Co všechno se nepovedlo

Odjezd byl ještě horší než vloni. Nechápu, jak se nám to daří, ale naše odjezdy na dovolenou jsou čím dál horší – chaotičtější, stresovější a my jsme naštvaní a v jednu chvíli bychom nejraději zůstali doma.

Částečně je na vině určitě to, že balíme na poslední chvíli. Ale to by samo o sobě nebyl takový problém. Navíc k moři toho člověk zrovna moc nepotřebuje. 

Horší je, že se snažíme všechno před odjezdem zařídit a dodělat, takže nejen že nakrmíme zvířata, snažíme se přichystat seno, pečivo a brambory tak, aby s tím měl tchán co nejméně práce. Podestýláme zvířata, sekáme jim extra porci čerstvé trávy, protože on si se sekačkou neporadí (stejně jako já), viz můj článek o tom, jak jsem žádala o pomoc naše dělníky. A pak jsem sekačku nastartovala sama. Jak má člověk někam odjet, má tak trochu pocit, jako by se už neměl vrátit a div, že se nesnaží vyřídit rovnou i pozůstalost. Před dovolenou mě vždycky nejvíc trápí nevyvolané fotky, neodeslané maily atp. Kromě zvířat bylo potřeba prostříhat rajčata, aby to nebyla zoufalá zelená džungle, ale rostliny, ze kterých se dají sbírat plody.

Přes den bylo šílený vedro, což bylo dost úmorný. Po obědě (tchynina výborná srnčí svíčková) jsme šli na dvě hoďky spát, abychom byli v noci odpočatí na jízdu.

Tenhle článek píšu nejen pro inspiraci, na co si dát sami pozor, snad se tím budu příště taky řídit, ale i proto, abyste viděli, že se nemám vždycky jen žůžověrůžově, ale taky to někdy stojí pěkně za pendrek (platí zejména v případě že nemáte rádi lékořici). Dokonce jsem si do deníku v odrážkách napsala, co všechno se nepovedlo:

• Celkově příliš pozdní balení – chtělo to nechat si větší rezervu vzhledem k tomu, že není úplně jasné kde co mám, protože pořád ještě rekonstruujeme, takže jsem našla jen jedny plavky a polovinu druhých. Naštěstí jsem si minule vyhrabala z krabic nějaké věci, které bych v létě ráda nosila a v té hromádce jsem našla druhé. Ale to byla čistě jen náhoda. Myslím, že zbylé jsou ve skříni v úplně jiné budově, než jsem hledala.
• Manžel si včas nenechal aktualizovat mapy v mobilu. Nejdřív to bylo zbytečně brzy, třeba čtrnáct dní předem a pak jsme na to zapomněli. Fór je v tom, že když začnete stahovat, smažou se vám ty staré. Takže když jsme chtěli jet nakonec s těmi starými, protože to strašně dlouho trvalo, už v telefonu nebyly. Stahovali jsme to snad 1,5 hodiny v noci místo toho, abychom už byli na cestě.
• V nádrži jsme měli míň benzínu, než kolik potřebujeme na dojetí do Dolního Dvořiště, kde obvykle bereme, protože je tam dobrá cena. Ale to jsme snadno vyřešili dotankováním na nonstop benzínce u dálnice.
• Zvolením krátké (místo rychlé) trasy jsme do Dolního Dvořiště jeli hroznýma šoustkama(*) a cesta nám trvala málem až do rána. Ale zase jsme díky tomu viděli daňky, lišku, kunu a zajíčka, co nám hopkal před autem. A byl docela problém se mu vyhnout. Když jsme zastavili, zastavil taky a pak zase hopkal po silnici před autem.
• Asi dvě hodiny jsme trčeli v koloně na dálnici. Teď nevím, v který zemi. Možná ještě v Rakousku.
• Jen dvakrát jsme přejeli odbočku z dálnice. Ale třicet tři kilometrů od cíle to bylo trochu otravné, protože jsme si kvůli tomu zajeli dalších 12 km. Ale vloni se nám to myslím stalo víckrát. Nechápu, jak jsme dřív mohli s našima bez navigace vůbec někdy dojet do cíle, když i s navigací to „není žádná prdel“.
• A pro příště si na pletení musím vzít něco víc „autobusového“, abych si víc odpočinula a jenom pořád nepočítala vzor jako u rukávů svetru Japan Sleeves od Joji nebo zelených copánkových ponožek The Daughter Heir od SammiLynn.

Zdroje:

(*) podle Češtiny 2.0 je to z kamioňáckého slangu.