Koza s kůzlátky

Dneska jen v rychlosti pár kozích fotek. Všimněte si jak „stará“ koza na obou fotkách právě vyplazuje jazyk. :-)

Melinda z profilu

Melinda zepředu... jen portrétovat

A dva rošťácký kozlíci

Dítě x kůzlata 1:0

Občas se s manželem divíme, jak jsou si miminka a kůzlata podobní. Ovšem v některých věcech se přece jen liší a teď mi nejde primárně o vzhled, ale třeba o samostatnost. Co se týče chůze, tak samozřejmě vedou kůzlata, která se dokáží nemotorně postavit na nohy už v den porodu. A za dva tři dny chodí úplně normálně, dokonce už začínají poskakovat a různě skotačit. Zato dítě na to potřebuje rok a často ještě víc, než se vůbec na nohy nějak rozumně postaví.

Na druhou stranu jídlo a krmení, to je jiná. Aspoň co mohu soudit podle mého jediného domácího exempláře. Bezprostředně po porodu a všech nezbytných vyšetřeních se prováděl bonding = přiložení nahého miminka na moji hruď a malá se už v tu chvíli snažila pít mléko, a kdybych nějaké měla, šlo by jí to. 

Zatímco kůzlata už máme čtvrtý den a koze pokousala vemeno do krve, sama o sobě si navzájem okusují tlamičky, i když stojí u kozy. Pak se ji snaží podojit mezi předníma nohama. A sem tam klidně zabloudí k hnědému Pepovi a zkouší to i u něj. Když je přistrčím a držím jim struk, stejně je to občas boj, protože trvají na tom, že u toho budou stát, i když by rozhodně bylo praktičtější kleknout si na přední kolínka a sklonit se níž. Přidržet kozu rozhodně nestačí. Leckdy je problém i přidržení struku. Vysloveně jim ho člověk musí dát k tlamičce a i tak se jim občas podaří zkoušet pít spíš z boku. V momentě, kdy jim vyklouzne, beznadějně tápou. Klidně mi zkusí žužlat tepláky.

To s malou jsem takové problémy neměla. Ještě v porodnici jsem si dělala legraci, že kdybych ji držela za nohu hlavou dolů, tak by se snad dokázala přisát. Byla v tom profík, uměla to v leže, v sedě, a když jí prso vyklouzlo z tlamičky, hned zodpovědně hledala. To až později zjistila, že není vůbec špatná taktika místo namáhání se s hledáním prostě začít ječet.

Chováte se hůř jak lidi

Jak tak koukám, trošku jsem zaspala start roku se seriálem Na statku. Ale není to tím, že bych vám neměla co říct, i když je fakt, že v zimě se toho moc neděje.

Aktuálně máme tři kozy: hnědého předloňského kozlíka (Pepu III., ne generačně, ale všem kozlíkům teď říkáme Pepové), hnědou starou Lízu (pane bože, té už snad bude deset let?) a bílou Melindu, ze které se stává pěkná mrcha, protože cítí, že Líza už na ni nestačí. Škoda, že se k sobě ta zvířata chovají hůř než lidi. O tom jsem vlastně plánovala napsat článek, ale už to ze mě nějak vyprchalo. Nemám teď zrovna v čerstvé paměti, co si zase prováděli. Ale tak stačí zavzpomínat na Balouna, jak objevil, že březí koza mu raději přenechá seno, než aby se od něj nechala trkat do břicha. Dovedete si to představit? Že by muži odstrkovali těhotné ženy od jídla? My po nich ještě chceme, aby nás pustili sednout, když tam byli první!

Na víc si teď nevzpomenu, ale název článku určitě využít chci. Než na něj zapomenu. Neskromně se přiznám, že mi připadá skvostný a určitě mě někdy v budoucnu pobaví, když na něj narazím.

Taky ještě máme tři husy, v sobotu plánujeme porážku jedné z nich. A protože nikdy nemá zůstat sama poslední, tak ty zbylé se pak budou porážet zároveň. Dneska to s nima byla sranda, na umrzlém sněhu jim to klouzalo a rozjížděly se jim nožičky. Pomohlo jim jen, když se jim podařilo zabořit se trochu víc do sněhu. Nebo jít po cestičce, kterou jsem před pár dny proházela lopatou, protože se nám někam záhadně ztratil takový velký oranžový prohrnovák (hrablo na sníh), jak ho celé roky nepotřebujeme.

Pořád bojujeme s plísní v předsíni, ale k tomu se plánuju vyjádřit až v samostatném článku.

Nic teď aktuálně nepěstujeme, pokud nepočítám pár kytiček, které víceméně přežily moji péči (marný boj s nějakými parazity, i když proti nim mám postřik). Na záhonku v zemi ještě pořád trčí tyče od rajčat a topinambury plánuju sklízet postupně, abychom je také stíhaly jíst. Z malých kýblů jsou malé, ale vypadá to na pěknou úrodu, jestli během těchto pár dní sněhu a mrazů nezašly.

Kočky máme pořád ty samé: starou kočku Macíka, černou huňatou rošťandu Mejzí (mého miláčka, i když je to pěkná potvůrka), černého kocourka Žužu, který je teď moc mazlivý a nejdřív se pomazlí a pak jde pro jídlo (když to vidí Mejzí, hned se hrne ke mně jako že se bude taky mazlit, že přece nemyslí jenom na žrádlo, ale nechá se pohladit jednou dvakrát a pak honem šup šup k misce, takže priority jsou jasné!) a velkou pěknou zrzavou kočku, kterou se mi zatím ještě pořád nepodařilo ochočit, i když už jsem si ji párkrát pohladila.

Pes je taky pořád stejný. Z nepochopitelného důvodu chodí místo do dřevníku, kam mu nefouká, spát pod valník, který je venku pod střechou. Teoreticky tam taky nefouká, ale určitě to tam není takové jako v dřevníku, ačkoliv má krásný rozhled po celém pozemku. O tom, že nechodí do své zateplené boudy se zmíním jen proto, abyste věděli, že má pěkný nový pelíšek, kdyby měla zájem.

A jak to vypadá u vás?

Jak rostou kůzlata + smutný příběh

Ráda bych řekla, že nám kůzlata rostou jako z vody (tedy mléka), ale není tomu tak. Jak je člověk pozoruje každý den, má pocit, že se vůbec nemění, i když ani to není pravda. 

Kůzlata jsou jako děti, každé má jinou povahu, hlas, mimiku… svůj osobitý styl, jak vás naštvat. Třeba bílej kozlík od Melindy je náramně zajímavý svým výrazem v obličeji. Poslední dobou (koncem června) jsem si všimla, že vypadá jako smutný člověk. I když mě zrovna vytáčí doběla svým nekonečným skákáním na okno chléva, ten jeho smutný výraz mě hrozně dojímá. Kolikrát si ho prohlížím i poměrně zblízka a nedokážu přesně říct, čím to je. Umí to dělat záměrně? Nebo mu tak prostě narostly chlupy/lysinky u očí? Ještě jsem si toho u žádného jiného kůzlete nevšimla. Dokonce i jeho mečení zní tak nějak smutně, teskně, jinak než ostatních. A nemyslím si, že by byl reálně smutný, i když má proč.

Necelý měsíc od porodu totiž někdo zabil jeho černého brášku s bílým bříškem. Jednou jsme si všimli, že nejkrásnější kozlík se zajímavou maskou na hlavě nějak divně chodí na jednu zadní nožičku. Manžel přemýšlel, jestli nebude třeba ho porazit, nebo jestli by mohl mít nějakou vadu jako kdysi Pepa číslo jedna, který blbě stál i chodil přibližně od kastrace (vygumičkování). Ale to nejspíš nebyla příčina, protože na ostatní to vliv nemělo. Každopádně druhý den nebo za dva dny to bylo dobrý. Tak jsme to neřešili. 

Oba kozlíci spolu spokojeně spinkají

Pak se to objevilo znovu. Ale bylo to divný, takový nějaký víc. Nejdřív jsem ho pozorovala, když čůral, a to byl naprosto v pořádku, protože u toho musí být rozkročený a to by bylo vidět, kdyby nějak divně pajdal. Ale večer jsem domů slyšela nářek, takový to jako když pláče dítě a to je jasný, že se něco děje. Z rozmaru mečí kozy jinak. Vyběhla jsem (v rámci svých těhotenských možností) ven a myslela, že budu zachraňovat kůzle před psem, ale venku byl klid. Až v chlívě v samostatné kóji jsem viděla vedle sebe ležet obě Melindina kůzlátka a to černé povykovalo. Zkusila jsem ho postavit. Udělalo pár kroků a zdálo se, že má nožičky v pořádku. Manžel měl podezření na genetické problémy nebo na něco s páteří. Obavy jsme měli též z parazitů, i když už je dlouho klid. – Od té doby, co chováme zvířata uvnitř místo na volné pastvě. Rozhodli jsme se počkat do dalšího dne. Ráno mi manžel oznámil, že porážet už nemusí. Celý den jsem z toho byla špatná a pořád přemýšlela, jestli jsme něco nezanedbali. Jestli jsme už večer mohli tušit, jak to dopadne. A jestli jsme mu to trápení neměli zkrátit. Jenže co kdybychom ho zabili zbytečně? Nikdy takhle malá kůzlátka neporážíme. Vím, že to dělají snad ve Španělsku nebo kde, říkal mi o tom kolega, že mají výjimečné maso, když jsou ještě jenom na mléce. Ale jsou tak malí, není to škoda? Tchyně říká, že to je jako zabíjet děti. To mi ale nepřijde jako vhodné přirovnání, protože mám pocit, že občas by to někteří rodiče měli chuť udělat.

Protože jsem na nic nemohla přijít, zapnula jsem si umělou inteligenci a pustila se do hledání s její pomocí. Pořád mě otravovala, že si myslí, že šlo o úraz. Snažila jsem se ji jakkoliv zlomit, aby vymyslela něco jiného. Mohli by to být paraziti? Ne, trvala na svém. To by postihlo i další zvířata, nebo alespoň mláďata. Musela jsem jí dát za pravdu. Z podobného důvodu jsme se shodli na tom, že to ani nebude nějaká výživová chyba, že by jim třeba chyběly minerály nebo tak něco. Navíc už kozy chováme dlouho a to by se projevilo už dřív, ne? Nejdivnější věcí bylo to, že umřel do rána. Kdyby měl špatnou nožičku, vývojovou vadu, špatné žrádlo nebo já nevím co (i ty parazity), tak by to nebylo takhle rychlý.

Vzpomínám, jak mi před tím, než jsem šla na operaci, gynekolog řekl, že je jeden doktor, který zjistí, co to mám za divnou bulku – chirurg. Nebo si to pletu s přednáškou o umělé inteligenci a robotice, kde se moderátorka ptala neurochirurga, jestli pozná rozdíl mezi robotem a člověkem. S přátelským úsměvem odpověděl že ano, že mu otevře hlavu a podívá se. Vzpomínám na něj vždycky, když čtu o hodných psychopatech.

Udělali jsme to stejně. Předem jsem se trochu bála, co zjistíme, ale nejhorší je nevědět. Aspoň pro mě. Když ho manžel stáhnul, osahal mu nohy i páteř a přizval si mě k tomu, aby mi mohl ukázat, že všechno je v pořádku. Trochu mě to zarazilo a zároveň jsem byla ráda, že jsme ho neporazili už včera. Ve výsledku by to stejně bylo lepší, ale kdybychom ho porazili, tak v tuto chvíli bych dávala muži za vinu, že jsme zbytečně zkrátili život zvířátku.

O něco později mě manžel znovu zavolal, aby mi ukázal krev v břiše. Nechápala jsem, co na ní mám vidět. Zvířata se běžně vykrvují. Krev se pochytá, svaří s vejci a česnekem a je moc dobrá, když člověk nepřemýšlí nad tím, co to jí. Chutná trochu jako játra, ale mnohem jemněji a lahodněji. 

A tak mě manžel poučil, že krvácení do břicha je vnitřní zranění běžně viditelné například u srnek sražených autem a podobně. Není pravděpodobné, že by si to mohl způsobit sám pádem z hromady dřeva nebo něčeho podobného. Pes mu to taky udělat nemohl, protože si jich moc nevšímá a na kůzlata jenom vrčí a zahání je a navíc byl dneska celý den zavřený, když byla puštěná. Pokud vyloučíme matku Melindu, zbývá Líza a Pepa. Toho jsme zpočátku nepodezřívali, protože jsme ho tou dobou ještě neviděli na kůzlata útočit a Líza je pořád nabírala hlavou a trkala do nich. Na druhou stranu stejně nám je záhadou, jak se jí to mohlo povést, když nemá rohy. Jenom tou hlavou? Chvíli jsme dokonce uvažovali, že sama půjde na podzim pod nůž, ale takhle zpětně, když jsem dostatečně vychladla, myslím, že by to byla škoda, ještě by třeba dva tři roky mohla vydržet.

Paradoxní je vývoj Líziných kůzlátek: hnědá hlupačka, kterou jsme museli přistrkovat a pořád se ne a ne sama naučit pít, je nakonec mnohem dravější a větší, než černá chytrá, která uměla pít skoro hned od začátku. Z nějakého důvodu – snad proto, že je pořád tak maličká, jako by to byla zakrslá koza – ji pes nechává jako jedinou se pást, když už všechny ostatní zažene. Má takový milý výraz, moc neřve, slyším ji mečet hlavně v případě, že jí ty dvě větší potvory utečou oknem a ona zůstane v chlévě sama. To mi jí pak je líto a jdu ji taky pustit.

Mlíko, tvaroh a jogurt pro těhulku

Jak už jsem párkrát zmínila, jsem teď totálně vysazená na mléčné produkty. No, ono se to vlastně s dostatkem produktů dost zúžilo na jogurty. Naše domácí jogurty jsou výrazně řidší, když se rozmíchají, ale když ho začnu pít rovnou ze skleničky, po vypití syrovátky mi zbývá hustý jogurt skoro jako nějaký řecký. Myslím, že tak by se i dělal, nechal by se vykapat, stejně jako tvaroh. Zpočátku jsem k němu baštila kvanta marmelády, ale teď jsem si nějak zvykla na samotný jogurt. A byť jsou v něm jen tři lžíce sušeného kravského mléka, tak musím říct, že bych vůbec nepoznala, že je kozí. Žádná podezřelá vůně nebo smrad. Ale je taky možný, že už jsem dost zvyklá. Nicméně stále trvám na tom, že ani naše čerstvé kozí mlíko po vychladnutí není cítit kozama.

Tvaroh se nám teď daří dělat takový tuhý, co trochu skřípe mezi zuby. Je fajn, ale jsem teď ulítlá spíš na ten jogurt. Výhodou tvarohu je, že má spoustu bílkovin a zasytí k večeři. Jednou jsem si jako prasárnu k obědu dala tvaroh s jahodama a zbytkem šlehačky. Ta bohužel nebyla domácí, protože posbírat dostatek smetany z kozího mléka se jeví jako nereálné, i když bych to někdy ráda vyzkoušela.

Většinou dělá naše mléčné produkty manžel, protože bývá doma víc než já. Ale už jsem se tomu taky trošku věnovala, takže s vámi můžu sdílet jak recept, tak nějaké ty zkušenosti. Hlavní asi je, že s těhotenským břichem (a věřím, že stejné je to i s pivním pupkem) se špatně dojí. Najednou i koza jindy vnímaná jako klidná se jeví jako rozdováděná. Být v podřepu mi kupodivu nevadí, zato se mi velmi rychle unaví ruce, což mě jednak obtěžuje, a jednak ponižuje, že mám tak špatnou kondici. Taky vnímám výrazněji rozdíl mezi dojením Melindy, která je sice mladá a jde snadno, ale má velké struky, které se mi dost špatně drží, a Lízy, která má malé cecíky, které se dojí úplně božsky proti Melindě.

O mlíku a svých nových chutích jsem psala v článcích:

• Těhotenské téma: chutě na kyselé a sladké
• Můj manžel mlékař

A recept na momentálně připravovaný jogurt v troubě najdete zde.

Můj manžel mlékař

Píšu blog a po očku koukám na zavařovací teploměr, kterým se snažím vychytat teplotu 72°C, abych si „převařila“ mléko před tím, než ho budeme nějak dál zpracovávat. V lednici už máme malou hrudku domácího tvarohu, kapku syrovátky (škoda, že nebyla už v neděli, to bych ji v tom horku při dělání sena snad vypila sama!), dva a půl litru mléka a poslední sklenici jogurtu. Takže to dneska vidím na jogurt, ale začněme popořádku, kozy už jsem ve svém úterním speciálu trochu přehlížela.

Vzhledem k mému stavu (pozn. pro nepravidelné čtenáře: těhotenství) teď dojí především manžel. Já si sice jakž takž dřepnu a na nohou v bobku vydržím i relativně dlouho, ale podojit i jednu kozu mi činí obtíže, protože jsem si dost odvykla. Manžel zvládne podojit obě kozy! Takže pak máme až dva a půl litru mléka. Možná že jsme jednou měli i tři? Dojíme jednou denně.

Kvůli mně pak mléko pasterizujeme, i když by se asi mělo i normálně, ale dřív jsme ho pili jen tak bez převaření a nikdy nám nic nebylo. Ale to je jako s tím přecházením na červenou (viz článek zde) nebo jak se říká: Tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, až se ucho utrhne.

Naše výroba tedy vždycky začíná pasterizací mléka: 72°C po dobu 15 sekund. Náš historický teploměr je ale toho názoru, že pro kojence by to chtělo 75°C, ovšem neuvádí po jak dlouhou dobu.

O chuti na mléko a všechny mléčné produkty jsem psala zde. Je mi úplně jedno, jestli je produkt z kozího nebo kravského, hlavně že to je mléčné! A protože kozy teď dobře dojí, (solární) elektrárna funguje, vaříme tvaroh a jogurt o sto šest. Fotit to moc nejde, ale co už...

Pečeme jogurty v troubě na 40°C celou noc

Ráda bych časem doplnila recepty, ale teď na to nemám kapacitu. Děje se toho tolik, že totálně nestíhám. Jak vyplývá i z toho, že tento úterní článek dopisuji a publikuji až ve čtvrtek večer s úterním datem. 

Tohle pro změnu já slévám syrovátku z tvarohu

Kozy jsou neuvěřitelně sobečtí tvorové

Vzhledem k mému mlékovému obžerství (psala jsem o něm zde), dojíme teď kozy docela často. Především mladší Melindu, která má víc mlíka. Ale když jsem to před týdnem spojila, získala jsem od obou koz 3 litry. Abychom kozy občas vyvenčili z chlíva, pouštíme je na přední dvůr a pak po nich sbíráme bobky. 

To se ví, že musím samostatně pouštět kozy a kůzlata (od rodiny manžela jsem chytla výraz „kozlata“, který používají, ale snažím se mu důsledně vyhýbat), protože jinak by mi kozy podojila. Zvlášť ta strakatá mrška a bílý prevít jsou děsně rychlý. Bílý kozlík dokonce vymyslel, jak vyskočit do otevřeného okna a z něj ven, aby se mohl dostat za mlíkem ke koze. A nemyslete si, netrápíme je. Jednak dostávají normálně žrát – seno, trávu, obilí (spíš rohlíky, protože šrot nechtěj), a jednak dojíme třeba jen obden, aby nepřestaly pít. Jak proto, aby pěkně rostla, tak i kvůli tomu, že kdyby se nám někdy nechtělo dojit, vyřešila by to kůzlata za nás. Když se to odnaučí, už to znovu dělat nezačnou.

To si takhle jednou mám puštěné popásající se kozy venku a z chlíva se ozývá řev kůzlat, že chtějí taky ven. Kozám je to fuk. 

Pak zavřu kozy a pustím kůzlata. Psa mám radši taky zavřeného, aby mi je nezaháněl, protože to mu jde skvěle a zjevně ho to dost baví. A popravdě mi to značně usnadňuje práci, zejména teď když se kulím čím dál pomaleji.

A světe div se, kůzlátka se radostně pasou – musím hlídat, aby mi nezmokla, až přijde ta slibovaná bouřka – a z chlíva se ozývají mrzuté kozy, které jim závidí. A to se pásly nejmíň hodinu!

Proč mi lidi gratulují, když se nám narodila kůzlata?

V článku Máme mladý od kozy Lízy (2025) a ještě předtím v Čekáme mladý jsem vyjadřovala pochybnosti o tom, zda je naše bílá koza Melinda březí. Moc se nám totiž nezakulatila, i když trochu mi to tak připadalo. Ale zatímco Líza s dvěma kůzlatama vypadá jako tank pokaždý, Melinda by taky klidně mohla mít jenom zimní srst. Nebo trošku nacpaný bříško. Jako, zdálo se mi podezřelý, že má větší vemeno, ale spolehnout se na to nedalo. Vždyť jsme ji ještě před nedávnem dojili.

Nicméně je to koza proradná, a tak jí nevěřím ani čumák mezi očima. Jak jsme jí na to skočili poprvé, jsem psala v článku Nemocné kůzle/Bublina. Doporučuju přečíst, byl to celkem zážitek. A jelikož jsou fotky ještě z doby, kdy jsme kozy chovali venku (nyní v chlévě), tak se dalo i pěkně fotit. A čerstvě narozený kůzlátka jsou ta nejkrásnější! Takoví malí zmuchlánci!

A úplně stejný to bylo i vloni. Těsně před mým odjezdem do lázní! Psala jsem o tom v článku Zázrak zrození. No, byl to hlavně pěkný adrenalin, protože jedno kůzlátko moc nechtělo pít a byl to s ním docela boj, než se to naučilo. A to ani nemluvím o tom, jak záživný to bylo, když jsme to nechali na tchyni s tchánem. Dva vystudovaný zootechnici si neporadí s jedním malým kůzletem! Každopádně nás to kromě aprílového hnusného počasí přesvědčilo, že rozhodně nechceme jezdit do lázní (nebo někam na delší dovolenou) na jaře, když očekáváme kozí potomky.

Čas běžel a my stále nevěděli, až pak najednou, přesně 14 dní po prvních kůzlatech, mi manžel volá do práce, že už máme další dvě zmoklé slepice. Navíc mě pobavil historkou, že šel krmit a kouká, že malá kůzlátka zdrhla od mámy a jsou v druhém výběhu. Ale když se podíval k Líze, vidí, že ta její jsou spokojeně u ní. Divila jsem se, jak si mohl splést dvě bílá kůzlátka od Melindy (= celá bílá koza) s hnědobílým a černobílým Líziným (hnědá koza). Jenže to byl jen můj chybný předpoklad, že sněhově bílá koza bude mít stejně jako vloni a předloni jenom čiště bílá kůzlátka. Podívejte se sami!

Bílé kůzlátko u bílé kozy celkem očekáváte

Foto ještě z chléva

Tmavé kůzlátko

Zajímavým jevem, který jsem vypozorovala, je, že když někomu řeknu, že se nám narodila kůzlátka, tak mi lidé gratulují. Je to příjemné a ani vlastně nevím, co jiného by měli říct. Ale připadá mi to poněkud zvláštní. Jako by to snad byla moje zásluha. Jako bych kůzlata porodila já. A když nad tím tak přemýšlím, i tak by mi to bylo divné. Gratuluju se vlastně k narození miminka? Má to být uznáním pro matku, že zvládla porod? Nebo těch devět měsíců? ;-) Nemělo by se pak pogratulovat i doktorům? Nebo manželovi?

Máme mladý od kozy Lízy (2025)

Nenapadlo mě, jak příhodněji nazvat článek, který by vesele mohl být pokračováním článku Čekáme mladý, kdyby mi nebylo trapný, že je to po tak dlouhý době. No fakt! 

10. února 2025 jsem psala o tom, že naše hnědá koza Líza je pořádně tlustá. A že si myslím, že by brzy mohla mít kůzlátka. Akorát jsem měla obavy, aby se mi článek nepublikoval později (plán byl 25. února), než se tak stane. Ale bylo to zbytečné! Koza ještě pořádně ztloustla, nalilo se jí vemeno, až ho začala tahat po zemi a taky si ho pak ošoupala o nohu, jak se jí ho nedařilo obcházet, takže jsme jí museli nechutně vyhlížející ránu dezinfikovat. 

Pak mi najednou – o měsíc později, tj. 26. března – volá manžel, že na mě doma čekají dvě zmoklé slepice. Nejdřív jsem to nepochopila: přece jsme žádné slepice neobjednávali, chovat je nechceme a kde jinde by se u nás vzaly? A pak mi to došlo! Čerstvě narozená kůzlátka totiž přesně tak vypadají!

Jedno je černobílé a druhé hnědobílé. Obě by měly být holky a vůbec nejdou vyfotit! Čekám, až bude sluníčko a vyženu je ven.

Strakatá hnědá holka

Přidávám dvě krátká videjka, abyste z toho měli taky nějaký zvukový zážitek. ;-) První ukazuje, jak malá pěkně nahlas ječí – to abyste věděli, proč je přirovnávám k miminkům. A druhé, jak pije od mámy. Zrovna ta šikovnější, s tou hnědobílou jsme se s manželem dost natrápili, než se naučila pít sama. Dokonce jsem jí jednou pro jistotu nadojila do krmící lahvičky, abych měla možnost sledovat, kolik toho opravdu vypila. S Líziným ceckem si totiž často jen nešikovně hrála, pořád jí padal z tlamičky a zdálo se, že vůbec nejí.

Doufáme, že i bílá koza Melinda je v očekávání, ale zatím to není úplně jisté.

Co se mi tak honí hlavou v sobotu dopoledne

Včera to byl rok, co se nám narodili kozlíci od Lízy. Trochu jsem se bála, jestli u ní dneska taky nenajdu malý kůzlátko. Koza už skoro tahá vemeno po zemi Zapomněla jsem si s manželem ověřit postup a zrovna není doma. I když vloni jsem to s Melindou taky zvládla sama. Nebo tu první den ještě byl? Nemám to náhodou na blogu?

Dneska jsem si v autě vzpomněla na písníčku Billyho příběh od Hárleje. Skoro celou jsem si ji zvládla zazpívat, i když jsem ji už neslyšela věčnost. Neodolala jsem a pustila si ji. Připadá mi stejně vtipná jako před lety, kdy jsem pochopila, že je to o zvířátkách a přitom ten refrén vypadá, že je to o lidech. A nejspíš je to schválně dvojsmysl. A taky se mi líbí ten rytmus. Škoda, že není všeobecně známá, taková pěkná!

Měla jsem v plánu psát dvě hoďky dopoledne blog, ale zase se to zvrtlo. Nejdřív jsem nakrmila kozy. Pak zkoumala, proč naše fena odmítá žrát prasečí nožičku. Bolí ji zuby, nebo co? Taková delikatesa proti granulím, psímu „salámu“ a rejži. Ale asi to bylo jen tím, že když to normálně dostala v misce, tak jí to přišlo nudný. Pochoutky se přece dávaj až poté, co ukáže, že si umí sednout.

Ještě jsem se došla podívat na záhonky a překvapilo mě, že ani moc nejsou zarostlé plevelem. Nejsem si jistá, jestli mám ostříhat starou šalvěj a mateřídoušku, aby pod ní mohla spokojeně vyrazit nová. Vypadá to, že se mi probouzí i rebarbora, dřín, něco zeleného na záhonku – je to salát nebo plevel?

Když jsem se chtěla pustit do psaní blogu, objevila jsem na něm rozepsaný článek Velikonoce na Michalově statku a řekla si, že ho dokončím, když mu chybí jen dvě tři fotky. Na článek můžete kouknout zde: Velikonoce na Michalově statku a taky na ten z roku 2014: Michalův statek v Pohledi. 

Přitom mám nedopsané ještě celé loňské lázně!

Hned bych zase někam vyrazila na výlet. Manžel mi to psal v SMSce. Jenže teď potřebujeme dotáhnout rekonstrukci, abychom bydleli dřív, než se prcek narodí. A jak víte z článku Nekonečná rekonstrukce, ještě pořád nemáme namontované skříně. Ono to vypadá hrozně jednoduše, ale matláme se s nima už čtrnáct dní. Tak trochu kvůli tchánovi, který to čtyři dny zdržoval s tím, že nám s tím chce pomoct, tak jsme na něj čekali. A pak na to zapomněl a na daný den si domluvil něco jiného.

Musím říct, že v psaní blogu jsem teď výkonná. Píšu a maluju každý víkend. Přes týden cestou do práce pletu. A taky trochu po večerech, když si s manželem čteme. Ale musím přiznat, že nic moc dalšího nestíhám. Sem tam trochu cvičit na záda/krk. A dělat nějakou domácí administrativu k dítěti, pro sebe nebo pro manžela. 

Teď jsme třeba řešili daně. Jsem na sebe pyšná, že jsem zvládla podat daňové přiznání k dani z příjmů, i když to tedy vůbec nebylo jednoduché. Tedy podání jo, ale to jestli ho máme podávat nebo ne. Máme totiž malý příjem z pronájmu polí. Jen pár tisícovek. A teď se různé články lišej, zda se to musí podávat, když je to třeba do dvaceti nebo třiceti tisíc (to máme rozhodně), ale jestli je to pronájem movitého nebo nemovitého majetku. Jinde se zase říká, že když je to opakovaně, tak je fuk, do jaké je to výše. Dokonce i pán na finančním úřadě mi to řekl špatně, i když jsem ho hned upozornila, že jde o pole. Až když jsem byla zvědavá, proč nám to tedy odmítli udělat v zaměstnání, když přiznání podávat nemusíme, začal se víc zajímat a já zmínila ono kouzelné slůvko „pachtovné“, které ho na rozdíl od pole zaujalo a hned řekl, že to je tedy jiná. To se pak musí podávat vždycky.

A pak se chci zmínit ještě o jedné věci – chodím teď na fyzioterapii, protože mě často bolívá krk z kancelářského zaměstnání (a velmi podobného trávení volného času i doma). Docela se snažím každý den zodpovědně cvičit. Není to sice nic k chlubení, ale vloni jsem si touhle dobou napsala do deníku, že mám požádat kolegyňku o tip na dobrého fyzioterapeuta. To jsem sice udělala, ale reálně jsem někam zašla až letos (tuším, že v lednu). Za 14 dní se k tomuto tématu vrátím v článku s názvem Hybatel všeho. Takže jsem konečně někam posunula jeden ze svých dlouhodobě odkládaných úkolů. Taky máte takové kostlivce ve svém to-do listu?

A ještě bonus pro dnešek – oslavte Mezinárodní den žen. Psala jsem o něm zde a zde, kdyby vás to zajímalo. Já bych doporučila jít ven na rodinnou nebo romantickou procházku. Popřípadě si užít chvilku rozjímání jen sama se sebou. A samozřejmě ideálka je podívat se na Jarní bucket list a udělat si něčím radost. Říká se, že větší dopad mají zážitky než věci, tak na to myslete.

Čekáme mladý

Protože pořád nemůžu psát jen o rekonstrukci, uděláme si v mém seriálu Na statku krátkou odbočku ke zvířátkům. Hnědá koza Líza je pořádně tlustá, takže to vypadá, že by mohla každou chvíli rodit. Píšu to 10. 2. 2025, tak doufám, že to ještě do publikování tohoto článku vydrží, protože na sobotu mám naplánované volné pokračování.

Samozřejmě jsem hrozně zvědavá a natěšená. Miluju jaro s kůzlátkama. Jsou tak krásná a malá a roztomilá! 

Nedávno mi říkala jedna kolegyně, že se těší, až budu zase na jaře sdílet jejich fotky. :-)

Doufáme, že i bílá Melinda je v očekávání, ale zatím to není úplně jisté. Sice ji pravidelně dáváme do výběhu ke dvěma mladým kozlíkům, ale u ní člověk nikdy neví. Vypadá sice, že se trochu zakulatila, ale co když to není tím.

Zatím se můžete mrknout na nově zveřejněný článek Kozí ksichty s různými výrazy. Není to myšleno hanlivě, spíš pro zasmání, jak jsou odrostlá kůzlata stále roztomilá.

Když jsem kozy na chvilku vypustila ven na sluníčko, byly jak utržený ze řetězu a vůbec se je nedalo pořádně vyfotit, takže si širokou kozu musíte jen představit, protože při pohledu z boku to vidět není.

Naše momentálně čtyřčlenné stádo koz

Melinda s plnou hubou trávy

Nepojmenovaný loňský hnědý kozlík (syn Lízy a Hektora)

Oba loňští kozlíci, hnědý zkouší, jak by se to asi mělo dělat

Kozí ksichty

Chov koz v chlévě má svá úskalí. Kromě toho, že se nenapasou a musí se jim denně nosit jídlo a pití k snídani a k večeři, tak se i blbě fotí. Takže omluvte méně kvalitní fotky. Ale ty jejich výrazy vám to snad vynahradí. ;-)

Melinda s malou rohatou

Mláďata jsem letos nějak nestihla pojmenovat, ale je to jedno. Jak jsou všichni spolu pohromadě, snadno je rozeznáme, pochytáme, ostříháme jim paznehty, prohlédneme je a podobně. Zkrátka co je třeba.

Jenom mě mrzí, že už jsou po smrti oba původní majitelé Melindy. Samozřejmě, byli to starší lidé a nějaký pátek už ji máme doma... Koukám, že jsme si ji přivezli 16. prosince 2022, to není tak dlouho, jak jsem si myslela. Ještě že jsem o tom psala ve vánočním deníku (zde). Jak říkám, sice to byli starší lidé, ale nečekala bych, že se stihnou zbavit zvířátek tak krátce před smrtí. Už jsem vám říkala, co si paní přála? Abychom ji měli do chovu a ne na jídlo. No vidíte a my už od ní opravdu máme druhým rokem kůzlátka.

Kozí bráchové

Ušatka, co nechtěla pít od mámy, když byla úplně malinká, a pak se nám málem mlékem utopila

Pod bradou vidíte zvonečky, které mají obě naše kozy

Krátká kozí vsuvka

Jak jsme na tom nyní s počtem koz už víte z minula: dvě velké a čtyři malí bobci. Ano, pokud se ptáte, jsou pořád náramně roztomilí. Kozlíci jsou hodní a krásně barevní. Plachá kozička má jako jediná růžky a ta druhá má roztomilý hlas, když mečí, protože se těší na jídlo.

Samozřejmě jim udělám největší radost, když přinesu něco nového. Třeba prostříhané maliní. Nebo rajčata. Kdo by taky chtěl furt dokola žrát posekanou trávu nebo sušenou vojtěšku, že jo?

Jak jsem tak trochu vědec a dojím každý den, přemýšlela jsem jednou, když mě z toho trochu bralo zápěstí, kolik to tak může být stisků, než ji podojím. Schválně, zkuste si tipnout.

Koza má dva struky, oba se snažím vydojit „dosucha“. Zajímavé je, že když jeden vyprázdním tak, že už z něj nic nedostanu, a přejdu na druhý, ten první se zase trochu nalije a ještě z něj můžu tak třikrát ustříknout.

Můžu vám říct, že taky myslím na to, jak je to asi u žen. Kdyby se podojila žena, měla by taky úplně vysosaná malilinkatá prsa jako koza? Rozdíl mezi plným a prázdným vemenem je totiž značný. 

Ale, abych zbytečně nenapínala vaši zvědavost, tak na to, abych podojila kozu Lízu, potřebuju 230 tahů. Melindu teď nedojíme, takže nemůžu srovnat, jestli je to moc nebo málo. A nevím nevím, jestli bych přemluvila k počítání manžela. Každopádně teď stejně dojím hlavně já.

Těžko vybrat prioritu – krmení nebo focení

Jaké máte léto?

Před čtrnácti dny jsem psala článek o začátku letních prázdnin (Vážně je to už tak dlouho?) – zde k nahlédnutí – a omylem jsem ho zveřejnila až nyní. Tak mě napadlo, že k němu udělám nějaké doplněníčko, povídání a tak. Času je málo, jak vidíte z mého zanedbávání psaní. To ale obvykle znamená, že se toho spousta děje, takže pak bych měla mít o čem psát, pokud to nestihnu zapomenout. ;-)

Mám se úžasně. Jsem ráda, že jednou můžu říct, že toho v práci nemám moc. Mám úkoly a agendy, které stíhám. Bez nepříjemných pocitů, že jsem nechala zaneřáděnou Asanu (skvělý systém na evidenci úkolů a jejich sdílení s kolegy, psala jsem o ní zde) a pracovní stůl papíry s úkoly odcházím domů včas na autobus. Pak nakrmím zvířátka a večery už zase pomalu začínáme trávit s manželem. Předsvatební šílenství je pryč. Svatba se vydařila – vzali se, nepršelo, ani jsme se neuvařili (bylo to venku), jídlo bylo fajn, kapela taky a navzdory tomu, že jsem si v podstatě vůbec nezatančila (dlažební kostky místo parketu jsou fakt debilní nápad), jsem se královsky bavila se spoustou úžasně milých a zajímavých lidí včetně pana faráře, z něhož jsem loudila rady pro šťastné manželství. Chtěli byste je slyšet? Teda číst. Tak tady jsou:

• Umět říct promiň.
• Poděkovat.
• Tolerovat vzájemnou odlišnost.
• Nebrat se jako samozřejmost.

Z drobností všedního dne stojí za zmínku, že si děláme kozí kefír. Líza dává tak 1,5 litru mléka denně. Dojíme jen jednou a to večer. K jídlu má buď trávu nebo trochu vojtěškového sena a buď obilí nebo nalámané suché pečivo. Zatímco jsem se vám teď nehlásila, porazili jsme Pepu, loňského kozlíka. Důvod je zřejmý – čtyři kůzlata a Melinda v jednom chlévě a Líza v druhém jsou na uživení až dost. Nemá smysl ho nechávat stárnout do zimy, když máme k dispozici další dva kozlíky, kteří by na podzim mohli mít dostatečnou velikost i věk, aby přiskočili obě kozy. Tak uvidíme.

Rekonstrukce se teď trochu zasekla na řešení kuchyně – stále nás napadá něco nového, co je potřeba doladit, vyřešit, upravit. Snad už jsme se teď konečně dostali do závěrečné fáze. Necháváme si ji dělat a nejspíš to tedy bude ještě na dlouho. Člověka neustále fascinuje, co všechno je možné – chytré trouby, pračky, sušičky, pojezdy ve skříních (šuflata místo poliček jsou taková praktická věc) – a pak taky ceny. I obyčejný hnusný úchytky mi připadají hrozně drahý. Ale asi to bude tím, že mám pořád pocit, že by zmrzlina měla stát tři koruny a ne třicet nebo dokonce padesát.

Ten krk mě teďka bolí fakt dlouho. Možná už týden. Ale myslím, že to je pro změnu z klimatizace, která mi na něj v práci přímo foukala. Začala jsem nosit šálu, protože to se jinak nedá.

Šaty jsem stihla dokončit (bude samostatný článek, který stojí za to už teď, kdy je ještě v mojí hlavě), ale žlutozlatý svetr Korokia ne. Karty už jsem poslala, dopis ještě ne a na dovolenou se už moc těším.

Nový záhon u koz

Jestli si dobře pamatujete naše loňské problémy s kozama – napadení parazity, kterých se nám nepodařilo zbavit ani přípravky od veterináře a zvýšením jejich dávky (po jeho radě) –, tak už asi tušíte, že letos mají kozy útrum: jsou zavřené v chlívě v klidu a bezpečí. A samozřejmě toužebně pokukují po venkovní pastvě.

Pro nás je to najednou mnohonásobně víc práce, protože je musíme dvakrát denně krmit senem a čerstvě posekanou trávou místo toho, aby nám spásly celou zadní část dvora. Navíc se tam pošťuchují – protože když vám jídlo přijde až do misky a v dostatečném množství, ušetřený čas za postupné uždibování po pastvě můžete vynaložit na provokování a okusování ostatních nebo třeba hrazení.

Když teď tedy máme celý zadní dvůr nevyužitý a je nutno ho sekat a dávat na kompost (prevence před parazity), udělala jsem si v jedné jeho části záhonek, kam jsem šoupla pár rostlinek hrášku, dýně, mangoldu a cibule sečky. Uvidíme, co z toho mi nakonec vyroste.

Zázrak zrození

Možná si říkáte, o čem tak tenhle článek může být? Co se asi tak zrodilo?

Zrodilo se mi něco v hlavě. Nebo na hlavě? Ráda bych vám vyprávěla o svém novém účesu a celkově o návštěvě zajímavého kadeřníka, protože toho mám plno. Byl to tak jiný až magický zážitek. Úžasně jsem si odpočinula a jsem náramně spokojená. Cestou domů jsem si přes přechod hopkala, až se po mě řidič auta, který mi dal přednost na přechodě, překvapeně otáčel. Je to hodně zvláštní pocit být tak náramně spokojená sama se sebou.

Ale to není všechno. Když jsem přijela domů a vyrazila krmit, uslyšela jsem z chlívka dětský pláč, neklamný symbol nově narozeného tvorečka. Rychle jsem všeho nechala a běžela se podívat. Malilinkaté bílé kůzlátko postávalo u své mámy. Než jsem se stihla začít rozplývat, všimla jsem si, že o kousek dál leží druhé!

Když to klapne, zítra je nafotím.

Kozlík a kozlík

Ve čtvrtek 7. 3. 2024 měla hnědá Líza termín porodu. Bylo to plus minus 10 dní. Celý den to manžel kontroloval a večer jsme se připravovali na nejhorší – že zůstanu v pátek pracovat z domova, kdyby porodila a bylo potřeba prcky přistrčit k jídlu, vydezinfikovat jim pupeční šňůry a vysušit je. 

Ještě večer, když jsme odjížděli na večeři, byla koza celá a jen podezřele postávala a pomekávala. Břicho veliké málem až na zem a vemeno taky. I když obvykle vídáme kůzlátka hned po ránu, domluvili jsme se, že se domů ještě zajedeme podívat v deset večer, abychom co nejvíc zkrátili dobu, kdy může porod proběhnout bez naší přítomnosti. Ráno pak přifrčíme mezi čtvrtou a pátou.

Ještě na dvoře před chlívkem jsme uslyšeli pronikavé mečení připomínající dětský pláč. Uvnitř jsme našli celého hnědého kozlíka a druhého roztomile strakaťoučkého. Hektor se činil. Kluci jsou nádherní, i když ten vícebarevný je mnohem menší, než ten hnědý.

Pít samozřejmě nechtěl ani jeden, tak jsem jim nadojila do dětské lahvičky a cpala jim to do tlamiček. Kupodivu to přes dudlík celkem brali. Manžel jim vydezinfikoval pupíky a koze jsme přinesli jádro, aby se posilnila. Všechny ty ošklivé věci, co z ní vytékají, se mají nechat vytéct samovolně, žádné tahání, i když by to člověka lákalo, protože ta krvavá šňůra z placenty a kdoví čeho vypadá dost nechutně, když ji za chůze vláčí za sebou.

Ale přejděme k něčemu milejšímu – kůzlata jsou nádherná a hebká. A voňavá. Překvapilo mě, že z nich padají černá hovínka, ale brzy už je měla zářivě žlutá, jak to má být. Předpokládám, že to je vlivem mleziva, které potřebují pro začátek svého vývoje. 

Akorát je problém je vyfotit, protože venku je zima a uvnitř málo světla. No a fotky s bleskem...

Co je správné žádání o pomoc? A co ne?

Po snídani venku v altánu jsme s tchánem vyrazili nakrmit a podojit kozy. Myslila jsem si, že by mi zase mohl nastartovat sekačku jako včera, ale nakonec to neklaplo. Sice několikrát zmáčkl sytič, nebo co to je, ale nechytla. Ono to taky není žádná sranda tahat za ten provázek, když kozy ukousaly (a myslím, že i rozžvýkaly) to madlo, za které se to mělo držet. Provázek pak řeže do rukou. 

Tchán to několikrát vyzkoušel, pak jsem to párkrát, jen tak pro sichr, zkusila i já. Ale jen jsem si omačkala ruku. Sekačka párkrát zachrčela, ale nechytla. Už jsem si nahrabala do přepravky seno, že ho dám kozám, ale pak mě napadlo, že bych mohla zkusit požádat o pomoc chlapy (dělníky na stavbě). Jenom mi to samozřejmě bylo blbý. Nejsou tam od toho, aby mi startovali sekačku a zároveň se jim asi nebude chtít odmítnout. Na druhou stranu jim to nic neudělá a nebude je to bůhvíjak zdržovat. 

Vzpomněla jsem si na slova psycholožky, že nerada žádám o pomoc, v duchu jsem ještě doplnila, že to je těžký, když jednou z mých nejvíce ceněných hodnot je samostatnost a že si zakládám na tom, že neobtěžuju jiné lidi s tím, co není jejich problém. Ale rozhodla jsem se, že to bude můj bobřík odvahy. Že to zkusím podat tak, aby mohli snadno odmítnout. Ještě jsem se optala tchána, jestli mu to nepřipadá blbý je o to žádat. A hned mi hlavou běželo, že je zbytečný (a zbabělý) ujišťovat se, že má člověk pravdu. Nebo se na to vůbec ptát. On není o nic moudřejší než já. Takže pokud já si myslím, že to je v pořádku a chci to udělat, na jeho názoru nezáleží. Přesto se moje nejistota ukázala v tom, že jsem se dožadovala potvrzení, že je to správné. Proč se potřebuju ujišťovat u ostatních? A co by se stalo, kdyby to správné nebylo? 

Asi nic. V nejhorším případě bych zneužila na svou práci na pět minut jiného člověka, který to v klidu zvládne. Já sama bych jim v opačném případě taky bez problémů pomohla a ještě bych nad tím mávla rukou, že to nic nebylo. Tchán mi to naštěstí potvrdil, i když vyjádřil pochyby, že se jim to podaří, když to takovou dobu nešlo nám.

Došla jsem tedy k jednomu z dělníků, který byl venku. Přemítala jsem, jak se ho zeptat, protože jsem nikoho nechtěla urazit tím, že bych se ptala, jestli by mi někdo mladý silný mohl pomoci, někteří totiž nejsou tak úplně mladí a jiný zase nevypadají, že jsou silní. Kluk naštěstí správně vyhodnotil, že by to nemusel zvládnout, a tak vybral jiného. Slyšela jsem, jak vevnitř říká, že by paní domácí chtěla pomoct se sekačkou. Znělo to moc hezky: paní domácí. I to, jak pěkně to řekl.

Vylezl urostlý mladík. Možná spíš při těle než urostlý, ale jistě silnější než my dva s tchánem. Jak jsme tak kráčeli přes dvůr, najednou se venku vylíhli i ostatní a hlavní šéf na něj volal, co se stalo, že jde ke kozlovi a jestli se ho nebojí. Manžel mi říkal, že se jeden z nich extrémně bojí a že si z něj chlapi kvůli tomu trochu dělaj srandu. Ze strachu, že by mi mohl prchnout, nebo se cítil opravdu nepříjemně, protože by bylo srabácký mi nechtít najednou pomoct, když už se mnou vyšel ven a taky přiznat před holkou, že se bojí malýho búrskýho kozlíka, tak jsem rychle řekla, že je přivázanej a dost daleko. A ještě jen pro něj jsem dodala, že by se přestali pošklebovat, kdyby je prohnal. Už jsem nedoplnila, že si s Hektorem poradím i já a že to většinou jen zkouší. Stačí ho bafnout za rohy a je nahranej. Není útočnej, nenabíhá do lidí. Jenom se staví na zadní a zastrašuje. Ale klidně by si na to nabíhání mohl zvyknout, kdyby ho chlapi naučili, že je to fajn způsob, jak se předvést. 

Vytáhla jsem sekačku za stodolu. Ukázala, že je potřeba chytit rukojeť a dole je provázek (už bez madla) a s tím je potřeba rychle a silně trhnout, na což já nemám sílu. Ukázala jsem i jak a najednou se ozvalo: „Brrrrrrrrrmmm.“ A já tam stále a koukala na nastartovanou sekačku a připadala si jak blázen. 

Tak jsem mu poděkovala s takovým nějakým mumláním, že děkuju, že evidentně stačilo, že přišel, že na to má dobrý vliv. Nevím, jestli jste to zažili stejně, ale zdá se, že takhle to běžně funguje u problémů s počítačem, když si zavoláte ajťáka. A čím víc nepříjemnej ajťák a víc se vám ho nechce volat, tím spíš se to stane.

Nemocné kůzle/Bublina

To bylo tak. Přijela jsem domů z práce a manžel mi říká, že tchán byl krmit kozy a že je to nějaký špatný. Jak špatný, ptám se. Tak, že jedno kůzle má průjem, je celý špinavý, pokakaný a jen leží a nevstává. 

Moje původně dobrá nálada rapidně poklesla, přemýšlela jsem o nejhorším a taky jak je to možný. Tyhle věci přece nejdou tak rychle. To už jsme si zažili. Nejdřív ten průjem nějakou dobu trvá, pak je zvířátko slabý, ale ještě by mohlo jít zachránit nějakým odčervením – kdyby to nebylo jako letos, kdy nám na Lízu nic nezabírá – a až na závěr přichází dehydratace a úhyn. Ale to by mohlo trvat dva tři týdny jako u Richarda a ne, že včera nebo předevčírem byla obě v pohodě a zítra bude na márách. 

Po příjezdu jsme viděli obě mláďátka stát, pást se a tvářit se nevzrušeně. Nicméně tím se nenecháme zmást. S trochou námahy jsme je postupně oba odchytli a koukli jim na zadečky. Nic. Celkem čistá a šťastná kůzlátka. Bylo nám to trochu divné. Ale co, asi se mu něco zdálo. I když zrovna asi tohle splést nejde.

Říkám si, že si je pro jistotu pořádně prohlédneme ještě jednou. Kozička – dobrý. Kozlík – dobrý. 

Zvednu zrak a pohled mi padne na bílý flek na podestýlce. Vzpomenu si, že se říká, že ožralý vidí v deliriu bílý myši. Tak já asi kozu. Ale má to jeden háček: nic alkoholického jsem nepila. Pak mi to dojde...

„Melinda má kůzle!“ vykvíknu. 

Naše bílá koza Melinda má opravdu kůzle, i když pořád byla hubená a nevypadalo to, že by zabřezla. Domlouvali jsme se, že ještě počkáme jeden rok, a když to nepůjde ani potom, že holt bude k jídlu. Sice jsme ji koupili na chov a ne k jídlu, ale kdyby neměla mladý, nebyl by z ní zrovna užitek.

Prcek je samozřejmě celý zapatlaný od krve, i když teď už jenom na zadečku. Jinak je to nádherný heboučký ňuňásek. Vydezinfikujeme jí pupík a přistrkujeme ji k ceckům. Kromě toho, že je jinak celá bílá, má i pár lehoulince karamelových skvrnek. 

Rozhodnu se ji pojmenovat, protože mě rozčiluje, jak se o těch dvou malých od Lízy bavíme pořád jako o kozičce a kozlíkovi, těch malých a podobně. Když chci někomu ostříhat paznehty, zkontrolovat, že nemá průjem, nebo udělat něco dalšího, je fajn, když všichni přesně vědí, o kom je řeč. A protože její táta – Hekto – dělá místo mečení ty své divné zvuky: „Bu blu. Bu blu,“ napadne mě, že by se mohla jmenovat Bublina. Myslím, že se to k ní i celkem hodí, protože je to takový bláznivý třeštiprdlo, který se nás ještě měsíc bojí, protože tam jezdíme jenom krmit. 

Nemocná koza

Hnědá Líza s mrňouskama

Líza je nemocná. Ach jo. Zjistili jsme, že má nějaké parazity, protože jí natekla huba. Stalo se to krátce po porodu, takže chvíli trvalo, než mi došlo, že nevypadá blbě jen po porodu (jako my lidi). Naše kozy Lízy vypadaly po porodech jako po procházce v růžovém sadu. Nebylo na nich nic podezřelého, kromě toho, že se vnitřně čistily a tekly z nich věci, které nepotřebujete vidět. Ale žádné kruhy pod očima, opuchliny nebo něco podobného. Dravost o jídlo taky byla stále na stejné úrovni. Koza, která se nedere o jídlo, má vážný problém!

Protože už jsme to zažili vloni, bylo nám jasné, že se to „samo“ nespraví, a tak manžel zajel za veterinářem, který mu dal léčivý přípravek. Nebudu rozebírat jaký jednak proto, že vás to pravděpodobně nezajímá, a jednak proto, že nám to neřekl. Jop, je to trochu divný, ale asi chce mít ten pocit, že doktor je bůh a všemu rozumí a že bychom se mu do toho neměli míchat. Trochu ho chápu, protože už jsem slyšela, že si i naši (= lidští) doktoři stěžují, že si každý podle internetu hned najde, co že mu to vlastně je, aniž by měl jakékoliv vyšetření. Maminky na diskusních fórech debatují o tom, zda dávat dítěti preventivně vitamin D proti křivici, když to doporučila doktorka, nebo raději ne, protože někde slyšely, že by je po něm mohlo bolet bříško.

Ať už si o tom myslíme cokoliv, lék nezabral. Ani druhý lék bohužel neměl lepší účinnost. Diskutovali jsme s kamarádkou zootechničkou, která si stěžovala, že kvůli preventivnímu odčervování si paraziti snáze dělají rezistenci, takže je možné, že ani to nezabere. Alespoň se nevysmála tomu, že jsme zvířatům koupili minerální lizy, které by měly jejich obranyschopnost zlepšovat. Jasně, není to lék, ale třeba by to alespoň nějaký malý efekt mohlo mít. Doporučila nám koprologii. Posbírání hovínek a jejich vyšetření na Státním veterinárním ústavu Praha. Připravili jsme žádost a teď je třeba po tři dny každý den sbírat ta správná hovínka (od jiných zvířat by v nich nemuseli být paraziti) a ukládat je do skleničky v lednici (brr), protože mají být co nejčerstvější. 

Manžel přišel na to, že když koze promačká vemeno, jako by ji šel dojit, vykoná tu správnou potřebu. Tak uvidíme, jestli to bude fungovat, nebo to dělá jen tehdy, když jí dezinfekčními ubrousky otřeme vemeno před dojením, aby nás naštvala. ;-)

A v čem je ten problém s parazity? Kromě toho, že koza má oteklou tlamu a bílá oční víčka (sajou jí krev), tak má málo mléka i pro prcky. Že ji nedojíme my v době největší laktace, bychom ještě nějak přežili, i když to je důvod, proč ji chováme, že? Ale že se ti naši malí chudinkové už po dvou či třech týdnech naučili pást a jíst obilí či chleba je hrozně smutné. A navíc se bojíme, aby to taky nechytli, protože kůzlata se mohou odčervovat až od jisté doby. A taky aby vyrostla.

Kůzlátka