úterý 27. srpna 2024

Kozí ksichty

Chov koz v chlévě má svá úskalí. Kromě toho, že se nenapasou a musí se jim denně nosit jídlo a pití k snídani a k večeři, tak se i blbě fotí. Takže omluvte méně kvalitní fotky. Ale ty jejich výrazy vám to snad vynahradí. ;-)

Melinda s malou rohatou

Mláďata jsem letos nějak nestihla pojmenovat, ale je to jedno. Jak jsou všichni spolu pohromadě, snadno je rozeznáme, pochytáme, ostříháme jim paznehty, prohlédneme je a podobně. Zkrátka co je třeba.

Jenom mě mrzí, že už jsou po smrti oba původní majitelé Melindy. Samozřejmě, byli to starší lidé a nějaký pátek už ji máme doma... Koukám, že jsme si ji přivezli 16. prosince 2022, to není tak dlouho, jak jsem si myslela. Ještě že jsem o tom psala ve vánočním deníku (zde). Jak říkám, sice to byli starší lidé, ale nečekala bych, že se stihnou zbavit zvířátek tak krátce před smrtí. Už jsem vám říkala, co si paní přála? Abychom ji měli do chovu a ne na jídlo. No vidíte a my už od ní opravdu máme druhým rokem kůzlátka.

Kozí bráchové

Ušatka, co nechtěla pít od mámy, když byla úplně malinká, a pak se nám málem mlékem utopila

Pod bradou vidíte zvonečky, které mají obě naše kozy

neděle 25. srpna 2024

Mangoldové šílenství

Zítra má přijet bagr. Budou nám dělat hromosvody na hospodářské budovy. Na ostávačce už ho máme. A musím říct, že jsme se hned cítili lépe, když byla někdy před týdnem ta velká bouřka. Solární elektrárna by prý totiž mohla blesky přitahovat. Navíc bydlíme na kopci. I když je vedle nás jeden (či více) větší dům, určitě nechceme vyhořet.

Možná si říkáte, proč sem pletu bagr, když mám psát o mangoldu. Vtip je v tom, že můj letošní nový záhonek s dýněmi, čínským zelím a bůhví čím vším možným, co nevzešlo, nebo to sežrali slimáci, má na sobě jenom mangold. Asi pět rostlinek, ze kterých by se postupně měly sklízet listy na špenát, do salátu a podobně a řapíky těch listů používat třeba jako chřest. S bulvou se asi nic dělat nedá. Nebo jsem to nikde nenašla. Prý je příliš dřevnatá. Ale kozy si s tím jistě poradí.

Jenže tenhle záhonek je přesně tam, kde bude ležet podzemní část „drátu“ hromosvodu. Takže dnes musí úroda ze země, protože zítra se tu bude řádit.

Manžel mi rýčem vyrýpne jednotlivé rostlinky, já jim odřežu řapíky i s listy a večer budu dělat špenát. Zítra se pustím do nakládání řapíků. Na to, že je to jen pět rostlinek mám co dělat a zabiju tím dva večery.



sobota 24. srpna 2024

Kamencové jezero v Chomutově

Tchyně nás vylákala na výlet do Chomutova ke Kamencovému jezeru. Byli tam s tchánem na dovolené a chtěla nám to tam ukázat, protože se jí tam náramně líbilo. Prý lepší než moře. Vyprávěla, jak si tam spokojeně leželi ve stínku, koupali se, chodili do jídelny na plněné knedlíky uzeným a jinou českou kuchyni, ke sváče nebo večeři si dali u stánku langoš a taky si zašli na kafíčko. Pláž nebyla přecpaná a na kůži ji neškrábala sůl. Nic z toho pro mě není nijak zvlášť významné, ale hlavní je, že si to užili. 

Ale zvědavá jsem byla. Od nás je to asi tak hodinka cesty, takže proč nevyrazit, když na sobotu hlásili snad 34 °C?

Vyrazili jsme až kolem desáté, protože jsme nejdřív museli nakrmit všechna zvířátka a různě pustit a pozavírat pejsky. Hlídáme totiž švagrové jejich loveckého hyperaktivního mrťafu Argouše (správně Argo), takže se teď na střídačku pouští tři psi, protože se mezi sebou moc nekámoší. Cesta ubíhala báječně – byl relativně malý provoz a žádné velké objížďky nebo rozkopaná silnice. Pochvalovala jsem si navigaci a vzpomínala, jak mamka musela navigovat s mapou. Brrr. Některé lidské vynálezy fakt významně usnadňují a zpohodlňují život. (Někdy si to myslím i o robotickém vysavači, ale jindy mám pocit, že bych to sama vyluxovala rychleji a že mu dělám služku a tahám ho zpod skříně, kam se zapasoval, vymotávám mu vlasy a šňůrky, které si namotal na kartáče a pak ho čistím. Ale to jsem odbočila. Zajímalo by mě, jestli to máte taky tak.)

Vstupné bylo jenom pade, parkování zdarma – ale až na druhém parkovišti, protože první bylo totálně plné. Spousta lidí byla i uvnitř. Když se tchánovi zasekly matračky v turniketu poté, co s ním chvilku bojoval, začali jsme si dělat legraci, že u jezera ve skutečnosti vůbec nebyli a strávili dovolenou na pokoji koukáním na televizi. Jinak by přece měli po deseti dnech umět projít turniketem. A když tu byli o dvou srpnových víkendech, tak že je zrovna dneska překvapí kvantum lidí a plná pláž. To se prý předtím nikdy nestalo. A k dovršení toho všeho byla zavřená jídelna u pláže, kde si tak rádi dávali oběd.

Nic z toho nás ovšem netrápilo, protože nebyl problém najít si místo ve stínku. Sice jsme asi měli zvolit košatější strom, abychom se v pravidelných časech nemuseli posouvat zároveň se stínem, ale na stráni daleko od obou pláží nám bylo dobře. A ještě lepší to bylo, když vypadli opodál vegetící Němci s cigaretami. To už jsme si pak opravdu mohli nerušeně číst Nezkrotnou Angeliku (4. díl), plést žluté ponožky Sunberry (návod zdarma zde) a pospávat.

První vlezení do vody bylo nejnáročnější. Skoro jsem měla pocit, že to není v mých silách, protože voda byla příšerně ledová. Že by se manžel spletl a vzal nás omylem k ledovému plesu někde v horách? Kdepak, měli bychom být jen necelých čtyři sta metrů nad mořem. 

Při sestupování ze schůdků jsem si představovala, že jsem kamarád, od něhož jsem vloni obdržela péefko s vysekanou dírou do ledu. Myslím, že to muselo studit nějak podobně. Každopádně jsem po pár tempech prohlásila, že letošní otužování už mám za sebou a není třeba se tomu dále věnovat. Abychom nezmrzli, rozhodli jsme se jezero přeplavat na druhou písčitou pláž. Po nějaké chvíli, která mi připadala jako věčnost, jsem si kupodivu zvykla a plavání bylo v pohodě. Ani jsem neměla problémy s tím, že by voda málo nadnášela (oproti moři). Nebyla jsem schopná odhadnout, jak dlouho už jsem se nekoupala v rybníku (nebo v Čechách).

Druhé a třetí koupání už bylo zvládnutelnější. Tentokrát jsme plavali jen k jednomu nebo druhému molu, případně k tomu uprostřed, na které jsme vylezli díky žebříku. Nechtělo se nám totiž na písčitou pláž, před kterou je na dně jezera slizké bahýnko.

V polovině dne jsme se stavili na langoš, jehož cena mě poněkud zaskočila (stovka za jeden). Těšila jsem se na něj, protože už jsem dlouho žádný neměla. A známá, která je dělá a chválí si je celá rodina, je má takové tlusté a buchtovaté. Mě nejvíc potěší ten vypečený teňoulinký a křupavoučký. Ani bych na něm nemusela mít kečup a sýr. Stačila by mi pořádná dávka česneku. Ale ne tak, aby mi to spálilo celou pusu. Ten tady byl dobrý, pochutnala jsem si. Ale druhý jsem za ty prachy určitě nechtěla, když jsem si všimla, že v jiném kiosku dělají burgery, buď mini v meníčku s hranolkama za sto pade, nebo pořádnej za sto osmdesát. Příjemně mě překvapil, že opravdu byl pořádný a chutný. Maso v něm sice bylo tenké a dost vypečené, ale zato tam byla dvě. Také tam bylo něco tekutého, nějaká zeleninka a dobrá bulka. Takže žádná sekaná v housce ;-). Nebo jak říká tchán: karbanátek.

Žádné fotky bohužel nemám, ale ono ani moc nebylo co fotit. Prostě rybník se stromy kolem dokola. Ani pocitově mi to nepřišlo jiné než rybník. Za návštěvu stojí kvůli své čistotě a potenciálním léčivým účinkům. A taky má dost velkou rozlohu, takže se tam vejde strašně moc lidí a vy si stejně bez obtíží najdete nějaké klidné zákoutí. Jinak rozdíl na pohled nepoznáte. Ale podle Wikipedie [1] je jedinečné a je to světový unikát. Vyschlé kamencové jezero v Kalifornii nepočítám.

Toto antropogenní (= obtížně vypustitelné vzniklé dílem člověka) jezero vzniklo v letech 1813–1815 zatopením prostoru po těžbě kamencových břidlic nebo vyhořením uhelné sloje. Existuje také názor, že jezero vzniklo přirozenou cestou, byť určitý vliv člověka nevylučuje. [1]

Existence kamencové vody zřejmě souvisí s výskytem uhelné sloje s vysokým obsahem pyritu severně od jezera. Zvětráváním pyritu se uvolňuje kyselina sírová, která rozpouští jíly za vzniku iontů (např. Na+ a K+). Z nich nezávisle vzniká síran hlinitý a síran draselný a teprve jejich smícháním vznikne kamencová voda. Voda v jezeře obsahuje disociovaný kamenec. V závislosti na ročním období a intenzitě srážek voda obsahuje ve zvýšeném množství sírany (400 mg/l), chloridy (40 mg/l), železo (5 mg/l) a hliník (1 mg/l). Příležitostně se zvyšuje množství amoniaku. Průměrná hodnota pH se pohybuje okolo 3. Rozpuštěné látky a kyselost vody omezují výskyt organismů, a proto se jezero někdy označuje jako Mrtvé moře. Přestože se v jezeře nevyskytují ryby ani jiné vyšší organismy, bylo v něm odchyceno asi třicet druhů vodních mikroorganismů a zástupců hmyzu. [1]

Lázně Kamencová huť, vystavěné v těsné blízkosti jezera, léčily katary horních cest dýchacích, ženské nemoci, dnu, anemii, revmatismus, nemoci ledvin a akné. Původní lázeňská budova dnes slouží jako administrativní centrum Zooparku Chomutov. [1]

[1] Kamencové jezero, Wikipedie, 14. 7. 2023, cit. 24. 8. 2024, https://cs.wikipedia.org/wiki/Kamencov%C3%A9_jezero

neděle 11. srpna 2024

Sobotní blogování a povinnosti

Plán dne byl jasný: psát blog.

A dále podle možností: malovat podle Life Booku, háčkovat nově rozdělané věci, nebo si chystat střihy na šití či dokonce šít.

Realita je taková, že když se vzbudím v sedm, otočím se na druhý bok. Z postele se vyhrabu v osm a do devíti snídám, zalévám kytky v obýváku, na které jsem včera zapomněla, a nedá mi to a oškubu tchyninu voděnku. Beztak ji chtěla vyhodit, tak ji zkusím zachránit, část píchnu rovnou do květináče, jestli se náhodou nechytí, a část dám zakořenit do kelímku s vodou. Než se tchyně vrátí z dovolené, mohlo by to už mít třeba kořínky a na tchyni by mohla čekat pěkná „nová“ kytka. A kousek bych si mohla nechat pro sebe a zasadit ji. Když vidím, jak ji tchyně přes rok pěstuje i venku, mohl by to být krásný kousek pro naši zahradu. I když převislé jahody jsou pořád víc cool. Jdou totiž ožírat!

Původně jsem myslela, že pojedu domů na motorce, ale pak je mi líto fenky, kterou do malýho kufru na zadku motorky nedám... Jo, kdybych bývalýmu nenechala tu silnější motorku, mohla bych ji vozit v pavíkovi (přívěs za motorkou). Někdo to tak dělával. Jenže silnější motorku nemám, pavíka by tahle neutáhla a není na to ani dělaná a myslím, že náš pes by o to taky nestál. Koneckonců Princezny by měly mít lepší vozítko. ;-) A tak jí dopřeju společnou procházku, kdy si pěkně začuchá podél cesty a já se to snažím trpělivě snášet.

Doma vyndám na slunce chleba, aby uschnul, a nakrmím kozy. Jejda, jdu dát ještě kočkám. A máme tři čtvrtě na jedenáct.

Ve tři přijede manžel, k obědu dělám halloumi s melounem, rajčaty a šruchou. Je to nad očekávání dobré lehké letní jídlo.

Odpoledne uteče ani nevíme jak. Podobně je to s nedělí. Zalít bambilion tchyniných kytek, posbírat po pejskách hovínka, zařídit oběd, přišít knoflík na pracovní plášť, vyprat v ruce nějaké staronové oblečení, udělat jogurt, sklidit seno do stodoly. Ale ráno jsem hoďku opravdu psala.

pátek 2. srpna 2024

První den zpátky doma v ČR

Návrat z dovolené mi připomíná dětství:

  1. Ještě ve Slovinsku trčíme v koloně snad hodinu a půl. Je to takové hloupé popojíždění, kdy si ani nemůžete odskočit na záchod, protože buď jedete rychlostí 7–14 km/hod nebo chvilinku stojíte, ale tak malou, že byste to nestihli. Odbočit na parkoviště je nemyslitelné jednak proto, že se přes pruh plný kamionů nedostanete, a jednak proto, že tu zrovna žádná nejsou. Naštěstí jsem zvyklá pitný režim během cesty zanedbávat právě z podobných důvodů.
  2. V Rakousku ukrutně prší. Divím se, že je v tom manžel ochotný řídit. Já nevidím vůbec nic – oslňují mě světla protijedoucích aut, silnice se strašně klikatí a je plná vody, ideální prostředí pro aquaplaning.
  3. Doma hlásí bouřky a po chvilce dusna se opravdu výrazně ochladí a přijde déšť.
  4. Vybalování mě baví skoro stejně jako balení na dovolenou – tedy vůbec. I když jsem na sebe pyšná, že jsem si výjimečně vzala vhodné množství oblečení, které jsem unosila, ale ne zase tolik, aby ho bylo potřeba hodit do prádla. Dost věcí jsem na sobě měla jen na snídani a pak hned šup šup do plavek.
  5. A samozřejmě se mi vůbec nechce jít v pondělí do práce. Stejně jako se mi v dětství po prázdninách nechtělo do školy. 

Naštěstí stres z návratu z dovolené zmírňují následující tři dny volna – i když dnešek netrávím úplně ukázkově tím, co bych si přála – a taky rajská s naším bio kozím masem, kterou dělala tchyně.

čtvrtek 1. srpna 2024

Déšť a hory v Rakousku

Projíždíme nějakou méně známou částí Rakouska. Skrz hory. Výhledy jsou fascinující, i když už se smráká. Navíc prší. Aspoň o pár fotek se pokouším z auta a z příležitostných zastávek. Samozřejmě tam, kde je to nejlepší, se zastavit nedá.

Fascinující hory

Na horách už je slunce, tady prší... a všimli jste si těch serpentýn nad palubkou. I motorkář se před námi vlekl, aby mu to nepodjelo.



Trochu se tu zasním u těch západů slunce, jo? Článek dopisuju v listopadu, takže je to opravdu vzpomínání. Všechny čtyři následující fotky jsou z jednoho místa a v jednu chvíli, i když to tak nevypadá. ;-)

Vpravo za námi (odkud jsme přijeli) se hory schovávají do mraků

Sem míříme – za sluncem

A takhle děsivě se to mračí

A takhle je to celé (a pozor bez filtru nebo úprav v počítači)

A ještě poslední západ slunce.

Zdá se mi to, nebo je na kopci vpravo hrad?

Hrad v Rakousku

Jeskyně Kačna jama a nevšední setkání

V minulém článku Lipica (Slovinsko) – návštěva slavného hřebčína jsem zmiňovala, že jsou v okolí Lipice na Slovinsku krasové jeskyně. A tak manžel jednu větší a zajímavější vybral na mapě tak, aby byla nedaleko silnice a mohli jsme se tam zajet podívat. Ne tedy nic známého, slavného se vstupným, ale v lese s turistickou značkou volně přístupnou. 

Vyrazili jsme jen tak nalehko (v sandálkách a tričku), jak jsme byli v autě. Ani mobil jsem si nebrala. Mělo to být kousek. A taky bylo. Jak z parkoviště do obchodu. Šli jsme po pěkně vyšlapané cestě. Akorát jeskyně nebyla ve skále, jak bychom čekali, ale asi někde v propasti. Kousek jsem nakoukla, ale když už se muselo lézt po špruslích (podle UJC CAS může být i šprušlích), tak jsem to vzdala a jen pozorovala manžela zdálky. Pro jistotu jsem si nechala klíčky od auta, aby mu náhodou do propasti, na jejíž dno nebylo vidět, nevypadly.

Trochu jsem se lekla, když manžel vyplašil sovu a ona prolítla listím a zašustila. Po chvíli se mi zdálo, že se do větví trochu zamotala a šustí tam pořád. Ale pak mi připadalo, že to jsou spíš kroky. Na zavolání: „Haló,“ nikdo neodpověděl. Rozhled jsem neměla vůbec žádný, protože všude kolem bylo různé roští. Manžel někde v propasti, no paráda. Už jsem si představovala, jak mi někdo šlohne klíče od auta.

Požádala jsem manžela co nejsebejistějším hlasem: „Nechceš jít už ke mně?“ a šla blíž k propasti a připravovala se na případný sestup. Naštěstí se šouravé kroky nepřibližovaly a manžel už přišel ke mně. Hned jsem se cítila líp. I když jsem se celou dobu snažila uklidňovat, že tady žádný úchyl/zloděj nebude, protože by tu musel čekat kdovíjak dlouho, než mu sem někdo vhodný zabloudí. Třeba jsou to jen nějací turisti zvědavci jako my. Navíc nám nemuseli rozumět a pochopit, že voláme na ně. 

A taky jsem si opakovala, že člověk musí být racionální a zachovat chladnou hlavu. Znáte to, strach má velké oči. Sotva jsem si to řekla, zaujal mě pohyb na protějším svahu. Krémově bílý až skoro žlutý tvor se tam šoural v listí. Nebylo ho skrz větve a listí vidět, ale hned jsem si podle barvy řekla, že to je ovečka. Manžel si také oddychl.

Tvoreček se trochu posunul, neobratně se otočil v příkrém svahu plném listí a začal se valit nahoru do kopce jakoby lehce směrem od nás. „Asi je to medvěd,“ změnila jsem názor na základě způsobu pohybu, odhadnuté velikosti na tu vzdálenost a nemotorné chůze. Manžel ho neviděl. Rychle jsme se dohodli, že půjdeme směrem k autu, i když to zároveň znamenalo směrem k medvědovi. Já bych zvažovala i setrvání na místě a případný útěch/slez do propasti, ale to bychom tam taky mohli být ještě dneska.

Cestou jsme si povídali a snažili se dělat hluk, jak se říká, že se má. No, povídali. Nevím, jak byste se cítili v takové situaci vy, ale ze mě vypadlo leda přiškrceným hlasem něco jako: „Medvědi lidi nežerou... za chvíli tam budeme... doufám, že jdeš pryč.“ Nejradši bych běžela úplně potichu. Nejlepší pocit byl, když jsem konečně zapadla do auta a zabouchla za sebou dveře a z toho strašidelného místa jsme odjeli.

Možná jsme místo Kačna jama (překlad je hadí jeskyně) měli navštívit spíš Divača jama, která je větší a má krápníky normální vstupné.

Pak jsme uvízli v koloně na dálnici, ale ani nám to moc nevadilo. Ještě tak hodinu dvě jsme rozebírali, co jsme měli správně udělat. Jak se měl člověk na případné setkání připravit předem? Co dělat v tu chvíli? (Asi by bylo dobré mít u sebe mobil, ne jen klíč.) A kdyby nás medvěd napadl, co dělat potom? Neměli jsme ani batoh, ani svačinu, kterou bychom mu mohli hodit a třeba tak odlákat jeho pozornost. Pomohlo by slézt po špruslích o kus níž do propasti? Nebo už po nich umí lézt taky? Dalo by se zavolat z té propasti? A komu? Hasičům? Že jsme v propasti a nahoře nad námi chodí medvěd? No, asi na 112, jiné číslo v cizině stejně neznám a navíc se potřebuju domluvit. A co kdyby medvěd jednoho z nás zranil?

Doma jsme o svém zážitku začali pochybovat. Třeba to opravdu byla ovečka. Jenže manžel, bývalý myslivec, mi odporoval: Co by dělala sama a v lese? A já si navíc byla jistá, že na tu vzdálenost by nemohla být tak velká. A nemotorná? Mají Slovinci tlusté ovce, co sotva lezou?

Hned první nahození do Googlu mi hodilo: Možná jste netušili, že ve slovinských lesích můžete potkat medvěda hnědého. Slovinsko se těší poměrně velké populaci medvědů, kteří žijí zejména ve smíšených lesích středního a jižního Slovinska a na Krasu. Medvěd hnědý je přísně chráněný a lidé zde ctí jeho přítomnost ve svých lesích. [1] Kouknu na Mapy.cz. Věřili byste tomu, že jsme byli právě v té oblasti Krasu?

A jestli je vám líto, že jsme se nedostali dovnitř do jeskyně, tak tady jsou dva zdroje plné fotografií z letošního roku. Zdá se, že  vstup je jen pro horolezce. ;-)

Kačna jama – slovinské dobrodružství hluboko pod zemí

Expedice-neexpedice Kačna Jama 2024

Zdroj:
[1] Bernardová, Eliška: Slovinsko pod korunami stromů – čtvrtá nejlesnatější země Evropy. Ojevuj Slovinsko. 13. října 2021, cit. 23. 11. 2024, https://www.objevuj-slovinsko.cz/slovinske-lesy/

Lipica (Slovinsko) – návštěva slavného hřebčína

Slovinci si právem stěžují, že přes jejich zemi jen projíždíme k moři do Chorvatska. Oni to zrovna s mořem moc nevyhráli. 

No, řekli jsme si, že už jsme tam několikrát chtěli vyrazit a nikdy to nevyšlo, tak dneska se tam podíváme. Zastavíme se v Lipici a prohlídneme si slavné koně Lipicány. Protože v tématu koní jsem naprostý začátečník, dovolím si zkopírovat z Wikipedie [1] kousíček toho, co si pamatuji z prohlídky v angličtině: Počátky chovu těchto koní sahají do 16. století a do slovinské vesnice Lipica, podle níž nese celé plemeno své jméno. Rok po založení hřebčína v Kladrubech rozhodl císař Rudolf II. roku 1580 o založení dalšího chovatelského centra v Lipici nedaleko Terstu u Jadranu.K vesnici jako takové doplním, že jsme vyzkoumali, že se jmenuje podle lípy, což je slovinský národní strom (stejně jako náš).

Lipicáni jsou zajímaví tím, že jsou bílí. Ale jejich hlavní předností je mimořádná učenlivost. Plemeno Lipicánů bylo vyšlechtěno křížením koní z oblasti Krasu spolu se španělskými, arabskými a neapolskými koňmi. ... Zajímavostí je, že hříbata mají tmavou barvu, zbělají až kolem 7. až 10. roku. Koně tohoto plemena se dožívají až 30 let.

Lipicáni při jídle

Koník na procházce

V areálu se můžete (za poplatek) svézt kočárem

V areálu najdete historické i nové stáje, cvičební arénu, jízdárnu, hospodářské budovy, ale také kostel z 16. století zasvěcený sv. Antonínovi – patronovi stád. Celé panství obklopují bujné listnaté lesy a rozsáhlé bílé ohrady sloužící jako výběhy pro koně. [2]

Velký rozvoj zažil hřebčín v první polovině 18. století za císaře Karla VI. Plemeno Lipicánů bylo nicméně vyšlechtěno až za vlády Marie Terezie. Habsburkům hřebčín patřil až do roku 1918, poté připadl Itálii. V roce 1943 byli všichni koně ustájeni dokonce u nás, konkrétně na Šumavě v Houstoni.

Pro veřejnost se hřebčín otevřel v 60. letech, nicméně potýkal se s problémy, které pozdější rozpad Jugoslávie ještě umocnil. Od roku 1996, kdy se stal hřebčín veřejnou institucí, došlo k mnoha opravám. Dnes se tu chová cca 400 koní. [2]

Ve stáji
Tohle je údajně nejstarší a nejcennější stáj Velbanca s klenutým stropem, která byla postavena roku 1703. 
Stájové stání

V hřebčíně Lipica si můžete prohlédnout stáje a prostory chovu. Prohlídku můžete absolvovat ve slovinštině, němčině, angličtině a italštině. 

Můžete si zaplatit jízdu na koni, v bryčce a nebo si užít třičtvrtěhodinovou ukázku Klasické jezdecké školy, která se koná od dubna do října každé úterý, pátek a neděli. Smůla, byli jsme tu ve špatný den. A také se můžete podívat na drezuru, kde vám předvedou krok, klus a cval.

Otravná byla akorát ženská, které tam brečelo dítě (snad ještě mimino) a ona ho nevzala pryč, ačkoliv tím rušilo celý výklad.



Pamatujete na zmínku o kostele svatého Antonína v areálu hřebčína? Tak to je on.

Kostel sv. Antonína zvenku

A uvnitř





Na procházce po areálu obdivujeme krásného Lipicána...

... srandovně se hrabe v zemi a něco tam vykusuje
Pak přijdeme k poníkům, na kterých se mohou vozit děti.





Slibované muzeum kočárů znamená, že za sklem budovy mají asi sedm kočárů. Takže nejdou ani moc vyfotit, ani si moc prohlédnout.

Stylová kašna

A ještě pár fotek bílých koní...




V průvodci na netu píší, že v okolí najdeme řadu krásných jeskyní. Něco podobného nám řekl i mladý pár, který se nám snažil poradit s placením parkovného pomocí aplikace. Peklo! Vůbec nám to s tím nešlo. Ale oni byli úžasně milí. Ještě jednou děkujeme. Jo, a byli to Češi, což nám dost usnadnilo komunikaci. Naštěstí jsme našli parkovací automat, s kterým jsme se v pohodě dorozuměli. No a o té jeskyni si povíme zase příště.

Zdroje textu: 
[1] Lipicán, Wikipedie, 29. 7. 2024, cit. 5. 11. 2024, https://cs.wikipedia.org/wiki/Lipic%C3%A1n
[2] Hřebčín Lipica, Objevuj Slovinsko, stáří článku min. prosince 2019, cit. 5. 11. 2024, https://www.objevuj-slovinsko.cz/lipica/