Jak jsme na tom nyní s počtem koz už víte z minula: dvě velké a čtyři malí bobci. Ano, pokud se ptáte, jsou pořád náramně roztomilí. Kozlíci jsou hodní a krásně barevní. Plachá kozička má jako jediná růžky a ta druhá má roztomilý hlas, když mečí, protože se těší na jídlo.
Samozřejmě jim udělám největší radost, když přinesu něco nového. Třeba prostříhané maliní. Nebo rajčata. Kdo by taky chtěl furt dokola žrát posekanou trávu nebo sušenou vojtěšku, že jo?
Jak jsem tak trochu vědec a dojím každý den, přemýšlela jsem jednou, když mě z toho trochu bralo zápěstí, kolik to tak může být stisků, než ji podojím. Schválně, zkuste si tipnout.
Koza má dva struky, oba se snažím vydojit „dosucha“. Zajímavé je, že když jeden vyprázdním tak, že už z něj nic nedostanu, a přejdu na druhý, ten první se zase trochu nalije a ještě z něj můžu tak třikrát ustříknout.
Můžu vám říct, že taky myslím na to, jak je to asi u žen. Kdyby se podojila žena, měla by taky úplně vysosaná malilinkatá prsa jako koza? Rozdíl mezi plným a prázdným vemenem je totiž značný.
Ale, abych zbytečně nenapínala vaši zvědavost, tak na to, abych podojila kozu Lízu, potřebuju 230 tahů. Melindu teď nedojíme, takže nemůžu srovnat, jestli je to moc nebo málo. A nevím nevím, jestli bych přemluvila k počítání manžela. Každopádně teď stejně dojím hlavně já.
 |
| Těžko vybrat prioritu – krmení nebo focení |
Žádné komentáře:
Okomentovat