Jak rostou kůzlata + smutný příběh

Ráda bych řekla, že nám kůzlata rostou jako z vody (tedy mléka), ale není tomu tak. Jak je člověk pozoruje každý den, má pocit, že se vůbec nemění, i když ani to není pravda. 

Kůzlata jsou jako děti, každé má jinou povahu, hlas, mimiku… svůj osobitý styl, jak vás naštvat. Třeba bílej kozlík od Melindy je náramně zajímavý svým výrazem v obličeji. Poslední dobou (koncem června) jsem si všimla, že vypadá jako smutný člověk. I když mě zrovna vytáčí doběla svým nekonečným skákáním na okno chléva, ten jeho smutný výraz mě hrozně dojímá. Kolikrát si ho prohlížím i poměrně zblízka a nedokážu přesně říct, čím to je. Umí to dělat záměrně? Nebo mu tak prostě narostly chlupy/lysinky u očí? Ještě jsem si toho u žádného jiného kůzlete nevšimla. Dokonce i jeho mečení zní tak nějak smutně, teskně, jinak než ostatních. A nemyslím si, že by byl reálně smutný, i když má proč.

Necelý měsíc od porodu totiž někdo zabil jeho černého brášku s bílým bříškem. Jednou jsme si všimli, že nejkrásnější kozlík se zajímavou maskou na hlavě nějak divně chodí na jednu zadní nožičku. Manžel přemýšlel, jestli nebude třeba ho porazit, nebo jestli by mohl mít nějakou vadu jako kdysi Pepa číslo jedna, který blbě stál i chodil přibližně od kastrace (vygumičkování). Ale to nejspíš nebyla příčina, protože na ostatní to vliv nemělo. Každopádně druhý den nebo za dva dny to bylo dobrý. Tak jsme to neřešili. 

Oba kozlíci spolu spokojeně spinkají

Pak se to objevilo znovu. Ale bylo to divný, takový nějaký víc. Nejdřív jsem ho pozorovala, když čůral, a to byl naprosto v pořádku, protože u toho musí být rozkročený a to by bylo vidět, kdyby nějak divně pajdal. Ale večer jsem domů slyšela nářek, takový to jako když pláče dítě a to je jasný, že se něco děje. Z rozmaru mečí kozy jinak. Vyběhla jsem (v rámci svých těhotenských možností) ven a myslela, že budu zachraňovat kůzle před psem, ale venku byl klid. Až v chlívě v samostatné kóji jsem viděla vedle sebe ležet obě Melindina kůzlátka a to černé povykovalo. Zkusila jsem ho postavit. Udělalo pár kroků a zdálo se, že má nožičky v pořádku. Manžel měl podezření na genetické problémy nebo na něco s páteří. Obavy jsme měli též z parazitů, i když už je dlouho klid. – Od té doby, co chováme zvířata uvnitř místo na volné pastvě. Rozhodli jsme se počkat do dalšího dne. Ráno mi manžel oznámil, že porážet už nemusí. Celý den jsem z toho byla špatná a pořád přemýšlela, jestli jsme něco nezanedbali. Jestli jsme už večer mohli tušit, jak to dopadne. A jestli jsme mu to trápení neměli zkrátit. Jenže co kdybychom ho zabili zbytečně? Nikdy takhle malá kůzlátka neporážíme. Vím, že to dělají snad ve Španělsku nebo kde, říkal mi o tom kolega, že mají výjimečné maso, když jsou ještě jenom na mléce. Ale jsou tak malí, není to škoda? Tchyně říká, že to je jako zabíjet děti. To mi ale nepřijde jako vhodné přirovnání, protože mám pocit, že občas by to někteří rodiče měli chuť udělat.

Protože jsem na nic nemohla přijít, zapnula jsem si umělou inteligenci a pustila se do hledání s její pomocí. Pořád mě otravovala, že si myslí, že šlo o úraz. Snažila jsem se ji jakkoliv zlomit, aby vymyslela něco jiného. Mohli by to být paraziti? Ne, trvala na svém. To by postihlo i další zvířata, nebo alespoň mláďata. Musela jsem jí dát za pravdu. Z podobného důvodu jsme se shodli na tom, že to ani nebude nějaká výživová chyba, že by jim třeba chyběly minerály nebo tak něco. Navíc už kozy chováme dlouho a to by se projevilo už dřív, ne? Nejdivnější věcí bylo to, že umřel do rána. Kdyby měl špatnou nožičku, vývojovou vadu, špatné žrádlo nebo já nevím co (i ty parazity), tak by to nebylo takhle rychlý.

Vzpomínám, jak mi před tím, než jsem šla na operaci, gynekolog řekl, že je jeden doktor, který zjistí, co to mám za divnou bulku – chirurg. Nebo si to pletu s přednáškou o umělé inteligenci a robotice, kde se moderátorka ptala neurochirurga, jestli pozná rozdíl mezi robotem a člověkem. S přátelským úsměvem odpověděl že ano, že mu otevře hlavu a podívá se. Vzpomínám na něj vždycky, když čtu o hodných psychopatech.

Udělali jsme to stejně. Předem jsem se trochu bála, co zjistíme, ale nejhorší je nevědět. Aspoň pro mě. Když ho manžel stáhnul, osahal mu nohy i páteř a přizval si mě k tomu, aby mi mohl ukázat, že všechno je v pořádku. Trochu mě to zarazilo a zároveň jsem byla ráda, že jsme ho neporazili už včera. Ve výsledku by to stejně bylo lepší, ale kdybychom ho porazili, tak v tuto chvíli bych dávala muži za vinu, že jsme zbytečně zkrátili život zvířátku.

O něco později mě manžel znovu zavolal, aby mi ukázal krev v břiše. Nechápala jsem, co na ní mám vidět. Zvířata se běžně vykrvují. Krev se pochytá, svaří s vejci a česnekem a je moc dobrá, když člověk nepřemýšlí nad tím, co to jí. Chutná trochu jako játra, ale mnohem jemněji a lahodněji. 

A tak mě manžel poučil, že krvácení do břicha je vnitřní zranění běžně viditelné například u srnek sražených autem a podobně. Není pravděpodobné, že by si to mohl způsobit sám pádem z hromady dřeva nebo něčeho podobného. Pes mu to taky udělat nemohl, protože si jich moc nevšímá a na kůzlata jenom vrčí a zahání je a navíc byl dneska celý den zavřený, když byla puštěná. Pokud vyloučíme matku Melindu, zbývá Líza a Pepa. Toho jsme zpočátku nepodezřívali, protože jsme ho tou dobou ještě neviděli na kůzlata útočit a Líza je pořád nabírala hlavou a trkala do nich. Na druhou stranu stejně nám je záhadou, jak se jí to mohlo povést, když nemá rohy. Jenom tou hlavou? Chvíli jsme dokonce uvažovali, že sama půjde na podzim pod nůž, ale takhle zpětně, když jsem dostatečně vychladla, myslím, že by to byla škoda, ještě by třeba dva tři roky mohla vydržet.

Paradoxní je vývoj Líziných kůzlátek: hnědá hlupačka, kterou jsme museli přistrkovat a pořád se ne a ne sama naučit pít, je nakonec mnohem dravější a větší, než černá chytrá, která uměla pít skoro hned od začátku. Z nějakého důvodu – snad proto, že je pořád tak maličká, jako by to byla zakrslá koza – ji pes nechává jako jedinou se pást, když už všechny ostatní zažene. Má takový milý výraz, moc neřve, slyším ji mečet hlavně v případě, že jí ty dvě větší potvory utečou oknem a ona zůstane v chlévě sama. To mi jí pak je líto a jdu ji taky pustit.