středa 22. listopadu 2006

Prší krásně

Dneska jsem cestou do školy pěkně zmokla. Doslova pěkně, protože mi to nijak nevadilo. Přes hlavu jsem si přehodila kapucu a bylo to. Ještě jsem se stavila do obchodu pro svačinu. Prodavačka se na mě podívala a řekla mi, že jsem jako vodník, jak ze mě teče, a to jí prý ta paní, co tam byla přede mnou, říkala, že jen mrholí. Tak ta asi měla deštník, že? Když je člověk schovanej, ani mu to nepřijde.

Teď jsem nějak zapomněla, o čem jsem to vlastně chtěla psát. Tenhle postík neměl být jen o tom, že když z nebe padá voda, říká se tomu déšť.

Přede mnou šel týpek ve vysokých botách a evidentně z deště nebyl tak nadšený jako já, protože trochu sprostě komentoval chvíli, kdy šlápl do kaluže. Moc nechápu proč, v jeho botách to ani nemohl poznat, i když si zrovna vybral tu široko daleko největší. Já to měla trochu složitější, ještě totiž nemám vyzkoušeno, kolik vody moje botičky snesou a navíc to jsou to jen obyčejné botasky.

Většina lidí se ukrývala pod deštníky, nebo kapucami a mračila se. Mně to naopak přišlo legrační. Vždyť je to jen voda. Vy naděláte!

Co vám může zmoknout? Účes? No to bude škody, však on zase uschne. Už párkrát jsem přemýšlela nad tím, že občas je člověk obětí takových maličkostí jako je účes. No řekněte – když už se půl hodiny natáčíte s vlasama, aby se vám vlnily, a ony se výjimečně rozhodnou vypadat dobře, pak zmoknete a je po všem, nenaštve vás to? Ale jakou pak máte radost ze života, když vám déšť vadí kvůli vlasům. Však je pak klidně můžete natočit znovu a můžete to udělat ještě milionkrát, přece si kvůli takové maličkosti nenechám zkazit den.

Mnoho lidí mi přijde zamračených nebo naštvaných právě kvůli dešti. A já mám zrovna chuť udělat přesně to, co bylo v písničce, která je v názvu tohoto postíku. A co že to je? Přece zout si boty a brouzdat se kalužema. Samozřejmě s někým, kdo by byl stejně praštěný jako já:-).

pondělí 20. listopadu 2006

Přeřeky na rádiu

Každý se občas přeřekne, ale co jsem tento víkend slyšela na rádiu, z toho mám fakt dost. V každém zpravodajství aspoň jeden přeřek? Docela by mě zajímalo, co je toho příčinou. Pamatuji si jen ten, kdy moderátor měl uvést písničku Vyznání od Bobra a Motýla pro nějakou paní k padesátým narozeninám. Řekl, že bude písnička Bobr. Představa, že by padesátileté paní zahráli dětskou písničku Když jde malý bobr spát, kterou jsem si okamžitě vybavila, ve mně vyvolala pobavení.

My vám stále příjemný… přejeme příjemný poslech

Loupež po italsku

Dneska jsem se zase jednou po dlouhé době dívala na telku. Sice je to divné, ale opravdu v ní dávali něco zajímavého. Konkrétně Loupež po italsku. Jde o film z roku 2003, takže předpokládám, že už jste ho možná všichni viděli, protože já vždycky všechno vidím až jako poslední.

Ale snad nevadí, když se tu o něm jen v rychlosti zmíním. Připadá mi totiž jako ideální film. Hned zezačátku jsem se setkala s trochou vzrušení, to napětí, když člověk nechápe, co se chystá, proč se ti lidé chovají zdánlivě nelogicky, a pak najednou zjistí pravý důvod… Následovalo několik překvapení, u kterých jsem jen žasla. Všechno bylo zdánlivě jednoduchý a najednou se to úplně zvrtlo. Když už jsem si myslela, co přijde, vždy přišlo něco úplně jiného a nestačila jsem se divit, co všechno lidé mohou vymyslet. Některé scénky mě skutečně pobavily.

Pokud jste to tedy náhodou neviděli, tak vřele doporučuju. A současně děkuji svému suprovému kamarádu, který vždy ví, který film se mi bude líbit. Sice to trvalo asi půl roku, než jsem si ho viděla, ale měls pravdu jako vždy:-). Mimochodem to byl jeden z důvodů, proč jsem se na něj podívala. Ale jak tě znám, sem se nemrkneš :-(, takže ti to stejně budu muset přetlumočit, ale za ten kulturní zážitek ti moc děkuju.:-)

Click

Nedělám si srandu, ale fakt mám někdy dojem, že to, co prožívám, nemůže být náhoda. Teďka v rádiu mluvili o filmu Click, americkém filmu promítanému v Jánských lázních, který vám ukáže život na dálkové ovládání. Co je na tom divného? Kromě toho, že jsem na něj včera koukala a přemýšlela, že o něm napíšu postík, tak nic. Mimochodem vřele vám ho doporučuju. Je trošku psycho, ale dá se u něj i pobrečet… o tom bych mohla vyprávět.:-)

neděle 19. listopadu 2006

Co na Vánoce podle rádia

Právě jsem v rádiu slyšela, že nám pořád všichni všude radí, co nakupovat na Vánoce. Tak s tím jsem se na štěstí ještě nesetkala. Sice jsou „už“ za měsíc, ale podle mě je na shánění dárků ještě dost času. Moderátorka se rozhodla prozradit nám, co by se na Vánoce nemělo dávat. Snažila jsem se něco si poznamenat, ale moc jsem toho nestihla.

Úplně na špičce neoblíbenosti jsou prý kravaty. Získaly 30, 6%, jako další byly tuším ponožky. To mi připomíná historku ze střední školy, kdy si několik spolužaček právě na toto stěžovalo a další bědovala, že by právě nějaké pěkné teploučké ponožky chtěla. Dokonce si o ně psala Ježíškovi, ale všichni to pochopili jako vtip, a tak si je prý bude muset koupit sama.

Teď jsem se zapovídala a nevím, co ještě nemají lidi rádi. Údajně je oblíbené něco měkoučkého, tedy nějaké oblečení. No já nevím. Já si na to vždycky stěžovala, ale teď už jsem možná taky ráda, ale abych řekla pravdu, obvykle mě spíš potěší něco jiného.

Když takhle píši o Vánocích a oblečení, nemůžu zapomenout na výrok hlavního hrdiny v Poláčkově knížce Bylo nás pět. U něčeho pronesl: „Stejně by mi to museli koupit.“ A to je přesně ten typ dárků, který nemám ráda. Dávat si pod stromečkem věci, které by vám stejně někdo musel koupit, je podle mě takový blbý. To už radši dostanu jen pár dárků, ale fakt překvapení. Vždyť na Vánocích a dárcích je přece nejhezčí to, že nevíte, co který balíček ukrývá a jste strašně zvědaví, jak budou ostatní reagovat na to, co jim Ježíšek nechal u vás.

Oblíbené jsou prý dárkové a slevové poukazy a ručně vytvořené dárky. Ta poslední položka mi přijde vzhledem k tomu, o čem jsem psala minulý článek, trošku jako provokace.:-)

Na trzích

Ráno jsem byla násilně probuzena, abychom s přáteli mohli zajet na řemeslné trhy. Tuhle akci přímo zbožňuju! Je tam sice trochu moc lidí, ale má to svoje kouzlo. Náměstí je plné stánků s ručními výrobky, které mě odjakživa fascinovaly. Najít zde můžete skoro všechno, dřevěnými hračkami počínaje, přes korálkové náramky a tkané koberce, až po výrobky z kovu. Líbí se mi snad úplně vše.

S kámoškou jsme se rozhodly obejít nejprve vnější kruh kolem náměstí a potom se pustit do toho vnitřního. „Zcela nečekaně“ jsme to všechno nestihly, ale celkově z toho mám výtečný pocit. Mám-li říct, co mě nejvíc nadchlo, zarazím se a nakonec stejně pokrčím rameny a řeknu, že nevím. Asi všechno.

Zkusím vás trošku seznámit s tím, co jsem viděla. Posledním stánkem, který mě fakticky zaujal, byla „továrna na nesmysly“, tak to tam aspoň měli napsané. Vystaveny měli různorodé svíčky, nejprve jsem obdivovala jednoduchost a krásu „obyčejné“ vysoké bílé svíčky. Až po chvilce jsem si všimla, že nemá klasický kulatý tvar, ale na jedné straně je trochu protažená, takže při pohledu svrchu připomínala kapičku. Ale když jsem se rozhlédla kolem, mou pozornost upoutaly ostatní svíčky vysoké kolem třiceti cm ve tvaru věží. Byly nádherné! Svíčku, která má tvar věže a dokonce má tvarovaná okýnka, dvířka a jednotlivé cihličky (nebo kameny?), je opravdu velká škoda zapálit. Ale za 160 Kč se mi ji opravdu kupovat nechtělo, i když abych řekla pravdu, za takové umělecké dílo to rozhodně není špatná cena.

Pamatuju si ještě dva suprové prodavače. Vlastně tři. Tak začnu popořadě, jak jsme je potkaly. Ten první prodával přírodní mýdla, medovinu a také jste si u něj mohli udělat svíčku. Je to náš starý známý. Lépe řečeno můj. Vloni nebo možná před dvěma rokama jsme u něho totiž s kámoškou tak trošku víc nakoupily – nedokázaly jsme odolat voňavým mýdlům a on nám zadarmo dal trošku medoviny. A měl fakt dobrou. Když jsme se pak rozhodly ještě něco u něj koupit (nebo jsme se s ním jen chtěly vyfotit?), nalil nám znovu. Tentokrát nám už ráno připadal v trochu méně svěžím stavu. Že by si zase s každým ťukal?

Druhý pán byl úžasný prodavač. Hned vám řeknu proč. Nabízel prasátka s nápisem PF 2007, andělíčky a malou káču ze dřeva. Ani jedno z toho by mě asi nenapadlo koupit a ten stánek bych minula téměř bez povšimnutí. Ovšem tento starší pán bravurně dokázal zaujmout. Do všech kolemjdoucích hučel (a to doslova), jak jsou ta péefka super, protože na druhou stranu můžete napsat, co chcete, taky je můžete přidat do jakéhokoliv balíčku a jestli se vám nelíbí ta mašlička, můžete ji sundat a na to prasátko něco napsat… a tak dále. U andílků nám názorně předváděl, jak je super, že jsou ze dřeva, protože když vám spadnou (házel je celkem z výšky) ze stromečku, nic se s nimi nestane. Zato taková skleněná koule, ta vám zničí koberec a to z něj nevysajete, to si piště! No zkusili jste někdy zkombinovat dřevěné ozdoby se skleněnýma? Abych řekla pravdu, nic moc to není. A dřevěná káča? Co bych s ní asi tak dělala? Je to první a nejstarší dětská hračka, nerozbije se jako nějaký ty plasty (taky nám ukázal, z jaké výšky ji může hodit). Ale tohle by mě nijak neohromilo. Větší sranda byla, když tu káču roztočil. Opravdu to dokázal dobře. A pořád u toho kecal jak je to super a úžasný. No jo, tyhle řeči je potřeba brát trochu s rezervou, ale opravdu bylo hezký, jak se to točilo. Taky nám ukázal nějaký papír, kde měl obrázek malých dětí jak si s ní hrají a na druhé straně měl bláznivé důchodce jak kolem podobné káči křepčí. Kolemjdoucí přesvědčoval, že to chce trpělivost, zručnost a nevím kolik dalších vlastností, které je třeba u dětí rozvíjet. No nakecal toho docela dost, ale když káču roztočil, chytil papír, přesunul ji na něj a začal ji vyhazovat do vzduchu, u toho otáčet tím papírem, a ukazovat, jak by se mohla točit do rytmu různých tanců, poskakovat a podobně, to už jsme zůstaly koukat s otevřenýma pusama. Pro jistotu (asi měl dojem, že jsme málo ohromené) nám ještě ukázal, že ji dokáže roztočit i na hlavě a dokonce i na každé bankovce, kterou mu zákazníci platili, prý si tak ověřuje, jestli se neloupe barva. Stály jsme a koukaly jako u vytržení. Samozřejmě jsme si to musely zkusit. Musím se pochlubit – hned napodruhé mi to šlo dobře. Ale něco vám prozradím, mám na takové věci talent a štěstí, takže to není bůhvíjak překvapivé, i když jsem z toho měla ohromnou radost, ten pán mě nejen pochválil, ale dokonce mi i zatleskal. Trošičku problém to bylo s tím papírem, to jsem nějak nezvládla. Točilo se mi to, to jo, ale pak mi někam skočila a na štěstí ji kámoška chytla. Když už jsem u těch trapasů, nejprve jsem ji chtěla roztočit, když bych ji držela za ten vrcholek – no to by asi nešlo, na to je tam volný kroužek. A pak se mi taky podařilo vytáhnout ten provázek, kterým se roztáčí. Na štěstí byl ten pán dost šikovný a dal ho tam zpět.

A ten třetí prodavač? Ten tam vlastně na takových malých starých kamínkách dělal topinky. Stály pět korun a byly potřené sádlem s česnekem a byly fakt krutě dobrý. Nebyl to můj nápad koupit si je. Přece topinky si můžu udělat doma. No ale na kamnech asi těžko. Byl to asi spíš takovej propagační trik, protože ten pán patřil ke stánku, kde prodávali a tuším, že i předváděli třítko na česnek. Každopádně oceňuji jejich nápad, jak zpracovat použitý česnek. Tyto topinky prý byly zadarmo pro ty, kteří si ono třítko koupili.

Tak to byly tak trochu nestručně popsané řemeslné trhy. Asi je vám jasné, že tuhle akci si nemůžu nechat ujít ani příští rok, protože jsem z ní natolik nadšená, že vám tu o ní musím vyprávět. Toto už byl údajně 33. ročník a podle počtu lidí, které jsem tam viděla, mám dojem, že určitě ne poslední.

pondělí 13. listopadu 2006

Príď pred polnocou

Byl krásný Štědrý večer. Vzduch byl prosycen vůní jehličí, na stole hořela svíčka, venku se sypal sníh. Všechno bylo úžasné a dokonalé. Vlastně všechno ne. Mě trápil stesk. Po kom? No přece po mém úžasném příteli. Doma bylo práce jak na kostele, takže jsme se už tři dny neviděli. Já vím, to nic není 3 dny, ale zrovna na Štědrý den… Neříká se, že člověk má být s těmi, které miluje? A já budu skoro se všemi přáteli – scházíme se každý rok v kostele sv. Václava na půlnoční mši.

V hlavě se mi zrodí bláznivý nápad – když se tam vidím se všemi přáteli, třeba bych mohla i s… Rychle vezmu telefon a vyťukám krátkou zprávu, ani ji po sobě nečtu, protože mám málo baterky a nemuselo by se to odeslat. Zanedlouho po odeslání se mi mobil k mé nevelké radosti vypne. Jak teď mám zjistit, jestli přijde? Kdyby to četl, prozvoní mě, ale já to stejně nepoznám, protože mobil už do konce Vánoc nezapnu. Nemám ho totiž čím nabít, jelikož jsem si nabíječku inteligentně zapomněla na koleji.

Štědrovečerní večeře je báječná. Určitě nikdo neumí lepšího kapra jak mamka a lepší bramborovej salát než taťka. Zkrátka máme super baštu. Pak se s mladším bráškou vrhneme pod stromeček a roznášíme dárky. Tohle mě vždycky strašně bavilo – hledat čí jméno je někde na balíčku napsané.

Přestože jsem zvědavá, co skrývá hromádka ležící na křesle, která patří mně, ještě víc mě zajímá, zda se dnes při mši bude konat malé rande.

První se do rozbalování pouští rodiče. Usmívám se, když nevědí, od koho jsou některé dárky. Tajně mrknu na Lukyho. „No přece od Ježíškááá,“ řekne tím svým roztomilým hláskem a já se musím trochu smát.

Překvapí mě, když pod stromečkem najdu knížku. Už docela dlouho jsem si na čtení neudělala čas. Pořád se jen učím. Třeba mi tím chtěl Ježíšek něco naznačit. Rozhlédnu se po rodičích, ale ti s napětím sledují, co to právě rozbaluje Lukášek.

Už je to pěkných pár let, co jsem k Vánocům dostala knížku. Byl to první dívčí románek, který jsem četla. Doteď ho mám zařazený mezi nejkrásnějšíma knížkama. Možná není tak úžasný, ale byla to moje knížka od Ježíška a bylo moc fajn trávit Silvestra čtením. Z přemýšlení nad vzpomínkami mě vytrhne bráška, který mě tahá za rukáv: „Teď ty.“

Kouzlo Štědrého večera nás neopouští ani při sledování televize. Mlsáme cukroví a kocháme se novými věcmi. V televizi běží naše oblíbená pohádka – Šíleně smutná princezna – a my se snad po milionté smějeme kouskům, které nám Neckář předvádí. Rodinná idylka jako snad nikdy. I když se mi trochu stýská, jsem ráda, že je to doma takové super. Miluju Vánoce…

Pfuf, pfuf… zvenku je slyšet nějaký rachot. Odhrneme záclonu a už je nám to jasné. „Honem, běžte na balkón,“ poradí nám táta, a tak o překot utíkáme do schodů, abychom viděli ohňostroj. Musím se usmát Lukáškovu nadšení, oči mu září jako by viděl samotného Ježíška. Taky bych chtěla někoho vidět! Někoho držet za ruku a dívat se s ním na tu krásu! Ano, bylo by to s tebou! Doufám, že tam od tebe je to taky vidět… a taky mi posíláš vzdušnou hubičku jako já tobě.

Za pár minut je po všem a já přemýšlím nad tím, že bych se moc ráda vydala na malou noční procházku. Ale pak to zavrhuji s tím, že přece je Štědrý den, a tak bych nikde neměla lítat.

Ve čtvrt na dvanáct se u nás rozezvoní zvonek. „To je pro mě!“ hlásím a ženu se ke dveřím. Za brankou stojí zachumelená Vlaďka. „Ahoj sněhuláku,“ pozdravím ji s úsměvem a jen tak tak uskočím před letící sněhovou koulí, která se nám rozprskne o dveře. „Pojď dál a nedělej výtržnosti,“ napomínám ji se smíchem. Na udobřenou jí nabízím cukroví. Rychle se obleču, oznámím rodičům, že mizím na půlnoční, a už nás není.

Cestou si povídáme o vánočních dárcích, plánech na Silvestra a předsevzetích. Ještě se stavujeme pro Martinu, ale ta už prý šla. „Ach jo, s tou je domluva,“ povzdychne si Vlaďka. Mrknu na hodinky a vysvětlím Vlaďce, že jdeme dost natěsno a Martina přece musí být vždy všude včas. „To je fakt,“ souhlasí Vlaďka. Doufáme, že ji tam někde potkáme, obě pro ni totiž máme dárek. I když chvilku váhám, svěřuji se Vlaďce s tím, koho jsem pozvala na schůzku.

Přicházíme přesně na začátek mše. V hlavě se mi honí černé myšlenky – Co když tu byl a odešel, když mě tu neviděl? Zůstal by tu na mši sám? Dveře kostela se zavřou a já ho nikde nevidím. Rozhodnu se věnovat mši. Poslouchám, co farář vykládá, a chvíli mám pocit, že to jde nějak mimo mě. Proč mi najednou dělá takové problémy soustředit se?

Vlaďka do mě šťouchne a já se trochu leknu. Samozřejmě se to neobejde bez úsměvů širokého okolí, protože jsem kníkla. Káravě se na ni podívám, ale ona se na mě vesele zubí a ukazuje mi směrem k oltáři. Pozorně se podívám a poznám bundu. Srdce se mi rozbuší hlasitěji, obejmu Vlaďku, dám jí pusu na tvář a zmizím v davu. Nenápadně se k němu blížím zezadu. Doufám, že se neotočí. To by byla sranda, kdyby to byl někdo jiný. Zakryju mu oči a pošeptám mu do ucha: „Hádej, kdo jsem?“

„Moje Angelika,“ zašeptá, aby nenarušoval průběh mše. Když se otočí, vidím, jak mu oči září radostí, že mě vidí. „Ahoj,“ směje se na mě.

„Ahoj, jsem ráda, žes přišel, vypnul se…“ jsem „násilně“ umlčena ukazováčkem, který mi položí přes rty. Dívá se mi hluboko do očí a mně je jasné, proč nechtěl, abych to říkala. Ne kvůli narušování mše, ale proto, že už to všechno dávno ví a navíc na tom vůbec nezáleží, když jsme spolu.

čtvrtek 9. listopadu 2006

Pocitovylévání

Je moc hodin, ale když to nechám do zítra, už to nebude ono, a tak jsem se rozhodla napsat sem kratičký článeček o tom, jak se mám. Jestli čekáte nějaké zajímavé úvahy, tak na to honem rychle zapomeňte, zase jednou mám chuť se vykafkovat, jak by řekla Veber. Prostě se jen tak vypsat z toho, jaký jsem měla den. Nebo spíš večer:-).

Všechno začalo tím, že se mi nějak zbláznil internet a zrovna ve chvíli, kdy jsem na něm dělal něco důležitého se rozhodl nejít. Příliš mě to nepotěšilo! Navíc jsem měla mít sraz s kámošem, protože jsme chtěli zajít do čajovny. Už když jsem se podívala na hodinky, bylo mi jasné, že přijdu pozdě. Štěstí mi však hrálo do dlaně a nakonec jsem to jako zázrakem stihla. Sice naprosto přesně, nebo o minutku vedle, ale stihla. Byla jsem ráda.

Když jsme tam přišli, zjistili jsme, že už je jen jedno místečko volné. Spokojeně jsme se tam usadili a dlouho přemítali, co si vlastně dáme. Kamarád mi chtěl ukázat přípravu čaje (opravdu si nevzpomenu, jak se to správně jmenovalo), takže si k tomu vybíral správný druh a já váhala mezi ovocným a medovým. Nakonec vyhrál ovocný, možná to tak dopadlo i proto, že medový mám doma.

Objednali jsme si a mě během povídání napadlo, že bychom si mohli půjčit nějakou zajímavou knížku, když jsme v literární čajovně. Protože souhlasil, došli jsme si vybrat něco ke stolu, chvilku to trvalo, ale pak mě uhranula knížka o čarodějnicích. Jen tak zlehka jsem ji prolistovala a zdála se být zajímavou, tak jsem ji vzala s sebou.

Povídali jsme si, pochutnávali si na čaji a mě pak napadlo, že bychom mohli zkusit sebeanalýzu, kterou jsem v té knížce objevila. Abych se přiznala, nestihli jsme ji dodělat, takže na tom ještě trošku zapracuji a pak vám ji sem snad dám. – Samozřejmě ne svou, ale návod, jak byste si ji mohli udělat také… a kdoví, možná sem dám i něco z té své, pokud byste o to tedy stáli.

Jak se pomalu stává naším dobrým zvykem, byli jsme tam až do konce. Dokonce nás prodavačka musela požádat o zaplacení, ale to soukromí mi vyhovuje. Člověk si může vážně v klidu pokecat, odreagovat se a celkově si odpočinout od stresu a podobných negativních vlivů.

Bylo asi deset nebo půl jedenácté a já dostala jeden takový malý trošku bláznivý nápad. Stavím se ještě za kamarádkou, která dneska slaví narozeniny. Kdybych to věděla dřív, nejspíš bych tu čajovnu nějak přehodila na jindy a přišla, ale když mi to bylo oznámeno až dnes večer, vlastně teď už je to včera, bylo trochu pozdě.

Moc mě potěšilo, když jsem viděla, že z mé návštěvy má opravdu radost. Tak jsem tam dvě hodinky pobyla a pak vyrazila domů. Zajímavé je, že teď je půl třetí a já vůbec netuším, jak to mohlo tak rychle utéct.

I když se sice moc nevyspím, plánuju si vstávat v 7, dneska (včera) to byl super den a jsem ráda, že to tak krásně všechno vyšlo. Všem zúčastněným moc děkuju, mám vás ráda!

úterý 7. listopadu 2006

Osobní pohoda

Dneska byl super den. Ve škole jsem měla jen dvě hodiny, a tak jsem (asi aby mi to nechybělo) zašla na přednášku „Psychologie osobní pohody“ pořádanou Masarykovou univerzitou. Dozvěděla jsem se o tom úplnou náhodou – někde jsem uviděla leták na Týden vědy a techniky, který mě zaujal, a tak jsem si ho přečetla a rozhodla se zajít tam.

Přednášku měl celkem milý pan docent Marek Blatný. Povídal zajímavě a občas udělal i nějaký ten vtípek. Dozvěděla jsem se spoustu zajímavých věcí. Například to, že dříve byl v psychologii poměr záporných věcí ku kladným 17:1. To mi připadalo celkem dost drsné.

Celkem mě zaujalo, že údajně jsou věřící spokojenější. Myslíte, že je to tak? A proč? Už jsem nad tím párkrát přemýšlela, protože jsem o tom už někde slyšela, ale důvod nevím. Občas mě napadá, že věřící to mají trošku jednodušší. Můžou si říct, že všechny ty problémy rozhodne Bůh, že on jim pomůže, a když to nezvládnou, určitě to tak mělo být. Takže se občas uchyluju k tomu, že si říkám, že třeba existuje něco nade mnou a to mi pomáhá – někdy mi až přijde nemožné, že bych měla tolik štěstí najednou.

Přednáška trvala jen hodinu, ale mám dojem, že jsem se dozvěděla docela dost zajímavého, i když ne přímo to, co jsem čekala – tím myslím, jak to udělat, abych byla stále, nebo aspoň dlouhodoběji v pohodě. Jeden nápad bych měla – zamilovat se. Ale chtěla jsem něco jiného, třeba něco jako byl jeden příběh ze Slepičí polévky… (jak to bylo dál si nepamatuji, poněvadž jsem jich četla trochu víc), kde chlápek říkal, že vše záleží na správném postoji. Tvrdil, že to je on, kdo si vytváří náladu. On se rozhodne, jestli bude naštvanej, že se mu to nepovedlo, nebo se z toho poučí, usměje se a půjde dál. Tuhle metodu jsem zkoušela – nemělo to sice velký úspěch, ale u menších věcí mě až překvapilo, jak se přes to dokáži přenést. Ovšem jsou věci, které jen tak lehce nezkousnu.

V téhle souvislosti bych ráda zmínila model dynamického equilibria, tuším, že se to tak jmenovalo. Chtěla jsem si o tom něco najít na netu, ale asi neumím hledat. Takže to spočívá v tom, že každý člověk má určité adaptační pásmo, ve kterém se nachází za normálních situací, tam se projevují jeho pozitivní nebo negativní nálady. Když však přijde něco neočekávaného a vyhodí ho to z jeho pásma, chvilku to trvá, než se s tím srovná, ale pak se do svého pásma opět vrátí zpět. První zlepšení po takové vyhrocenější situaci bývá po třech měsících. Studie prokazují, že tato doba platí jak u rodičů, kterým náhle zemřelo dítě, tak i u homosexuálů, kterým zemřel partner, jenž byl stižen AIDS a oni to věděli. Tohle mě osobně dosti zaujalo, protože mi připadá zvláštní, že se s tím člověk tak nějak vyrovná za stejnou dobu v případě, kdy to očekával i v případě, kdy to vůbec nemohl předvídat.

Víte, že svědomití lidé jsou více v pohodě? Pan docent nám to vysvětlil celkem logicky. Protože jsou pečliví, plní si své věci včas a tím, přichází o stres, který postihuje ty, co si všechno nechávají na poslední chvíli. Musela jsem uznat, že na tom něco je, když jsem si vzpomněla, jak nejednu věc dělám pomocí improvizace, protože jsem si ji nestihla připravit. Ale ono na tom až tak moc nezáleží, protože i když si něco připravím, stejně se to nakonec rozhodnu dělat jinak. Nevím proč, ale nejsem schopná udělat stejnou věc dvakrát.

Také nám vyprávěl o cílích. Zaujalo mě, že řekl to, na co jsem vlastní zkušeností přišla sama – člověk by neměl mít jen jeden cíl. Ale řekl jen jeden důvod proč. Konkrétně to, že když to nevyjde, je to hóóóódně špatný. Jenže nezmínil, že když to vyjde, cíl vám zmizí a tím i smysl života. A to je pak taky docela průšvih. Takže k těm cílům. Měli bychom si dávat dosažitelné. To by mě zajímalo, jak to poznám? U něčeho je to jasné, třeba určitě si nebudu plánovat, že bych chtěla být americký prezident, jak nám jako příklad uváděl. Dále bychom jich tedy měli mít víc, tak tomu rozumím. Opravdu zajímavé mi přišlo to, že často bývá cesta k cíli důležitější než cíl samotný. Ta činnost, kterou vykonáváme předtím, než něčeho dosáhneme, tak ta nás naplňuje pocitem uspokojení.

Odpověď na otázku Jak být spokojený? zněla:  
  • přehodnocovat zážitky (porovnávat se s někým jiným, ostatní na tom třeba nejsou tak dobře jako my, i když my si říkáme, že jsme na tom špatně… jako příklad můžu uvést to, jak si naříkám, že mám během dvou týdnů dvě písemky, dneska jsem potkala holku, která jich během jednoho týdne má PĚT!!! Tak ta má právo si stěžovat, já ne. A najednou jsem víc v pohodě.), 
  • hledat pozitivní stránky na negativních věcech (třeba to, že se mi sice prezentace moc nepovedla – popravdě to byl hroznej propadák – ale už ji mám aspoň za sebou), 
  • kompenzovat nespokojenost (= mám se kde odreagovat, třeba zítra jdu do čajovny a už se fakt těším), 
  • neupínat se k jednomu cíli (= nacházet štěstí ve více oblastech).

Tak doufám, že mi sem připíšete nějaký komentář – třeba co je vaším smyslem života, jak to děláte, abyste byli spokojení, jestli jste spokojení a nebo jenom jestli vás tenhle článek zaujal.