Tak už je to tady. Začátek školy. A hned pěkně zostra. Kolegyně mě požádala, abych za ni vzala jednu hodinu. Jde jen o tu úvodní, tak to bude v pohodě. Protože je to zároveň moje kamarádka bez váhání jsem souhlasila. Stejně budu tou dobou ve škole.
Výuku mám tentokrát úplně blbě. Nebo taky docela dobře, podle toho, jak se to rozhodnu brát. Super je na tom to, že je to jenom jediný den v týdnu a pak už můžu dělat na té disertaci, nebo se věnovat jiným aktivitám, jak to zatím bohužel vypadá. Ale ne proto, že bych byla zevlák, však sami uvidíte.
A špatné je na tom to, že mám hodinu od devíti do jedenácti a pak od jedenácti do jedné. A večer od pěti do sedmi. Takže mám opravdu zapláclý celý den. A teď mi tam ještě přibyla hodinka od tří do pěti. No, aspoň mi mezi nimi zůstala dvouhodinovka na odpočinutí a mírné vydechnutí.
Ale kdepak, to jsem jenom zapomněla, že každý týden máme od jedné malou poradu. Jen zrovna tentokrát je doplněna o kurz vyhledávání v elektronických databázích. Kdybych měla říct, co si o tom myslím, nic moc hezkého byste se nedozvěděli. Nevím jak ostatní, ale podle mě to je strašná černá díra na peníze. Jenom ty přístupy stojí tolik a já tam snad ještě nikdy nenašla nic užitečného. Vědecké články, pch, kolikrát jsou to strašné kecy. A nejednou si můžu zobrazit leda tak abstrakt a za článek by bylo potřeba zaplatit ještě víc. A ohledně toho, jak to kdo využívá, si taky moc velké iluze nedělám. Neříkám, že je to celé úplně zbytečné, ale dobrá půlka by se jistě dala seškrtat. Hlavně když vidím, že na tohle jdou miliony… Ale dnes tu nebudu kritizovat předražené vědecké časopisy, které by dle mého názoru měly být pro školy zdarma – děláme přece vědu a snažíme se zvyšovat poznání lidí, zpřístupnit ho veřejnosti.
Největší žrout energie bylo to školení a možná se k tomu přidal i oběd z menzy. Z prvních dvou hodin jsem totiž přišla příjemně překvapená. Miluju studenty, kteří chodí do školy ráno. Nebo třeba v pondělí. Raní studenti jsou totiž super. Je to elita. Kdepak, nepřeháním. Ti, kteří chtějí jen titul, nebudou vstávat na sedmou a rozhodně ani na devátou. Ti, již si to přišli „jen odsedět“, v těchto skupinách nejsou. Jsou tam akční lidi, chytří studenti, jsou motivovaní a většinou i velice schopní v nejrůznějších oblastech. Pracovat s nimi je radost. A kolikrát se toho možná dozvím zrovna tak nového jako oni. Třeba že existuje africký ježek. Byla to senzace!
Dělali jsme seznamování pomocí souboru otázek, na které odhadujete odpovědi o té druhé osobě. Jaký je její věk? Umí hrát šachy? Na jaký hudební nástroj hraje? Kolik má sourozenců? A pak došlo k vyhodnocení. Někdo se trefil dvakrát a někdo dokonce sedmkrát z devíti možných. Na otázku jak to udělat, abyste hádali lépe, nedokázal skoro nikdo odpovědět. Ve večerních skupinách vůbec, v dopoledních se tomu snažili přijít na kloub. Nejčastější odpověď byla: Kouknu a vidim. Tak se zkuste kouknout na ulici a řekněte, jestli ten člověk má doma psa, kočku, sovu nebo nic. Někdo zkoušel zobecňovat – nejčastějším alkoholickým nápojem mužů by mohlo být pivo a u žen víno. Někdy to vyjde, jindy ne. Prý, kdo má kočku, pozná to i u ostatních, ale někdy to poznali i ti, kteří ji nemají. Hodně samozřejmě prozradí oblečení – ne o kočce, ale o typu dovolené.
A pak přišla ta větší zábava. Netuším proč, ale když jsem řekla, že to můžou zkusit hádat u mě, hned se všichni narovnali, ožili a hurá tipovat. Z jejich nadšení jsem byla trochu nervózní a rozpačitá. Ti bystřejší se na mě pozorně dívali a zkoušeli tipnout, jak jsem na tom. Ostatní prostě hádali. Například soudili, že umím hrát šachy a bojím se létat, protože tam na to byli otázky, jenže já je nevymýšlela. Pak taky hádali, že mým oblíbeným nápojem je to, co jsem v průběhu hodiny zmínila. A tak jsem se dozvěděla, že bych třeba mohla mít ráda rum nebo myslivce. Tohle byla moje oblíbená otázka. U té jsem si užívala chvilku, kdy všichni hádali a nikdo nevěděl. A třeba tak po dvou minutách se najednou odněkud z rohu ozvala správná odpověď. Teda jedna z možných. Večerní hodiny byly unavenější a ospalejší. Studentům i mně se chtělo spíš odpočívat nebo spát než něco dělat, ale hádat něco o mně jim přišlo stejně zábavné jako těm raním.
Druhá aktivita spočítala ve vyhnání pěti lidí za dveře a přečtení příběhu jednomu dobrovolníkovi, který někdy nebyl tak úplně dobrovolný. Cílem bylo, aby tento chudák co nepřesněji převyprávěl právě slyšený příběh příchozímu, ten jej pověděl dalšímu, ten dalšímu a nakonec nám ho ten poslední zopakoval. Vlastně nám spíš zopakoval to, co z něj zbylo. Byla to šílená legrace. V předchozích letech to zase taková divočina nebyla. Netuším, čím to bylo způsobeno, ale myslím, že jsme si to nakonec všichni užili, doufám, že i vypravěci. A proč jsme to vlastně dělali? Abychom zjistili, že předáváním informací pouze ústně dojde ke značnému zkreslení nejen jednotlivých částí, ale leckdy i pointy. Takže to důležité (třeba termín a průběh zkoušky) je třeba vždy hledat u zdroje, garanta či jiných vyučujících. A že by pomohlo, kdyby si to mohli napsat, mohli se ptát, když něčemu nerozumí, nebyli pod tlakem toho, že na ně každý kouká a směje se a kdyby použili některé pomůcky pro lepší zapamatování jako třeba focus, představování si a podobně…
Výuku mám tentokrát úplně blbě. Nebo taky docela dobře, podle toho, jak se to rozhodnu brát. Super je na tom to, že je to jenom jediný den v týdnu a pak už můžu dělat na té disertaci, nebo se věnovat jiným aktivitám, jak to zatím bohužel vypadá. Ale ne proto, že bych byla zevlák, však sami uvidíte.
A špatné je na tom to, že mám hodinu od devíti do jedenácti a pak od jedenácti do jedné. A večer od pěti do sedmi. Takže mám opravdu zapláclý celý den. A teď mi tam ještě přibyla hodinka od tří do pěti. No, aspoň mi mezi nimi zůstala dvouhodinovka na odpočinutí a mírné vydechnutí.
Ale kdepak, to jsem jenom zapomněla, že každý týden máme od jedné malou poradu. Jen zrovna tentokrát je doplněna o kurz vyhledávání v elektronických databázích. Kdybych měla říct, co si o tom myslím, nic moc hezkého byste se nedozvěděli. Nevím jak ostatní, ale podle mě to je strašná černá díra na peníze. Jenom ty přístupy stojí tolik a já tam snad ještě nikdy nenašla nic užitečného. Vědecké články, pch, kolikrát jsou to strašné kecy. A nejednou si můžu zobrazit leda tak abstrakt a za článek by bylo potřeba zaplatit ještě víc. A ohledně toho, jak to kdo využívá, si taky moc velké iluze nedělám. Neříkám, že je to celé úplně zbytečné, ale dobrá půlka by se jistě dala seškrtat. Hlavně když vidím, že na tohle jdou miliony… Ale dnes tu nebudu kritizovat předražené vědecké časopisy, které by dle mého názoru měly být pro školy zdarma – děláme přece vědu a snažíme se zvyšovat poznání lidí, zpřístupnit ho veřejnosti.
Největší žrout energie bylo to školení a možná se k tomu přidal i oběd z menzy. Z prvních dvou hodin jsem totiž přišla příjemně překvapená. Miluju studenty, kteří chodí do školy ráno. Nebo třeba v pondělí. Raní studenti jsou totiž super. Je to elita. Kdepak, nepřeháním. Ti, kteří chtějí jen titul, nebudou vstávat na sedmou a rozhodně ani na devátou. Ti, již si to přišli „jen odsedět“, v těchto skupinách nejsou. Jsou tam akční lidi, chytří studenti, jsou motivovaní a většinou i velice schopní v nejrůznějších oblastech. Pracovat s nimi je radost. A kolikrát se toho možná dozvím zrovna tak nového jako oni. Třeba že existuje africký ježek. Byla to senzace!
Dělali jsme seznamování pomocí souboru otázek, na které odhadujete odpovědi o té druhé osobě. Jaký je její věk? Umí hrát šachy? Na jaký hudební nástroj hraje? Kolik má sourozenců? A pak došlo k vyhodnocení. Někdo se trefil dvakrát a někdo dokonce sedmkrát z devíti možných. Na otázku jak to udělat, abyste hádali lépe, nedokázal skoro nikdo odpovědět. Ve večerních skupinách vůbec, v dopoledních se tomu snažili přijít na kloub. Nejčastější odpověď byla: Kouknu a vidim. Tak se zkuste kouknout na ulici a řekněte, jestli ten člověk má doma psa, kočku, sovu nebo nic. Někdo zkoušel zobecňovat – nejčastějším alkoholickým nápojem mužů by mohlo být pivo a u žen víno. Někdy to vyjde, jindy ne. Prý, kdo má kočku, pozná to i u ostatních, ale někdy to poznali i ti, kteří ji nemají. Hodně samozřejmě prozradí oblečení – ne o kočce, ale o typu dovolené.
A pak přišla ta větší zábava. Netuším proč, ale když jsem řekla, že to můžou zkusit hádat u mě, hned se všichni narovnali, ožili a hurá tipovat. Z jejich nadšení jsem byla trochu nervózní a rozpačitá. Ti bystřejší se na mě pozorně dívali a zkoušeli tipnout, jak jsem na tom. Ostatní prostě hádali. Například soudili, že umím hrát šachy a bojím se létat, protože tam na to byli otázky, jenže já je nevymýšlela. Pak taky hádali, že mým oblíbeným nápojem je to, co jsem v průběhu hodiny zmínila. A tak jsem se dozvěděla, že bych třeba mohla mít ráda rum nebo myslivce. Tohle byla moje oblíbená otázka. U té jsem si užívala chvilku, kdy všichni hádali a nikdo nevěděl. A třeba tak po dvou minutách se najednou odněkud z rohu ozvala správná odpověď. Teda jedna z možných. Večerní hodiny byly unavenější a ospalejší. Studentům i mně se chtělo spíš odpočívat nebo spát než něco dělat, ale hádat něco o mně jim přišlo stejně zábavné jako těm raním.
Druhá aktivita spočítala ve vyhnání pěti lidí za dveře a přečtení příběhu jednomu dobrovolníkovi, který někdy nebyl tak úplně dobrovolný. Cílem bylo, aby tento chudák co nepřesněji převyprávěl právě slyšený příběh příchozímu, ten jej pověděl dalšímu, ten dalšímu a nakonec nám ho ten poslední zopakoval. Vlastně nám spíš zopakoval to, co z něj zbylo. Byla to šílená legrace. V předchozích letech to zase taková divočina nebyla. Netuším, čím to bylo způsobeno, ale myslím, že jsme si to nakonec všichni užili, doufám, že i vypravěci. A proč jsme to vlastně dělali? Abychom zjistili, že předáváním informací pouze ústně dojde ke značnému zkreslení nejen jednotlivých částí, ale leckdy i pointy. Takže to důležité (třeba termín a průběh zkoušky) je třeba vždy hledat u zdroje, garanta či jiných vyučujících. A že by pomohlo, kdyby si to mohli napsat, mohli se ptát, když něčemu nerozumí, nebyli pod tlakem toho, že na ně každý kouká a směje se a kdyby použili některé pomůcky pro lepší zapamatování jako třeba focus, představování si a podobně…
Žádné komentáře:
Okomentovat