úterý 26. října 2010

Můj nový koníček - Paličkování

Občas se někdo ptá, jak jsem se k tomu dostala a já popravdě odpovídám, že vlastně ani nevím. Ono to vzniklo nějak samo. Ve vlaku mě to táhlo k jedné paní, která cosi pletla. Brzy jsem s ní zapředla hovor... no, trochu jsem se vetřela, ale pak už bylo vidět, že si se mnou chce povídat i ona. Já byla na začátku jen zvědavá. A tak nějak to vzniklo, zjednodušeně řečeno.

Paní pletla ponožky-zbytkovky, jak jsem si nazvala něco, co bych v budoucnu taky chtěla vyzkoušet (až budou nějaké zbytky) a zapovídaly jsme se. Během hovoru nějak zmínila, že chodí paličkovat a to mě zaujalo, protože už jsem to dávno chtěla zkusit, ale nějak nebylo kde a jak je u mě obvyklé příležitost jsem sama aktivně nevyhledávala. Sice mě to samotnou štve, ale obvykle nic nedělám a čekám co mi samo přiletí do úst... světe div se, ale často jsou to právě ti pečení holubi, na které jsem měla už delší dobu chuť. Vlastně teď si vzpomínám jen ještě na jeden příklad - břišní tance. A obvykle je takový samopřiletící holub v mém případě mnohem lepší a výhodnější než takový, kterého bych aktivně sehnala. (Teda nejspíš, nemůžu to vědět, když nemám s čím srovnat, ale řekla bych, že tomu tak je.)

Mým novým koníčkem už tedy tři týdny je paličkování. Poprvé jsem se jenom dívala, protože jsem neměla žádné vlastní potřeby. Pro ty, co nevědí, o čem mluvím, tak paličkování je zjednodušeně řečeno zamotávání nitek do sebe a kolem špendlíků, trochu vzdáleně by snad mohlo připomínat tkaní. Hned na první hodinu potřebujete tvrdý válec, do kterého budete zapíchávat špendlíky, ty špendlíky, namalovanou předlohu neboli podvinek, igeliťák a kousek kartonu ve velikosti podvinku, málem bych zapomněla na nit a paličky.

I když jsem dítko neposedné, nebyl pro mě problém, první hodinu jenom sedět a koukat na práci ostatních. Bylo v tom cosi fascinujícího - vidět, jak se jim ruce míhají a pod nimi vzniká jemňoučký vzor. Také to pro mě bylo nezvyklé, protože mnoho různých technik už jsem si vyzkoušela, a tak přestože je nepoužívám, často vím, jak se která věc dělá a že to ani zdaleka není tak složité, jak se to může zdát.

O druhé hodině jsem si už základní věci donesla, i když špendlíky jsem měla splašené na poslední chvíli a pak mě z jejich zapichování pořádně bolely ruce. Během této hodiny (ony jsou to vlastně myslím 2,5 hodinové výuky) jsem si udělala svůj první vzorek a byla jsem na něj náležitě pyšná. Jen jsem se vám tu o tom nějak nestihla zmínit, protože jsem měla dost plný program.