Pietní zapalování svíček na Pražském hradě

Po dlouhé době jsem si zahrála na novinářku. A náramně si to užila!

Asi na sedmou večer jsem vyrazila na Pražský hrad, abych se podívala na pietní zapalování svíček za oběti Covidu v ČR. Je jich téměř třicet tisíc (k 12. 5. 2021 ráno 29.787 lidí [1]).

Samozřejmě mě už odpoledne namíchly plastové kelímky, v nichž jsem viděla nafocené rozmístěné svíčky. Celkem logicky to pak na sociálních sítích kritizovala spousta lidí. Jenže… podívejte se na to taky z druhé strany. Když už děláte takovou bláznivinu a pálíte třicet tisíc svíček (znovu se nad tím číslem zamyslete – toužila bych v tu chvíli být prodejcem svíček a dostat takovou objednávku), určitě nechcete, aby vám čirou náhodou chytnul Hrad nebo katedrála sv. Víta. Nebo, jak se ukázalo, aby vám nechytly svíčky. Sice to byly takové ty vyšší hřbitovní v plastu, ale i v kelímcích od piva je vítr sfoukával.

Udílení rozkazů

Kritika je snadná a přiznám se, že mi taky vadí ta ekologická stopa, ale nejde jen o svíčky, plastové kelímky, zapalovače, oboustrannou pásku, kterou byly kelímky přidělány k zemi, ale taky jednorázové roušky, respirátory, dnes už nepoužitelné látkové roušky, spousta jednorázových rukavic, málo průkazných antigenních testů… Zdá se mi, že nad tím vším ostatním se pozastavuji jen já. 

Za fotku stáli i „modrokabátníci“

Samozřejmě by mohlo být zajímavou otázkou, z čeho byly rozmístěné svíčky financovány. Ale trochu bych si rýpla do kritiků, zda jsou si jisti, že se kelímky deformovaly teplem, nebo byly předdeformovány předem, jak se zdá dle fotek na webu. Sama jsem totiž viděla vojáka, který se snažil udržet svíčku v hořícím stavu tím, že obě strany kelímku trochu promáčkl k sobě.

Z negativních komentářů na Facebooku mě doopravdy pobavil jen ten od Sarleh: „Kelímky od piva? To je pieta i za zavřené restaurace?“ Ale překvapilo mě, že nápad je prý ukradený organizaci Milion chvilek pro demokracii, která v dubnu na Staromáku nakreslila dvacet pět tisíc křížů (ještě jsem tam nebyla). Lidé pak na místo začali sami nosit květiny a svíčky a ke křížům připisovali jména svých příbuzných. [2]

Pohov znamená rozkročené nohy a ruce spojené za zády

Musím říct, že jsem byla spokojená. Když jsem těsně po sedmé přifrčela k Hradu, prošla jsem bránou, kdy jsem policistům řekla, že mám v kapse kapesník a ne mobil, tudíž mohu rovnou projít a nebude to pípat. A v rozepnutém batohu opravdu nemám nic nebezpečného, žádnou zbraň. Jen jehlice na pletení. Co já vím, jestli je nepovažují za zbraň? Zrovna jsem si pořídila nové kovové 2,5 mm tenké ChiaoGoo na pletení krajky. A jak říkám, jsou kovové a tenké, takže to máme bodnou zbraň, a lanko dlouhé 120 cm by ke škrcení možná taky nebylo marné.

Přede mnou utíkal chlápek s něčím velkým, co připomínalo hudební nástroj, ale připadalo mi trapné za ním běžet, tak jsem ho brzy přestala pronásledovat. Navíc se mi s respirátorem dost špatně dýchá při běhu.

Pásů svíček, které se táhly od vchodu po celém hradě jsem si všimla až po nějaké chvíli. A můžu říct, že co se týče estetiky, ty plastové kelímky mi vůbec nevadily. 

Když jsem si všimla vojáků vyrovnaných v řadě, začala jsem je fotit, nejprve z boku a zezadu a pak jsem si řekla, co to udělá, když je vyfotím zepředu. A ono nic, nikdo mě nevyhnal. A tak jsem si své místo uhájila pořádnou dobu. Později jsem se s jedním dala do řeči, respektive on se mnou, a přiznal, že z toho chlapi byli dost nervózní, že je tak fotím. A přemýšleli, jestli si mezi nimi vybírám.

Musela jsem se v duchu smát. Tak oni byli nervózní? Na mě se jich dívalo snad šedesát, zatímco na ně jenom já a fotoaparát. Dokonce se mi napůl omluvil, že prý jsou zvyklí čumět, když se před ně postaví žena. A to jsem mu neřekla, že když měli příkaz popojít vpřed, snažila jsem se vší silou necouvnout, když směrem ke mně pochodovala rota nebo četa (vím já, jak jsou ty pojmy správně?) vojáků.

Pochodující řada budí respekt

Ale to focení mě bavilo. I když teď si říkám, že to bylo zbytečně zdálky. No, nenapadlo mě strkat jim foťák přímo před obličej. A asi to ani není můj styl, jsem seriózní žurnalista, ne paparazzi. Ale stejně jsem udělala 94 fotek. Teď by se mi sem hodila nějaká galerie. 

Přišlo mi líto, že značnou část diváků tvořili novináři. Prezidenta jsem se pokoušela vyfotit zpoza nich. Jeho projev mě překvapil, protože proti němu mám obvykle výhrady. Většinu lidí, kterým jsem to vyprávěla, jsem rozesmála tím, že jsem byla překvapena, že tentokrát nikoho neurazil. Vlastně se mi líbila i slova, že ti mrtví jsou následkem naší lhostejnosti (k nošení roušek, respirátorů atd. K tomu mohu podotknout jen to, že jsem o dva dny později viděla v metru prvního člověka s rouškou pod krkem, která jela s maminkou a sestrou, jež obě respirátory v klidu měly. Dívka z nich byla s přehledem nejošklivější a žvýkání s otevřenou pusou tomu nepřidalo, ale to jsem odbočila. Jde o to, že těžko můžeme vinit jen vládu, a já ji tedy za ty mrtvé rozhodně viním, když ale zároveň nemáme odvahu nevidět nějakou dobu příbuzné, nechávat se pravidelně testovat či očkovat atd.)

Na webu najdete lepší fotky prezidenta, ale u mě zase z druhého nádvoří (na konci článku)

A teď konečně to hlavní, kvůli čemu jsem přišla – svíčky:

Třetí nádvoří Pražského hradu

Baví mě dělat snímky jinde, než jsou všichni ostatní. A odkud je nebudou mít všichni. Druhé nádvoří byla správná volba. Navíc se jevilo o něco zajímavější tím, že se tam vítr postaral o větší nesnáze. Na třetím nádvoří totiž první polovina svíček hořela bez problémů, až tu druhou se nedařilo udržet hořet.

Naopak boj s větrem na druhém nádvoří připomínal spíše boj s větrnými mlýny. Ukázalo se, že to je docela zajímavý sociální experiment. Dokonce by člověka lákalo udělat studii na to, jak lidé reagují, když se pokoušejí o něco nemožného. Co jeden voják zapálil, to po něm za okamžik zapaloval jiný znovu. Dokonce jsem viděla jednoho v modré uniformě, kterému to sfoukávalo přímo pod rukou. Usmál se a pokrčil rameny. Překvapilo mě, že kromě neverbálních projevů zoufalství (krčení rameny a mávání rukama) a hledání očima pomoci si nikdo nestěžoval, ani se nezdálo, že by se snažil ulívat z nemožného úkolu. Až k nim člověk pocítil obdiv za tu trpělivost. Jasně, je to rozkaz, ale taky dost beznadějná situace. A mně se zdálo, že i přesto se všichni snaží dál. 

Zdroje:

vlastní fotografie a myšlenky

[1] COVID‑19: Přehled aktuální situace v ČR, Ministerstvo zdravotnictví České republiky, 12. 5. 2021, https://onemocneni-aktualne.mzcr.cz/covid-19

[2] Z hradní kelímkové piety si Češi na internetu utahují, Novinky.cz, 11. 5. 2021 16:14 pal, https://www.novinky.cz/koktejl/clanek/z-hradni-kelimkove-piety-si-cesi-na-internetu-utahuji-40359889#dop_ab_variant=0&dop_source_zone_name=novinky.sznhp.box&dop_req_id=GJXLEK81AM6-202105121604&dop_id=40359889&source=hp&seq_no=6&utm_campaign=&utm_medium=z-boxiku&utm_source=www.seznam.cz (fotky)