úterý 29. září 2020

Melounový pokus

Když se mi tak daří s dýněmi, napadlo mě, jestli by vyšly i melouny. Takové ty dobré, menší žluté. A zdá se, že vyšly. Jenom je na ně už letos pozdě. Tak možná příští rok, někam vedle dýní. I když... jednu dýni mi někdo ukradl, tak trochu váhám, jestli je to dobrý nápad mít něco na svém pozemku, který není oplocený.

Rostlinky melounů 17. 8. 2020
Květ melounu

pátek 25. září 2020

Když vám lžou

Název článku je mírně provokativní – abyste si pořádně prohlédli obrázek a zkusili zjistit, co je špatně.

Co se týče recenze uvedeného produktu, byl průměrné chuti, nijak zvlášť neuchvátil, ani moc nezklamal. Zato při čtení etikety jsem se docela podivila. Připomnělo mi to, jak jsem kdysi učila etiku pro manažery. Nepředpokládám, že by šlo o zlý úmysl a snahu klamat zákazníka, na to je to moc očividné. Nebo snad špatně počítám?

Pro koho je fotografie málo kvalitní, tak je tam napsáno, složení: „hrudkový sýr, soľ jedlá max. 3 %“ a o něco níže je uvedeno: Soľ´: 4,5 g.“ Toto jsou prosím výživové údaje na 100 g výrobku, přičemž tento výrobek měl 168 gramů.

středa 23. září 2020

Upozornění na nové články

Tak trošku zpětně jsem zveřejnila některé články, které byste možná jinak přehlédli, proto zde na ně dávám upozornění:
  • Po návratu z dovolené (4. 8. 2020) o pracovní pohodě a neviditelných změnách k lepšímu ;-))
  • Žaluzie (5. 8. 2020) 
  • Co dělám v neděli doma? (9. 8. 2020) o tom, jak vypadá taková pohodová neděle na statku. Řekla bych normální den, ale pokaždé je to jinak. Například poslední pohodová neděle (víkend) na statku spočíval v tom, že v sobotu jsme aplikovali nátěr a pálení čmelíků, aby si stejně slepice ustlaly někde venku a zadávila je liška. Podobnému tématu se věnuje článek Nádherná slunná neděle napsaný v září.
  • Miluju věci zadarmo (16. 8. 2020) 
  • Angeliky prázdniny 2020 (31. 8. 2020) shrnutí toho, co jsem dělala v létě
  • Tak trochu moc upečený chleba událost nemám přesně datovanou, ale nezáleží na tom, tak jsem ji zařadila do seriálu Na statku tam, kde bylo místo

úterý 22. září 2020

Chytání slepice

Z deníku 13. 9. 2020:
O problémech s čmelíky jsem psala dříve v článku Novinky v našem kurníku (bod 3), ty způsobily, že si naše slepice našly náhradní místo na spaní (zde) a my je pak museli zahánět do bezpečí

Když už se zdálo, že téma Drůbež mám již na blogu důkladně zpracované, objevily se nové problémy: mrtvá slepice uprostřed dvora. Byla jsem přesvědčená, že za to určitě nemůžou čmelíci, ale predátor se nám taky nezdál, nenašli jsme na ní žádné zranění. 

Chvíli se pak nic nedělo a najednou večer začala jedna z nových hnědých slepiček (také jsem o nich psala v článku Novinky v našem kurníku, tentokrát v bodě 1) vypadat divně a ráno jsme ji našli mrtvou. Tou dobou už po čmelíkách nebylo ani vidu, ani slechu. 

Jak jsme se jich zbavili jsem psala v jednom z komentářů: pomohlo vyklidit a vyvápnit kurník. Vysypávání křemelinou, byť důkladné, k ničemu nevedlo, resp. možná na pár dní či hodin. Ani vystříkání chemií nemělo žádný efekt, akorát jsme se báli jíst vajíčka. Místo pěkných uzavřených kukaní mají teď slepičky jenom bidýlka, která se ale snáz a lépe čistí i vápní. 

Druhý den večer jsme našli dvě hnědé slepice sedět spolu venku, když už byl kurník zavřený. Vypadaly jako největší kámošky, ale když jsme přišli blíž, ukázalo se, že nesedí spolu, ale jedna nad tou druhou, která už jenom mává pařátkem. Už ani nedokázala vstát, nic. Tak ji musel přítel zabít. 

Při pohledu na tu druhou jsme zjistili, že se motá jako opilá. Prohlédli jsme jí a zjistili, že na rozdíl od bílých, které jsme taky hned zkontrolovali, jsou na ní nějací paraziti. Stejně jako další dvě hnědé jsme ji poprášili křemelinou, tamty dvě jsme odnesli do kurníku a tuhle dali na samotku, aby zase nespala někde venku, kde by třeba mohlo být hnízdo čmelíků. 

Dávali jsme jí vodu a zrní. Druhý den mi ze samotky utekla a pěkně se proběhla/propajdala přes celý dvůr. Já jsem nad ní tak nějak zoufale stála a přemýšlela, jestli mám odvahu ji chytit, ale nic jiného mi nezbývalo. No, musím říct, že jsem na sebe pyšná, že jsem to zvládla!

Bála jsem se, že mě klovne, poškrábe, nebo něco udělám jí. 

Pak jsem si googlila opilou slepici a ve výsledku nic moc nenašla. Jenom diskusi zde. Ale psali tam, že by to mohla přežít.

neděle 20. září 2020

Řvoucí perličky

O půl osmé mě vzbudily řvoucí perličky, které přeletěly na přední dvůr, kráčely po něm a řvaly, jako by samy neuměly zase odletět zpátky dozadu. Pomyslela jsem si něco o lákavé možné odlišnosti polévky z perličky na rozdíl od slepice. Vstala, oblékla se a šla pro bič, kterým je lze nejlépe zahnat. Jak s ním člověk zavíří ve vzduchu, jsou ochotné někam letět. Na pošťouchnutí moc nereagují, takže spíš funguje víření, ne že bych je s ním bila.

Jak jsem tak pro něj šla do maštale, ztuhla jsem v půlce dvora. Sněhobílé kupky na zadním dvoře představují problém, se kterým jsem se už setkala.

Včerejší úklid kurníku – vypálení horkovzdušnou pistolí a opětovné vytření vápnem – by mělo zlikvidovat poslední zbytky čmelíků (znovu jsme nějaké našli na bidýlku, ale bílé slepice byly čisté a hnědé jsme předtím prosypali křemelinou). Tak proč by tam nechtěly spát? Nebo je možné, že se kurník nezavřel?

Na dvoře jsem našla čtyři mrtvé slepice. Jen jedna byla bez hlavy, ostatní „to“ (rozuměj liška) ani nenakouslo. Jenom zabilo. :-( Kámen před stodolou mě zbytečně vyděsil, že je to další. Ale kde jsou ostatní?

Jednu jsem našla u pilin od řezání cirkulárkou, další na bývalé zahrádce, kterou plánuji v budoucnu obnovit (ale s pořádným plotem proti kozám) a poslední byla (opět bez hlavy) až u plotu. Asi si ji nedokázala odnést.

P. S.: Fotky sem dávat nechci. Ležící slepici si dovedete představit. 


úterý 15. září 2020

Neekologické kozy

To, že nepíšu, neznamená, že se nic neděje. Obvykle je to spíš naopak. Děje se toho příliš a já nestíhám psát. 

Třeba před deseti dny sežraly kozy plachtu. Tedy, pracovaly na tom už nějakou dobu, ale zjistila jsem to, protože se za hruškou ozývalo podezřelé dupání a mlaskání. Jak mě Baloun slyšel, hnedka utekl (nejspíš si myslel, že nesu žrádlo, tak se šel podívat). Hnědou Lízu jsem musela dvakrát plácnout, než pochopila, že se mi to nelíbí a slezla. Ale stejně je plachta chránící dřevo (latě ze střechy na pálení na zimu) před povětrnostními vlivy na tři kusy, takže spíš na vyhození do plastu. (Proto mě taky napadl název tohoto článku. Přece nemůžu pořád psát: „Co kozy zase sežraly?)

Pořád chodím rozpačitě kolem rajčat. Asi si jenom ještě nechci přiznat, že tu černou plíseň mají. ... O pár dní později to říkám kolegyně. Její rada je drsná: „Bez milosti otrhat!“ A tak jdu na to. Otrhané zbytky úrody rozložím na papír na mrazák v předsíni, kdy je parádně teplo. Snad tady dozrají. 


Sklízím nadále květy slézu, měsíčku a divizny a kupodivu i malé jahůdky z té mojí jediné rostlinky. Vážně plodí každý měsíc. I takhle v září. Když to vyjde, pořídím jí příští rok kámošku, protože se osvědčila.

Každý den se snažím příst v rámci Tour de Fleece, moje články k tomuto tématu najdete zde

neděle 13. září 2020

Nádherná slunná neděle

Ráno jsem nakrmila zvířata a pustila se do psaní blogu. Tak trochu jsem odflákla snídani i oběd. Mám to ve (zlo)zvyku, když jsem doma sama. Zkontrolovala jsem nemocnou slepičku, která mi utekla z karantény, a tak jsem měla další námět na článek (bude vystaven 22. 9.). 

Trochu si pohrála s články na blogu Angelika vaří a pustila se do vytváření dalšího: Bezinkový džem. Pro rejpaly mám připravený článek Co je to marmeláda?, takže ano vím, není to opravdický džem, ale nějaká tuhá zavařenina (doufám, že bude tuhá, až se dovaří) z bezinkových kuliček. 

Dala jsem si burčák, který jsem si koupila včera, a šla se podívat na pokračování návodu k rozpletenému šátku Golden Willow – potřebuji se zase na chvíli vyložit na sluníčko – než mi dopere druhá pračka.

Vlastně jsem málem zapomněla zmínit, že jsem trochu proplela prostor kolem dýní, aby mohly víc divočit, a vytrhanými kopřivami nakrmila kozy, což je kupodivu docela potěšilo. Běžně nad kopřivami ohrnují nos. 

A taky jsem pochválila Macíka za čtyři ulovené myši. Možná jich bylo i víc, ale nestíhám to sledovat, když jsem v domě. Nosí sem tam pořád tu jednu myš, nebo ji sežere a přinese za deset minut další?

Za stodolou jich je fůra.

Odpoledne jsem se usadila venku s kolovrátkem a dopředla srst z kamarádčina samojeda (pes). A bavila se tím, jak mě kocourek fascinovaně sleduje.

Večer jsem zalila svou minizahrádku a dýně a přitom jsem si všimla, že jedna zmizela. Byla jsem z toho docela dost smutná. I když to byla myslím ta největší, v obchodě by za ni zloděj dal odhadem čtyřicet korun. Mrzí mě, že lidi kradou i kvůli takhle malé částce a navíc poměrně běžnou věc.

úterý 8. září 2020

Zahnat do bezpečí

Jak jsem si původně stěžovala, že moc není co psát o drůbeži, protože se s ní nemazlím (jako s kočkama) a nic zajímavého nedělá (jako kozy nebo kočky), tak v poslední době píšu především o nich. 

Pokud čtete můj blog aspoň lehce pravidelně, víte, že máme dvě perličky, viz články Balounovy perličky a Perličky zlobí. Vlastně jsou to dva perláci (samci), kteří nesnášejí vajíčka, takže tvoří jen uřvanou dekoraci dvora. Jejich zlobení vypadá tak, že začali spát na střeše holubníku místo uvnitř. Skvělý nápad, když chcete být něčí žrádlo dřív než naše.

V červenci jsem napsala článek Novinky v našem kurníku, ačkoliv vím, že se takové slovo nemá do titulku dávat, protože za pár let už to rozhodně novinka nebude a článek bude pořád dostupný a viditelný. Ale v tu chvíli jsem si to jednak neuvědomila a jednak bylo vícero nových věcí. No a od té doby jsou skoro pořád, i když by se dalo říct, že na sebe dost navazují, nebo se alespoň já domnívám, že spolu úzce souvisejí.

Vlastně byste si ještě měli přečíst článek Vstávat se slepicemi, než budete číst dál. Celá story vám pak do sebe bude lépe zapadat. 

Takže, jednou (asi tak v úterý 11. 8.) jsem se vrátila z práce a zaslechla jsem útržky hovoru naznačující katastrofu: „je ho škoda, byl hodnej“, „Mám pořídit novýho?“ 

Pokud jste mě neposlechli a nepřipomněli si v minulých článcích, o co šlo, tak připomenu, že jsme asi dva dny předtím hledali na dvoře kohouta (bohužel mají naše slepice senzačně velký výběh zahrnující i hospodářské stroje, haldu dřeva, na kterou rády šplhají kozy, bývalou zahrádku, kterou kozy zplanýrovaly atd.). Našli jsme ho schovaného pod bednou u hrušky a noc potom jsem ho našla schovaného někde pod traktorem. Zkrátka bylo jasné, že se něco děje, když se tak stranil ostatních a nenechával si svým miniharémem pěti hnědých slepiček ozobávat zobák. Samozřejmě jsem se dovtípila a bylo mi líto, že umřel. Vůbec na nás neútočil, nebo nijak neprudil. Jen jednou zvažoval útok na přítele, když mu zabíjel starou hnědou slepici, ale na poslední chvíli zvážil své možnosti a rozmyslel si to a jenom mu nadával. Asi. Nerozuměla jsem, co říkal.

Jenže to nebylo to nejhorší. Neumřel prostě a jednoduše. Přítel ho zabil, protože na tom byl špatně a teprve potom zjistil, jak moc špatně. Už se do něj dali červi. Byla jsem se na to podívat, ale protože jsem se zařekla, že jako silná žena ze statku se nepozvracím, jsem toho moc neviděla, protože jsem se dívala z největší možné vzdálenosti. I tak nešlo přehlédnout, že byl na bříšku ohlodaný až na kost. Měl důstojný pohřeb s kremací jako pomstou všem, kdo mu ublížili. A já se začala bát, jestli to nemůže potkat nějakou naši slepičku, nebo dokonce i jiné zvíře. Jenže nevíme, jak se to mohlo stát. Byl nemocný? Kálel si pod sebe a seděl v tom? A to stačí? Nebo ho to žralo zevnitř?

O pár dní později se stalo druhé, celkem snadno předpověditelné neštěstí: mrtvá bílá slepice uprostřed dvora. Asi v devět večer, když tak nějak přestalo pršet, jsem navrhla, že bychom mohli jít společně zahnat slepice. Pokud jste se podívali na minulé články, nebo máte skvělou paměť i na takové maličkosti jako co zrovna dělají moje slepice, tak víte, že teď spí venku – k našemu upřímnému zoufalství. 

V kurníku je teplo. Chápu. Ale taky bezpečí a obvykle i žrádlo. Zahnat tam všech devět bílých, pět hnědých slepic, kohouta a dvě perličky je nadlidský úkol. Vždycky se některá z nich otočí a vyleze ven, než se vzpamatujete. Nebo začnou kurník obíhat, hlavně, aby nemusely dovnitř. Když je člověk sám, dostane tam tak maximálně pět hladových slepic na jídlo. A běda mu, když si myslí, že tam nějaké další nažene. A tak jsem to minule úplně vzdala: v kurníku nebyl nikdo, když jsem se z Prahy vrátila o půl desáté. A i přes otevřené okýnko tam bylo teplo. Pět hnědých slepic pod hruškou a dvě bílé na dřevech. Zbytek bílých jsem ani nenašla. Ale zpět k aktuálním událostem.

Mrtvá bílá slepice vypadala dobře. Měla ožižlané peří, ale žádné viditelné zranění. To ji TO snad udusilo?

Hnědé i dvě bílé byly pod hruškou. Ostatní se krčily u starého chlívku na slepice, který nemá automatické zavírání jen lehce nedoléhající dveře a ani jsme na něm neprováděli protičmelíkovou úpravu, protože už jsme ho nechtěli používat. Možná že doteď nic slepice neslovilo, protože je bránil kohout. Nebo se ho TO bálo. Četla jsem, že může proti některým predátorům posloužit jako ochránce. Slepičář zařadil mezi potenciální škodnou následující: lišky, kuny, lasičky, tchoře, káňata, ale i kočku, psa a lstivého souseda.

Prvních pár slepic se nám podařilo poměrně snadno zahnat do rozsvíceného kurníku, ostatní tam přítel nanosil (já hlídala, aby neutekly ty stávající a zatím se bojím slepice nosit, abych jim něco neudělala, nebo aby mě neklovly).

Zajímavé bylo, že se mrtvá slepice nelíbila ani Frantovi. Opatrně se k ní blížil a čuchal a možná se i trochu bál. Takže to, co ji zabilo, bych tipla na něco většího, co nebude mít rád ani on. Čili by to neměla být třeba kočka, které říkáme Puma. Ale stejně se divím, že bylo jenom takové šero, déšť, na dvoře tři kočky a kozy a ono si to tam už trouflo. Možná jsme to vyplašili, když jsme přišli. Nenapadlo nás nějak zvlášť se rozhlížet nebo plížit. Šli jsme prostě jenom zavřít slepice. A ještě jsme to brali tak na pohodu, že ani nemusíme nutně všechny. Blbý je, že teď už to ví, že je tady jídlo.

Jo a málem jsem zapomněla zmínit, že když jsme tam dostali všechny slepice, přítel je spočítal a zjistil, že jedna hnědá chybí. Jak už jsem říkala, není úplně jednoduché najít u nás schované zvíře. Navíc jsme si byli celkem jistí, že už je po smrti, že to byl ten první úlovek, který si predátor stihl odnést, nebo třeba sežrat na místě. No, nakonec jsme ji našly u traktoru. Živou. Tak putovala s ostatními do domečku na noc. Ale nechápu, proč tam dřepěla sama. 

úterý 1. září 2020

Tak trochu moc upečený chleba

Onehdy se nám povedla ne tak úplně dobrá věc při ohřívání chleba v mikrovlnce. Byl už trochu starší, tak jsme ho chtěli prohnat mikrovlnkou, abychom si mohli být jisti, že na něm nejsou třeba nějaké škodlivé zárodky plísně. Děláme to i se staršími rohlíky, protože pak prima změknou.

Předchozí krajíčky jsme dali na dvě minuty a pak ještě jednou na dvě. A bylo to super. Jako topinky. Možná malinko tvrdší. Tento jsme dali rovnou na čtyři v domnění, že dvě a dvě jsou přece čtyři. No, mikrovlnka to možná chápe trochu jinak.

Najednou jsme něco začuchali, a z trouby se valil dým. Rychle jsme to vypnuli a vynesli chléb ven. Litovali jsme, že nemáme digestoř, protože větrání okny a dveřmi zdaleka nebylo tak efektivní, jak bychom si přáli. V kuchyni příšerný smrad ještě pár dní.