Štěstí je jako brýle. Hledáme je, a přitom je máme na nose.
Franҫois Xavier Drozd
Tolstoj tvrdí, že devět desetin lidských útrap způsobuje nynější způsob života a že jsou tyto útrapy zbytečné. Radí, ať se podíváme do měst, na tovární dělníky, kočí, švadleny, nevěstky i zbohatlé kupce. I když projdeme celý dav od chudáka až k boháči, mezi tisícem lidí nenajdeme spokojeného, který by řekl, že má vše, co svět pokládá za nutné. „Všichni napínají své síly, aby získali to, čeho svět žádá, a čeho nedostatek znamená neštěstí v očích světa. Ale když získali toho dobra, po němž prahli, ukáže jim svět na něco ještě nutnějšího, a dílo Sisyfovo trvá věčně.“
Co tedy lidé rozumí štěstím, pokud se nad tím zamýšlí?
První podmínkou štěstí je neporušenost svazku člověka s přírodou. Se slunečním světlem (příští článek), volným vzduchem, nivami, rostlinami a živočichy. Podívejme se, jak dnes lidé žijí. „Čím vyšší zaujímají postavení ve světě, tím větší jest u nich nedostatek této podmínky štěstí, a tím méně přicházejí do styku se světlem slunečním, nivami, lesy, divokými i domácími zvířaty. Většina jich – téměř všechny ženy – sestárnou, aniž byli viděli více než jednou nebo dvakrát ve svém životě východ slunce, lesy a louky jinak, než okénkem železničního vozu nebo z kočáru; aniž aspoň jedenkrát zaseli jedinou bylinku, odchovali jedinou jalovičku, hříbě nebo kuře, ba oni nevědí ani, jak se zvířata rodí, jak rostou a žijí. Znají pouze tkaniny, kamení a dříví rukou lidskou spracované, a ani to ještě nevidí ve světle slunečním, nýbrž strojeném; slyší jen hluk strojů, kočárů, děl, umělý zvuk hudebních nástrojů, vdechují odporný zápach alkoholu a dýmu tabákového…“ A to žil převážně v 19. století a teď máme 21. století! „Cesty jejich je neosvobozují! Dávají se voziti v zavřených bednách a všude“ kam přijdou, jsou oloupeni o krásy přírody. Schovávají se za záclony a sluhové, vrátní a kočí zamezují jejich styku s přírodou. Jsou vězni oloupenými o štěstí z přírody.
Druhou podmínkou štěstí je práce: „práce sympatická a volná; pak práce tělesná, jež přivodí chuť k jídlu, a hluboký a občerstvující spánek.“ Vzpomínám si, jak jsem se v dětství nadšeně vrhala k jídlu, když jsem u babičky zkoušela štípat dříví. Dnes pociťuji hlad jen zřídka a takový jako tenkrát snad jen při pořádné turistice. Lev Tolstý popisuje svého moderního člověka, jako by mluvil o nás. Dnes se považuje za záviděníhodnou práci taková, která je co nejvíce vzdálená této druhé podmínce štěstí. Tělesná práce je pro chudáky, myslí si spousta lidí. Ještě že jsem se učila a mám aspoň maturitu, říkají si. Ale někteří už prohlédli a možná i litují, že se neživí rukama. Výsledky takové práce jsou totiž vidět. Jsou vidět hned a reálně existují. Mají přínos. Z jídla se najíte, z naštípaného dříví vznikne teplo, boty můžete nosit a postavený dům vás chrání před deštěm. Ale co s vědeckým článkem? Co se spoustou spisů a zákonů, kterým stejně běžný člověk nerozumí a nebo je dokonce ani dodržovat nechce. K čemu všechno to slovíčkaření? A taky stres. Taková duševní práce není nikdy hotová, pořád se dá vylepšovat, inovovat. A vlastně ani kolikrát nevíte, jestli to děláte dobře. A málem bych zapomněla – je opravdu těžké nenosit si ji domů. Třeba jen v hlavě. „Všichni šťastní lidé tohoto světa – úředníci a boháči – jsou zbaveni vší tělesné práce jako vězňové. Zápasí, ale marně, s nemocemi, důsledky tohoto nedostatku, a s nudou, jež je hryže. Pravím, že zápas jejich je marný, neboť práce jest jen tehdy zdravá, když je nutná a jim neschází nic!“
Třetí nevyhnutelnou podmínkou štěstí je rodina. Čím má kdo vyšší postavení, tím méně zná toto štěstí. „Většina lidí vznešeného světa jsou cizoložníci, kteří dobře si vědomi jsouce té příčiny, odstrkují radost vlastního krbu. I v legitimních poměrech jsou jim děti břemenem. Zbavují se radosti s nimi žíti…“ V té době asi bylo běžné, dávat děti vychovávat cizincům a pak preceptorům.
Čtvrtou podmínkou štěstí je svobodný a přátelský styk se všemi lidmi. I zde jsou lidé z lepší společnosti zbaveni tohoto potěšení, neboť čím výše stoupají na společenském žebříčku, „tím užší je kroužek přátel, kdežto sedláku a jeho ženě přístupno jest celé lidstvo. … Co se pak týče ministra, milionáře a jejich rodin, jest jejich okolí omezeno na deset osob stejně vysoké hodnosti neb stejného bohatství. Není-liž to život vězně, jenž jest obklopen dvěma neb třemi strážemi?“
Konečnou podmínkou štěstí je zdraví a lehká smrt. „… mužům a ženám tím lépe se vede, čím níže stojí v sociální oné stupnici, a že jsou tím churavější, čím výše se nalézají.“ Uvádí, že lidé bohatých stavů trpí různými obtížemi nervů, žaludku a jiných orgánů následkem výstředností, opilství, hýření a léčení.
Knížečka V čem záleží pravé lidské štěstí je útlá a přes starší způsob psaní snadno čtivá a srozumitelná. To nejdůležitější jsem se vám zde pokusila zprostředkovat.
Žádné komentáře:
Okomentovat