěděla o zajímavém dokumentu. Jmenuje se Šmejdi a pojednává o otřesných praktikách na předváděcích akcích pro seniory. Rozhodně stojí za zmínku uvést, že dokument vznikal spontánně, bez koncepce. Autorce Silvii Dymákové šlo o ukázání jednotlivých technik manipulace, které prodejci používají.

Hned jak jsem viděla název, film mě upoutal. Nutno tedy pochválit dobrý marketing. I propagace je slušná. V Brně se na něj lze podívat hned několikrát. Co jsem si zatím všimla, tak především v pondělí a úterý. Bohužel budu tou dobou mimo. Už jsem se na něj začínala těšit a rozhodně jsem ho chtěla vidět.

Na ČSFD má tento dokument 87 %. Jaké je to zvěrstvo lze pěkně poznat už z úryvku na Idnes: „ Oni to mají v očích. To, co dělají, se jim vráží do výrazu. Pro sebe jsem si je začala titulovat jako pětadvacetileté testosteronem nabité nadsamce v růžových košilích. Hodně dávají najevo své mužství, přitom jsou slabí. Silný člověk by se takového chování nikdy nedopustil. Masakrovat důchodce? To je srabárna. Spousta z nich jsou absolventi, kteří mají nouzi o práci, a teď narazili na zlatý důl, na snadno vydělané prachy. Pro ně není problém vydělat si až sto tisíc měsíčně.“

Ve zdrojích uvádím i odkaz na 28 minutové vysílání České televize.

Zdroje:
http://www.dtest.cz/clanek-2864/natacela-jsem-smejdy-kteri-prodavaji-smejdy-rika-reziserka?&utm_source=newsletter042013&utm_medium=email&utm_campaign=Rozhovor_dymakova&newsletter_id=521&email_id=312028&email_hash=5ff5c7a01511d6574d0d288db069070e
http://kultura.idnes.cz/rozhovor-dymakova-0nq-/filmvideo.aspx?c=A130422_150737_hradec-sport_tuu
http://www.blesk.cz/clanek/zpravy-petice-proti-smejdum/195358/smejdska-sestava-znate-nekoho-z-techto-prodejcu.html (jen pro zajímavost)
http://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/10117034229-168-hodin/213411058250414/obsah/254414-smejdi/

Zabitej čas

Zase mám ten dobře známý pocit zneužití. Dnes jsem šla do práce relativně dobře naladěná – opět pokročím s disertací a odpoledne ze sebe budu mít dobrý pocit.

Ale kdepak, místo toho budu celý den naprosto zbytečně mrhat u státnic. Prezenční doktorandi jsou leckdy zneužíváni jako holky pro všechno. Kdybych dělala něco smysluplného, vadilo by mi to míň. Sorry, ale obsluha u doktorských státnic? Nejde o to, že by to bylo pod mou úroveň, je o to, že je to blbost. Nikdo tu není potřeba. Komise se umí najíst sama, a když chtějí jednou za hodinu kávu nebo čaj, mohl by jim to poskytnout někdo ze zkoušených – my to dělali taky tak. A když tam mají termosku s kávou, mohli by si snad nalít sami. Někteří to tak i dělají a pak vznikají takové podivné situace, že se zeptám: „Dáte si kávu?“ Chlapík odpoví že ano, zvedne se a nalije si sám. A já tam stojím a koukám na něj. Super. Takže jsem tu úplně zbytečně!

Nějakou pani, která si přijde do kuchyňky udělat kafe, zaujmu tím, že si čtu o asertivitě. Studuje psychologii a je zvyklá, že u nás lidi čtou spíše ekonomii nebo tak něco. Ještě že jsem si nevzala numerologii… nebo něco jiného více pofidérního.

Tak ta první holčina tam byla hodinu a půl. Paráda. To mi asi hrábne, jestli tam za půl roku budu taky tak dlouho.

Ale ne, člověk si musí říkat, že vlastně o nic nejde. Komise jsou taky jenom lidi, i když někdy to není tak úplně jisté. A kdybych to náhodou neudělala, mám ještě jeden pokus, a kdyby ani tak… Kolik lidí žije bez doktorátu docela dobře?

Poslední jde kluk, který mě před třemi a půl lety učil. Myslím, že byl hodnej, protože ho vnímám pozitivně ještě dřív, než si vzpomenu, že mě učil a co. :-) Tehdy začínal. Hrozný, jak ten čas letí. Teď už mi tolik nevadí, že tu trčím. Tenhle chlapík si toho aspoň váží. Je rád a poděkoval mi. Nabídl nějaké to pohoštění. Ta první – kolegyňka dálkařka – by mě jen úkolovala a měla trochu sklony se povyšovat. Nebo z ní mluvily nervy, těžko říct. Ale štvalo mě to. Jako by tohle byla moje práce. Žádný dík nebo tak. Uvědomuji si, jak málo stačí, aby člověk vnímal celou situaci úplně jinak. Stačí trochu vřelosti a díků a ochotně pomůžete i cizímu člověku.

Velké pravdy 1

Nevím, jak jsem k tomu došla zrovna ve sprše, ale vymyslela jsem jednu z těch věcí, kterým Gretchen Rubinová „pravdivá pravidla“. Já je nazývám „velkými pravdami“ a připadá mi to výstižnější. Jsou to takové ty věci, které vám rodiče milionkrát říkali, už když jste byli malí. Ale kdo by jim tenkrát věřil, že? A pak… najednou po mnoha letech vás napadne, jak něco dělat lépe… a ono je to přesně ono. Někdy vás to napadne až ex post, ale i tak je to pro příště dobré, pokud se tím budete řídit a nenapadne vás to znovu až pozdě.

Protože mám spisovatelské sklony, začala jsem si své velké pravdy psát. Občas k nim přidám i nějakou tu cizí, to když mě uchvátí, jak někdo něco báječně shrnul. Mou novou velkou pravdou je Nepředpokládat!

Já vím, řekla jsem, že leden bude bez záporů, takže bych to ráda upravila na Předpokládat nulovou znalost. I když je to jednoduché pravidlo, je také celkem účinné. Je to pravidlo pro učitele, ale i všechny ostatní. Jednou z nejhorších věcí, které může učitel podle mě udělat je předpokládat. Domnívat se, že studenti si v druháku na vysoké pamatují, jak se počítají nerovnice, že vědí, co je za logaritmem napsané e, že znají pravidlo SMART pro cíle… obvykle zkrátka bývá chybou předpokládat jakoukoliv znalost čehokoliv. Ale netýká se to jen studentů. Nejednou se mi stalo, že někdo mluvil o Stelle Zázvorkové, Usainu Boltovi, jejich partnerech, zpěvácích či o komkoliv jiném… Ale nejde jen o znalosti. Kolikrát už se mě jeden zcestovalý kamarád zeptal jen tak mezi řečí: „tam jsi byla, ne“.

Co je na předpokládání špatného jste si jistě domysleli, ale protože nechci jen předpokládat, raději vysvětlím, co se mi na tom nelíbí. Na předpokládání je obvykle špatné to, že když předpokládáme, dostatečně nevysvětlíme, a pak se třeba divíme, proč na Valentýna nedostaneme žádný dárek a proč jsou Vánoce u tchýně takový problém. Vždyť mi přece předpokládali a bylo nám jasné, že je tam budeme trávit, když je chudinka tak sama. Předpokládání staví toho druhého do nepříjemné situace. Buď na rovinu musí přiznat, že opravdu neví, jak spočítat nerovnici, nebo se s tím doma někde v koutku potýkat. Co se týče studentů, zpravidla se nepřiznají. A když se vás zeptám, jestli jste už slyšeli o Marii Drahokoupilové, také se vám nebude chtít přiznat, že ta patří k té další osobnosti, o které nemáte ani tušení. Všichni se neradi chlubíme svou neznalostí. A tak to zkuste jinak – položte otázku více jako otázku. Nechte tam ten otazník. A počítejte s tím, že tam ten dotyčný nebyl, toto a toto neviděl a vůbec to nezná. Často totiž to, co je pro vás samozřejmé, je pro ostatní naprosto neznámé.

Mimochodem, tohle by mohla být jedna z mých rad, jak být okouzlující. Když se s vámi ten druhý nebude cítit jako neználek, který sedí doma za pecí, určitě s vámi bude raději. Lidé, kteří všechno znají a všude byli, obvykle nepůsobí jako úžasní společníci, ale jako ta vychloubačná individua, zvlášť, když se podivují: Ty to neznáš?! Jak je možné, žes tam ještě nebyla?! A ruku na srdce – vy chtěli byste snad chtěli s někým takovým trávit čas?

Neměli bychom jenom psát, ale taky číst…

Včera jsem v kanceláři jsem měla chvilku času, a tak jsem se pustila do čtení. Do studia svého dalšího příspěvku do skript. Jak říká můj vedoucí – citováno v názvu článku – měli bychom vidět, i co napsali jiní, a ne jen psát sami. Ale kde na to vzít čas? To vám brzy poradím v dalších lekcích time managementu.

Kniha "Jak udělat dojem a přesvědčit" mě hned zaujala. Je krásná, nová a ještě nečtená. A taky je moderní, naprosto vhodná pro čtení v kanceláři. Obsahuje krátké kapitoly, které můžete přečíst o přestávce mezi svou běžnou prací.

A když ji tak čtu, spousta věcí mi dochází. Takové ty drobnosti, které jsou jasné, ale dosud vás nenapadly v této spojitosti.

Například znám nejméně dva lidi, kteří jsou normální. Jako já. (Schválně se vyhýbám slovu obyčejní.) Zkrátka nejsou na první pohled nijak zvlášť zajímaví. Ale lidi je mají rádi a já k nim také pociťuji zvlášť silnou náklonnost. Jak to dělají?

Teď, když si to čtu, připadá mi to naprosto jasné. Druzí je milují, protože se vedle nich cítí výjimeční. Naslouchají vám, jako byste měli ty nejlepší nápady na světě a opravdově se o vás zajímají. Chtě nechtě vám přirostou k srdci.

Lednová předsevzetí

Pořád si říkám, že než zveřejním svoje lednová předsevzetí, trochu lépe si je promyslím a rozšířím. Mělo by přece jít o předsevzetí na celý příští rok. Nebo ne? 

Podle hesla lepší málo a hned než pořádně a nikdy jsem se rozhodla zveřejnit svá tři ubohá lednová předsevzetíčka, která jsou ovšem pekelně složitá.

1. Budu mluvit pozitivně. Pozitivní otázky (Chceš..., Mohl bys..., Víš..., Půjdeš..., Pomůžeš mi...) zvyšují pravděpodobnost získání kladné odpovědi. Naproti tomu ty negativní ("nechceš", "nemohl bys", "nevíš"... ) si přímo říkají o NE.

2. Zbavím se ALE. (Je to pěkné, ale... Skvělý nápad, ale... Chtěla bych jet, ale... Ráda bych to udělala, ale...) Budu o druhých mluvit jen hezky (to si myslím, že už dělám), ale upozornění, že když o někom řeknete, že je to protivná káča, vypadáte taky jako protivná káča je dalším argumentem proč si dávat pozor na to, co říkáte. O těch "špatných" je tedy lepší nemluvit vůbec. 

3. Také se chci zbavit VŽDY a NIKDY. Pochopitelně ne celkově, ale výtky typu: "Vždycky se dělá jen to, co chceš ty." "Nikdy mě neposloucháš." "Nikdy nic neuděláš správně." nejsou na místě a druhou stranu urážejí. Navíc nejsou konstruktivní a místo k řešení problému pomáhají k začnutí hádky o tom, kdy zrovna to nebylo tak, jak tvrdím.

4. Vidět příležitosti a možnosti místo hrozeb. (Prý je to pro Čechy obzvlášť problém... To vidím i u sebe.)

5. Být k sobě laskavá. Jsem taková k druhým, tak proč ne k sobě? (viz článek Chci být sama sobě laskavým rodičem) 

6. Narovnat se a důvěřovat si.

7. Asertivita. Mám právo na vlastní názor.

8. Pozor na sebevražedné věty. Projev by neměl začínat tím, že tomu sice nerozumím, ale budu se snažit či podobnými negativy, kdy člověk naznačuje, že je naprosto neschopný.

9. Zvládneš to a basta.

10. Ber to jako hru. O nic nejde. Pokud si nikdy do ničeho netroufáte, protože by to mohlo dopadnout špatně. Zkuste se řídit touto radou. Představte si, že vůbec o nic nejde. Berte to jako hru, jako sázku, jako by to byla ta největší hloupost na světě a vy měli dost odvahy to zkusit. O nic víc nejde. Jenom to zkusit.

Zatím mi to všechno dělá hodně práce a občas se přistihnu, že jsem řekla to, co jsem si předsevzala neříkat, ale zlepšuje se to. (Sem se to ale hodí... protože to neguje špatnou větu ;-).) Krásný první měsíc roku a brzy zase napíšu...

Předsevzetí na celý rok:

1. Psát blog. :-) Hodně často, každý týden alespoň 3 články. 

2. Dopsat, odevzdat a obhájit disertační práci.

Kurz komunikace

Minulý týden jsem navštívila první polovinu kurzu komunikace. Hned na začátku se ukázalo, že možná není dobrý nápad ptát se účastníků, co od kurzu očekávají. Jistě, je to přínosné a zajímavé, ale snadno se může stát, že každý očekává úplně něco jiného a nikdo neočekává to, s čím jste kurz uspořádali, neboť se nikdo neobtěžoval přečíst si sylabus. Bez mučení přiznávám, že já se mu také asi nevěnovala. Už nevím, ale mně je to víceméně jedno. Hlavní je, jak řekla jedna kolegyně „dozvědět se něco nového“.

Lektorka byla milá a sympatická a to i přesto, že nás přinutila mluvit před kamerou. Video mi pochopitelně, jak bývá obvyklé, připadalo strašné, i když předtím jsem z kamery strach ani moc neměla. Kamera mi nejspíš nevadí, protože nemluví, ani se hloupě netváří. Nedává najevo nezájem. Nedělá hluk a dá se snadno ignorovat. Obvykle jsem nervózní spíš z lidí.

Brzy se ukázalo, že se toho moc teoretického nedozvíme a budeme si spíše hrát. Nevadí, to je taky prima. I když jednou za čas bych uvítala kurz ve stylu přednášky, tedy „nalejvárny“, kdy se od chytrého a zkušeného pedagoga dozvím spoustu zajímavých, důležitých a prakticky využitelných věcí.

I když jsme si spíš hráli a na všechno přišli sami, což je pro změnu z pedagogického hlediska velmi dobré, líbil se mi test MBTI. Podle této typologie by se lidé měli pohybovat na následujících čtyřech škálách: extrovert x introvert, smyslový x intuitivní, analytický x pocitový, jednoznačnost x proměnlivost. Nevyšlo mi to sice úplně tak, jak bych si představovala, ale některé věci na mě parádně seděly. Například odpověď na otázku – Jak se rozhodujete? Odhadla jsem, že pocitově a přesně to mi také vyšlo.

Analytické rozhodování spočívá v tom, že si strukturujete informace podle logiky, začínáte pěkně od začátku, dodržujete pravidla, řád, řídíte se mozkem. Heslem je: přísnost, ale spravedlivost. Řekla bych, že tak trochu Sheldon – analýza a dost.

Naproti tomu pocitově se rozhodující lidé si strukturují informace podle citu a osobních hodnot. Nechají se obměkčit okolnostmi. Spíše chválí než kritizují, umí se vcítit. Jsou tolerantní a patří k nim šedesát procent žen, takže to není nijak překvapivé, že jsem mezi nimi. Zítra vám povím historku, která mi to jasně potvrdila.