středa 27. března 2013

Zabitej čas

Zase mám ten dobře známý pocit zneužití. Dnes jsem šla do práce relativně dobře naladěná – opět pokročím s disertací a odpoledne ze sebe budu mít dobrý pocit.

Ale kdepak, místo toho budu celý den naprosto zbytečně mrhat u státnic. Prezenční doktorandi jsou leckdy zneužíváni jako holky pro všechno. Kdybych dělala něco smysluplného, vadilo by mi to míň. Sorry, ale obsluha u doktorských státnic? Nejde o to, že by to bylo pod mou úroveň, je o to, že je to blbost. Nikdo tu není potřeba. Komise se umí najíst sama, a když chtějí jednou za hodinu kávu nebo čaj, mohl by jim to poskytnout někdo ze zkoušených – my to dělali taky tak. A když tam mají termosku s kávou, mohli by si snad nalít sami. Někteří to tak i dělají a pak vznikají takové podivné situace, že se zeptám: „Dáte si kávu?“ Chlapík odpoví že ano, zvedne se a nalije si sám. A já tam stojím a koukám na něj. Super. Takže jsem tu úplně zbytečně!

Nějakou pani, která si přijde do kuchyňky udělat kafe, zaujmu tím, že si čtu o asertivitě. Studuje psychologii a je zvyklá, že u nás lidi čtou spíše ekonomii nebo tak něco. Ještě že jsem si nevzala numerologii… nebo něco jiného více pofidérního.

Tak ta první holčina tam byla hodinu a půl. Paráda. To mi asi hrábne, jestli tam za půl roku budu taky tak dlouho.

Ale ne, člověk si musí říkat, že vlastně o nic nejde. Komise jsou taky jenom lidi, i když někdy to není tak úplně jisté. A kdybych to náhodou neudělala, mám ještě jeden pokus, a kdyby ani tak… Kolik lidí žije bez doktorátu docela dobře?

Poslední jde kluk, který mě před třemi a půl lety učil. Myslím, že byl hodnej, protože ho vnímám pozitivně ještě dřív, než si vzpomenu, že mě učil a co. :-) Tehdy začínal. Hrozný, jak ten čas letí. Teď už mi tolik nevadí, že tu trčím. Tenhle chlapík si toho aspoň váží. Je rád a poděkoval mi. Nabídl nějaké to pohoštění. Ta první – kolegyňka dálkařka – by mě jen úkolovala a měla trochu sklony se povyšovat. Nebo z ní mluvily nervy, těžko říct. Ale štvalo mě to. Jako by tohle byla moje práce. Žádný dík nebo tak. Uvědomuji si, jak málo stačí, aby člověk vnímal celou situaci úplně jinak. Stačí trochu vřelosti a díků a ochotně pomůžete i cizímu člověku.

Vím, že nic nevím…

Už nevím jak, ale o víkendu jsme se při tvořivé činnosti s kamarádkou dostaly k tématu vědění. Ne našeho individuálního, ale společnosti jako celku. Fascinovalo ji, kolik toho víme, čemu všemu jsme porozuměli a kolik toho rozluštili. Netuším, jaký příklad uvedla, mě teď žádný nenapadá, protože mám hlavu plnou těch vlastních. Taky si myslíte, kolik toho víme?

Nejsem skeptik nebo pesimista a nemyslím si, že je úplně špatně, že nevíme skoro nic. Sice je nám to často líto, ale třeba na něco jednou přijdeme doopravdy správně. A třeba je to někdy lepší tak trochu tajemnější. Třeba je někdy lepší nevědět, co nás postihne, kdy život skončí... 

Tak co třeba „víme“? Řekněme, že minimálně dva tisíce let chceme žít dlouho, šťastně a zdraví. Přitom ale ve skutečnosti nevíme, co je zdravé a co nikoliv. Teorie se různí a jdou z extrému do extrému. I po takové době tu máme vegetariány, vegany, makrobiotiky, vitariány a nevím koho všeho dalšího. Někdo tvrdí, že maso musíme mít, jiní se bez něj obejdou. Jsou teorie, které nakazují pestrost (tradiční čínská medicína - 5 elementů) a jiné nemíchání „zvířátek“ a rostlinek. Máme tu různé pyramidy potravin. Teorie se liší i v úpravě stravy: smažení považujeme za nezdravé, ale má se jíst zelenina syrová, abychom z ní získali vitamíny (mimochodem musíte k ní často mít olej, aby se měly na co vázat), nebo uvařená či jinak lehce upravená, aby byla stravitelná? A co potravinové doplňky? Chceme být zdraví, ale nevíme, jak často a co jíst, kolik toho máme sníst a taky nevíme, co způsobuje cukrovku, rakovinu… Podobně nevíme, z čeho se kazí zuby, který systém výchovy je nejlepší (všichni jsme byli doma byti a nijak nám to neublížilo… nebo snad ano?)...

Spousta věcí, které takzvaně víme, není vědecky prokázaná, je jenom prokázáno (na určitém vzorku), že neplatí opak. Dokonce se pochybuje i o prospěšnosti očkování a ani tahle kritika nezní úplně špatně. 

Víme, že je Země kulatá (pro Sheldony geoid), ale zrovna tak kdysi věděli, že je placatá. My si myslíme, že to víme, ale ti před námi to věděli taky… jenom blbě. Jasně, v tomhle případě třeba máme pravdu, nechci zase tvrdit, že nevíme nic, jenom že spoustu věcí možná víme úplně špatně, nebo jen trochu špatně.

Neumíme předpovídat počasí… třeba to ani nejde. Často neodkážeme předpovědět ani reakce svého okolí. O lidské mysli objevujeme stále nové a nové věci a přitom nevíme, jestli existuje nějaká aura, platí horoskopy (Můžou na nás hvězdy mít vliv, když jsou tak daleko? Slunce je taky daleko.), jsou minulé životy a mají nějaký smysl pro ten současný, existuje Bůh, záleží na tom, co se nám v noci zdálo…? 

Často mám v hlavě spoustu otázek, ale ještě častěji jsem přesvědčená o tom, že něco vím. Někdy mě trochu děsí, že spousta lidí kolem mě si je ještě jistějších věcmi, které sami neověřili a ani dostatečně kriticky nezhodnotili. Ještě dnes slyšíte: Nejez tolik cukru, nebo budeš mít cukrovku! A přitom dnes už "víme", že je to nesmysl. 

A tak jsem vděčná za chvíle, kdy vím, že nic nevíme, protože to je možnost něco zjistit, místo toho, abychom nadále spoléhali na to, že moře někde končí a my spadneme. Kam?

úterý 26. března 2013

Takový normální den

Do práce vyrážím tak nějak akorát včas. Ještě si musím skočit na poštu - poslat přáníčko k narozeninám, což jsem mohla udělat už včera, kdybych nebyla líná jít v té zimě ještě pár kroků dál. Myslela jsem, že dnes zabiju dvě mouchy jednou ranou a stejně tam budu muset zítra znovu. 

Pak se jdu na jinou budovu pro certifikáty z dávno minulých kurzů. Doufám, že je ta ženská ještě nevyhodila. Ani mě moc nenaštve, když ji tam opět nezastihnu. Asi tam budu muset chodit každý den několikrát. Teda já nevím, ale jako doktorand jsem snad líp k zastižení než ona jako stálý zaměstnanec. To už spíš potkám v areálu pštrosa než ji. Trochu mě točí, že mi nebyla schopná ani pořádně odpovědět na mail a to jsem jí ho psala nejmíň dvakrát.

Dole v budově zahlédnu úžasné trpaslíky nakreslené těžko říct čím. A tak pak v kanclu rychle napíšu své bývalé (a snad i budoucí) lektorce kreslení, že je to moc pěkné a čím to dělali. Odpoví téměř okamžitě. Hádala jsem správně, bylo to mastným pastelem. Fakt? Tím, čím jsem maximálně vytvořila hořící strom místo podzimního? Hm, asi se do těch kurzů musím příští rok opět nahlásit, jinak mi ty pastely budou doma ležet ještě věčnost. A víc hořících stromů už nepotřebuju. Jeden vypadá docela pěkně, když nevíte, co to mělo být.

Zapomněla jsem si klíče od kanclu i kartu, takže se nedostanu ani do chodby. Prvně zkouším zavolat kolegyni, ale není tu, tak musím otravovat sekretářku. Nemá z toho moc radost, ale protože se mi to za tři roky stalo asi teprve podruhé, bere to dobře. Zrovna jsem ji vytrhla z nějaké důležité práce. Omlouvám se, i když vím, že tím to nespravím.

A pak hodinu a půl dělám kdovíco. Uvařím si čaj, řeším maily a odpovídám na ně. Píšu si poznámky, co musím bezpodmínečně udělat. Nechám se zlákat k přečtení článku o vyhazování knih na Štastném blogu. Na Facebooku se podívám do skupiny o CSR, jestli nejsou třeba nějaké novinky. Něco zajímavého najdu, a tak to odložím do složky "na později", stejně jako hledání vlastních zajímavostí, které mě napadly.

Už je potřeba začít makat na disertaci. Rozhodla jsem se, že ji chci mít do konce dubna hotovou. Teď musím prozkoumat malé a střední podniky. Jejich zvláštnosti a charakteristiky.

Google je úžasný... můžu si prohlížet knihy, které nemám přímo k dispozici... škoda, že vždycky ta část o CSR, kterou potřebuji, zrovna není dostupná. :-( Tak budu zase muset zajít do knihovny. Tento týden jsem tam skoro každý den.

Po obědě jsem lehce unavená a mírně ospalá. Naštěstí je dnes dlouhý den, a tak se snad ještě vzbudím a kromě jednodušších prací udělám ještě něco pořádného. Odpoledne už mi práce nejde, a tak dočítám literaturu a likviduji poukládané záložky. Na konci dne mám ze sebe dobrý pocit, že jsem udělala aspoň něco.

pondělí 25. března 2013

Tvořeníčko, to je moje potěšeníčko

Jeden z nejlepších způsobů, jak strávit víkend je zajet si do Pozořic na rukodělky. Dostala jsem se k tomu úplně náhodou. Jezdila tam jedna moje studentka, a když u mě na zkoušce viděla ručně malovanou konvičku, napadlo ji, že by se mi to mohlo líbit. A už to bylo.

Ani už nevím, kolikrát jsem tam byla, ale každopádně pokaždý strašlivě ráda. Vždycky se tam aspoň trochu kreativně vyřádím a vracím se spokojená s novýma pěknýma věcičkama. Teď jsem tam byla jen na otočku, což mi bylo docela líto, protože lidi jsou tam tak skvělý, že se člověku vůbec nechce pryč. Za páteční večer a sobotní půlden se mi podařilo vyrobit pouhé dvě věci, což je na mě vskutku nezvyklé. Už poprvé jsem všem ukázala, jaký jsem megaloman, když jsem si odvážela snad dvě kila vlastnoručně vyrobených svíček.

Ačkoliv mám tentokrát málo věcí, těší mě, že jsem si vyzkoušela něco nového a vyrobila dárečky některým milým lidičkám. Navíc jsme taky pěkně pokecali.

neděle 24. března 2013

Co jsem viděla v Praze…

Před týdnem jsem byla v Praze. Připadá mi neuvěřitelné, že to je teprve sedm dní. Vnímám to jako věčnost, a přitom prostředí Brna a Prahy není zase tak moc rozdílné. Protože už jsem tam párkrát byla, jsou mi stejně jako tady některá místa povědomá a jiná už důvěrně známá. Třeba Galerie Pastelka na Malém náměstí. Tu prostě musím navštívit pokaždé. Stává se z toho takový můj malý rituál. Vždycky se najde někdo, komu bych mohla udělat radost veselým pohledem nebo přáním, které tam zakoupím. Tentokrát jsem se snažila sehnat jeden zvláštní… s dívkou se zrzavými vlasy spletenými do copku a lištičkou. Ten se totiž minule líbil jedné mojí kamarádce. Našla jsem sice dva, ale nejspíš to ani jeden z nich nebyl. Tak snad příště.

Protože Prahu už tak trošičku znám a taky jsem měla skvělého průvodce, obešla jsem se úplně bez mapy. Má to drobnou nevýhodu v tom, že když do ní potom člověk kouká, neorientuje se tak dobře, jako by ji používal za chůze při hledání různých míst. Ovšem výhod to má mnohem víc. Například neztrácíte čas hledáním a otáčením mapy (jsem ženská a dost mi to pomáhá). Nemrznou vám ruce a k bodům na mapě se často dozvíte něco zajímavého navíc.

Tentokrát jsem nahlédla do Jindřišské věže a pohrávala si s myšlenkou, že bych se podívala na výstavu Muzeum pražských věží, ale nakonec jsem se rozhodla, že to nechám na příště. Měla by trvat až do 30. června a je na ní ukázáno 120 nejznámějších pražských věží… další inspirace k navštívení. Jindřišskou věž mám moc ráda. Minule jsem k ní zabloudila čirou náhodou a hned se mi zalíbila.

Protože jsme byli na Ortenově náměstí dříve, než bylo třeba, řekl mi kámoš, že se potřebuje zastavit v nedalekém obchodě a že bychom se tam eventuálně mohli jít ohřát. Jasně, lepší než na půl hodinky do hospody a pak zase páchnout kouřem. Když jsem zjistila, že jde o Feronu, málem jsem se rozesmála. Ne, že by na velkoobchodě s hutním materiálem bylo něco srandovního, ale my ji probíráme v managementu jako ukázku k řízení zásob. A zrovna příští týden to budu učit. Dobrý ne?

Pak jdeme kolem výstaviště a Stromovkou. Zajímá mě Rudolfova štola, která prý vede až k Vltavě. Pak je tam domek, u kterého si kamarád nemůže vzpomenout, jak se jmenuje. Říkám, že Šlechtovka. Vůbec ho nepřekvapuje, že to vím. Samozřejmě je to jen díky tomu, že nedaleko za jeho zády stojí cedule s dostatečně velkým nápisem. ;-)

Tentokrát jsem neměla Prahu moc naplánovanou. Žádných padesát věcí, které chci nutně vidět. I když vážně uvažuji nad tím, že takovýto seznam vytvořím. Ale určitý výčet mám. Jen nebylo stanoveno co a kdy… chtěla jsem si výlet spíš užít, než ho mít přesně nalinkovaný. Ukázalo se, že to byl dobrý nápad, protože na Prahu pořád vzpomínám značně nadšeně a s úsměvem. Ale možná to není jenom tím, co jsem viděla, ale spíš tím, co jsem zažila a lidmi, které jsem tam potkala. Jedním z míst na seznamu byl letohrádek Hvězda a památník na Bílé hoře. Obojí má turistickou vizitku, a tak jsem soudila, že to stojí za vidění. Ukázalo se, že letohrádek je doopravdy krásný a procházku parkem k němu jsem si vskutku užívala. Svítilo sluníčko, pod nohama křupal sníh a na rukou mě hřály rukavičky. Mohyla míru na Bílé hoře byla tak trochu zklamáním. Prostě jednoduchý památník mezi poli. Chviličku hledáme cestu, kudy odsud. Sjíždíme z kopce v domnění, že tudy se dostaneme zase na normální silnici, avšak ukáže se, že sice nepojedeme po větší kružnici, ale zase za chvilku vyjedeme na tu původní. Považujeme to za srandovní a odjíždíme stejnou cestou, kterou jsme přijeli. Mám dobrou náladu. Jsem na výletě a vyloženě si to užívám.

Na závěr dne navštívíme Čajovnu ve věži, kterou si okamžitě zamiluji. Je krásně netradiční a uchvacuje mě svou romantičností. Prostory jsou hezké, obsluha příjemná a kromě klasické místnosti je díky vysokým stropům možno mít vystavěné pódium vysoko nad zemí. Dá se tam ležet a je tam příjemné intimní šero. Po celodenním putování, mám co dělat, abych neusnula. Nejraději bych tu strávila noc, venku je zbytečně moc zima. V deset zazvoní gong či co, a tak se musíme vydat zpátky. Domů k „adoptivním rodičům“ se ale vracím velice ráda.

Sobota spočívá v mimopražském cestování. Zámek Veltrusy je sice ještě pořád opravován a tedy nepřístupný, ale i zvenku je na co se dívat. A park je taky moc pěkný. 
Ani nevím, jak se dostaneme do vesničky Máslovice, ale muzeum másla musím rozhodně vidět. Zvlášť když má turistickou vizitku. (Ale kdepak, nejsem fanatik, to se vám jenom zdá. :-)) Bohužel už mají zavřeno. Půl hodiny. Sakra. Přece sem zítra nepojedeme znovu. Zkusíme té paní zavolat, když tam má na dveřích kontakt. Je moc milá a ochotná, zaběhne za námi z městského úřadu a my si můžeme užít prohlídku i s výkladem. Paráda! Je to vážně zajímavé. Nejvíc se nám líbí máselnice, která vypadá jako houpací koník. Dá se na ni dítko a tím, jak se houpe, vám ze smetany udělá máslo. Praktické, že?

A když vidím jídelní lístek z Haškovy hospody na Lipnici, hned si ho musím vyfotit. Je z roku 1990 a nejdražší jídlo je roštěná se šunkou a vejcem a oblohou. Stojí 37 Kčs. Další zajímavostí je váha, kde se můžete zvážit a zjistíte, co jste za zvíře. Mých padesát kilo naštěstí spadá do kategorie „narozené hříbě“. Kamarád je na tom trochu hůře a jak podotýká paní průvodkyně – muži se tu děsně neradi váží, protože 80 až 100 kilo představuje „vykrmené prase“. Brzy se z toho stává moje oblíbená historka. Jen jednou mě jeden kamarád zaskočí hláškou: „Tak tam bych se nevešel.“ Takže pro ty, co se nevejdou, od 150 kg je to mladá prasnice a od 200 kg kanec. ;-)

Další zastávkou jsou Kralupy nad Vltavou. Samozřejmě taky mají turistickou vizitku. (Mimochodem v Praze jich je celých padesát. A já už jich mám skoro dvacet.) Na téhle je ten pěkný kostel Nanebevzetí Panny Marie a sv. Václava, u kterého jsem se chtěla zastavit a vyfotit si ho. Něčím mě fascinoval. Připomíná mi ten červený brněnský a ten se mi moc líbí.

Taky se mi líbí silniční cedule ukazující na obec Debrno. Kámoš se diví, co je na ní tak zajímavého a proč si ji chci vyfotit. Vždyť to je jasný, tady je vznešenější bráška města, ve kterém bydlím. Má šlechtický titul De. Hned na to musím navázat vyprávěním historky o klukovi z tábora, ze který si nechával říkat Bill a všem děsně lezl na nervy. Tak mu jeden kámoš dal šlechtický titul. Onen kluk nebyl moc rád.

Neděli necháváme na opětovné toulání Prahou. Tentokrát zamíříme rovnou do centra dění. Projdeme přes Pražský hrad a hurá do Muzea alchymistů a mágů staré Prahy. Máme možnost koupit si zlevněnou studentskou vstupenku a navíc je teď jakási šťastná hodinka, takže další sleva. Vezmeme si to rovnou se vstupenkou do Muzea pražských pověstí a strašidel, ale tam se podíváme až někdy příště.

A taky jsem byla v hasičárně a vylezla si na opravdický hasičský auto. :-)

Kdo hledá...

Jedna blondýnka pozve druhou na kafe. Jakmile začne voda vřít, zalije oba šálky, jenže zjistí, že v konvici zbylo ještě hodně vody. Povídá: "Poslouchej, mně zbylo ještě dost vody. Co s ní? To je přece škoda vylít."
A druhá: "Tak ji mrskni do mrazáku. Horká voda se hodí vždycky."

Tenhle vtip jsem slyšela poprvé o tomto víkendu, konkrétně v pátek. A hned v sobotu jsem si říkala, že bych to mohla zkusit praktikovat zrovna tak.  Jinými slovy, připadala jsem si úplně blbá. Už potřetí jsem nebyla schopná dorazit na návštěvu ke kamarádovi. A dokonce ani s mapou. Jasně, mapa je vám fakt k ničemu, když nevíte, v jaké ulici bydlí, ale stejně.

Mám tak trochu vizuální paměť, nebo jak bych to nazvala. Zkrátka dobře si pamatuju - pokud se příliš nevykecávám a aspoň trochu koukám kolem sebe - kudy jsem šla. Pamatuju si místa, která jsem viděla a dobře si pamatuju čísla. Aspoň přibližně - místo 24 jsem si myslela 27 a místo 11 jsem si pamatovala 14, ale to je slušný na to, že jsem se to vůbec neučila a jen mi to uvízlo v paměti, samo od sebe. Tahle paměť je často úžasná, funguje i po dlouhé době na základě toho, co je mi povědomé. Taky mám myslím slušnou intuici, která mě vede směrem, kterým chci. Obvykle. 

Jenže u tohohle kámoše jsem jednou zabloudila. Nejspíš zrovna poprvé, a tak jsem podruhé a tentokrát opět šla po trase, která mi byla povědomá. Chtě nechtě mířím místy, která znám a jsou mi povědomá. A ještě si cestou libuju, že to tu znám a snadno to najdu. Naštěstí si taky pamatuju vchod do domu. Vím, jak má vypadat a i malé rozdíly vnímám docela zřetelně. Ať se mi ulice líbí sebevíc, mnou hledaný dům nikde není. A tak nezbývá, než si to přiznat, zvednout telefon a zeptat se na adresu. Nemusíme telefonovat půl dne. Mám mapu a snadno to najdu. Jen potřebuji ulici a číslo. Vlastně i bez něj bych se obešla. Je to na konci, v takové zatáčce a ke dveřím vedou schody. Poblíž je keř. Připadám si trochu blbě, ale co, aspoň jsem ho rozesmála.

sobota 23. března 2013

Otestujte svou prokrastinaci

Dostali jsme odkaz na stránky, kde můžeme vyzkoušet, jestli trpíme prokrastinací.

Výsledek: Jste střední prokrastinátor. Z Vašich odpovědí se zdá, že Vám prokrastinace způsobuje významné potíže, nicméně ne ve všech oblastech Vašeho života. Doporučujeme Vám vyzkoušet svépomocný program pro zvládání prokrastinačního chování.

Čekala jsem, že to bude horší. ;-) Hm, zajímavé, dokonce můžete vyzkoušet program, který vám pomůže zbavit se prokrastinace, ale když tak nad tím přemýšlím, není odložení úkolů, které mám na dnešek naplánované, a věnování se této četbě právě druhem prokrastinace?

Řekla bych že jo;-), a protože jsem jenom střední prokrastinátor, udělám to šikovněji, naplánuji si přečtení tohoto úkolu na sobotu, tedy použiji typicky prokrastinátorské „Udělám to zítra.“

Pravda o žábách

S určitým uspokojením jsem sledovala, jak se lektorce time managementu zalíbila kniha, o které jsem se jí minule zmiňovala – Snězte tu žábu! od Briana Tracyho. Je dobré, jasně, ale… takový úspěch jsem nečekala. Já si z ní pamatuji v podstatě jen jediné, třebaže je tam spousta podnětných věcí. Údajný citát od Marka Twaina: Pokud každý den hned ráno sníte živou žábu, můžete pak tento den prožít směle s vědomím, že nic horšího vás nemůže potkat. Jasně, je to moje oblíbená hláška v hodinách, kdy učím time management. Všem se líbí, protože je fakt dobrá. Slečny se legračně mračí a různě ksichtí, když si to představí. Taky mám někdy co dělat, abych se neušklíbala odporem. Vtip je v tom, že je to metafora. Žába je ten nejodpornější úkol, který vás ten den čeká. Chtě nechtě ho musíte udělat. Byť si to nechcete přiznat, nakonec se mu budete muset věnovat. A k tomu má Tracy ještě jednu poučku: pokud už musíte sníst živou žábu, nemá smysl dlouho sedět a pozorovat ji. Je to jinými slovy popsané pravidlo „To nejdůležitější na první místo“, ale každopádně je takto zapamatovatelnější.

Když jsem o tom minule vykládala (už nevím, na jakém kurzu) všem účastníkům se to velice líbilo, a když jsme se sešli na dalším, zjistila jsem, že to mnoho z nich začalo aplikovat ve svém životě a cítí se díky tomu spokojenější. Jaký to krásný pocit, když se díky vám někdo cítí lépe. Podobně to nadchlo i naši lektorku, a tak nám o tom dnes povídala. Nezapomněla dodat, že to zná díky mně a já se trochu červenala.

pátek 22. března 2013

Kurz time managementu a kolo života

Konečně se dostávám k tomu, abych vám napsala o kurzu time managementu, který proběhl minulé úterý. Hned na úvod nás lektorka seznamuje s TEDem, neziskovou platformou, na které se mohou vyjadřovat odborníci, a pouští nám video s Nigelem Marshem o tom, jak získat v životě rovnováhu mezi prací a osobním životem. Líbí se mi to. Navíc je vtipný. Nejdůležitější poučení vidím v tom, že pokud si nenavrhnu svůj život sama, udělá to za mě někdo jiný a třeba se mi to nebude líbit. Ostatní považují za nejzajímavější sdělení: „Člověk chodí do práce, kterou nenávidí, aby vydělal peníze a koupil si věci, které nepotřebuje, aby ohromil lidi, na kterých mu nezáleží.“ Není to doslovné, ale podstata zůstala. Mě to zase tak moc neohromuje. Znám to. Určitě už jsem to někde slyšela, jen nevím kde. Nejspíš to bude citát od někoho slavného. Když později při psaní tohoto článku hledám na Googlu, zjistím, že to používá skoro každý, ale co takhle uvést autora výroku?! Možná jsem něco podobné slyšela od Tomáše Sedláčka. Nakonec jsem tedy něco našla: „Vysoká životní úroveň spočívá v tom, že vydáváme peníze, které ještě nemáme, za věci, které nepotřebujeme, abychom imponovali lidem, které nesnášíme. Orson Welles“

Zaujme mě hned první cvičení – Kolo života. Doporučuji vám ho zkusit si ho také, protože je jednoduché a rychlé. Zabere asi tak pět minut a přitom si můžete leccos uvědomit. Nakreslete kruh a rozdělte ho do osmi částí. Do každé vepište určitou pro vás důležitou oblast. Příkladem může být zdraví, rodina, práce, přátelé, víra, rekreace, láska… co vás napadne. Měly by to být oblasti, které jsou pro váš život podstatné. Následně kruh rozdělte soustřednými kružnicemi například na deset částí. Od středu směrem ven v každé části vybarvěte či vyšrafujte prostor ukazující, do jaké míry jste spokojeni. Je-li celá výseč vybarvená, jste v této oblasti absolutně spokojeni. Až budete mít celý kruh více či méně vybarvený, položte si následující otázky:
  • Jak by to vypadalo, kdyby to podle vás bylo ideální? Dostali byste se až na desítku? Není to nutné.
  • Překvapilo vás něco? Uvědomili jste si něco nového?
  • Kdybyste chtěli zlepšit stávající situaci v jediné oblasti, která by to byla?
Mohlo by být zajímavé, kdybyste přesvědčili partnera nebo přátele, aby se pokusili nakreslit vlastní kolo života. Kolo života se mění podle vaší momentální nálady i situace. Když si ho zkusíte za půl roku nakreslit znovu, bude dost možná vypadat úplně jinak. Ale to vůbec nevadí.

Moje výsledky byly následující: nejméně spokojená jsem v oblasti tvorby, protože bych chtěla šít, ale nemám stroj, číst, psát a kreslit a práce mi zabírá moc času, takže se k tomu nedostanu. Ačkoliv největší rezervy cítím v tvorbě, když jsem měla zvolit jedinou oblast, kterou chci zlepšit, vybrala jsem přátele. Doktorátem a pobytem v Brně jsem totiž značně odříznutá od přátel, zejména ženských kamarádek, a když se nad tím zamyslím, vážně mi to chybí. Co jsem s tím udělala? Hned druhý den jsem s jednou vyrazila do čajovny, pozvala ji do Pozořic a začala plánovat nějaké dívčí akce. Ale to nejdůležitější je, že jsem si uvědomila, kde pramení moje nespokojenost.

Někdy štvu sama sebe

Moje příští předsevzetí by mělo být naučit se říkat ne. Myslela jsem si, že už jsem s tím začala, že se v tom zlepšuju, ale není tomu tak. Nečekaně mi zavolal kolega, jestli bych za něj mohla vzít výuku předmětu, který jsem ještě nikdy neučila. Zeptala jsem se, kdy to je, nahlédla do diáře a souhlasila.

Mám tolik vlastní práce a ještě si přibírám další! Kdyby to aspoň bylo poprvé. Ale už zase. Nebo kdybych aspoň ze sebe měla dobrý pocit, že pomůžu fajn kolegovi. Ne, jsem naštvaná, že jsem souhlasila téměř bezmyšlenkovitě. Když je potřeba zajistit nějakou výuku, řekneme Angelice, protože ta se nebrání. Možná přeháním, ale faktem zůstává, že to je cesta nejmenšího odporu. Nemusel mi říkat, proč neučí (Copak mě to nezajímá? Vzala bych i to, že jeho děti mají velikonoční besídku… až na to, že děti ještě nemá.), slibovat mi odměnu, pomoc s disertací nebo cokoliv jiného… A zpětně mě štve, že jsem tak strašně ochotná. No, snad si toho aspoň trochu váží.

Time management pro ženy trochu jinak

Jeden známý by to nazval synchronicitou. Někdo jiný náhodou. Já si to vysvětlit neumím a tak to asi zůstane. Včera jsem napsala článek a večer se podívala na stránky psychologie, kde jsem se ale vyskytovala i přes den. A teprve nyní si všimla článku Kult ženství. Ještě jsem ho nečetla a už mě zaujal úvod. Život ženy prochází čtyřmi obdobími.... hmm, to vypadá jako to, co právě zkouším. „Zalistovala“ jsem dál a už mi to bylo jasné. Kniha Mirandy Gray doopravdy frčí. U ABZ.cz je to 80. nejprodávanější titul. Už asi před dvěma rokama jsem ji viděla na knižním veletrhu a od té doby na ni jednou za čas znovu a znovu narážím. Asi bych si ji vážně měla přečíst. Když se s ní setkávám i na kurzu time managementu. 

O co kráčí? Těžko říct, když jsem to ještě nečetla. Ale mimo jiné se to týká toho, že každý den sledujete určitě aspekty svého života: sny, energii a pocity, a po určitém období by to mělo vykazovat jistou pravidelnost, která souvisí s ženským cyklem. Těžko soudit, když člověk nic podobného nikdy neviděl, ale určitě je to přínosné minimálně v tom, že se člověk zabývá svými pocity a přemýšlí nad tím, jak se cítí a proč.

čtvrtek 21. března 2013

Všeho moc škodí

Mám ráda čísla. Krásně vám všechno ukáží. S matematikou jsem nikdy neměla problémy a navíc mě doopravdy bavila. I když si sama pro sebe sem tam dělám nějaké ty statistiky – jak dlouho průměrně spím, kolik měsíčně utratím za jídlo, galanterii, léky, dárky… ekonomy a statistiky ráda nemám. Proč? Z velké části jsou totiž značně omezení. Fungují jenom v číslech. Když jim nedáte číslice, považují vaše požadavky, výzkumy a závěry za nepodstatné, neprokazatelné a nepostačující.

Jasně, že si to beru trochu osobně. Společenská odpovědnost firem není o číslech. Moje disertační práce není o číslech a celý můj svět není JEN o číslech. Vlastně všechno podstatné, co v životě máme, se v číslech vyjádřit nedá. Jasně, můžu říct, že mám deset přátel, ale jaká je kvalita přátelství? Můžu spát deset hodin, ale kvalita spánku? A přínos pro zdraví či energii? Naše doba je o číslech. Všechno se snažíme kvantifikovat. Musíme to spočítat. Musíme a za každou cenu. Číslový mor se šíří všude kolem nás. Možná je to proto, že máme dva typy lidí (a helemese a už tu máme číslo a jak nás pěkně omezuje). Vychází to z metodiky MBTI a přesné označení si nepamatuji – jedni jsou na čísla a druzí ani ne, možná jsou ti první víc průbojní a zastávají takové pozice, že se jim povedlo čísla vnutit všude. A možná se jim jen podřizujeme.

středa 20. března 2013

Jaro už je tady

Tak už je to tady: ptáčkové zpívají, rostlinky kvetou… jo, někde možná. Při pohledu z okna vidím jen sníh a ptáčka slyším začiřikat jen velice zřídka. Pro město je typičtější hukot aut.

I přesto bychom neměli klesat na mysli a užívat si blížící se konec zimy. Chtě nechtě, bude muset už velice brzy předat svou vládnoucí korunu jaru. Tak jako jsme si včera předávali korunu při hře Citadela.

Co bych vám na tohle roční období poradila? Určitě byste měli vyzkoušet něco nového, třeba detoxikaci. Nemusí jít hned o nic radikálního – jako týden na zeleninových šťávách – ale třeba jeden den půstu, nebo jenom se zdravějším jídlem. V obchodech se setkáte také se spoustou detoxikačních čajů nebo potravinových doplňků. Já zrovna zkouším Chlorelu. A když nic nepoznám? Nevadí, aspoň vím, že se snažím dělat něco zdravého a ten pocit mě hřeje.

Protože nám s jarem přibývá energie, je to nejlepší čas dát si závazek, nebo ho raději rovnou začít naplňovat, že začneme trochu více sportovat. Můj postoj ke sportu je velice vlažný, a tak od sebe očekávám maximálně zvýšení množství výletů a procházek.

A na závěr – k jaru patří barvy. Pro ženy je teď ideální příležitost začít si oblékat veselejší barvy, třeba zelenou, žlutou nebo oranžovou, které v zimě působí až příliš řvavě. A aby těch barviček nebylo málo, můžete si zkusit třeba vymalovat nějakou mandalu. Kromě toho, že snadno (asi za hodinu) vytvoříte krásný obrázek, můžete si přečíst i něco o své momentální náladě podle barev, které jste zvolili, a také si trochu při kreslení zameditovat.

úterý 19. března 2013

Těšení

Paráda! Sotva nastoupím do vlaku a ten se rozjede. Prostoupí mě slavnostní a zároveň radostný pocit, že jedu na výlet. Bude to báječné a dobrodružné. A můžu o tom psát.

Měla bych se nasnídat, ale jsem tak vzrušená z toho, že zase něco podnikám, že na to nemám ani pomyšlení.

Projíždíme několikerými tunely, mezi nimiž se kochám pohledem na řeku, která poslušně teče podél tratě. V Bílovicích nad Svitavou krátce zavzpomínám na Rudolfa Těsnohlídka a Lišku Bystroušku. Jak je to dávno, co jsme tu byli? A já si ji od té doby ještě pořád nepřečetla. A taky si vzpomenu na příjemnou procházku, rychle pohlédnu na druhou stranu na krásný kostel. Musím se usmát vzpomínce na chlapíka močícího do kolejiště a volajícího: „Já si pochcal psa!“

V Blansku letmo obdivuji jakési zajímavé budovy a pak jednu s romantickými věžičkami. popíjím farmářské mlíčko, křoupu suchary a ačkoliv mám na sobě svetr, je mi trochu chladno, leč zatopit není kde.

V devět hodin se na loukách kolem objevuje poprašek sněhu. I hladina nedaleké vody zamrzla. Ostříhala jsem z rukavic žmolky a vypadají teď opravdu parádně. Mám z nich ještě větší radost.

Dneska si vyzvednu klubíčka, zítra mě čeká hodina pletení. To bude báječný výlet!

Příprava na pobyt v Praze

Do Prahy se balím podle svého univerzálního seznamu. A jak už jsem psala, všechno pěkně ladím do modré. K milému překvapení lidiček, u kterých bydlím, nezapomínám ani na takové věci jako je zubní kartáček, pyžamo, ručník a podobně. Považuji to za samozřejmost.

Když tak nad tím zpětně přemýšlím, asi jsem si toho vzala zbytečně moc. Třeba dva svetry na čtyři dny. Na druhou stranu byl úžasný nápad ke kalhotám přidat sukni a šaty. Dobře, možná by stačilo jen jedno z toho, ale stejně to byl dobrý nápad. Paradoxně mi v nich totiž bylo tepleji než v džínách. To dělají ty termopunčochy. Báječný vynález!

Jako naprostá zbytečnost se ukázal Hradník. Na žádném hradě jsem nebyla, a když jsem poslední den zavítala na ten Pražský, pro změnu jsem s sebou měla kabelku, do které jsem si ho nepřendala. Nejraději bych si pořádně vynadala, ale nemohla jsem, protože výčitky jsem si zakázala už v lednových předsevzetích. Stejně by mi nijak nepomohlo říkat si, že jsem blbá, ale dost mě to štvalo. Na druhou stranu v Praze budu zase za chvilku, tak co.

pondělí 18. března 2013

Zpátky "doma"

Po návratu z Prahy se nestačím divit, co se děje s počasím. V Brně se doslova zbláznilo. Celý den chumelí a chumelí. Na silnicích i chodnících se z břečky pomalu ale jistě stává led. Všude to klouže. Kalhoty jsou rozmáchané a člověk vypadá jako sněhulák. Ještě že jsem doma. Štěstí, že takhle nebylo o víkendu.

Modrou si přetahuji z minulého týdne a toulám se městem se známými od kamarádky. Sladký život doktoranda.

Nejdřív jdeme na přednášku o Etiopii, ze které rozumím víceméně jen fotkám, ale vůbec mi to nevadí. Rozhodně stojí za to. Pak na oběd do menzy a nakonec… jako třešnička na dortu následuje čajovny Starý dvůr. Jedna z mých milovaných. Mají tam milé ceny a příjemné prostředí, o obsluze ani nemluvě. Dávám si jahodový oolong a s novou známou se shodneme, že zelené čaje se na zimu zkrátka nehodí. Jasně že ne… člověk se po nich ochladí. Možná je to jen psychologický klam, ale přece se v téhle ledárně nebudu ještě chladit. Potěší mě, že se s úspěchem setkává i špaldová káva s ovesným mlékem, které jsem doporučila. Ještě váhám, zda si nekoupit nové náušničky, ale prozatím ne.

pátek 15. března 2013

Modrá....

Barevné týdny mají tu výhodu, že se vám snadno balí. V jedné poličce mám modré oblečení a z druhé k němu snadno doladím černé nebo bílé. Značně se mi tím zjednodušuje problém slaďování, kterým my ženy trpíme.

Takže Praha bude v modré...

čtvrtek 14. března 2013

Kurz time managementu

Před pár dny jsem byla na kurzu time managementu. Opět. Jasně, vím, už jsem sama odborník… alespoň podle ostatních. Já o tom pořád pochybuji. Ale já bych o sobě pochybovala, i kdybych na toto téma přečetla všechny existující knihy a vyzkoušela všechny metody, plus vymyslela jednu vlastní. Takže řekněme, že jsem odborník, protože jsem toho spoustu vyzkoušela, ještě víc přečetla a taky napsala asi dvacet stránek skript. Jo a ještě to učím.

Svou účastí jsem trochu vyplašila lektorku. Co tam dělám, když to vlastně všechno umím?

Chci si to zopakovat. Jedna věc je něco teoreticky znát a druhá opravdu to používat. Navíc jsem přesvědčená, že vždy, všude a od kohokoliv se člověk může přiučit něco nového.

středa 13. března 2013

Sri Chinmoy

Už jsem zmínila, že mám Kapky moudrosti srdce od Sri Chinmoye. Je autorem knih, obrázků, básní i citátů. Jeho aforismy pokládám za úchvatné a často mě potěší, když si je jen tak prohlížím. Některé si můžete prohlédnout třeba tady.

A teď pár těch, které se líbí mně:

Když síla lásky
nahradí lásku k síle,
člověk bude mít nové jméno:
Bůh.

Krása a vůně víry
nás mohou dovést
k jakémukoli cíli.

Samou přirozeností laskavosti je šířit se.
Budeš-li laskavý k druhým,
budou dnes laskaví k tobě
a zítra k někomu jinému.

úterý 12. března 2013

Pondělí v Praze (12. 11. 2012)

Brzy ráno vyrážím do pražských uliček. Jedu s kámoškou metrem a jsem trochu vyplašená z toho, že kousek mám jet sama. Nesnáším metro! Nesnáším pohyb pod zemí! Na zemi jsem v pohodě. Docela dobře se orientuju. S mapou je to někdy trochu horší, ale naše neshody docela dobře řeším. Zpátky obvykle trefím bez nejmenších obtíží. Ale pod zemí jsem nemožná. V Brně jsem už spoustu let a podchod u nádraží je naprosto směšnej. Má jen pár odboček. Stejně se tam orinetuju jen podle obchodů a napoprvé se stoprocentní jistotou jdu vždycky blbě. Nebo to můžu dělat jako se sněženkama a bledulema. Juknu na to, pomyslím si, aha, to je bledule, a tak jednoduše vím, že to je sněženka.

Naštěstí to zvládnu úplně bez problémů, metro stojí relativně dlouho a lidí vystupuje dost. Naprostá pohoda, zbytečně plaším. Ale ten správný strach má teprve přijít. Kámoš mě vezme k nim na fakultu a ukáže mi výtah páter noster. Nikdy jsem takový neviděla, a tak se pochopitelně značně zděsím, když mineme cedulku, na níž červeným písmem stojí: „Vystupte!“ Pak bude strojovna a pak… ani si nechci představit, jak mě to někde rozmačká. Naštěstí se nic nestane. Cedule byla zbytečně děsivá. Prostě jen jedeme zase dolů. Jsem trošinku navztekaná, protože si přijdu nesmírně hloupě. Co by tam asi tak mohlo být? Kámoš má ze mě srandu a mě štve, že si připadám jako úplný idiot.

Ale následující motovýlet to spraví. Vyjedeme si na Levý Hradec, kde se kochám kostelem sv. Klimenta. Vážně se mi líbí a podzimní počasí se spadanými listy vytváří tu správnou atmosféru. Je to nádherná rotunda v Žalově v Roztokách. 
 
A pak se podíváme k Okoři. Až po Vánocích si uvědomím, že jsem si ho měla poznamenat do Hradníku, svého nového turistického záznamníku, který mě nutí navštívit alespoň 40 hradů nebo zřícenin v Čechách a 28 na Moravě. Škoda, že nezahrnuje také zámky, které mě rovněž zajímají. Večer pak vlakem ujíždím s báječným pocitem dobře strávených dní.

pondělí 11. března 2013

Všechno nejlepší k svátku

Dneska má svátek Angelika, česky Anděla. Dalo by se říct, že si k svátku nadělím další výlet do Prahy. Bude to dobrodružství, už se těším. A snad při tom něco také udělám do své disertační práce.

Dívám se, co jsem napsala o svých dvou loňských návštěvách Prahy na blog. Nic moc, na to kolik jsem toho zažila! Když on člověk tak nerad píše hodně zpětně. Ale i tak, na dvě návštěvy 12 článků, to je slušný.

Opět jedu na čtyři dny… od čtvrtka do neděle a plánů mám až hrůza. Vlastně nic konkrétního, jen různě povypisovaná místa, která bych možná chtěla vidět. Pro ty zvědavé jich alespoň pár zmíním. Například tu obrovskou zoologickou zahradu. Nejraději bych postupně navštívila všechny české (a třeba i slovenské) zoo. Pak nějaké to muzeum. Zjistila jsem, že jich je v Praze až nechutně moc, takže si budu muset pečlivě vybírat, protože jinak bych na vstupném utratila majlant. Namátkou třeba muzeum alchymistů a mágů staré Prahy, umělecko-průmyslové muzeum, Náprstkovo muzeum, poštovní muzeum a další. Z dalších zajímavostí by to mohl být letohrádek Hvězda, mohyla na Bílé hoře, středověké městečko Řepora… a samozřejmě nějaké ty obchůdky s různýma věcičkama… určitě si přivezu nějaký malý dáreček.

P. S.: Děkuji M. za přáníčko!

Nedělní toulání Prahou (Ne 11. listopadu 2012)

Neděli trávím s holkama… s naší úžasnou partou. Tedy její převážnou většinou, protože dvě kámošky nemohly. Plány udělala ta nejaktivnější z nás. Mně je to v podstatě jedno. V Praze jsem byla třikrát: jednou v multikině na Medvědích bratrech, kteří byli fakt skvělí, a jednou ani nevím kde, naposledy pak na muzikálu Cats, který byl úžasný. A taky jediný, který jsem kdy viděla.

Vyrážíme na Letnou. Naším cílem je Kyvadlo. Turistickou vizitku s ním jsem si kupovat nechtěla, protože jsem se domnívala, že je to něco malého nezajímavého. Ukázalo se, že jsem se mýlila. Od kyvadla je krásný výhled, i když je zrovna mlha a tak trochu sychravo.

Zaujmou nás boty, které visí na šňůře vysoko ve vzduchu. A zdaleka to nejsou jen tenisky. Vyrážíme na Pražský hrad a procházíme místy, která už znám. 

Druhým cílem je Vyšehrad, ale chvilku potrvá, než k němu dojdeme. Jdeme kolem řeky a náhodou vidíme sochu nějakého chlapíka. Samozřejmě k ní musím slézt. Připadá mi nějaká povědomá. Kdopak by to asi mohl být. Jen tak plácnu, že třeba Sri Chinmoy. Kouknu na cedulku a helemese, fakt jo. Jedna kámoška se ptá, jestli ho znám. „No, osobně ne,“ směju se, ale jinak od něj mám Kapky moudrosti… takové ty kartičky ve tvaru vizitek a je jich plná krabička. V různých etnoobchůdcích, čajovnách a na dalších podobných místech je mají nahoru zadní stranou, která je pro všechny stejná. A říkávají, že když si vezmete tu vrchní, nebo kteroukoliv jinou, která vás „přitahuje“, najdete tam poselství přímo pro sebe. 

Také vidíme mimina, která dříve byla na Žižkovské věži. Pochopitelně si na ně musíme vylézt a vyfotit se. Je to pořádná fuška. Jsou větší, než se zdají a jak jsou kovová, děsně kloužou. Při pózování fotografovi máme co dělat, abychom z jejich naleštěných zadků nesklouzly rovnou na zem. 

Poté, co přejdeme řeku, vidíme tančící dům. Vedeme vážné rozhovory a než se nadějeme, už stoupáme k Vyšehradu. A to je ta pravá chvíle pro to dát si svačinku. Bez nejmenších obtíží sníme kamarádčiny „obrovské“ zásoby. Ještě že jsme jí do toho mluvily, protože jinak by vzala jen polovinu ;-).

Chceme nakouknout do kostela, ale je nám to zakázáno, protože tam právě probíhá křest nebo něco podobného. Nevadí, aspoň si prohlížíme rotundu sv. Martina a čteme si na papíře, který na ní visí, jak to bylo se svatomartinskou husou. Prý to je trest za to, že husy prozradily, že se mezi nimi sv. Martin ukrývá.

Dole pod kopcem hledáme benediktinské opatství Panny Marie a sv. Jeronýma v Emauzích. Není to taková sranda, jak si myslíme a to ani když máme s sebou mapu a kartografku (nepravou). Naštěstí se před námi jakoby odnikud vynoří právě ve chvíli, kdy to chceme vzdát. Máme totiž i jiné plány. Třeba Galerii Harfu a paní Marii Brožovou, která v ní právě kreslí obraz zvaný Anděl inspirace. Mimo to tam vystavuje všechny své nádherné obrazy.

Asi není třeba dodávat, že se tam nějakou tu hodinku zdržíme a já si koupím hned několik pohledů, ačkoliv nejsou nejlevnější. Ale jsou tak nádherné a nabyté energií a barvama, že nemohu odolat. Tohle byl vlastně důvod, proč jsem do Prahy jela. A tady se loučíme s holkama, které jedou domů, zatímco já v Praze ještě jeden den zůstanu.

Výstava panenek

O víkendu jsem šla na výstavu panenek. Byly to takové ty klasické, co vypadají jako miminka. Upřímně řečeno, byla jsem dost zklamaná. Ačkoliv jsem si s panenkami jako malá samozřejmě hrála hodně a ráda, nikdy se mi nelíbily… nebo si to z té doby nepamatuji… ty miminkovské. Kdo si chce hrát s miminem?

Zatímco ty dospělé… třeba taková Barbie? Té můžete oblékat krásné šaty, malovat ji, představovat si, že vaří večeři, že jede na výlet s Kenem… a spoustu dalších věcí. Vymýšlíte romantické příhody.

Navštívená výstava byla v tomto směru značně omezená. Dozvěděla jsem se sice pár nových věcí a prohlédla si různé hezké šatičky, ale miminkovské panenky mě nijak zvlášť nebraly. Většinou vypadaly jako naštvaná miminka. Líbila se mi panenka černoušek, protože takovou jsem ještě nikdy neviděla. Panenky s porcelánovýma hlavičkama byly téměř k nerozeznání od těch běžných. Roztomilá byla panenka spící na bříšku, která měla na zádech křídla jako andílek. Naproti tomu nejhorší byla snědá panenka s tmavými vlasy „na ježka“ a výrazem profesionálního zabijáka.

neděle 10. března 2013

Potraviny proti stresu

Jak už jsem zmínila dříve, některé potraviny prý pomáhají zmírňovat stres. Důvodem je „L-tryptofan, esenciální aminokyselina se schopností proniknout do všech tkání včetně mozkových buněk. Podle potřeby si tělo dokáže z něho vyrobit několik set dalších látek, které pak slouží konkrétním účelům. Patří mezi ně např. serotonin, melatonin, vitamin B3 a acetyl koenzym A. Úkolem serotoninu, občas nazývaného hormonem štěstí, je regulace napětí v centrálním nervovém systému.“ V jiném článku poukazují na to, že za boj proti stresu jsou odpovědné například tyrosin, hořčík, polyfenoly, vitamín B9 atd.

Přináším vám jejich výčet, abyste si to mohli sami na sobě vyzkoušet.
  • maso: losos, humr, krocan, drůbeží maso, játrech, ryby,
  • zelenina a ovoce: fazolky mungo, chřest, špenát, zelí, fazole, tmavší listová zelenina, avokádo, petržel + luštěniny, kešu, mandle a vlašské ořechy, sója, sezamová a dýňová semínka,
  • banány, ananas, borůvky, broskve, jablka, hrozny, bobuloviny, granátové jablko,
  • ostatní: slunečnicová semínka, tofu, sýr cottage, zelený čaj, olivový olej, hořká čokoláda (70 a více procent), mléko, jogurty, káva, kakao, obiloviny a celozrnné výrobky.
Zdroje:
http://www.zijemenaplno.cz/Clanky/a76-Pri-depresi-jezte-mungo-a-chrest.aspx
http://www.protistarnuti.cz/clanky/potraviny-zpomalujici-starnuti
http://www.fitweb.cz/clanky/kuchyne/458936-bojujte-proti-stresu-jidlem

Chřest

Minule jsem psala o tom, že jsem si novým receptem zlepšila náladu. Údajně (viz kniha Projekt štěstí) to tak funguje i u dalších věcí, které se nově naučíte. Máte totiž pocit růstu. Zatím to nemám dostatečně ověřeno, ale faktem je, že už jsem to několikrát zažila a já osobně obvykle mám sama ze sebe dobrý pocit, když se naučím něco nového.

Na druhou stranu ten dobrý pocit mohl být také vyvolán chřestem… ovšem za předpokladu, že bych ho snědla dříve, než se mi výrazně zlepšila nálada. Což se nestalo. Možná už jste někdy slyšeli o tom, že některé potraviny způsobují, že se cítíte příjemněji. Mým nejoblíbenějším příkladem je losos, kterého jsem se naučila jít o zkouškovém proti stresu. A teď jsem si vzpomněla, že mezi tato jídla patří i chřest.

Chřest údajně také pomáhá mládnout a je to afrodisiakum. Přičítá se mu mnoho dobrých vlastností, takže by měl být dobrý pro zažívání kvůli velkému obsahu vlákniny, čistit organismus, pomáhat s kožními problémy, akné, cukrovkou a tak dále a tak dále. Nejlepší asi bude zařadit ho občas do svého jídelníčku pro jeho jemnou chuť a snadnou přípravu: uvařit ve vodě cca 5 minut, zabalit do šunky a chroupat k pečivu nebo bramborám.

Zaujalo mě, že se dá jíst i syrový. Měli byste si ho pořídit co nejčerstvější. Poznáte to tak, že na řezu z něj při stisku vytéká tekutina. Jeho sezona je od dubna do června.

Zdroje:
http://www.zijemenaplno.cz/Clanky/a76-Pri-depresi-jezte-mungo-a-chrest.aspx
http://www.bylinky.eu/chrest-je-prirodnim-elixirem-mladi.html
http://ona.idnes.cz/uvarte-si-doma-elixir-mladi-aneb-staroceske-chrestove-menu-pan-/recepty.aspx?c=A120507_174613_recepty_lf

sobota 9. března 2013

Opečte si chřest a zlepšete náladu

Jednou večer jsem přišla domů pořádně rozladěná. Nic se mi nedařilo a celý den byl hrozný. Neměla jsem náladu vůbec na nic. A byl nejvyšší čas pustit se do vaření večeře. Vytáhla jsem časopis, který jsem v Bille dostala zadarmo k nákupu a pustila se do studování receptu. Vždycky je dobré pořádně si ho přečíst, aby vás při postupu krok za krokem v polovině nepřekvapilo, že máte přidat něco naloženého či usmaženého, co jste měli udělat den předem. Někdy mi autoři receptů přijdou opravdu zabednění. Přece není zase takový problém, napsat postup tak, jak jde opravdu po sobě, ne?

Tenhle recept sice byl krok za krokem, ale tak trochu chaoticky, že jsem stejně nevěděla, co k čemu přidám a kdy. A taky jsem neměla některé přísady. Ale nakonec to nevadilo. Když to hodně zjednoduším: na pánvi rozpálíte olej a na něm opečete chřest, v jiné pánvi nebo hrnci rozpustíte máslo a necháte na něm zkaramelizovat cukr, do něhož nasypete nadrobno nakrájenou cibulku a počkáte, dokud „nezezlátne“. Jinými slovy pokusíte se odhadnout, kdy už je dostatečně opečená, protože zlatá je od zkaramelizovaného cukru. A tuhle směsku přimícháte do olivového oleje smíchaného s hořčicí a jablečným octem. Množství surovin jsem odhadla, ale podle receptu můžete použít 6 lžic oleje a po 1 lžičce hořčice a octa). V původním receptu byl použit zelených chřest a balsamikový ocet, ale já si i takhle svůj sváteční předkrm užila. A té cibulky bych se s chutí namlsala… A nálada? Samotné vaření něčeho nového mi ji parádně vylepšilo. Že bych psychologům navrhla novou terapii vařením? To by se mohlo líbit zvláště mužům. :-)

pátek 8. března 2013

Přání k svátku

Dostala jsem smskou přání k mezinárodnímu dni žen. Nejprve jsem koukala na text „všechno nejlepší“ a přemýšlela, jestli dnes mám narozeniny. Byly nedávno, takže ne. A svátek? Ten by zase měl být až za dlouho… Prvně mě napadlo… aha, pátek, bláznů svátek… zase nějaký vtipálek. A pak mi až docvaklo, že je mezinárodní den žen. Asi jsem nějak podezíravá… :-)

Tak jsme byli v Šutru

Šutr je hospoda v historickém stylu. Vlastně je to spíš pivnice, takže mají více druhů piva a také určité zajímavosti. Třeba víno s medovinou zvané kurvína, pivo s medovinou takzvanou kormu… Thorovo kladivo (víc medoviny s pivem).

Do pivnice se dostanete, když půjdete po Kapucínském náměstí v Brně po pravé straně. Dovnitř doporučuji chodit pouze s mužem nebo v dobrých botách, protože dveře jdou skutečně těžko otevřít.;-)

středa 6. března 2013

Konečně spolu

Ačkoliv je začátek března, udělali jsme si s přáteli vánoční večírek. Kdepak, nejsme tolik vepředu, spíš pozadu. Je nás totiž šest a máme značné problémy se někdy všichni sejít. Ale tentokrát jsme konečně po dlouhé době byli opravdu všichni. I když někteří přišli výrazně později.

Možná nebyl nejlepší nápad jít tam, co vždycky, protože tam byla zrovna diskotéka, a tak jsme měli trochu problémy se slyšet, když začali hrát. Navíc přibližně do půlnoci to nebyla hudba ale povedená replika něčího zvracení. Či jak poznamenal kamarád remix remixu… a podle toho to vypadalo. Od půlnoci začal DJ pouštět písničky tak, jak byly stvořeny a bylo to hned o poznání lepší. Brzy jsme objevili, že jeden ze způsobů, jak si kloudně pokecat, je jít tančit. Na parketu se totiž člověk slyšel, když byl při tanci dostatečně blízko. A taky jsme se potřebovali trochu vyřádit, protože všichni celé dny jen sedíme a něco klofeme do počítačů.

Celkově byl večer báječný. Dozvěděla jsem se nějaké ty novinky a viděla lidi, kteří patří mezi mé nejoblíbenější přátele. Znají mě už téměř polovinu života. Během večera jsem se dozvěděla pár překvapivých věcí. Z těch, které bych chtěla zveřejnit, snad jen to, že o mně všichni mají mnohem vyšší mínění, než ho o sobě mám sama. Což mě vede k zamyšlení – znají mě tak špatně (po deseti letech), nebo mám opravdu příliš malé sebevědomí?

úterý 5. března 2013

Čtyři pohledy

Když jsem v pátek přišla domů, našla jsem ve schránce obálku. Razítko bylo z města, ve kterém jsem nikoho neznala. Kdopak mi to asi píše? Brzy jsem zjistila, že to je kamarádka z vysoké školy. Přišla na úžasný nápad – v jedné obálce mi jako dopis poslala čtyři na sebe navazující pohledy. Už se moc těším, až si je všechny vystavím na nástěnku.

Kromě toho, že mě celkově potěšilo, že si na mě vzpomněla, nadchlo mě i to množství pohledů. Ukázalo se, že víc pohledů můžu udělat větší radost než jeden. A to jsem si myslela, že v této oblasti platí ekonomický zákon o vzácnosti – čím méně kusů, tím více si jich člověk váží.

pondělí 4. března 2013

Miluju svoje poznámky

Sedím si takhle u stolu a najednou mě zaujme sešitek. Koupila jsem si jich kdysi více stejných, tak rychle nakouknu, co v něm asi tak může být. Jé! Zepředu vtipy a hlody a zezadu citáty a básně.

Paráda! Otevřu ho zepředu a začnu od těch posledních – nejnovějších. Ty jsou mi dobře známé, ale jak se propracovávám dopředu, narážím i na ty zapomenuté a opravdu se bavím.

Dnes mě v práci pomocí těžko určitelných asociací napadlo, že bych si měla vytvořit sbírku návodů na háčkovaný čtvereček, protože jsem se pustila do háčkované deky ze čtverců. Původně to měl být super crazy projekt, ale pak jsem trochu ustoupila i kvůli praktičnosti a vybírám si jen ze 100 % bavlny o síle 125 metrů na 50 gramů. Nebude to bůhvíjak teplé, ale bude to krásné. Až budu chtít něco teplejšího, udělám si pléd ze silnější příze.

A to ještě nic není proti tomu, že jsem našla na kusu papíru rozepsanou povídku o králi plesu. To jsem se teprve nasmála...

neděle 3. března 2013

Miluju hudbu

Jsou písničky, při kterých prostě nedokážu sedět. Musím jít tancovat, nebo se neposedně vrtět či si aspoň podupávat nohou. Je to hrozný, nedá se tomu zabránit. Nejhorší je, když mám dělat něco jiného. Nechci být ignorantská nebo neposlouchat, co mi kdo říká, ale někdy prostě nejde počkat, až TOHLE dohraje. Když jsem s přáteli nebo blízkými, můžu je upozornit na pěknou písničku a dořekneme si to potom, ale s někým cizím by to asi působilo poněkud divně. Už jsem se párkrát přistihla, že jsem naprosto vypustila, co ten druhý říká, a věnovala se jen hudbě. Jasně, silou vůle se mi podařilo soustředit se zpátky, ale kolik to stálo námahy a úspěšnost stejně byla třeba jen padesát procent... nebo míň.

Nejhorší je, že na spoustě plesů nebo zábav hrají tyto písničky v prvních sériích… a tudíž ještě nikdo netančí. Jednou jsem to nevydržela a šla jsem. Byl to Brichta nebo Arakain a jejich Sirael nebo Zemřít je nepovinný. Podobných písniček mám jen pár a většinou je znám už dlouho, třeba z dětství. Ale sem tam přibude některá novější, třeba Radši si to píšu. Ta je jednou z těch, které se mi líbí jen tak, sami o sobě. Další takovou je například Victim od Sold my Soul. Ale jiné se mi líbí pro to, co jsem „s nimi“ zažila. K těm patří třeba Under the Bridge, ani v originále není hezčí, než když mi ji zpívá přítel.

sobota 2. března 2013

Zhodnocení zbývajících únorových předsevzetí

Přímost je sice hezké předsevzetí, ale trochu tíž se uplatňuje, zvlášť když máte sklony nevyhledávat potíže a vyhýbat se věcem, které nemáte rádi. Třeba telefonování. A přitom úplně zbytečně. Čtrnáct dní před sebou valím kámen, že mám někam zavolat. Nakonec teda zavolám. Za pár minut je po všem a já na to myslela takovou dobu!!!

Meditovat jsem se zatím nezačala ani učit. Nicméně zen studuji celkem pilně, a když na meditaci myslím, tak trochu nejspíš i medituji. Všímám si chvil, kdy jsem plně zaměřena pouze na to, co dělám. A musím uznat, že jsou to ty nejkrásnější. Jednou z nich je například paličkování. Postupem času se ukazuje, že při něm ani nemám chuť mluvit. I když by bylo o čem a s kým… je to tak báječné jen sedět a přehazovat paličky. Jednu za druhou. Klid, vyrovnanost. Skoro jako počítat nádechy a výdechy. Popravdě to občas dělám v posteli. Když nemůžu usnout, protože mám v hlavě příliš mnoho myšlenek. Počítání nádechů a výdechů je jednotvárné. Ačkoliv soustředění mě udržuje bdělou, zároveň pouštím z hlavy všechny starosti a nezodpovězené otázky či nedokončené úkoly. A tak se učím meditovat, i když je to jen vleže a nejspíš dost špatně.

Nedávno se mi podařilo meditovat i při kreslení… úplně jsem zapomněla, že existuju a bylo to nádherné…

Předsevzetí přestat ulpívat jsem začala uplatňovat v tom, že jsem se navoněla i jen tak sama pro sebe doma. Že jsem se namalovala, i když jsem nešla na schůzku nebo někam moc mezi lidi. Že jsem si četla svou milovanou knihu – Rozbřesk – i když jsem měla dělat něco úplně jiného. Nakonec se ukázalo, že právě to, že jsem si udělala radost hned, mě báječně nakoplo k dalším činnostem, zatímco předtím jsem kvůli nedostatku spánku připomínala spíše zombíka a nic se mi nechtělo.

Narovnat se je jedním z předsevzetí, které se snad nikdy „neokouká“. Bohužel. Kolem nás se každodenně tolik lidí hrbí, že mnozí máme sklony to přijímat. Také k tomu vede malé sebevědomí a pocit, že nás úkoly tlačí k zemi. Ovšem když se narovnáte, hned se vám lépe dýchá, jí a celkově žije. Začnete si více věřit. A taky děláte něco pro svoje záda. A možná docela dost.

Soustředit se na to podstatné mi pomohlo lépe si organizovat čas a vybírat, čemu se chci věnovat a kdy. Podobně byla vhodně zvolena i předsevzetí: Pěkně popořadě. Jedno po druhém. Zapomeň na „co když…“ a Jsem tady a teď. která se mi snad celkem dařilo plnit.

Z vysoké školy mám jeden špatný zvyk – do uklízení se nejraději pouštím ve chvílích, kdy se to nejméně hodí – když mám na práci úplně jiné věci.