Budeme mít holčičku

Před nějakou dobou přišel přítel s tím, že bychom mohli rozšířit naši spokojeně žijící domácnost. Na statku máme dvě dospělé kozy, masného búrského kozlíka k nim (kterého nemáme v plánu sníst), tři rozkošná kůzlátka (která máme v plánu na podzim sníst), pět koček, slepičku a čtyři krůty. Jojo, čísla se pořád trochu mění, ale to už jste si myslím zvykli.

Nebyla jsem proti, dokud jsem se nedozvěděla, že jde o psa. Pes do naší kočičí vesnice?! Vyloučeno. Nikdo tu nemá psa! A já jsem za to ráda. Nemám ráda psy. Bojím se jich. A… považuju je za pitomé. Nesmyslně blafají a obtěžují okolí. Kadí na zahradě a jejich hovínka se musí uklízet. Na rozdíl od kozích bobků nemají přitažlivou strukturu, která se nepatlá na boty. A nedá se ani pořádně kompostovat (o tom více zde: https://udrzitelnyzivot.cz/jak-zlikvidovat-psi-hovinka-hodit-do-popelnice-bioodpadu-nebo-zkompostovat/ a v odborných zdrojích).

Když jsem nad tím přemýšlela, sepsala jsem si negativa co nejpřehledněji do jednotlivých kategorií:

• Finanční náklady: Žrádlo, bouda, výcvik, očkování, veterinář, případné rozkousané věci a další katastrofy.
• Časové náklady: Je třeba ho venčit a vychovávat – bití, dril nebo jinak (?). Nakupování žrádla.
• Ostatní náklady: Otázkou je, jak se bude snášet s kočkama. Jak bude zvládat děti – řvoucí, tahající ho za uši, ocas.
• Štěká a dělá kravál. Ale to je prý to, co chceme. No, já myslela, že jsem se přestěhovala na venkov, abych měla klid, svou rajskou idylku a až budou miminka spinkat, užívala si pohodu. Ne krotila psa.
• Dělá všude po zahradě hovna. Kolegyně sice říkala, že jejich pes byl zvyklý chodit o kouta, ale ostatní, co znám, kálí po celé zahradě. Kdo to bude u nás uklízet? A když bude zavřený v kotci?
• Kde bude ubytovaný v zimě? Nebude mu venku celý podzim, zimu a jaro smutno? A když bude doma sám a my v práci? Nebo na dovolený? (Pes doma = smrad, chlupy, škrábal by podlahu v obýváku + nutnost pouštět ho ven, když si zamane.)
• Zvládání dovolených – komu a kde necháme psa? Zvládne to on? A co ty lidi (psychicky i časově)? Třeba i jen když pojedeme na víkend k našim.

Šokem pro mě bylo, když jsem se dozvěděla (na svou omluvu doplním, že jsme nikdy psa neměli… a asi vím proč!), že štěně čůrá všude v bytě, když ho člověk nestihne odnést ven. Jak hloupé stvoření! Vždyť kotě se tak rychle naučí na kočkolit, nebo zamňoukat a nechat se pustit ven.

Když nad tím tak přemýšlím, vnímám psa spíš jako přítěž než nějakou přidanou hodnotu. Za mě negativa výrazně převažují nad pozitivy, ale taky jsem jich pár našla:

• Hlídá dům, nás. Snad. Teoreticky i dítě, kočárek.
• Je s ním sranda, miláček na mazlení.
• Možná se s ním dá běhat. (Ne, že by mě to bavilo, ale poslední dobou se trochu snažím.)

A to jsem se vážně snažila! :-)

Možná si teď říkáte, proč jsem ustoupila a jak se můžu na psa dokonce těšit.

No, je to trochu kompromis – já mám pět až šest koček, přítel psa, sežerou toho asi tak stejně (pokud pes nesežere kočky), takže to je asi fér. Hned od začátku jsme tak trochu uvažovali o pasteveckém, protože by teoreticky neměl mít zájem o zvířata, respektive o jejich zlobení. Existují dva druhy: jedni ovce pasou, druzí je hlídají, ti jsou pochopitelně lepší i jako hlídači objektu (nedávno se po okolí dost kradlo kutilské nářadí) a zvířata nehoní. Takže by se mohli snášet i s kočkama. Otázkou je, jak bude kočka snášet psa, ale s tím bohužel kromě postupného skamaráďování či nepořízení nic neudělám.

Pastevečák by se mohl nějakou dobu obejít bez lidí, protože bývá na pastvě sám se zvířaty. Taky by možná nemusel potřebovat tolik venčit, odborné zdroje se v tom značně rozcházejí, realitu popisují oběma extrémy: hodně pohybu a dlouhé procházky, i „ten se vám na zahradě plést nebude, lehne si v koutě na vyvýšené místo, bude hlídat a předstírat, že spí“. Stejné je to se štěkáním: mohutný odstrašující hlas versus „útočí jako střelná zbraň s tlumičem, aby nevyplašil pasoucí se zvířata“.

Do výběru se dostal Šarplaninec (Šarplaninský pastevecký pes), Alabaj (Středoasijský pastevecký pes) a Kavkazan (Kavkazský pastevecký pes). Zde se ještě hodí zmínit, že mě tenhle pes nadchl, sotva jsem o něm trochu slyšela, je to totiž povahově spíš kočka, ale o tom zase příště.

Kamna s teplovodním výměníkem

Po dlouhých úvahách jsme si koupili kamna s teplovodním výměníkem. Nějaké Prity, které mají na bocích bílé plechy, takže vypadají jako keramická. Estetiku ještě nemohu tak docela posoudit, protože stojí zabalená ve fólii v předsíni. Už asi měsíc. Instalatér nám totiž nakukal, že bude moc tak za týden nebo dva, že má moc práce. Ve skutečnosti co jsou kamna tady, nezvedá ani telefon. A přitom za instalaci rozhodně nechce dvě stovky.

Naštěstí na nich nejsme závislí, neumím si představit, že by to byl jediný zdroj tepla v novém domku. Ostatně poslední dobou jsou naše zkušenosti s řemeslníky vážně mizerné: platit zlatem, termíny nedodržovat.

Důvodem pořízení nových kamen bylo to, že od počátku byla ta menší „parádní“ plánovaná do obýváku. Spíš pro efekt než skutečné teplo, zatímco do kuchyně jsme chtěli něco funkčního. Ano, když tak nad tím přemýšlím, možná nám měli stačit stařičké Petry, které se o víkendu zase předvedly.

Na částečném home office jsem topila celý čtvrtek a pátek, a protože jsem si už den předtím všimla, že jsou kamna ráno ještě horká, zkusila jsem v sobotu otevřít spodní dvířka nad popelníkem, vyhrabat hromádku popela (ale ne všechen), která se vytvořila od pozdního odpoledne (neproštěrchávání vytvoří vrstvu popela, zpomalí hoření a kamna spíš udržují v pokoji příjemnou teplotu, ale nesálájí) a přihodit dřevo (tři obyčejné latě). Nejdřív se nic nedělo. Říkala jsem si, že mám tedy asi smůlu, budu je muset zase vyndat a normálně rozdělat oheň. Ale trpělivost růže přináší a ačkoliv jsem neviděla nic červeného žhavého, evidentně bylo v kamnech dost horko, aby dřevo vzplálo.

To jsem ale odbočila. Nevýhodou i takto skvělých kamen, která fajrují mnohem lépe než menší fešandy, u nichž slibovali 9kW (mělo by stačit na vytopení tří místností), je, že vyhřívají víceméně jen jednu místnost (kuchyň), v ložnici je i v zimě snesitelně (třeba 18°C), ale do obýváku a na záchod už teplo nejde. A když už máme nový obývák, rozhodně ho chceme používat.

Kamna s teplovodním výměníkem se používají jako kterákoliv jiná kamna, ale jsou připojena k topení a rozhánějí v něm vodu, takže pak by teoreticky mělo být teplo ve všech místnostech, kde máme topení. Jo, vážně v jedné místnosti ještě topení není. To by měl být dětský pokoj, časem. Ten milý pan instalatér říkal, že nám ho tam dá. No, uvidíme, jestli vůbec někdy přijde. A taky jestli kamna vytopí vše, co slibují.

Samozřejmě jsme si vědomi toho, že takhle velká kamna vypadají, jako bychom si do kuchyně přestěhovali centrální kotel, ale měla by mít i troubu a vypadat hezky. A taky se nám neosvědčilo chodit přikládat mimo dům. To člověk polovinu tepla vyvětrá.

Pietní zapalování svíček na Pražském hradě

Po dlouhé době jsem si zahrála na novinářku. A náramně si to užila!

Asi na sedmou večer jsem vyrazila na Pražský hrad, abych se podívala na pietní zapalování svíček za oběti Covidu v ČR. Je jich téměř třicet tisíc (k 12. 5. 2021 ráno 29.787 lidí [1]).

Samozřejmě mě už odpoledne namíchly plastové kelímky, v nichž jsem viděla nafocené rozmístěné svíčky. Celkem logicky to pak na sociálních sítích kritizovala spousta lidí. Jenže… podívejte se na to taky z druhé strany. Když už děláte takovou bláznivinu a pálíte třicet tisíc svíček (znovu se nad tím číslem zamyslete – toužila bych v tu chvíli být prodejcem svíček a dostat takovou objednávku), určitě nechcete, aby vám čirou náhodou chytnul Hrad nebo katedrála sv. Víta. Nebo, jak se ukázalo, aby vám nechytly svíčky. Sice to byly takové ty vyšší hřbitovní v plastu, ale i v kelímcích od piva je vítr sfoukával.

Udílení rozkazů

Kritika je snadná a přiznám se, že mi taky vadí ta ekologická stopa, ale nejde jen o svíčky, plastové kelímky, zapalovače, oboustrannou pásku, kterou byly kelímky přidělány k zemi, ale taky jednorázové roušky, respirátory, dnes už nepoužitelné látkové roušky, spousta jednorázových rukavic, málo průkazných antigenních testů… Zdá se mi, že nad tím vším ostatním se pozastavuji jen já. 

Za fotku stáli i „modrokabátníci“

Samozřejmě by mohlo být zajímavou otázkou, z čeho byly rozmístěné svíčky financovány. Ale trochu bych si rýpla do kritiků, zda jsou si jisti, že se kelímky deformovaly teplem, nebo byly předdeformovány předem, jak se zdá dle fotek na webu. Sama jsem totiž viděla vojáka, který se snažil udržet svíčku v hořícím stavu tím, že obě strany kelímku trochu promáčkl k sobě.

Z negativních komentářů na Facebooku mě doopravdy pobavil jen ten od Sarleh: „Kelímky od piva? To je pieta i za zavřené restaurace?“ Ale překvapilo mě, že nápad je prý ukradený organizaci Milion chvilek pro demokracii, která v dubnu na Staromáku nakreslila dvacet pět tisíc křížů (ještě jsem tam nebyla). Lidé pak na místo začali sami nosit květiny a svíčky a ke křížům připisovali jména svých příbuzných. [2]

Pohov znamená rozkročené nohy a ruce spojené za zády

Musím říct, že jsem byla spokojená. Když jsem těsně po sedmé přifrčela k Hradu, prošla jsem bránou, kdy jsem policistům řekla, že mám v kapse kapesník a ne mobil, tudíž mohu rovnou projít a nebude to pípat. A v rozepnutém batohu opravdu nemám nic nebezpečného, žádnou zbraň. Jen jehlice na pletení. Co já vím, jestli je nepovažují za zbraň? Zrovna jsem si pořídila nové kovové 2,5 mm tenké ChiaoGoo na pletení krajky. A jak říkám, jsou kovové a tenké, takže to máme bodnou zbraň, a lanko dlouhé 120 cm by ke škrcení možná taky nebylo marné.

Přede mnou utíkal chlápek s něčím velkým, co připomínalo hudební nástroj, ale připadalo mi trapné za ním běžet, tak jsem ho brzy přestala pronásledovat. Navíc se mi s respirátorem dost špatně dýchá při běhu.

Pásů svíček, které se táhly od vchodu po celém hradě jsem si všimla až po nějaké chvíli. A můžu říct, že co se týče estetiky, ty plastové kelímky mi vůbec nevadily. 

Když jsem si všimla vojáků vyrovnaných v řadě, začala jsem je fotit, nejprve z boku a zezadu a pak jsem si řekla, co to udělá, když je vyfotím zepředu. A ono nic, nikdo mě nevyhnal. A tak jsem si své místo uhájila pořádnou dobu. Později jsem se s jedním dala do řeči, respektive on se mnou, a přiznal, že z toho chlapi byli dost nervózní, že je tak fotím. A přemýšleli, jestli si mezi nimi vybírám.

Musela jsem se v duchu smát. Tak oni byli nervózní? Na mě se jich dívalo snad šedesát, zatímco na ně jenom já a fotoaparát. Dokonce se mi napůl omluvil, že prý jsou zvyklí čumět, když se před ně postaví žena. A to jsem mu neřekla, že když měli příkaz popojít vpřed, snažila jsem se vší silou necouvnout, když směrem ke mně pochodovala rota nebo četa (vím já, jak jsou ty pojmy správně?) vojáků.

Pochodující řada budí respekt

Ale to focení mě bavilo. I když teď si říkám, že to bylo zbytečně zdálky. No, nenapadlo mě strkat jim foťák přímo před obličej. A asi to ani není můj styl, jsem seriózní žurnalista, ne paparazzi. Ale stejně jsem udělala 94 fotek. Teď by se mi sem hodila nějaká galerie. 

Přišlo mi líto, že značnou část diváků tvořili novináři. Prezidenta jsem se pokoušela vyfotit zpoza nich. Jeho projev mě překvapil, protože proti němu mám obvykle výhrady. Většinu lidí, kterým jsem to vyprávěla, jsem rozesmála tím, že jsem byla překvapena, že tentokrát nikoho neurazil. Vlastně se mi líbila i slova, že ti mrtví jsou následkem naší lhostejnosti (k nošení roušek, respirátorů atd. K tomu mohu podotknout jen to, že jsem o dva dny později viděla v metru prvního člověka s rouškou pod krkem, která jela s maminkou a sestrou, jež obě respirátory v klidu měly. Dívka z nich byla s přehledem nejošklivější a žvýkání s otevřenou pusou tomu nepřidalo, ale to jsem odbočila. Jde o to, že těžko můžeme vinit jen vládu, a já ji tedy za ty mrtvé rozhodně viním, když ale zároveň nemáme odvahu nevidět nějakou dobu příbuzné, nechávat se pravidelně testovat či očkovat atd.)

Na webu najdete lepší fotky prezidenta, ale u mě zase z druhého nádvoří (na konci článku)

A teď konečně to hlavní, kvůli čemu jsem přišla – svíčky:

Třetí nádvoří Pražského hradu

Baví mě dělat snímky jinde, než jsou všichni ostatní. A odkud je nebudou mít všichni. Druhé nádvoří byla správná volba. Navíc se jevilo o něco zajímavější tím, že se tam vítr postaral o větší nesnáze. Na třetím nádvoří totiž první polovina svíček hořela bez problémů, až tu druhou se nedařilo udržet hořet.

Naopak boj s větrem na druhém nádvoří připomínal spíše boj s větrnými mlýny. Ukázalo se, že to je docela zajímavý sociální experiment. Dokonce by člověka lákalo udělat studii na to, jak lidé reagují, když se pokoušejí o něco nemožného. Co jeden voják zapálil, to po něm za okamžik zapaloval jiný znovu. Dokonce jsem viděla jednoho v modré uniformě, kterému to sfoukávalo přímo pod rukou. Usmál se a pokrčil rameny. Překvapilo mě, že kromě neverbálních projevů zoufalství (krčení rameny a mávání rukama) a hledání očima pomoci si nikdo nestěžoval, ani se nezdálo, že by se snažil ulívat z nemožného úkolu. Až k nim člověk pocítil obdiv za tu trpělivost. Jasně, je to rozkaz, ale taky dost beznadějná situace. A mně se zdálo, že i přesto se všichni snaží dál. 

Zdroje:

vlastní fotografie a myšlenky

[1] COVID‑19: Přehled aktuální situace v ČR, Ministerstvo zdravotnictví České republiky, 12. 5. 2021, https://onemocneni-aktualne.mzcr.cz/covid-19

[2] Z hradní kelímkové piety si Češi na internetu utahují, Novinky.cz, 11. 5. 2021 16:14 pal, https://www.novinky.cz/koktejl/clanek/z-hradni-kelimkove-piety-si-cesi-na-internetu-utahuji-40359889#dop_ab_variant=0&dop_source_zone_name=novinky.sznhp.box&dop_req_id=GJXLEK81AM6-202105121604&dop_id=40359889&source=hp&seq_no=6&utm_campaign=&utm_medium=z-boxiku&utm_source=www.seznam.cz (fotky)

Prvomájová vycházka kolem Hlinska

Z jižního okraje Hlinska jsme vyrazili po červené turistické značce a zároveň po Lázeňské oddychové stezce do Svatojánských Lázní, kde se nachází kaple sv. Jana Nepomuckého a údajně léčivý pramen s radioaktivní vodou. Dříve tu dokonce stával lázeňský domeček, ale ten ve 20. století zničil požár. (zdroj: Mapy.cz čerpá z https://www.estudanky.eu/9644-studanka-pod-kaplickou) 

Kaplička

Cestou jsme si všimli zajímavých žlutých šneků, tak jsme je snad pět minut fotili. Jen poznamenám, že fotky obvykle vůbec neupravuji, natož barvu, takže takhle žlutí vážně byli. A byla jich všude na cestě spousta.

Žlutý nepřibarvený šnek

A na stromě jsou taky

Zastavujeme se u ohrady s ovečkama. Právě mají mladé, které velice srandovně mečí. I vesnička je malebná.

Plná ohrada oveček

Mláďátko pije od maminky

Jehňátka

Přežvykující maminka s pijícím klečícím jehnětem

Pokračujeme Cestou K. H. Borovského k Pomníku patronů české země. Pro mě je trochu nepochopitelné, proč jsou jimi Nepomucký, Antonín a Zdislava namísto klasického Václava! Ale pomník je krásný a fotíme si ho. 

Pomník patronů české země

Směrem k vesnici Studnice se pasou tři koně, ale tam půjdeme později. Nejprve ulovíme kopec Na Krni (679 m n. m.) do Vrcholovky. Teprve pak pokračujeme do Studnice, kde obhlížíme vyřezávané sochy zřejmě místního umělce. Někdo má doma veverku, někdo hlavu jakéhosi Krakonoše a jinde vidíme vikinga. Zajímavostí je moderní kaple sv. Zdislavy, jejíž základní kámen vysvětil v Olomouci v r. 1995 papež Jan Pavel II. Nedaleko lovíme dnešní třetí kešku, celkem jich bude devět.

Kaple sv. Zdislavy ve Studnici

Ze Studnice se vracíme na Cestu K. H. Borovského a míříme ke dvěma nedalekým vrcholům. Nejprve vylezeme na Zadní Hradiště (682 m n. m.), které nás překvapí svou skalnatostí v jinak poměrně rovné krajině a následně na Přední Hradiště (693 m n. m.), odkud je též hezký výhled na Hlinsko a do celého okolí. Kolem teletníku se vracíme do Studnice a pokračujeme Starokupeckou cestou označenou v mapě jako Lázeňská oddychová stezka, kolem níž je v této části nově vysazená Lipová alej svobody. U jednotlivých stromků jsou jména sdružení nebo rodin, které si stromy zakoupily. Alej čítající 45 lip byla vysazena 28. října 2018 na připomínku 100 let republiky. Více najdete zde: https://chrudimsky.denik.cz/zpravy_region/v-hlinsku-vysazeli-lipovou-alej-jako-pripominku-100-let-republiky-20181029.html.

Další navštívenou zajímavostí byl pomník Jana Husa nad urnovým hájem. Sochu vytvořil v roce 1928 František Vlaimír Foit pro jihlavské náměstí, tam ale byla poškozena německými nacisty, proto byla i s podstavcem převezena, opravena a slavnostně odhalena až po 2. sv. v. zde. Pokračujeme zpět do Hlinska a uzavíráme to, čemu říkáme Kolo bláznů. 

Pomník Jana Husa

V centru se pak pouštíme do luštění skautské multiny (keška), která nás vede po různých místech souvisejících se skautingem. Pak se jdeme podívat na skanzen Betlém v Hlinsku, seskupení starých roubenek. 

Vidíme i dřevěné sochy z masopustního průvodu na druhé straně řeky Chrudimky. Ty připomínají, že Masopustní průvody s maskami na Hlinecku byly v roce 2010 zapsány na seznam nehmotného kulturního dědictví UNESCO. Do tohoto seznamu z ČR patří například sokolnictví, loutkářství, modrotisk a od roku 2020 také ruční výroba vánočních ozdob z foukaných skleněných perel. Skanzen je teď samozřejmě zavřený, ale zajímavostí je, že jindy je zde možno vidět tkalce Josef Fider kterak zpracovává len, jenž si sám vypěstoval na Veselém kopci. Hned jsem si říkala, kde by ho asi tak vzal. Když jsem chtěla lněnou nit na paličkování koupit já, objednávala jsem si ji až kdovíodkud z Litvy. Sem tam se lněné vlákno najde v klubkách na pletení, ale obvykle bývají velice drahá. Prý čím víc se pere, tím je krásnější. Lněné látky jsou kromě chladivosti také pověstné mimořádnou mačkavostí, takže se obvykle kombinuje len s nějakým dalším materiálem. (Koincidence: dnes navštívíme Betlém v Hlinsku, zítra uvidíme v Toulavé kameře info o tomhle tkalci.)

Potom jedeme autem do malebné vesničky Zalíbené (pozor neplést s vesničkou Zalíbená, kterou najdete u Kutné Hory), v roce 2011 zde žilo 15 obyvatel. V obci je malá kaplička sv. Antonína. My vyrážíme na procházku k Malému Černému rybníku a studánce U Jedle. Zajímavostí je, že zde nenajdete žádný Velký Černý, protože ten byl zpět proměněn revitalizací zpět na rašeliniště s hloubkou až tři metry.