Miluju Earl Grey

Víkendové ráno lze těžko začít lépe než čajem Earl Grey. No dobře, ještě by to šlo snídaní do postele nebo sexem. Tak to trochu opravím: pondělní ráno v práci vám nejlépe zpříjemní lichotka od kolegy (či kolegynina zmínka o slušivosti šatů), nebo Earl Grey, který je vzhledem k množství pracovních pondělních rán větší jistotou.

Miluju ho s mlékem (plnotučným) a oslazený. Patří k jednomu ze tří čajů, které sladím. Ani nevím od kdy. A od koho jsem se to naučila. Pro zvědavé: ty další dva jsou Touareg a Yogi (viz můj článek zde).

Earl Grey není samostatným druhem čaje z nějaké oblasti jako třeba Darjeeling nebo Assam, ale jedná se o směs černých čajů, jež je ovoněna silicí vyrobenou z olejových extraktů bergamotu. Bergamot je citrus, ne koření, jak se mnoho lidí mylně domnívá. Jeho latinský název je Citrus bergamia a pravděpodobně vznikl jako kříženec Citrusu limetta (limeta či limetka) a Citrusu aurantium (laraha). Je to ovoce velikosti pomeranče, barvou podobné citronu. Většina světové produkce se pěstuje v jižní Kalábrii v Itálii, dále pak v jižní Francii, na Pobřeží slonoviny a v Antalyi v Turecku na marmeládu.

Pravý bergamot je dodnes vzácný a také drahý. Čaj Earl Grey tedy může být aromatizován dvěma způsoby: buď pravým bergamotem nebo bergamotovým aroma. Někteří výrobci používají jako základ právě již zmiňovaný Darjeeling nebo Assam, někdo kombinaci obou případně i dalších čajů. 

Bergamotový olej se získává tak, že se plody strojově loupou pod tekoucí vodou a kůra putuje do odstředivky.

Čínskou recepturu na výrobu tohoto čaje obdržel jako dar britský premiér, 2. hrabě (Earl) Charles Grey, když putoval po Číně. To je jedna líbivá pověst. Ovšem je také možné, že čaj začali ochucovat britští obchodníci, aby zlepšili vůni a chuť méně kvalitních čajů. Některé zdroje totiž uvádí, že Charles Grey nikdy v Číně nebyl a bergamot tam nebyl znám. Ani dnes se v Číně bergamotový čaj nepije. Prý ale roku 1833 zrušil monopol East India Company na dovoz čínských čajů. Našla jsem ale ještě třetí legendu, i když ta mi připadá dost přitažená za vlasy: při dovážení čaje a bergamotového oleje (K čemu by se používal a odkud by se dovážel? ... Prý se používá do mnoha parfémů.) se strhla na moři bouře a cenný olej se vylil do čaje, který byl také velice ceněný. Výsledná směs ale působila příjemně a tak se ji obchodníci rozhodli prodávat. Na druhou stranu... pověst o tom, jak se začaly používat čajové sáčky je také poněkud legrační.

Označení Earl Grey se poprvé objevilo v reklamě společnosti Charlton & Co v roce 1880. Patří k nejprodávanějším černým aromatizovaným (ovoněným) čajům. Pozor neplést  s ochucenými, kdy je do čaje přidáno ovoce, koření apod.! Umělé aromatizování spočívá v postřiku čajových listů rozpuštěnými vonnými substancemi, proto se jim opravdový čajoví odborníci vyhýbají. 

Na půllitru vařící vody dejte dvě a půl lžičky čaje. Nechte vylouhovat (zakryté, ať neuniká aroma) tři až pět minut. Poté jej slijte do nahřáté konvičky. Lze ho sladit cukrem, karamelem i medem. Pak doporučím sladidlo připravit do té druhé konvičky, kdy se vám po zalití krásně rozpustí. Teprve poté můžete čaj zjemnit mlékem nebo dokonce smetanou. Ideálně přímo v hrnečku, ať se vám neochlazuje. Četla jsem, že do něj lidé dávají i citron. Hodí se ke sladkým dezertům, nebo toastům s máslem a marmeládou. Někdy bývá přidáván i do pečení.

Čaj seženete za různou cenu. A také v různé kvalitě. Třeba od Oxalisu 158 Kč za 100 g, Valačaj 150 Kč nebo aktuálně ve slevě 100 Kč. Můžete se setkat i se zeleným Earl Greyem. Myslím, že jsem ho kdysi ochutnala od Grešíka.

P. S.: I když je to úplně mimo, o tohle se s vámi musím podělit, protože mi to připadá nesmírně zajímavé a souvisí to s citrusy, tedy konkrétně s larahou, o které(m) jsem v článku psala: „Pomerančovníky přivezené na Curaçao ze Španělska v roce 1527 se nepřizpůsobily klimatu a půdě jižního Karibiku a změnily jasně oranžové a sladké plody na zelené, hořké a nejedlé. Sušené slupky larahy avšak oplývají libou vůní a experimenty s extrakty z těchto slupek vedly až k výrobě Curaçao likéru.“

Doporučeno k přečtení:

• O čaji v době komunismu: http://www.demokratickystred.cz/cajovani-pred-sametovou-revolu/
• Test Earl Greyů od Jaromíra Horáka: https://tn.nova.cz/clanek/zpravy/na-vasi-strane/test-caju.html. Ale žádný vysloveně nekritizuje, takže trochu nuda. 

Zdroje: 
https://cs.wikipedia.org/wiki/Port%C3%A1l:%C4%8Caj https://cs.wikipedia.org/wiki/Earl_Grey 
https://cs.wikipedia.org/wiki/Bergamot 
https://cs.wikipedia.org/wiki/Limeta 
https://cs.wikipedia.org/wiki/Laraha 
https://valacaj.cz/products/earl-grey-cerny-sypany-caj-200g http://www.teegschwendner.cz/clanky/earl-grey-aneb-cerny-caj-s-bergamotem-nejslavnejsi-aromatizovany-caj/ 
http://www.cajtydne.cz/a/earl-grey
https://regiony.rozhlas.cz/legendarni-earl-grey-oblibeny-caj-se-take-u-nas-pije-o-pate-7419755
https://www.oriental.cz/caje-a-necaje/sypane-caje/aromatizovane-a-ochucene-caje/
http://www.teatao.cz/druhy-caje/aromatizovane-a-ochucene-caje

Stánky na Čajomíru

Jako první jsem se zasekla u stánku s Matchou, kde jsem dostala ochutnat ledový nápoj umíchaný přímo před mýma očima z matcha prášku se sojovým mlékem a mangovým sirupem. Sympatický Slovák z Matcha tea mi trpělivě odpovídal na všechny dotazy, a tak jsem se konečně dozvěděla, že matcha je „úplně obyčejný“ zelený čaj, akorát že se trhá ze stromů, které byly nějakou dobu zakryté, takže vytvořily v listech více chlorofylu, a pak se drtí na jemný prášek. Malá balení po dvou gramech mají pomoci uchovat aroma a denně by člověk neměl spořádat více než osm gramů. Jako byznysmen byl taky dobrý – když si koupíte dvě balení, dostanete plastový šejkr zdarma. Údajně si je nechávají vyrábět v Německu tak, aby snesly teplotu 70°C a dalo se v nich připravovat i teplá matcha. Tento přístup je značně inovativní proti klasickému šlehání metličkou zvanou časen v misce. To bych si také někdy chtěla vyzkoušet, ale určitě bych to jen nerada dělala dlouhodobě. Místo manga sirupu můžu použít i domácí bezový, nebo třeba šťávu z pomeranče. Říkal mi, že používání šejkru probírali s Japonci, aby zjistili, jestli to nějakým způsobem nevadí přípravě čaje a těm se to prý líbilo. Přirozeně s tím mají v Čechách a uspěchané době značný úspěch.

Hned u dalšího stánku jsem se zvědavě zastavila, protože konceptu „zero waste“ se věnuje jeden kolega, s nímž mi jiný kolega domluvil tykání, a bylo to takové rozpačité z obou stran. Ani jeden jsme o to moc nestáli, i když mně to bylo víceméně jedno – tak nějak o nic nejde, když ten člověk není nadřízený nebo nějaký prudil, s tím bych si tykala nerada, aby člověku něco neuklouzlo. No, ale jak jsem jednou zmínila, že se mi zero waste líbí a chtěla bych do toho víc proniknout, už mi málem i na chodbě mává. Zero waste je o snaze neprodukovat odpad. Podobně jako vegetariánství, do kterého se pustila jedna kamarádka, čímž jí zde veřejně vzdávám hold!, já na to zatím nemám, to vyžaduje hodně uvědomělý nákup a přípravu. Spoustu věcí si můžete bez obalů pořídit rovnou – třeba místo jednorázových igeliťáků na pečivo a zeleninu můžete používat bavlněný pytlík na chleba a síťky na ovoce a zeleninu. Paní z Kutné Hory mi na sebe dala kontakt, abych ho předala kolegovi, který se věnuje stejné oblasti, a jako dárek síťku na ovoce.

Z přednášky pana Veverky jsem si kromě několika poznámek a pár tipů na dobré obchody s čajem odnesla rozhodnutí, že si do Prahy musím přivést zhong na přípravu čaje. Mmm, jak ráda jsem z něj dříve pila. Jak jsem na něco takového mohla zapomenout? Mám doma snad dokonce tři. Možná si přivezu právě toho s jeřábem, který jsem dostala před lety od Evičky.

Úžasná byla také paní, která učí děti jógu smíchu a meditacím, ale také vyrábí zajímavé šperky. I když se mi to líbilo, nebyl to můj styl, a tak jsem nic nekoupila. Zato jsem si pořídila od jedné Vietnamky lisovaný pu-erh a bylinky, které se dají pít jako čaj nebo polévka s masem.

Protože jsem tam byla celé odpoledne, zakoupila jsem si malou mlsku v Klubu cestovatelů, který znám z Brna, a v Samurai hospodě si dala teriyaki kuře s rýží, které bylo chutné a trochu na sladko.

U oxalisáckého stánku jsem ochutnala několik čajů, poznamenala si Milk Jin Xuan Oolong, který si koupím v říjnu, až ho uvedou do prodeje a pořídila si krásně vonící čajík White Pu-Erh King.

Komunita „Dvanáct kmenů“ z Mšeckých Žehrovic mě prostřednictvím Honzy pohostila matéčkem a příjemným posezením ve stánku hned u vchodu do areálu. K tomu se přidalo pozvání na dožínkové slavnosti 25. září. Uvidíme, jak to vyjde.

V čajovně Kašmír jsem ochutnala na ohni připravovaný čajík a rovněž se mi dostalo pozvání, tentokrát do Kadaně. A tajemné kouzlo lahodného nápoje? Tmavý oolong, cejlonská skořice, kardamom, badyán, soda, sůl, cukr a mléko. Správně se navíc pije s kousky mandlí nebo pistácií.

Čajomír

Čajomír fest je největší čajovnou pod širým nebem v Evropě, která představuje komunitu profesionálů i laiků – čajoven, čajových mistrů, dovozců, keramiků, umělců a milců, kterým je inspirací k tvorbě a životu nápoj s názvem čaj.V neděli 21. srpna od svítání do úsvitu se na magickém Vyšehradě uskutečnil 8. ročník mezinárodního festivalu čajového umění Čajomír fest 2016.

Sotva jsem se dozvěděla, že v Praze bude v neděli mezinárodní festival čajového umění, rozhodla jsem se, že se na něj chci podívat. V Brně jsem kdysi byla na Dnech čaje a keramiky a bylo to hezké. V nabídce na Čajomírfest 2016 byly tři druhy lístků: za 350 Kč se vším všudy, 150 Kč na degustační pásk,u s níž jsou ochutnávky v degustační zóně a možnost hodnocení čajoven a čajových mistrů a lístek za 50 Kč, při němž dostanete jenom welcome drink. Protože ten prostřední už byl vyprodaný, koupila jsem si ten nejlevnější. A nakonec jsem taky nepřišla tak zkrátka. I když welcome drink bylo něco strašlivě hnusného, co snad ani nemohl být čaj.

Na Vyšehrad jsem vyrazila metrem Céčkem. Áčko znám dobře a konečně už jsem se naučila, že přestup na Béčko je na Můstku a na Céčko až na Muzeu, takže dneska už to bylo v pohodě a šla jsem relativně na jistotu. Protože jezdím z Dejvic, měla jsem před sebou krásnou chvilku na pletení nového šátku od Stephena Westa. Tedy nového pro mě, Vlněné sestry ho už pletly dávno. Pokud vás to zajímá, jedná se o Daybreak a pořídila jsem si ho minulý čtvrtek. (Můžete juknout na můj článek Daybreak začínáme).

Když jsem vystoupila na Vyšehradě, na chvilku jsem zaváhala kudy kam. Nejspíš rovně přímo za nosem, aspoň tak mi to připadalo podle Steet View, na které jsem se koukla doma na internetu. Ale když jsem před sebou uviděla týpka s dredama a batohem, měla jsem jasno. Ten nemůže jít nikam jinam. Přifařila jsem se k němu, potykala mu a optala se, jestli jde na Vyšehrad. Šel a hned mi ukázal směrovky, které byly v podstatě všude. No jo, nevšimla jsem si, ale tak šli jsme spolu a povídali si. 

Míra dřív dělal v Brně v čajovně… už nevím v které, ale hned jsme si začali vyprávět o těch, které jsem znala a už tam třeba nejsou. Jako Bylinkárna Naturalis, která byla svým sortimentem skutečně zajímavá. Přiznala jsem se, že moc neholduju těm, kde se nabízí vodní dýmka nebo káva, že to podle mě nejsou tak docela čajovny a leckdy tam ta čajová kultura není tak úplně super. I když třeba Veselou čajovnu mám ráda, Starý dvůr je pro mě mnohem lepší. On zase vychvaloval Skleněnou louku, tak to jsem hned opravila, že tu mám taky ve svých velice oblíbených. Skleněnka byla první, tou jsem začala svou „čajovou kariéru“. Tam jsem ochutnala kombuchu, v Modré čajovně zase Tádžmahal… v družném hovoru jsme vstoupily do areálu, rozhlíželi se po stáncích kolem a hledali nějaký začátek. Pak Míra podotkl, že je divné, že po nás nikdo nechtěl vstupenku. Mrkla jsem na nás a prohlásila, že to nebylo potřeba, že na nás je vidět, že lístek máme: on má dredy, já „čajový“ svetr, evidentně typičtí návštěvníci čajového festivalu. A takoví nechodí načerno.

Jen krátkou odbočku k čajovému svetru: to bylo tak, když jsem nechávala lidi na cvičeních, která jsem vedla, hádat, jestli mám ráda kávu nebo čaj, snad sto procent dotázaných uhodlo, že čaj. Nechápala jsem, jak je to možné, tak jsem se zeptala podle čeho tak soudili. V odpověď se mi mimo jiné dostalo, že můj oranžový pletený svetr odpovídá looku čajovníků, nebo nějakých alternativců. Takže sice pořád moc nevím proč, ale když tak působí, připadal mi jako vhodný kandidát do dnešního potenciálně hodně deštivého dne spolu se zelenýma sportovníma kalhotama, ve kterých jsem byla párkrát v Bulharsku a začaly mě bavit svou příjemnou pohodlností a poddajností. To pro případ, že by došlo na cvičení jógy nebo něco podobného.

Protože ráno bylo opravdu dost nechutně deštivé, rozhodla jsem se oželet přednášku Petra Fridricha Jóga smíchu a doufala jsem, že snad byla hodně podobná té, na níž jsem už byla od Cesty úspěšných. Boj se samurajskými meči mě nenadchl, i když jsem se na něj původně těšila. Tak nějak mě iritovalo, že z předvádějících je jeden evidentně mistr a druhý mu slouží jako „fackovací“ panák. Uspokojilo by mě, kdybys si to občas prohodili. Když s ním takto stále „vytíral podlahu“, usoudila jsem, že se na to dívat nechci a šla jsem k jiným skupinkám lidí.

Pocit, že jsem tu tak trochu bezprizorní, mě rychle opustil, když mě partička sedící na dece na zemi přizvala, ať se k nim posadím. Zpívali jakési mantry nebo krišňácké písně a hezky se to poslouchalo. Udělala jsem si fotku Vyšehradu, který se takhle z podhledu jevil monumentálním. Když skončila písnička, s úsměvem jsem se rozloučila a šla zkoumat, co je tu dalšího zajímavého.

Okouzlila mě paní z teepee, která mi připomínala něco mezi vílou a indiánkou. Pohybovala se s okouzlující lehkostí a na všechny strany zářil její úsměv a rošťáckost z očí. Škoda, že jsem s ní aspoň trochu nepromluvila.

Pak už jsem se téměř až do konce zasekla na čajové „tržnici“, kde byla spousta malých stánků s prodávajícími ochotnými si i dlouho povídat. Čehož jsem využila, a tak nakonec přišla o všechny předváděné tance, ale aspoň jsem se něco dozvěděla, slyšela kousek hry na didgeridoo, australský hudební nástroj. Až doma jsem zjistila, že někde byla dílna poezie haiku. To jsou krátké básničky, které se mi líbí tím, že leckdy obsahují překvapivou pointu. Pár jsem jich taky zkusila vymyslet, ale patří spíš k popisu obrázku, který byste si měli představit. Zpaměti znám jen:

Na květy hagi

zavanul pšouk panského koně.

Ale našla jsem hezčí:

Jak pestří ptáci

snesly se do korun

stromů - květy

Dvě pražské čajovny

Co se týče návštěvy Prahy, kterou jsem si pracovně označila za devátou, rozhodně jsem zažila i jiné věci než CSR Akademii pro pokročilé. Ale moc toho nebylo, tak jsem si to nechala spíše na závěr svého vyprávění. Ono to taky bylo spíše na závěr i mého pobytu, protože jsem tam zůstala až do pondělí 24. února.

Ve čtvrtek a v pátek jsme navštívili dvě pražské čajovny. Původně jsem v obou chtěla něco nakreslit, třeba konvičky s hrníčky, protože na kreslení teď tak trochu ulítávám a odreagovávám se jím a taky si tvořím sbírku vlastních kreseb konviček, které jsou mojí vášní. Právě jsem je doma začala počítat a mám jich nejméně osm. Na svou obhajobu musím uvést, že jsem jich asi tak polovinu dostala, takže jsem jen poloviční blázen, než si myslíte. ;-)

První navštívenou je Čajovna Shi-Sha II. V letáčku mě pobaví: "Čajovna by měla být klidnou oázou, kontrastující s ruchem, hlukem a zápachem okolního velkoměsta." Zaujme mě čaj Živý Mrtvý, což je kombinace Pu Erhu a Lapsan Souchongu. Pořádně nechutně zní textík: „Výsledný nápoj s vůní čerstvě exhumovaného hrobu,“ ale nedivila bych se, kdyby to byla pravda. Domu si ji sice koupit nemohu, ale tady na ni nemám odvahu. Na zítřejší prezentaci chci být čilá a po tomhle bych se možná nevyspala.

Zkoušíme Hříšný tanec a Grenadinu, kterou paní čajovnice poněkud přelouhuje, takže není dobrá. Domů si pro radost kupuju tři čajíky za přiměřenou cenu, i když v čajovně Oxalis mi nepřijde jako nejlepší nápad. Ale ten Osmanthus oolong od nich miluju. Dneska si kreslím konvičky.

Původně jsem chtěla kreslit i v čajovně U Čtyř draků, a to nejen konvičku – tentokrát jsme si dali oolong (jakousi větev ;-))) – ale taky draky. A nejlíp všechny čtyři. Jenže jsem po tom sushi byla tak přecpaná, že jsem se spokojeně natáhla na sedací pytel a na chvíli dokonce usnula. A na kreslení draků tam stejně byla moc tma. Ale bylo to tam opravdu pěkný, i když věž je věž!

Babaganuš a Veselá čajovna

Včera večer jsem vyrazila do Veselé čajovny v centru Brna. Kromě lahodného bílého čajíku Bai Mu Tan King Ji Pin, tedy Královské bílé pivoňky, jsem si dala ještě něco malého k jídlu. Říkala jsem si, že sto padesát gramů Baba Ghanouse bude jen taková malá svačinka. Ukázalo se, že toho bylo dost pro dva. Samozřejmě jsme se začali zabývat tím, jak se taková věc dělá.

Dnes jsem pokoukala po internetu a našla si pár receptů. Teď už zbývá je jen vyzkoušet a můžu si tenhle arabský pokrm z lilku a sezamové pasty připravit doma. A pokud to budu chtít mít jako v čajovně, přidám si k tomu trochu zeleninky jako oblohu, olivový olej a zátar, libanonské koření, které je zajímavé a chutné zároveň. A k tomu samozřejmě pitu. Mimochodem až vás někdy v čajovně přepadne hlad, vyzkoušejte právě pitu s olivovým olejem a zátarem. Nabízí to například v Dobré čajovně a je to příjemná zkušenost, ačkoliv je to vskutku prosté jídlo.

K této čajovně bych ještě ráda poznamenala, že je sympatická tím, že má dlouho do noci otevřeno a že se nachází v centru Brna, kousíček od Náměstí Svobody. Není to typická klidná čajovna, je tam spíš rušno a víc lidí, ale posedět můžete jak v křesílkách, tak i na vyvýšených pódiích. Osobně bych ji zařadila mezi ty, do kterých chodím méně ráda, důvodem je právě hluk a menší soukromí. Nepůsobí tak domácky a útulně možná i proto, že je opravdu velká.

A jak udělat Babaganuš (baba chanus, babagannus, babaganoush, baba ghanoush…)?

Potřebujete:

• 2 střední lilky,
• 3 stroužky česneku,
• 3 lžíce pasty Tahini (sezamová pasta),
• šťávy z poloviny citrónu,
• 2 lžíce olivového oleje,
• sůl,
• příp. pepř, řecký jogurt, piniové oříšky.

Jídlo se složením podobá Humusu, který bych se taky ráda naučila. V něm je místo lilku použita cizrna. Baba Ganuš, znamená v arabštině „starý chudák“. Emanuele Ridi říká, že to je kaviár pro chudáky. Ale nevím, co je na lilku kaviárovitého… P. S.: Rozhodně bych toho udělala méně!!!

1. Upečte lilky v mikrovlnce nebo v troubě (200 stupňů 30 minut). Rozkrojte je na poloviny a lžící vydlabejte obsah tak, aby vám zbyla jen fialová slupka. Vnitřky rozmačkejte v míse na co nejjemnější pastu. Přidejte prolisovaný česnek, pastu Tahini, cit.šťávu a dochuťte solí, případně pepřem. Do zvláštních malých misek dejte olivový olej a do druhé koření zátar. Pitu nebo bagetky si lámejte a namáčejte do pomazánky.

2. varianta: Emanuele Ridi opaluje lilky přímo na plynovém sporáku, aby se mu snáz loupaly. Sotva mají kůži jako pergamen, takovou svraštělou, zabalí je do potravinové fólie. Chvíli ho v ní nechá zabalený, on se pak bude snáze loupat a dostane prý takové uzené aroma. Z vydlabané směsi přes síto nechá odkapat vodu. Zbytek dužiny smíchá s římským kmínem a pokape citronem. Pak přidává olivový olej a trochu pepře a rozmačkaný česnek. Aby byl vidět onen „kaviár“ nerozmačkává to úplně na pastu. Osolí a přidá sezamovou pastu a ještě řecký jogurt. Na závěr ještě přimíchá lehce orestované piniové oříšky.

Zdroje:
http://blog.zarohem.cz/clanek.asp?cislo=1556
http://www.sitalemvkuchyni.cz/recept/Hummus-Babagannus

Čajovna Na cestě

Dnes jsem opět navštívila čajovnu Na cestě, která se nachází v Kateřinské ulici nedaleko Karlova náměstí v Praze. Má takovou malou zvláštnost a to, že vám otevřou po zazvonění. Jinak je docela normální – mají velký výběr čajů a dva salónky. Dělají jídlo a nabízí vodnici. Zajímavostí je, že dámské toalety jsou přístupné přes dvorek. Poněkud nepohodlné, když jste vyzutí, ale nevadí.

Tentokrát jsme si dali Shou mee a Melounové semínko. Oba čaje byly stejně jako minule (Mléčný oolong a Čaj mraků a mlh) výborné. Připravovali jsme si je sami do zhongů a pohodlně se povalovali na polštářích. Obsluha je ochotná a vstřícná. A co se mi zvlášť líbilo, byla nástěnka s pohledy z různých cest přidělaným kolíčky k provázkům. Našla jsem tam Elisabeth (nejspíš Sisi) a také Neuschwanstein, můj budoucí cíl na výletě. Otevřeno mají každý den do půlnoci, takže si tam můžete příjemně odpočinout od hluku a starostí všedních dní.

Vydržím bez čaje?

Kdo mě alespoň trochu zná, bude mi asi těžko věřit, že jsem přežila dva týdny bez čaje.

Zpátky "doma"

Po návratu z Prahy se nestačím divit, co se děje s počasím. V Brně se doslova zbláznilo. Celý den chumelí a chumelí. Na silnicích i chodnících se z břečky pomalu ale jistě stává led. Všude to klouže. Kalhoty jsou rozmáchané a člověk vypadá jako sněhulák. Ještě že jsem doma. Štěstí, že takhle nebylo o víkendu.

Modrou si přetahuji z minulého týdne a toulám se městem se známými od kamarádky. Sladký život doktoranda.

Nejdřív jdeme na přednášku o Etiopii, ze které rozumím víceméně jen fotkám, ale vůbec mi to nevadí. Rozhodně stojí za to. Pak na oběd do menzy a nakonec… jako třešnička na dortu následuje čajovny Starý dvůr. Jedna z mých milovaných. Mají tam milé ceny a příjemné prostředí, o obsluze ani nemluvě. Dávám si jahodový oolong a s novou známou se shodneme, že zelené čaje se na zimu zkrátka nehodí. Jasně že ne… člověk se po nich ochladí. Možná je to jen psychologický klam, ale přece se v téhle ledárně nebudu ještě chladit. Potěší mě, že se s úspěchem setkává i špaldová káva s ovesným mlékem, které jsem doporučila. Ještě váhám, zda si nekoupit nové náušničky, ale prozatím ne.

Dobrá čajovna v Praze

Dobrou čajovnu jsem zahlédla na Václaváku. Sice bych raději navštívila nějakou jinou, protože tuhle znám z Brna, ale nakonec mi to nevadí.

Chvilku váhám, zda si dát Litchi čaj, čaj ovoněný osmanthem nebo Kabukichu, z níž se připravují tři nálevy. první se zalévá studenou vodou a nechá 5 minut, druhý vlažnou a třetí skoro vřelou. Poslední zvláštností je, že se čajové lístky pokapou sójovou omáčkou a snědí jako salát.

Zatímco čekám na kámoše, píšu tenhle článek a pohledy přátelům. Pak se chci ještě pustit do luštění malovaných křížovek, ale na to už nedojde. Setkání po mnoha letech je zpočátku trochu rozpačité, ale brzy mi připadá stejný jako tenkrát a tentýž člověk, se kterým si píšu. Ke zlepšení komunikace dopomůže kamarádka, která je dosti povídavá jako já a navíc tak trochu neřízená střela. :-) Podrobí ho pořádnému výslechu. Zpočátku překvapeně koukám a připadá mi to trochu neslušné, když ho přeruší málem v polovině věty o tom, co teď dělá, a navrhne takovým tím skoro direktivním způsobem, aby to vzal popořadě, pěkně od střední školy.

Oba jsme značně překvapení, ale ukáže se, že to funguje. A tato strukturovanost se mi nakonec také líbí, i když ji považuji tak trochu za neslušnou. Naštěstí mám přátele, kteří si z toho nic nedělají. Zvědavě poslouchám, co se ještě dozvím a pak – trochu pro odlehčení – škádlím kamarádku tím, že se snažím uhodnout její následující dotaz. Nakonec to není nic těžkého, stačí si představit, na co bych se zeptala já, kdybych toho věděla o trochu míň nebo kdyby mi to nebylo blbé. Takže parádní odpoledne, které ukončujeme jen proto, že musíme nakoupit.

Klub cestovatelů

S bývalou kolegyní jsme si domluvily srazík s tím, že už jsme se dlouho neviděly. Má ve zvyku chodit pozdě, a tak jsem ani já nijak zvlášť nespěchala. Vzala jsem si s sebou knihu a v klidu zamířila do čajovny. Upřímně řečeno, možná to pro mě bylo lepší, než ti věčně perfektně na minutu přesní lidé, kteří jsou pak přirozeně nervózní, kde jste vy. Věděla jsem, že mě od Janči nečeká žádný sprďan, i kdybych přišla o pět minut později.

Dala jsem si nepálský čaj, které mám obecně ráda. Ani tentokrát nezklamal. Jen jsem se podivila nad lžičkou – přece si čaj nebudu sladit?

Když kamarádka dorazila, objednala si jasmínový čaj a podle všeho si ho taky vychutnala. Akorát čokoládu jsme nestihly. No, tak zajdeme zase někdy jindy :-).

Starý dvůr

K mým oblíbeným čajovnám rozhodně patří Starý dvůr na Mendlově náměstí v Brně. Z nějakého neznámého důvodu mi tato čajovna připadá jiná než ostatní. Taková víc domácí. Jako starý známý. Vždycky váhám, jestli je to „D“ velké nebo malé. Zdá se, že malé, alespoň tak to mají na vlastních stránkách.

Do čajovny jsme nedávno zavítaly s kamarádkou a pochutnaly si na yogi a medové orchideji, jejíž název v čajovém lístku zněl Phoenix mi can xiang. Byl to zvláštní oolong, který mi chutnal. Nic světoborného, co by mě ohromila, ale příjemná chuť, kterou mě bavilo popíjet snad tři hodiny ne-li déle.

Dobrý dojem udělala i milá a ochotná slečna čajovnice a sladký kuskus, který mi připomněl, že jsem ho tu už kdysi měla a od té doby si ho občas sama dělávám. Nadchly mě také vílí karty, které jsme si jen tak ze zvědavosti s kamarádkou vyložily. Dozvěděly jsme se, že bych se měla věnovat detoxikaci a udržet si nad povinnostmi nadhled a ona by se určitě měla vypravit do přírody.

Dobrá čajovna

Minulý týden jsem zavítala do Dobré čajovny a dala si své oblíbené matcha latté, zde nazývané „Vychlazené Kyoto Kinen“. Bylo brzké odpoledne. Hudba hrála potichu a v čajovně skoro nikdo nebyl. Připadala jsem si jako v jiném světě. Pološero, klid, krásně psaný čajový lístek… I když jsem tam šla s tím, že budu pracovat (či studovat), nakonec jsem neodolala a pustila se do psaní básní.

Čaj jsem vypila až příliš rychle a nic dalšího jsem si už dávat nechtěla. Ještě mě napadlo, že si ho pořídím domů, abych si ho mohla udělat levněji a kdy se mi zachce. Mladý sympatický čajovník byl opravdu příjemný, ale vysvětlování přípravy mu moc nešlo. Nebo jsem byla trochu zabržděná já. Těžko říct, ale nakonec jsem se dozvěděla co a jak. Teď už zbývá to jenom vyzkoušet.

V pravou dobu na pravém místě

Minulý týden jsme s kamarádkou chtěly vyrazit do čajovny. Nebylo zrovna dvakrát krásné počasí, a tak jsem navrhla dvě nejbližší s tím, že se trochu projdeme. Protože jsem si nebyla tak docela jistá, co by ji mohlo zaujmout, zvolila jsem Klub cestovatelů, kde nabízí i jídlo a různé další věci. 

Dala jsem si Sultánovu svačinku, což byla taková ochutnávková směska všelijakých libanonských předkrmů, a bylo to výtečné. A jako dezert jsem si pochopitelně nemohla nechat ujít fantastickou čokoládu, kterou tam dělají. Píší u ní, že je to „čokoláda ze skutečného kakaa, skutečného másla a skutečného karamelu s datlí, ořechy a kokosem“ a já jsem do ní blázen.

Milá paní čajovnice nás požádala, zda by nás mohla v 19 přemístit mimo čajový salonek, neboť tam bude probíhat promítání. Ale my jsme holky zvědavé, takže když nám bylo umožněno zůstat, rozhodly jsme se zhlédnout a poslechnout si přednášku o břišním tanci. Ukázalo se to jako výborný nápad, kdy nám příjemná paní povídala a zároveň ukazovala fotky či pouštěla videa tance se závojem, křídly, závojovými vějíři a povídala také o kombinacích břišního tance s klasickými tanci.

2. Literární čajovna Skleněná louka

Opět jsem se vypravila do Skleněné louky. Vlastně jsme se s kámoškou vydaly tak napůl na procházku a po cestě přemýšlely, jestli si někam dojdeme sednout, nebo budeme jen tak bloumat po Brně a povídat si. Uvnitř jsme si bez problémů našly místečko u stolu, na kterém stál nádherný stojánek na čajovou svíčku. Připomínal mi nějakou japonskou chýši nebo něco podobného.

Pana čajovníka si pamatuji už z dřívějška, ale jaksi jsem zapomněla, že byl tak milý a sympatický. Ochota sama. A pak se mi divte, že chodím ráda do čajovny, když si tam můžu libovolně dlouho dumat nad tím, co si dám, dokonce mi ještě někdo poradí, a ne jak v běžných obchodech, že na vás stále spěchají, abyste si už fofrem něco koupili a případně i co nejdřív vypadli.

Vždycky se trochu děsím toho, když jdu do čajovny s někým novým a nevím, co mu doporučit. Mám vyzkoušené začít otázkou, jestli dotyčný pije „pytlíkáč“ nebo čaj. Pokud pytlíkáč je třeba být při dalším výběru velice opatrný a moc neriskovat. Najdou se sice i výjimky, ale obvykle je lepší držet se při zemi a nabídnout/doporučit něco obyčejnějšího – normální černý čaj, příp. ovocný, to podle toho, co si ona osoba připravuje doma. Rozhodně bych se moc nepouštěla do zelených, které jsou lepší spíš pro gurmány. Když jsem ale mezi specialitami zahlédla Le Touareg a Dátu masalu, bylo mi jasné, co si dáme.

Nicméně po jedné nepříjemné zkušenosti na řemeslných trzích, kdy jsem tento čaj doporučila přátelům, jsem se raději ujistila, že kamarádka nemá alergii na zázvor nebo nějaké koření. A taky že má ráda čaj s mlékem nebo něco ostřejšího. Protože neměli maté shake, dala jsem si nakonec to samé. Mňam. Už jsem ho hodně dlouho neměla! A to na něj mám doma směs. Jenže člověk se tak nějak nepřinutí k tomu zvednout se a jít si ho udělat. A taky si kvůli tomu musím koupit mlíčko. Teď mě napadlo, že to někdo dělal se salkem… No, když už to tu rozebírám, měla bych vám sem dát recept, že? (Můžete si nějaké najít sami, nebo ho časem vyzkoušený potkáte ve Vyzkoušeno pro vás.)

Ještě bych ráda zmínila, že tentokrát nám bylo řečeno, že si můžeme „běžné“ čaje vybrat u „pultu“. Nepřipadá mi to sice dvakrát praktické, zvlášť kdyby se člověk pohodlně usadil na pódijku, ale aspoň jsme byly informovány, že ten nabídkový lístek je jen „něco navíc“ a klasiku najdeme jinde.

Nefertiti I.

To takhle jednou večer zase nebylo kam jít a co podniknout. Hospody mě moc nebaví a kvůli zakouřenosti ani nelákají. Co takhle do čajovny?

Napadlo mě, že bychom zase měli vyzkoušet nějakou jinou. Docela bych se po letech zase koukla do Modrý čajovny. Ale tam bylo plno. Probuzený slon je příliš na úrovni. Měla jsem chuť spíš na „takovej normální“ čaj než nějaký gurmánský zážitek za sto dvacet korun.

Mohli bychom zkusit Jasmínu u Svoboďáku. Ale kde přesně byla? No nevadí, v Domě pánů z Lipé je Nefertiti a tam jsme ještě taky nebyli.

Prostředí bylo super, obsluha taky. Nabídka tak akorát, i když spíš menší a ceny lidové. Dali jsme si maté v kalabase a jakýsi chutný zelený čaj. Prima posezení, i když málo soukromí.