neděle 25. března 2007

Jak dělala kočička dort

Recept na dort jsem si našla až pár minut před tím,než jsem šla spát. Není nad to, když máte dům plný kuchařek. :-) Zaujaly mě hned dva recepty. S tvarohem nebo banány, to je otázky.

Nikdy jsem nedělala žádný dort, takže to je asi jedno. Úspěch bude stejně z velké části záviset na štěstí.:-(

Ráno si jdu koupit banány a samozřejmě ještě vezmu pár sladkostí. To je hrozný, copak fakt nejsem schopná koupit jen to, co potřebuji?!

Doma díky mamce zjišťuji super věc. Ten dort by asi taky chtělo něčím ozdobit, když už na něj chci dát svíčky. Klasická by byla šlehačka, ale tu nemám, znovu se mi na nákup nechce (kdoví co bych koupila?) a navíc šlehajda má tu nevýhodu, že se musí brzy sníst. Takže jsme vymyslely polevu z čokolády. To snad bude hezky vypadat, dobře chutnat a myslím, že se to k banánům fakt hodí. Problém jsou opět svíčky. :-( Co já s nimi udělám? Ten dort je docela show, jak to pozoruji.

Jé, tak už s pudinkem mám problémy:-(, trošku jsem si zabojovala a snad bude dobrej. Na druhý pokus jsem si přečetla návod a bylo to v pohodě. Malá rada: neházejte pudink do vřelého mlíka – udělá vám to pěkný hrudky a už s tím nic nepůjde.

Při přípravě mi naštěstí pomáhala mamka. Nedělala sice nic extra, spíš jde o ten dobrý pocit, že na vás dohlíží někdo zkušenější.

A proč jsem se vlastně celý den (od desíti do tří) s něčím takovým dělala, když to můžete koupit na každém rohu? Přece proto, že můj milovaný za všechnu tu dřinu stojí.

Víte, co bylo nejlepší? Když mi můj přítel řekl kočičko a já mu na to odpověděla, že je pejsek, nebo něco v tom smyslu a on navrhl, že bychom spolu mohli upéct dort. Se smíchem jsem protestovala, že radši ne… asi už víte, že to nebylo proto, že oni tam dávali mýdlo a podobné lahůdky.

středa 21. března 2007

Za kulturou do města

Dneska to byl zase jednou moc fajn den. Nedělo se sice nic moc převratného, to až večer. Poprvé mi bylo fakt líto, že nemůžu být ve škole celou dobu. Brali jsme totiž šifrování a to je něco, co mě snad už odmalička láká.:-) No, ale co se dalo dělat, vyrazila jsem za kulturou. Dokonce do divadla. To by ze mě měla moje češtinářka radost. Pořád mi to kladla na srdce, ať se taky nezapomenu zajít podívat do divadla. Však jóó, říkala jsem si a sama nevěřila tomu, že bych to někdy mohla udělat a podívejme se – už je to tady.

A to navíc nešlo jen tak o ledajaké divadlo a jen tak ledajaké představení. Byla jsem se svým přítelem (po rozmluvě s jedním moc milým pánem dokáži ocenit, jak báječného mám kluka, protože nejen že na představení neusnul, ale dokonce se mu to líbilo, takže možná půjdeme někdy zase) na Shakespearovi. Už jsem od něho jednu hru viděla. Byl to Sen noci svatojánské a bylo to v otevřeném divadle v přírodě a bylo to moc krásné. Tohle byla taky bomba.

Veselé paničky windsorské nemají mnoho postav a ani spletitý děj, ale každopádně mě to zaujalo a taky pobavilo. Vtípky, které dělali herci, byly naprosto bravurní a nejednou se mi stalo, že jsem příteli chtěla dát pusu a místo toho jsme se oba rozesmáli.

Příběh vypráví o záletníkovi, žárlivém manželovi a dvou vykutálených paničkách. Nejlegračnější postavou je irský kněz, který neumí pořádně anglicky a všechna slova je schopen zmotat takovým způsobem, že je těžké uvěřit, že to je vůbec možné. I samotné příjmení nápadníka jedné slečny vyvolává úsměv. Jen uznejte, chtěli byste se jmenovat Tintítko?

Teďka taková malá otázka – jak se má tato hra vlastně jmenovat?

Jak se to má jmenovat?



pátek 16. března 2007

Aktuálně ze 14. 3.

Dneska mám dobrý den. Daří se mi, na co sáhnu. Poznala jsem to už ráno docela jednoduše – spala jsem krátce a přesto jsem byla tak čilá, že jsem vstala sama bez donucování budíku a s chutí se pustila do práce do školy. Protože se mi celkem dařilo a bavilo mě to, vynechala jsem hodinu, na kterou nemusíme chodit a jejíž obsah si nechám vylíčit od kamarádky. A tak jsem po dlouhé době zažila ten opojně krásný pocit, že stíhám všechno co mám. Ne že bych měla hotovou všechnu práci, ale už nejsem ve skluzu, což je u mě opravdu divné.

Hned při prvním předmětu jsme si šli sednout ven. Bylo to tam příjemné a udělala jsem hned několik fotek, pak vám je někdy ukážu, jo? (Zatím se můžete mrknout pouze na fotky z výstavy orchidejí, na které jsem byla včera.)

Druhý předmět je můj nejmilovanější – jde vlastně o probírání společenského chování a tak trošku psychologie. Trvá jen jednu hodinu, a tak mi to vždycky uteče rychleji, než bych si přála. Ale když bylo dneska venku tak nádherně, byl hřích sedět uvnitř.

Šla jsem se trošku projít se svým přítelem a názorně mu předvedla, jak se u mě projevuje hyperaktivita, když jsem ho doslova táhla do schodů, čemuž se naštěstí smál, i když já to trošku považuji za trapas. Přece jen by měl ten rychlejší držet krok s tím, kdo se byť naschvál loudá.

Ve městě, kam jsme šli sehnat dárek, jsme si dali gyros, sedli si na lavičku na sluníčko a mně bylo nádherně. Stačilo se podívat na rozesmátého kluka vedle sebe a bylo mi jasné, že mám všechno, co chci. Hlavně mám to nejdůležitější ;-). Je tak snadný a především příjemný dělat to, co vás baví, co se vám právě chce, ať je to jakkoliv šílené, když víte, že je v tom někdo s vámi. Někdo, kdo vás má rád takoví jací jste, i když vy sami to absolutně nechápete.

Jo a když jsem u toho dobrého dne, tak se mi dneska podařilo zapsat si směny do práce – takže zase budu brzy brigádničit – hurá:-)). Doufám, že to nezakřiknu. Jo a taky zase jednou přijdu včas na hodinu – taky by se to už hodilo – dvakrát jsem totiž přišla pozdě a nebyla to moje chyba.

pondělí 12. března 2007

Jen tak 17 - Mlíčko

Včera jsem udělala takovej trošku větší nákup se svým klukem. Když jsem si všimla, že si vzal ochucené mlíčko, dostala jsem na něj chuť a poprosila ho, jestli by mi taky pro jedno nedošel, protože jsem nevěděla, kde ho vzal, a zkuste si něco hledat v supermarketu... zvláště když vám nějaký pán oznámí, že budou zavírat, ať jdete k pokladně.

Když mi ho přinesl, ukázal mi, že na nálepce je napsáno: "soutěž! úpůná pravidla soutěže najdete na www.a7b.cz". Super, takže toto by měla být částečná? Nevadí, mrknu se tam.

Dneska při dělání věcí do školy jsem si na to vzpomněla, najedu na tu stránku a co tam není? No jen se klidně podívejte, stačí jeden klik. Nevím, jestli to ještě platí, ale já tam nenašla víc než:
Soutěž
Stránku pro Vás připravujeme.

středa 7. března 2007

Hvězda šachového turnaje

Zdárek lidičky! Minulý víkend jsem začala psát článek o tom, jak se mám, ale pak jsem to nějak zazdila, tak to chci zkusit znovu. Tentokrát to snad vyjde. Dneska je sobota, krásnej datum 3. 3., a já sedím na šachovém turnaji.

Šachy hraju už nějakou dobu závodně, ale nemůžu říct, že by to nějak bylo vidět, takže doufá, že nahrabu aspoň nějakej bodík. Za výhru je nejspíš bod, za remízu půl a za prohru nic. Kdyžtak si před tu nulu napíšu jedničku, jo?

Po druhé prohře se necítím zrovna nejlíp, ani tak nejde o to, že jsem pravděpodobně měla o dost zkušenější protihráče, ale zase jsem z naší party skončila jako první:-(. Ach jo, jsem šmudla. Minulou partii si zalezu do matu a teď nacpu dámu, v domnění, že je to mat, na chráněné políčko. Jestli takhle budu hrát celou dobu, tak jsem tu fakt pro ostudu a nejhorší je, že si nás tu pamatujou z loňska, to teda nevím proč. :-( Možná proto, že s kámoškou tvoříme 1/3 holek a to je tu 120 lidí.

Zatím jsem hrála jen na poslední šachovnici, tak doufám, že se z ní aspoň pohnu.:-) Vidíte, optimismus mi zatím neschází.

Později se ukazuje, že to je dobře, protože od třetí partie se mi začíná už celkem dařit. Paní, se kterou hraji, si totiž (stejně jako to umím já) nevšimne, že můj koník je poněkud chráněnej. Poté, co zadarmo ztrácí dámu, mi podává ruku jako symbol toho, že vzdává.

Dědík, se kterým hraji další partii, má menší problémy s časem (od prohry ho dělí tři minuty, zatímco mě čtvrt hodiny), a tak mi pro jistotu nabízí remízu. Jsem za to ráda, protože se mi nestává příliš často, že bych někoho utahala na čas a bylo by dost možné, že by mi ještě třeba stihl dát mat. Jen tak říkám, že to zkusíme dohrát. Nedostaneme se dál než o jeden tah, protože pak si chce povídat, ale i tak je mi jasné, že tím tahem by mi „pěkně“ zatopil. Uff, ještě že jsem vzala tu remízu.

Když pak sedím zalezlá vedle věšáku s bundama a směju se, ptá se kamarád, co je. Ochotně mu vyprávím, jaký exot byl onen děda. Nejprve mu cituji: „Já bych měl špatný sny, kdybych prohrál s takovou pěknou slečnou,“ a pak mu vyprávím, že si ještě myslel, že on je můj přítel a obával se, aby nám to nepokazil. Devadesátiletej děda? No nevím, ale kluk, který by žárlil už i na někoho takového, by byl asi vážně nemocnej. Jo, a to to dědík ještě zabil tímhle: „Já vás pozoroval ještě před začátkem turnaje.“ Byla jsem z něj dost v rozpacích a opravdu netušila, co na něco takového odpovědět.

Ale nebyl sám, kdo se tam o mě „snažil“. Druhý byl asi tak o polovinu mladší. Obrovská výhra! Zato byl otravnější a byl mi nepříjemnej například tím, jak se choval. Připadalo mi nevhodné, že přišel k našemu kroužku (kde jsem stála s přáteli) a pozval mě (nikoho jiného!) na turnaj. Přitom mu muselo být jasné, že někam „do háje“ sama asi nepojedu. Bylo legrační sledovat, jak se po něm mí přátelé podívali.

A třetí „nápadník“, jak jim kámoš začal říkat, byl opět asi tak o polovinu mladší. Ten byl docela v pohodě. Takovej milej. Ale když jsem zjistila, že si nepovídáme jen tak přátelsky, ale že má taky nějaké ty narážky („Ženských je na šachách málo.“ „Hlavně těch pěkných,“ reagoval a významně se na mě podíval.), vzala jsem co nejrychleji do zaječích.

Pátou partii jsem vyhrála s někým, myslím, docela dobrým. Mou výhodou byl opět čas a jeho nepozornost. Byla jsem v nepříjemném postavení, tak jsem mu nabídla výměnu figurek, která sice hodnotově byla dobrá, ale pro něj nevýhodná v tom, že dva střelci jsou silní, jeden je téměř k ničemu. Ale jak můj protihráč hrál rychle, protože už mu solidně docházel čas, přehlédl tohle a místo výměny to byl dárek. I poté, co mu vypršel čas, hrál jako by se nic nedělo, zasloužil by pochvalu za to, jak byl přesvědčivý. Bohužel pro něj jsem si všimla a partie skončila v můj prospěch.

Šestou, osmou a devátou partii jsem prohrála. Vzpomínáte si, jak jsem říkala, že jsem se dlouhou dobu držela vzadu? Na poslední 60. šachovnici? Tak v šestém kole jsem byla už na 34. Asi vám nemusím vysvětlovat, že čím nižší číslo šachovnice, tím lepší jsou tam hráči. Když mě kamarád upozornil, že můj nynější protihráč má vyšší hodnocení než pán, který nás šachy učí, bylo mi celkem jasné, že to bude rychlá prohra.

Pořádné vzrušení ale přinesla až 7. partie, kterou jsem hrála s jedním ne zrovna mile působícím pánem. Byl nehorázně opilej a nepříjemnej. Přišel o pět minut později a brzy se zvedl, řekl, že ho ta hra nebaví a deset minut někde chodil. Pak ho pořadatelé posadili zpátky, ať hraje nebo vypadne. Už předtím tam dělal bordel, a tak se ho snažili usměrnit. Některé výroky byly vcelku zajímavé, kupříkladu když mi řekl, že nejsem pořádnej chlap. Lidi kolem se opravdově rozchechtali. Zajímavé také bylo, když se rozhodl jít pěchem šikmo dozadu o tři a vyhodit mi dámu (pro ty, co to neznaj, pěch chodí jen dopředu a jen o jedno!). Zkrátka a jednoduše – dopadlo to tak, že ho vyhodili těsně před tím, než mi stihl dát mat. Příštím tahem by mě porazil. Partie byla braná jako bych ji vyhrála já. Nevím sice přesně proč, ale každopádně mi to vyhovovalo.

Ale abych tady tak nemachřila, musím přiznat, že jsem z toho chlápka měla opravdu strach. Takhle nepříjemně jsem se už dlouho necítila. Co si vzpomínám, snad jen jednou v práci, když jsem byla úplně vzadu, kde nebyl zrovna žádnej securiťák a přišel tam takovej hodně nemožnej zákazník, který na svoje malé (alespoň v tu chvíli roztomilé a hodné) děti, které si spolu povídaly, řval: „Držte hubu.“

Jé, normálně jsem vám zapomněla říct, že jsem skončila (z nás šesti) holek jako 3.:) Takže jsem dostala finanční odměnu. Jen dvě stovky, ale připadá mi fantastické, že jsem to vyhrála právě já. A z celkového počtu 120 lidí jsem skončila 90. Dva kamarádi byli přede mnou a tři za mnou, takže celkově jsem spokojená a považuju to za úspěch:). Doufám, že se mi takhle bude dařit i nadále (a nejen v šachách).