Kdo hledá...

Jedna blondýnka pozve druhou na kafe. Jakmile začne voda vřít, zalije oba šálky, jenže zjistí, že v konvici zbylo ještě hodně vody. Povídá: "Poslouchej, mně zbylo ještě dost vody. Co s ní? To je přece škoda vylít."
A druhá: "Tak ji mrskni do mrazáku. Horká voda se hodí vždycky."

Tenhle vtip jsem slyšela poprvé o tomto víkendu, konkrétně v pátek. A hned v sobotu jsem si říkala, že bych to mohla zkusit praktikovat zrovna tak.  Jinými slovy, připadala jsem si úplně blbá. Už potřetí jsem nebyla schopná dorazit na návštěvu ke kamarádovi. A dokonce ani s mapou. Jasně, mapa je vám fakt k ničemu, když nevíte, v jaké ulici bydlí, ale stejně.

Mám tak trochu vizuální paměť, nebo jak bych to nazvala. Zkrátka dobře si pamatuju - pokud se příliš nevykecávám a aspoň trochu koukám kolem sebe - kudy jsem šla. Pamatuju si místa, která jsem viděla a dobře si pamatuju čísla. Aspoň přibližně - místo 24 jsem si myslela 27 a místo 11 jsem si pamatovala 14, ale to je slušný na to, že jsem se to vůbec neučila a jen mi to uvízlo v paměti, samo od sebe. Tahle paměť je často úžasná, funguje i po dlouhé době na základě toho, co je mi povědomé. Taky mám myslím slušnou intuici, která mě vede směrem, kterým chci. Obvykle. 

Jenže u tohohle kámoše jsem jednou zabloudila. Nejspíš zrovna poprvé, a tak jsem podruhé a tentokrát opět šla po trase, která mi byla povědomá. Chtě nechtě mířím místy, která znám a jsou mi povědomá. A ještě si cestou libuju, že to tu znám a snadno to najdu. Naštěstí si taky pamatuju vchod do domu. Vím, jak má vypadat a i malé rozdíly vnímám docela zřetelně. Ať se mi ulice líbí sebevíc, mnou hledaný dům nikde není. A tak nezbývá, než si to přiznat, zvednout telefon a zeptat se na adresu. Nemusíme telefonovat půl dne. Mám mapu a snadno to najdu. Jen potřebuji ulici a číslo. Vlastně i bez něj bych se obešla. Je to na konci, v takové zatáčce a ke dveřím vedou schody. Poblíž je keř. Připadám si trochu blbě, ale co, aspoň jsem ho rozesmála.