Miluju hudbu

Jsou písničky, při kterých prostě nedokážu sedět. Musím jít tancovat, nebo se neposedně vrtět či si aspoň podupávat nohou. Je to hrozný, nedá se tomu zabránit. Nejhorší je, když mám dělat něco jiného. Nechci být ignorantská nebo neposlouchat, co mi kdo říká, ale někdy prostě nejde počkat, až TOHLE dohraje. Když jsem s přáteli nebo blízkými, můžu je upozornit na pěknou písničku a dořekneme si to potom, ale s někým cizím by to asi působilo poněkud divně. Už jsem se párkrát přistihla, že jsem naprosto vypustila, co ten druhý říká, a věnovala se jen hudbě. Jasně, silou vůle se mi podařilo soustředit se zpátky, ale kolik to stálo námahy a úspěšnost stejně byla třeba jen padesát procent... nebo míň.

Nejhorší je, že na spoustě plesů nebo zábav hrají tyto písničky v prvních sériích… a tudíž ještě nikdo netančí. Jednou jsem to nevydržela a šla jsem. Byl to Brichta nebo Arakain a jejich Sirael nebo Zemřít je nepovinný. Podobných písniček mám jen pár a většinou je znám už dlouho, třeba z dětství. Ale sem tam přibude některá novější, třeba Radši si to píšu. Ta je jednou z těch, které se mi líbí jen tak, sami o sobě. Další takovou je například Victim od Sold my Soul. Ale jiné se mi líbí pro to, co jsem „s nimi“ zažila. K těm patří třeba Under the Bridge, ani v originále není hezčí, než když mi ji zpívá přítel.