Za kulturou do města

Dneska to byl zase jednou moc fajn den. Nedělo se sice nic moc převratného, to až večer. Poprvé mi bylo fakt líto, že nemůžu být ve škole celou dobu. Brali jsme totiž šifrování a to je něco, co mě snad už odmalička láká.:-) No, ale co se dalo dělat, vyrazila jsem za kulturou. Dokonce do divadla. To by ze mě měla moje češtinářka radost. Pořád mi to kladla na srdce, ať se taky nezapomenu zajít podívat do divadla. Však jóó, říkala jsem si a sama nevěřila tomu, že bych to někdy mohla udělat a podívejme se – už je to tady.

A to navíc nešlo jen tak o ledajaké divadlo a jen tak ledajaké představení. Byla jsem se svým přítelem (po rozmluvě s jedním moc milým pánem dokáži ocenit, jak báječného mám kluka, protože nejen že na představení neusnul, ale dokonce se mu to líbilo, takže možná půjdeme někdy zase) na Shakespearovi. Už jsem od něho jednu hru viděla. Byl to Sen noci svatojánské a bylo to v otevřeném divadle v přírodě a bylo to moc krásné. Tohle byla taky bomba.

Veselé paničky windsorské nemají mnoho postav a ani spletitý děj, ale každopádně mě to zaujalo a taky pobavilo. Vtípky, které dělali herci, byly naprosto bravurní a nejednou se mi stalo, že jsem příteli chtěla dát pusu a místo toho jsme se oba rozesmáli.

Příběh vypráví o záletníkovi, žárlivém manželovi a dvou vykutálených paničkách. Nejlegračnější postavou je irský kněz, který neumí pořádně anglicky a všechna slova je schopen zmotat takovým způsobem, že je těžké uvěřit, že to je vůbec možné. I samotné příjmení nápadníka jedné slečny vyvolává úsměv. Jen uznejte, chtěli byste se jmenovat Tintítko?

Teďka taková malá otázka – jak se má tato hra vlastně jmenovat?