Páteční túra na jižním cípu ostrova Krk (část 2)

Hned za kempem jsme zabloudili, když jsme šli spokojeně dál rovně kaňonem vyschlé říčky Polacovica, protože to vypadalo krásně jako cesta do hor a toho, že značka nepokračuje rovně, ale ostře zahnula vpravo do kopce, jsme si vůbec nevšimli. Na překážku nám nebylo ani ležící pletivo, protože se tu sem tam válí různý odpad, nebylo nám to vůbec divné.

Nádherná cesta kaňonem vyschlé řeky, škoda, že jdeme špatně

Na to, že jdeme blbě, jsme přišli vlastně jen náhodou. Manžel se podivoval, že tu snad lidi neznají ostružiny, když je vůbec nejedí. Jsou všude podél cesty: pěkné, šťavnaté a neposbírané. Mohlo by to být tím, že tu nejsou lidi tak zvyklí chodit jako u nás. Na tu pláž, kam jdeme, se dá dojet lodí, tak kdo by se tam plahočil pěšky? 

Pak jsem vyjádřila obavy ohledně schůdnosti cesty, protože v botaskách jsem se necítila úplně komfortně. Kamenů fofrem přibývalo a ocenila bych pohory, které si vzal manžel. Ale on je měl z toho důvodu, že na rozdíl ode mě žádné pořádné turistické botasky nemá, spíš takové ty látkové tenisky do města. Zatímco já můžu v prestižkách chodit i v Tatrách (aspoň po magistrále). A jak jsme tak přemýšleli o náročné cestě a že jsme nikoho nepotkali a lidi tu nejedí ostružiny, napadlo mě, že jsme už taky nějakou dobu neviděli červenou značku. Jasně, nejsme v Čechách, které jsou proslavené kvalitou značení turistických tras, a taky tu není kam odbočit, když vlevo i vpravo jsou skály a uprostřed mezi nimi cestička, ale stejně... Koukli jsme na offline mapy do mobilu a hned nám bylo jasné podle určení polohy, že jsme asi půl kilometru mimo. Sice by to ve skalách mohlo ukazovat špatně, ale asi jsme se spíš bodli. 

Když jsme vylezli z kaňonu na cestu, nestačili jsme zírat na úhlednou pěšinku, která vedla po schůdkách do kopce. Dokonce tam byla vrátka. Vypadá to totiž, že tam občas zahánění ovečky nebo kozy na pastvu (tady se asi živí šutrama, chudinky).

Hned jsme potkali nějaké Čechy, a tak jsme se vzájemně vyfotili nad zálivem.

Výhled na moře

Vyprahlá krajina

Saranče, možná vlašská

U rozcestníku Lubinin (Šuma 180 m) překvapeně koukáme na to, že jsme ušli jen asi 2 km z Bašky. To už jsme tedy unavenější. Do cíle – Uvala Vela – nám ale zbývá jen 2,5 km, tak to bude v pohodě, myslíme si. Obdivujeme malá kameny ohrazená prostranství. Řekla bych políčka, ale to by na nich něco muselo růst, nebo by alespoň musela budit zdání, že se na nich dá pást dobytek.

Chorvatsko je známé svými jen tak vyskládanými kamennými zídkami

Za chvíli budeme slézat do Kanjonu Vrženica

Kaňonem Vrženica (momentálně vyschlá řeka) by se dalo dojít na pobřeží do Uvala Vrženica a dál do Uvala Bunculuka a pak zpět do Bašky. Bylo by to 4,5 km. Viděli jsme tudy i někoho jít. Myslím, že dva Němce, nebo takový starší ale velmi fit pár. Někde jsme taky potkali partičku Slováků. Cestou zpět budeme kaňon velebit, protože to bude jedno ze dvou míst, kde se budeme moci na chvíli ukrýt ve stínu a napít se v klidu mimo žár slunce.

Pohled zpět směrem k Bašce

Víte, co je tohle? Kudlanka. Manžel ji poznal. Já vůbec netušila, jak vypadá.

Rebica (panor, 311 m) je nejvyšším místem naší túry. Rozcestník je vtipně připevněný na zemi na kameni. A teprve teď vidím (bohužel, ale stejně jsem neměla tužku), že vlevo od něj je zjevně schovaná keška. Pochybuji, že by tam někdo nechal svačinu.

Kešky jsem si všimla až na základě fotky doma. Škoda!

Když jsme uviděli moře, byl to báječný pocit. Připadala jsem si jak Angelika putující pouští a těšící se na vodu (ale tak daleko ještě s četbou nejsme). Měli jsme to podobně, protože jsme si nevzali právě moc tekutin. Ale zdálo se, že na deset kiláků je to akorát. Připadalo mi, že jdeme pustinou nekonečně dlouho.

V dálce jsme uviděli ostrůvek. Na fotce se může zdát, že to je co by kamenem dohodil, ale od ostrova Krk je to cca 1,5 km. A od pevniny ještě o něco dál. Můžete si všimnout větrných elektráren na kopcích.

Pustý ostrůvek, v pozadí větrné elektrárny

O kousek dál se ukázal nádherný výhled na poloostrov Sokol se zátokou Vela luka, do níž jsme mířili. Btw. vela luka znamená velký přístav.

Pravá část poloostrova Sokol

Levá část poloostrova Sokol

Bez zacházky v kaňonu to sem bylo 6,1 kilometrů. Pláž byla oblázková a vypadala rozkošně, ale po tom putování o samotě nám připadala přelidněná, i když tam bylo snesitelné množství lidí. Jenže za slunečník s lehátky (nebo to byl jen slunečník?) chtěli snad 20 €. A ve stínu pod skálou už bylo plno jiných šetřících socek ;-).

Uvažovali jsme, jestli se půjdeme podívat do nedalekého Buymer Fishing Museum, které vypadalo jako chajdička, na pláž v zátoce Mala luka, na zříceninu kostela nebo zříceninu hradu Corinthia.

Zátoku Mala luka včetně základů kostela Crkva sv. Nikole vidíte zde.

Na základě minulých zkušeností jsme se obávali, že ani zřícenina hradu nebude stát za to, protože v Chorvatsku se zjevně jako zříceniny označuje i něco, čemu se u nás říká "val". Ale přesto jsme se vydrápali na kopec, opět bych ocenila lepší boty než botasky. Považovala jsem za nerozumné otce s dívkou, kteří se sem vydrápali v žabkách.

Zřícenina hradu Corinthia

Tyhle zídky nejsou jako ostatní, jsou to pozůstatky hradu. To jen abyste je nepřehlédli. ;-) Pohled ze zříceniny hradu na pláž

Máčka sivá

Cesta zpátky byla extra náročná! Jak jsem naznačila již dřív, šli jsme pořád po slunci a nebylo se ani na chvíli kde schovat. Horko k padnutí, šílená únava, celkem málo pití. V klobouku vedro, bez něj strach z úpalu či úžehu... no, co vám budu povídat, zavzpomínala jsem na Vliv únavy na charakterové vlastnosti jedince. Nádherně sepsané dílko. Ale na rozdíl od něj jsem o manželovi smýšlela jen v dobrém. Sice jsem byla strašně unavená a říkala si, že tenhle výlet byl jeho nápad a nejspíš se oba pořádně spálíme, ale zároveň jsem si uvědomovala, jak se o mě hezky stará – nechával mi poslední vodu. A taky jsem z nás měla skvělý pocit, že jsem fakt drsný, protože ti mlaďoši, co nás předtím předběhli, pojedou zpátky lodí. Měkejši. ;-)