neděle 27. srpna 2006

Právě teď

Je čtvrt na pět, sedím v cizím pokoji s lidma, které znám jen pár dní, ale je mi bohovsky. Vážně! Dnešek, no vlastně včerejší večer jsem si opravdu užila. Co na tom, že zítra jdu do práce a mám rovnou desetihodinovku. Ono je to vlastně už dneska! Teď se prostě cítím báječně... mám nové přátele, oslavili jsme kamarádův svátek a teďka papám meloun a píšu si na blog... co víc bych si mohla přát? Možná jen se trochu vyspat a přežít zítřejší šichtu.

neděle 20. srpna 2006

Ten s hezkýma očima

Do háje s láskou, řekla jsem si v duchu a podepsala smlouvu o brigádě. Usmála jsem se na paní z agentury, která ji rovněž podepsala. Na tyhle prázdniny jsem si sehnala brigádu, dokonce jsem si dala desetihodinové směny, z čehož vyplývá… no jasně, ani náhodou nebudu mít čas na kluky, a tak mi nehrozí, že bych se zase zamilovala do někoho nesprávného.

Dneska už jdu na pokladnu po několikáté, a tak vstávám s dobrou náladou, jen málo věcí mě tam ještě může překvapit. A když se tak náhodou stane, mám pusu a taky telefon na lidi, kteří vědí, co s tím. Čeká mě sice krásná desetihodinovka, ale kupodivu necítím nic jiného než radost. Z čeho? Ani sama nevím, asi z toho, že pracuji, že se zlepšuji, že mi to jde lépe než předtím (a to o dost)… zkrátka proto, že nesedím doma a neužírám se tím, co bylo a co by mohlo být.

Jedním z prvních zákazníků je stařičký pán. Na tom není nic zvláštního, ale tenhle je tak trochu speciální. Chodí k nám (jak rychle tohle člověk začne říkat:-)) nakupovat každý den a byla jsem upozorněna, že každý den se mu nelíbí cena a stěžuje si na to. Takže se musí zavolat hlavní vedoucí, aby mu potvrdila, jaká ta cena opravdu je. A když si ubohá pokladní myslí, že je po všem, usadí se milý pán na lavičku před ni a celou dobu ji pozoruje. Sedí tam několik hodin, než sní svou skromnou svačinu a pak odejde.

Podívám se na něj s obavami v očích. Tak co mě čeká? pomyslím si a v duchu přemítám, jestli se mu nebude líbit cena u všech tří věcí, které má. Snažím se nedat na sobě znát ani nejmenší obavy a s úsměvem mu přeji dobrý den. Vlastně o nic nejde, napadne mě, tak zavolám vedoucí, ona mu řekne správnou cenu a pohoda. Uklidním se a už se soustředím na to, že mi říká, kolik co má stát. Projedu jeho věci před snímačem kódu. Píp a cena je stejná s tou, kterou řekl, potichu si oddechnu. Tak ani tu vedoucí nebudu muset volat, to je super. S radostí mu ještě popřeji krásný den a sleduji, jak si sedá na lavičku. Pro mě za mě ať si mě klidně pozoruje, stejně mám tolik zákazníků, že si ani nevšimnu, že tam je.

Zanedlouho po onom pánovi se u mě jako zákazníci objeví tři týpci. Žertují spolu a dělají blbosti. Jen mám trošku problémy poznat, který nákup je koho, když to všechno hodili k sobě. Proč myslíte, že tu mám ten hranolek s nápisem Tesco? říkám si v duchu, ale nedokážu se zlobit, dneska mám zkrátka dobrou náladu. Protože mají peníze celkem přesně, odpouštím jim ten malý prohřešek naprosto spokojená. Drobné jsou někdy opravdu důležité. Jejich srandičkám se musím smát taky. Popřeju jim pěkný den a nashledanou.

Jedním z dalších nezapomenutelných zákazníků je pán staršího věku, který kupuje dárkový koš. To mě trochu vyděsí. S dárkovým košem jsem pracovala jen jednou a nedá se říct, že by mi to někdo nějak dobře vysvětlil a navíc to bylo poměrně složité, ale tehdy pro mě bylo všechno nové. Vím, že na něm kód není a že se musím podívat, jaké číslo je naspod té ošatky. Super. Zvednu koš, který je lehčí, než jsem očekávala. Aha, šestka. Chci koš zase položit zpět na pás a nějak ho namarkovat. Když mě od pásu dělí necelých deset centimetrů, ozve se: křup! Odtrhne se polovina igelitu a obsah koše se vysype na pás. Nemůžu říct, že bych se nelekla a taky se nezděsila toho, co s tím a co tomu řekne zákazník. Nic. V klidu si dojde pro jinej. Než se vrátí trochu se uklidním. Koneckonců, tohle nebyla moje chyba, protože jsem tu ošatku držela zespodu. Teda fakt nechápu, jak se to mohlo stát. Na štěstí se vysypaly jen konzervy a něco tvrdšího a jenom na pás, takže pohoda. Ale kdyby spadlo to šampaňské a třeba na zem… Zavolám hlavní vedoucí, že tu mám dárkový koš a nevím co s ním. Mezitím si vzadu najdu kódy. Bez problémů, díky popiskům najdu koš č. 6, což je oproti prvnímu setkání s takovýmto košem změna k lepšímu, ale nachází se u něho dva kódy a každý na jakousi ošatku. Vedoucí mi říká, že když použiji část obou těchto kódů, dostanu správnou cenu. Poděkuji, zkusím to a skutečně, jsem spokojená. Příště už to budu umět sama. Možnost vyzkoušet si to přijde hned o pět zákazníků později, ale opravdu to už umím a koše naštěstí zůstává v celém stavu.

Zajímavých zákazníků mám ještě mnoho, a tak se jenom usmívám, když si vzpomenu, jak mi mnoho lidí říká, že tohle by dělat nemohli, musí tam být nuda. Vážně? Zajímavý, já se nenudím ani chvilku. A když náhodou jo, brzy se to změní.

Na přestávku jdu s dobrým pocitem, že tohle je opravdu práce pro mě. I když to možná bude znít trochu legračně, svým způsobem je to práce s lidmi a jak mi mnozí tvrdí, to se pro mě hodí. Navíc si myslím, že to s lidma celkem umím. Jsem toho názoru, že s každým se dá rozumně domluvit a taky mám lidi ráda. Některý jsou opravdu fajn a dokáží vám zlepšit náladu, když ji máte špatnou. Ale také existují mrzouti a brblouni. Proti nim je nejlepší úsměv, milý pozdrav, rychlé namarkování nákupu, dostatečně hlasité sdělení ceny a popřání pěkného dne. Potom si nemají na co stěžovat. Přestože se to nezdá, právě takoví lidé dokáží být velmi milí, když se k nim chováte s patřičnou uctivostí. Opravdu blbých zákazníků jsem měla jen pár (zatím) a pár jsou dva. Musím se přiznat, že toho druhého si ani nepamatuju. Ale zpět k dnešku.

Po přestávce jsem se do práce vrátila s novým elánem. Už mi zbývá jen šest hodin, tak to už zvládnu. Až v osm skončím, zajdu si tu ještě něco koupit, protože budu mít už určitě hlad. Se zákazníky zažívám nové a nové příhody. Bojuji s nedostatkem kovových mincí, přijímáním eura a také s bankovními kartami, ale nakonec všechno dobře dopadne a připadám si jako v pohádce.

Svoje zákazníky si ve většině případů nepamatuji, ale když markuji nákup snědému klukovi s pronikavýma očima, říkám si, že toho znám. Ale bůhví odkud. Možná tu u mě dneska byl. Nebo taky včera. Nebo tu někde pracuje, nebo… možností je spousta, ale brzy se rozhoduji hned pro tu první. Přiznávám, že mi to rozhodnutí usnadnil sám, protože se na mě opravdu zvláštně díval. Jeho pohled mě znervózňoval. Měl jen malý nákup, a tak jsem byla ráda, že jsem mu to namarkovala dřív, než si mohl všimnout, jak se mi třesou ruce. Naposledy jsem se mu podívala do očí, když jsem mu říkala nashledanou, jako to dělám u všech zákazníků, a zaujalo mě, jak se na mě dívá. Měl hezké oči, ale kupodivu jsem si nevšimla jejich barvy. Zvláštní, obvykle je to jedna z prvních věcí, které si všimnu. A které mě na klukovy dokáží zaujmout, připustila jsem si v duchu trošku poplašeně. Přece se nezamiluji i tady?!

Zákazník, který přichází po něm, je mi také povědomí. Z toho, že se spolu baví, je mi okamžitě jasné, že tu byl, dokonce tu v poledne byli oba. Netrvá to dlouho a dávají se se mnou do řeči. Nejprve se ptají, jestli jsem tu na brigádě a pak se „ten s hezkýma očima“ zeptá, jestli tu budu zítra kolem oběda. Ano, zítra tu budu celý den. Slibuje mi, že se zítra staví.

To jsem tedy zvědavá. S povzdechnutím si musím přiznat, že se malé schůzce nevyhnu ani v práci. Ale co, aspoň se mám na co těšit.

čtvrtek 17. srpna 2006

Pokus o recenzi

Právě jsem dokoukala film, který jsem už opravdu dlouho chtěla vidět. Toužila jsem ho shlédnout už někdy v dětství, kdy jsem si všimla obrázku v jedněch super velkých omalovánkách. Stejnej obrázek jsem bohužel nenašla, takže vám ho nemůžu ukázat.

Jakej z toho mám pocit? Ani nevím, co jsem čekala, ale líbilo se mi to. Bylo to takový… prostě pohádkový. Možná jsem čekala, že to bude trochu delší než pouhých 45 minut. A všechno, že bude trvat dýl – seznamování, poznávání… ale nakonec se tam objevilo přesně to, co bych si u pohádky představovala. Pokud jste to ještě neviděli, vřele vám to doporučuju. Je to příběh plný emocí, při kterém si člověk uvědomí, že by nikdy neměl zapomínat na své zvířecí mazlíčky.

Navíc mi to připomnělo jednu výbornou knížku. Je to asi tak rok, co jsem ji četla. Jmenovala se Rollo a napsala ji Pandora Pollen. Šlo o pejska, který se nedopatřením dostal do laboratoře, kde se provádí pokusy na zvířatech. Tu knížku bych vám opravdu doporučovala. Je to jedna z knih, o kterých si myslím, že mají hlubší myšlenku.

středa 16. srpna 2006

Jak to tedy budu psát?

V anketě jste rozhodli, že by se vám nejvíc líbilo, kdybych psala svoje prázdninové zážitky po dnech podle toho, kdy se mi stalo něco zajímavého. Osobně bych se asi spíš přikláněla k jednotlivým tématům, ale nechala jsem vás hlasovat a vy jste jakžtakž projevili zájem, takže se budu řídit vaší vůlí. Koneckonců tvorba článku je pak stejně na mně, takže co se nebude vztahovat k jednomu dni si můžu zařadit kam chci.

Protože mám dost velký problémy s časem a nestíhám psát tak, jak bych chtěla, rozhodla jsem se, že sem článku budu dávat postupně a pokud to půjde, budu je zveřejňovat od začátku prázdnin do konce, tedy opačně, než je seřazen zbytek článků. Zkuste představit, že moje velký prázdniny představují jeden opravdu dlouhej článek.